9/
Když jsme odlétali z Heathrow, sněžilo. Ve větru tančily drobné, vířící sněhové vločky. Opouštěl jsem zpola dodělaný zámek, zpola opravené auto a zpola vypracovaný plán.
Volal Charlie, aby mi oznámil, že Bert Huggerneck sehnal místo v sázkové kanceláři, která patřívala jeho bývalému šéfovi. Já se pokusil něco dozvědět od pracovníka dražebního střediska v Doncasteru. Pokus neměl úspěch. Jméno člověka, který koupil Padellika, neměli nikde zapsané. Prodej za hotové byla běžná záležitost a bylo vyloučené, aby si pamatovali, kdo koupil určitého bezvýznamného, laciného koně před celými třemi měsíci. Tím to končilo.
Owen projevil ochotu přispět mi ku pomoci, jak a kdy bude třeba, stejně jako Charlie. Prohlásil, že i když si odmyslí naše osobní vztahy, člověk, který zničil můj automobil, zasluhuje, aby ho pověsili. Jakmile prý se vrátím, rád mi pomůže stavět šibenici.
Cesta od sněhu ke slunci trvala osm hodin. Na letišti v Miami bylo sedmdesát pět stupňů Fahrenheita a před hotelem na pláži jen o trošku méně, ještě že mám rád horko! Klimatizace uvnitř hotelu snížila teplotu skoro na úroveň anglické zimy, ale můj pokoj v šestém patře měl naštěstí okna přímo na jihozápad. Roztáhl jsem záclony, otevřel okna dokořán a horký vzduch a světlo ihned zaplavily celou místnost.
Dole, kolem třpytivého bazénu, se ve větru od moře důstojně kolébaly vysoké štíhlé palmy. Betonový chodníček, který ohraničoval pozemky hotelu, končil na úzké písčité pláži, omývané bílou zpěněnou tříští příboje, která vroubila Atlantik. Dál už byly jen nekonečné míle temně modrých vod, které na horizontu splývaly se světlejší modří nebe.
Představoval jsem si vždy Miami jako přeplácané okázalé letovisko a nebyl jsem připravený na to, jak je krásné. Dokonce i řady obrovských betonových kvádrů hotelů, jejichž fasády byly rozčleněny pravidelnými vzorci čtvercových tmavých oken, působily mohutně a impozantně v kontrapunktu s roztroušenými skupinami půvabných palem.
U bazénu leželi hosté na pohodlných lehátkách pod slunečníky s bílými třásněmi a nábožně vstřebávali sluneční paprsky. Svlékl jsem pomačkané, ulepené cestovní šaty a šel se vykoupat do moře. Líně jsem se máchal v teplé lednové vodě a smýval ze sebe starosti jako zbytečný škraloup. Jody Leeds byl daleko, pět tisíc mil, byl v jiném světě. Bylo snadné a nesmírně příjemné na něho zapomenout.
Vrátil jsem se nahoru do pokoje, převlékl se do sportovních kalhot a plátěné košile a nařídil si hodinky na místní čas, abych věděl, kdy mám zavolat Allie. Před odjezdem jsme si ještě vyměnili kabelogramy, i když ne v kódu, protože telegrafní společnost pro takové žerty neměla to pravé pochopení.
Telegrafoval jsem. Adresu v Miami.
Odpověděla. Volejte čtyři sta osmdesát šest osmdesát dva kterýkoli večer po šesté.
Zavolal jsem jí v půl sedmé místního času. Bylo pátého ledna. Hlas, který se mi ozval, nebyl její. Na chvíli jsem strnul, bál jsem se, že telegrafní společnost nějak zprávu popletla a že Allie nikdy nenajdu.
„Slečna Wardová? Chcete mluvit se slečnou Alexandrou?“
„Ano.“ Ulevilo se mi.
„Počkejte prosím chvíli u telefonu.“
Po krátkém čekání se konečně ozval známý hlas, který mi byl najednou překvapivě blízký.
„Prosím?“
„Allie? Tady je Steven.“
„Nazdar!“ Slyšel jsem, jak se směje. „Jestli jste v Miami, tak jsem právě vyhrála padesát dolarů.“
„Můžete je inkasovat.“
„To není možné!“
„Přece jsme si domluvili schůzku,“ řekl jsem klidně.
„To ano.“
„Kde vás najdu?“
„Na Zahradním ostrově, číslo dvanáct set dvacet čtyři. Doveze vás sem kterýkoli taxík. Vyrazte hned, jestli můžete, je právě čas na koktajl.“
Zjistil jsem, že Zahradní ostrov je malý výběžek pevniny obklopený kanály, které byly natolik široké, aby si ten kousek pevniny mohl činit nárok na název „ostrov“. Taxíkář zvolna přejel dvacet yardů dlouhý ozdobný železný most a zastavil před číslem dvanáct set dvacet čtyři. Zaplatil jsem mu a šel zazvonit u dveří.
Zvenku nebylo na domě nic zajímavého. Bíle natřené zdi byly zpola zakryté tropickou vegetací a na oknech byly sítě proti moskytům. Hlavní dveře vypadaly masivně jako vchod do banky.
Otevřela Allie, s širokým úsměvem. Nenuceně mě políbila na tvář.
„Pojďte dál, tohle je dům mé sestřenice.“
Za nic neříkajícím vchodem byly rozlehlé, světlem zalité prostory, plné prostých barev. Modrá, tyrkysová, růžová, bílá a oranžová.
„Seznamte se… sestřenice Minty, její muž Warren Barbo,“ představovala nás Allie.
Potřásl jsem si rukou s jejími příbuznými. Minty byla velmi dobře upravená tmavovlasá paní se samozřejmým, sebejistým chováním, v citrónově žlutém plážovém obleku. Warren byl vysoký, veselý, dobrosrdečný, plavovlasý. Nalili mi do velké skleničky blíže neurčený nápoj s ledem a odvedli mě do veliké prosklené místnosti s výhledem na západ slunce.
Venku zlatily večerní sluneční paprsky hustý trávník, klidnou hladinu bazénu a bílá lehátka. Ze všeho zářil klid, mír a blahobyt, vše bylo na míle vzdáleno od krve, slz a potu.
Warren jako správný hostitel zahájil konverzaci.
„Říkala Alexandra, že se zajímáte o koně. Nevím, jak dlouho se chcete zdržet, ale chtěl jsem vám říct, že v Hialeah právě teď probíhá hlavní dostihový týden. Denně se tam běží dostihy a večer jsou samozřejmě dražby. Někdy bych se tam večer rád podíval a ochotně bych vás vzal s sebou, kdybyste chtěl.“
To se mi líbilo, ale nejdříve jsem se otočil k Allie.
„Jaké máte plány vy?“ zeptal jsem se.
„Rozešla jsem se s Millie,“ oznámila mi bez zármutku. „Millie řekla, že jakmile vyřídíme všechny vánoční a novoroční objednávky, tak že to zabalí a odjede do Japonska. Tak jsem toho využila a rozjela se sem, za Minty a za Warrenem, na týden.“
„Měla byste chuť jet se podívat na dostihy a na dražby?“
„Samozřejmě.“
„Já tu můžu zůstat čtyři dny,“ dodal jsem.
Zářivě se na mne usmála, ale nic mi tím neslibovala. Přišli další hosté, dostali koktajly a Allie šla dělat chlebíčky. Šel jsem za ní do kuchyně.
„Můžete tam odnést ten krabí salát,“ podala mi velikou mísu. „Za chvíli se potom můžeme vytratit a najíme se někde jinde.“
Hodinu jsem jí pomáhal roznášet chlebíčky, kterými v Americe řeší pohoštění větší společnosti. Byly výborné, vyráběla je Allie. Snědl jsem jich několik a jako pravý mužský jsem snil o tom, jak musí být krásné, když se člověk ožení s dobrou kuchařkou.
Všiml jsem si, že vedle mne stojí Minty. Položila mi ruku na rameno a zadívala se stejným směrem jako já.
„Je to ohromná holka, přísahala, že určitě přijedete,“ řekla.
„To jsem rád,“ odpověděl jsem spokojeně.
Rychle se na mne ohlédla a začala se usmívat.
„Allie říkala, že si máme dát pozor na řeč, až se s vámi setkáme, prý vždycky uhádnete, co si člověk myslí při tom, co říká. Asi měla pravdu.“
„Asi ano, protože vy jste mi kupříkladu předchozí větou prozradila, že si Allie přála, abych přijel, a že věřila, že o ni stojím, že opravdu přijedu.“
„Ano, ale…“ Dala se do smíchu. „Já přece nic takového neřekla.“
„Ano, to vím.“
Vzala mi z rukou mísu s humrem zapečeným v křehkém těstíčku.
„Už jste pracoval dost,“ prohlásila s úsměvem. „Utíkejte!“
Půjčila nám vůz. Allie vyjela na sever po hlavním boulevardu a zastavila před restaurací, která se jmenovala Sedlo a třmen.
„Myslela jsem, že byste se tu mohl cítit jako doma,“ řekla se smíchem.
Podnik byl přeplněný. Všechny stoly obsazené, jeden těsně vedle druhého, jako ve většině amerických restaurací, takže mezi nimi mohli proklouznout jen velmi štíhlí číšníci. Na zdech byly obrovské zvětšeniny fotografií z dostihů a nespočetná sedla a podkovy, nábytek byl tmavý.
Bylo tam příliš hluku a na můj vkus příliš světla. Uštvaný vrchní nás zastavil hned u vchodu.
„Máte prosím objednaný stůl?“ zeptal se.
Viděl jsem, že kolem baru už čekají tucty lidí, až se něco uvolní, a chystal jsem se říci, že lituji a že se nedá nic dělat. Allie mě rychle zarazila.
„Máme objednaný stůl pro dvě osoby, na jméno Barbo.“
Podíval se do seznamu, který držel v ruce, usmál se a přikývl.
„Pojďte laskavě za mnou.“
Bylo to sice neuvěřitelné, ale ukázalo se, že tam skutečně ještě mají jeden jediný volný stůl. Byl zastrčený až v rohu, ale měli jsme tam dobrý přehled po přecpané místnosti. Pohodlně jsme se usadili do křesílek s opěradly z tmavého mořeného dřeva a dívali se za vrchním, který se už energicky vrhal na další zákazníky.
„Kdy jste ten stůl objednala?“ zeptal jsem se.
„Včera, hned jak jsem přijela.“ Bílé zuby jí zasvítily. „Poprosila jsem Warrena, aby to zařídil, on sem rád chodí. Právě při té příležitosti jsem taky uzavřela tu sázku. Warren i Minty tvrdili, že nemůžete být takový blázen, abyste přiletěl až z Anglie jen proto, abyste mě mohl vyvést na večeři.“
„A vy jste jim řekla, že jsem takový blázen a že jsem schopný všeho.“
„Samozřejmě.“
Donesli nám ústřice a grilovaná telecí žebírka se salátem. Kolem nás vířil hluk a cinkot příborů od sousedních stolů a číšníci nám nad hlavami balancovali s ohromnými přeplněnými tácy. Bylo tam rušno.
„Líbí se vám tady?“ zeptala se Allie, než se pustila do žebírek.
„Moc se mi tu líbí.“
Oddechla si a já nedodal, že by se mi v nějakém tichém podniku za světla svící líbilo ještě víc.
„Warren tvrdí, že sem chodí všichni, kdo jsou vysazení na koně jako on.“
„Jak moc je Warren ‚vysazený‘ na koně?“ zeptal jsem se.
„Má dvě dvouletá hříbata, trénuje mu je nějaký chlapík v Aikenu, v Severní Karolíně. Doufal, že mu obě poběží tady, v Hialeah, ale mají chlupaté klouby.“
„Co jsou chlupaté klouby?“
„Copak to u vás v Anglii nemáte?“
„Nemám tušení.“
„Warren to bude vědět.“ S potěšeným úsměvem se pustila do salátu. „Warren je obchodník realitami,“ dodala. „Ale srdce mu nejvíc buší tam, kde do cílové rovinky buší koňská kopyta.“
„To ho citujete?“
Usmála se ještě zářivěji.
„Přesně.“
„Řekl, že by nás vzal zítra do Hialeah, jestli nemáte nic jiného v plánu.“
„No, stejně si na ty koně budu muset zvyknout.“
Řekla to bez přemýšlení a teprve potom se zarazila, jako by si dodatečně uvědomila, co řekla a jak je možno si to vykládat.
„Totiž, chtěla jsem říct…“ začala koktat.
„Já vím, co jste chtěla říct,“ řekl jsem s úsměvem.
„Zatraceně, vy to vždycky víte!“
Dojedli jsme žebírka a pak konečně došlo na kávu.
Ptala se, jak dlouho mi trvalo, než jsem se zotavil z toho zuboženého stavu, v jakém mě naposledy viděla, a co je v té celé záležitosti nového.
Vyprávěl jsem jí o těch článcích v novinách a o tom, že jsme vůz našli havarovaný. Byla upřímně rozhořčená. Měl jsem dojem, že ji nejvíce dopálilo, že tak vandalsky zničili moje auto.
„Bylo tak krásné!“ vzdychla.
„Zase bude krásné.“
„Toho Jodyho Leedse bych nejradši uškrtila!“
Tentokrát si neuvědomila, že na sebe prozrazuje, co ke mně cítí. Těšilo mě, že se náš vztah pomalu a jistě prohlubuje, měl jsem z toho radost.
Pomalu, beze spěchu jsme postupně vypili tři šálky kávy. Pak jsem zaplatil a vyšli jsme ven, k vozu.
„Můžu vás vyhodit u vašeho hotelu, je to kousek odsud, jestli chcete,“ navrhovala Allie.
„To vás nesmí ani napadnout, pojedu s vámi samozřejmě až k domu.“
Ušklíbla se.
„Nebojte se, tady mi nic nehrozí a aligátoři jsou daleko, až v Everglades, to je odtud sto mil.“
„Jsou i dvounozí aligátoři.“
„Dobře, jak tedy chcete.“
Pomalu jela na jih a celou cestu se trochu usmívala. Před domem své sestřenice zůstala stát, zatáhla ruční brzdu, ale motor nechala běžet.
„Bude nejlepší, když se odvezete domů, Minty určitě nebude nic namítat.“
„To je zbytečné, můžu jít pěšky.“
„To tedy nemůžete, jsou to čtyři míle.“
„Já si ale všechno rád prohlížím zblízka, chci vědět, z čeho se co skládá, jak co vzniklo, i města.“
„Vy jste opravdu blázen.“
Vypnul jsem motor, vzal ji do náručí a políbil tak jako tehdy doma, jenže víckrát. Vzdychla a mně se zdálo, že ten povzdech nebyl z nudy.
Ráno jsem si v půjčovně najal impalu a jel na Zahradní ostrov. Dveře otevřela posluhovačka a zavedla mě za Warrenem a Minty, kteří stáli v plavkách u bazénu v lednovém slunci, které tam hřálo tolik jako u nás v červenci.
„Dobré jitro,“ zdravila mě Minty. „Alexandra vám vzkazuje, že se hned vrátí. Šla k holiči.“
Vlasy čerstvě od holiče byly lesklé a krásné jako celá Allie. Béžovo-černé plátěné šaty bez rukávů jí velmi slušely, měla v nich útlý pas a sukně měla rozumně krátké, nohy neschovávala. Asi na mně bylo vidět, jak se mi líbí, protože jakmile se na mne zadívala, zeširoka se začala usmívat.
Minty a Warren se šli převléci do vycházkových šatů a my zatím popíjeli u bazénu studenou pomerančovou šťávu. Ten den se zdál být mimo čas a prostor, jako bych měl prázdniny, ale pro manžele Barbovy to byl den jako každý jiný. Později jsem si uvědomil, že Warren žije stále jako by byl na letních prázdninách, které jen tu a tam přeruší krátkým pobytem v kanceláři. Pracoval za něho štáb ctižádostivých, pilných mladých mužů. Prodávali menší obytné domy důchodcům toužícím žít ve slunci, zatímco organizátor podniku, Warren, jezdil na dostihy.
Budovy Turf klubu v Hialeah byly samá kudrlinka, zdobné jako krajka, jako cukroví. Je pravda, že v Miami člověk tu a tam našel zaprášený, oprýskaný kout a stopy chudoby na ulicích, ale ve velikém parku za městem dosud přežíval někdejší přepych, ba dokonce se zdálo, že i vzkvétá.
Cestou kolem padoků okouzlovaly návštěvníky veliké klece s krásnými, pestrými ptáky a kolem dokola projížděl miniaturní barevný vláček. Pro štíhlé i méně štíhlé postavy číhalo kalorické nebezpečí v tunách výborné zmrzliny. Nad zemí poletovaly roztrhané lístky z totalizátoru jako veliké sněhové vločky.
Úroveň dostihů byla ten den průměrná, ale mně se stejně podařilo prohrát, kdykoli jsem si na něco vsadil. Allie prohlásila, že mi to patří a že hazard je odporná, sebevražedná neřest.
„Vždyť se na sebe podívejte, kam jste to dotáhl.“
„Kam?“
„Do spárů Gansera Mayse.“
„V těch už nejsem.“
„Čím to vlastně začalo, tím hazardem, nebo dostihy?“ zeptala se.
Pokrčil jsem rameny.
„Celý život je hazard. Vajíčko oplodní jen ta spermie, která se pohybuje nejrychleji.“
Dala se do smíchu.
„Tohle byste měl vyprávět kuřatům.“
Byl to takový den, kdy každý nesmysl zní jako moudrost. Minty a Warren se u baru setkali s celou řadou přátel a dopřáli nám úplnou volnost, to bylo příjemné. Koncem odpoledne jsme vyšplhali až úplně nahoru na tribunu a rozhlíželi se odtamtud po závodišti, které večerní slunce barvilo do všech odstínů žluté, růžové a rudé. Hejno plameňáků u jezírka uprostřed závodiště měnilo pomalu barvu z růžové do temně červené a v hladině jezírka se zrcadlila bledá obloha stříbrem a zlatem.
„Dal bych na to krk, že v Londýně sněží,“ prohlásil jsem.
Když se setmělo, šli jsme na večeři a Warren nás pak odvezl k dražebnímu středisku na konec závodiště. Prostory, ozářené reflektory, byly mnohem prostší než závodiště, žádné kudrlinky, ty byly jen pro turisty. Obchodování koňmi je vážná věc.
Tři hlavní areály byly spojené vyšlapanými pěšinkami, podle nich barové stánky. Byla tam dražební aréna, výběh a dvě dlouhé stáje, ve kterých stály prodejné exponáty, kousaly seno a musely trpělivě snášet, jak do nich lidé dloubají, osahávají je a koukají se jim na zuby.
Warren rozhodl, že se nejdřív půjdeme podívat do stájí. Zvolna jsme se loudali podél stájí a Warren se přitom co chvíli díval do katalogu, přestože mu Minty předtím oznámila, že se žádní noví koně kupovat nebudou, dokud se nezbaví těch, co stojí doma chromí.
„Jistě, miláčku,“ předl Warren, ale v oku mu plál oheň, který jeho bankovnímu kontu nevěstil nic dobrého.
Se zájmem jsem si prohlížel, co tam nabízejí. Byli tam nejrůznější koně starší než tři roky, kteří měli za sebou dostihové zkušenosti. Warren tvrdil, že nejlepší bývají dražby dvouletých hříbat, které budou koncem měsíce. Minty poznamenala, že by snad tedy bylo nejlepší, kdyby se ovládl a počkal si na ty dvouleté.
Na samém konci stájí bylo mizerné světlo a já si zprvu myslel, že poslední stání je prázdné. Pak se tam ale něco pohnulo, zablýskalo se oko a zaleskla se hladká srst na oblé koňské zádi.
Černý kůň. Tmavý jako Energis.
Padl mi do oka, protože byl černý. Pak jsem si ho ale začal s údivem prohlížet zblízka. Byl skutečně neobyčejně podobný Energisovi, nápadně podobný!
Ta podoba způsobila, že ve mně uzrál nápad, který se mi už hodnou chvíli převaloval v hlavě. V duchu jsem se smál. Ten kůň byl dar nebes a neslušelo se, aby se člověk díval darovanému koni do huby.
„Co jste objevil?“ zeptal se Warren dobromyslně.
„Mám doma přesně takového koně, proutěnkáře.“
Warren se podíval na štítek, který měl kůň přilepený na boku. Číslo šedesát dva.
„Číslo šedesát dva,“ nalistoval koně v katalogu. „Tady ho máme. Black Fire, valach, černý hnědák, pětiletý. Hm.“ Rychle četl, co tam píší o jeho původu a výkonech. „No, za moc nestojí a asi nikdy stát nebude.“
„Škoda.“
„Jo.“ Odvrátil se. „Ale tamhle je opravdu pěkné kaštanově hnědé hříbě…“
„Ne, Warrene!“ bránila se zoufale Minty.
Všichni jsme se šli podívat na to kaštanově hnědé hříbě. Warren se vyznal v kupování koní asi tak jako já, a já si ještě k tomu přečetl hned na první stránce katalogu, že dražební podnik neručí za kvalitu předváděných zvířat. Jednoduše řečeno, když si u nich někdo koupí mrzáka, tak má smůlu.
„Toho si nevšímejte,“ prohlásil Warren suverénně. „Můžete si ke koni povolat veterináře hned po koupi, jen koně nesmíte vyvést z areálu, když veterinář shledá na koni nějakou závažnou zdravotní závadu, můžete od koupě ustoupit. Musíte to ale udělat do dvaceti čtyř hodin.“
„To zní dobře.“
„Jistě. A to si dokonce můžete objednat i rentgen, takže byste přišel na to, kdyby kůň měl chlupaté klouby. Jinak na to nepřijdete, koně s tím klidně chodí, vypadají normálně, ale dostihy běhat nemůžou.“
Allie si odevzdaně povzdechla.
„Tak nám konečně pověz, co to vlastně ty chlupaté klouby jsou.“
„To jsou šimbajny, praskliny a malé komprese na styčných plochách kostí v kloubu,“ vysvětloval Warren.
„To se jim stane, když upadnou?“
Warren se shovívavě usmál.
„Ne, to je ze cvalů na tvrdé půdě, z nárazů a otřesů.“
Půjčil jsem si od Warrena katalog a začal si důkladněji prohlížet podmínky koupě. Zjistil jsem, že ta čtyřiadvacetihodinová lhůta, ve které lze nechat po koupi koně vyšetřit, platí jen pro chovné klisny. Nesměle jsem na to Warrena upozornil.
„Tady píší, že je moudré nechat koně vyšetřit od veterináře ještě před dražbou. Po uzavření koupě už reklamace není možná.“
„Nepovídejte! Opravdu?“ vzal si ode mne katalog a začal studovat podmínky, vytištěné drobným písmem. „Na mou duši, máte pravdu.“ Bral to s humorem.
„Doufám, že si to budeš pamatovat,“ řekla Minty významně.
Warren skutečně ztratil trochu nadšení pro to kaštanové hříbě, ale já se ještě jednou vrátil k Black Firovi a tentokrát jsem u něho zastihl mladíka v džínech a starém svetru, který koni právě přinesl vědro vody.
„To je váš kůň?“ zeptal jsem se.
„Ne, já tu jen vypomáhám.“
„Nevíte, co dělá radši, kouše, nebo kope?“
Kluk se ušklíbl.
„Řek bych, že ani jedno, ani druhý, je na to moc línej.“
„Mohl byste ho, prosím vás, vyvést ven, tady je tma, rád bych se na něho podíval na světle.“
„Jasně.“
Odvázal vazák od kroužku a vyvedl Black Fira do uličky, která vedla středem stájí pod řadou žárovek blikajících u stropu.
„Tak tady ho máte,“ přemluvil koně, aby si stoupl jako pro fotografa. „Vypadá docela pěkně, že jo?“
„Pokud je na něho vidět, tak ano.“
Důkladně jsem si ho prohlížel a hledal rozdílnosti. Ne, nebylo pochyb, vypadali stejně, stejná výška, stejný exteriér, dokonce i tatáž mírně arabská hlava. Černý jako uhel. Když jsem k němu přistoupil a poplácal ho po hřbetě, snášel to mužně. Buď měl mírnou povahu, nebo mu dali nějaké uklidňující prostředky.
Na šíji tvoří koním srst většinou tak jeden dva víry, které se pak zapisují do jejich identifikačních průkazů. Energis žádné víry neměl. Padellic také ne. Pečlivě jsem si prohlédl hlavu, šíji i plece Black Fira a přejížděl prsty po jeho srsti. Bylo tam sice mizerně vidět, ale žádné víry jsem nikde nenašel.
„Mockrát děkuji,“ řekl jsem chlapci a ustoupil stranou.
Překvapeně se na mne podíval.
„To se mu ani nekouknete na zuby a nevošaháte mu nohy?“
„On je snad nemá v pořádku?“
„Ale jo.“
„Tak proč bych to dělal?“
Nedodal jsem to, co nám bylo oběma jasné, že i kdybych koně na příslušných místech ohledal, stejně bych z toho nebyl moudrý.
„Má v hubě vytetované číslo?“ zeptal jsem se.
„Jo, samozřejmě.“ Nadzvedl obočí jako klaun. „To mu vytetovali, než poprvé běžel dostihy.“
„Jaké je to číslo?“
„Jo, to já nevím.“
Řekl to takovým tónem, jako by chtěl naznačit, že tohle přece ani vědět nemůže a že musím být blázen, když se na to ptám.
„Tak se prosím podívejte.“
„Jak chcete.“
Pokrčil rameny, zručným hmatem chytl koně za čelist, rozevřel mu hubu a odhrnul spodní ret. Naklonil se, aby lépe viděl. Kůň se ani nehnul a poslušně, klidně stál.
„Vono to neni moc vidět, ale řek bych, že tam má F, pak šestku a ještě nějaký jiný čísla, jenže voni ty čísla sou časem vždycky takový už jako rozmazaný, tomuhle valachovi je teď pět, tak ty čísla museli tetovat nejmíň před třema rokama.“
„Děkuji.“
„Neni zač.“
Vstrčil do kapsy pět dolarů, které jsem mu podal, a odvedl Black Fira zpět do stání. Black Fire sice znamená černý oheň, ale tenhle kůň rozhodně ohnivý nebyl.
Otočil jsem se a zjistil, že Allie, Minty a Warren stojí v řadě vedle sebe a se zájmem pozorují, co se děje. Allie a Minty se shovívavě usmívaly, ale Warren povážlivě potřásal hlavou.
„Ten kůň vyhrál za tři celé dostihové sezóny celkem devět tisíc tří sta dolarů, to znamená, že si nevydělal ani na žrádlo,“ prohlásil a podal mi katalog otevřený na stránce, kde byl popis koně.
Přečetl jsem si jeho neslavný životopis sám.
„Ve dvou letech žádné umístění. Ve třech letech třikrát vítěz, čtyřikrát třetí místo. Ve čtyřech letech dvakrát třetí místo. Celkem třikrát vítěz, šestkrát třetí místo, výhry celkem. $ 9 326.“
Jako tříletý měl celkem slušné výsledky, ale vždy v nevýznamných dostizích, kde nebyla valná konkurence. Vrátil jsem katalog Warrenovi s úsměvem a s díky, a všichni jsme pak pomalu vyšli ze stájí a zamířili do jiných. Když už i Warrena přestávalo bavit nakukovat do dalších a dalších stání, vydali jsme se všichni ven, k malé ohradě, kde shromažďovali koně před dražbou.
Prostranství bylo ozářené světly připevněnými kolem ohrady a reflektory ve stromech. Malé skupinky lidiček v ohradě, jako na divadle, se snažily rychle na poslední chvíli ještě vylepšit na koních, co se dalo, aby oklamaly nezkušené oči a získaly za své zboží víc peněz. Někteří koně měli do hřív vpletené pestré vlněné bambulky v hrdém oblouku od čela až dolů po šíji, jako v cirkuse. Kůň číslo 1 měl tmavočervené bambule, byl celý naparáděný, zdvihl hnědou hlavu a teatrálně zařehtal.
Omluvil jsem se Allie a Barbovým, že se za chviličku vrátím, a zanechal jsem je tam, opírali se o ohradu a přihlíželi. Jednou nebo dvakrát jsem se zeptal kudy, než jsem po malém bloudění našel přeplněnou dražební kancelář v hlavní budově střediska. Tam jsem se zeptal.
„Chcete zvěrolékařské dobrozdání? Jistě, ale platí se předem, prosím. Jestli se vám na to nechce čekat, tak se můžete vrátit tak za půl hodiny, budete to tu mít.“
Zaplatil jsem a vrátil se k ostatním. Warren rozhodl, že je nejvyšší čas se něčeho napít, a tak jsme chvíli postáli v teplém nočním vzduchu před jedním z barových stánků a pili bacardi s kokakolou z papírových pohárků.
Z otevřených dveří a úzkých oken hlavní dražební rotundy proudilo světlo.
Řady plátěných židlí uvnitř sálu se rychle začínaly plnit a dole, ve středu arény na stupínku u pultu si páni z dražební komise začínali chystat věci. Rychle jsme dopili a vpluli do davu, který se valil dovnitř.
Kůň číslo 1 tančil po rampě, až mu bambulky poskakovaly, kroužil kolem stupínku. Vyvolávač vykřikoval monotónní, zpěvavé formulky jako zaříkávadla, amplión jeho hlas mnohonásobně zesiloval a přibližoval, ale já mu ze začátku nerozuměl ani slovo. Kůň číslo jedna šel za pět tisíc dolarů a Warren poznamenal, že ceny jsou tak nízké, protože ekonomická situace nestojí za nic.
Koně přicházeli a odcházeli. Když se dostavilo číslo 15 s oranžovými bambulkami ve hřívě, vyvolali tak vysokou částku, že to v publiku zahučelo. Tiše jsem se při té příležitosti vytratil a utíkal do kanceláře, kde jsem právě zastihl veterináře. Zrovna sděloval své nálezy jiným zájemcům.
„Číslo šedesát dva? To mám, počkejte, podívám se do notesu.“ Otočil asi jednu nebo dvě stránky. „Tady je. Je to tmavý hnědák, valach, ano?“
„Černý.“
„Černý hnědák, nikdy neříkejte jen černý,“ řekl přísně, pak se usmál. Byl to člověk ve středních letech, vypadal energicky a tvářil se úředně. „Pětiletý, zdravý.“
Zaklapl notes a otočil se k dalšímu tazateli.
„To je všechno?“ zeptal jsem se hloupě.
„Jistě,“ řekl úsečně. „Na srdci žádný šelest, nohy dobré, chrup odpovídá věku, oko normální, rozsah pohybu v kloubech v mezích normy, krok dobrý. Šlachy v pořádku, klouby v pořádku.“
„Děkuji.“
„Není zač.“
„Dostal nějaké uklidňující prostředky?“ zeptal jsem se.
Ostře si mě prohlédl, pak se pousmál.
„Asi ano. Nejspíš acepromazin.“
„Prosím vás, to se stává běžně, nebo mu to dali, protože by s ním jinak byla potíž?“
„Podle mého názoru dostal malou dávku, nezdá se mi, že by byl prevít.“
„Ještě jednou děkuji.“
Vrátil jsem se do aukční síně právě ve chvíli, kdy Warren poposedával a naříkal, že mu berou to kaštanově hnědé hříbě. Když cena vystoupila na patnáct tisíc, visela mu Minty doslova na ruce a prosila ho, aby se nechoval jako pitomec.
„To hříbě musí být dobré, jinak by tak nepřihazovali,“ bránil se Warren.
Hříbě šlo nakonec za dvacet pět tisíc po půlminutovém zuřivém přihazování a Warren nad ním celý večer nepřestával naříkat. Minty si oddechla, jako když vlajková loď bezpečně obepluje nebezpečné skalisko, a prohlásila, že bychom měli jít chvíli na vzduch. Vrátili jsme se ven, k ohradě, kde připravovali koně.
Zahlédl jsem při dražbě několik lidí z Anglie. Nebyli to přátelé ani známí, byli to lidé, které jsem znal od vidění a oni mě a kteří by si určitě všimli, kdybych prováděl něco nápadného.
Jakoby nic jsem se otočil k Warrenovi.
„Mám v New Yorku peníze, zítra mi je sem mohou poslat. Mohl byste mě, prosím vás, dnes večer založit?“
„Samozřejmě,“ řekl dobromyslně a sáhl po náprsní tašce.
„Kolik potřebujete?“
„Tolik, abych si mohl koupit toho černého valacha.“
„Cože?“ strnul s rukou ve vzduchu, oči vykulené.
„Nekoupil byste ho pro mne?“
„To nemyslíte vážně.“
„Myslím.“
Bezradně se otočil k Allie.
„Opravdu to myslí vážně?“
„Je mu to podobné, říkala jsem vám, že je to blázen.“
„Ano, tím to bude,“ přikývl Warren, „protože jen blázen může koupit zvíře, které je naprosto bezcenné a k ničemu jen proto, že vypadá přesně tak jako kůň, kterého má doma.“
Allie to najednou přestalo připadat nesmyslné. Začala se usmívat.
„Co s ním máte v plánu?“ zeptala se mě.
Políbil jsem ji na čelo.
„Nedokážete myslet na nic jiného?“ odpověděl jsem.
