19. 7.
U snídaně nás Josef přesvědčoval, že tetička Nora je opravdu naše příbuzná. V noci vůbec nespal a běhal po zámku, aby pro svoje tvrzení shromáždil důkazy. Takovou aktivitu jsem u něj ještě nezažila. Je líný jak přežraný krokodýl.
Je samozřejmě jasné, že role advokáta se ujal pod vlivem včerejšího vystoupení, kdy „tetička Nora“ vypráskala návštěvníky. Josef by byl nepochybně schopný vnucovat nám za příbuzného i vlkodlaka, kdyby před jeho očima pokousal pár turistů.
Nejdřív nám Josef ukázal hromadu rodokmenů, podle nichž je Nora dcerou Leopolda, který byl bratrancem strýce mého pradědečka nebo strýcem bratrance… upřímně řečeno — já jsem se v tom ztratila už na začátku. Pak začal pobíhat jak obhájce před porotou a postupně nám každému strkal pod nos fotky, o nichž tvrdil, že se jedná o tetičku Noru.
Mám zřejmě chabou představivost, ale baculatá holčička na snímcích a vetchá stařenka, která se u nás samovolně ubytovala, jsou si podobné pouze výškou postavy. Nevím, jestli se už v té době dělaly fotomontáže, ale bíle oděná družička v průvodu Božího těla, které z nosu vychází cigaretový kouř, se mi moc nepozdává.
O moc přesvědčivější nebyly ani úryvky z deníků zámeckého lékaře z doby mezi dvěma světovými válkami. Těžko říct, kde bere Josef jistotu, že iniciála N patří „naší tetičce“ Noře. Pokud ano, máme se na co těšit.
N byla už ve dvanácti závislá na valiu a při návštěvě biskupa musela být zavřená v hrobce. Zámeckému kaplanovi se rozjela angina pectoris poté, co při mši zjistil, že místo Římského misálu má na oltáři spiritistickou revui.
O pár let později je N v deníku nahrazeno výrazy čarodějnice, pijavice a malá svině.
„Ano,“ pokračoval Josef, „na Kostce se v první polovině dvacátého století vyskytovala hromada trhlých individuí a nezvladatelných děcek, ale jméno nikoho z nich nezačínalo písmenem N.“ Namítla jsem, že v některých denících z té doby jsem zaznamenala jméno Nasťa. „To byla doga,“ odsekl Josef.
Pak vynesl trumf — na začátku války byla Nora vyslána do Švýcarska s kufrem rodinných šperků, aby je zachránila před nacisty. Otec to okamžitě označil za úplnou kravinu s tím, že by mu to některý příbuzný před smrtí určitě řekl, když už musel každému slíbit, že ho dřív nebo později pohřbí v Čechách. Josef vítězoslavně prohlásil, že šlo o tajnou operaci, o níž věděl jenom Václav Jan Josef Kostka — který po obsazení Kostky hrdlořezy z SS přestal na protest mluvit, což bylo o to snazší, že ho brzy ranila mrtvice — a tehdejší zámecký kastelán.
„A tehdejší kastelán byl,“ Josef teatrálně luskl prsty, „voila, můj nesnesitelný děda.“
Jsem skálopevně přesvědčená, že Josef si tu historku vymyslel, ale otci zjevně nasadil brouka do hlavy.
Z kuchyně odešel s prohlášením „jdu tu babku zmáčknout“.
Zmáčknutí se nekonalo. Pokoj byl zamčený a ozývalo se z něj chrápání — otcovými slovy — jak z medvědího brlohu.
Při prohlídkách Josef vybízel návštěvníky, aby si všechno pořádně prohlédli, jelikož v nejbližších dnech se Kostka pro veřejnost navždy uzavře. Možná se mi to jen zdá, ale jako by po dnešku omládl.
V průběhu osmé prohlídky jsem uslyšela zvonění. Nejdřív jsem si myslela, že se mi zavařil mozek a mám halucinace, ale návštěvníci se začali neklidně rozhlížet a jeden pán chtěl vědět, jestli to není požární poplach.
Svým způsobem to poplach byl.
Nora ve vyšisovaném županu stála na chodbě, zuřivě komíhala rukou se zvonkem a vyhlížela komornou. Po mém vysvětlení, že žádnou komornou nemáme a že se bude muset obléct sama, užasle vydechla: „Unméglich!“
Asi za hodinu se zvonění ozvalo z jídelny, kam se tetička přesunula a dávala znamení, že se může servírovat oběd. (Bylo sedm hodin večer.)
Sotva jsem vešla do jídelny, Nora mě vyzvala, abych se šla převléknout, protože vypadám jako husopaska (měla jsem kraťasy a tričko). Pak ukázala na šňůry vymezující prostor, kde se mohou pohybovat návštěvníci, a chtěla vědět, co je to za divnou módu vytvářet v pokojích ohrady jak pro dobytek. Vysvětlování jsem byla v té chvíli našt…
