Dívčí válka (František Ringo Čech)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola osmá

 

Do vojenského leženi jsem přiběhl udýchán a s provinilým pocitem. Čekal jsem, že budu od knížete pokárán za pozdní příchod, nikdo si ho však nepovšiml. Členové Přemyslovy družiny volně postávali a posedávali na hradním nádvoří, kníže seděl na schodech a zkoušel napínat tětivy na luky. Většina mužů si buďto brousila meče, nebo plnila prakové mošny kamením. Vzal jsem si ve zbrojnici bronzový meč, kopí a štít, vyzvedl si kamenný brousek a sedl jsem si vedle knížete. Ten byl tak zabrán do své práce, že mě ani neoslovil. Vyrušil nás až příchod Lumíra.

„Čížku – ptáčku… sakra, teď jsem zapomněl i to, co jsem už měl jednou zkomponovaně, zatroleně, jakpak je to dál!“

„Zeleného peří,“ vypomohl mu s chabou pamětí ochotně Mnata.

„Díký, Vojene, díky… Inu – mladá hlavička tuze se neochmelí.“

„Já jsem Mnata, božský pěvče! Mnata! Vojen, ten sedí támhle, ten s tím kopím.“

„Ach tak… promiň, milý Vojene…, to víš, honí se mi v hlavě tolik krásných melodií – a víš sám dobře, hochu, že oslové vespolek se drbou! Kampak se to chystáte, chlapci,“ vyptával se zvědavě. „Na kance, nebo za děvčaty?“

„Za děvčaty, boží pěvče, za děvčaty,“ potvrdil mu Přemysl s vážnou tváří. „Ale v nemilé záležitosti, věř mi. Vojna. A kde máš zbraň ty, božský?“

„Inu – kdeže zbraň? Má píseň je má zbraň! To je můj zlatý palcát! A jen tak mimochodem, kníže, mám modrou knížku. Sám jste mi ji vystavoval!“

„Máš pravdu,“ pokýval Přemysl, „už si na to vzpomínám. Srdíčko, vid‘…, srdíčko!“

„Ale kdepak srdíčko, to by bylo ještě dobrý! Pomočování, kníže…‘ pomočování, nemilá věc, věř mi. Inu – okolo močidla chodě, nádchy neujdeš!“

„A to ti to tak vadí, že nemůžeš s námi do pole?“ podivil se laskavě vladař.

„Mně tolik né,“ vysvětloval Lumír problém se svou chorobou, „ale koňům to vadilo. Žádný mě nechtěl nosit. Jakmile jsem se přiblížil, koně mě poznali a vzpínali se jako diví. A tak jste mi dal modrou. Inu – šašek med líže, ale hoštiny mu v hrdle váznou! Na koho že to táhnete?“

„Ty nešťastné děvuchy nám vypověděly válku! Ďábelská pýcha se jich zmocnila! Však my je porubem jako škodnou! Však my je zaženem zpátky do kuchyně! Ach, zapěj, zapěj, boží pěvče! Ulev mému srdci překrásnou písní. Pozvedni svůj hlas a potěš nás!“

„Teď po ránu? To není možné, kníže! Ochraptěl bych~ Je mi líto.“ Facka Lumíra vůbec nevyvedla z míry. Sebral si loutnu, nasadil vavřínový věnec a jako by se nic nestalo, pokračoval. „Ale‘ ale, chlapci,“ obrátil se k celému shromáždění, „snad nebude hned tak zle! Přece nepůjdete na děvčata takhle zhurta?“

„Uděláme z nich fašírku,“ prohlásil suverénně Bivoj. „No počkejte, kluci,“ zarazil se Ctirad. „Z mé Šárky snad ne?“

„Ale jó – jenom z mé Kazi neuděláme fašírku.“

„Jaká je to spravedlnost,“ začal se Ctirad hádat. „Ze Šárky fašírku a z Kazi né?“

„Ano! Jak jsi řekl. Ze Šárky fašírku, z Kazi né!“

„Ohoj,“ tasil meč Ctirad. „Tak já ti říkám, že když ty uděláš fašírku z mé milované Šárky, tak já ji udělám z tvé milované Kazi!“

„Fašírka bude z obou,“ vložil se do sporu kníže. „Z obou dvou! Taková už je historická spravedlnost.“ A kníže si povzdechl, smutně, přesmutně.

„Dosti! Vy barbaři!“ obořil se na ně Lumír. „Kde ďábel nemůže, aspoň zasmradí! Slabší děvčata byste rubali? Zkoušeli jste to už vůbec po dobrém?“

„Ale ano, zkoušeli,“ odpověděl mu Přemysl. „Není s nimi řeč!“

„Na ta něžná poetická stvořeni musíte květinou…, písní, veršem, vlídným úsměvem, ta něžná dívčí srdéčka potom jihnou a poddají se vám v pokoře. Vždyť je znám. Inu – by vedl osla do Paříže – komoň z něho nebude!“

„Věru, božský pěvče,“ obrátil se na Lumíra Bivoj se shovívavým úsměvem. „Je na tobě znát, že nemáš ženu! Jinou bys zpíval!“

Lumír se také pousmál. „Ale kdeže, vladyko Bivoji, kancovy kly nejsou slonová kost! Každý máme na ženy svoji metodu. Ty vládneš ženě ocelovou pěstí a spravedlivou kázní! Já poezií. Násilí plodí zase jenom násilí! Mládenci! Odložte zbraně a nechte to na Lumírovi – poznáte sílu umění! V loutnu udeřím… zlaté struny rozezvučím…, hlas jako čirý pramen vytryskne a bude po vojně! Dívenky vrátí se pak domů jako mírné ovečky pod sladké jho mužovo.“

„Inu – která kráva mnoho řve, ta málo mléka dává!“ opáčil dosti zlomyslně Přemysl, ale Lumír, jako by neslyšel, dál se rozplýval: „A kdeže jsou teď ty děvuchy, berušky moje roztomilé…‘ holubičky něžné?“

„Támhle – přímo proti Vyšehradu, na Děvíně,“ ukázal mu Ctirad. „Na, vezmi si sekeru, boží pěvče, bude se ti určitě hodit!“

„Nikdy!“ rozplamenil se Lumír. „Nikdy. Zbraň neposkvrní ruku, která v zlaté struny zahrát zná! Jak jsem to řek, už je to tak, zlo plodí zase jenom zlo! Kdo s čím zachází, tím také schází! Ruka umělcova zná jenom hladit! Jinde kdákat! Doma snášet vejce! Pod sladkým medem tráví lidé lidi jedem!“ Lumír uchopil loutnu a s triumfálním úsměvem důstojně kráčel dolů z Vyšehradu.

Všichni jsme se nahrnuli k palisádám. Lumír sestoupil k řece a vážným gestem odvázal loďku převozníkovu.

V proudu se sice div nepřevrhl a moc jsme se nasmáli, ale šťastně dorazil na druhý břeh, uchopil loutnu a kráčel bez zaváhání k ležení dívek.

„Ten Lumír je ale frajer!“ zvolal obdivně Ctirad. „Blbec je to,“ oponoval mu knize.

„S napětím jsme sledovali, jak děvčata zanechala broušení a jdou mu v ústrety! Ani jediná nepozvedla zbraň! Byli jsme fascinovanými svědky jejich setkání. Lumíra obklopil celý houf děvčat, takže jsme ho ztratili z dohledu. Marně jsme napínali zrak, Ctirad dokonce vylezl na palisády, aby měl lepší výhled. Po chvíli zoufalé nejistoty však zajásal: „Dokázal to! Chlapci! On to dokázal!“

Radostně odhodili jsme zbraně a řítili jsme se k řece vstříc Lumírovi – a snad i našim dívkám.

„Už se vrací,“ zvolal Bivoj, který se procpal dopředu, „ano, vrací se k nám a jde stále rychleji…‘ už běží! Nese dobré zprávy!“

A opravdu, Lumír utíkal po Císařské louce jako zajíc. Nechal loďku loďkou a čubou plaval k nám.

„Hurá!“ volali jsme vespolek. Lumír se drápal k nám na břeh. Strnuli jsme. Loutnu měl naraženou na hlavě a jak povíval větřík, zazníval nervy drásající strhané struny zvuk. Lumírovo roucho, dříve bílé, bylo rozedrané a špinavé jako čuně. Nejinak i božský sám. Měl monokly na obou očích a zcela očouzenou hlavu. Jeho sněhobílé vlasy byly samý plivanec. Ze zadku Lumírovi koukaly dva šípy. Přistoupil k Přemyslovi a řekl: „Dej mi tu sekyru, kníže. Rozladili mi loutnu! Inu – beran v mechu sedí, může být i dvacet, ale v přílbě hledí, je i tři půl zrána!“ Všechny nás obdařil povzbudivým úsměvem a usedl na bobeček. „Ubohý Lumír,“ litoval ho Ctirad, „ten musel dostat ale řádně do hlavy! Nebo to bylo tak moudry, ze na to nestačím!“

„Stačíš – nestačíš,“ začal Lumír dělat zajíčka. „Málo je z vlka hostiny, když sršeň sosnu klátí! Jede paní z Frýdlantu… dyja… dyja dá,“ prozpěvoval a panáčkoval přitom.

„Válka je strašná věc,“ konstatoval Přemysl. „Co teď jenom bude s naší slovanskou popmuzikou?“

Všem nám bylo Lumíra líto a hleděli jsme smutně na to‘ jak takový výtečný umělec okusuje jetel. Nikdo z nás ale neměl to srdce říci mu, že není na pastvě.

„Nechte ho,“ prohlásil Bivoj. „To je jenom šok. On se z toho vzpamatuje! A ten jetel, ten mu udělá jenom dobře.

„Pojďme do štábu, chlapci,“ řekl Přemysl. „Poradíme se, co podniknem!“

„To je skvělý nápad,“ zajásal Bivoj. „Můžu chytit cestou nějakého kance a uděláme si k večeři kanco knedlo zelo!“

„Dobrá, dobrá,“ souhlasil kníže. „Ale nemůžeme nechat ženy bez dozoru. Jsou to přece jenom dívky, co kdyby se jim něco stalo, jeden nikdy neví! Vyprávěla mi nebožka kněžna Libuše blahé paměti, dej jí Perun věčnou slávu, že když byla malá holčička, tak jí vyprávěl dědeček Čech, jak ve starém Řecku unesli Sabinům Sabinky. Smutná historie. Musíme si je ohlídat! Svý ženy si porazíme sami!“

Bivoj ale myslel pořád jen na svoje. „Nejradši mám, když se kanec brání,“ mumlal si sám pro sebe. „To mu jednu ubalím a je to!“

Přemysl zatím zavolal k sobě Mnatu a Voj ena: „Chlapci, chtěl bych, abyste tu zůstali jako rozvědka, zatímco my se budeme radit.“

„Jako co?“

„Jako rozvědka,“ zopakoval kníže. „To mě jen tak napadlo, nó, to slovo, tak mi blesklo hlavou.“

„Dyk ale, ta… jak jsi to říkal, ta rozvědka je rodu ženskýho, tak jak to můžeme být my dva s Mnatou?“ přiložil si polínko Vojen.

„To máte jedno, kluci,“ vysvětloval kníže. Necháme už to tak. Aspoň se nám nebudou Germáni posmívat, že máme malou slovní zásobu.“ Poté se zvedl a celý oddíl vykročil za ním směrem k přemyslovským objektům. Mnata s Vojenem osaměli.

„Ty, Mnato,“ začal debatu Vojen. „Víš, co mě napadlo?“

„Co, Rozvědko?“ zeptal se Mnata bez přílišného zájmu. „Tak mě napadlo, že ty dvě pěkný holky, co je milujem a ony nás… ta Mlada s Častavou, víš… co když nám ty dvě hezký holky někdo v tý bitvě zabije!“

„Kdeže,“ uklidňoval Vojena Mnata. „Kdo by nám je zabíjel? Leda snad Mladu ten její. Stejně si to, člověče, neumím představit.., víš, jako tu Bitvu. Bivoj tam má Kazi, Ctirad Šárku, my Mladu s Častavou. Ringo hned dvě– Berounku se Sázavou, a Přemysl, i když si Vlastu nechce vzít, tak s ní v mládí pás krávy a svým způsobem ji má rád, i když ne tak, jak by si to ona představovala, ale taky myslím, že jí nic neudělá! Tak si ti tu bitvu vůbec neumím představit. Ale neboj se, to se zvrhne do sexu! Jako vždycky, bud‘ klidný. Ještě se nám ta bitva bude líbit!“

„Máš možná pravdu,“ souhlasil s přítelem Vojen, „ale stejně mám o ně strach, měli bychom něco vymyslet.“

Sedli si a chvíli mlčeli. Když byli v nejlepším, přiběhl k nim poplašeně Okov Rakev. V ruce měl bumerang a v očích hrůzu spolu se zábleskem geniality.

„Buď dlouho zdráv, Okove, nechť tě ještě dlouho nepoctí Morana svojí návštěvou,“ uvítal ho Vojen. „Rozvědka tě zdraví! Co jsi tak rozparáděný? Zase jsi něco vynalezl, vid‘?“

Okov kývá, gestikuluje a ukazuje na bumerang. Posunky se snaží oběma vysvětlit, aby se schovali. Mnata ani Vojen nepochopili ovšem, co myslí, a zůstali nerozhodně stát. Okov se napřáhl a hodil bumerang daleko od sebe. Bumerang zaletěl do posvátného háje a zmizel jim z očí. Když si hoši už sedali, vrátil se bumerang zpět a praštil Vojena přes hlavu. „Sakra!“ vyskočil a držel si hlavu, na které mu ihned naskočila řádná boule. „Tam někdo je! Nech si ty blbinky,“ volal do háje, „nebo si tě podáme!“ mával výhružně mečem nad hlavou. Okov z toho byl celý nešťastný. Snažil se vysvětlit, že v háji nikdo není, ukazuje přitom na bumerang. Pak se dovtípil a hodil ho úplné opačným směrem. Bumerang zmizel za palisádou a oba rozvědčíci, v domnění, že už mají to Okovovo experimentování za sebou, si znovu sedali, když se bumerang vrátil a majznul pro změnu zase Mnatu. Mnata se chytil za hlavu a tasil meč. „Chlapci! Jsme obklíčeni! Do zbraně!“ Okov znovu nešťastně gestikuluje a snaží se je posunky přesvědčit, že tam nikdo není, že to je tahle zatrachtilá věc! Konečně aspoň to hoši pochopili. Po chvíli dalšího vysvětlování však oba mladíci usoudili, že vracení toho klacku je mimo dosah jejich chápání a kromě toho i docela k ničemu, a vyřešili to selským rozumem: „Dej to sem, Okove,“ rozhodl Vojen. „Budu se tím drbat!“

Okov, šťastný, že má odporný vynález z krku, dal konečně pokoj a Vojen si raději strčil bumerang za pás, aby nezavdal podnět k dalším pokusům.

Bylo už pozdní odpoledne, když jsme se ve štábu dohodli, že vyčkáme, co dívky podniknou, a že se zatím posilníme. Mne poslal kníže s jídlem za oběma rozvědčíky. Mnata s Vojenem seděli na zemi a hráli jakousi hru, jejíž smysl mi unikal. Slunce krásně svítilo, ale bylo už znát, že je konec léta. Dal jsem chlapcům jídlo a pozoroval je při hře. Teprve nyní jsem pochopil, že to, co hrají, jsou docela obyčejné drápky.

Musel jsem čekat nejprve, až dohrají, a potom než snědí, co jsem jim přinesl. Trápila mě jedna věc. Když jsem si ve dne zapisoval, co se mi v noci zdálo, abych to nezapomněl, uvědomil jsem si jednu důležitou věc. Vždyť Přemysl měl s kněžnou Libuší syna, Nezamysla! Ten nastoupil po něm na knížecí stolec. V době, kdy jsem se mezi předky pohyboval, mu muselo být podle mého odhadu tak deset, nanejvýš patnáct let! Kde ale ten kluk je? Ani o něm nikdo nemluvil. Bylo mi žinantní ptát se na takovou delikátní věc Přemysla, a tak mé napadlo, že tihle dva by o tom mohli něco vědět.

„Tak co, šmakuje?“ vyzvídám nejdříve nedůležité věci. „Skvělý,“ kýval Mnata, „takhle dobrýho kance už jsem dlouho nejedl.“

„Já taky ně,“ potvrdil Vojen. „Nemusíš se s námi zdržovat, Ringo, jsme rozvědka. Dáváme pozor, aby se holkám nic nestalo.“

„Mám počkat na nádobí,“ řekl jsem a usadil jsem se pohodlně vedle nich, aby viděli, že nemusejí spěchat.

„To je krásný slunný podzim,“ začal jsem zeširoka. „Po tom děsným studeným létě! V Budči už jistě začala škola, co?“

„Začala,“ potvrdil mi Vojen. „Zaplať Perun, že už tam nemusíme, viď, Mnato?“ Mnata se při vzpomínce na školu otřásl, z čehož jsem usoudil, že mladí bojovníci nepatřili zrovna k premiantům.

„Jakpak se učí mladý Přemyslovec?“ udeřil jsem náhle a bez přípravy, vsadiv vše na jedinou kartu.

„Co my víme?“ odpověděl nezávazně Vojen.

Nic moc, ale přece jsem pokročil. Tedy Nezamysl existuje, Jirásek se nemýlil! Kdyby nebyl, oba by se divili, o kom to mluvím. „A kdypak přijede za otcem na Vyšehrad?“ slídil jsem dál ve vašem zájmu, drazí čtenáři.

„Kdo?“ zeptal se Mnata, který našemu rozhovoru nevěnoval příliš pozornosti. Byl jsem v tu chvíli trochu zaskočen, ale vytáhl mě z toho Vojen, který Mnatovi odpověděl: „Myslí mladýho Nezamysla!“

„Jó toho,“ pochopil Mnata. „To nevíme, neviděli jsme ho už léta. Dobrý tři roky, viď, Vojene!“

„Jó, možná že ještě víc, já myslím čtyři roky. Je to velkej trapas,“ pokračoval Vojen. „Kníže o tom nechce mluvit. Nedávno se ho ptal můj soused Chrudoš, dělal nějaký večírek a Přemysl tam taky byl. Chrudoš se ptal, kdy že přijede mladý kníže na Vyšehrad, a Přemysl mu na to nic neřekl. Teprve po půlnoci, když už měli všichni trochu v hlavě, tak se mu kníže svěřil. Libuše prý dala malého Nezamysla na vychování k nějakému významnému slovanskému knížecímu dvoru a Přemyslovci to oznámila. Abys věděl,“ vysvětloval dál, „tyhle věci kolem rodiny a výchovy byly doménou kněžny. Když kněžna umřela, tak si nebohý kníže nemohl vzpomenout, kde vlastně mladej je. Proto také nebyl na pohřbu svý mámy, protože jsme nevěděli, kam pro něj poslat. Kníže se strašně stydí, že si to nezapamatoval, a tak se teď trápí a nemůže se dočkat, až se mladej vrátí. Je mu už taky po něm řádně smutno!“

„No a kdy myslíte, kluci, že se vrátí?“ kuji železo, dokud je žhavé.

„Vrátí se, až k tomu dvoru, kde je, doletí ústním podáním zpráva, že kněžna Libuše zemřela. Potom určitě zapakuje a pomaže k tátovi. No a kdy to bude, to záleží na tom, kde je! Jestli u Lužických Srbů, tak ho čekáme před vánoci. Jestli je u Lechů v Polsku, tak počítám na jaře. Je to moc fajn kluk.“

Věděl jsem všechno, co jsem chtěl – a vůči vám, drazí čtenáři, jsem vyrovnal další rest. Rád bych poznal tohoto mladého Přemyslovce, o kterém, kromě toho, že ho jmenují, všichni historikové mlčí. Doufám, že se mi bude, až se vrátí k otci, ještě stále zdát o našich předcícha že vám budu moci ještě leccos zajímavého povědět. Kluci dojedli, já jsem sebral hliněné nádobí a vracel se do štábu. Mnata s Vojenem si po pozdním obědě lehli, štíty pod hlavou, a znovu začali myslet na své dvě lásky naproti na Děvíně.

„Ty, Vojene…‘ víš, co mě napadá?“ porušil mlčení po delší době Mnata.

„Nějaká blbost, viď?“ nedůvěřoval mu Vojen.

„Kdepak, tentokrát myslím, že jsem vykoumal opravdu něco zajímavého! Mě ti napadla jedna geniální věc! Víme všichni dobře, že panna Vlasta je pověrčivá jako prase. Pořád něco věští. Což kdybychom my, poslouchej mě teď dobře, Vojene, jo? Což kdybychom my dva udělali Vlastě zjevení kněžny Libuše! Co říkáš? Není to skvělý nápad?“

„Proč?“ zeptal se Vojen, stále ještě nechápající, kam Mnata míří a co je na jeho nápadu geniální.

„No přece – my jí tu válku rozmluvíme! Víš, ona bude mít pocit, že Libuše se jí zjevila proto, že si tuhle válku nepřeje! A taky ji to kněžna řekne! Co – řekne, ona jí válku přímo zakáže!“

„To není špatný nápad,“ zaradoval se Vojen. „Ale musíš dělat Libuši ty! Já neumím vůbec nic, jen slepici! Měl jsem vždycky nejhorší známku z napodobováni a vábení zvěře. Vezmu tě na záda a přikryjem se lajntuchem. Počkáme, až se setmí, a pak se přeplavíme k Děvínu a tam jim tu komedii sehrajeme!“

Takhle se tedy Vojen s Mnatou domluvili a hned se dali do příprav.

 

Informace

  • 22. 3. 2024