44
Byla to pravda, s Lilou nebylo nic: nic nového. Zůstávala dál tím neklidným stvořením s neodolatelnou silou přitažlivosti a ta síla ji činila výjimečnou. Každá její záležitost nám v dobrém i zlém (jak reagovala na těhotenství, co provedla Michelovi a jak si ho podrobila, jak se prosazovala ve čtvrti) i nadále připadala obsažnější než ta naše, a z toho důvodu se její čas jevil zpomalený. Vídala jsem se s ní čím dál častěji, hlavně proto, že mě mámina nemoc vrátila do čtvrti. Ale změnila se naše rovnováha. Možná proto, že jsem byla veřejně známá, možná vlivem všech svých soukromých potíží jsem se teď cítila zralejší než Lila a byla jsem stále přesvědčenější o tom, že ji můžu zase přijmout do svého života a uznat její charisma, aniž bych kvůli tomu trpěla.
V těch měsících jsem udýchaně běhala sem a tam, ale dny utíkaly, paradoxně jsem se cítila lehká, i když jsem jela přes celé město, abych vzala mámu k doktorům do nemocnice. Když jsem neměla kam dát holky, obracela jsem se na Carmen, občas jsem požádala dokonce i Alfonsa, který mi opakovaně zavolal, aby mi sdělil, že s ním můžu počítat. Ale osoba, jíž jsem nejvíc důvěřovala a s níž byly hlavně Dede a Elsa nejradši, byla samozřejmě Lila, která měla ale pořád hromadu práce a zmáhalo ji těhotenství. Rozdíly mezi jejím a mým břichem se dál prohlubovaly. To moje bylo veliké a široké, jako kdyby se vytahovalo spíš po stranách než dopředu, ona měla malé břicho sevřené mezi úzkými boky, vystouplé jako míč, který se div neskutálí z pánve.
Jakmile jsem se Ninovi svěřila se svým stavem, vzal mě hned ke gynekoložce, byla to manželka jednoho jeho kolegy, a jelikož se mi ta doktorka zamlouvala – velice zkušená, velice ochotná, chováním a možná i kompetencemi na hony vzdálená nerudným doktorům z Florencie –, řekla jsem o ní Lile a nutila jsem ji, aby tam šla se mnou, aspoň jednou, na zkoušku. Takže jsme teď spolu chodily na kontroly, domluvily jsme se, aby nás brala obě najednou: když byla řada na mně, Lila zůstávala mlčky v koutě, a když na ní, držela jsem ji za ruku, protože lékaři ji i nadále znervózňovali. Ale dokonalá chvíle byla vždycky v čekárně. Odložila jsem na chvíli stranou trápení s mámou a byly z nás zase mladé holky. Moc se nám líbilo sedět vedle sebe, já blond, ona tmavovláska, já klidná, ona nervózní, já milá, ona zrádná, my dvě opačné a smluvené, my dvě vzdálené od ostatních těhotných žen, které jsme ironicky pozorovaly.
Byla to hodinka vzácného veselí. Jednou jsem si při pomyšlení na ty miniaturní tvorečky, kteří se už rýsují v našich tělech, vybavila, jak jsme si hrály – usazené vedle sebe na dvoře tak jako teď v čekárně – s panenkami na maminky. Moje se jmenovala Tina, ta její Nu. Ona hodila Tinu do temnot sklepa a já schválně udělala totéž s Nu. Vzpomínáš, zeptala jsem se jí. Vypadala zmateně, vlažně se usmívala jako ten, kdo se namáhavě snaží znovu polapit nějakou vzpomínku. Když jsem jí pak pošeptala, pobaveně, s jakým strachem a s jakou kuráží jsme vystoupaly až ke dveřím hrozivého dona Achilla Carracciho, otce jejího budoucího manžela, a obvinili ho z krádeže našich panenek, začala se bavit, smály jsme se jako blázni a rušily přitom obydlená břicha jiných pacientek, způsobnějších než my.
Nechaly jsme toho, až když nás zavolala sestra: Cerullová a Grecová, obě jsme nadiktovaly svá dívčí příjmení. Byla to žoviální mohutná ženská, nikdy nezapomněla sáhnout Lile na břicho a říct: tam vevnitř je chlapeček, a mně: a tady je holčička. Pak nás odvedla do ordinace a já Lile šeptala: už mám doma dvě holky, jestli budeš mít opravdu kluka, dáš mi ho? A ona odpovídala: jasně, vyměníme si je, proč by ne.
Doktorka pokaždé konstatovala, že se nám daří dobře, výsledky máme na výbornou, všechno jde jako po másle. Vlastně – jelikož ze všeho nejvíc dbala na naši tělesnou váhu a Lila byla i nadále strašně hubená, zatímco já měla sklon přibírat – při každé prohlídce usoudila, že Lila je na tom líp než já. Zkrátka, ačkoli jsme obě měly spoustu starostí, v těch chvílích …
