První rok / Říjen
Gordon už zase chodil do práce. Levá ruka se mu nepatrně třásla, ale nebylo to vidět.
Když se něco dělo, jako třeba ten den v Ascotu, zapomínal ruku schovávat, ale jinak sedával u psacího stolu shrbený, s rukou mezi koleny. Škoda, ten třes byl opravdu tak nepatrný, že by nebyl stejně vzbudil zájem, žádné řeči by nevznikly. Pro Gordona to zřejmě byl handicap.
Na jeho práci to ale nemělo žádný vliv. Nastoupil odhodlaně už v červenci, stručně mi před ostatními poděkoval za to, že jsem ho zastupoval, a ihned si z mého stolu vzal všechny větší věci.
John ho požádal (v mé přítomnosti před Alecem a Rupertem) aby všem jasně vysvětlil, že kdyby se obdobná situace měla v budoucnosti opakovat, bude to on, John, kdo bude Gordona zastupovat, ne já. Zdůraznil, že je starší jak věkem, tak služebně. Prý by nebylo vhodné, aby Tim předbíhal.
Gordon se na něho klidně díval a pak prohlásil, že kdyby nastala obdobná situace, předseda by vzal jistě v úvahu všechny okolnosti. John nato hlasitě utrousil cosi o protekci a nefér nadržování a Alec ho škodolibě požádal, aby mu jmenoval jedinou obchodní banku, kde něco takového neexistuje.
„Prosím tě, mysli trochu, to víš, že chtějí, aby nastoupila nová generace v tradici rodu. Taky proč ne? Je to přirozené.“ Johna neuspokojil. John nechápal, že svou nevraživostí vůči mně zbytečně maří čas. Viděl jsem na něm, že se mnou ustavičně zabývá. Co chvíli se na mne přes místnost nenávistně podíval a nepromeškal jedinou příležitost, aby se mi mohl posmívat nebo mě shodit. Dělal mi všemožné potíže, nevyřizoval vzkazy a u klientů se snažil vzbudit dojem, že jsem naprosto neschopný, a že si mě v kanceláři drží jen ze soucitu a kvůli mému jménu. Stávalo se mi, že k nám volali zákazníci, kteří semnou výslovně nechtěli jednat. Jeden člověk mi doslova řekl: „To vy jste ten playboy, co se tlačí přes hlavy lepších, než je sám?“
Johnova nevraživost byla v zásadě pochopitelná, na jeho místě bych se taky neradoval. Gordon proti tomu stoupajícímu dýmu nenávisti nedělal nic a Alec se pochopitelně bavil. Dlouho jsem uvažoval o tom, jak na situaci reagovat a nakonec jsem se rozhodl, že nejlíp udělám, když budu ještě víc a líp pracovat. Johnovi se pak těžko bude dokazovat, že jsem k ničemu.
Byl agresivní typ i fyzicky, svalnatý, menší, sporý, s postavou, která se jen obtížně vtěsnala do elegance obleků, jaké se v City nosí. Měl tvrdé, krátce ostříhané vlasy, ježily se mu nad límcem, mluvil hlasitě, jako by mu decibely mohly přidat na autoritě. Ve škole nebo v kasárnách by s tím možná uspěl, ale v civilizovaném prostředí naší kanceláře těžko.
Dostal se k bankovnictví z obchodní školy díky tomu, že byl ctižádostivý a uměl se vemlouvat. Občas mě napadlo, že by byl výborný zahraniční finanční zástupce, ale to by se mu asi nelíbilo. Alec tvrdil, že Johnovi dělá hlavně dobře, když může před hezkými ženskými tvrdit, že je bankéř, když se může vytahovat.
Alec byl vlastně trochu uličník a cynik, ale lidi uměl odhadnout skvěle.
Pak přišel jeden říjnový den, kdy se najednou začaly dít věci. Bylo to jako uragán. Zavolal mi můj výtvarník s kreslenými filmy, pak ve městě vybuchlo další číslo Co se děje a týž den přišel do banky na ‚kontrolu‘ můj strýc Fred.
Zpočátku spolu tyhle tři události nijak nesouvisely, ale než den skončil, jaksi se zapletly.
Když na mne můj výtvarník vychrlil do telefonu první věty, sevřel se mi žaludek. „Najal jsem tři další animátory a potřebuju jich ještě pět,“ řekl. „Deset animátorů to nemůže stačit. Už jsem vypracoval rozpis, kolik bych potřeboval půjčit na mzdy.“
„Moment!“ bránil jsem se.
Ihned pokračoval. „Taky potřebuju víc prostor, samozřejmě, ale to naštěstí není problém, protože vedle našich ateliérů je volné skladiště. Už jsem na něj podepsal nájemní smlouvu a řekl jsem těm lidem, že to proplatíte vy. Taky budu samozřejmě potřebovat další nábytek a zařízení…“
„Moment! Takhle to přece nejde!“
„Jak to? Co nejde?“ zeptal se zmateně.
„Nemůžete si přece půjčovat donekone…
