Geniální přítelkyně (Elena Ferrante)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

17

Těžko říct, co s Lilou udělaly Pasqualovy odpovědi, hrozí, že to nebudu vyprávět přesně, i proto že na mě tehdy žádný konkrétní účinek neměly. Zato ona, jak bylo pro ni typické, se tím nechala prostoupit a změnit, takže mě až do konce léta otravovala s jediným tématem, pro mě dost nesnesitelným. Použiju dnešní jazyk a zkusím to shrnout takhle: neexistují gesta, slova, vzdechy, jež by neobsahovaly sumu všech zločinů, kterých se dopustily a dopouští lidské bytosti.

Přirozeně to říkala jinak. Ale hlavní je, že ji posedla mánie všeobecného odhalení. Ukazovala mi za chůze lidi, věci, ulice a říkala:

„Támhleten byl ve válce a zabíjel, támhleten mlátil lidi obuškem a lil do nich ricinovej olej, támhleten udal spoustu lidí, támhleten ožebračil dokonce i vlastní matku, v támhletom domě mučili a zabíjeli lidi, po těchhle kamenech pochodovali a zdravili se tu římským pozdravem, na tomhle rohu někoho zmlátili holí, tihle vydělali peníze na hladu támhletěch, tohleto auto si koupili za peníze z prodeje chleba s drceným kamenem a shnilýho masa na černým trhu, tohle řeznictví si otevřeli díky ukradený mědi a vyloupenejm nákladním vlakům, za tímhle barem stojí camorra, pašeráctví, lichva.“

Brzy už jí Pasquale nestačil. Bylo to, jako by jí v hlavě uvedl do pohybu nějaký mechanismus a ona teď měla za úkol udělat v té zmatené záplavě nových podnětů pořádek. Byla stále napjatější, stále posedlejší, pravděpodobně ji samotnou ovládla naléhavá potřeba cítit se uzavřená v nějakém soudržném náhledu na svět, bez prasklin, a tak si poskládala dohromady jeho skrovné informace s pár svazky, které vyštrachala v knihovně. Tím k té atmosféře abstraktního napětí, které jsme jako malé holky cítily v naší čtvrti, přiřadila konkrétní pohnutky, dobře známé obličeje. Fašismus, nacismus, válka, spojenci, monarchie, republika; díky ní se proměnili v ulice, domy, tváře, ve šmelináře dona Achilla, komunistu Pelusa, Solarových dědečka camorristu, starého Silvia, ještě horšího fašistu než synové Marcello s Michelem, a jejího otce příštipkáře Fernanda a mého otce. A všichni, jeden jako druhý, byli v jejích očích až do morku kostí nasáklí temnou vinou, všichni to byli buď zarputilí zločinci, nebo mlčící komplici, všichni koupení za pár drobáků. Ona a Pasquale mě zavřeli do toho jejich strašného světa, ze kterého nebylo úniku.

Pak zmlkl i Pasquale, i jeho přemohla ta Lilina schopnost spojit jednu věc s druhou řetězem, který člověka svíral ze všech stran. Dívala jsem se, jak se spolu často procházejí, a jestli na začátku ona visela na jeho rtech, teď visel on na těch jejích. Je zamilovaný, říkala jsem si. A taky jsem si říkala: zamiluje se i Lila, zasnoubí se, vezmou se, budou pořád mluvit o těchhle politických záležitostech, budou mít děti a ty o nich budou taky mluvit. Když zas začala škola, na jedné straně jsem hrozně trpěla, protože jsem věděla, že už na Lilu nebudu mít čas, na druhou stranu jsem doufala, že uniknu tomu jejímu sčítání zločinů a mlčenlivých souhlasů a zbabělosti lidí, které jsme znali, které jsme milovali, které jsme si nesli – já, ona, Pasquale, Rino, všichni – v krvi.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024