12
Dcery se o sebe musely postarat samy, zůstala jsem na jídlo u Lily, i když mě mrazilo až do morku kostí. Celou dobu jsme si povídaly o fyzické podobě, snažila jsem se zjistit, co se jí honí hlavou. Ale zmínila jsem se jí i o článku, co píšu. Povídat si s tebou mi pomáhá, řekla jsem, abych jí dodala důvěru, nutíš mě uvažovat.
Zdálo se, že ji to rozveselilo, zamumlala: když vím, že ti k něčemu jsem, hned se cítím líp. Ve snaze být mi užitečná přešla vzápětí k zamotaným a nesouvislým úvahám. Nanesla si spoustu zdravíčka, aby zakryla bledost, a nevypadala jako ona, ale jako karnevalová maska s přehnaně rudými tvářemi. Chvílemi jsem ji poslouchala se zájmem, chvílemi jsem rozpoznala jen příznaky krize, které jsem už dobře znala, a vyděsila jsem se. Například mi se smíchem řekla: po nějakou dobu jsem vychovávala Ninovo dítě, úplně jako ty Immu, dítě z masa a kostí, ale když se to dítě stalo Stefanovým dítětem, kam se podělo to Ninovo, má ho Gennaro ještě v sobě, nosím ho v sobě já? Takhle mluvila: ztrácela se. Pak začala zničehonic vychvalovat moje kuchařské umění, řekla, že jedla s chutí, že už dlouho si takhle nepochutnala. Když jsem jí na to řekla, že jsem to nevařila já, ale Pinuccia, zamračila se, zabručela, že od Pinuccii nic nechce. V tu chvíli na mě Elsa zavolala z mezaninu, vřískala, že se musím okamžitě vrátit domů, Dede s horečkou byla ještě horší než zdravá Dede. Řekla jsem Lile, že na mě má zavolat, kdykoli by ode mě něco potřebovala, že si má odpočinout, a rychle jsem vyběhla k sobě do bytu.
Po zbytek dne jsem se na ni snažila zapomenout, pracovala jsem až hluboko do noci. Holky byly vychované tak, že když mi vážně teče do bot, musejí se o sebe postarat a nesmějí mě rušit. A tak mě nechaly na pokoji, práce mi šla od ruky. Stejně jako vždycky mi stačil jen kus Liliny věty a můj mozek rozpoznal její auru, zaktivoval se, uvolnil inteligenci. Už jsem věděla, že dokážu dosáhnout dobrých výsledků zvlášť tehdy, když ona třeba jen několika nesouvislými slovy ujistí tu nejistější část mého já, že mám pravdu. Našla jsem pro to její bručení, které neustále odbíhalo od tématu, soudržné a elegantní umístění. Napsala jsem o své kyčli a o svojí mámě. Když jsem se teď těšila čím dál větší popularitě, nedělalo mi problém přiznat, že povídání s ní ve mně probouzí nápady, nutí mě stanovit spojení mezi vzdálenými věcmi. Během těch let sousedského soužití, já nahoře, ona o patro níž, se to stávalo často. Stačilo malé pošťouchnutí a hlava, která se zdála prázdná, byla najednou plná a nesmírně živá. Přisuzovala jsem jí jakousi dalekozrakost a dělala bych to dál, po celý život, neviděla jsem na tom nic špatného. Říkala jsem si, že být dospělá znamená tohle, uznat, že potřebuju její podněty. Jestliže kdysi jsem ten zápal, který ve mně rozněcovala, tajila i sama před sebou, teď jsem na to byla pyšná, dokonce jsem o tom někde něco napsala. Já jsem byla sebou, a z toho důvodu jsem jí v sobě mohla uvolnit místo a dát jí nějaký odolný tvar. Zato ona sebou být nechtěla, takže to samé udělat neuměla. Tragédie s Tinou, oslabené tělesné zdraví, zmatek v hlavě určitě k jejím krizím přispívaly. Ale ten stav, který nazývala roztřepením, byl způsoben touhle základní příčinou. Šla jsem spát kolem třetí, vzbudila jsem se v devět.
Dede byla bez teploty, zato Imma dostala kašel. Poklidila jsem byt a šla jsem se podívat, jak je Lile. Dlouho jsem klepala, neotvírala. Tak jsem držela tlačítko zvonku stisknuté, dokud jsem neuslyšela šouravé kroky a hlas bručící nadávky v dialektu. Copy se napůl rozpletly, líčení se rozmazalo, ještě víc než předešlého dne z ní byla bolestně se šklebící maškara.
„Pinuccia mě otrávila,“ řekla s přesvědčením, „vůbec jsem nespala, asi mi praskne břicho.“
Vešla jsem, měla jsem dojem zanedbanosti, špíny. Na podlaze u dřezu jsem uviděla kusy toaletního papíru nasáklého krví. Řekla jsem:
„Jedla jsem to samý, co ty, a nic mi není.“
„Tak mi teda řekni, co mi je?“
„Máš menstruaci?“
Naštvala se:
„Menstruaci mám pořád.“
„Tak se musíš nechat prohlídnout.“
„Do břicha se mi nikdo dívat nebude.“
„Co myslíš, že ti je?“
„To je moje věc.“
„Zajdu ti hned do lékárny pro něco na uklidnění.“
„Ty doma nic nemáš?“
„Nepotřebuju to.“
„A co Dede s Elsou?“
„Ty taky ne.“
„No jo, vy jste dokonalý, nikdy nic nepotřebujete.“
Povzdychla jsem si, už to zase začínalo.
„Chceš se hádat?“
„Hádat se chceš ty, když tvrdíš, že mám menstruační bolesti. Nejsem malá jako tvoje holky, já poznám, jestli jsou to tyhle bolesti, nebo něco jinýho.“
Nebyla to pravda. O sobě nevěděla nic. Když šlo o pohyby jejího organismu, byla horší než Dede nebo Elsa. Všimla jsem si, že trpí, držela se za břicho rukama. Možná jsem se spletla, určitě se jí zmocnila panika, ale ne kvůli jejím dávným běsům, bylo jí doopravdy zle. Uvařila jsem jí heřmánek, přinutila jsem ji ho vypít, navlíkla jsem si kabát a utíkala jsem se podívat, jestli má lékárna otevřeno. Ginův otec je velice zkušený magistr, určitě mi dá nějakou dobrou radu. Ale sotva jsem vyšla na hlavní ulici mezi nedělní stánky, uslyšela jsem rány – prásk, prásk, prásk, prásk – podobné těm, co dělají kluci, když si kolem Vánoc hrají s dělbuchy. Byly čtyři a byly velice blízko, a pak se ozvala pátá: prásk.
Zahnula jsem k lékárně. Lidi vypadali zmateně, do Vánoc bylo ještě daleko, někdo přidal do kroku, někdo běžel.
Rázem se ozvalo houkání sirén: policie, sanitka. Zeptala jsem se nějakého člověka, co se stalo, zavrtěl hlavou, vynadal manželce, že se loudá, a hnal se pryč. V té chvíli jsem uviděla Carmen s manželem i oběma syny. Stáli na druhé straně ulice, šla jsem za nimi. Než jsem se stačila zeptat, Carmen mi řekla v dialektu: zabili oba dva Solary.
