29
Byly strašně těžké. Doma jsem s dojetím zjistila, že to nejsou knihy z druhé ruky, často páchnoucí, které mi v minulosti opatřovala paní učitelka, ale že jsou zbrusu nové, voní tiskařskou černí, a jsou mezi nimi i objemné slovníky: Zingarelli, Rocci a Georges-Calonghi, které se pro mě paní učitelce nikdy nepodařilo sehnat.
Máma, která pohrdavě komentovala všechno, co se mi dělo, se při pohledu na to, jak je rozbaluju, rozbrečela. Překvapená, vystrašená tou nezvyklou reakcí jsem šla za ní a pohladila jsem ji po ruce. Těžko říct, co ji dojalo: možná její pocit nemohoucnosti tváří v tvář naší bídě, možná štědrost lahůdkářovy ženy, nevím. Rychle se uklidnila, zabručela cosi nesrozumitelného a pohroužila se do svých záležitostí.
V pokojíčku, kde jsem spala se sourozenci, jsem měla rozvrzaný stolek prožraný od červotoče, u kterého jsem si obvykle dělala úkoly. Postavila jsem na něj všechny svazky, a když jsem je viděla vyrovnané na desce, opřené o zeď, cítila jsem se plná energie.
Dny začaly rychle ubíhat. Vrátila jsem Galianiové knížky, které mi půjčila na léto, ona mi dala jiné, ještě složitější. Četla jsem je pilně po nedělích, ale skoro ničemu jsem nerozuměla. Probíhala jsem očima všechny řádky, obracela jsem stránky, a přece mě stavba vět nudila, unikal mi smysl. Toho roku, ve druhé třídě vyššího gymnázia, jsem se studiem a nesrozumitelnou četbou strašně unavila, ale byla to přesvědčivá, spokojená únava.
Jednoho dne se mě Galianiová zeptala:
„Jaké čteš noviny, Grecová?“
Ta otázka ve mně vyvolala stejně nepříjemný pocit, jaký jsem zažila, když jsem si povídala s Ninem na Lilině svatbě. Profesorka brala jako hotovou věc, že běžně dělám něco, co u nás doma, v našem prostředí, vůbec běžné nebylo. Jak jí říct, že můj táta si noviny nekupuje, že jsem nikdy žádné nečetla? Nechtělo se mi do toho a snažila jsem se si honem vzpomenout, jestli nějaké čte Pasquale, coby komunista. Marná snaha. Tak jsem si vzpomněla na Donata Sarratora a vybavila se mi Ischia, pláž Maronti, vzpomněla jsem si, že psal do deníku Roma. Odpověděla jsem:
„Čtu Romu.“
Profesorka se ironicky ušklíbla a od dalšího dne mi začala nosit svoje noviny. Kupovala dvoje, někdy i troje, a po škole mi jedny vždycky věnovala. Já jí poděkovala a vracela jsem se domů rozladěná, protože mi to připadalo jako další domácí úkol.
Zezačátku jsem noviny nechávala válet doma, odkládala jsem čtení na dobu, až budu mít hotové úkoly, jenže večer byly pokaždé fuč, zmocnil se jich táta a četl si je v posteli nebo na záchodě. Tak jsem si je navykla schovávat mezi učebnicemi a vytahovala jsem je až v noci, když už všichni spali. Někdy to byl deník L’Unità, jindy Il Mattino a občas Corriere della sera, ale všechny tři se mi zdály obtížné, jako kdybych si měla oblíbit nějaký komiks, když neznám jeho předešlé díly. Přeskakovala jsem od sloupce ke sloupci spíš z povinnosti než ze skutečného zájmu a přitom jsem stejně jako v případě všech školních úloh doufala, že to, čemu nerozumím dnes, pochopím díky vytrvalosti zítra.
V té době jsem se s Lilou vídala málo. Občas jsem hned po škole, než jsem si běžela domů psát úkoly, zašla do nového lahůdkářství. Bývala jsem hladová a ona to věděla, vždycky mi honem udělala bohatě obloženou housku. Zatímco jsem ji hltala, prohodila jsem správnou italštinou pár vět, které jsem se naučila nazpaměť z knih nebo z novin od Galianiové. Zmiňovala jsem se, co já vím, třeba o „hrůzné realitě nacistických vyhlazovacích táborů,“ o tom, co „lidé mohli udělat a co mohou udělat ještě dnes“, o „atomové hrozbě a povinnosti udržet mír“, o skutečnosti, že „neustálým krocením přírodních sil pomocí našich vynálezů jsme se dnes ocitli v situaci, kdy je síla našich vynálezů znepokojivější než přírodní síly“, o „potřebě kultury, která by bojovala s utrpením a porazila je“, o představě, že „náboženství zmizí z vědomí lidí ve chvíli, kdy se konečně podaří vybudovat svět, v němž si budou všichni rovni, bez třídních rozdílů, a v němž zavládne pevné věd…
