Deník kastelána (Evžen Boček)

Neděle 25. února

Tak dneska to přišlo. Ivanka počkala, až Evička usne, a uvařila nám kafe.

„Takhle už to dál nejde, Viku.“ Její hlas byl pevný a odhodlaný. „Zkus aspoň chvilku nemyslet jenom na sebe. Tobě se tady možná líbí, ale já zde prostě nevydržím. Jsme tady zavření jako v kriminálu, s nikým se nestýkáme, nikam nechodíme.“ Odmlčela se a čekala, co jí na to řeknu. Nebylo co. Měla totiž pravdu. Pokračovala.

„Změnil ses, Viku, hodně ses změnil. S tebou to nikdy nebylo jednoduchý, ale tohle je na mě moc.“

Pak mi ještě řekla, že se odmítá zahrabat zaživa.

„Kromě zámku tě nic jinýho nezajímá.“

„Sama musíš vědět, že to není pravda.“

Rozpalovala se a začínala být nespravedlivá.

„Tak co tě zajímá, řekni co, kdyby ve vesnici vybuchla bomba, tak to snad ani nezaregistruješ, a pokud ano, bude ti to úplně fuk.“

„Přeháníš, Ivko.“

„Jo, přeháním? Tak mi řekni, kdy jsme byli naposledy v kině, o divadle nemluvím, kdy jsme naposledy mluvili s někým normálním, vždyť my dva už nemluvíme o ničem jiným než o tom tvým zámku. Zámek sem, zámek tam, copak pro tebe opravdu nic jinýho neexistuje?“

Dávala mi sice otázky, ale odpovídala si na ně sama. Nemělo smysl jí odporovat.

„Od prvního června nastupuju v Praze na fakultu.“

Byla řada na mně. Nebyl jsem ani ironický, ani zlý, dokonce ani naštvaný. Byl jsem smutný.

Odvětil jsem jí, že nechci ztratit je ani zámek.

„Ale do Prahy se vrátit nemůžu.“

Víc jsem jí k tomu říct nedokázal a přesvědčování nemělo v takové atmosféře smysl.

Ale proč, sakra, pořád nemůže pochopit, že to, co jí chybí, jsou totálně zbytečné věci? K čemu to všechno je? Celá tahle kvazikultura, veškeré to trdlování beznohých umělců, vůbec všechny ty žvásty o hovně?

Ano, měla pravdu, změnil jsem se. Já už v tomhle prostě nejedu!

A její argumenty, že duševně krním, jsou směšné. Že nečtu noviny a nezajímá mě, na kterém konci světa si nějaká nula uprdla, že nechodím do kina na stupidní americké braky, že se nedívám na karcinogenní televizi, že neposlouchám ty kleštěnce v rádiu, že odmítám obdivovat hromadu písku nebo tele v láku jako umělecké dílo, že nečtu současnou literaturu, která mě děsí stejně jako rakovina prostaty, že mi přijde zbytečné mít na každou volovinu názor, že radši opravím hajzl, který nesplachuje, než abych poslouchal žvásty o postmoderní globální civilizaci, že desetiminutový rozhovor s Fialou je mi stokrát milejší než semestr o funkcionalismu, že se nikam netlačím a nederu…

Jestli tohle představuje duchovní rozvoj, tak ano, přiznávám, že krním. A rozhodně chci v tom krnění pokračovat.