Kapitola pátá
Další noc na Vyšehradě jsem spal jako dřevo. Večer ještě byl pěkný šrumec, protože rozrušená Kazi, když přišla z dívčího shromáždění, zavřela špatně dveře do zahrady a Bivojovi utekli všichni kanci. Byl z toho velký rozruch, jak je honili po Vyšehradě, a kníže se zlobil a volal na Bivoje, že jestli se to bude ještě jednou opakovat, musí si udělat kotce dole u Botiče. Že ten sajrajt na Vyšehradě nechce mít.
Bivoj se vymlouval, že mu je Kazi pustila schválně. Původně tam už kotce měl, ale byly s nimi jen potíže. Dole na Výtoni bylo místo, kde se s oblibou prali Slavníkovci s Vršovcema. No a když se po boji vraceli Vršovci domů do Vršovic, kradli Bivojovi kance z kotců. Hodilo se jim to, protože ženám tvrdili, že byli na lovu. Statečný Bivoj umí, žel, počítat jen do tří, a tak nikdy nevěděl přesně, kolik mu jich ukradli. Byl ale vzteky celý bez sebe a nutil Vršovce, aby se prali se Slavníkovcema u nich ve Vršovicích, anebo u Slavníkovců na Letné, kde je taky pěkné místo na takovéhle blbosti.
To ráno bylo docela hezky a tak jsem se oblékl a vyšel na nádvoří. Kníže už stál u okovu a střílel z luku do posvátného háje. Z druhé strany – od Libušiných lázní –jsem zpozoroval přicházet Vlastu, a tak jsem hned mazal nahoru zpátky na ochoz. Ani jsem nestačil varovat knížete. Přikrčil jsem se u zábradlí a poslouchal. Vlasta byla jako milius, usmívala se. „Mohu tě vyrušit z tréninku, můj milý kníže?“
Přemysl se lekl, až mu luk vypadl z ruky. „Ne! Nechci zahřát kože a lože! Ne!“
Vlasta přehlédla velkoryse jeho protest: „Mohu s tebou mluvit chvíli o samotě? Jde o jednu velmi důležitou věc!“
„Samozřejmě, Vlastičko,“ povídá Přemysl se strojenou srdečností. „Pro dnešek končíme, chlapci,“ zavolal směrem, kterým střílel. Z háje vyšli Mnata s Vojenem. Oba měli tělo plné povedených zásahů. „Budete ještě dneska trénovat?“ zeptal se Mnata a vytahoval si šípy. „Dnes vám to ale šlo,“ uznale pokyvoval hlavou Vojen a vypáčil si Šíp z čela. „Jedna trefa lepší než druhá!“
„Díky, chlapci,“ opáčil Přemysl. „Dnes vás již nebudu potřebovat, můžete jít – chci být se svou dobrou přítelkyní Vlastou sám!“ Kníže dal zvláštní důraz na slovo přítelkyně, na což Vlasta reagovala viditelným ušklíbnutím.
Mnata s Vojenem zasalutovali a odešli k ranhojičovi. Přikrčil jsem se ještě víc a ani jsem nedutal, aby náhodou pode mnou nezapraskal nějaký trám, tak moc jsem byl zvědavý, s čím bojovná Vlasta přichází. Nezapomeň te, že podrobnosti, o kterých jsem vám už vyprávěl, jsem se dozvěděl od svých žen až po válce, tak jsem nevěděl, o co půjde. Ve svém špiclování jsem se omlouval tím, že mě k tomu opravňuje jednak moje funkce knížecího tajemníka, a navíc – říkal jsem si – mohu knížeti přispět ku pomoci v případě nebezpečí silným voláním o pomoc. Tušil jsem, že půjde o důležitou věc.
Když kníže s Vlastou osaměl, prohlásil kategoricky:
„Doufám, že věc, o které se mnou chceš mluvit, šlechetná Vlasto, má opravdu mimořádný význam! Doufám, že nebudeme opět diskutovat o našem sňatku! V tom jsem ti dal jasně najevo své stanovisko, které v žádném případě nehodlám měnit!“
Vlasta se pomalinku začínala rozohňovat: „Samozřejmě že to má význam! Mnohem větší, nežli si myslíš! Nebude to, pravda, tak docela o něčem jiném, ale považuji za svoji svatou povinnost pohovořit s tebou o této záležitosti v úplně jiném světle. Z úplně jiného úhlu a v jiných souvislostech, které vyvstaly na základě nových skutečností, osvíceny zcela neobvyklými fakty na podkladě nových důkazů ve světle moderních objevů.“
„No dobře,“ souhlasil kníže znechuceně. „Já jsem zas povazoval za svou povinnost upozornit tě, že záležitost, o které jsme mluvili na pohřbu Líby, považuji za definitivně ukončenou! Nehodlám se už o tom bavit, ani nic podobného poslouchat! To ti říkám důrazně nejen jako tvůj nejlepší přítel (Vlasta se opět posměšně ušklíbla), ale zejména jako tvůj vladař! Je ti to jasný?“ Vlasta přikývla. „Tak spusť,“ povídá kníže.
Vlasta si vylezla na roubení studně a odtud, z výšky, n…
