12. 5.
Milý Maxi,
ano, tu tisícovku na benzin mám — Tvými slovy — stále zašitou. Ve skutečnosti je srolovaná v pravé nozdře vycpaného poníka, který se mnou bydlí v pokoji. Pokud by se tedy naplnila rodová kletba a já zemřela, tak si ji odtamtud vydloubni — nikdo jiný o ní neví. Jako katolička jsem pochopitelně naprosto srozuměna s tím, že nevíme dne ani hodiny, kdy nás k sobě Pán Bůh povolá, ale já svoji smrt v dohledné době neočekávám, ačkoliv minulý týden jsem měla náběh k infarktu. Moje anorektická guvernantka mně pomáhala uklízet a před portrétem praprababičky Antonie řekla, že jsem jí podobná. Rozbušilo se mi srdce a s leštičkou vytočenou na nejvyšší výkon jsem ochromeně zírala na obraz tak dlouho, že leštička vybrousila do parket důlek. Antonie trpěla vodnatelností a její podobizna vypadá jako hroch v ženských šatech. Její komorná má v deníku zápis: „Milostivá dnes vyšla z jídelny i s futrama.“ Jestliže jsem přežila i tuhle lichotku, tak by mně nejspíš neublížilo ani pohřbení zaživa nebo demoliční výbuch, které poslaly na věčnost moje strašidelné jmenovkyně. A na rakovinu nemyslím, ačkoliv pan Spock tvrdí, že „člověka pobolívá pár dní ruka a na rentgenu mu pak řeknou, že ho pohromadě drží vlastně už jenom metastázy“. Ovšem pan Spock vidí nádor i za kýchnutím. Ostatně nevíš, jestli už Denisčina matka pokračuje ve svatební cestě kolem světa, nebo ji stále drží na Srí Lance jako rukojmí Tamilští tygři? Mám podezření, že jsem asi jediná, koho její osud zajímá. Dokonce se za ni i občas modlím, ačkoliv Deniska stále trvá na tom, že s ní a tou ropuchou (její nový manžel) nikdy bydlet nebude. Kdybych znala adresu do džungle, napíšu Tamilským tygrům, ať pustí matku a nechají si ropuchu. Ale zpět k Tvému dotazu na tu tisícikorunu — chtěl by sis ji půjčit, nebo to bylo vybídnutí, abych za ni natankovala a přijela Tě navštívit? Pokud jde o to první, velmi ráda Ti ji pošlu v příštím dopise, ale jestliže máš na mysli moji už tolikrát slíbenou cestu, musím Ti bohužel oznámit, že bankovka ještě nějaký čas zůstane zastrčená v poníkovi. Milada totiž zrušila pondělí jako zavírací den, takže se z Kostky nedostanu — leda bych se uměla teleportovat nebo vlastnila auto na raketový pohon jako Batman. Zrušení tzv. modrých pondělků Milada zdůvodnila právě zahájenou sezonou školních výletů, kterých musíme „odlovit“ co nejvíc. Sedláci o žních prý také neodpočívají a sečou i v noci, dokud nemají sklizeno. Já všechny české zvyklosti ještě neznám, ale doufám, že školní výlety o půlnoci jezdit nebudou. Kromě nepřetržité otvírací doby chce Milada nalákat kořist i speciálními prohlídkami, k nimž už napsala scénář a rozeslala hromadu propagačních letáků. Otec bude pan král, matka královna, já princezna, Deniska ve svém oblíbeném brnění bude strašit v katakombách, paní Tichá se má proměnit v moji chůvu, pan Spock zůstane zpívajícím zahradníkem a Josef dostal roli královského rádce. Jeho první rada byla okamžitě Miladu zazdít v katakombách. Následně nás poučil, že pondělí jako zavírací den byl ustanoven samotným Bohem už při stvoření světa a jen Mojžíšovou nedbalostí se toto nařízení nedostalo mezi přikázání. Následně pana krále vyzval k objednání azbestových obleků, jelikož na Kostku začne z nebe brzo padat oheň a síra jako na starozákonní Sodomu a Gomoru. Pan král mu velmi zlostně odpověděl, že v případě sabotování „honu na dětské výlety“ oheň opravdu zažije — nikoliv ovšem z nebe, ale v kotli zámeckého skleníku, kam bude bez milosti vhozen. Josef pak odešel do kaple a celý večer se hlasitě modlil žalmy. Když jsem odcházela v deset večer z koupelny, recitoval: „Smiluj se nade mnou, Pane, neboť člověk po mně šlape; celý den mne protivník sužuje.“ Myslím, že jich odříkal všech sto padesát, protože do rána ochraptěl. Pán Bůh se nad ním ale nesmiloval a protivník ho sužuje dál. Dnes byla zkouška kostýmů. Milada v jakémsi tvůrčím záchvatu zkombinovala z haldy historických svršků a doplňků fantastické kreace, z nichž doslova přechází zrak. Otcův králo…
