EPILOG
Energise jsem rozdal.
Šest týdnů poté, kdy dorazil v pořádku a bez úhony do Rupertových stájí, jsme s přáteli vyrazili do Cheltenhamu, abychom Energise společně povzbuzovali, až poběží Champion Hurdles. Jeden nemocný magnát mi velkoryse přenechal lóži, takže jsme to měli s přepychem, s obědem a šampaňským, a s dobrou zábavou.
Všichni čtyři nově registrovaní spolumajitelé Energise se báječně bavili a rozjařeně se poplácávali po zádech. Bert, Allie, Owen i Charlie byli ve výtečné náladě, jako tehdy u té fingované dopravní kontroly.
Charlie s sebou přivedl svou ženu bridžistku, Bert starou, baculatou maminku a Owen nám trochu rozpačitě představil šestnáctiletou, nezkaženou dceru, která nás všechny příjemně překvapila. Tahle nesourodá společnost měla ohromný úspěch, asi proto, že se moji spoluspiklenci měli doopravdy, upřímně rádi.
Když se všichni rozběhli, aby si před dostihem vsadili, zůstal jsem v lóži sám. Zdržoval jsem se tam vlastně celé odpoledne, přestože už uplynula řada týdnů od všech těch událostí, moje někdejší nevinné nadšení pro dostihový sport se nechtělo vrátit. Mnoho lidí stále ještě sympatizovalo s Jodym, litovali ho a já měl pocit, že na tom budoucnost nic nezmění. Do redakcí sportovních časopisů docházely dopisy, ve kterých pisatelé vyjadřovali zármutek nad Jodyho smutným údělem a nechuť k člověku, který na Jodyho přivolal neštěstí. Sportovní redaktoři chtě nechtě museli uznat, že se Jody dopustil určitě nepravostí, ale psali o něm jako o „nešťastníkovi“. Quintus byl nesmiřitelný, stále se tvářil nepřátelsky a dělal co mohl, aby proti mně popudil všechny členy Jockey Clubu. Vykládal každému na potkání, že za Jodyho „přehmaty“ mohu vlastně já. Zeptal jsem se ho, jakým způsobem jsem se já zasloužil o to, že si Jody vybral za partnery Macrahinishe a Gansera Mayse. Neodpověděl mi.
Dozvěděl jsem se neoficiálně výsledek pitvy Black Fira. Zemřel po smrtelné dávce chloroformu infikované mezi žebry přímo do srdce. Smrt byla rychlá a bezbolestná a musela ji přivodit ruka zkušeného odborníka.
Ve veterinární brašně, kterou jsem našel u mrtvoly koně, byla veliká injekční stříkačka a dlouhá jehla, uvnitř stříkačky byly nalezeny stopy chloroformu a na povrchu Macrahinishovy otisky prstů.
Tyto zajímavé podrobnosti ovšem nemohly být před zahájením soudního jednání zveřejňovány a já jsem musel slíbit svému vysoce postavenému informátorovi z řad policie, že to nikomu neřeknu.
Jody a Macrahinish byli na svobodě na kauci a dostihové představenstvo odložilo vyšetřování až do skončení soudního projednání celé záležitosti. Jody teoreticky ještě neztratil licenci trenéra.
Nejmoudřeji se vlastně zachovali Jodyho ostatní zákazníci. Jeden po druhém se od něho odpoutávali, neměli chuť ze sebe nechat dělat hlupáky. Tím vlastně pronesli soud bez poroty a Jodymu už nezbyli žádní koně, které by trénoval. A to byla další křivda, za kterou mě kdekdo činil odpovědným.
Vyšel jsem na terasu před lóži svého magnáta a nepřítomně jsem se rozhlížel po cheltenhamském závodišti. Nad Jodym jsem nemohl morálně zvítězit, protože byl ještě stále v očích většiny lidí prostý, pilný, skromný člověk, kterému nespravedlivě ublížili. Charlie za mnou vyšel ven.
„Co je, Stevene? Jste nějaký zakřiknutý.“
Vzdychl jsem. „Ten náš podnik nic nezměnil.“
„Ale ano, však uvidíte,“ řekl energicky. „Veřejné mínění se nikdy nemění rychle. Lidé nejsou ochotni se otočit z ničeho nic na obrtlíku, nejsou ochotni přiznat, že se mýlili. Můžete věřit strýci Charliemu, uvidíte, že za rok, až se za sebe přestanou stydět, budou titíž lidé vaši nejlepší přátelé.“
„To jistě!“
„Podívejte se, Quintus kupříkladu dělá, co může, aby si to u dostihového panstva pokazil. Šušká se po barech, že je-li Quintus natolik zaslepený, že nedokáže uznat, že jeho syn je skutečný darebák, tak je dokonce ještě hloupější, než si kdo myslel. Říkám vám, lidé, na kterých záleží, jsou stoprocentně na vaší straně a všichni aplaudují našemu skromnému podniku.“
Usmál jsem se.
„Potěšil…
