30. 6.
Chci umřít!
Pod včerejším zápisem je otcovou rukou napsáno:
Tak halucinace škrtni, protože všechno byla skutečnost!
A ještě si tam dopiš:
• Žes nakopla vycpanou zebru
• Žes nakopla Carevnu
• Žes nakopla Josefa (tohle náhodou ničemu nevadilo)
• Žes žádala fotku Heleny Vondráčkové o zazpívání písničky To přijde jakoby nic
• Žes zpívala To přijde jakoby nic a náhle v tom lítáš a svět je nádherný, růžový, béžový… (kromě tvojí zpívající matky jsem nic horšího asi v životě neslyšel)
• Žes trsala s vycpanou pandou
• Žes matku označila za princeznu Dianu pro zoufalce (naštěstí ti nerozuměla)
• Žes Denisce v brnění dala do ruky neizolovanou šňůru od toho esesáckého generátoru a chtěla ho nastartovat (smůla, děvenko, není v něm nafta)
• Žes mě nazvala debilním škudlilem (a kvůli komu to asi dělám, he?)
• Žes slíbila zahradníkovi svoje vlasy, pokud si je alespoň jednou za půl roku umyje opravdovým šamponem
Ujišťuji tě, že jsem četl jenom a pouze ten včerejší zápis. Kdybych si toho přečetl víc, možná bych tě musel zabít nebo vydědit.
P. S. O pohlaví reportéra/reportérky Blesku nepanuje shoda ani mezi námi, kteří jsme včera nebyli sjetí. Já se kloním k tomu, že to byla ženská, protože po Olinově prudkém nárazu hlavou do rozkroku se to stvoření jenom pitomě zasmálo.
S pozdravem
Debilní Škudlil
Jestliže jsem posledních pár dnů byla nezdravě bílá, po přečtení otcova příspěvku se mi krev v těle rozproudila takovým způsobem, že má můj obličej barvu rudého slunce na japonské vlajce.
Už vím, kdy a na co zemřu. Bude to dnes a v úmrtním listu bude v kolonce příčina smrti uvedeno: umřela hanbou.
Do rodové historie vstoupím jako „ta, která tančí s vycpanou pandou“. To už byl lepší i ten Cvalík.
Až vyjde sobotní Blesk, budu si naštěstí klidně ležet mrtvá ve své rakvi a bude mi jedno, jak na mě návštěvníci ukazují prstem se slovy: „To je ta z té fotky, jak blije do krbu. Prý aristokratka. Z chlastu měla játra tvrdý jak meteorit.“
A neuslyším ani Maxovo povzdechnutí: „Moje matka taky nasává jak švédská pumpa, ale aspoň se při tom nedává fotit do novin.“
A při pohřební trachtě řekne Deniska, že jsem ji chtěla usmažit elektrickým proudem, a Max nejspíš poznamená: „Psycho.“
Pak si spolu vyjedou na koních a budou se smát jak dva idioti, zatímco já už budu smrdět jak kozí sýr, který onehdy paní Tichá našla na dně mrazáku. Max se vyzná ze svého obdivu k podvyživeným a vychrtlým dívkám a Deniska se mu na oplátku svěří, že je „úplně hotová“ do aristokratů, i když jsou chudí jak kostelní myši a bydlí v pronajaté hájence, což jí bude samozřejmě připadat „super“.
A hajzl kůň bude radostně řehtat, protože mu v sedle sedí ta anorektická maškara, a ne já, která váží jak paleta cementu.
Tatíček Benda vysoudí na chamtivých příbuzných Hvězdu, dceruška dostane navrch věno o velikosti státního rozpočtu Rumunska, na svatbě zazpívá Helenka Vondráčková Sladké mámení a Lásko má, já stůňu a ženichův svědek kníže Schwarzenberg věnuje novomanželům stříbrné příbory, o které jakýsi jeho předek obral v kartách mého prapraprastrýce.
A svět bude nádherný, růžový, béžový… (Kdo ten text psal — lakýrník?)
Na svatební cestě se Deniska a Max Launovi zastaví na Kostce, kde u mojí rakve uslyší, jak otrávený Josef říká návštěvníkům: „Kdo se jí dotkne, do roka ztloustne, zmagoří, všechny kolem pokope a nakonec někoho pošle na krchov čichat macešky zespodu.“
SBOHEM, UMÍRÁM…
Později
Ačkoliv naši psi sežrali reportérovi/reportérce nové boty a Olin mu/jí skoro ukousl ruku, jsou v Blesku z aristokratky před smrtí nadšeni a kromě titulní strany bude moje sebeznemožnění ještě na dalších dvou. Miladě telefonoval přímo šéfredaktor, který moje chování označil za autentický záchvat šílenství z přicházející smrti. Většina celebrit se před hrozbou možného konce uchyluje ke stupidnímu fňukání nebo se maximálně vzmůže na otřískané klišé ve smyslu, že bude bojovat blablabla…, což čtenáře a inzerenty už vyloženě nudí. Prokletá aristokratka, která řádí jak Terminá…
