7
Během těch let na měšťance se nám spousta věcí změnila před očima, ale dělo se to den po dni, takže nám to nepřipadalo jako skutečné změny.
Bar Solara se rozšířil, stala se z něj skvěle zásobená cukrárna – vedoucím cukrářem tam byl otec Giglioly Spagnuolové – a ta se v neděli plnila mladými i starými muži, kteří kupovali zákusky pro své rodiny. Synové Silvia Solary, Marcello, asi dvacetiletý, a Michele, o něco mladší, si koupili bílo-modrého fiata jedenáctistovku a v neděli se v něm naparovali a jezdili sem a tam ulicemi naší čtvrti.
Bývalé Pelusovo truhlářství, z něhož se, když přešlo do rukou dona Achilla, stalo lahůdkářství, se zaplnilo dobrotami, které zabíraly i kus chodníku. Když šel člověk kolem, cítil vůni koření, oliv, salámů, čerstvého chleba, škvarků a sádla, až se mu sbíhaly sliny. Smrt dona Achilla pomaličku odehnala od toho místa i od celé rodiny jeho zlověstný stín. Vdova, donna Maria, se začala chovat velice srdečně a řídila teď obchod sama společně s patnáctiletou dcerou Pinucciou a se Stefanem, který už nebyl tím vzteklým chlapečkem, který se Lile pokoušel vytrhnout jazyk, ale stal se z něj zdrženlivý hoch s podmanivým pohledem a mírným úsměvem. Klientela se výrazně rozšířila. I moje máma mě tam posílala na nákup, a táta neprotestoval, taky proto, že když scházely peníze, Stefano si všechno zapsal do notýsku a zaplatili jsme až na konci měsíce.
Assunta, co se svým manželem Nicolou prodávala po ulicích ovoce a zeleninu, toho musela nechat kvůli strašným bolestem zad a o pár měsíců později jejího chotě skoro zabil zápal plic. Nicméně obě neštěstí se v dobré obrátila. Teď jezdil každé ráno ulicemi čtvrti s dvoukolákem taženým koněm, v zimě, v létě, za slunce i v dešti, nejstarší syn Enzo, který už neměl skoro nic z malého kluka, co po nás házel kameny; stal se z něj podsaditý, silou a zdravím kypící mladík s rozcuchanými světlými vlasy, modrýma očima a mohutným hlasem, jímž vychvaloval svoje zboží. Nabízel samé dobré věci a už z jeho pohybů bylo znát poctivé, důvěru budící nadání pro obsluhování zákazníků. Velice zkušeně ovládal ruční váhu. Moc se mi líbila hbitost, s níž nechal sjíždět závaží podél tyče, než našel správnou rovnováhu, a pak šup, zvuk železa drhnoucího v letu o železo, a už balil brambory nebo ovoce a utíkal je dát do košíku paní Spagnuolové nebo Melině anebo mojí mámě.
V celé čtvrti kvetlo podnikání. Ke galanterii, kde Carmela Pelusová nedávno začala pracovat jako prodavačka, se zničehonic přidružila jedna mladá švadlena, obchod se rozšířil a chtěli z něj udělat módní dámské krejčovství. Autodílna, kde pracoval Melinin syn Antonio, se díky synovi starého majitele Gentilemu Gorresiovi snažila proměnit v továrničku na mopedy. Zkrátka se všechno třáslo, prohýbalo, jako by chtělo změnit vizáž, aby nebylo k poznání v nastřádané nenávisti, v napětí, ve špinavostech, a ukázalo místo toho novou tvář. Zatímco já s Lilou jsme se v parčíku učily latinu, dokonce i obyčejný prostor kolem nás, fontánka, keř, díra na kraji silnice, se změnil. Všude byl pořád cítit dehet, kuckal tu kouřící stroj s parním válcem, který se pomalu sunul po vlastní ose, dělníci svlečení do půl těla nebo jen v nátělnících asfaltovali ulice i hlavní silnici. Změnily se i barvy. Carmelina staršího bratra Pasquala najali, aby kácel stromy za železniční tratí. Kolik jich pokácel! Slyšeli jsme hluk toho vyhlazování po celé dny: stromy úpěly, linula se z nich vůně čerstvého dřeva a zeleně, protínaly vzduch, po dlouhém švihnutí, které připomínalo povzdech, narážely do země a Pasquale s ostatními řezali, štípali, vytrhávali kořeny, z nichž se šířil pach podzemí. Zelený porost zmizel a na jeho místě se objevila nažloutlá pláň. Pasquale tu práci našel šťastnou náhodou. Krátce před tím mu jeden kamarád řekl, že do baru Solara přišli nějací lidé a shánějí mladíky, kteří by šli v noci kácet stromy někam na náměstí v centru Neapole. A on – i když Silvia Solaru a jeho syny neměl rád, to v jejich baru se jeho otec zruinoval –, protož…
