Kapitola první
Nebyl den, aby nepršelo. Na jihu a ve středozemí to ještě šlo, ale v pohraničních hvozdech v Krkonoších a na Šumavě byla ještě k tomu ráno taková zima, no co mám povídat, osm stupňů Celsia nad nulou v červenci, stačí? Hrůza, co? Do takových desíti hodin to vylezlo na patnáct, ale ty rána, ty rána!
Jenomže lidi to tenkrát nevěděli, teploměry neznali a měli klid. Vylezli za svítání ze srubu a drkotali zubarna:
„To je děsná zima! Tohle je léto? Jestli je dvanáct stupňů, tak je to hodně!“
Jó. .. houby dvanáct stupňů! Osm bylo! Osm! A k tomu ještě lilo. To ale staří Slované nevěděli, a tak si vzali beraní kůži s dlouhejma rukávama a šlo se.
Tenkrát se pořád někam chodilo. Bylo víc času. Více osobního volna. Člověk si musel akorát vymýtit pár hektarů lesa, osít ho zrním, a pak měl volno a mohl si s ním naložit dle vlastní úvahy. Ještě víc volna měli staří Slované v bramborářských oblastech, protože ti čekali, až Kolumbus doveze první brambory, a tak zatím pouze lovili zvěř. Vůbec to byla rajská doba. Řeknete si – lovili zvěř, ale to nebylo jako dnes, že spousta lidí jde lesem, křičí, mlátí holemi a nadhání zoufalé zbytky zvířeny a ptactva do náručí střelcům. To prostě stačilo vzít luk a vystřelit šíp nebo hodit kopí přímo z okna ven – jen tak bez míření – a něco jste určitě trefili: medvěda, zubra, jelena, kance… Bylo hodně zvěře a co bylo zrovna pod oknem, to bylo ulovené. Pak už jen stačilo říct ženě „přines to!“ Později však kníže Přemysl tento způsob lovu zakázal, protože se poměrně často stávalo, že vám žena přinesla kamaráda či souseda, který šel zrovna okolo.
Země také oplývala mlékem a strdím, a navíc – jak jsme při stěhování národů vytlačili Markomany, tak ti tady ve spěchu, jak se přesouvali jinam, nechali spoustu věcí. Fakt je, že neodešli všichni, některým se nechtělo, líbilo se jim tu, ale praprapradědeček to vyřešil velice moudře. Když mu přišli oznámit, že Markomani neodešli všichni, ale že se někteří ukrývají ve hvozdech, řekl:
„Tak je nechte, to je jedno, s nima se smísíme!“ Takhle rychle a skvěle řešil praotec Čech všechny problémy.
A tak jsem se jednoho rána octl v malé skupince starých Slovanů, která se vypravila na Vyšehrad vzdát hold kněžně Libuši a knížeti Přemyslovi, a vůbec se tak trochu porozhlídnout, co je nového, než uzraje obilí.
Cestou nehrozilo žádné nebezpečí. Cesty vlastně ještě neexistovaly, všude se teprve začínalo, lidí nebylo mnoho, jen samé hvozdy a houštiny – prostě prales. Když chtěl někdo někam jít, musel znát směr a jít rovnou za nosem. Lupiči tenkrát také ještě nebyli, protože když ještě nebyly cesty, tak nebylo kde číhat na pocestné; a když jste v hlubokém lese coby lupič na někoho narazil, tak jste za prvé měl takovou radost, že jste někoho potkal, že vás vůbec nenapadlo ho oloupit. To za prve. A za druhé nikdo neměl nic, co byste mu mohli ukrást. Oblek, pěkný bílý, staroslovanský – Alšovský, to měl každý. O to praprapradědeček dbal, to se fasovalo, a tak snad jedině meč, no ale kdo meč nemá, ten ho nesebere tomu, kdo ho má, to je přece jasný! A kdo ho má, ten už další nepotřebuje, tak vlastně nebylo co krást.
Pravda je, že někteří neukázněni vladykové ze začátku přepadali arabské kupce, ale brzy se zjistilo, že když se okradou, tak se pak na trzích nedá nic koupit – a tak i to praprapradědeček nakonec zakázal.
„Proč jdeš s námi?“ ptá se mě urostlý blonďatý Slovan, vedoucí naší malé skupiny.
„No, jdu.“
„A proč?“
„Eh! Co!“
To mu stačilo, vlídně se na mě usmál a posadil se na bludný ledovcový balvan. Bylo mi divné, na co čekáme. Po chvíli jsem to pochopil. Přiblížil se k nám mohutný zubr. Jen těžko se proplétal stádem srnčího a houfem zajíců, kteří se kolem nás tísnili na mýtině, ale mířil k nám. Vedoucí naši skupiny dal pokyn a pomalu jsme zubra obklíčili. Držel jsem se trochu stranou, protože jsem si vzpomněl na hrůznou smrt Kopčemovy maminky, kterou zubr zamáčknul do bahna, ale moji druhové se nebáli, a tak měl za chvíli zubr jedinou volnou cestu …
