Konečně Kostka!
Podle Kanibalových instrukcí se Angelika a Sony měli držet za ruce, aby vypadali jak dva zamilovaní kašpaři na výletě.
Po téměř hodinovém pochodu v úmorném vedru po rozpáleném asfaltu ovšem působili dojmem trosečníků, kteří právě přešli Saharu. Posledních pár desítek metrů musel Sony nést Angeliku na zádech. Ke Kostce dorazili v půl třetí odpoledne. Sony pootočil hlavu ke své jezdkyni a vyprahlým hlasem se zeptal: „To by mělo bejt ono, nebo ne?“
Polomrtvá Angelika by nejspíš řekla jo, i kdyby stáli před Eiffelovkou. Následovala rekonvalescence ve stínu lípy.
Zpět do života je vrátilo prudce brzdící auto, jehož řidič se domníval, že pod stromem leží dva mrtví vandráci.
Když Angelika vytáhla z kabelky zrcátko a podívala se do něj, chtěla celou misi „odpískat“. Podle vlastních slov vypadala jak „kráva, kterou přes noc zapomněli v solárku“. Byla úplně bez sebe. Je fakt, že při prvním pohledu na její rudý obličej mě napadlo, že se dívám na japonskou vlajku s očima.
Zatímco zdrcená Angelika přemýšlela, kde je nejbližší kanál, do něhož by s tím „svým ksichtem“ zalezla, Sony si i přes nedostatečnou mozkovou kapacitu začínal uvědomovat, že „něco nehraje“. Na parkovišti totiž stálo jenom jedno auto a ještě ke všemu mělo vypuštěné pneumatiky. Mimochodem — byla to Josefova nepojízdná Škoda 120 alias Žluté torpédo.
Sony správně usoudil, že s takovým autem do Prahy neodjedou, a mírně ho znepokojila představa zpáteční cesty s Angelikou na zádech. Kromě toho nebylo ani vidu ani slechu po „vynervovaných rodičích s uječenýma děckama a neposlušnýma čoklama“, mezi nimiž by se mohli ztratit, jak ve svých instrukcích sliboval Kanibal. A jakkoliv neměl o vzhledu památek sebemenší ponětí, třímetrové černé prapory visící z oken ve druhém patře mu připadaly „strašně divný“.
Angelika připustila, že to divný je, ale nejdivnější věc široko daleko je stejně její „ugrilovaná držka a hadry na odpis“. Pak řekla, že pokud si pamatuje z pohádek, černý „fangle“ se na zámek vyvěšují, když do království zavítá devítihlavý drak, ačkoliv ani ten určitě nevypadá hůř než ona.
Po Sonyho otázce „Tak co teda?“ se Angelika zvedla a na svých nestabilních botičkách doklopýtala k bráně, na níž si přečetli to mé oznámení:
DNES ZEMŘELA PRINCEZNA DIANA.
Z PIETNÍCH DŮVODŮ SE PROHLÍDKY NEKONAJÍ.
PAMÁTKU MILOVANÉ LADY DI MŮŽETE UCTÍT V ZÁMECKÉ KAPLI MODLITBOU NEBO TICHOU VZPOMÍNKOU.
Angelika netušila, co jsou to ty pietní důvody. Princeznu Dianu si neurčitě spojovala se showbyznysem, ale nechápala souvislost s Kostkou. A už vůbec jí nebylo jasné, kdo je lady Di. Vlastně rozuměla jen tomu, že se nekonají prohlídky.
Sony na tom byl s chápáním napsaného textu podobně. Vlastně hůř. Přestože si na jednotlivá slova ukazoval prstem a pokoušel se je číst nahlas, smysl sdělení mu evidentně unikal, protože vyzval Angeliku, aby šla koupit vstupenky.
Angelika, která stále zpracovávala přečtené informace, nejistě řekla, že je asi zavřeno „kvůli nějakejm pohřbům nebo co“.
Sony namítl, že Kanibal o žádným pohřbu nic nepsal, a zeptal se, „co se teda bude dít“. Angelika bezradně rozhodila rukama a prohlásila, že má úplně „zpečený mozkový závity a potřebovala by ledovou sprchu, aby mohla přemejšlet“.
Obávám se, že jejím zpečeným mozkovým závitům by nepomohlo, ani kdyby se zavrtala do ledovce.
K částečnému zchlazení a náběhu alespoň nouzového režimu neuronů došlo na toaletách pro návštěvníky. Po pěti minutách se v hlavě, vražené pod naplno puštěný vodovodní kohoutek, konečně objevil nápad — zajít do kaple a zjistit co a jak.
Před zámeckou kaplí narazili na Denisku s videokamerou, která celý den natáčela smuteční tryznu za princeznu Dianu.
Doufám, že v Buckinghamském paláci neumí nikdo česky.
Scéna vypadá takto:
(Záběr na přicházející Angeliku a Sonyho. Vypadají jako dva bezdomovci.)
Deniska: No nazdar. Vy ale máte prdu. Odkud jste vylezli? Z krabic za kauflandem? (zachechtání)
(Oba se zmateným výrazem zírají upřeně do kamery.)
Angelika (několikrát polkne): My jsme z Prahy.
(Následuje detail na Sonyho prostřelenou brašnu.)
Deniska: Supr kabela. To teď v Praze letí?
(Sony si bere brašnu do náruče a tiskne si ji na hruď. Přitom je slyšet rachocení nářadí.)
Deniska: Co v tom máš? Svoje náhradní součástky? (smích) Tak co? Dete zatruchlit?
(Z prudce rozšířených Angeličiných očí, pootevřených úst a zvednutého obočí je patrné, že výraz zatruchlit slyší poprvé v životě. Přesto se rozhodne jít do rizika.)
Angelika: Jo. Deme zatruchlit.
(V té chvíli se k ní natočí Sony a něco mumlá.)
Angelika: Hergot, neprskej mně do ucha. Já ti stejně nerozumím.
Sony (šeptem): Proč nás filmuje?
Angelika (do kamery): No jo vlastně, proč nás filmuješ?
Deniska: Aby v Buckinghamu viděli, jak tady truchlíme, ne?
(Slovo Buckingham je pro vyplašenou dvojici evidentně stejně záhadné jako výraz truchlit.)
Sony: To je nějaká fízlárna?
Deniska: Že vy dvě trubky jste se na mě domluvily a děláte ze mě vola?
Angelika: Nedomluvily. Co je ten bekingem?
Deniska: Tak to je psycho. Buckinghamský palác v Londýně.
Sony: A co tam s tím filmem budou dělat?
Deniska: Co by tam s ním dělali, podívají se na něj, ne? A díky vám ho třeba navrhnou na Oscara. (smích)
Sony: A kdo se na něj bude dívat?
Deniska: No hádej. Královna, Charles, William, Harry plus nějací jejich poskoci. Děláte si srandu, nebo jste po cestě svačili nějaký prašivky? Kdo by se tak asi na to mohl v Buckinghamském paláci dívat? Popeláři? (smích)
Angelika později uvedla, že si připadala „jak v jednom blbým hororu, kde dva lidi zabloudí na zámek, tam je zhypnotizuje nějakej vampýr a nutí je dělat divný věci“. Vlastně nebyla daleko od pravdy. V dalších záběrech je vampýr nakomanduje do kaple a dá jim rozkaz, aby se zapsali do kondolenční knihy.
Ani jeden z nich pochopitelně neví, co kondolenční kniha je, natož proč a co by tam měli napsat. Vampýr jim s ďábelským smíchem sděluje, že takový blbce prostě miluje, a diktuje jim toto: „Z tvojí smrti nám puká srdce. Odpočívej v pokoji.“
Následuje nekonečný záběr na třesoucí se Angeličinu ruku a několikrát je slyšet její dotaz: „Jak to bylo?“
Vyděšená Angelika pak poslušně zapsala i výzvu k podpisům, takže kostrbatý zápis má tuto podobu:
S tvojí smrti nám puká srce. Odpočívej v pokojy. A podepište se komici.
Angelika. Sony.
Následuje vampýrovo oznámení: „A teď si vás zaberu, jak truchlíte.“
Pochopitelně nepředpokládám, že se videem z tryzny bude v Buckinghamu kdokoliv zabývat, ale pokud náhodou ano, musí při pohledu na vytřeštěnou dvojici v lavici před oltářem dojít k názoru, že sleduje dva vizionáře, kteří právě prožívají vidění apokalypsy jako svého času svatý Jan na ostrově Patmos. Angelika a Sony se možná skutečně přenesli do nějaké jiné dimenze, protože si vůbec nevšimli, kdy černý vampýr zmizel. Ani jeden nedokázal říct, jestli na fotku princezny Diany zírali pět minut, nebo hodinu. Po nějaké době se Angelika odvážila pohnout, protože ji začala nesnesitelně svědit vyrážka. Když zjistila, že ta černá domina je pryč, zakroužila očima po celé kapli, pak nepatrně šťouchla loktem do strnulého Sonyho a několikerým škubnutím hlavy mu naznačila směr, kterým by se měl podívat.
Na pravé straně kaple byly pootevřené dveře s nápisem ZÁMECKÁ HROBKA.
Když zámecké hodiny odbíjely čtvrtou odpoledne, vrátila se do kaple Deniska. Záběry na prázdné lavice doprovodila komentářem: „Tak ti pošuci se nám už zdejchli.“
Pochopitelně ji ani nenapadlo, že pošuci se zdejchli do hrobky.
