23. 2.
Olin s Laďou se stále pohřešují. Otec od rána objíždí autem okolní vesnice a snaží se najít nějakou stopu. Původně chtěl, abychom se pátrání účastnili všichni, ale Milada to zakázala, protože máme moc práce. Otec ji obvinil, že za zmizení psů může ona, protože přivedla blbé ovce. Normální ovce přece nemůže upalovat pět kilometrů, když uvidí psa. Milada správně poznamenala, že kdyby se řítil Olin s Laďou na ni, uběhla by klidně i maraton. Potom otci řekla, že je nejvyšší čas začít s jejich výcvikem, aby nám neroztrhali nějaké návštěvníky.
Otec vztekle práskl dveřmi od kuchyně a odjel.
Teď je čtvrt na jedenáct a ještě se nevrátil. Obávám se, jestli zítra nebudeme pátrat po něm. Je schopný zabloudit i v parku, natož někde v lese.
Všechny nás nicméně udivuje, jak je ze ztráty psů zoufalý. Matka si dokonce myslí, že kvůli ní by se tak nesnažil. Já si to myslím taky.
Josef se domnívá, že Olin s Laďou jsou už po smrti. Všude v okolí je spousta myslivců, kteří celé noci tráví na posedech a střílí po všem, co se hýbe. Loni prý jeden nimrod postřelil kluka na terénní motorce a obhajoval se tím, že ho pokládal za divoké prase, přestože motorka neměla výfuk a její řev byl slyšet v okruhu několika kilometrů.
Ani bych se nedivila, kdyby to byla pravda.
Naše Dora párkrát vystřelila na procesí vracející se v noci z pouti na Svatý Hostýn, přestože poutníci sborově zpívali pobožné písně.
Navečer jsem se byla projít v parku a s úzkostí poslouchala, jestli odněkud zdálky neuslyším výstřely. Psy bych nějak oželela, ale s otcem by to bylo horší.
Celý den jsme zařizovali pokoj Velkého Prasáka. Jistě, i tento erotoman patří (bohužel) do naší rodové historie, ale stále se nějak nemohu ztotožnit s názorem, že má být jedním z taháků Totálního zámku.
Jako by nestačil jeho obrovský portrét v hlavním sále, na němž se tváří dost chlípně, ale má na sobě alespoň šaty. Milada ovšem neústupně trvá na svém, že normální zámecké interiéry jsou passé. Porcelánu, židlí a dalších serepetiček jsou už návštěvníci doslova přežraní, takže erotický pokoj bude působit jako zjevení. O tom nepochybuji. Na základě Prasákova deníku a záznamů v archivních listinách se Miladě podařilo zrekonstruovat věrnou podobu Prasákovy pracovny — tak ji totiž sám označuje. Červené závěsy, postel vyztuženou ocelovými táhly, karabáč a vysoké jezdecké boty bych ještě chápala, ale jak budeme návštěvníkům vysvětlovat přítomnost kovadliny, soupravy na činění kůží, dvou ohromných tympánů a vycpaného pštrosa, mi není jasné. Nejspíš mám omezenou fantazii, protože si nedokážu představit ani použití brnění, želez na chytání vlků a kolovratu.
Z Prasákových nákresů je vcelku pochopitelné využití houpačky, koňského udidla a kladkostroje, ale co se odehrávalo s tím vycpaným pštrosem nebo ozubenými čelistmi na lov vlků, se už nejspíš nedozvíme. Já po tom pátrat rozhodně nebudu.
V konečném výsledku ovšem pokoj nijak zvlášť eroticky nepůsobí. Nejlépe to vystihuje Josefova poznámka, že si připadá jak u vetešníka a při pohledu na kovadlinu uprostřed pokoje pociťuje ledacos, nikoliv však erotické pnutí. Pana Spocka zaujaly Prasákovy nákresy natolik, že si vypůjčil celý deník. Josef ho varoval, aby to nečetl, protože mu do rána slezou vlasy.
À propos vlasy — dnes jsem panu Spockovi aplikovala poslední nátěr.
Hodiny na kostele odbíjejí jedenáct a otec ani psi stále nejsou doma.
