74
Připravila jsem se na čekání a prožívala jsem je mnohem úzkostlivěji než čekání na dítě, které mi kopalo v břiše. Napočítala jsem, jeden za druhým, pět dní, a Adele se neozvala. Šestý den u večeře, zatímco Dede se snažila jíst sama, aby mi udělala radost, a její babička umírala touhou jí pomoct, ale neudělala to, se mě Pietro zeptal:
„Dopsala jsi tu knihu?“
„Ano.“
„A jak to, že jsi ji dala přečíst mojí matce, a mně ne?“
„Máš moc práce, nechtěla jsem tě otravovat. Ale jestli si ji chceš přečíst, na mém stole leží jedna kopie.“
Nic na to neřekl. Chvíli jsem čekala, zeptala jsem se:
„To ti řekla Adele, že jsem jí knihu poslala?“
„A kdo asi?“
„Už to přečetla?“
„Ano.“
„Co si o tom myslí?“
„To ti řekne sama, jsou to vaše záležitosti.“
Dotklo se ho to. Po večeři jsem přenesla rukopis ze svého stolu na jeho, uspala jsem Dede, dívala jsem se na televizi, aniž jsem toho moc viděla a slyšela, nakonec jsem si šla lehnout. Nedokázala jsem zamhouřit oko: proč Adele o té knize mluvila s Pietrem, a mně ještě nezavolala? Další den, 30. července 1973, jsem se šla podívat, jestli už manžel začal číst: rukopis ležel pod knihami, se kterými velkou část noci pracoval, bylo zřejmé, že jím ani nezalistoval. Povolily mi nervy, zakřičela jsem na Clelii, ať dává pozor na Dede, ať nesedí pořád s rukama v klíně a nenechává všechno na mojí mámě. Byla jsem na ni hodně tvrdá a máma to zjevně chápala jako projev náklonnosti. Sáhla mi na břicho, jako by mě chtěla uklidnit, zeptala se:
„Když to bude zase holka, jak jí budeš říkat?“
Myslela jsem na něco jiného, bolela mě noha, odpověděla jsem bezmyšlenkovitě:
„Elsa.“
Zamračila se, až dodatečně mi došlo, že čekala, že jí odpovím: Dede jsme pojmenovali po Pietrově mámě, a jestli se nám narodí zase holka, dáme jí jméno po tobě. Pokoušela jsem se jí to vysvětlit, ale jen laxně. Řekla jsem: mami, snaž se to pochopit, jmenuješ se Immacolata, nemůžu dát svý dceři takovýhle jméno, nelíbí se mi. Zabručela: proč, copak Elsa je hezčí? Opáčila jsem: Elsa je jako Elisa, když ji pojmenuju po sestře, měla bys mít radost. Už se mnou ani nepromluvila. Měla jsem všeho po krk. Bylo čím dál větší horko, pot ze mě lil, vadilo mi moje těžké břicho, vadilo mi, že kulhám, vadilo mi všechno, všechno, všechno.
Konečně krátce před obědem zavolala Adele. V hlase neměla obvyklou ironickou kadenci. Mluvila pomalu a rozvážně, cítila jsem, že ji každé slovo stojí úsilí, širokými oklikami a se spoustou jemných námitek mi sdělila, že kniha není dobrá. Ale když jsem se text pokoušela hájit, přestala hledat formulace, které by mě neranily, a vyjádřila se jasně. Hrdinka je nesympatická. Nejsou tam postavy, ale karikatury. Situace a dialogy jsou vyumělkované. Styl chtěl být moderní, a je jen neuspořádaný. Všechna ta nenávist působí nepříjemně. Finále je nepropracované, jako z nějakého spaghetti westernu, shazuje moji inteligenci, moji kulturu, můj talent. Odevzdaně jsem mlčela, vyslechla jsem si její výtky až do konce. Uzavřela to slovy: ten předchozí román byl živý, bylo to něco úplně nového, ale tenhle je starý svým obsahem a napsaný tak nafoukaně, že se slova zdají prázdná. Tiše jsem řekla: možná v nakladatelství nebudou tak přísní. Naježila se, odsekla: klidně jim ho pošli, jestli chceš, ale jsem si jistá, že ho posoudí jako nepublikovatelný. Nevěděla jsem, co na to říct, zamumlala jsem: tak dobře, ještě to zvážím, ahoj. Ona mě ale zadržela, rychle přepnula rejstřík a spustila vřelým tónem o Dede, o mojí mámě, o mém těhotenství, o Mariarose, která ji strašně vytáčela. Pak se mě zeptala:
„Proč jsi ten román nedala číst Pietrovi?“
„Nevím.“
„Mohl ti poradit.“
„To pochybuju.“
„Copak si ho vůbec nevážíš?“
„Ne.“
Potom jsem se zavřela do pracovny a poddávala se zoufalství. Bylo to ponižující, nedokázala jsem to snést. Skoro nic jsem nesnědla, usnula jsem se zavřeným oknem, navzdory vedru. Ve čtyři odpoledne mi začaly porodní bolesti. Mámě jsem nic neřekla, vzala jsem tašku, kterou jsem měla nachystanou už dávno, sedl…