Třetí rok / Září
Gordonovi se rychle blížila šedesátka, a to byl věk, ve kterém se z Ekaterinky odchází, ať se člověku chce, nebo nechce. Penězi nejlépe pohnou mladé činorodé mozky, kázal zakladatel Paul. Banka jeho názor nepřestávala ctít.
Gordon sice trochu litoval, že končí, ale na druhé straně se mu ulevilo. Bojoval proti své nemoci už plné tři roky a byl rád, že dospěl až k penzijnímu věku se ctí, že svému vnitřnímu nepříteli nepodlehl, čím dál tím častěji říkal, jak se těší na neomezený volný čas, a že to hodlají s Judith oslavit dlouhou cestou do zahraničí, jak jen to bude možné. Před odjezdem ale musel ještě do nemocnice, aby mu tam udělali nejrůznější testy.
„Je to otrava,“ říkal, „ale oni trvají na tom, že mě musí řádně vyšetřit, aby mě mohli na to cestování připravit.“
„To je rozumné. Kam se chystáte?“ zeptal jsem se.
Radostně se usmál. „Já vždycky chtěl vidět Austrálii, nikdy jsem tam nebyl.“
„Já taky ne.“
Pokračovali jsme v práci ve svornosti a přátelství, jaké nás spojovalo už tolik let. Bude mi chybět, říkal jsem si, bude mi chybět jako člověk a přítel, a bude mi chybět i jako zdroj zpráv o Judith. Čas ubíhal, Gordonovy šedesátiny se blížily, a čím on byl veselejší, tím víc jsem já propadal chmurám.
Oliverovy problémy už dávno přestaly být hlavním tématem konverzace při obědech správní rady. Opozice uznala, že ani dokonale ověřená ‚tutovka‘ nemůže být pojištěná proti dokonale naplánovanému zločinu. Příslušný pan ředitel mi také přestal vyčítat moji roli v celé věci, zvlášť ode dne, kdy Henry mírným, ale ocelově rozhodným hlasem prohlásil, že jsem bránil zájmy banky za hranici běžných povinností.
„Taky za hranice zdravého rozumu,“ zašeptal mi Val do ucha. „Bohudíky!“
Alec náležitě provětral Oliverovo drama v časopise Cose děje, co by se dít nemělo díky značnému prosakování důvěrných informací prostřednictvím jednoho z ředitelů, přesně řečeno prostřednictvím mým.
Některé deníky kolem věci opatrně tančily, ale dokud neproběhl proces s Shanem, byla celá záležitost sub judice, nesměla být oficiálně zveřejněna. Alecův časopis taková omezení jako vždy ignoroval, a tak se celý chovatelský svět dozvěděl, že Sandcastle je naprosto bezpečná investice a že hříbata po něm, narozená bez vrozené vady, v sobě nemají vadné geny, které by se mohly přenést do další generace.
Pokud se jedná o klisny, připuštěné v této sezóně, dovolujeme si doporučit, aby je chovatelé nechali hříbata donostit, je to samozřejmě sázka do loterie, nikdo nemůže vědět, které hříbě bude dokonalé a které poškozené, ale padesátiprocentní šance, že hříbě dokonalé bude, jistě stojí za to. Doslechli jsme se, že chovatelé, jejichž klisny vrhnou nedokonalá či přímo zmrzačená hříbata, mohou očekávat refundaci připouštěcího poplatku a všech výloh spojených s krytím.
Chovatelský svaz hodlá pro tento zcela výjimečný případ navrhnout i výjimečné postupy.
Není třeba mít strach, to je jisté, Sandcastle je potentní, plodný a plně rehabilitován. Neváhejte a zažádejte si o nominaci pro příští sezónu!
Dva dny po vyjití článku mi Alec osobně telefonoval do kanceláře. „Tak co? Jsi spokojený?“ zeptal se.
„Je to naprosto perfektní.“
„Šéfredaktor tvrdí, že prý mu volají prodejny novin a časopisů z celého Newmarketu a chtějí další a další výtisky tohohle čísla.“
„Hm. Víš co? Já si asi opatřím seznam všech chovatelů a poradců a sám jim zašlu…, samozřejmě anonymně…, kopii tvého článku, pokud proti tomu tvůj šéfredaktor nebude mít námitky.“
„Koukej, udělej to v každým případě, a neptej se ho, jemu to takhle bude milejší. Já ti zaručuju, že tě nebudeme žalovat za porušení autorských práv.“
„Moc ti děkuju, provedls to skvěle.“
„Jen počkej, až vyjde příští číslo, Zázraky z domácí dílny, to teprv bude. Jak se ti líbí titulek?“
„Prima.“
„Mrtví naštěstí člověka nemůžou žalovat,“ řekl vesele. „Já mám jen strach, abych nepopletl, jak se ty léky píšou.“
„Přece jsem ti poslal seznam!“
„Koukej, v tiskárně popletou hravě Popokatepetl, natož sulfanilamid.“
Usmá…
