4
O klíče jsem požádala sousedku, vdovu De Risovou. Dala mi je, ale rozhodně odmítla jít se mnou dovnitř. Byla otylá a podezíravá, na pravé tváři měla veliké mateřské znamínko obývané dvěma dlouhými šedivými chlupy, vlasy s pěšinkou uprostřed nosila stažené na zátylku do spletence z copů. Oblečená do černého, možná tak chodila pořád, možná měla ještě na sobě šaty z pohřbu. Zůstala stát na prahu svého bytu a dívala se, jak vybírám správný klíč. Ale dveře nebyly pořádně zamčené. V rozporu se svým zvykem Amalia použila jen jeden ze dvou zámků, ten na dva západy. Ten druhý, který měl západů pět, nezamkla.
„Co to?“ zeptala jsem se sousedky, když jsem otevírala dveře.
De Risová zaváhala. „Měla tak trochu hlavu v oblacích,“ řekla, ale pak jí ta fráze musela přijít netaktní, protože dodala: „Měla radost.“ Pak znovu zaváhala: bylo vidět, že by ráda pomlouvala, ale bála se ducha mojí mámy, který se vznášel nad schodištěm, v bytě, určitě i u ní doma. Znovu jsem ji pozvala dál v naději, že mi bude dělat společnost svým tlacháním. Ona to rezolutně odmítla, otřásla se a vyhrkly jí slzy.
„Proč měla radost?“ zeptala jsem se.
Opět zaváhala a pak se odhodlala.
„Už nějakou dobu ji chodil navštěvovat takovej vysokej, moc nóbl pán…“
Nepřátelsky jsem se na ni zadívala. Rozhodla jsem se, že nemám zájem, aby pokračovala.
„To byl její bratr,“ řekla jsem.
De Risová uraženě přimhouřila oči: ona a moje máma byly letité přítelkyně a strýce Filippa znala moc dobře. Nebyl ani vysoký, ani nóbl.
„Tak její bratr,“ pronesla s předstíranou poddajností.
„Ne snad?“ zeptala jsem se rozzlobená jejím tónem. Chladně se se mnou rozloučila a zavřela dveře.
Když vcházíte do bytu nedávno zemřelého člověka, je těžké uvěřit tomu, že je prázdný. V bytech nejsou duchové, ale uchovávají se v nich účinky posledních projevů života. Jako první jsem uslyšela šumění vody přicházející z kuchyně a na zlomek vteřiny jsem si v prudkém převrácení pravdy a lži pomyslela, že máma neumřela, že její smrt byla jen předmětem dlouhé úzkostné představy, která začala kdovíkdy. S jistotou jsem věděla, že je doma, stojí živá u dřezu, myje nádobí a něco si přitom špitá. Ale okenice byly zavřené, v bytě byla tma. Rozsvítila jsem a uviděla starý mosazný kohoutek, ze kterého tekl silný proud vody do prázdného dřezu.
Zavřela jsem ho. Máma patřila k již zaniklé kultuře, která nevěděla, co je to plýtvání. Nevyhazovala tvrdý chleba, ze sýra zužitkovala i kůrku, kterou vařila v polévce, aby jí dodala chuť, nekupovala skoro nikdy maso, ale říkala si řezníkovi o zbylé kosti na vývar a pak je vycucávala, jako kdyby obsahovaly nějaké zázračné látky. Ta by nikdy nezapomněla zavřít kohoutek. S vodou zacházela s šetrností, která se proměnila v odraz pohybu, sluchu, hlasu. Když jsem jako holka nechala třeba jen tichý pramínek vody, napjatý ke dnu dřezu jako pletací jehlice, o chvíli později na mě hlasem bez výčitky zakřičela: „Delie, kohoutek!“ Pocítila jsem neklid: tou roztržitostí vyplýtvala v posledních hodinách života víc vody než za celou svoji existenci. Uviděla jsem ji plout na hladině tváří ke dnu, vznášející se uprostřed kuchyně na pozadí modrých kachlíčků.
Rychle jsem změnila prostředí. Chodila jsem po ložnici a sbírala do igelitové tašky těch pár věcí, na kterých jí záleželo: album s rodinnými fotografiemi, náramek, staré zimní šaty ještě z padesátých let, které se líbily i mně. Zbytek by nechtěli ani vetešníci. Pár kusů starého a ošklivého nábytku, postel tvořila jen drátěnka s matrací, prostěradlo i povlečení bylo záplatované s péčí, kterou si vzhledem ke svému stáří nezasloužilo. Zato mě udivilo, že zásuvka, kde mívala spodní prádlo, byla prázdná. Našla jsem pytel na špinavé prádlo a podívala jsem se tam. Nebylo tam nic kromě kvalitní pánské košile.
Prohlédla jsem si ji. Byla to světlemodrá košile střední velikosti, koupená nedávno a vybraná mladým mužem nebo mužem s mladistvým vkusem. Límeček byl špinavý, ale pach látky nebyl nepříjemný: pot se smísil s něj…
