Tíživá láska (Elena Ferrante)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

17

Pokoj 208 byl neútulný jako pokoj v laciném hotelu. Byl na konci slepé a špatně osvětlené chodby. Sousedil s kamrlíkem, který někdo nechal lajdácky otevřený a který byl plný košťat, vozíků, vysavačů, špinavého povlečení. Stěny měly nažloutlou barvu a nad manželskou postelí visela Madona z Pompejí s uschlou olivovou ratolestí zastrčenou mezi hřebíkem a kovovým trojúhelníčkem, který držel obrázek v rámu. Sanitární zařízení, které by vzhledem k požadavkům hotelu mělo být zapečetěné páskou, bylo špinavé, jako kdyby ho nedávno někdo používal. Koš na odpadky nikdo nevynesl. Mezi manželskou postelí a stěnou byla úzká ulička, kterou se dalo dostat k oknu. Otevřela jsem ho s nadějí, že povede k moři: samozřejmě vedlo do dvora ve vnitrobloku. Všimla jsem si, že už neprší.                    

Ze všeho nejdřív jsem zkusila zatelefonovat. Sedla jsem si na postel a snažila jsem se nedívat se na sebe do zrcadla, které viselo přímo naproti mně. Nechala jsem telefon dlouho vyzvánět, ale strýc Filippo ho nezvedl. Pak jsem šátrala v igelitce, do které jsem nacpala věci z mámina kufříku, vytáhla jsem z ní atlasový župan pudrové barvy a modré šaty, velice krátké. Šaty, hozené halabala do tašky, byly celé strašně zmuchlané. Rozložila jsem je na postel a uhladila jsem je rukama. Pak jsem vzala župan a šla jsem do koupelny.

Svlékla jsem se a vytáhla tampon: zdálo se, že menstruace zčistajasna skončila. Zabalila jsem tampon do toaletního papíru a hodila ho do koše. Zkoumala jsem porcelánovou vaničku sprchového koutu, na okrajích ležely odpudivé krátké černé chlupy. Nechala jsem vodu dlouho odtékat, než jsem si pod ni vlezla. S uspokojením jsem zaregistrovala, že dokážu ovládnout potřebu si pospíšit. Byla jsem od sebe oddělená: ženu, která chtěla být s vytřeštěnýma očima vymrštěná pryč, nezaujatě pozorovala žena ve sprše. Pečlivě jsem se namydlila a dala si záležet, aby každý pohyb patřil do vnějšího světa nesvázaného termíny. Nikoho jsem nehonila a nikdo nehonil mě. Nikdo na mě nečekal a nečekala jsem žádnou návštěvu. Moje sestry navždy odjely. Otec seděl ve starém bytě u malířského stojanu a maloval cikánky. Máma, která už léta existovala jen jako protivný závazek a občas jako utkvělá myšlenka, byla mrtvá. Ale zatímco jsem si rázně drhla obličej, zvlášť kolem očí, uvědomila jsem si s nečekanou něhou, že ve skutečnosti mám Amalii pod kůží, jako teplou tekutinu, kterou mi tam bůhvíkdy vstříkli.

Důkladně jsem si vyždímala vlasy, až byly skoro suché, a zkontrolovala jsem v zrcadle, že mi na řasách nezůstala žádná řasenka. Uviděla jsem mámu takovou, jak vypadala na své občance, a usmála jsem se na ni. Pak jsem si oblékla atlasový župan a poprvé v životě jsem navzdory té ohavné pudrové barvě měla dojem, že jsem krásná. Pocítila jsem, zdánlivě bez důvodu, tentýž příjemný úžas, jako když jsem nacházela na nemyslitelných místech dárky, které tam Amalia schovala, třebaže předstírala, že v roztržitosti zapomněla na výročí a svátky. Udržovala nás jako na trní, dokud na nás dárek zničehonic nevyskočil z koutů všedního života, které neměly nic společného s jeho výjimečností. Když nás viděla šťastné, byla šťastnější než my.

Znenadání jsem pochopila, že obsah kufříku nebyl určen pro ni, ale pro mě. Lež, kterou jsem vykládala prodavačce u Vossiových, byla ve skutečnosti pravda. I modré šaty, které na mě čekaly na posteli, měly určitě moji velikost. Uvědomila jsem si to rázem, jako kdyby mi to sdělil župan na mé kůži. Strčila jsem ruce do kapes, s jistotou, že tam najdu lísteček s blahopřáním. A taky tam byl, nachystaný, jen aby mě překvapil. Otevřela jsem obálku a četla jsem Amaliino školácké písmo, s těmi kudrlinkami, které už nikdo neumí: „Všechno nejlepší k narozeninám, Delie. Tvoje máma.“ Hned vzápětí jsem si všimla, že mám na prstech písek. Znovu jsem strčila ruce do kapes a zjistila jsem, že na dně je slabá vrstva písku. Máma měla ten župan na sobě, než se utopila.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024