Živá investice (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

První rok / Prosinec

Sandcastle si vysloužil nejtučnější titulky ve Sporting Lifu (OLIVER KNOWLES VLÁDCEM SANDCASTLEA) a ve všech ostatních novinách si vysloužil úvodník na dostihové stránce pod poněkud střízlivějšími titulky.

SANDCASTLE ZAKLADATEL CHOVU? SANDCASTLE ZŮSTÁVÁ V ANGLII! PODÍLY NA SANDCASTLEA NEJSOU NA PRODEJ! SANDCASTLEA KOUPIL SOUKROMNÍK ZA ASTRONOMICKOU SUMU! Články byly většinou krátké a prosté. Jeden z nejlepších hřebců roku byl zakoupen majitelem až dosud ne příliš známého hřebčína. Olivera Knowlese většinou citovali takto: „Jsem velmi šťastný. Sandcastle bude pro britský chov znamenat mnoho.“

Ve všech novinách uváděli, že se kupní cena blíží pěti miliónům liber a v některých dodali, že jde o soukromou investici.

„No,“ řekl Henry při obědě, v ruce Sporting Life, „musím říct, že naše půjčky málokdy způsobí tolik rámusu.“

Náš trvalý oponent, který ten den náhodou seděl vedle mne, zamumlal: „To špatně skončí.“

Henry ho neslyšel a byl ve výborné náladě. „Jestli některé z jeho hříbat poběží Derby, tak se tam všichni vypravíme. Vezmeme si volno. Co vy na to, Gordone? Padesát lidí v otevřeném autobusu.“

Gordon se souhlasně usmál, ale bylo vidět, že doufá, že to není míněno vážně.

„Čtyřicet klisen, čtyřicet hříbat,“ řekl Henry zamyšleně. „Přece aspoň jedno musí být dost dobré pro Derby.“

„Čtyřicet hříbat je trochu přehnané,“ řekl jsem poučeně. „Třicet pět je reálnější. Některé klisny takzvaně nezahřebnou.“

Henry se zatvářil poplašeně. „Znamená to snad, že Knowles bude vracet pět až šest poplatků? Neovlivní to splátky?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Když jde o koně jako je Sandcastle, jsou poplatky dané. Platí se za poskytnuté služby bez ohledu na výsledek. Tak to je v Británii a v celé Evropě. V Americe mají jiný systém, když není hříbě, není ani poplatek, i když jde o nejlepšího hřebce. A hříbě musí být živé, stát na všech čtyřech a sát.“

Henry se uklidnil, pohodlně se usadil v křesle a usmál se. „Že jste se ale vzdělal, Time, co jsme se do téhle věci pustili.“

„Je to fascinující.“

Přikývl. „Já vím, že je to neobvyklé, ale nemohl byste se občas na tu naši investici podívat zblízka, co říkáte? Myslíte, že by Knowlesovi vadilo, kdybyste se tam čas od času zastavil?“

„Myslím že ne, kdybych se tam zastavil jen tak přátelsky.“

„Výborně, tak tam tedy občas zajeďte, a pak nám podáte zprávu. Musím říct, že mi ještě žádný kůň neimponoval tak, jako tehdy v Ascotu Sandcastle.“

Henryho bezvýhradný obdiv k hřebci nakonec vedl k tomu, že banka Oliverovi Knowlesovi půjčila tři milióny, na zbývající dva se upsali soukromí investoři. Zkoušky fertility dopadly perfektně, původní majitel dostal zaplaceno a Sandcastle už stál v hertforshirském hřebčíně po boku Rotaboye, Diaristy a Parakeeta.

Prosinec se zvolna krátil, blížily se vánoce, po celém Londýně svítily stromečky a padal mokrý sníh. Z náhlého impulsu jsem poslal vánoční přání Calderu Jacksonovi. Prakticky obratem pošty mi přišla do kanceláře gratulace od Caldera (reprodukce Stubbse). Děkoval za moje přání a nabízel mi, jestli se k němu nechci zajet podívat a prohlédnout si jeho podnik. Kdybych prý měl chuť, ať zavolám (telefonní číslo připojil).

Zavolal jsem mu. Byl přátelský a přirozenější než kdy dřív. „Slibte, že určitě přijedete.“ Domluvili jsme se na konkrétním dni.

Řekl jsem Gordonovi, kam se chystám. Pracovali jsme právě spolu na mezibankovní půjčce devíti a půl miliónu na pět dní, půjčovali jsme našemu konkurenčnímu podniku. Stačilo na to několik telefonických rozhovorů a závazný příslib. Už mi při rychlosti takových obrovských transakcí přestávaly vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Sám jsem před krátkou dobou půjčil sedm a půl miliónu na čtyřicet osm hodin, jen se slovním souhlasem Vala a Henryho. Celý vtip byl v tom nepůjčovat na delší lhůtu, než na jakou bychom si sami mohli v případě potřeby půjčit. Kdyby ne, platili bychom vyšší úrok na vypůjčenou částku, než bychom dostávali od našeho dlužníka, což by Valu Fisherovi rvalo srdce. Val si kdysi musel vypůjčit několik miliónů na osmnáct dní při dvacetiprocentním úroku, protože se jeden klient zpozdil s placením. Nikdy ho to nepřestalo mrzet.

Většina našich transakcí se ale v takových výškách nepohybovala. Další věc v mé agendě byla žádost jakéhosi člověka, který údajně vynalezl nádobu na odpadky do auta a chtěl půjčit padesát pět tisíc na vývoj. Přečetl jsem jeho dopis Gordonovi a ten okamžitě ukázal palcem dolů.

„Škoda,“ řekl jsem. „Bylo by to praktické.“

„Požaduje příliš málo,“ Gordon strčil levou ruku mezi kolena. „To existují lepší vynálezy a taky se nerealizují, hynou.“

Souhlasil jsem s Gordonem a napsal žadateli zdvořilé zamítnutí. O chvíli později Gordon vzhlédl od svých papírů a zeptal se mne, jaké mám plány na svátky.

„Zatím žádné.“

„Nejedeš za maminkou do Jersey?“

„Ta pluje někde po Karibském moři.“

„Napadlo nás s Judith…,“ odkašlal si, „… jestli bys k nám nechtěl přijet. Mohl bys přijet na Štědrý den a zdržet se celé svátky, tak tři až čtyři dny, jak bys chtěl. Já vím, že s námi není velká zábava, ale byl bys vítán.“

Je moudré strávit s Judith tři až čtyři dny, když stačily tři až čtyři hodiny, aby mne úplně vyvedly z míry? Když na mne takhle působí, je moudré spát tolikrát tak blízko ní, pod její střechou?

Určitě to není moudré.

„Přijedu velmi rád,“ odpověděl jsem. Já osel, já korunovaný osel! Time Ekaterine, až budeš naříkat, tak přestaň, sám si za to můžeš.

„To je dobře,“ řekl Gordon, a mně se zdálo, že to myslí upřímně. „Judith se potěší. Bála se, že budeš mít už něco domluveno s někým mladším.“

„Ne, nemám nic.“

Spokojeně přikývl a vrátil se k práci. Já myslel na Judith, na to, že si přála, abych k nim přijel. Kdyby si to nepřála, nezvali by mě. Kdybych měl rozum, nejezdil bych tam.

Následující neděli dopoledne jsem byl na prohlídce podniku Caldera Jacksona v Newmarketu. Byl to přímo klenot, pokud jde o prostředí a službu zákazníkům. Samotné stáje byly postaveny do otevřeného čtverce, přesněji do podkovy, upravený, travnatý dvůr, uprostřed půvabný strom. U boxů nepravidelně rozmístěné pestře natřené soudky na květiny. Tu a tam stála zahradní lavička, ploty a branky byly z ozdobných tepaných železných mříží. Jedna vlídná branka s ozdobným obloukem zvala k návštěvě toaletních místností.

Vedle stájí, kousek stranou, stála lesklým bílým nátěrem natřená budova s nápadným červeným křížem, nad dveřmi s nápisem Ordinace.

Stáje a ordinace byly všem návštěvníkům plně na očích. Dům Caldera Jacksona byl diskrétně skrytý vzadu za skupinou stromů. Zastavil jsem vedle několika dalších vozů na malém asfaltovém parkovišti a zazvonil u vchodu. Přišel mi otevřít člověk v bílém kabátku. Sluha nebo ošetřovatel?

Když jsem se prohlásil jménem, zval mě uctivě dál. „Pan Jackson vás očekává, pane.“

Tedy sluha.

Byl jsem zvědavý, jak se ten divadelně působící člověk bude chovat v domácím prostředí. Interiér domu byl stylizovaný v duchu vesnických domů, ovšem v přepychovém vydání. Ocitl jsem se ve veliké místnosti s obrovskými mohutnými stropními trámy, kamennou podlahou, koberci, těžkým dubovým nábytkem, obrovským krbem s hořícími poleny. Calder mi vykročil vstříc s otevřenou náručí.

„Time, to mám opravdu radost, že jste tu!“ energicky mi potřásal rukou.

„Já se sem upřímně těšil.“

„Tak pojďte ke krbu, ať se trochu zahřejete. Co takhle něco k pití? Á… musím vás představit…, tohle je můj přítel…,“ vedl mne k člověku stojícímu u krbu, „… Ian Pargetter.“

Uklonili jsme se, vydali příslušné zvuky a učinili posunky, jaké k představování patří. To jméno mi připadalo jaksi povědomé, ale nemohl jsem si vzpomenout, odkud.

Calder Jackson cinkal skleničkami a láhvemi a po náležité poradě mi nalil štědrou dávku whisky.

„Co ty, Iane, dáš si ještě?“

Aha, už vím, veterinář, ten, co mu nevadí spolupracovat s nekvalifikovaným léčitelem.

Ian Pargetter zaváhal, pak pokrčil rameny a tvářil se, jako když se vystavuje příliš velkému pokušení.

„Ale jen maličko, Caldere, budu už muset vyrazit.“

Byl asi tak čtyřicátník, velký, vypadal seriózně, prošedivělé vlasy, hustý knír a výraz člověka, který si se životem umí poradit a je s ním spokojený. Calder mu vysvětlil, že jsem to byl já, kdo tehdy v Ascotu odvrátil vražednou ránu. Ian Pargetter reagoval, jak se dalo očekávat. Že to bylo štěstí, že jsem zřejmě velmi pohotový, mám rychlé reakce, a proboha, kdo mohl chtít Caldera zabít?

„Ten den byl vůbec pamětihodný,“ řekl Calder a já s ním vřele souhlasil.

„My jsme tehdy všichni vyhráli pořádné balíky na Sandcastlea, škoda, že jde tak brzy do chovu,“ řekl Calder.

Usmál jsem se. „Třeba budeme vyhrávat na jeho synech.“

Co já vím, nebylo žádné tajemství, odkud se vzal kapitál na koupi Sandcastlea, nicméně nebylo na mně, abych to vyzrazoval, to bylo na Oliverovi Knowlesovi. Napadlo mě, že by to asi Caldera zajímalo, ale etika bankéře kázala mlčet.

„Fantastický kůň,“ řekl Calder se stejným nadšením jako tehdy na Ascotu v Dissdaleově lóži. „Jeden z největších.“

Ian Pargetter souhlasně přikývl, jedním lokem dopil a zdvihl se k odchodu. „Dej mi vědět, jak to vypadá s tím poníkem, Caldere.“

„Samozřejmě.“ Calder šel hosta vyprovodit ke dveřím. Poplácal Pargettera po zádech. „Jsi hodný, že ses zastavil, děkuji ti, Iane.“

Slyšel jsem, jak za doktorem zapadly domovní dveře. Calder se vrátil, mnul si ruce a říkal, že je venku velká zima, ale jestli bych si přece jen nechtěl jeho podnik prohlédnout. Prý by bylo lepší jít na obhlídku před obědem, než přijedou ostatní hosté. Tak jsme tedy vyšli ke stájím. Calder mě vedl od boxu k boxu a vždycky stručně shrnul, co s koněm je a jaké má vyhlídky.

„Tenhle poník…, toho přivezli teprve včera…, prý vyhrál kde jakou cenu na výstavách…, teď se na něho podívejte…, kalné oko, matná srst, celý ochablý. Prý má už celé týdny průjmy. Prý jsem jejich poslední naděje. Nevím, proč mi sem lidi posílají zvířata jako k poslední naději, udělali by líp, kdyby mi je sem dali jako k první naději.“ Usmál se. „Ale to víte, lidé to zpočátku vždycky raději zkoušejí s veterináři. Ani se jim člověk nemůže divit.“

Postoupili jsme dál. „Tahle klisna kašlala krev, když ji sem před třemi týdny přivezli. Majitel samozřejmě říkal, že jsem jeho poslední naděje.“ Znovu se usmál. „Teď už je dobrá, kašel prakticky zmizel. Žere dobře, začíná být v kondici.“ Klisna se na nás líně podívala, jak jsme od ní odcházeli.

„Tohle je dvouletá klisnička.“ Calder nakukoval do boxu přes dolní vrátka. „Měla zanícený nehojící se vřed na hleznu. Antibiotika nezabrala. Teď je vřed suchý a hojí se. Mám z té klisničky radost.“

Šli jsme k dalšímu boxu. „Tohle je honební kůň, majitel na něm velmi lpí, přivezl ho sem až z Gloucestershiru. Upřímně řečeno, nevím co s ním, ale budu dělat, co je v mých silách. Abych pravdu řekl, ten kůň trpí jen vysokým věkem.

S tímhle koněm vítězili v military. Přišel s občasným krvácením z močových cest, nereagujícím na antibiotika. Trpěl velkými bolestmi, to bylo vidět, byl těžko ovladatelný, až nebezpečný. Teď se mu daří dobře. Nějakou chvíli u nás ještě zůstane, ale jsem si jistý, že léčebný výsledek je trvalý.

A tady máme tříletka. Praskají mu drobné cévky a žádná léčba dosud nepomáhala. Máme ho tu teď čtrnáct dní. Jsme jeho poslední naděje, to vám ani nemusím říkat.“

U dalšího boxu mě varoval: „Jestli jste citlivější, tak se teď snad raději ani nedívejte. Tahle chudinka klisnička je tak zesláblá, že ani neudrží hlavu, je to úplná kostra. Má nějakou zvláštní chorobu, přímo se ztrácí. Z krevních zkoušek se na nic nepřišlo. Nevím, jestli budu schopen pro ni něco udělat. Už jsem na ni dvakrát vkládal ruce, ale nic…, neměl jsem ten pocit… Někdy to trvá dlouho, uvidíme, zatím to nevzdávám. Naděje umírá naposledy.“

Otočil kudrnatou hlavu a ukázal na další box.

„Tady kupříkladu mám hříbě, které teprve teď začalo reagovat, je tu už dva měsíce. Majitelé si nad ním zoufali a upřímně řečeno, já taky. Teprve teď, před třemi dny, jsem najednou ucítil, jak to z mých rukou do něho přechází…, a opravdu, od té chvíle se lepší.“

Mluvil mnohem přirozeněji, když se pohyboval na domácí půdě, člověk neměl pocit, že jen recituje podle scénáře. Pokud ale jde o vkládání rukou, byl jsem stejně skeptický jako tehdy na Ascotu. Asi nemám důvěřivou povahu. Asi bych se nikdy nesvěřil zaříkávači. Možná proto, že moje jediná nepřímá zkušenost s něčím takovým byla dost nešťastná. Měl jsem ve škole dobrého kamaráda, který onemocněl zhoubnou nemocí. Šel k jakési zaříkávačce, a ta mu sdělila, že umírá, protože chce umřít. Pamatuji se dodnes, jak jsem se tehdy rozzuřil, když jsem to vyslechl. Jak jsem tak stál na Calderově dvoře, napadlo mě, jestli by ta ženská byla schopná tvrdit, že i kůň může umřít, protože chce.

„Jsou choroby, které nedokážete vyléčit? Taky některé případy odmítáte?“

„Bohužel ano.“ Smutně se usmál. „Jsou některé věci…, třeba zanedbaná laminitida, při té se vždycky cítím bezmocný, nebo coryne…,“ potřásl hlavou. „To je taky marné.“

„Teď jsem nerozuměl.“

„Odpusťte. Prostě, laminitis je stav kopyt, kdy se kost začne bortit a kůň nakonec bolestí nevydrží stát a lehne si. To je zlé, protože koně nesmí ležet déle než několik dní.“ Vysvětloval zarmouceně. „Coryne… je vražedná bakteriální infekce, hubí hlavně hříbata. Způsobuje zápal plic s plicními abscesy. Je to hrozně nakažlivé. Vím o jednom hřebčíně ve Spojených státech, kde jim na to zašlo v jediném dni sedmdesát hříbat.“

Zděšeně jsem se zeptal: „V Anglii to máme taky?“

„Občas se to vyskytne, jen ojediněle, není to rozšířená choroba a starší koně jsou proti ní odolní, hříbata tak od tří měsíců. Jistě, stane se, že přežije i mladší hříbě, ale to pak má zjizvené plíce, což samozřejně ovlivní jeho výkonost a tím i možnosti využití na dráze.“

„To proti tomu neexistuje žádná vakcína?“

Shovívavě se usmál. „Bohužel. Na výzkum nemocí koní se věnuje málo, je příliš nákladný. Kromě toho kůň je velké zvíře a těžko ho chovat v laboratorních podmínkách na dlouhé série pokusů a testů.“

Zase už jsem měl dojem, že takhle odpovídá bůhví po kolikáté, ale nebylo vlastně divu. Už jsem si na to začínal zvykat. Pokračovali jsme ve „vizitě“ (jeden čtyřletý kůň trpící všeobecnou slabostí, další kůň se špatnou nohou), až jsme přišli k boxu s otevřenými vrátky.

„Tohoto koně léčíme slunečním zářením,“ řekl Calder a vybídl mne, abych se podíval dovnitř. Nějaký štíhlý mladík tam manipuloval horským sluncem připevněným na zdi asi ve výši hlavy. Nedíval jsem se na grošáka stojícího v boxu, ale na toho mládence. V první chvíli jsem myslel, že to je ten chlapec, který tehdy napadl Jacksona.

Nadechl jsem se… a zase vydechl.

Nebyl to ten chlapec. Byl asi stejně vysoký, měl stejnou pružnou postavu, stejnou pleť a barvu vlasů, ale rysy měl jiné.

Calder viděl, jak jsem zareagoval a usmál se. „Tehdy v Ascotu jsem zlomek vteřiny také myslel, že to je náš Jason. Samozřejmě že to nebyl on.“

Kývl jsem. „Jsou si podobní, stejní nejsou.“

„Ano. A Jason by mne taky nechtěl zabít, co, Jasone?“ řekl škádlivě, ale Jason nebyl na laškování. „Ne, pane,“ řekl smrtelně vážně.

„Jason je moje pravá ruka, nevím, co bych si bez něho počal,“ řekl Calder srdečně.

S pravou rukou ta lichotka nehnula, tvářil se stále neproniknutelně. Opřel se o grošáka a řekl mu, ať ustoupí. Mluvil s ním jako rovný s rovným a kůň se ihned poslušně pohnul.

„Dej si pozor na oči, když pouštíš to sluníčko,“ řekl Calder. „Kde máš brýle?“

Jason zalovil v kapse košile a vytáhl tmavé ochranné brýle. Calder přikývl. „Tak si je nasaď.“ Mládenec měl nehybný, nevyzpytatelný výraz i tak, ale jakmile si nasadil brýle, nedalo se z jeho tváře vyčíst už vůbec nic.

„Já tady za deset minut skončím,“ řekl. „Potřebujete ještě něco? Mám ještě něco udělat?“

Calder se na chvíli zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Až ve čtyři, při odpolední pochůzce.“

„Vaši pacienti mají skvělou péči,“ uklonil jsem se oběma.

Jason se ke mně otočil, ale odpověděl Calder. „Dobrá péče přináší výsledky.“ Hochu, kolikrát jsi asi tohle opakoval!

Došli jsme k poslednímu boxu. Byl prázdný.

Calder zažertoval: „Tady máme nouzové lůžko.“ Usmál jsem se a zeptal se ho, kolik účtuje svým zákazníkům.

Odpověděl bez váhání, bez vysvětlování nebo omluv.

„Dvakrát tolik než se účtuje v dostihových stájích u nejlepších trenérů v Newmarketu. Když oni jdou s cenou nahoru, jdu já taky.“

„Dvakrát tolik?“

„Ano. Mohl bych klidně požadovat víc. Kdybych naopak účtoval míň, lidé, co jsem jejich poslední naděje, by mě zaplavili. A na to nemám dost prostor, dost času, ani dost duševních sil.“

Byl bych rád věděl, jak se dostat k jádru toho člověka, k jeho skutečnému já za tou fasádou pro veřejnost.

Třeba to ale ani fasáda nebyla, třeba byl opravdu takový, jaký se jevil. Zadíval jsem se na jeho statná ramena a poslouchal jeho prostá slova o mystické síle, uvažoval jsem o jeho rázném hlase a mírném chování. Mohl jsem si ho vážit, ale nemohl jsem ho mít rád.

„Tady je ordinace,“ vedl mě k vedlejší budově. „A lékárna.“ (Tohle taky už jistě řekl stokrát.) Usmál se vlastnímu vtipu a vytáhl z kapsy klíč, aby odemkl dveře. „Nemám tam nic nebezpečného ani protizákonného, ale člověk se musí chránit před vandaly. Je to smutné.“

Ordinace neměla okna, byla to vlastně holá budova, jednoduchá, připomínala garáž. Zdi byly uvnitř natřené bílým lesklým nátěrem, jako zvenčí. U postranních zdí byly asepticky vyhlížející zasklené skříňky a u protilehlé zdi dlouhý pult se zásuvkami. Na desce pultu byly křehké přesné váhy, třecí miska, hmoždíř a pár gumových rukavic. V zasklených skříňkách stály řady lahviček a krabiček. Vypadalo to velmi úhledně a profesionálně. U zdi vedle vchodu stály tři kusy kuchyňského zařízení: lednička, sporák a dřez.

Calder ukázal na zasklené skříňky. „Tam mám svoje léčivé byliny ve formě tablet nebo prášků. Mám tam kupříkladu kostival, myrhu, sarsaparilu, heřmánek, fo-ti-tieng a podobné věci.“

„A… k čemu je to dobré?“

Ochotně recitoval. „Kostival napomáhá hojení kostí a ran, myrha má antiseptický účinek a je také dobrá proti průjmům, v sarsaparile je mužský hormon a sarsaparila také obecně posiluje, heřmánek je dobrý proti ekzémům, zlepšuje chuť k jídlu a napomáhá zažívání. Fo-ti-tieng je daleko nejlepší roborans. Pak je tu lékořice, proti kašli, a enzym z papáje k lepšímu trávení bílkovin. Pasiflora se užívá jako všeobecně uklidňující prostředek.“ Odmlčel se. „Mám také ginseng, což je skvělé adjuvans, přímo omlazuje, ale je příliš drahý, užívá-li se v koňských dávkách, a to se musí užívat trvale.“ Povzdechl si. „Pro člověka je to ovšem skvělé.“

Vzduch v místnosti byl svěží a lehce voňavý. Calder mi začal jako na vysvětlenou ukazovat, co má v zásuvkách.

„Tady máme semínka, moji pacienti je denně žerou po hrsti.“ Ve třech ze čtyř zásuvek byly poloprůhledné igelitové pytle, uzavřené kovovou svorkou. „Tady jsou slunečnicová semínka, v těch jsou vitamíny, fosfor a vápník, jsou dobrá na kosti a zuby. Pak jsou tu semena tuřínu – v těch je mužský hormon a také obsahují fosfor a železo. Semena mrkve používáme na zklidnění nervózních koní. Sezamová semínka mají všeobecně posilující účinek.“

Pak kousek popošel a otevřel obzvlášť velkou zásuvku, kde byly větší pytlíky, vlastně by se dalo říct pytle. „Tohle je chmel, zbylý z pivovaru. V tom je spousta skvělých věcí. Ohromně povzbuzuje, a je přitom laciný, takže se může používat ve větších kvantech. Máme plné pytle chmelu ve skladu krmení, tam ho drtíme a přidáváme do šrotu. Tyhle pytle, co mám tady, ty mám na výrobu odvaru, na koncentrovaný tonik.“

„To vaříte tady na tom sporáku?“ zeptal jsem se.

Usmál se. „Jako šéfkuchař.“ Otevřel dveře ledničky. „Tady mám ten tonik uskladněný. Chcete se podívat?“

Nahlédl jsem dovnitř. Skoro celý prostor chladničky zabíraly velké plastikové kontejnery, plné jakési hnědavé tekutiny. „Mícháme to do takové ovesné směsi a koně pak jen kvetou.“

O účinnosti všech těch prostředků jsem samozřejmě neměl ani ponětí, ale musím říct, že mi to imponovalo.

„Jak donutíte koně, aby polykal prášky?“

„Většinou je dáváme do jablka. Kus ohryzku vyřízneme, vložíme do dutiny, co je třeba, a pak zase jablko zazátkujeme.“ Jednoduché.

„Mimochodem většinu svých tablet a prášků si dělám sám. Něco se dostane ke koupi, kupříkladu kostival, jenže já raději pracuji se sušenými bylinami a používám je podle vlastních předpisů.“

Otevřel jednu ze spodních zásuvek v pultu a vytáhl těžkou dřevěnou skříňku. Otevřel víko. „Podívejte se, tady mám všechno, co je k tomu třeba.“

Zadíval jsem se na množství mosazných formiček, v každé malá prohlubinka velikosti pilulky. Prohlubinky byly různé, úplně malinké i větší, kulaté i oválné.

„Je to časně viktoriánská starožitnost,“ řekl pyšně. „Z doby, kdy se ještě tabletky vyráběly ručně. Jak vidíte, slouží dodnes. Dáte do dolíčku příslušný lék v práškové formě a pak ho udusáte tyčinkou, která přesně do dolíčku zapadá.“ Vytáhl jednu krátkou mosaznou tyčinku a zastrčil ji kolmo jedním koncem do prohlubinky a několikrát s ní zadusal. Pak vytáhl formičku ze skříňky a překlopil ji. „A je to!“ řekl vesele. „Ejhle pilulka!“

„Hezké,“ řekl jsem. Opravdu se mi to líbilo.

Přikývl. „Kapsle jdou samozřejmě rychleji a jsou v módě.“ Otevřel další zásuvku a krátce mi ukázal prázdné polovičky oválných želatinových kapslí různé velikosti. Většinou byly ale podstatně větší, než co by člověk bez obtíží polkl. „Veterinární formát,“ vysvětloval.

Zavřel svůj klenot, skříňku na výrobu tablet. Pak se vzpřímil a se zalíbením se rozhlédl po místnosti, je-li všechno pěkně uklizené. Spokojeně přikývl, otevřel dveře, zhasl neonové osvětlení a vyšli jsme ven. Zamkl za sebou.

Na parkoviště právě přijížděl vůz. Vynořily se z něj dvě povědomé postavy: Dissdale Smith a jeho půvabná žena Bettina.

„Ale dobrý den,“ halasil Dissdale a s úsměvem a napřaženou rukou k nám vykročil. „Calder říkal, že tu budete. To jsem rád, že se zase setkáváme. Calder vám ukazoval své poklady, co? Prohlídka zámku, co?“ Potřásli jsme si rukou. „Calder je právem pyšný na to, co tu vybudoval viďte, Caldere?“

„Skutečně právem,“ řekl jsem a Calder se na mne podíval tentokrát s upřímným úsměvem.

Bettina k nám zvolna doplula, neobyčejně pěkná, ve vysokých botách s podpatky, zahalená do kožešin, kolem krku bílý hedvábný šátek, lesklé černé vlasy jí hezky splývaly na ramena. Její parfém se decentně nesl chladným vzduchem. Důvěrně mi položila půvabnou ručku na rameno.

„Tim zachránce, Calderův hrdina.“

Ten koncentrovaný šarm ve mně zvláštním způsobem vyvolal vzpomínku na Ginnie, a já si krátce pomyslel, že ten mladý příslib budoucího ženství je určitě příjemnější, než tenhle dokonalý hotový výrobek.

Calder nás všechny zavedl do obývacího pokoje své maxichalupy a nalil další skleničky. Dissdale mi svěřil, že Sandcastle doslova zachránil jeho podnik a obrazně i jeho život. Všichni jsme zázračnému koní připili. Dostavili se další hosté, manželský pár se dvěma dcerami, mohlo jim být tak kolem dvaceti. Vyvinula se z toho docela příjemná, nenáročná, nezávazná společenská příležitost. Oběd byl dobrý. Roznášel ho sluha. Po obědě jsme dostali kávu a páni si zapálili doutníky.

Calder během hovoru poznamenal, že jede do Ameriky, do New Yorku, na krátké přednáškové turné.

„Bohužel budu mluvit jen v klubech zdravotnických nadšenců – laiků. Američtí trenéři zatím moji činnost nedocenili. Ostatně v Newmarketu to taky trvalo několik let, než lidé uznali, že moje práce k něčemu je.“

Všichni se usmáli nad naivní skepsí Američanů a občanů Newmarketu.

Calder dodal: „V lednu tu bývá klid. Když tu nejsem, noví koně se nepřijímají, a můj hlavní stájník dohlíží na to, aby všechno běželo tak, jak jsem to zavedl. Vždycky to nějak jde.“ Usmál se. „Budu-li mít štěstí, dostanu se i na lyže. Musím říct, že se na to lyžování těším víc než na přednášky.“

Po třetí hodině jsme se všichni rozjeli. Já se tím krátkým, rychle se šeřícím odpolednem vracel do Londýna a uvažoval o tom, jestli staré léčení bylinkami v sobě nechová tajemství, která jsme zbytečně zavrhli a ztratili.

Než oběd skončil, vyprávěl Calder, jak skvělý prostředek je kofein. „Povzbuzuje znamenitě a vůbec je dobrý na všechno možné. Vyskytuje se v kávě, samozřejmě, v kakau, čaji a v cole. Je dobrý na astma. Ohromně oživuje, uplatní se v léčbě šoku. Prosím, a v Americe je teď tažení proti kofeinu jako proti obecnému zlu, takže kofein začali odstraňovat ze všeho, v čem se přirozeně vyskytuje. To by rovnou mohli odstraňovat z chleba alkohol.“

„Ale Caldere, v chlebě přece žádný alkohol není,“ namítla Bettina.

Shovívavě se na ni usmál. „Do chleba se dává kvásek a kvásek docela zaručeně ve stavu syrovém obsahuje alkohol. Když smísíte droždí s vodou a cukrem, vznikne alkohol a kysličník uhličitý, plyn, díky kterému těsto kyne. V pekárnách to přece voní vínem…, je to jednoduše chemie, má milá, žádná kouzla to nejsou. Chleba je základ života a alkohol nám neuškodí.“

Žertovalo se a popíjelo. Byl bych dokázal Caldera poslouchat celé hodiny.

Vánoce u Gordona Michaelse byly ozvěnou toho dne u Caldera, protože se tam většinou vyskytovala Judithina přítelkyně, paní lékárnice Pen Warnerová. Během těch několika dní jsem se s ní sblížil a naučil jsem se ji mít rád. Nevím, jestli to Judith měla v plánu. K našemu sblížení dopomohly vzpomínky na ten pamětihodný, vskutku pohádkový den v Ascotu.

„Pamatujete se na Burnt Marshmallow?“ zeptala se Pen. „Já si tehdy za tu výhru koupila obraz.“

„Já tu svoji prohýřil.“

„Nepovídejte.“ Prohlédla si mě a zavrtěla hlavou. „Kdepak, vy na to nevypadáte.“

„A na co vypadám!“ zeptal jsem se zvědavě. Pobaveně odpověděla, že vypadám chytře, líně, nudně úctyhodný. „Velký omyl.“

„To jistě.“

Zdála se mi nějak štíhlejší, ale to mohlo být tím, že byla jinak oblečená. Měla však stále vážné oči, vůbec vypadala vážně. Smysl pro humor ale měla, jak se ukázalo. Dozvěděl jsem se, že ten den, v předvečer Božího hodu, strávila jedenáct hodin v lékárně rozdáváním pilulek lidem, jejichž choroby neměly uznání a ignorovaly svátky. Následující ráno v šest prý se do lékárny vrací. U Michaelsů se objevila v pravém svátečním dlouhém kaftanu, ve sváteční náladě. Jedli jsme ten den šneky a pečené kaštany, a pak jsme s dětinským zápalem hráli nějakou stolní hru pro školáky.

Judith byla v růžovém, na krku perly, vypadala na pětadvacet. Gordon mě předem upozornil, abych si vzal na sebe, co chci, hlavně abych si nebral nic formálního. Pak se sám zjevil ve vznešeném tmavě švestkovém sametovém saku. Já si pro tu příležitost koupil světlou, tenkou vlněnou košili, která mi v obchodě přišla trošku výstřední, pak se ale ukázalo, že byla naprosto vhodná. Prostě ten večer byl po všech stránkách příjemný, harmonický a vůbec mnohem snazší a úspěšnější, než jsem očekával.

To, jak Judith vykonávala domácí práce, byla přímo báseň nenápadnosti. Jídlo se vynořovalo z ledničky a ze spíže, zbytky mizely ve smetí. Občas nějakou práci rozdělila mezi nás, ale zábava, příjemné posezení a popovídání mělo vždy přednost. Věděl jsem, že má-li vše jít takhle hladce, musí se vložit mnoho práce do přípravy.

„Pen se vrátí zítra asi tak v jednu,“ řekla Judith první večer kolem půlnoci. „Pak si dáme skleničku, podíváme se na dárky, a božíhodovou hostinu uspořádáme až asi v půl čtvrté. Ráno se nasnídáme a já pak půjdu s Gordonem do kostela.“ Nechala pozvání, abych se k nim připojil, viset ve vzduchu. Zavrtěl jsem hlavou. „Ty se zatím o sebe postaráš, viď?“ dodala.

Políbila mne přátelsky na tvář na dobrou noc. Gordon se na mne usmál a zamával mi, a já šel spát do pokoje přes chodbu od jejich ložnice. Asi hodinu, než jsem usnul, jsem se snažil myslet na všechno možné, jen ne na Judith v noční košili, nebo bez ní. Moc mi to nešlo.

Snídali jsme v županech. Judith měla červený, prošívaný, velmi důstojný.

Moji hostitelé se pak převlékli a odešli do kostela. Řekl jsem jim, ať se tam za mne pomodlí a šel jsem se projít na obecní luka.

Předtím jsem si prohlížel pestře, ozdobně zabalené dárky pod vánočním stromečkem v obývacím pokoji a povšiml jsem si, že jeden dárek od Pen je určený mně. Šel jsem větrem bičovanou travou a přemýšlel o tom, co si s tím počít, když tu jako kouzlem se čirou náhodou nabídlo řešení.

Na lukách jsem potkal malého chlapce s tatínkem, pouštěli draka. Zastavil jsem se a díval, jak se drak vznáší.

„To je prima, co?“ řekl jsem.

Chlapec si mne nevšímal, ale otec odpověděl. „Tomu uličníkovi je opravdu těžké vyhovět. Koupil jsem mu tohle, a on že prý chtěl kolečkové brusle.“

Drak byl vyvedený v pestrých, fosforeskujících barvách, vypadal čínsky a měl motýlí křídla a dlouhý, ozdobný ocas. Stoupal a kroužil na vánočním nebi jako veselý duch.

„Nechtěl byste mi ho prodat?“ zeptal jsem se. „Mohl byste pak koupit ty kolečkové brusle.“ Vysvětlil jsem, jaký mám problém, že musím někde nějak okamžitě opatřit dárek.

Otec se synem se poradili a bylo dohodnuto, transakce se uskutečnila. Opatrně jsem smotal motouz a odnesl si dárek domů. Copak si asi ta střízlivá paní lékárnice o téhle věci pomyslí, říkal jsem si. Když ale draka vybalila ze zlatého papíru (ten jsem si vyprosil od Judith), byla nadšená a všichni jsme s ní potom museli na obecní luka, abychom se dívali, jak se dárek bude vznášet.

Celý ten den byl opravdu hezký. Neprožil jsem tak krásné vánoce od dětství, také jsem to všem řekl. Podařilo se mi Judith políbit, když stála pod jmelím a Gordon bez námitek přihlížel.

„Ty ses narodil pod šťastnou hvězdou,“ řekla Judith a pohladila mne po tváři. Gordon přikývl: „Člověk, který nezná zármutek a starost.“

„Zármutek a starost dohoní každého z nás, je to jen otázka času,“ poznamenala Pen prorocky.

Dopoledne na Boží hod jsem Judith zavezl přes celý Londýn do Hampsteadu, aby mohla dát kytičku mamince na hrob.

„Ty si třeba myslíš, že to je bláhovost, ale já tam vždycky takhle jezdím. Zemřela, když mi bylo dvanáct. Tohle je jediný způsob, jak si ji udržím ve vzpomínkách, jak si udržím pocit, že jsem vůbec maminku měla. Většinou tam jezdím sama. Gordon to pokládá za zbytečnou sentimentalitu, nemá to rád.“

„Sentimentalita není nic špatného,“ namítl jsem. Já v Hampsteadu bydlel. Měl jsem tam u jednoho známého pronajaté patro rodinného domku. Nebyl jsem si jistý, jestli to Judith ví. Nic jsem neříkal. Položila růžové chryzantémy na mramorovou desku zapuštěnou v trávě a chvíli postála ve vzpomínkách, které kolem hrobu kroužily.

Když jsme se pomalu vraceli k hřbitovní bráně, řekl jsem jakoby nic: „Já kousek odtud bydlím. Tohle je moje část Londýna.“

„Ano?“

„Ano.“

Po několika krocích řekla: „Já vím, že tu někde bydlíš. Jestli si vzpomínáš, tak jsi nechtěl, abychom tě tehdy po Ascotu vozili až domů, říkals, že Hampstead je příliš daleko.“

„To taky byl.“

„Pro hrdinu dne tu hvězdnou noc nikdy.“

Došli jsme k hřbitovní brance a na chvilku jsme se zastavili. Ještě se ohlédla. Byla tak blízko a já cítil, jak velmi po ní toužím. Zadívala se mi do očí: „Gordon taky ví, že tady bydlíš.“

„A ví taky, jak na tom jsem?“

Pokrčila rameny. „Nic neříkal.“

Tolik jsem si přál ujet s ní ještě ten poslední kilometr. Tak krátká vzdálenost, ale přitom tak dlouhá v našem vztahu. Celé tělo mě brnělo, bylo mi horko i zima… hladem. Uvědomil jsem si, že doslova zatínám zuby.

„Na co myslíš?“ zeptala se.

„Proboha… víš sakra dobře, na co myslím… Jedeme okamžitě zpátky do Claphamu.“

Vzdychla. „Ano, nejspíš musíme.“

„Jak to…, nejspíš?“

„Chtěla jsem říct… prostě ano, musíme. Mně je líto…, já jen… prostě… chvilku jsem byla v pokušení.“

„Jako na Ascotu?“

Přikývla. „Jako na Ascotu.“

„Jenže teď máme čas, jsme na správném místě, máme příležitost, můžeme pro to něco udělat.“

„Ano.“

„Jenže neuděláme nic.“ Řekl jsem to zpola tázavě. Stejně to bylo nemožné, naprosto nemožné.

„Proč si s tím vlastně děláme hlavu?“ vyhrkla. „Proč se spolu jednoduše nevyspíme, bylo by to krásné. Proč se do všeho pletou ty proklaté předsudky a věc cti?“

Došli jsme zvolna po cestě k mému vozu a já pak vyjel směrem na jih. Jel jsem opatrně, soustředěně, pečlivě jsem sledoval světla a dopravní značky až do Claphamu.

„Byla bych z toho měla radost,“ řekla Judith, když jsme zastavovali před jejím domem.

„Já taky.“

Vešli jsme do domu. V okamžiku, kdy jsem uviděl Gordonovu usměvavou, důvěřivou tvář, mi bylo jasné, že bych se do jeho domu nebyl mohl vrátit, kdybychom se předtím zachovali jinak.

Týž den při obědě, když se Pen znovu vynořila ze svého pilulkového království, jsem všem vyprávěl o své návštěvě u Caldera. Jak se dalo očekávat, Pen projevovala upřímný zájem a hlavně byla zvědavá, co asi obsahoval Calderův lektvar skladovaný v ledničce.

„Co je to výluh?“ zeptala se Judith.

„Výluh je odvar z léčivých bylin, spařených ve vodě. Když se něco vylouhuje v alkoholu, je to tinktura.“

„Vida, o čem se člověk nepoučí.“

Pen se dala do smíchu. „A jak se vám líbí třeba karminativum, anthelmintikum, emetikum…, to jsou slova, která znějí přímo vznešeně.“

„Co znamenají?“ zeptal se Gordon.

„První zbavuje větrů, druhé zbavuje červů, třetí člověka zbaví žaludečního obsahu, nutí k zvracení.“

Gordon se rozesmál. „Tak si s námi dej tinkturu z hroznů.“ Nalil nám všem víno. „Time, a ty opravdu věříš, že Calder dokáže ty koně léčit prostě jen dotykem rukou?“

„Věřím, že on tomu věří.“ Odpověděl jsem po krátkém zamyšlení. „Nevím, jestli by dovolil, aby se na něho člověk díval, když to dělá. A kdyby se člověk směl dívat, co by viděl? U koně těžko můžeš očekávat, že ‚vezme lože své a půjde‘.“

Judith se na mne překvapeně podívala: „Ty si přeješ, aby to byla pravda, ty, kterého Gordon s Henrym tak pečlivě učili nikomu nevěřit.“

„Calder mi imponuje,“ přiznal jsem se. „Taky mi imponuje celý jeho podnik. Nemohl by tolik lidem účtovat, kdyby opravdu neměl úspěchy.“

„Účtuje ty léčivé byliny zvlášť?“ zeptala se Pen.

„Na to nepřišla řeč.“

„Ty předpokládáš, že ano, Pen?“ zeptal se Gordon.

„Některé z rostlin, o kterých se Tim zmínil, jsou dost exotické. Třeba rhizoma hydrastidis, tedy hydrastis, ta se kdysi používala skoro na všechno, dnes se používá jen do očních kapek, a to v nepatrných dávkách. Dováží se z Ameriky. A pokud jde o herba a folia hydrocotilae, což je hydrocotyla asiatica minor, taky se jí říká elixír mládí…, ta pokud vím roste jen v tropických džunglích. Chci říct, že dávat takové vzácné věci koňům v koňských dávkách, to by muselo přijít pěkně draho.“

Pen mi imponovala ještě víc než Calder. „Neměl jsem tušení, že lékárníci toho vědí tolik o léčivých rostlinách.“

„Já se začala o bylinky zajímat sama, zajímaly mě jejich vlastnosti, protože v běžných učebnicích je o nich sotva zmínka, jistě s výjimkou digitalisu. Nevím proč. Ve spoustě lékáren se vůbec ani léky vyráběné magistraliter z bylin nedostanou. U mne ano a zdá se, že spoustě lidí pomáhají.“

„Takže snad taky doporučujete česnekové zábaly u dětí proti černému kašli?“ zeptal se Gordon.

Proč prý ne? Všichni se znovu rozesmáli. Pak Judith pevně prohlásila, že pokud člověk Calderovi věří, pak mu musí věřit se vším všudy včetně česnekových zábalů.

Strávili jsme pak ve čtyřech velmi příjemné odpoledne, a když se Gordon s Judith odhodlali jít spát, šel jsem vyprovodit Pen do jejího domku, kam samozřejmě chodila spát, abych se cestou nadýchal čerstvého venkovského vzduchu.

„Vy už zítra odjíždíte, ne?“ zeptala se mě, když lovila v kabelce klíče.

Přikývl jsem. „Ano, hned ráno.“

„Byly to ale výborné svátky.“ Konečně našla klíč a začala odmykat. „Nechcete jít dál?“

„Děkuji, ne, já bych se rád ještě prošel.“

Otevřela dveře a zůstala v nich stát. „Děkuji vám za toho draka…, byl to skvělý nápad. Zatím se tedy s vámi loučím, ale doufám, že se zase uvidíme, pokud to ovšem Judith nebude vadit.“

„Co by jí mělo vadit?“

Políbila mne na tvář. „Dobrou noc. A ještě něco…, květina, které se říká pasiflora, je výborná proti nespavosti.“

Smála se jak kočka. Vstoupila do domu a zabouchla dveře. Stál jsem hloupě na pěšince u vchodu a byl bych ji rád přivolal zpátky.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024