43
Peníze ještě posílily dojem, že to, co mi schází, má ona, a naopak, v trvalé hře výměn a převracení rolí, které nás tu vesele, tu trýznivě činily vzájemně nepostradatelnými.
„Ona má Stefana, luskne prsty a hned mi nechá opravit brýle: a co mám já?“ ptala jsem se v duchu po té příhodě s brýlemi.
Odpověděla jsem si, že mám školu, výsadu, o kterou ona navždy přišla. Tohle je moje bohatství, snažila jsem se přesvědčit sama sebe. A toho roku mě profesoři, všichni, skutečně zase začali chválit. Známky jsem měla čím dál lepší, a dokonce i ten korespondenční kurz teologie dopadl skvěle, dostala jsem za odměnu Bibli v černých deskách.
Honosila jsem se svými úspěchy, jako by to byl mámin stříbrný náramek, a přece jsem nevěděla, co si s tou chytrostí počít. Ve třídě nebyl nikdo, s kým by se daly rozebírat věci, které jsem četla, myšlenky, které mě napadaly. Alfonso byl pilný kluk, po tom zhoršení z minulého roku zase všechno dohonil a prospíval ve všech předmětech. Ale když jsem se s ním snažila bavit o Manzoniho Snoubencích nebo o nádherných románech, které jsem si dál půjčovala v knihovně pana učitele Ferrara, anebo dokonce o Duchu svatém, jenom mě poslouchal a z ostychu nebo z tuposti neříkal nic, co by dál rozvíjelo moje myšlenky. Navíc, zatímco při zkoušení mluvil slušnou italštinou, v osobním kontaktu nikdy neopouštěl dialekt a v něm bylo těžké uvažovat nad prohnilostí pozemské spravedlnosti, jež se v celé své kráse projevila u oběda v paláci dona Rodriga, nebo o vztahu mezi Bohem, Duchem svatým a Ježíšem, kteří jsou jen jedna osoba, ale když se rozdělí, musí se podle mě zákonitě seřadit podle nějaké hierarchie, a otázka zní, kdo je první, kdo poslední?
Brzy se mi vybavilo, co mi jednou řekl Pasquale: moje škola, i když to je klasické gymnázium, nemůže být moc dobrá. Došla jsem k závěru, že má pravdu. Zřídkakdy jsem viděla své spolužačky tak pěkně oblečené jako ty dívky na via dei Mille. A nikdy na ně před školou nečekali elegantní mladíci s auty ještě luxusnějšími, než měli Marcello nebo Stefano. Ani intelektuálními kvalitami se to tu zrovna nehemžilo. Jediný, kdo byl obklopen podobnou slávou jako já, byl Nino, ale ten teď vzhledem k chladu, s nímž jsem se k němu chovala, procházel kolem s hlavou skloněnou a ani se na mě nepodíval. Tak co si počít?
Potřebovala jsem se nějak vyjádřit, v hlavě jsem měla včelín. Utíkala jsem za Lilou, hlavně když nebyla škola. Scházely jsme se, povídaly jsme si spolu. Líčila jsem jí hodiny a profesory do posledního detailu. Pozorně mě poslouchala a já doufala, že se v ní probudí zvědavost a že se vrátí do fáze, kdy si hned potají nebo veřejně běžela obstarat knihy, které by jí umožnily držet se mnou krok. Ale nikdy se to nestalo, jako kdyby jedna část její osobnosti držela pevně na uzdě tu druhou. Zato se brzy projevil její sklon ke spontánním komentářům, obvykle ironickým. Jednou, jen abych uvedla nějaký příklad, jsem jí řekla o svém teologickém kurzu a zmínila jsem se, abych na ni udělala dojem, jakými otázkami se zaobírám, že nevím, co si mám myslet o Duchu svatém, že mi není jasná jeho funkce. „Co je to?“ uvažovala jsem nahlas, „nějaké podřízené jsoucno, které slouží jak Bohu, tak Ježíši, něco jako posel? Nebo je tím, co z nich dvou vyzařuje, nějaké jejich zázračné fluidum? Ale jak je potom v tom prvním případě možné, že nějaké jsoucno, které je poslem, je trojjediné s Bohem a jeho synem? Není to, jako kdybych řekla, že můj otec, který dělá vrátného na radnici, je jedna bytost se starostou, s velitelem Laurem? Když se naopak zaměříme na tu druhou možnost, nuže, fluidum, pot, hlas jsou součástí osoby, z níž vycházejí, a jaký má tedy smysl zvažovat Ducha svatého odděleně od Boha a od Ježíše? Buď je Duch svatý ten nejdůležitější a ti druzí dva jsou jeho způsob bytí, nebo nechápu, jakou má funkci.“ Vzpomínám si, že Lila se zrovna chystala se Stefanem ven, šli někam do centra do kina s Pinucciou, Rinem a Alfonsem. Dívala jsem se, jak si obléká novou sukni, nové sáčko, a už byla celá j…
