Kapitola čtvrtá
Když jsem se probudil, řádně mě bolela hlava. Kolik asi může být hodin, říkám si a oblékám šaty tak, abych nedělal kravál, protože kníže vedle určitě ještě spí – a vtom prásk! – můj bronzový meč spadnul na kamennou podlahu, jako když se sype železářství. Čekal jsem, že na mě zavolá, ale spal jako dudek. Vyšel jsem na ochoz z roubených klád, táhnoucí se po obvodě Vyšehradského paláce takřka přes celé vnitřní nádvoří. Nad sebou jsem spatřil sluneční hodiny. No jo‘ ale bylo zataženo, tak nic neukazovaly. Když jsem si je prohlídnul blíž, zjistil jsem, že stejně ukazuji pouze dvě hodnoty, a sice dopoledne a odpoledne.
Mohlo být podle mého odhadu nejvýš půl deváté, což jsem usoudil také podle toho, že na nádvoří nebyla ani noha. Tu zaslechnu veselý smích a výskot. Na prostranství vyběhla překrásná černovláska. Mohlo jí být tak nanejvýš šestnáct let. Ve vlasech dlouhých až do pasu měla vpleteny květiny, pas jako proutek a prsa – přátelé, nelžu – ať se na místě roubeni se mnou utrhne, prsa se při tom hopsání ani nehnula! Bílou suknici vykasanou až nad kolena a nohy – ty nohy – no, jako Ljuba Hermannová za mlada. Zastavila se přímo pod místem, kde jsem stál, a v těsném závěsu za ní mládenec, kterého jsem dobře znal. Byl to vladyka Ctirad.
„Šárko! Kvítečku! Lásko moje jediná!“ šveholil a popadl děvče za ruku.
„Ctirade! Broučku, ty můj roztomilý ňoumo, ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo! Kam jsi zmizel včera z pohřbu?“
„Nechtěl jsem odejít od knížete,“ povídá Ctirad. „Byl tak smutný. Zůstal jsem s ním skoro do večera. Ale stýskalo se mi strašně, věř mi. Stále jsem na tebe myslel. Když nejsem s tebou, jako bych nežil! Pojď, lásko, půjdeme běhat do březového háje!“ Ctiradovy oči zasvítily nadšením, Šárčino nadšení však opadlo.
„Co? Zase do háje? Vždyť jsme běhali včera! Pojď radši, Ctirade, miláčku, dej mi hubičku!“
„Hubičku?“ rozčilil se. „Vždyť ještě nejsme svoji! Co kdybys měla miminko?“
„Miminko – po hubičce? Ty můj zlatý blbečku,“ lísala se Šárka.
„Jen neříkej,“ hájil se Ctirad. „Když Perun dopustí, i sukovice spustí! Pojďme běhat do březového háje! A když tě chytím…,“ zarazil se…, zčervenal…
Šárce svitla naděje a dychtivě mu skočila do řeči. „No – když mé chytíš…, tak co?“
„Když tě chytím… když tě chytím… musíš mi dát“
„Ano!“ zajásala Šárka.
„Musíš mi dát...“‚ koktal dále mladík „… musíš mi dát květinu!“ Vítězoslavně se rozzářil, jak pěkně to vyřešil.
„Hmm,“ odsekla mu Šárka. „Do háje běž ty!“
„Tak co bys chtěla, miláčku, dělat? Řekni, ať je jednou také po tvém.“
Šárka ožila. „Víš co? Jsem dnes sama doma. Naši jeli na Říp! Můžeme jít, miláčku, k nám! Co říkáš, není to bezva nápad?“
„Cože? K vám? Když nejsou vaši doma? Zbláznila ses? Co by si pomysleli sousedi Slované? Co tvá pověst? Ale už vím‘ jak to uděláme! Vezmeme s sebou Lumíra! Je tak zkušený. Budeme se od něho učit jeho životní moudrosti. To je nápad, vid‘?“
„Moudrosti toho domýšlivého starého papriky! Nerozumím mu ani slovo! Říká samé blbosti!“
Nyní se ale Ctirad vážně rozzlobil. Přiskočil k dívce a ucpal jí ústa. „V hrdlo lžeš! Jak můžeš takhle mluvit! Jsou to moudrá pořekadla našich předků! Je v nich ukryta staletá zkušenost! Musím se sice přiznat, že mu taky moc často nerozumím, ale Lumír je boží pěvec, on ví, co říká! Jeho ústy k nám mluví Perun a ostatní bohové!“
„Houby bohové,“ rozkatila se i dívka. „Houby bohové! Medovina! Ta z něj nejen mluví, ale i táhne! A houby pěvec! Slyšel jsi ho už někdy zpívat?“
„Neslyšel,“ bránil se Ctirad, „ale všichni říkají…“
„Vidíš!“ triumfovala Šárka. „Neslyšel! Nikdo ho nikdy neslyšel a všichni jen říkají… říkají. A já ti říkám, že je to houby pěvec! Jednou nemá naladíno, podruhý je pošmourno, potřetí se to nehodí, počtvrté nemá dobrý den! A to je furt něco! Nikdo ho neslyšel a pořád jen papouškujete jeden po druhém, jak je božský! Pitomci jste! A já bych byla taky, kdybych si takového bambulu zvala do srubu! Pojd‘, lásko…‘ pojď…,“ znovu zjihla. „Půjdeme sami. Uděláme si generálku, pojď…
