IGELITÁŘI
ŠMÍRÁCI A EXHIBICIONISTI (UKAZOVACÍ)
METLIČKÁŘI BACI BACI
Zase bych chtěl zdůraznit, možná již zbytečně, protože si to uvědomujete společně se mnou, že vstupujeme na neznámou půdu, jakoby do jiné civilizace. A z božího pohledu možná z jednoho prasečího chlívku do druhého prasečího chlívku, kdy v tom druhým je akorát větší sajrajt, ale v podstatě se jedná o dva prasečí chlívky. To já jen, aby zase nějaký čtenář, rypák jeden rozrejvačská, nemohl říci, že se povyšuju.
Navíc mi dovolte ještě jeden umělecký příměr, a sice – je to, jako by se vydal Amundsen k severnímu pólu (nebo šel sakra k jižnímu?) bez bot, v šusťákový bundě, s jedinými informacemi o pólu z pohádky Sněhová královna. Přesto se pokusíme přijít věcem na kloub a zjistit, v čem je ona rozkoš, v čem spočívá to nesmírné potěšení, které nám nic neříká. Vždyť třeba žijeme v nějakém bludu, cosi úchvatného zůstalo skryto našemu zraku a odkrytí roušky zahalující toto tajemství otevře před námi obzory netušené rozkoše a potěšení!
Seděl jsem nedávno v restauraci s jedním svým známým, který je právník, pracuje v zahraničí a jezdí do své vlasti obcovat s krajankami. Když jsme skončili s politikou, což bylo asi v polovině hlavního jídla, přenesla se řeč do C dur, to jest sex a ženy… pochopitelně i s rubrikou Různé. Když jsme si sdělili zkušenosti a dostali se k rubrice Různé, povídá mi můj známý:
Ringo, a zkusil jsi, aby tě pomočila?
Fuj! otřásl jsem se,… myslíte, pane doktore, abych se nechal pochcat?
Jo!
Ne, to jsem se nikdy nenechal, pokud se nepočítá, když jsem si to způsobil vlastní neobratností, například proti větru – mírně nohavici, nebo nedostatečným oklepáním. (Poslední kapka jde vždy do nohavice.)
Ale ne, směje se dr.,… já myslím programově jí říct – udělej to na mě! Miláčku, do obličeje! Přímo!
A co posrat? ptám se ho.… Není to vyšší stupeň rozkoše?
Ne! rozčiluje se upřímně právník.… Vy všechno shazujete a zlehčujete! Jak o tom takhle můžete mluvit, když jste to nikdy nezkusil?
Uvědomuju si, že mě zasáhl na nejcitlivějším místě, ale přesto vzdoruju:
Pane doktore, tohle přeci nemusím zkoušet, žiju v nějaké společnosti, kde jsou zavedenáa ustálen á určitá pravidla a zvyklosti, které jako člen této společnosti respektuji, a součástí tohoto nepsaného kodexu je, že to, co mi tu popisujete, patří do keramické záchodové mísy, a ne na můj ksicht! Nakonec, podívejte… je přece ustálené rčení – ten tě tedy pochcal! Což, uznejte, má význam hanlivý a nikoli že by vám způsobil rozkoš!
Pane doktore, nezlobte se, při vší úctě k vaší vzdělanosti a znalosti jazyků a odbornosti, jste pochcanej právník a smrdíte močí, ne?
Ale, jakejpak pochcanej! Vy jste naivní člověk, pane Čech, jakejpak smrdí… když s ní jste ve vinárně a pijete už druhou lahvinku… ona jde dvakrát na WC, tak máte potom jistotu, že je úplně čistá! Tam nejsou žádné chemikálie! Jen to vínečko… čisté a voňavé, no a když ji o to potom požádáte… to je nádhera!
Vzpomínám si na děvčata z Chomutova (Babička je smutná) a přijde mi to jen jako určitá modifikace stejného gusta a hned v duchu píši stránku scénáře:
SEZNÁMENÍ S TÁTOU
Dospívající dcera: Maminko, jak vy jste se s tatínkem vlastně seznámili? Povídej, mámo…
Máma: Ale… no jako všichni… tátovi jsem se už dlouho líbila… no a tak dlouho kolem mě chodil, až se osmělil a pozval mě do vinárny, no a tak to vlastně začalo.
Dcera: A, maminko, tatínek ti hned vyznal lásku… ten první den, nebo až někdy později… byl nesmělý? Povídej, mámo!
Máma: Velmi nesmělý… byl romantický, citoval mi Vergilia a Petrarku. Odpoledne uběhlo jako jediná vteřina. Pak jsme vyšli ven…
Dcera: A tam tě políbil, že ano. Tam jste si dali první pusu!
Máma: Ale ne! Ty na to jdeš příliš zhurta! Vždyť jsem ti říkala, že tatínek byl velmi nesmělý a tohle, nezapomeň, byla vůbec naše první schůzka!
Dcera: A to to ani nezkusil? Ani se nepokusil? Ani tě nepohladil? To jste tam jen tak stáli a on nic?
Máma: Ale jo… to zas takový dřevo táta nebyl!
Dcera: Tak co… povídej…
