50
Přilnula jsem k Antoniovi, skoro ani nevím jak. Naše sexuální hrátky začaly být trochu odvážnější, trochu příjemnější. Říkala jsem si, že až Lila zase přijde do Sea Garden, zeptám se jí, co se děje mezi ní a Stefanem, když jezdí autem sami pryč. Dělali to samé co já s Antoniem, nebo něco víc? Například to, co o ní Solarové roztrubovali, že dělala s Marcellem? Neměla jsem nikoho, s kým bych o tomhle mohla mluvit, jen ji. Ale nebyla příležitost se jí na to zkusmo zeptat, do Sea Garden už víckrát nepřišla.
Před svátkem Nanebevzetí moje zaměstnání skončilo a skončila i radost ze slunce a z moře. Papírnice byla s mou péčí o holčičky ohromně spokojená, a třebaže ony, navzdory mému zákazu, vyprávěly matce, že s námi občas chodil k moři nějaký mladík, můj kamarád, s kterým pěkně skákaly do vody, místo aby mi vynadala, objala mě a řekla: „Ještě že tak, trochu se prosím tě odvaž, jsi na svůj věk moc usedlá.“ A dodala zlomyslně: „Koukni na Linu Cerullovou, jak ta si užívá.“
Večer u rybníků jsem řekla Antoniovi:
„Vždycky to bylo takhle, už když jsme byly malý: všichni si myslí, že ona je zlá a já hodná.“
Políbil mě, zašeptal ironicky:
„A copak to není pravda?“
Ta odpověď mě rozněžnila a zabránila mi, abych mu řekla, že se musíme rozejít. Bylo to rozhodnutí, které mi připadalo naléhavé, necítila jsem k němu lásku, milovala jsem Nina a věděla jsem, že ho budu milovat navěky. Měla jsem pro Antonia přichystanou klidnou řeč, chtěla jsem mu říct: bylo to krásné období, moc jsi mi pomohl ve chvíli, kdy jsem byla smutná, ale teď zas začne škola a tenhle rok už nastupuju do vyššího gymnázia, budu mít nové předměty, je to obtížný ročník, budu se muset hodně učit; je mi to líto, ale musíme se rozejít. Cítila jsem, že je to nutné, a každé odpoledne jsem chodila na naši schůzku u rybníků s řečí pěkně připravenou. Ale byl tak něžný, tak vášnivý, že mi chyběla odvaha a odkládala jsem to. Na svátek Nanebevzetí. Po svátku Nanebevzetí. Do konce měsíce. Říkala jsem si: není možné někoho líbat, dotýkat se ho, nechat ho, aby se mě dotýkal, a přitom ho mít jen trochu ráda; Lila má Stefana ráda strašně moc, a já Antonia ne.
Čas běžel a já nikdy nenašla vhodnou chvíli, abych si s ním promluvila. Měl starosti. V horku se Melinin stav obvykle zhoršoval, ale v druhé půlce srpna to zhoršení už bylo hodně vidět. Zase si vzpomněla na Sarratora, kterému říkala Donato. Tvrdila, že ho viděla, říkala, že si pro ni přišel, děti nevěděly, jak ji uklidnit. Mě přepadla úzkost, že se Sarratore skutečně objevil v ulicích naší čtvrti a že nehledal Melinu, ale mě. V noci jsem se s trhnutím probouzela s pocitem, že vlezl dovnitř oknem a že je v pokoji. Pak jsem se uklidnila, říkala jsem si: je asi na dovolené v Baranu, na pláži Maronti, co by dělal tady, v tomhle vedru, v mračnech much, v prachu.
Ale když jsem šla jednou ráno na nákup, uslyšela jsem, že na mě někdo volá. Otočila jsem se a v první chvíli jsem ho nepoznala. Pak jsem zaostřila na černý knír, příjemné rysy zezlátlé od slunce, na ústa s úzkými rty. Šla jsem dál, běžel za mnou. Řekl, jak trpěl, když mě loni v létě ráno u Nelly v Baranu už nenašel. Řekl, že na mě pořád myslí, že beze mě nedokáže žít. Řekl, že aby dal naší lásce nějaký tvar, napsal spoustu básní a rád by mi je přečetl. Řekl, že se chce se mnou sejít, pěkně si popovídat, a že když nebudu souhlasit, tak se zabije. Tehdy jsem se zastavila a zasyčela jsem na něj, že mě musí nechat na pokoji, že jsem zasnoubená, že už ho nechci v životě vidět. Byl zoufalý. Zašeptal, že na mě bude pořád čekat, že bude každý den v poledne u vchodu do tunelu na hlavní ulici. Energicky jsem zavrtěla hlavou: nikdy tam nepřijdu. Naklonil se, aby mě políbil, já štítivě uskočila a on se zklamaně usmál. Zašeptal: „Jsi chytrá, jsi citlivá, přinesu ti básně, na kterých si nejvíc zakládám,“ a odešel.
Byla jsem strašně vyděšená, nevěděla jsem, co mám dělat. Rozhodla jsem se, že se obrátím na Antonia. Ještě toho večera jsem mu u rybníků řekla, že jeho máma měla pravdu, …
