86
Takže Antonio dělal pro Lilu tenhle druh prací. Ne za peníze, ale z přátelství, protože si jí vážil. Nebo, co já vím, si ho půjčovala od Michela, to byl Antoniův šéf, a Michele, který souhlasil se vším, oč si Lila řekla, jí ho přenechával.
Ale opravdu Michele vyhověl každé její žádosti? Jestliže to určitě byla pravda, než jsem se do čtvrti přistěhovala, teď už nebylo tak jasné, že se věci mají přímo takhle. Nejdřív jsem zaregistrovala několik nesourodých signálů: Lila už Michelovo jméno nevyslovovala samolibě, ale spíš otráveně nebo vyloženě s obavami; a hlavně se Michele v Basic Sight ukazoval čím dál vzácněji.
Poprvé jsem si toho, že se něco změnilo, všimla na Marcellově a Elisině svatební hostině, která byla nesmírně honosná. Marcello seděl celou dobu vedle svého bratra, šeptal mu často něco do ucha, smáli se spolu, objímal ho rukou kolem ramen. Pokud jde o Michela, jako by se znovu narodil. Zase vedl dlouhé, nabubřelé řeči jako kdysi a vedle něj ukázněně seděla Gigliola, už mimořádně obézní, i s dětmi, skoro jako kdyby udělali tlustou čáru za tím, jak se k nim choval. Zaskočilo mě, jak se někdejší venkovská vulgarita z doby Liliny svatby jakoby modernizovala. Stala se z ní velkoměstská vulgarita a i Lila se jí přizpůsobila chováním, mluvou, oblečením. Zkrátka tam nic nevybočovalo z řady, kromě mě a mých dcer, s naší střídmostí jsme se do té přehlídky přehnané barevnosti, přehnaného veselí, přehnaného přepychu vůbec nehodily.
Možná proto působil Michelův výbuch zlosti obzvlášť znepokojivě. Pronášel řeč na oslavu novomanželů, jenže malá Tina se začala dožadovat něčeho, co jí sebrala Imma, a vřískala na celý sál. On mluvil, Tina ječela. Michele se v tu ránu zarazil, v očích se mu objevil nepříčetný výraz a zařval: doprdele, Lino, to nemůže bejt ten zasranej fakan zticha? Takhle, přesně těmihle slovy. Lila se na něj nekonečnou vteřinu upřeně dívala. Nic neřekla, ani se nehnula. Jen pomaličku položila dlaň na ruku Enza, který seděl vedle ní. Já jsem se rychle zvedla od stolu a odvedla jsem obě holčičky ven.
Ta epizoda vyvolala reakci nevěsty, čili mojí sestry Elisy. Když proslov skončil a ke mně doléhal hřmotný potlesk, přišla za mnou ve svých přepychových bílých šatech. Řekla zvesela: švagr už je zase jako dřív. Pak dodala: ale k dětem se takhle chovat nesmí. Vzala Immu s Tinou do náruče a se smíchem a žertováním se s nimi vrátila do sálu. Šla jsem zmateně za ní.
Chvíli jsem si myslela, že i ona už je zase jako dřív. A skutečně se po svatbě hodně změnila, jako kdyby do té doby mohla za její obrat k horšímu nepřítomnost manželského pouta. Stala se z ní klidná matka, mírumilovná a zároveň sebejistá manželka, ke mně se přestala chovat nepřátelsky. Když jsem teď přišla k ní domů se svými dcerami a často i s Tinou, zdvořile mě přivítala a na holčičky byla milá. Také Marcello – když jsem na něj občas narazila – byl laskavý. Říkal mi švagřenka, co píše romány (jak se má švagřenka, co píše romány?), prohodil pár srdečných slov a zmizel. Byt byl stále dokonale uklizený a Elisa se Silviem nás přijímali vyšňoření jako na bál. Ale moje malá sestřička, to mi brzy došlo, definitivně zmizela. Svatbou se probudila k životu paní Solarová, falešná jako pětka, ani jedno důvěrné slůvko, jen dobrosrdečný tón s úsměvem na rtech okopírovaný od manžela. Já jsem se snažila chovat se vřele, k ní, a hlavně k malému synovci. Jenže Silvio mi nebyl sympatický, až moc se podobal Marcellovi, a Elisa si toho musela všimnout. Jednou odpoledne zas byla na chvíli plná záště. Řekla mi: máš radši Lininu dceru než mýho kluka. Přísahala jsem, že to není pravda, chlapce jsem objala, pusinkovala jsem ho. Ale ona zavrtěla hlavou, zasyčela: ostatně jsi šla bydlet blízko Liny, a ne blízko mě nebo táty. Zkrátka na mě byla dál naštvaná a zlobila se už i na naše bratry. Myslím, že jim vyčítala, že se zachovali jako nevděčníci. Žili a pracovali v Baianu a už se neozvali ani Marcellovi, který k nim byl tak štědrý. Člověk si myslí, že rodinný pouta jsou s…
