26
Vzpomínám si, že jednou v neděli večer, někdy uprostřed dubna, jsme si vyšli v pěti: Lila, já, Carmela, Pasquale a Rino. My holky jsme se nastrojily, jak nejlíp to šlo, a hned před domem jsme si namalovaly pusu a oči. Jeli jsme metrem, bylo nacpané, a Rino s Pasqualem stáli celou cestu na stráži, těsně vedle nás. Báli se, že nás někdo bude osahávat, ale nikdo se nás ani nedotkl, naši společníci vypadali moc nebezpečně.
Sešli jsme pěšky po via Toledo. Lila naléhala, ať jdeme po via Chiaia, via Filangieri a pak po via dei Mille až na piazza Amedeo, kde byli, jak známo, bohatí a elegantní lidé. Rino s Pasqualem byli proti, ale nedovedli nebo nechtěli vysvětlit proč, odpovídali jen bručením v dialektu a urážkami blíže neurčených osob, které označovali za frajírky. My tři jsme se spojily a přemlouvaly jsme je. V té chvíli jsme uslyšeli troubení klaksonu. Otočili jsme se a uviděli jsme jedenáctistovku Solarových. Bratrů jsme si ani nevšimli, tolik nás překvapilo, kdo na nás mává z okýnek: byly to Gigliola s Adou. Vypadaly nádherně, měly krásné šaty, krásné účesy, krásně blyštivé náušnice, třepotaly rukama a radostně nás nahlas zdravily. Rino a Pasquale odvrátili hlavu, Carmela ani já jsme se překvapením nezmohly na odpověď. Jedině Lila na ně něco vesele zavolala a mávala jim na pozdrav, zatímco auto mizelo směrem k piazza Plebiscito.
Chvíli jsme mlčeli, pak Rino řekl zachmuřeně Pasqualovi, že se vždycky vědělo, že Gigliola je kurva, a Pasquale s vážným výrazem přikývl. O Adě neřekli ani slovo, Antonio byl jejich kamarád a nechtěli ho urazit. Zato Carmela řekla o Adě hodně ošklivé věci. Já pocítila zejména hořkost. Kolem nás se mihl obraz moci, čtyři mladí lidé v automobilu, ten správný způsob, jak opustit naši čtvrť a jít se bavit. My jsme to udělali špatně: pěšky, uboze oblečení, žebráci. Měla jsem chuť vrátit se okamžitě domů. Zato Lila, jako kdybychom je vůbec nepotkali, dál trvala na tom, že se chce jít podívat mezi elegantní lidi. Pověsila se Pasqualovi na paži, výskala, smála se, předváděla to, co považovala za parodii zazobané osoby, kroutila zadkem, zeširoka se usmívala a dělala táhlá gesta. Chvíli jsme váhaly, ale pak jsme se postavily na její stranu, roztrpčené představou, že Gigliola s Adou si užívají v jedenáctistovce s krásnými bratry Solarovými, zatímco my se trmácíme pěšky v doprovodu Rina, který podráží boty, a zedníka Pasquala.
Tahle naše samozřejmě nevyřčená nespokojenost musela tajnými cestami doputovat až k oběma klukům, kteří se na sebe podívali, vzdychli si a ustoupili. Tak dobře, řekli, a zahnuli jsme na via Chiaia.
Bylo to jako překročit hranice. Vybavuju si zalidněnou promenádu a jakousi ponižující odlišnost. Nedívala jsem se po klucích, ale po holkách, po dámách: byly úplně jiné než my. Vypadaly, jako by dýchaly jiný vzduch, jedly jiná jídla, oblékaly se na nějaké jiné planetě, naučily se chodit po větrných vláknech. Zírala jsem s otevřenou pusou. Tím spíš, že já bych se nejradši zastavila, abych si nadšeně prohlédla jejich oblečení, boty, jaké brýle nosí, pokud je nosí, ale ony mě míjely a zdálo se, že mě nevidí. Neviděly nikoho z nás pěti. Byli jsme neviditelní. Nebo nezajímaví. A pokud o nás občas zavadily pohledem, dokonce hned otočily hlavu na druhou stranu, jako by jim to bylo nepříjemné. Dívaly se na sebe jen mezi sebou.
To jsme si uvědomili všichni. Nikdo o tom nemluvil, ale pochopily jsme, že Rino a Pasquale, kteří byli starší než my, na těch ulicích jen nacházeli potvrzení toho, co už věděli, a to jim kazilo náladu, plnilo je nenávistí, zlobou, jelikož si byli jistí, že se tam nehodí, zatímco my holky jsme to zjišťovaly teprve v té chvíli, s rozporuplnými pocity. Necítily jsme se ve své kůži a zároveň jsme byly okouzlené, připadaly jsme si ošklivé, ale také jsme si představovaly, jak bychom vypadaly, kdyby se nám nějakým způsobem dostalo jiné výchovy a kdybychom se mohly jaksepatří obléct a namalovat a načančat. Ale abychom si nekazily večer, reagovaly jsme posměšky, ironií.
„Ty …
