Arya
Její oči již přivykly temnotě. Když jí Harwin stáhl kápi z hlavy, narudlá záře uvnitř dutého kopce donutila Aryu začít mrkat jako nějakou hloupou sovu.
Uprostřed hliněné podlahy byla vykopána obrovitá jáma ohniště a plameny z ní stoupaly ke kouřem začazenému stropu, svíjely se a hlasitě praskaly. Zdi byly stejným dílem z kamene a hlíny, s obrovskými bílými kořeny proplétajícími se skrz ně jako tisícovka pomalých bledých hadů. Zatímco se dívala, mezi kořeny se do síně kradli lidé; plížili se ze stínů, aby se podívali na zajatce, vystupovali z ústí černočerných tunelů, vyskakovali ze štěrbin a puklin na všech stranách. Na jednom místě na vzdálené straně ohniště tvořily kořeny jakési schodiště vedoucí nahoru k duté vyboulenině v hlíně, kde seděl muž, téměř ztracený ve spletl kořenů čarostromu.
Citroš sundal kápi Gendrymu. „Co je tohle za místo?“ zeptal se Býk.
„Staré místo, hluboké a tajné. Útočiště, kam nechodí brousit ani vlci, ani lvi.“
Ani vlci, ani lvi. Arye naskákala po těle husí kůže. Vzpomněla si na sen, který se jí zdál, a na chuť krve, když utrhla muži ruku v rameni.
Přestože byl oheň obrovský, jeskyně byla mnohem větší; bylo obtížné říci, kde začíná a kde končí. Ústí tunelů mohla být dvě stopy hluboká nebo se mohla táhnout dvě míle. Arya kolem sebe viděla muže, ženy i malé děti. Všichni ji ostražitě pozorovali.
„Tamhle je čaroděj, kostnatá veverko,“ řekl Zelenovous. „Teď se dozvíš svoje odpovědi.“ Ukázal směrem k ohni, kde stál Tom Sedmistruna a hovořil s vysokým hubeným mužem s kousky staré zbroje připevněnými přes otrhanou růžovou róbu. To přece nemůže být Thoros z Myru. Arya si kněze vybavovala jako otylého muže s hladkou tváří a lesklou holou hlavou. Tomuto muži visela na hubeném obličeji kůže a hlavu měl plnou rozcuchaných šedivých vlasů. Něco, co Tom řekl, ho přimělo podívat se jejím směrem a Arya si myslela, že k ní už už zamíří. Jenže tehdy se objevil Šílený Lovec, strkající před sebou svého zajatce do záře ohně a Arya s Gendrym byli rázem zapomenuti.
Ukázalo se, že Lovec je podsaditý muž v zalátaných vybledlých kůžích, plešatějící, s malou bradou a svárlivé povahy. V Kamenném septu si myslela, že Citroše a Zelenovouse, kteří se mu postavili u vraních kleci, aby si zabrali jeho zajatce pro bleskurychlého lorda, dá roztrhat na kusy. Všude kolem nich pobíhali honící psi, čenichali, ňafali po nich a vrčeli. Tom Sedmistruna je však uklidnil svým hraním, Sedmikráska prošla přes náměstí se zástěrou plnou kostí a tučných odřezků ze skopového a Citroš ukázal na Anguyho v okně nevěstince, který tam stál s šípem založeným v luku. Šílený lovec jim všem začal nadávat do patolízalů, ale nakonec souhlasil, že svého zajatce odvede k lordu Berikovi, aby se mu dostalo spravedlivého soudu.
Svázali mu zápěstí konopným provazem, dali mu ohlávku kolem krku a přetáhli mu přes hlavu pytel, ale i přesto vyzařovalo z toho muže nebezpečí. Arya je cítila přes celou jeskyni. Thoros – pokud to byl Thoros – se se zajatcem a jeho věznitelem setkal napůl cesty k ohništi. „Jak se ti podařilo chytit ho?“ zeptal se kněz.
„Psi zachytili pach. Věř tomu nebo ne, ale vyspával kocovinu pod vrbou.“
„Zrazen svými vlastními,“ Thoros se otočil k vězni a stáhl mu kápi z hlavy. „Vítej do naší skromné síně, pse. Není tak velkolepá jako Robertova trůnní síň, ale společnost je tady rozhodně lepší.“
Mihotavé plameny malovaly spálený obličej Sandora Clegana oranžovými stíny, takže vypadal ještě strašlivěji než na denním světle. Když Thoros zatáhl za provaz, kterým měl Ohař svázaná zápěstí, odpadávaly mu z nich šupinky zaschlé krve. Psova ústa sebou cukla. „Tebe znám,“ řekl Thorosovi.
„Znal jsi. Na pranicích jsi proklínal můj plamenný meč, třebaže jsem tě s ním třikrát porazil.“
„Thoros z Myru. Míval jsi oholenou hlavu.“
„Na znamení pokorného srdce, ale ve skutečnosti bylo moje srdce marnivé. Kromě toho jsem kdesi v lesích ztratil břitvu.“ Kněz se popleskal po břiše. „Jsem teď méně z toho, čím jsem býval, ale zároveň víc. Rok v divoči…
