Majerovi
Majerovi zase „přemejšleli“ až moc. Kdyby si Ivan s Olgou ke zklidňujícímu lexaurinu nenaordinovali i rohypnol, zřejmě by trhli světový rekord v nespavosti. I přes koňské dávky medikamentů ovšem trpěli předpisovým stihomamem. Když u dveří zazvonila poštovní doručovatelka, málem vyskákali z balkónu.
Návštěva fotografického ateliéru vypadala jak Mission: Impossible. Olga s blonďatým příčeskem, který letěl v sedmdesátých letech a jež nosila jako ultramoderní bombu do tanečních, a v černých brýlích, jejichž velikost evokovala svářečskou kuklu, dovlekla do vyhlédnuté provozovny nákupní tašku plnou knížek s fotografiemi všemožných obrazů. Ivan, jako vrchní konspirátor, totiž usoudil, že nechat udělat jenom fotokopii Rembrandta, tedy obrazu, o němž se možná bude brzo psát v novinách, by bylo stejně nenápadné, jako tričko s nápisem Chystám loupež století. Olga proto měla nechat přefotit deset různých obrazů, samozřejmě včetně „Bordelu v kuchyni“, a zakázku podepřít srdceryvnou historkou o manželovi umírajícím na rakovinu, který jako malíř-samouk celý život toužil po návštěvě světových galerií, ale kvůli mozkovému nádoru už bohužel originály nikdy neuvidí. Milující manželka proto nechává dělat fotokopie na plátně ve skutečné velikosti, aby se na ně mohl před smrtí dívat.
Já sice výtvarnému umění vůbec nerozumím, ale pochybuji, že by se člověk na smrtelné posteli chtěl dívat třeba na absolutně nepřehledný obraz Žena s kytarou od Pabla Picassa. Při bližším zkoumání se mi podařilo objevit pouze kolík, kterým se napínají struny, nemluvě o tom, že už po pár vteřinách jsem měla pocit, že šilhám.
Kdyby Olga vešla do fotoateliéru a zakřičela „Toto je přepadení“, bezesporu by to působilo méně nápadně než její ohromující „antré“, které muselo vypadat jako gag z němé grotesky. Jelikož přes černé brýle téměř neviděla, hned po vstupu narazila do nástěnky s fotografiemi roztomilých batolat. Ve snaze zachytit padající brýle pustila tašku a okamžitě o ni zakopla. V letu zavadila hlavou o fotografickou lampu, v níž jí uvízl příčesek a zůstal tam viset jak trofejní skalp na huronském vigvamu. Kamufláž byla pryč. Nejspíš díky návalu adrenalinu se Olga dokázala okamžitě zvednout na nohy, a jako by se nic nestalo, spustit tirádu o skonávajícím manželovi. Zdřevěnělá fotografka se zpočátku vůbec nedokázala soustředit a fascinovaně pozorovala houpající se příčesek. Nakonec dospěla k názoru, že se jedná o natáčení televizního pořadu Skrytá kamera, a budoucí vdově sdělila, že musí manžela udržet při životě aspoň týden, protože dřív to nestihne. Pak ještě vyjádřila obavu, aby umírající pán nechtěl vidět ofocenou i celou Sixtinskou kapli. Olga se vypotácela jako ve snách. Po pár metrech ji fotografka doběhla a podala jí příčesek se slovy: „Zapomněla jste vlasy.“
V druhém dějství o týden později už musel účinkovat Ivan, protože Olga prohlásila, že než by znovu vlezla do toho kšeftu, raději se nechá fotit nahá pro Playboy.
Teorie konspirace Ivanovi možná šla, ale v praxi to bylo horší. Jakkoliv si celou cestu opakoval, že se musí představit jako bratr umírajícího, sotva prošel dveřmi, zatmělo se mu před očima a zakázkový lístek podal fotografce se slovy: „Manželka je nemocná.“ Fotografka se podívala na lístek, a když si uvědomila, o co jde, zeptala se, jestli od něj chytla ten smrtelný mozkový nádor. Chybu se Ivan pokusil napravit prohlášením, že vlastně není ten umírající manžel, ale jeho bratr. V průběhu vyšetřování fotografka uvedla, že je považovala za schizofreniky žijící v polygamii.
V půjčovně potřeb pro invalidy to bylo lepší. Ivan ze sebe bezchybně vysypal historku o manželce, která při domácím úklidu spadla z žebříku tak nešťastně, že si zlomila oba kotníky. Kromě invalidního vozíku si ovšem od obsluhující paní s naslouchacím strojkem nechal vnutit i berle, francouzské hole a chodítko, protože „je potřeba se i hýbat a nesedět jenom na zadku“. Ivan se neodvážil odporovat a z půjčovny odcházel ověšený jak nákupčí pro domov důchodců. …
