32
Zkusila jsem Marise navrhnout, že na něj půjdeme čekat do přístavu, ale ona to odmítla, řekla, že bratr si takovou pozornost nezaslouží. Nino dorazil večer. Vysoký, strašně hubený, v modré košili, tmavých kalhotách, sandálech, s vakem přes rameno, nedal najevo vůbec žádnou emoci, že mě vidí na Ischii, ve stejném domě, takže jsem si pomyslela, že mají doma v Neapoli telefon a že mu to Marisa dala nějak vědět. U stolu se vyjadřoval jednoslabičně, u snídaně se neobjevil. Probudil se pozdě, k moři jsme šli pozdě, skoro nic nenesl. Skočil hned rozhodně do vody a odplaval na širé moře, nenuceně, bez otcovy na odiv stavěné virtuozity. Zmizel, bála jsem se, že se utopil, ale ani Marisa, ani Lidia si nedělaly starosti. Objevil se asi za dvě hodiny, pustil se do čtení a kouřil jednu cigaretu za druhou. Četl si celý den, neprohodil s námi ani slovo a zapíchával nedopalky do písku v řadě po dvou. Začala jsem si taky číst a odmítla jsem Marisinu nabídku, že se spolu půjdeme projít podél moře. Večeři do sebe v rychlosti naházel a šel ven. Sklidila jsem ze stolu, umyla nádobí a myslela jsem na něj. Rozložila jsem si gauč v kuchyni, znovu jsem se pustila do čtení a čekala jsem, až se vrátí. Četla jsem si až do jedné, pak jsem usnula při rozsvíceném světle a s knížkou otevřenou na prsou. Když jsem se ráno vzbudila, světlo bylo zhasnuté a knížka zaklapnutá. Pomyslela jsem si, že to byl on, a ucítila jsem v žilách takový příval lásky, jaký jsem nikdy nezažila.
Během několika příštích dnů se situace zlepšila. Všimla jsem si, že se na mě chvílemi dívá, ale pak obrací zrak jinam. Zeptala jsem se ho, co čte, řekla jsem mu, co čtu já. Bavili jsme se o svých knihách a Marisa se nudila. Ze začátku se zdálo, že mě pozorně poslouchá, pak, přesně jako Lila, spustil sám a nechal se čím dál víc unášet vlastními úvahami. Jelikož jsem toužila, aby si všiml, jak jsem inteligentní, snažila jsem se ho přerušit, říct svůj názor, ale bylo to těžké, zdálo se, že ho moje přítomnost těší, jen dokud mu mlčky naslouchám, k čemuž jsem se brzy rezignovaně přinutila. Ostatně říkal věci, na které bych určitě sama nepřišla, nebo bych je aspoň nedokázala říct tak sebejistě, a říkal je údernou, přesvědčivou italštinou.
Marisa po nás chvílemi házela koule z písku, občas nám skočila do řeči křikem: „Dejte už s tím pokoj, co je komu po nějakým blbým Dostojevským, koho zajímají Karamazové.“ Nino v tu chvíli okamžitě zmlkl a odcházel s hlavou skloněnou podél moře, až z něj byla jen tečka v dálce. Já pak vždycky strávila trochu času s Marisou a povídala si s ní o jejím klukovi, který se za ní nakonec nemohl přijet potají podívat, a jí z toho bylo do pláče. Já se přitom cítila pořád líp a nemohla jsem uvěřit tomu, že by život mohl být takovýhle. Možná, říkala jsem si, ty dívky z via dei Mille – například ta celá v zeleném – vedou podobný život.
Každý třetí nebo čtvrtý den se vracel Donato Sarratore, ale zdržel se nejdéle čtyřiadvacet hodin a pak zas odjížděl. Říkal, že se nemůže dočkat 13. srpna, kdy se přesune do Barana na celé dva týdny. Jakmile se objevil otec, z Nina se stával stín. Najedl se, zmizel, objevil se pozdě v noci a neřekl jediné slovo. Poslouchal otce s náznakem chápavého úsměvu, a ať řekl cokoli, nepřitakal, ale ani mu neodporoval. Jen jednou se jasně a rozhodně vyjádřil, to když Donato zmínil toužebně očekávaný 13. srpen. To pak hned po pár minutách připomněl matce, matce, a ne Donatovi, že hned po svátku Nanebevzetí se musí vrátit do Neapole, protože se domluvil s několika spolužáky, že se sejdou – chtěli jet na venkov, někam na statek k Avellinu – a společně se pustí do úkolů, co dostali na prázdniny. „To je lež,“ šeptala mi Marisa, „žádný úkoly nemá.“ Ale matka ho chválila a otec taky. Donato hned dokonce načal jedno ze svých oblíbených témat: Nino má štěstí, že studuje, on vyšel ze školy ve druhém ročníku průmyslovky, pak musel začít pracovat, ale kdyby byl mohl studovat tak jako jeho syn, kdoví, kam by to dotáhl. A uzavíral to slovy: „Jen studuj…
