Příběh ztracené holčičky (Elena Ferrante)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

18

Trvalo to dva roky plné radostí, strastí, ošklivých překvapení a lopotných kompromisů, než se mi podařilo dát svůj život trochu do pořádku. Mezitím, třebaže jsem v soukromí prožívala bolestná odtržení, ve veřejném životě jsem měla dál štěstí. Těch necelých sto stráneček, které jsem napsala hlavně proto, abych se blýskla před Ninem, se brzy dočkalo překladu do němčiny a do angličtiny. Jak ve Francii, tak v Itálii se znovu objevila moje deset let stará prvotina a začala jsem psát do novin a časopisů. Moje jméno i já jako fyzická osoba jsme se postupně začaly těšit jisté známosti, dny se mi opět zaplňovaly lidmi, tak jako už v minulosti, a získala jsem si zájem a občas i úctu osob, které se tehdy trvale vyskytovaly na veřejné scéně. Ale nejvíc mi k nabytí sebejistoty pomohlo klevetění šéfredaktora milánského nakladatelství, který ke mně od začátku choval náklonnost. Když jsem s ním šla jednou na večeři, abych si s ním promluvila o svých edičních záměrech a také – to musím říct – mu nabídla soubor Ninových článků, prozradil mi, že Adele před minulými Vánoci vyvinula tlak, aby se zarazilo vydání mé knížky.

„Airotovi,“ řekl žertem, „jsou zvyklí u snídaně kout pikle, aby prosadili podtajemníka, a u večeře sesazují ministra, ale s tvojí knihou nic nezmohli. Byla už hotová a poslali jsme ji do tiskárny.“

Také za nízkým počtem recenzí v italském tisku podle něj stála moje tchyně. To znamenalo, že pokud se kniha přesto prosadila, rozhodně na tom neměla zásluhy laskavá změna názoru paní doktorky Airotové, ale síla mého psaní. Tak jsem se dozvěděla, že tentokrát Adele nic nedlužím, ačkoli ona mi tvrdila pravý opak pokaždé, když jsem přijela do Janova. To mi dodalo sebedůvěru, byla jsem na sebe pyšná, nakonec jsem dospěla k názoru, že doba veškeré mé závislosti už skončila.

Lila si toho ale vůbec nevšimla. Ona mě ze dna naší čtvrti, z místa, které mi teď připadalo velké jako plivanec, dál považovala za svůj přívěsek. Dostala od Pietra telefonní číslo do Janova a začala ho používat bez obav, že by mohla mého tchána s tchyní obtěžovat. Když se jí podařilo mě zastihnout, dělala, jako by si nevšimla mé úsečnosti, a mluvila za nás za obě, ani na chvíli nezavřela pusu. Povídala o Enzovi, o práci, o svém synovi, který se dobře učí, o Carmen, o Antoniovi. A když mě nezastihla, zkoušela to s neurotickou vytrvalostí dál a poskytovala Adele – která psala do sešitu, kdo mi volal, třeba: toho a toho měsíce, ten a ten den, Sarratore (třikrát), Cerullová (devětkrát) – příležitost remcat, jak ji to mojí vinou obtěžuje. Pokusila jsem se Lilu přesvědčit, že když jí řeknou, že tam nejsem, nemá cenu dál volat, janovský byt není můj domov, dostává mě do trapné situace. Bylo to marné. Začala telefonovat i k Ninovi. Těžko říct, jak to bylo doopravdy: byl v rozpacích, zlehčoval to, bál se říct něco, co by mě rozčílilo. V první chvíli mi vyprávěl, že Lila zavolala několikrát do Eleonořina bytu, čímž ji naštvala, pak jsem získala dojem, že ho telefonicky sháněla přímo v bytě ve via Duomo, a nakonec, že ji rychle vyhledal on sám, aby zabránil tomu, že by neustále volala jeho manželce. Ať už se to seběhlo jakkoli, jisté bylo, že ho Lila donutila se s ní setkat. Ale ne jen s ní samotnou, Nino si hned pospíšil s upřesněním, že přišla v doprovodu Carmen, protože to ona se se mnou potřebuje naléhavě spojit.

Nevzrušeně jsem poslouchala hlášení z té schůzky. Lila chtěla nejdřív dopodrobna zjistit, jak se chovám na veřejnosti, když mluvím o svých knihách: jak se oblékám, jak se češu a jak líčím, jestli jsem nesmělá, jestli jsem zábavná, jestli svou promluvu čtu, jestli improvizuju. Potom už byla pořád zticha, vyklidila pole Carmen. Tak vyšlo najevo, že všechna ta urgentní potřeba se mnou mluvit se týká Pasquala. Svými cestami se Carmen dozvěděla, že Nadia Galianiová se uklidila do bezpečí do ciziny, a tak mě chtěla znovu požádat, abych byla tak hodná a spojila se se svojí bývalou profesorkou z gymnázia a zeptala se jí, jestli je v bezpečí i Pasquale. Carmen opakovaně vykřikla: nechci, aby děti těch nahoře vyvázly bez úhony a lidi jako můj brácha ne. Potom mu kladla na srdce, aby mi připomněl – jako kdyby ona sama považovala svůj strach o Pasquala za stíhatelný zločin a tedy za provinění, které by se mohlo týkat i mě –, že jestli jí chci pomoct, nesmím použít telefon, ani abych se spojila s profesorkou, ani abych kontaktovala ji. Nino to uzavřel slovy: Carmen i Lina jsou dost nerozvážné, radši se na ně vykašli, mohly by tě namočit do maléru.

Pomyslela jsem si, že ještě před pár měsíci by mě setkání Nina s Lilou, třeba i v přítomnosti Carmen, znepokojilo. Zato teď jsem s úlevou zjišťovala, že mě nechává klidnou. Zjevně jsem si byla Ninovou láskou už natolik jistá, že ačkoli jsem nemohla vyloučit, že mi ho chce odloudit, připadalo mi nemožné, že by se jí to povedlo. Pohladila jsem ho po tváři, pobaveně jsem mu řekla: prosím tě, hlavně se do ničeho nenamoč ty, jak to, že nemáš nikdy na nic čas, a tentokrát sis ho našel?

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024