Druhý rok / Únor
Ian Pargetter byl zavražděn prvního února asi v jednu hodinu ráno.
Dozvěděl jsem se o jeho smrti, když jsem z chvilkového nápadu zavolal týž večer Calderovi, abych mu s menším zpožděním poděkoval za oběd a abych ho pozval na večeři do Londýna. Chtěl jsem, aby mi vyprávěl, jak se mu líbilo v Americe.
„Kdože volá?“ ptal se zmateně, když jsem se představil. „Kdo prosím? Ach… Tim… Time, prosím vás, já s vámi teď nemůžu mluvit, jsem hrozně rozrušený, můj přítel přišel o život a já nedokážu na nic jiného myslet.“
„To je mi líto,“ řekl jsem. Nic lepšího mě nenapadlo.
„Ano… Ian Pargetter…, vy ho asi neznáte…“
Ihned se mi vybavil. Veterinář. Velký, statný, zdatný, se světlým knírkem.
„Ale ano, setkal jsem se s ním u vás.“
„Opravdu? Vlastně ano, jistě. Já jsem tak rozrušený, že se na nic nesoustředím. Poslyšte, Time, zavolejte mi prosím později, ano?“
„Samozřejmě.“
„Víte, Ian nebyl jen můj dlouholetý přítel…, já prostě nevím, jak teď… prostě nevím, jak bez něho budu existovat. Posílal mi tolik koní…, byl to opravdu kamarád…, jsem strašně rozrušený…, zavolejte mi později, Time.“
Slyšel jsem, jak sluchátko zarachotilo, jak ho třesoucí se rukou pokládal.
Zprvu jsem myslel, že se Pargetter zabil nešťastnou náhodou. Teprve následující den jsem zahlédl v novinách krátký odstaveček, ze kterého jsem se poučil, že šlo o něco zcela jiného.
Ian Pargetter, známý, obecně uznávaný newmarketský veterinář, byl včera ráno nalezen mrtvý ve svém bytě. Policie se domnívá, že jde o zločin. Vydala informaci, že Ian Pargetter utrpěl úraz lebky a že se z jeho pracovny ztratilo určité množství léků. Pargetterovu mrtvolu objevila paní Jana Helsonová, uklízečka. Ian Pargetter po sobě zanechal ženu a dvě malé dcerky. Jeho rodina v době přepadení byla mimo domov.
Paní Pargetterová nese ztrátu velmi těžce a je toho času udržována pod vlivem uklidňujících prostředků.
Kusá zpráva o velké tragédii, která zasáhla do života několika nešťastníků, Ian Pargetter byl první ze všech lidí, se kterými jsem se osobně znal, kdo byl zavražděn. Přestože jsme se setkali tak krátce, jeho osud mnou hluboce otřásl. Uvažoval jsem o tom, jak se vůbec mohou lidé smířit s vraždou někoho blízkého, když mne tak vyvedla z míry vražda téměř cizího člověka. Jak se člověk zbaví přirozené touhy po pomstě?
Jistě, četl jsem v minulosti opakovaně o mužích či ženách, kteří tvrdili, že necítí pomstychtivou zášť proti vrahům svého partnera, ale nikdy jsem to nemohl pochopit. Smrt Iana Pargettera mě pobouřila a rozhněvala, rozzuřila mě arogance člověka, který Pargettera jen tak sklidil ze světa.
Díky tomu dni v Ascotu a díky Sandcastleovi se stalo, že se můj dlouho podřimující zájem o dostihy zase probudil k životu. Tu zimu jsem se třikrát nebo čtyřikrát v sobotu vypravil buď do Kemptonu, Sandownu nebo Newmarketu, abych se díval na steeply. Objevovala se tam vždy Ursula Youngová, a od té jsem se také dozvěděl nejvíc podrobností o smrti Iana Pargettera.
„Nešla byste se mnou na skleničku?“ nabídl jsem jí v Kemptonu a vyhrnul si límec, abych se chránil před jedovatým větrem.
Podívala se na hodinky (než cokoli udělala, vždy se dívala na hodinky) a pozvání přijala. Dala si whisky a já kávu, jako tehdy v Doncasteru.
„Tak, a teď mi řekněte, jestli vám šlo o Sandcastlea, když jste se mě tehdy tak vyptával?“ křičela, skleničku v ruce, aby přehlušila hlomoz davu zahřívajícího se v baru.
Místo odpovědi jsem se na ni usmál. Opatrně jsem střežil svůj hrníček kávy před lokty lidí, tísnících se kolem.
„Já si to hned myslela. Koukejte… támhle je volný stůl, honem, než nám ho někdo obsadí.“
Usadili jsme se v rohu, kolem nás a nad našimi hlavami to hlomozilo a průmyslová televize závodiště opakovala záběry z posledního dostihu s komentářem nastaveným na fortissimo. Ursula se ke mně naklonila. „To byl od Olivera Knowlese tah jako hrom.“
„Vy mu to schvalujete?“
Přikývla. „Rázem z něho bude první třída. Chytrý tah, taky to je chytrý chlap.“
„Znáte ho?“
„Jo. Setkala jsem se…