95
Vyděsila jsem se, zabolelo mě to. Carmen? Carmen mi provedla něco takového?
V té chvíli skončila vzrušující fáze úspěchu. Během pár vteřin se vina, že jsem zanedbala péči o Immu, přičetla k obavám, že přijdu právní cestou o všechno: o radost, o prestiž, o peníze. Zastyděla jsem se za sebe, za svoje ambice. Řekla jsem Lile, že si chci s Carmen okamžitě promluvit, ona mi to rozmlouvala. Ale já měla dojem, že toho ví víc, než mi řekla, a vydala jsem se ji přesto hledat.
Nejdřív jsem zašla na benzínku, ale Carmen tam nebyla. Roberto se ke mně choval rozpačitě. O žalobě neřekl ani slovo, manželka prý jela s dětmi k nějakým příbuzným do Giugliana a nějaký čas se tam zdrží. Nechala jsem ho tam stát a utíkala jsem k nim domů, abych si ověřila, jestli mi řekl pravdu. Buď jela Carmen skutečně do Giugliana, nebo mi neotevřela. Bylo strašné horko. Chvíli jsem se procházela, abych se uklidnila, pak jsem zamířila k Antoniovi, neměla jsem pochyb o tom, že něco ví. Říkala jsem si, že bude těžké ho zastihnout, pořád byl někde v čudu. Ale manželka mi řekla, že šel k holiči, a tam jsem ho skutečně našla. Zeptala jsem se ho, jestli slyšel o tom, že proti mně byly podniknuty nějaké právní kroky, a on místo odpovědi spustil stížnost na školu, řekl, že učitelé si zasedli na jeho děti, vytýkají jim, že mluví jen německy nebo dialektem, ale italštinu je přitom naučit nedovedou. Pak zničehonic skoro zašeptal:
„Využiju aspoň příležitosti, abych se s tebou rozloučil.“
„Kam jedeš?“
„Vracím se do Německa.“
„Kdy?“
„To ještě nevím.“
„A proč se se mnou loučíš teď?“
„Jsi pořád někde pryč, skoro se nevidíme.“
„To ty za mnou nikdy nezajdeš.“
„Ty za mnou ale taky ne.“
„Proč odjíždíš?“
„Moje rodina se tady necejtí dobře.“
„To tě vyhání Michele?“
„On poroučí, já poslouchám.“
„Takže on už tě nechce tady ve čtvrti.“
Podíval se na své ruce, pozorně si je prohlížel.
„Občas se mi vracej ty nervový záchvaty,“ řekl a začal mi povídat o svojí matce Melině, která to neměla v hlavě v pořádku.
„Necháš ji tu Adě?“
„Odvezu si ji s sebou,“ zabručel, „Ada má svejch starostí dost. A pak, zdědil jsem to po ní, chci ji mít na očích, abych viděl, jak dopadnu.“
„Žila pořád jen tady, v Německu se bude trápit.“
„Všude se trápíme. Můžu ti dát radu?“
Z toho, jak se na mě díval, jsem pochopila, že se rozhodl přejít k věci.
„Poslouchám.“
„Odejdi i ty!“
„Proč?“
„Protože Lina věří, že vy dvě spolu jste nepřemožitelný, jenže to není pravda. A já už vám teď nemůžu pomáhat.“
„Pomáhat v čem?“
Nespokojeně zavrtěl hlavou.
„Solarové jsou nasraný. Vidělas, jak volili lidi v naší čtvrti?“
„Ne.“
„Výsledek dokazuje, že už nemaj pod palcem všechny ty hlasy, co mívali.“
„No a co?“
„Lině se podařilo získat fůru hlasů pro komunisty.“
„A co já s tím mám společného?“
„Marcello s Michelem viděj Linu úplně za vším, a hlavně za tebou. Ta žaloba tu je a Carmeniný advokáti jsou jejich advokáti.“
