17. 1.
Cestou do kostela jsem uklouzla na namrzlém schodišti do parku a celou mši jsem nedokázala myslet na nic jiného než na bolestně naražený loket.
Když jsem vyzvala Josefa, aby s ledovým schodištěm něco udělal, protože by si nějaký návštěvník mohl zlomit nohu, řekl, že lidi mají v zimě sedět doma. Dnes se jim očistí schodiště do parku a zítra budou chtít otevřít záchody.
Pak konstatoval, že lidstvo má v poslední době nadbytek peněz a volného času, takže bezradně poletuje po celém světě a plouhá se po památkách, aby se obojího nějak zbavilo. Když se k tomu ještě přidají nesmyslná lidská práva, tak se není co divit, že lidi jsou jak urvaní z řetězu.
Myslím, že v Severní Koreji by měli z Josefa radost.
Josef je od té esesácké noci vůbec hodně popudlivý. Dnes ráno odpojil na kuchyňských pendlovkách kukačku, protože její kukání mu přijde nesnesitelné. Paní Tiché zakázal pouštět v době jeho přítomnosti rádio a nejspíš schoval i mixér. Chtěly jsme dnes dělat palačinky, ale nemohly jsme ho najít.
Začínám si o něj dělat starosti. Už druhý den chodí ve filcových pantoflích pro návštěvníky a zdůvodňuje to tím, že nevydávají žádný zvuk. Nabídla jsem mu otcovy mokasíny, ale řekl, že není Indián. Taky se zřejmě přestal holit elektrickým strojkem, neboť pan Spock mu musel nabrousit břitvy po pradědečkovi. Oba jsou teď dost pořezaní. Pan Spock na rukou, Josef na obličeji. Pan Spock se obává, že si při broušení nasadil do těla nějakou chorobu z devatenáctého století. Tipuje to na tyfus nebo španělskou chřipku. V jednom kuse vyplazuje jazyk a prohlíží si ho v kapesním zrcátku.
Taky má dojem, že mu začínají duřet mízní uzliny.
Celý den se pokouším dovolat rodičům, ale v Bendově bytě je stále jenom záznamník s Denisčiným hlasem. Až na sedmý pokus jsem se odhodlala zanechat vzkaz. Jejich zodpovědnost je na úrovni hippies.
Dvacet tři hodin
Rodiče znepokojil můj vzkaz na záznamníku: Kostka zdraví hippies. Matka volala, aby zjistila, jestli mně nepřeskočilo nebo nejsem opilá. Vzápětí se urazila, protože jsem se jí zeptala, jestli s nimi máme na Kostce ještě letos počítat.
Předala sluchátko otci, který se omlouval, že byli na výletě v jižních Čechách a vrátili se před chvilkou. Navštívili i Orlík. Knížete Schwarzenberga neviděli, ale potkali Laďovy a Olinovy sourozence. Otec mi s neskrývanou pýchou oznámil, že naši psi jsou jednou takoví. Mnohem víc jej ale zaujala skutečnost, že Orlík byl přístupný návštěvníkům. Celé dopoledne strávil vedle pokladny a počítal, kolik lidí si koupí lístek. Za čtyři hodiny prý kníže vydělal padesát tisíc. Otec žádal, abych tento poznatek sdělila u snídaně Josefovi, který nám stále tvrdí, že v zimě na hrady a zámky nikdo nechodí.
Na můj dotaz, jestli je Deniska stále doprovází, nebo se už vrátila na rodnou planetu, mi odpověděl, že Deniska je možná trochu svérázná, ale dá se to s ní vydržet. To mě dost zarazilo, protože hned po první Denisčině návštěvě o ní řekl, že je blbá jak roztleskávačka a šílená jak děcka z Adamsovy rodiny.
Když jsem mu to připomněla, řekl, že to bylo ukvapené a povrchní hodnocení a že Deniska je „docela fajn“. Zeptala jsem se ho, kolik prozaců musí denně spolykat, aby mu Deniska připadala „docela fajn“. Naštval se a nazval mě elitářským frackem. Rozloučili jsme se chladně s tím, že s matkou přijedou pozítří.
