Aristokratka ve varu (Evžen Boček)

13. 5.

V noci se mi zdálo, že jsem se proměnila ve vzducholoď.

Po včerejším pádu z koně se šumění v mé hlavě proměnilo v Niagarské vodopády. Noha do rána zmodrala a natekla do parametrů stojanu na deštníky v loveckém salonu, který je vyrobený z přední nohy nosorožce. Taky jsem si nebyla jistá, jestli mi nesrostly prsty. Pan Spock mě povzbudil prohlášením, že takovou nohu měl jeho otec těsně předtím, než mu ji kvůli cukrovce uřízli, a doporučil mi návštěvu rentgenu a cévní ambulance. Jelikož v té chvíli přicházel na nádvoří první školní výlet, otec moji elefantiázu diagnostikoval jako běžnou modřinu a uklidnil mě tím, že to za chvilku rozchodím. Jeho optimismus jsem nesdílela, zvláště když jsem dokázala obout pouze filcovou papuči pro návštěvníky o velikosti snowboardu. Můj plán — totiž že se dobelhám do konírny, vyškrábu se na koňský hřbet a strávím tam celý den — vzal bohužel za své. Povykující dětský dav stál před konírnou, z níž se ozývalo ani ne tak ržání jako spíš řev doprovázený hrozivým bušením kopyt. O nějakém sedlání, neřkuli jízdě, nemohla být řeč. Koně kopali kolem sebe tak, že jsem podezřívala paní Tichou, jestli jim místo ovsa nenasypala do žlabů efedrin. Dětem jsem pak přes megafon oznámila, že koníčci jsou nemocní. Řidič autobusu, který děti přivezl, se mi pak svěřil, že v období školních výletů má stejnou nemoc jako naši koně a v posledních letech mu činí značné potíže udržet se, aby nerozkopal vlastní autobus. Loni prý málem vjel pod vlak i s ječícími dětskými výletníky, protože si spletl brzdu a plyn. Asi je na tom opravdu dost špatně: když po hodině vyjížděl s plným autobusem z parkoviště, měl na uších obrovská tlumicí sluchátka, jaká používá palubní personál letadlových lodí při startu stíhaček. Jelikož se mi točila hlava a nemohla jsem chodit, musela jsem dětské zájezdy vítat ze stoličky, kterou paní Tichá používá na dojení koz. „Běžnou modřinu“ jsem nejen nerozchodila, ale noha začala v průběhu dne chytat barvu pohřebního katafalku. Záchody se ucpaly už v půl desáté dopoledne a pak ještě pětkrát. Deniska si při jejich čištění už ani nesundává železnou rukavici.