20
S blížícím se koncem roku posedla Rina mánie, že musí vystřílet víc rachejtlí než ostatní, hlavně víc než Solarovi. Lila si ho dobírala, ale občas na něj byla dost tvrdá. Řekla mi, že podle ní její bratr, který se k možnosti vydělat hodně peněz výrobou obuvi zpočátku stavěl skepticky, na ni teď začal sázet až moc, už se viděl jako majitel obuvnického závodu Cerullo a nechtěl být jen příštipkářem. To jí dělalo těžkou hlavu, tuhle Rinovu stránku neznala. Vždycky jí připadal jen hodně vznětlivý, občas agresivní, ale nikdy ne vejtaha. Teď ze sebe ale dělal něco, čím nebyl. Připadalo mu, že má bohatství na dosah. Malý pán. Někdo, kdo je schopný ohlásit čtvrti bohatství, jež mu přinese nový rok, tím, že vystřílí spoustu rachejtlí, víc, mnohem víc než bratři Solarové, kteří se v jeho očích stali vzorem mladého muže, jejž je třeba napodobit, a dokonce i předčit. Byli pro něj lidmi, které nenáviděl a považoval je za nepřátele, jež musí porazit, aby mohl zaujmout jejich pozici.
Lila nikdy neřekla, tak jako Carmela a jiné holky z našeho dvora: asi jsem mu do hlavy nasadila představy, které neumí držet na uzdě. Ona těm představám sama věřila, cítila, že se dají uskutečnit, a bratr byl důležitým článkem té realizace. A pak ho měla ráda, byl o dobrých šest let starší než ona, nechtěla z něj dělat děcko, které nezvládá své sny. Ale často utrousila, že Rinovi schází smysl pro realitu, že neumí čelit těžkostem, stát nohama na zemi, že má sklony přehánět. Jako například to závodění se Solarovými.
„Možná žárlí na Marcella,“ řekla jsem jednou.
„A proč?“
Zasmála se a dělala, že nechápe, o co jde, a přitom mi to sama vyprávěla. Marcello Solara se motal kolem ševcovství den co den, ať už pěšky, nebo v jedenáctistovce, a Rino si toho musel všimnout, protože sestře několikrát řekl: „Ať tě ani nenapadne pustit si toho kreténa k tělu.“ Kdoví, třeba když nemohl rozbít Solarovým hubu za to, že dorážejí na jeho sestru, chtěl jim svoji sílu dokázat ohňostrojem.
„Jestli je to tak, vidíš, že mám pravdu?“
„Pravdu v čem?“
„Že se z něj stal vejtaha. Kde chce na ten ohňostroj vzít peníze?“
To byl fakt. Poslední noc v roce byla nocí bitevní, v naší čtvrti i v celé Neapoli. Oslepující světla, výbuchy. Hustý kouř ze střelného prachu halil všechno do mlhoviny, pronikal do bytů, štípal v očích, nutil ke kašli. Ale praskání střel, syčení rachejtlí, kanonáda petard něco stály, a tak jako vždycky střílel víc ten, kdo měl víc peněz. My Grecovi jsme moc peněz neměli, náš příspěvek k silvestrovským rachejtlím byl skromný. Táta kupoval jednu krabici konfet, jednu prskavek a jednu slabých dělbuchů. O půlnoci dal mně, protože jsem byla nejstarší, do každé ruky jednu prskavku, zapálil je a já tam nehybně stála, vzrušená a vyděšená, a upřeně jsem se dívala na ty pohyblivé jiskřičky, kratičké ohnivé víry jen kousek od mých prstů. On mezitím utíkal strčit tyčku od dělbuchů do láhve, kterou postavil na kamenný parapet okna, zapálil roznětku oharkem cigarety a nadšeně vystřelil k nebi světelný svist. Nakonec hodil na ulici i tu láhev.
Ani u Lily doma se skoro nestřílelo, takže Rino se okamžitě vzbouřil. Od svých dvanácti let si navykl trávit půlnoc s odvážnějšími lidmi, než byl jeho otec, a proslavil se sbíráním nevybuchlých střel, po kterých vyrážel pátrat, jakmile utichl rej oslav. Všechny je pak nanosil k rybníkům, zapálil je a vychutnával si vysoký plamen, buch buch buch konečné exploze. Ještě měl na ruce tmavou jizvu, širokou skvrnu, památku na to, když se jednou nevzdálil včas.
Ke spoustě zjevných i utajených důvodů té výzvy na závěr roku 1958 je tudíž třeba přičíst i možnost, že Rino nejspíš toužil po odvetě za chudobné dětství. A tak začal úporně shánět peníze, kde se dalo, aby mohl nakoupit petardy. Ale všichni věděli – a on to věděl taky, navzdory té velikášské mánii, co ho posedla –, že se Solarovými nemá cenu soupeřit. Tak jako každý rok jezdili oba bratři už celé dny tam a zpátky jedenáctistovkou s kufrem naloženým výbušninami, které o silvestrovsk…
