Samwell
Sam vzlykl a udělal další krok. Tenhle je poslední, úplně poslední, už nemůžu dál, prostě nemůžu. Jeho chodidla se však pohnula znovu. Jedno a pak druhé. Udělala krok, pak další a on si říkal to nejsou moje nohy, jsou někoho jiného, to jde někdo jiný, to přece nemůžu být já.
Když sklopil zrak, viděl je, jak se šourají ve sněhu, dvě beztvaré neohrabané věci. Pamatoval si, že jeho boty bývaly černé, ale nabalil se na ně sníh, a teď to byly nemotorné bílé koule. Jako dva kyje vytesané z ledu.
Stále nepřestával padat, ten proklatý sníh. Závěje mu sahaly nad kolena a ledový příkrov pokrýval dolní části jeho nohou jako pár bílých holínek. Sotva se v tom sněhu vlekl. Těžký vak, který nesl, mu dodával vzhledu obludného hrbáče. A byl unavený, tak strašlivě unavený. Už nemůžu dál. Matko, smiluj se nade mnou, nemůžu.
Při každém čtvrtém či pátém kroku musel sáhnout dolů a povytáhnout si opasek. Meč ztratil nahoře na Pěsti, ale pochva mu pořád stahovala opasek dolů. Měl na něm i dva nože: dýku z dračího skla, kterou mu daroval Jon, a ocelový nůž, jímž si krájel maso. Všechna ta tíha táhla jeho opasek dolů a břicho měl tak velké a kulaté, že kdyby si opasek ustavičně nevytahoval, sklouzl by mu dolů a zapletl by se mu kolem kotníků, bez ohledu na to, jak těsně ho měl utažený přes břicho. Jednou se pokusil zapnout si jej kolem těla nad břichem, jenže to mu sahal až kamsi k podpažním jamkám. Grenn se při tom pohledu smál, až se za břicho popadal, a Bolestínský Edd řekl: „Znal jsem muže, který nosil svůj meč na řetězu kolem krku. Jednoho dne zakopl a jílec mu projel nosem.“
Sam taky každou chvíli zakopával. Pod sněhem byly kameny a kořeny stromů a někdy taky hluboké díry v zamrzlé zemi. Černý Bernarr do jedné takové před třemi dny vkročil a vymkl si kotník, nebo možná před čtyřmi nebo…, ve skutečnosti ani nevěděl, jak dlouho už to bylo. Lord velitel potom dal posadit Bernarra na koně.
Vzlykl a udělal další krok. Měl přitom pocit, jako by spíš padal kamsi dolů než šel, jako by donekonečna padal, ale nikdy se neuhodil o zem, jen pořád padal a padal dopředu. Musím se zastavit, strašně to bolí. Je mi zima a jsem unavený, potřebuju se vyspat, jen kratičký spánek vedle ohně a sousto k snědku, co není zmrzlé.
Jenže kdyby se zastavil, zemřel by. Věděli to všichni z těch pár, co zůstali. Když odcházeli z Pěsti, bylo jich padesát, možná o něco víc, ale někteří zbloudili ve sněhu, pár zraněných vykrvácelo k smrti… a někdy Sam slyšel za sebou výkřiky, a jednou dokonce strašlivý výkřik. Když ho uslyšel, musel běžet, dvacet yardů nebo třicet, tak rychle, jak dokázal. Utíkal by ještě dál, kdyby to jeho nohy vydržely. Jsou za námi, stále jsou za námi, berou si nás jednoho po druhém.
Vzlykl a udělal další krok. Bylo mu zima už tak dlouho, že pomalu zapomínal, jaké to je cítit teplo. Měl na sobě tři páry silných punčoch, dvě vrstvy spodního prádla pod dvojitou tunikou z jehněčí srsti a na tom ještě silný prošívaný kabátec, který ho chránil proti chladné oceli kroužkové zbroje. Na drátěné košili měl volnou bojovou suknici, na ní trojnásobně silný plášť s kostěným knoflíkem, kterým si ho zapínal napevno pod bradou. Kápě pláště mu spadala dopředu, hluboko do čela. Na rukou měl těžké kožešinové palčáky navlečené na tenkých rukavicích z vlny a kůže, přes dolní polovinu obličeje měl pevně uvázaný šátek a na hlavě těsně padnoucí rounem podšitou čepici, kterou si mohl stáhnout dolů přes uši pod kápí. Přesto mu byla pořád zima, hlavně na chodidla. Dokonce je už ani necítil, ale ještě včera ho bolela tak strašlivě, že na nich sotva dokázal stát, natož jít. Při každém kroku jako by se mu do nich zabodávaly nože. Bylo to vůbec včera? Nepamatoval si to. Nespal už od Pěsti, od té doby co zatroubil roh. Pokud ovšem nespal při chůzi. Může člověk jít, když spí? Sam to nevěděl, nebo to možná zapomněl.
Vzlykl a udělal další krok. Sníh se s vířením snášel kolem něj. Někdy padal z bílé oblohy, jindy z černé, a to bylo všechno, co zbývalo ze dne a noci. Nesl …
