KULÍME, KULÍME, HORE PO DĚDINĚ
Jak vám tak popisuji všechny ty absurdní příhody, ze kterých se skládá život prostého Čecha, uvědomuji si, že žijeme pořád jednou nohou v Kocourkově. Než se dostaneme k dalšímu odbornému tématu, budu pokračovat v líčení toho, co jsem dále dělal.
Když u nás v Čechově čtvrti kulili popelnice na hlavní, tak jsem nebyl doma. Kulil bych, kulil, ale vrátil jsem se v noci a nevšiml jsem si, že moje popelnice stojí osamocena jako voják v poli a všichni sousedi mají odkuleno. Protože jsem minulý týden také nekulil, neboť jsem byl v Římově, všechno mi to padalo ven a nedala se přiklopit, jak byla narvaná, takže jsem se naštval a šel jsem volat vrchního popeláře.
U popelářů zřejmě neproběhla něžná revoluce tak úspěšně jako třeba u hasičů, kteří svrhli nenáviděné požárníky a znovu se stali po letech našimi hasiči. Popeláři jsou stále ještě odvoz tuhého odpadu, což nevystihuje obsah našich popelnic, vlastně promiňte, odpadnic, kde polovina věcí není zdaleka tuhá a kór v mém případě, když jsem čtrnáct dní nekulil.
Tuzí odpadáři jsou mistrně ukryti v telefonním seznamu, tudíž jsem musel použít služeb informačního servisu a hned vytáčím hlavního tuhého odpadáře. Kupodivu to zvedl.
Dobrý den, představil jsem se a zeptal se ho, proč už zrušili ten hezký zvyk odvážet mi popelnici, vlastně nádobu na tuhý odpad (říkám to dobře?).
Vrchní odpadář nebyl ani příjemný, ani nepříjemný, řekl bych, že byl úřednicky ostražitý! Možná že tón jeho hlasu byl milimetr vychýlen směrem k nepříjemnosti, víc ne. Zeptal se mě velmi neosobně na adresu a povídá:
Neprovádí se u vás nějaké zemní práce, nebo nějaký výkop? (Věděl, liška, že ano!)
Provádí, já na to,… ale zemní kanálníci vždy upraví terén tak, aby do ulice byl přístup. Když sem jezdím hondou, proč sem nezajede kuka vůz?
Pane, to musí vědět řidič vozu, jestli tam může, nebo ne!
A hlas vrchního tuhého odpadáře se opět o milimetr posunul k nepříjemnosti. Můj hlas ale také:
Možná že to chce jednu věc, odborně se tomu říká couvání. Jestli se nemýlím, tak je to dolů – od sebe a dozadu! Jestli to nezná, já mu zacouvám!
To nejde, pane! Nesmíte do kokpitu! (Teď si nejsem jist, jestli řekl kokpit, spíše jsem si to spletl, zkrátka nesmím do kabiny.)
Tak proč nezacouvá, pane? Když tu couvaj všichni! Ausgerechnet couvaj, jenom když jsou tu podzemní kanálníci, ti ve tři odejdou a ulice je průjezdná!
Vůz smí couvat jenom deset metrů, prohlásil rezolutně vrchní tuhý odpadář.
Nechal si znovu říct adresu a slíbil, že to prověří.
Tak tohle prověřování znám! Maje čtyřicetiletou zkušenost s komunálními službami, tušil jsem, že moje mise nebyla úspěšná. No nic, budu to hlídat a příští týden budu kulit!
Mrzelo mě ale, že jsem se více nezajímal o to couvání deset metrů a dost! To je přeci matroš do mé knížky! Nespadá to do kolonky „samičky“, ale do kolonky „Češi“, a tu trochu zanedbávám. Ptal jsem se souseda, jestli nezná důvod, proč nesmí kuka vůz couvat víc než deset metrů, ale nevěděl.
Milí čtenáři! Neuvěřitelné se stalo skutkem! Druhý den přijeli kluci popelářský pro můj sajrajt… Už vám pro to jedem, volali z dálky a nevypadali naštvaně… Šéf nám strhne prémie, říkali. Omlouval jsem se jim, ale vodopád hnusu z podvíka mé popelnice mě ospravedlňoval.
To by mi bylo líto, povídám a ptám se na směrnici o desetimetrovém couvání
Ano, je to pravda, potvrdili mi. Nařídil to šéf, ale nikdo z nich neví proč. A tak zůstává tento fakt pro mé záhadou. No, vem to čert, nemusím vědět všechno, hlavně že přijeli pro ten sajrajt a já si uvědomuju, že je to prima, něco se asi opravdu změnilo, nebo mění, sice horko těžko – pomalu a skřípmo, ale úspěch to je! Pozdravuju po nich vrchního tuhého odpadáře a prosím je, ať mu poděkují. Povinnost je vyhovět – slušnost poděkovat!
Možná že vám tahle příhoda nepřijde moc zajímavá a říkáte si – á, konec měsíce se blíží, za tři dny si přijde Bošnakov pro rukopis, Mistr vaří z vody! Nemá o čem psát, holoubek, a tak nám tady camcá zbytečnosti a hlou…
