Aristokratka a vlna zločinosti na zámku Kostka (Evžen Boček)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Majerovi

Poskládat se v Himmlerově apartmá na pohovku trvalo Ivanovi věčnost. Podle pozdějšího vyjádření jeho manželky to připomínalo jógu říznutou pohanským rituálem. Ivan zaseknutý v předklonu se dlouhé minuty nebyl schopný rozhodnout, jak se na pohovku uložit, takže kolem ní bezradně ťapkal, dělal vpravo a vlevo v bok, občas čelem vzad a jednu chvíli za bolestného hekání předpažil, jako by chtěl skočit na vikslajvantový potah po hlavě. Kromě toho celou dobu nadával na toho „vyžranýho blbýho psa“. Olze, která mu sloužila jako pochodující podpěra, po nějaké době povolily nervy a „prostě toho kňučícího kripla na ten gauč povalila“.

Když po bolestném řevu vleže znovu nabral Ivan do plic dech, označil manželku za sadistickou zrůdu a vyslovil podezření, že do ní vjel duch Heinricha Himmlera. Olga mu doporučila, aby držel hubu, protože se ji na schodišti pokusil zabít a jen zázrakem si nesrazila vaz. Pak dodala, že toho jeho naříkání má plné zuby a jestli se nezačne ovládat, tak vymění obrazy a odjede bez něj.

Manželské dusno poněkud rozptýlila ořechovka v kombinaci s lexaurinem a ibalginem proti bolesti. Krátce nato Olga úlevně zaznamenala, že dotlučená kolena a odřené lokty ji přestaly bolet. Jisté znepokojení ovšem vyvolával fakt, že kliku od dveří Himmlerovy koupelny nahmátla až na třetí pokus. Podle zkušené narkomanky Denisky byla Olga díky tomu trojboji na „super tripu, jako by natankovala LSD“.

U Ivana k žádnému pozorovatelnému zlepšení nedošlo, pokud se za něj nedá považovat okolnost, že mu hlava začala třeštit tak, že chvílemi zapomínal i na skřípnuté ploténky. Mimořádně uvolněná Olga vytáhla z obalu „Bordel v kuchyni“ a chtěla na to hned „vlítnout, aby to měli z krku“. Při pohledu na trpícího manžela zaprorokovala, že originál Rembrandta za desítky miliónů dolarů ho vyléčí „natotata“.

Ivan její uměle vyvolaný optimismus nesdílel a přikázal jí „sedět na zadku a nějakou dobu monitorovat zámecké zvuky, aby si udělali představu o situaci“. On sám nebyl monitorování zvuků schopen, protože mu bylo tak „šoufl“, že prý slyšel jen kůry andělské.

Během zvukového monitoringu Olga usnula. Probudil ji psí štěkot. Vzápětí ji Ivan nervózně vyzval, aby „mrkla“ na chodbu, protože tam asi pobíhá ten debilní „čokl“. Olga dostala příkaz Karkulku odchytit, dokopat a odvléct do apartmá. Když Olga vyšla ze dveří, prohnali se kolem Olin s Laďou. Zmatená Olga referovala směrem k pohovce, že buď blbě vidí, nebo se Karkulka rozdvojila. Ivan vztekle řekl, že je zpitomělá z toho anestetického koktejlu, a poručil jí, aby se opláchla studenou vodou. Během této operace spadla Olze paruka do umyvadla, a přestože ji vyždímala, pořád to prý vypadalo jako věc, kterou odněkud přitáhla kočka.

Olga mi později řekla, že od chvíle, kdy uviděla dva sprintující psy, si přestala být jistá, co je skutečnost a co halucinace. Když si znovu narazila zplihlou paruku a podívala se do zrcadla, s údivem zaznamenala, že se dívá na klauna, jehož právě vytáhli z vody potápěči. Bohužel jsem jí musela říct, že to halucinace nejspíš nebyla. Její vydatný make-up se totiž pod tekoucí vodou slil do pestrobarevné skvrny a vyvolalo to efekt impresionistických obrazů.

Divokou kamufláž svojí manželky Ivan nijak nekomentoval. Nehybně ležel na pohovce a v důsledku úporného bolehlavu měl zavřené oči. Podle Olgy by si jejího ksichtu nevšiml ani za normálních okolností a maximálně by řekl, „že vypadá nějak jinak“.

Bez ohledu na žalostný zdravotní stav a masivní intoxikaci zůstala u manželů zachována schopnost se pohádat. Spor vznikl o to, jestli má Olga, jako jediný pohyblivý člen týmu, akci uskutečnit na vozíku, nebo „tam naklusat, bleskově vyměnit obrazy a vrátit se do apartmá, než bys řekl švec“.

Olga byla sice ve stavu „rozšířeného vědomí“, které by jí zřejmě mohli závidět i hippies, ale trauma z havárie bylo příliš čerstvé a příliš hluboké. Řekla, že na tu „kripl káru“ ji už nikdo nedostane ani za milión dolarů. Ivan se v rámci svých možností rozčílil a svoji manželku vyzval, aby si šla vypůjčit megafon a záměnu rovnou vytroubila v přímém přenosu do celého světa. Pak jí jako zabedněnému žákovi sípavě vysvětloval, že může potkat nejenom černou maškaru nebo tu „seschlou věc“, ale nepochybně i někoho normálního, protože přece nejsou v kabinetu doktora Caligariho, kde se vyskytují jen mutanti. Pokud tam bude poskakovat s Rembrandtem jak srnka, tak se z toho „nevykecá“, kdežto na invalidním vozíku může vysypat z rukávu již osvědčenou historku o roztroušené skleróze a ještě ji vylepšit zmínkou o prvním polibku, který padl přímo u „tady toho obrazu“. Kdyby se jí ještě podařilo vytlačit nějakou slzu se slovy, že příští rok bude touto dobou už „hryzat trávu“, musí se zákonitě ustrnout i kámen.

No, kámen by se možná ustrnul, ale já asi ne. Narazit na ženskou v zdrchmané paruce s obličejem jak po zásahu barevným paintballovým projektilem a na rozhrkaném invalidním vozíku, určitě by mě to přinejmenším znepokojilo.

Tetičku Noru ovšem takový pohled neznepokojil. Poté co zaplula do svého pokoje, trpělivě čekala u tarotového stolku, až se ti „kunčofti“ uráčí přijít. Jelikož se neuráčili, vyšla znovu na chodbu a vyhlížela „neurozenou holotu“, toužící znát svoji budoucnost. Bohužel se mi z ní nepodařilo vydolovat, co se jí honilo hlavou, když se otevřely dveře Himmlerova apartmá a na chodbu vyjel invalidní vozík následovaný Olgou, která si do něj vzápětí nastoupila. Na tomto místě budiž řečeno, že při nácviku Majerovi nevzali v potaz situaci, kdy Olga bude muset ovládat vozík sama. Nejdřív pár vteřin seděla v očekávání, kdy se rozjede, ale pak si uvědomila, že její pohon heká na pohovce, a pokusila se roztočit kola rukama.

Bohužel u ní vázla koordinace, takže jednou rukou zabrala víc než druhou a kolečkové křeslo udělalo piruetu, po níž následoval náraz do zdi. Při dalším záběru se podařilo trefit květináč s velkou difenbachií. Ať se snažila sebevíc, požadovaný směr udržet nedokázala. Nakonec vstala a se slovy „debilní krám“ do vozíku kopla. Následovalo déjà vu. Na konci chodby uviděla tetičku Noru, která poté, co se jejich pohledy setkaly, znovu mávla hůlkou a vyštěkla: „Komm.“

Olga byla jako očarovaná. Vozík nechala stát a jako můra za světlem se vydala za tím halucinačním přeludem. Jakkoliv má tetička Nora velmi zkreslené představy o realitě a de facto se pro ni čas zastavil před více jak půlstoletím, takže ji stále překvapuje, jak se po Kostce „mírnix týrnix producíruje holota“, přece jen díky otcovým litaniím nad naší chudobou zřejmě pochopila, že „ta smradlavá pakáž“ má peníze, které z ní musíme dostat jinak než starým dobrým bičováním. Takže každý návštěvník, který chce znát svoji budoucnost, musí kladně zodpovědět otázku, „jestli to má zacálovaný“.

Když se tedy zhypnotizovaná Olga přiblížila k tetičce, ta nekomentovala ani její souboj s invalidním vozíkem, ani její divoký vzhled, ale zaskřehotala: „Zaplatilas?“ Olga řekla, že nezaplatila, ačkoliv neměla ponětí, co a proč by měla platit.

Tetička zvedla hůlku a píchla ji do břicha se slovy: „Tak marš pro portmonku.“ Olga se jako ve snách vrátila k Himmlerovi a začala se štrachat v kabelce. Ivan z pohovky zasténal: „Jak to šlo?“

„Nevím.“

„Jak nevíš? Máš ten obraz?“

Olga řekla, že nemá, načež chtěl Ivan vědět, proč se vrátila.

„Pro peníze.“

„Na co potřebuješ teď peníze? Na zmrzlinu?“

Olga si vzala peněženku a beze slova vyšla na chodbu.

Kromě ischiasu a migrény se k Ivanovým problémům připojila i důvodná obava, že jeho manželce přeskočilo.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024