POPRVÉ V MASÁŽNÍM SALONU – 3. část
Tak tohle všechno mi prolítlo hlavou, když jsem uviděl Jelenu Vladimírovnu, velkou ruskou umělkyni. Tak vida, říkám si, kam až se nám to holka propracovala, jo, boháčova žena měla pravdu… Panečku, Jelena si umí získat respekt! Ta si dokáže držet chlapy od těla! To je, panečku, dáma!
V duchu jsem se smál, který asi český stárnoucí trouba do tý jámy spadl. Jelenka na něho volá: Cukroušku, tak já jdu… pá… pá…
Pá… pá, Jelenko! Dej na sebe pozor a brzo se vrať, kočičko!
To víš, miláčku! Dneska tančím až v Kouřimi a Hulíně! Pá… pá a s jídlem nečekej!
Telefon… crrrrr!
Jelena Vladimírovna? Ano! Voláte dobře, ale Jelenka už jela do práce! Co? No to víte, má toho, chudinka, moc! Je tak pilná! Ano… ano… můžete… zavolejte si zítra, ale až po obědě, Jelenka dlouho spinká…
Jelena Vladimírovna tančila svůj tanec, který jsem měl možnost už jednou přednostně vidět, a tak mě moc nezajímal. Bylo to zkrátka pryč jako odvyprávěná anekdota!
Začal jsem si znova povídat s P. a pořád koukal, kde je ta orchidej, co mi přinesla Marta, a říkal jsem si, jak je to trapný, že mi ji někdo čajznul, a teď ten hajzl zlodějská klečí tam někde vzadu v tom pokojíčku u nohou některé z těch thajských krásek bez koz a podává jí orchidej, kterou mi přinesla kněžka lásky, jak Martu nazval v jednom ze svých románů slavný český spisovatel!
P. je v dobrém rozmaru, protože křest mé knihy se vydařil, vidí, že i majitelé cestovek jsou s kulturní nabídkou spokojeni, a tak mi znovu nabízí:
Nechceš jít opravdu dozadu? Jak jsem ti říkal, zaplatíš si jenom holku, ode mě máš všechno zadara!
(Jsi hodnej, P., a dobrý přítel, vážím si tvé nabídky, ale nemohu si pořád zvyknout! A už si asi nezvyknu! Ta doba života v bolševismu mě poznamenala nadosmrti!) A už mu vyprávím jednu svou zkušenost:
Můj přítel H. si otevřel fitcentrum. Velmi pěkný a velmi na úrovni –tělocvična, sauna, solárium, manikúra, pedikúra, masáže, zkrátka fitcentrum, jak má být. A pozval mě, abych se přišel podívat! Tak jsem přijel. Objali jsme se, sedli si k pěknému, vkusnému baru a povídali si, co se stalo nového za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli!
Smáli jsme se soutěži Miss a říkali si, jak jsou lidi blbí, když vůbec nevědí, jak to je ve skutečnosti! H. se vyzná a ještě donedávna pracoval v blízkosti manekýnek a fotomodelek, a tak jsme oba v obraze. Navíc známe lidi, kteří to organizují, a máme z toho legraci ještě větší, když to vyprávíme krásné barmance a několika mladým lidem, co si dávají pivo po tělocviku.
H. se na chvíli omluvil – je přece jen v práci – a říká mi: Dej si masáž, Ringo, dej si panáka… dělej si tu, co chceš, já se vrátím.
Koukám na tu krásnou barmanku. Kolem ní pobíhá čilý, asi sedmiletý kluk.
To je váš? navazuji diskrétnější disputaci.
Ano, říká barmanka s pýchou,… je to takovej uličník, viď?
Snažím se neupoutávat moc chlapečkovu pozornost, protože mám s chlapečky krásných paniček své zkušenosti. Kvůli tomu, aby se k vám jejich matička v noci neobrátila zády, musíte snášet tisíce debilních otázek, lezení po vás, imbecilní hry s vlídným strýčkem, kdy hajzlík je drzejší a drzejší, čím více si vy chcete naklonit matinku pro pozdní večer. Jak rád by člověk nakopl v nestřežené chvíli takového chlapečka, ba dokonce i holčičku! Navíc ti mizerové ne a ne jít spát a furt po vás lezou a strkaj vám prsty do nosu a dávaj vám facky a smějou se tomu a jejich matička taky, protože – jako ostatně všichni rodiče – ta kráva vůbec nevidí, jak je ten její malej hajzl drzej, fakan jeden hnusnej, a všechno, co dělá, považuje jeho maminka za živost roztomilého kluka.
A ještě ta husa povídá, když už se vám klížej oči a už byste ji chtěli mít na zádech:
Jiříčku, když si se strejdou tak hezky hrajete, můžeš jít spát později! Ale za to musíš mamince slíbit, že jí zítra umyješ nádobí!
Ano! Ano! Slibuji, volá radostně Jiříček a vrhá se na vás, píchaje vás do oka dětským umělohmotným mečem.
Máte chuť vstát a volat: Ne! Ne! Já budu mýt nádobí! A ne jeno…
