71
Donato mi řekl, že se Nella probudila, nenašla mě doma a začala si dělat starosti. I Lidia byla trochu znepokojená, a proto ho požádala, aby mě šel hledat. Jediný, komu přišlo normální, že nejsem v domě, je on. Obě ženy uklidnil, řekl: „Jděte spát, určitě seběhla na pláž dívat se na měsíc.“ Nicméně aby jim udělal radost, pro všechny případy, šel se po mně podívat. A taky že ano, našel mě zde, jak sedím a naslouchám dechu moře, jak kontempluji božskou krásu nebes.
Takhle to řekl, víceméně. Sedl si vedle mě, zamumlal, že mě zná tak dobře jako sám sebe. Máme tentýž smysl pro krásné věci, tutéž potřebu si je vychutnávat, totéž nutkání hledat ta správná slova, abychom vyjádřili, jak něžná je noc a čarovná luna, jak se moře třpytí, jak se dvě duše dokážou setkat a zrcadlit se jedna v druhé ve tmě, ve vzduchu plném vůní. Když to říkal, jasně jsem si uvědomovala směšnost jeho modulovaného hlasu, primitivnost jeho básnění, šestákovou lyriku, za kterou skrývá touhu mě osahávat. Ale pomyslela jsem si: možná jsme opravdu ze stejného těsta, možná jsme bez viny a přesto odsouzení k naprosto identické průměrnosti. A tak jsem mu položila hlavu na rameno, zašeptala jsem: „Je mi trochu zima.“ A on mě hbitě objal kolem pasu, pomaličku mě k sobě přitáhl, zeptal se, jestli už je to lepší. Vydechla jsem: „Ano,“ a Sarratore mi palcem a ukazovákem nadzvedl bradu, přitiskl zlehka svoje rty na mé, zeptal se: „A co teď?“ Potom mě zasypal rychlými, stále důraznějšími polibky a přitom dál mumlal: „A teď, a teď, je ti pořád zima, je to takhle lepší, je to lepší?“ Ústa měl teplá a vlhká, přijímala jsem je s narůstajícím vděkem, takže polibek byl stále delší, jazyk se dotkl mého jazyka, vrazil do něj, zajel mi hluboko do pusy. Bylo mi lépe. Uvědomila jsem si, že se mi navrací sebejistota, ledy tají, rozpouštějí se, strach zapomíná, že je strachem, že Sarratorovy ruce odstraňují chlad, ale pomalu, jako kdyby jej tvořily tenoučké vrstvy a Sarratore byl schopný je stahovat s opatrnou přesností, jednu po druhé, aniž by se protrhly, a že i jeho ústa mají stejné nadání, a zuby taky, i jazyk, a že tedy toho o mně ví mnohem víc, než si Antonio vůbec dokázal zjistit, že dokonce ví i to, co sama nevím. Došlo mi, že mám v sobě ukryté jiné já a že prsty, ústa, zuby, jazyk je dokážou objevit. Vrstvu po vrstvě ztrácelo tohle mé já všechny skrýše, nestoudně se vystavilo a Sarratore dokázal, že zná způsob, jak zabránit tomu, aby uteklo, aby se stydělo, uměl je zadržet, jako by bylo jediným důvodem jeho láskyplných pohybů, tak mírných a vzápětí zas horečnatých. Za celou dobu jsem ani jednou nezalitovala, že jsem souhlasila s tím, co se právě dělo. Necítila jsem výčitky a byla jsem na to pyšná, chtěla jsem, aby to tak bylo, nařídila jsem si to. Možná mi v tom pomáhala skutečnost, že Sarratore postupně zapomněl na svůj květnatý jazyk a že si na rozdíl od Antonia nevynucoval žádnou moji součinnost, nikdy mě nevzal za ruku, abych se ho dotýkala, pouze mě přesvědčoval o tom, že se mu na mně líbí všechno, a věnoval se mému tělu s péčí, oddaností, hrdostí chlapa plně zabraného do dokazování toho, jak dobře se vyzná v ženách. Neslyšela jsem od něj ani konstatování jsi panna, pravděpodobně si tím byl tak jistý, že by ho překvapil opak. Když mě zaplavila tak naléhavá a tak sebestředná potřeba rozkoše, že vymazala nejenom veškerý vnímatelný svět, ale i jeho tělo, v mých očích už staré, a nálepky, jimiž jej šlo označit – Ninův otec, železničář-básník-novinář, Donato Sarratore –, všiml si toho a vnikl do mě. Cítila jsem, že nejdřív postupuje ohleduplně, pak přišel přímočarý a rozhodný průnik, který mi způsobil trhlinu v břiše, bodnutí, které bylo hned vzápětí přehlušeno rytmickým vlněním, třením, přirážením, jež mě v nárazech posedlé touhy naplňovalo a vyprazdňovalo. Až dokud ho zničehonic nevytáhl, nepřekulil se do písku na záda a nevyrazil ze sebe cosi jako přidušený ryk.
Mlčeli jsme, vrátilo se moře, hrozivé nebe, připadala jsem si otupělá. To Sarratora opět ponouklo k&n…
