Češi a jejich samičky 1 (František Ringo Čech)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

I. KAPITOLA

 

Ty kasou házíš jako hůze petelící

se v pesném talístu,

do tobě odolati múze…

nezná ty fialinto neznal

(Batul)

 

Když už vás od začátku seznamuju s postupem a časovou posloupností práce na knize, musím se přiznat, že jsem momentálně uvíz. Zadrh. Zasek.

Ale všechno popořádku. Je středa 3. srpna, osm hodin ráno, sedím v Krkonoších na své chalupě. Udělal jsem si kafe, nakrmil Mikeše (kdo by to asi tak mohl být, když se jmenuje Mikeš?) a teď si říkám – piš, vole, nebo to nedoděláš do konce září, jak jsi slíbil. Rozhodl jsem se – prolomím zadrhnutí v tvorbě silou vůle! A to teď dělám.

Proč jsem teda zadrh? Nevím, v kterém Časovém životním úseku jsem si začal myslet, že toho o prázdninách a o dovolené hodně udělám. Ostatně je to i mezi mými kamarády rozšířený omyl, že všechno, co jsem nestihl během roku (protože je v Praze děsnej zmatek a pořád vás někdo vyrušuje), udělám na chaloupce, kde je klid a spousta času. Ještě na začátku knihy v San Feliú de Guixols jsem byl přesvědčen, jak to bude lítat, jak v Krkonoších zavařím stroj. Sledujte se mnou, jak se na nešťastnou dovolenou začínají nabalovat úkoly.

Musím se přiznat čtenářům, kteří mě neznají, že mám jedno velké hobby, a sice truhlařinu. Všechno, co vyvine firma Black and Decker, musím mít první, není rok, abych nekoupil aspoň dva tři kubíky dřeva a ve své stodole vyrábím s láskou a pečlivostí výrobky naprosto nepoužitelné, nebo které se stanou nepoužitelnými po velmi krátkém používání.

A tak místo toho, abych dělal svou práci, o níž si možná také mylně myslím, že ji umím aspoň trochu, dodělal ji, odevzdal, dostal peníze, šel a koupil si krásnou italskou židli, nebo rustikální stoličku (a ještě by mi zbylo!), místo toho smolím ve stodole sám svoji, na kterou když si pak někdo dvakrát sedne, letí na zem k velkému veselí celé mé rodiny.

Úkol první: udělám v létě na chalupě pěkný zahradní stůl z fošen, s upevněnýma lavicema, přesně takový, jaký jsem viděl v knize Johna Brookse – Všechno o zahradě. (Víc už z truhlařiny ne, protože budu psát tu knihu o šukání.)

V zimě, zrovna jsem maloval katedrálu v Granadě, zvoní telefon:

Tady je redakce Večerníku Praha. Pane Čech, pan Fidelis Schlée by s vámi chtěl mluvit. Předám…

Fidelis: Pane Čech, tady je Schlée, buďte zdráv, něco bych od vás potřeboval!

Ringo: To je potěšení pro mě, když někdo jako vy, pane Schlée, ode mě něco potřebuje. Já ale, pane doktore, nikam nejezdím, nesnáším pěší zóny a místa, kde se nedá parkovat!

Fidelis: Nemusíte nikam jezdit, když něco chci, přijedu já. Kdy můžu? (První body k dobru, které signalizují osobnost. Pyšný blb, finanční porevoluční rychlokvaška by vás zpupně pozval k sobě, a to mnohokrát ani ne osobně, ale přes svou sekretářku. Není tomu tak a já se připravím na návštěvu – učešu sebe, i Mikeše.)

Přijel sympatickej mužskej se sympatickou přítelkyní a sympatickým pistolníkem. Sedíme v mém starém domečku v Modřanech a seznamujeme se…

Co teď děláte, pane Čech?

Co stál ten krémovej rolls venku?

Jak žijete, pane Čech?

Jak žijete, pane Schlée? Jak to děláte, že jste tak bohatej, pane Schlée?

Zvonek! Razantné a neodbytně… Koukám, venku stojí dva uhlíři.

Čí je to? Kdo je tu s tím? (Ukazují na Rolls-Royce pana Schlée.)

Ať s tím uhne – vezeme koks!

A tak se v naší ulici, najíždějíce oba na chodník, míjejí pomalu –zrcátko na zrcátku – dva světy, ten náš modřanskej, s koksem a umolousanejma uhlířema, a elegantní bodyguard v nejdražším autě světa, a já na to zírám a zase filozofuju: co nás dělí od toho Rollse, nejdřív tranďák, abychom mohli topit elektrikou, pak kanalizace, pak plyn, je toho dost. (S kanalizací už začali – hurá!)

Sedíme, kecáme o všem možném, tak, jak se na správné Čechy a jejich samičky sluší. Fidelisova parta chválí mé obrázky a já jsem rád. Nakonec ještě, co mi vlastně pan doktor chtěl.

Povídá mi: Namalujte mi obraz do haly – personifikaci novin! Velký olej, který by symbolizoval noviny jako takové, noviny jako profesi, noviny jako velmoc.

Večerník Praha… krásná zakázka. Mám to rád, tenhle druh zákazníků a sběratelů, vlastně mám rád oba, jedni přijdou, prohlížejí… zrovna tenhle. Sundáte ho ze stěny, máte radost z peněz a je vám líto, že přicházíte o obraz. Druzí přijdou s jiskrou v oku a řeknou, namalujte nám, pane Čech, to a to. Mám to taky rád, protože vždycky je ještě velký prostor pro osobní iniciativu a nápady.

Tak noviny tedy, souhlasím a plácneme si. Nejdřív to vymyslím. Udělám skicu a kompozici. Otíček Jirák mi pomůže s figurkama (obličeje a postavy v zákrytu), potom zavolám, přijdu do redakce, nechám si schválit, dohodneme cenu, termín dohotovení, podepíšeme smlouvu, dostanu zálohu a pojedu malovat. Tak je to správné, chovejme se jako solidní podnikatelé ve světě velkého byznysu, protože oba vytváříme zisk a oba jsme daňoví poplatníci. Solidnost – solidnost.

Zase sedíme a kecáme a nakonec si kupuje Fidelis velké plátno Sametově potrestaní bolševici. Mám velikou radost z honoráře a velikou žalost, že přijdu o obraz. Ale co? Obrazy musí mezi lidi. Tenhle mám tak rád, že si ho namaluju ještě jednou, vlastně dělám to takhle skoro u všech. Je mi líto, že už je nemám, pořád chodím kolem toho prázdnýho místa na stěně. (Nepomůže, když tam pověsíte jinej.)

Tak ho dělám znovu, ale už je jinej, nikdy nejsou dva stejný, nikdy netrefím stejné barvy, nikdy si nepamatuju, co na něm všechno bylo! Po měsíci práce jde znovu na stěnu. A zase mám radost! A zase se někomu líbí! Ukáže mi peníze a jsem ztracenej. A zase putuje pryč a zase je mi smutno. A zase maluju. Přijdou děti a ptají se – tatínku, pan Vögl ti vrátil Smolný den? Ne, maluju si novej, hleďte si svýho! A zase visí a čumím na to letadlo, jak naráží do vlaku. Po čase přijdou děti a znovu – Kde je ten Smolný den? Tys ho zase prodal, viď?

Je mi hanba a stydím se za svou lásku k penězům a stýská se mi po Smolným dnu. Budu ho malovat potřetí, ale už určitě naposledy, počtvrté by mě to už nebavilo. Vím, že třetí Smolný den je definitivně poslední. Až ho někomu prodám, což bude tomu prvnímu, který mi za něj nabídne peníze, už ho malovat nebudu. (Stalo se, jsou tři šťastlivci, kteří mají můj obraz, a já ho nemám! Ve třech domácnostech visí to krásné žlutounké letadlo mongolských aerolinií a mých třikrát zopakovaných třináct neštěstí se změnilo v pytle cementu, cihly a hodinovou mzdu pro stavitele Hoffmana a jeho partu.) Jsem zrádce umění.

Ale pan Schlée, můj nový sběratel, si odváží teprve první Bolševiky, takže s chutí do dalších! Loučím se hned poté, co jsme uskutečnili takzvanou Klausovu fyzminutku. Oni mně peníze – já jim pořádnou fakturu s mým IČO. Jak neromantické! Jestlipak můj miláček Josef Lada také vystavoval faktury? Zákonné a správné, ale, Bože, jak neromantické! Ale přece za první republiky byl taky berňák! Jak to ten Lada dělal, musím se zeptat jeho zetě pana Vrány.

Přátelé odjeli a já, místo abych začal pracovat na zakázce, tak si skicuju znovu Bolševiky. A taky mě nic nenapadá… noviny… noviny… pak mě napadá, myslím, že nápad je dobrý, ale dochází k jevu, který souvisí s tématem knihy.

Maluju obrázky a čekám na zákazníka.

Maluju druhý Bolševiky.

Maluju inferno – peklo.

Maluju dvě velké Prahy.

Ale noviny nemaluju! Nemaluju, protože to je jistý obchod! Domluveno! Tutovka! Jen to musím udělat, a protože musím už mě to nebaví, tutovka neuteče! Až to udělám, tak to bude‘ Nevážíme si toho, co máme jistého! Nevážíme si něčeho, co nám neuteče! Vážíme si jen toho, co musíme vybojovat! K činnosti potřebujeme nejistotu a riziko. Manželka tutovka není tak zajímavá jako nejistá fešná sousedka!

Přesně takhle to v životě chodí. Takže shrnuto, podškrtnuto, sečteno, udělám ho v létě na chaloupce. Chytil jsem se a těším se na to. Pořadí se ale mění:

 

1. úkol – obraz pro Fidelise

2. úkol – kniha o šukání

3. úkol – zahradní stůl s lavicema

 

Je začátek srpna a posuďte sami… 28 stránek knihy o šukání s tím, že jsem se zatím k tomu šukání ještě nedostal (myslím v knize). Obraz v barvě, obtažené kontury pouze polovina Hradčan (1/3 hotova). Prkna na lavici leží na hoblovce, ještě jsem na ně nesáhl. Do toho liga a příprava! Hup z Krkonoš do Poděbrad na Interpohár! Hup z Krkonoš do Edenu na Slovan na Interpohárl Hup z Krkonoš na první kolo českého poháru! A zítra hup z Krkonoš na první kolo ligy proti Brnu do Prahy! A nezůstaň tam, když hned druhý den dopoledne hraje Viktorka Žižkov! Je toho moc!

Minulý týden mé napadlo, že udělám Slovanskou epopej jako Alfons Mucha, a ten nápad mé tak chytne, že smolím 32 obrázků ze života starých Slovanů. Protože vím, jak s nimi dopadl chudák starý Mucha, když je věnoval městu Praze, tak prdím na Prahu a posílám je rovnou na Moravu Ohlídalovi do Luhačovic.

Volala paní Soukupová, že se vrátila první várka obrazů z Madridu, a kdy si ji vezmu.

Telefonoval Athos a na obědě ve Slavii jsme se domluvili, že připravím obrazy do Stockholmu! Zde je definitivní seznam, co musím udělat na chaloupce, kde mám tolik času:

 

1. úkol – obraz pro Fidelise

2. úkol – kniha o šukání

3. úkol – zahradní stůl s lavicema

4. úkol – udělat znovu Slovanskou epopej

5. úkol – nevynechat ligu a schůze výboru SK

6. úkol – vnutit galeristům u nás neprodejné obrazy ze Španělska

7. úkol – připravit Athosovi obrazy do Stockholmu

8. úkol – podívat se k potoku, jestli žije ropucha, co jsem ji nerad sekl kosou

 

A teď mi řekněte, jestli se tohle dá stihnout! Ani bohovi! Tak skočíme rovnou do vody!

BEZPEČNÝ STYK SE ŽENAMI

Velmi často se mě mladí chlapci, poté, co na ně ústy vyliju kýbl životního pesimismu, zdrceně ptají, zda existuje nějaký naprosto bezpečný styk se ženami po stránce fyzické i duševní. Dlouho jsem nedokázal poradit, pravda, polobezpečný styk se ženou bychom mohli nazvat styk orální, ale to pouze po stránce fyzické.

Viz slavný výrok mého přítele dr. Schwartze:

„Takový prostředí nedokáže dodnes vytvořit žádná laboratoř na světě. Ta stálá teplota, vlhkost, všechno přímo ideální pro jakékoli bujení mikroorganismů dobrých i špatných, pravidelné proplachování a smýčení, to je ideální velkosklad a distribuce chorob!“

Tedy v tomto případě při orálním styku jsme tohoto nebezpečí ušetřeni, neboť s dotyčnou nepřijdeme téměř do styku, vyjma závěrečné fáze přátelství, kdy je třeba přidržet děvče za uši, aby se nevycukla!

Nejsme ale chráněni před nebezpečím psychickým, to jest zamilováním se a následným utrpením z lásky, jež se nedá vyloučit u krásných partnerek.

A přeci takový způsob existuje. Vyprávěl mi ho přítel, který je velký milovník žen a v minulosti utrpěl mnoho šrámů na těle i na duši při heterosexuálním styku!

Nakonec jsem na to přišel, povídá mi,… a teď jsem dokonale šťastný! Mám velmi moderní přístup, musíš se k němu lety dopracovat, ale vzhledem k stoupajícímu rozšiřování AIDS mu patří budoucnost.

Musím se přiznat, že jsem jeho metodu bezpečného, praktického a levného sexu několikrát praktikoval a velmi se osvědčila.

Zde je návod (cituji svého přítele): Ráno jedu tramvají, nebo metrem do práce, nebo do školy, to je jedno, nebo sedím v kavárně, v kině, divadle… kdekoli, kde jsou také ženy! (V praxi je takto možno provozovat i styk homosexuální a prakticky jakýkoli, ale pro nás, zdravé jihočeské sedláky, platí jen styk reprodukční!)

Sedím si, sedím… a rozhlížím se. Vidím… á… támhle je krásná mladá dívka. Hledím na ni, aby si mě všimla.

Každá dívka neustále sleduje, zda je sledována a zda je na ni obdiv-ně hleděno (kvůli tomu také doma strávila hodinu u zrcadla v koupelně, aby tomu tak bylo), a i když si dává pozor, aby pohledy neopětovala, přeci jen někam koukat musí, a když jste vytrvalý, nakonec se vaše pohledy protnou. Musíte být připraven a v okamžiku, kdy se vaše pohledy střetnou, se vlídně a sexuplně usmát.

Dívka, v případě, že se nejedná o naprostou krávu, vám úsměv opětuje. Když ne napoprvé, tak určitě při druhém očním setkání, kterému se neubrání, byt‘ by chtěla sebevíc.

Zvědavost i polichocení způsobí, že jukne znovu, a vy se opět usmějete, jak nejkrásněji dokážete.

Dívka to nevydrží a usměje se také, no a tím je vyhráno a prakticky celý sexuální okruh je uzavřen, protože vy víte, že: když vstanete a přistoupíte k ní a dáte se s ní do řeči, tak vám dívka odpoví a začne konverzace. Když se s vámi nedá do řeči hned, což je též možné, vy víte, že kdybyste vystoupil a šel s ní a pořád do ní vtipně hučel, že se nakonec do řeči dá, třeba by to bylo až před jejím domem, víte, že když ji pozvete do kina, tak půjde, když ji pozvete do divadla, nebo na zajímavý koncert, tak půjde.

A když půjde jednou a vy budete fajn (což jste vždycky), půjde i podruhé a pak tancovat a pak letmé polibky a nakonec bohapusté šukání a láska a průsery, atd.

Vy jako zkušený muž víte, že toto všechno se odehraje. V určitém různě dlouhém časovém období, bude to stát peníze, čas, nervy, a jak jsem uvedl na začátku, je nebezpečí fyzického a duševního ohrožení.

Takže v okamžiku, kdy dívka či žena váš úsměv opětuje, už jste to vlastně prožil, už se to stalo, už jste ji ošukal, akorát jste si ušetřil ten čas a tu štrapáci, došel jste svého, protože, jak v bibli jest, kdo jen na ženu pomyslil, zhřešil, to znamená, že i vinou mravní už jste poznamenanej, máte vlastně prakticky všechno, co jste mohl získat, a můžete se věnovat, nejste-li ukojen, jiné spolujezdkyni v metru.

Já takhle ošukám cestou z Pankráce do Libně třeba i tři ženský po sobě, je to bezpečné, praktické a levné.

V Libni vystupuji sexuálně uspokojen, zdravý, bez ztráty jediné koruny, já samec – pán tvorstva!

 

Informace

  • 22. 3. 2024