Kapitola osmá
Do vojenského leženi jsem přiběhl udýchán a s provinilým pocitem. Čekal jsem, že budu od knížete pokárán za pozdní příchod, nikdo si ho však nepovšiml. Členové Přemyslovy družiny volně postávali a posedávali na hradním nádvoří, kníže seděl na schodech a zkoušel napínat tětivy na luky. Většina mužů si buďto brousila meče, nebo plnila prakové mošny kamením. Vzal jsem si ve zbrojnici bronzový meč, kopí a štít, vyzvedl si kamenný brousek a sedl jsem si vedle knížete. Ten byl tak zabrán do své práce, že mě ani neoslovil. Vyrušil nás až příchod Lumíra.
„Čížku – ptáčku… sakra, teď jsem zapomněl i to, co jsem už měl jednou zkomponovaně, zatroleně, jakpak je to dál!“
„Zeleného peří,“ vypomohl mu s chabou pamětí ochotně Mnata.
„Díký, Vojene, díky… Inu – mladá hlavička tuze se neochmelí.“
„Já jsem Mnata, božský pěvče! Mnata! Vojen, ten sedí támhle, ten s tím kopím.“
„Ach tak… promiň, milý Vojene…, to víš, honí se mi v hlavě tolik krásných melodií – a víš sám dobře, hochu, že oslové vespolek se drbou! Kampak se to chystáte, chlapci,“ vyptával se zvědavě. „Na kance, nebo za děvčaty?“
„Za děvčaty, boží pěvče, za děvčaty,“ potvrdil mu Přemysl s vážnou tváří. „Ale v nemilé záležitosti, věř mi. Vojna. A kde máš zbraň ty, božský?“
„Inu – kdeže zbraň? Má píseň je má zbraň! To je můj zlatý palcát! A jen tak mimochodem, kníže, mám modrou knížku. Sám jste mi ji vystavoval!“
„Máš pravdu,“ pokýval Přemysl, „už si na to vzpomínám. Srdíčko, vid‘…, srdíčko!“
„Ale kdepak srdíčko, to by bylo ještě dobrý! Pomočování, kníže…‘ pomočování, nemilá věc, věř mi. Inu – okolo močidla chodě, nádchy neujdeš!“
„A to ti to tak vadí, že nemůžeš s námi do pole?“ podivil se laskavě vladař.
„Mně tolik né,“ vysvětloval Lumír problém se svou chorobou, „ale koňům to vadilo. Žádný mě nechtěl nosit. Jakmile jsem se přiblížil, koně mě poznali a vzpínali se jako diví. A tak jste mi dal modrou. Inu – šašek med líže, ale hoštiny mu v hrdle váznou! Na koho že to táhnete?“
„Ty nešťastné děvuchy nám vypověděly válku! Ďábelská pýcha se jich zmocnila! Však my je porubem jako škodnou! Však my je zaženem zpátky do kuchyně! Ach, zapěj, zapěj, boží pěvče! Ulev mému srdci překrásnou písní. Pozvedni svůj hlas a potěš nás!“
„Teď po ránu? To není možné, kníže! Ochraptěl bych~ Je mi líto.“ Facka Lumíra vůbec nevyvedla z míry. Sebral si loutnu, nasadil vavřínový věnec a jako by se nic nestalo, pokračoval. „Ale‘ ale, chlapci,“ obrátil se k celému shromáždění, „snad nebude hned tak zle! Přece nepůjdete na děvčata takhle zhurta?“
„Uděláme z nich fašírku,“ prohlásil suverénně Bivoj. „No počkejte, kluci,“ zarazil se Ctirad. „Z mé Šárky snad ne?“
„Ale jó – jenom z mé Kazi neuděláme fašírku.“
„Jaká je to spravedlnost,“ začal se Ctirad hádat. „Ze Šárky fašírku a z Kazi né?“
„Ano! Jak jsi řekl. Ze Šárky fašírku, z Kazi né!“
„Ohoj,“ tasil meč Ctirad. „Tak já ti říkám, že když ty uděláš fašírku z mé milované Šárky, tak já ji udělám z tvé milované Kazi!“
„Fašírka bude z obou,“ vložil se do sporu kníže. „Z obou dvou! Taková už je historická spravedlnost.“ A kníže si povzdechl, smutně, přesmutně.
„Dosti! Vy barbaři!“ obořil se na ně Lumír. „Kde ďábel nemůže, aspoň zasmradí! Slabší děvčata byste rubali? Zkoušeli jste to už vůbec po dobrém?“
„Ale ano, zkoušeli,“ odpověděl mu Přemysl. „Není s nimi řeč!“
„Na ta něžná poetická stvořeni musíte květinou…, písní, veršem, vlídným úsměvem, ta něžná dívčí srdéčka potom jihnou a poddají se vám v pokoře. Vždyť je znám. Inu – by vedl osla do Paříže – komoň z něho nebude!“
„Věru, božský pěvče,“ obrátil se na Lumíra Bivoj se shovívavým úsměvem. „Je na tobě znát, že nemáš ženu! Jinou bys zpíval!“
Lumír se také pousmál. „Ale kdeže, vladyko Bivoji, kancovy kly nejsou slonová kost! Každý máme na ženy svoji metodu. Ty vládneš ženě ocelovou pěstí a spravedlivou kázní! Já poezií. Násilí plodí zase jenom násilí! Mládenci! Odložte zbraně a nechte to na Lumírovi – poznáte sílu umění! V loutnu udeřím… zlaté struny rozezvučím…, hlas jako…
