Třetí rok / Září
Gordonovi se rychle blížila šedesátka, a to byl věk, ve kterém se z Ekaterinky odchází, ať se člověku chce, nebo nechce. Penězi nejlépe pohnou mladé činorodé mozky, kázal zakladatel Paul. Banka jeho názor nepřestávala ctít.
Gordon sice trochu litoval, že končí, ale na druhé straně se mu ulevilo. Bojoval proti své nemoci už plné tři roky a byl rád, že dospěl až k penzijnímu věku se ctí, že svému vnitřnímu nepříteli nepodlehl, čím dál tím častěji říkal, jak se těší na neomezený volný čas, a že to hodlají s Judith oslavit dlouhou cestou do zahraničí, jak jen to bude možné. Před odjezdem ale musel ještě do nemocnice, aby mu tam udělali nejrůznější testy.
„Je to otrava,“ říkal, „ale oni trvají na tom, že mě musí řádně vyšetřit, aby mě mohli na to cestování připravit.“
„To je rozumné. Kam se chystáte?“ zeptal jsem se.
Radostně se usmál. „Já vždycky chtěl vidět Austrálii, nikdy jsem tam nebyl.“
„Já taky ne.“
Pokračovali jsme v práci ve svornosti a přátelství, jaké nás spojovalo už tolik let. Bude mi chybět, říkal jsem si, bude mi chybět jako člověk a přítel, a bude mi chybět i jako zdroj zpráv o Judith. Čas ubíhal, Gordonovy šedesátiny se blížily, a čím on byl veselejší, tím víc jsem já propadal chmurám.
Oliverovy problémy už dávno přestaly být hlavním tématem konverzace při obědech správní rady. Opozice uznala, že ani dokonale ověřená ‚tutovka‘ nemůže být pojištěná proti dokonale naplánovanému zločinu. Příslušný pan ředitel mi také přestal vyčítat moji roli v celé věci, zvlášť ode dne, kdy Henry mírným, ale ocelově rozhodným hlasem prohlásil, že jsem bránil zájmy banky za hranici běžných povinností.
„Taky za hranice zdravého rozumu,“ zašeptal mi Val do ucha. „Bohudíky!“
Alec náležitě provětral Oliverovo drama v časopise Cose děje, co by se dít nemělo díky značnému prosakování důvěrných informací prostřednictvím jednoho z ředitelů, přesně řečeno prostřednictvím mým.
Některé deníky kolem věci opatrně tančily, ale dokud neproběhl proces s Shanem, byla celá záležitost sub judice, nesměla být oficiálně zveřejněna. Alecův časopis taková omezení jako vždy ignoroval, a tak se celý chovatelský svět dozvěděl, že Sandcastle je naprosto bezpečná investice a že hříbata po něm, narozená bez vrozené vady, v sobě nemají vadné geny, které by se mohly přenést do další generace.
Pokud se jedná o klisny, připuštěné v této sezóně, dovolujeme si doporučit, aby je chovatelé nechali hříbata donostit, je to samozřejmě sázka do loterie, nikdo nemůže vědět, které hříbě bude dokonalé a které poškozené, ale padesátiprocentní šance, že hříbě dokonalé bude, jistě stojí za to. Doslechli jsme se, že chovatelé, jejichž klisny vrhnou nedokonalá či přímo zmrzačená hříbata, mohou očekávat refundaci připouštěcího poplatku a všech výloh spojených s krytím.
Chovatelský svaz hodlá pro tento zcela výjimečný případ navrhnout i výjimečné postupy.
Není třeba mít strach, to je jisté, Sandcastle je potentní, plodný a plně rehabilitován. Neváhejte a zažádejte si o nominaci pro příští sezónu!
Dva dny po vyjití článku mi Alec osobně telefonoval do kanceláře. „Tak co? Jsi spokojený?“ zeptal se.
„Je to naprosto perfektní.“
„Šéfredaktor tvrdí, že prý mu volají prodejny novin a časopisů z celého Newmarketu a chtějí další a další výtisky tohohle čísla.“
„Hm. Víš co? Já si asi opatřím seznam všech chovatelů a poradců a sám jim zašlu…, samozřejmě anonymně…, kopii tvého článku, pokud proti tomu tvůj šéfredaktor nebude mít námitky.“
„Koukej, udělej to v každým případě, a neptej se ho, jemu to takhle bude milejší. Já ti zaručuju, že tě nebudeme žalovat za porušení autorských práv.“
„Moc ti děkuju, provedls to skvěle.“
„Jen počkej, až vyjde příští číslo, Zázraky z domácí dílny, to teprv bude. Jak se ti líbí titulek?“
„Prima.“
„Mrtví naštěstí člověka nemůžou žalovat,“ řekl vesele. „Já mám jen strach, abych nepopletl, jak se ty léky píšou.“
„Přece jsem ti poslal seznam!“
„Koukej, v tiskárně popletou hravě Popokatepetl, natož sulfanilamid.“
Usmál jsem se. „No doufám, že se taky brzo uvidíme!“
„Jo musíme se domluvit, zajdem spolu na pivo!“
Článek o výrobě zázraků vyšel skutečně v příštím čísle a nadobro zničil Calderovu pověst. O to se zase zlepšila pověst Sandcastleova. Po třetím zazvonění na jeho počest v dalším čísle časopisu mi Oliver vděčně oznámil, že se důvěra v hřebce a celý podnik pomalu, ale jistě obnovuje. Už měl dvě třetiny nominací zaplněné a další zájemci se hlásili.
„Jen chovatel jedné klisny, teď hřebné, hrozí, že mě zažaluje pro zanedbání péče, ale svaz chovatelů se ho snaží od toho odradit. Ten člověk ale stejně do procesu se Shanem a do chvíle, kdy jeho klisna porodí, nemůže nic dělat. Kéž by to jeho hříbě bylo bez vady.“
Z hlediska banky už Oliverovy záležitosti nebyly kritické. Správní rada rozhodla, aby splatnost půjčky byla prodloužena o tři roky a Val, Gordon a já jsme vypracovali systém, podle kterého bude splácet, aniž by se finančně ochromil. Všechno vlastně záleželo na Sandcastleovi. Jestli se ukáže, že jeho potomci dědí jeho rychlost, Oliver nakonec dosáhne úspěchu i vážnosti, po které toužil.
„Domnívám se ale, že bychom raději neměli chodit příliš často na dostihy,“ poznamenal jednou Henry s úsměvem nad jehněčí pečení.
Jednou v pondělí přišel Gordon do práce a hlásil, že se předchozí večer v jedné své oblíbené restauraci setkal s Dissdalem.
„Upadl do velkých rozpaků, když mne viděl,“ vyprávěl Gordon. „Pak jsme si ale dlouho, v klidu povídali. Dissdale opravdu netušil, že je Calder podvodník. Říká, že tomu ještě teď těžko věří, nechce se mu věřit, že se žádná zázračná hojivá moc nekonala, a že Calder zabil dva lidi. Náš Dissdale je hodně zkroušený.“
„Nemluvili jste náhodou o tom, jestli třeba Calder nekoupil i jiné nemocné koně, kromě Indián Silka?“ zeptal jsem se nesměle.
„Ano, vzpomněl jsem si na vaši teorii, a zmínil se o tom. Dissdale tvrdí, že ne, že Indián Silk byl první. Prý si myslí, že Calder a Ian Pargetter nemohli přenést přes srdce, že všechna jejich námaha byla marná, když Fred Barnet odmítal koně poslat ke Calderovi. Proto prý Calder přemluvil Dissdalea, aby koně koupil on.“
„Vyšlo jim to skvěle.“
Gordon přikývl. „A ještě něco…, Dissdale tvrdí, že Caldera velice vyvedlo z míry, když zjistil, že úvěr na Sandcastlea poskytla právě Ekaterinka. Jestli si pamatuješ, tak v novinách o tom nebyla jediná zmínka. Calder se to dozvěděl od Dissdalea, a byl prý z toho celý rozrušený, chodil prý sem tam po místnosti a jen opakoval panebože, prý taky ten večer hodně pil. Dissdale tehdy nevěděl, co se děje, Calder nic nevysvětloval. Teď je ale Dissdale přesvědčený, že Caldera tehdy mrzelo, že jeho plán poškodí právě Ekaterinku, když jednomu Ekaterinovi vděčí za život.“
„Dissdale se pořád ještě snaží najít na svém hrdinovi něco dobrého,“ řekl jsem suše.
„Taky chce nějak ospravedlnit obdiv, který k němu cítil,“ přikývl Gordon. „Ale může na tom být něco pravdy, Dissdale tvrdí, že tě Calder opravdu měl rád.“
Měl mne rád, omluvil se mi a pak se mne pokusil zabít.
Rameno se mi pomalu spravovalo, už jsem mohl hýbat paží. Pak mi sundali sádrový krunýř, začali s elektroterapií a rehabilitací, až se mi zase vrátila síla.
S kotníkem to bylo poněkud slabší. Ještě po čtyřech měsících jsem musel nosit podpůrné snímací dlahy z hliníku a řemínků. Prý mi nemohou slíbit, že zase budu lyžovat. Zatím jsem ještě chodil o dvou holích. Přestalo mne bavit skákat doma v Hampsteadu po jedné noze po schodech nahoru a dolů, tak jsem si najal byt s výtahem a podzemní garáží. Když jsem zase poprvé vyjel vozem (automatické řazení), měl jsem pocit, že se život skutečně vrátil do normálních kolejí.
Asi jeden nebo dva dny předtím, než si šel lehnout do nemocnice na vyšetření, se Gordon mezi řečí zmínil, že se pro něho Judith zastaví v bance a že ho tam odveze, on že tam stráví noc, aby byl odpočatý na to páteční celodenní vyšetřování.
V pátek večer prý ho Judith zase vyzvedne, pojedou domů, takže bude mít celý víkend na to, aby si odpočinul, než zase v pondělí půjde do práce.
„Upřímně řečeno, těším se, až to budu mít za sebou,“ řekl. „Já to nemám rád, když s člověkem strkají jako s věcí a věčně ho někam píchají.“
„Poslyš, až tě tam Judith odveze, nechtěla by se mnou jít na večeři?“
Podíval se na mne a zamyslel se. „Určitě by šla s nadšením, určitě, já jí to řeknu.“
Následující den mi oznámil, že Judith měla z mého návrhu radost. Domluvili jsme se, že Judith na cestě z nemocnice zajede do jedné restaurace, kterou jsme všichni znali a měli rádi, a tam že se sejdeme. Ve čtvrtek se naše plány uskutečnily.
Přišla rozzářená, s jiskřícíma očima, s úsměvem. Měla na sobě širokou modrou sukni a střevíčky s vysokými podpatky.
„Gordon je celkem ve slušné náladě, i když se samozřejmě na ten zítřek netěší,“ hlásila mi. „Taky se trochu zlobil, že mu nedali večeři. Prý na něho při biftecích máme vzpomínat.“
Asi jsme na něho nevzpomínali. Já dokonce ani nevím, co jsme vlastně jedli. To nejkrásnější na oné večeři byla Judith sedící proti mně, krásná, hovořící nesmysly, jako třeba co se stane nafoukané ledničce, když se vypne ze sítě.
„Co?“
„Ztratí svůj chlad.“
Smál jsem se tomu slabomyslnému vtipu opilý tím, že jsem s ní, že ji aspoň chvilku mám pro sebe a litoval jsem zoufale a bolestně, že není mou ženou.
„Vy se chystáte do Austrálie…“
„Do Austrálie…,“ na okamžik se zarazila. „Odjíždíme za tři týdny –“
„To je strašně brzy.“
„Gordon bude mít ty šedesátiny za čtrnáct dní, to přece víš, přece pro něho chystáte oslavu.“
Henry, Val a já jsme se spojili na režii večírku na rozloučenou. Na večírek byli zváni ředitelé a vedoucí oddělení s manželkami.
„Bude mi hrozně chybět, mrzí mne, že odchází.“
„Že jede do Austrálie?“
„Ne, že vůbec odchází z banky.“
Popíjeli jsme víno a kávu a řekli jsme si toho mnoho bez jediného slova. Teprve na odchodu řekla váhavě: „Vrátíme se až za několik měsíců…, víš to?“
Musela vidět, co to se mnou udělalo. „Za několik měsíců…, za kolik?“
„To ještě nevíme. Jedeme do spousty zemí, bude to taková cesta, jaká se do obyčejné dovolené nevejde. Budeme se potulovat z místa na místo. Po Evropě, po Středním východě, pojedeme do Singapuru, na Bali, podíváme se do Austrálie, pojedeme na Nový Zéland, na Tahiti, Fidži, Havaj, do Ameriky.“ Zmlkla. Oči se jí už nesmály, byly smutné.
Polkl jsem naprázdno. „Pro Gordona to bude hrozně únavné.“
„Tvrdí že ne. Strašně se na tu cestu těší, vždycky toužil po cestování…, nebudeme spěchat, budeme odpočívat.“
Restaurace se pomalu vyprázdnila a kolem nás postávali číšníci s toužebným přáním, abychom už odešli. Pomohl jsem Judith do modrého kabátu a vyšli jsme ven, do chladné noci.
„Jak pojedeš domů?“ zeptal jsem se.
„Podzemní dráhou.“
„Já tě odvezu,“ nabídl jsem se.
Usmála se a přikývla. Přešli jsme přes ulici k mému vozu. Sedla si vedle mne a já jako automat zapnul světla, povolil ruční brzdu a jel do Claphamu, aniž bych vědomě vnímal silnici.
Gordonův dům za vysokou zdí byl tichý a temný. Judith se podívala na dům a pak na mne. Mlčky jsem ji objal a políbil. Tiskla se ke mně, vracela mi polibky se stejnou láskou a touhou, jakou jsem cítil já. Chvíli jsme tak zůstali, spojeni stejným citem, v tom nezvyklém, krásném objetí.
Pak jsme se oba ve stejný okamžik od sebe odtáhli. Vzala mne za ruku, propletla mé prsty mezi svými.
Díval jsem se předním sklem na tmavé stromy proti hvězdnému nebi. Neviděl jsem nic. Uplynula dlouhá doba. „To nemůžeme,“ řekl jsem.
„Ne.“
„V jeho domě už vůbec ne.“
„Ne.“
Po další nekonečné minutě vyprostila svou ruku z mojí a otevřela dvířka. Já otevřel svá.
„Nevystupuj, bolí tě noha,“ řekla.
Já ale stejně vystoupil. Obešla vůz a přišla ke mně. Znovu jsme se pevně objali, ale už jsme se nepolíbili. Bylo to dlouhé, hladové, marné objetí, doznání a rozloučení.
„Uvidíme se na večírku,“ řekla. Oba jsme věděli, jaké to bude. Lorna Shiptonová bude každému vykládat, jak musí Henryho hlídat, aby nepřibral, Henry bude s Judith neškodně flirtovat kdykoli k tomu bude mít příležitost, všichni budou halasně konverzovat a poplácávat Gordona po zádech.
Judith přešla k domovním dveřím a odemkla. Naposledy se krátce ohlédla a vešla. Mezi sebe a mne postavila zdi domu. Po vzájemné bolestné dohodě.
