21
Doma jsem neměla, nebo nechtěla mít čas se k tomu vracet. Zavolal mi Pietro, oznámil, že příští týden se přijede seznámit s mými rodiči. Přijala jsem to jako nevyhnutelné neštěstí, sháněla jsem mu hotel, cídila byt, zmírňovala neklid své rodiny. To poslední byla marná námaha, situace se zhoršovala. Ve čtvrti přibývalo zlých řečí o mé knize, o mně, o tom, že si pořád někam jezdím bez doprovodu. Máma se bránila a chlubila se mým brzkým sňatkem, ale aby zabránila tomu, že by má bezbožná rozhodnutí situaci ještě zkomplikovala, vymyslela si, že se nebudu vdávat v Neapoli, ale v Janově. V důsledku toho se drbalo ještě víc, což ji přivádělo k zoufalství.
Jednou večer na mě zaútočila mimořádně tvrdě, řekla, že lidi čtou moji knihu, jsou pohoršení a pomlouvají ji za zády. Tví bratři – zaječela – museli ztlouct řezníkovy syny, protože o tobě řekli, že seš kurva, a to není všechno: rozbili hubu jednomu Elisinu spolužákovi, který po ní chtěl ty prasárny, co dělá její starší sestra.
„Co jsi to napsala?“ vřískala na mě.
„Nic, mami.“
„Napsalas o těch hnusárnách, co provádíš?“
„Jaký hnusárny, přečti si to.“
„Já nemůžu marnit čas s tvejma kravinama.“
„Tak mi dej pokoj.“
„Jestli tvůj otec zjistí, co se o tobě říká, vyžene tě z domu.“
„To není nutný, půjdu sama.“
Večer jsem se šla trochu projít, abych jí nevyčetla věci, kterých bych pak litovala. Na ulici, v parčíku, na hlavní, všude jsem měla dojem, že na mě lidé vytrvale zírají, zlostné stíny ze světa, který jsem už neobývala. Pak jsem v jedné chvíli natrefila na Gigliolu, která se vracela z práce. Bydlely jsme ve stejném činžáku, šly jsme domů spolu, ale bála jsem se, že si dřív nebo později najde způsob, jak mi říct něco iritujícího. Jenže k mému překvapení promluvila pokorně, ona, která vždycky byla útočná, když ne úskočná:
„Četla jsem tu tvoji knihu, je krásná, to muselo chtít odvahu, napsat tamty věci.“
Ztuhla jsem.
„Jaký věci?“
„Ty, co děláš na tý pláži.“
„Nedělám je já, dělá je postava.“
„To jo, ale napsalas to výborně, Lenù, přesně, jaký to je, včetně stejný špíny. Tyhlecty tajemství znáš, jenom když seš ženská.“ Pak mě zatahala za ruku, přinutila mě se zastavit, zamumlala: „Řekni Lině, jestli ji uvidíš, že měla recht, uznávám to. Udělala dobře, že se vyprdla na manžela, na mámu, na tátu, na bráchu, na Marcella, na Michela, na všechny ty sračky. Taky jsem odsaď měla zdrhnout, vzít si příklad z vás dvou, protože jste chytrý. Jenže já přišla na svět blbá a nic s tím nenadělám.“
Nic jiného významného už jsme si neřekly, já se zastavila ve svém patře a ona šla k sobě domů. Ale ty věty mi zůstaly v hlavě. Zasáhlo mě, že sama od sebe spojila Lilin pád s mým vzestupem, jako kdyby se ve srovnání s jejím stavem vyznačovaly stejným stupněm pozitivity. Ale zejména se mi vrylo do paměti to, jak ve špíně mého vyprávění poznala vlastní zkušenost se špínou. Bylo to něco nového, nevěděla jsem, jak to vyhodnotit. Tím spíš, že přijel Pietro a já na to na čas zapomněla.
