Příběh nového jména (Elena Ferrante)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

48

Den pomalu plynul. Zatímco já s Lilou jsme se v klidu opalovaly a čekaly jsme, až dorazí jako vždy Nino s Brunem a studenými nápoji, Pinuccie se bezdůvodně začala kazit nálada. Ve stále kratších intervalech pronášela nervózní větičky. Jednou se bála, že ti dva nepřijdou, podruhé zase vykřikovala, že přece nebudeme marnit čas čekáním, až se ukážou. Když se kluci přesní jako hodinky objevili s obvyklými nápoji, byla nerudná, řekla, že se cítí unavená. Ale po pár minutách, pořád ještě ve špatném rozmaru, změnila názor a načuřeně souhlasila, že půjde pro kokos.

A Lila udělala věc, která se mi nelíbila. Za celý týden se mnou ani jednou nemluvila o knize, kterou jsem jí půjčila, takže jsem na ni zapomněla. Ale jakmile Pinuccia s Brunem odešli, nečekala, až nás Nino začne bavit, a bez okolků se ho zeptala:

„Byl jsi někdy v divadle?“

„Párkrát.“

„A líbilo se ti to?“

„Jakž takž.“

„Já tam nikdy nebyla, ale viděla jsem to v televizi.“

„To není to samé.“

„Já vím, ale lepší než nic.“

A v té chvíli vytáhla z tašky knihu, kterou měla ode mě, ten svazek s Beckettovými divadelními hrami, a ukázala mu ji.

„Tohle jsi četl?“

Nino si knihu vzal, prohlédl si ji, neochotně přiznal:

„Ne.“

„Takže je něco, co jsi nečetl.“

„Ano.“

„Měl by sis ji přečíst.“

Lila nám o té knize začala povídat. K mému překvapení si dala moc záležet, mluvila stejným způsobem jako kdysi, volila slova tak, abychom uviděli osoby a věci, a taky emoci, kterou v ní vyvolávalo to, že je znova vykresluje, že je právě teď drží naživu. Řekla, že není třeba čekat na atomovou válku, v té knize to vypadá, jako kdyby už byla. Dlouze nám vyprávěla o paní jménem Winnie, která v jisté chvíli zvolala: další šťastný den, a sama tu větu pronesla a to ji tak rozrušilo, až se jí trochu zachvěl hlas: další šťastný den, nesnesitelná slova, protože nic, vůbec nic, vysvětlila nám, nic v životě Winnie, nic v gestech, nic v hlavě nebylo šťastné, ani ten den, ani dny předešlé. Ale, dodala, největší dojem v ní zanechal jistý Dan Rooney. Dan Rooney, řekla, je slepý, ale nelituje toho, protože má za to, že bez zraku je život lepší, a dokonce si začne klást otázku, že kdyby ohluchl a oněměl, jestli by se pak život nestal ještě víc životem, čirým životem, životem bez ničeho, co není život.

„Proč se ti to líbilo?“ zeptal se Nino.

„Ještě nevím, jestli se mi to líbilo.“

„Ale zaujalo tě to.“

„Přinutilo mě to přemýšlet. Co to znamená, že život je víc život bez zraku, bez sluchu, dokonce beze slov?“

„Možná je to jen taková vtipná průpovídka.“

„Kdepak, jakápak průpovídka. V tom je něco, co vnukává tisíc dalších věcí, není to žádná průpovídka.“

Nino neodporoval. Řekl jen, s pohledem upřeným na obálku knihy, jako by ji taky bylo potřeba rozluštit:

„Dočetlas ji?“

„Ano.“

„Půjčíš mi ji?“

Ta prosba mě vyvedla z míry, zabolelo mě to. Nino kdysi řekl, to jsem si dobře pamatovala, že literatura ho skoro vůbec nezajímá, že čte jiné věci. Dala jsem Lile toho Becketta právě proto, že jsem věděla, že mi při rozhovorech s Ninem nebude k ničemu. A teď, když mu o něm vyprávěla ona, nejenom že ji poslouchal, ale chtěl si ho od ní půjčit. Řekla jsem:

„Je Galianiové, mám ji od ní.“

„Tys ji četla?“ zeptal se mě.

Musela jsem přiznat, že ne, nečetla, ale hned jsem dodala:

„Chtěla jsem se do ní pustit dneska večer.“

„Až ji dočteš, půjčíš mi ji?“

„Jestli tě to tolik zajímá,“ řekla jsem honem, „přečti si ji nejdřív ty.“

Nino mi poděkoval, seškrábl nehtem z obálky zbytky komára a řekl Lile:

„Přečtu to přes noc a zítra to probereme.“

„Zítra ne, to se neuvidíme.“

„Proč?“

„Budu s manželem.“

„Aha.“

Zdál se mi otrávený. Rozechvěle jsem čekala, až se ke mně obrátí a zeptá se, jestli se uvidíme my dva. Jenže on netrpělivě prohlásil:

„Já zítra taky nemůžu. Brunovi dneska večer přijedou rodiče a musím jít spát do Barana. Vrátím se v pondělí.“

Do Barana? V pondělí? Doufala jsem, že mi řekne, abych za ním dorazila na pláž Maronti. Ale byl duchem mimo, možná byl v myšlenkách ještě u Rooneyho, kterému nestačilo, že je slepý, a chtěl být i hluchý a němý. Neřekl mi nic.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024