Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou (Elena Ferrante)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

33

Vyhrožování ohlášením krádeže. Srážkami ze mzdy, pokutami. A Filippovy urážky mířené na ni, její na Filippa. Bruno se neukázal, a přitom byl určitě ještě v továrně, jeho auto stálo na dvoře. Lile došlo, že od té chvíle to tam bude mít ještě těžší.

Domů se vrátila unavenější než obvykle, rozzlobila se na Gennara, který chtěl zůstat u sousedky, uvařila večeři. Enzovi řekla, že s testem si musí poradit sám, a zalezla si do postele. Jelikož se pod dekou nedokázala zahřát, vstala a navlékla si přes noční košili vlněné triko. Znovu se chystala uložit, když vtom jí zničehonic, bez zjevné příčiny, srdce vyskočilo až do krku a začalo tlouct tak silně, že jí připadalo, jako by patřilo někomu jinému.

Tyhle příznaky už znala, doprovázely to, co dodatečně – o jedenáct let později, v roce 1980 – nazvala roztřepením. Ale ještě nikdy se neprojevily tak divoce, a hlavně to bylo poprvé, co k tomu došlo, když byla sama, neměla kolem sebe nikoho, kdo by z toho či onoho důvodu ten efekt spustil. Pak si s hrůzou uvědomila, že vůbec není sama. Z useknuté hlavy jí lezly ven postavy a hlasy celého dne a vznášely se po místnosti: ti dva kluci z výboru, vrátný, kolegové z práce, Bruno v sušárně, Nadia, všichni se pohybovali nepřirozeně rychle, jako v němém filmu, také záblesky červeného světla u brány měly velice rychlé intervaly, stejně jako Filippo, který jí z rukou rval klobásu a vykřikoval výhrůžky. Všechno to byl přelud její mysli: v místnosti kromě Gennara, pravidelně oddechujícího na vedlejším lehátku, nebyly skutečné osoby ani zvuky. Ale to ji neuklidnilo, vlastně to její zděšení ještě znásobilo. Tlukot srdce byl už tak silný, až se zdálo, že by mohl rozklížit spoje. Odolnost rohových překladů, které držely stěny v místnosti pohromadě, slábla, divoké rány v krku otřásaly postelí, otevíraly praskliny v omítce, drtily jí lebeční klenbu, možná by rozdrtily i syna, ano, rozbily by ho jako celuloidovou panenku, rozťaly by mu hruď a břicho a hlavu, aby odhalily, co je uvnitř. Musím ho odsud dostat, napadlo ji, čím je u mě blíž, tím je pravděpodobnější, že se rozbije. Ale vzpomněla si na jiné dítě, které od sebe dostala pryč, na dítě, kterému se nikdy nepodařilo utvořit se v jejím břiše, na Stefanovo dítě. Vypudila jsem ho, nebo to aspoň za mými zády tvrdily Pinuccia s Gigliolou. A možná jsem to opravdu udělala, schválně jsem se ho zbavila. Proč se mi zatím nikdy nic pořádně nepovedlo? A proč bych si měla nechávat něco nepodařeného? Tlukot se ne a ne zmírnit, postavy z kouře na ni dotíraly hučením svých hlasů, znovu se zvedla z postele, sedla si na krajíček. Byla zmáčená lepkavým potem, připadal jí jako ledový olej. Opřela bosé nohy o Gennarovo lůžko, pomalu zatlačila, aby ho odstrčila, ale ne moc: kdyby ho měla u sebe, bála by se, že ho rozbije, a kdyby ho odsunula daleko, měla by strach, že o něj přijde. Došla drobnými krůčky do kuchyně, opírala se o nábytek, o stěny, ale přitom se stále ohlížela v obavách, že se podlaha za ní propadne a Gennaro s ní. Napila se vody z kohoutku, opláchla si obličej, srdce se v tu ránu zastavilo, až se celá předklonila, jako při prudkém zabrzdění.

Konec. Spoje věcí zas zapadly do drážek, tělo se zas vrátilo do normálu, přestalo se potit. Lila se teď třásla a byla tak unavená, že stěny kolem ní kroužily, bála se, že omdlí. Musím jít za Enzem, napadlo ji, zahřát se: vklouznout teď k němu do postele, přitisknout se zezadu k jeho spícímu tělu, taky usnout. Ale rozmyslela si to. Cítila ve tváři ten drobný roztomilý úsměv, který nasadila, když Brunovi říkala: věř mi, mám malýho syna, já to fakt nebyla, laškovný, možná svůdný zlozvyk, ženské tělo, které funguje nezávisle, navzdory pocitu hnusu. Zastyděla se za to: jak se mohla takhle chovat, když dobře věděla, co jí Soccavo udělal v sušárně? A přece. Hm, nátlak na chlapa, aby ho jako krotké zvířátko dostala tam, kam sám nechtěl. Kdepak, s tím je konec, v minulosti to dělala z různých důvodů, skoro bezděčně, se Stefanem, s Ninem, se Solarovými, možná i s Enzem; teď už to takhle nechtěla, se vším se vypořádá sama: s vrátným, s kolegy z práce, se studenty, se Soccavem, i se svojí hlavou plnou požadavků, která se neuměla vzdát a opotřebovaná narážením do lidí i do věcí začínala povolovat.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024