Vysoké sázky (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

8/

Nevím, jestli to bylo díky Owenově péči nebo díky přírodě, ale ráno mi bylo mnohem líp. Když jsem si stoupl v koupelně před zrcadlo, díval se na mne obličej zarostlý dvoudenním strništěm, ale ten obličej už nebyl šedivý a nedíval se mátožně. Dokonce i kruhy pod očima už nebyly tak velikánské.

Nejdříve jsem se oholil, pak jsem se vykoupal. Zjistil jsem, že nejmíň dvacet procent povrchu těla mám samou modřinu. Asi jsem mohl být rád, že jsem nebyl při vědomí, když ty modřiny vznikaly. Už jsem také nebyl tak nepříjemně obolavělý jako předešlý den, a když jsem se nasnídal a vypil kávu, začínalo všechno vypadat přece jen trochu slibně.

Pokud šlo o ukradený lamborghini, nedávala mi policie mnoho naděje. Skepticky si nechali nadiktovat všechny podrobnosti a prohlásili, že mi tak do týdne možná dají vědět. Za půl hodiny telefonovali, celí naježení a navztekaní. Můj vůz prý odtáhli jejich kolegové, protože minulou noc stál na parkovišti rezervovaném pro taxíky na Leicester Square. Prý si ho mohu vyzvednout na parkovišti u Marble Arch, musím ovšem zaplatit za odtažení.

Owen dorazil v devět, celý zasmušilý. Trochu se rozveselil, když jsem mu řekl, co vím o autě.

„Četl jste noviny?“ zeptal se potom.

„Ještě ne.“

Podal mi svůj deník.

„Tak se na to radši podívejte.“

Otevřel jsem noviny. Allie měla pravdu, když mě varovala před novináři. Odstavec byl krátký, stručný, ostrý a jednoznačný.

 

Trapný den zažil Steven Scott (35), bohatý majitel dostihových koní, který byl včera v časných hodinách ranních zadržen policií v zapadlé části Soho. Před soudem v Marlborough Street byl Scott obviněn z nezřízeného opilství. Prohlásil, že se cítí vinen. Neplýtvejte soucitem! Fanoušci dostihového sportu si jistě pamatují, že Scott před krátkou dobou bez jakéhokoli varování hodil přes palubu Jodyho Leedse (28), který trénoval všechny jeho vítězné koně.

 

Podíval jsem se ještě do novin, které jsem pravidelně odbíral, a do Sportovního života. Psali podobně, i když trochu slušnější formou. Ze všech článků bylo cítit určité uspokojení nad tím, že ten, kdo ublížil malému člověku, ucítil na vlastní káži, jak chutná pokoření.

Předpokládal jsem, že všechny články jsou od jednoho novináře, který rozeslal jednu verzi po různých redakcích, kde si to pak trochu upravili. Nebylo to příjemné, i když jsem s tím musel počítat. Vůbec to nebylo příjemné, ani trochu.

„Je to sprosté,“ vybuchl najednou Owen, když si přečetl, co píší ve Sportovním životě.

Překvapeně jsem se na něho podíval. Byl jsem zvyklý, že nehnul ani brvou, ať se dělo co se dělo, teď se však viditelně třásl bezmocným vztekem. Možná že jsme se tvářili oba stejně.

„Jste hodný, že to takhle berete,“ řekl jsem mu.

„Prosím vás, jak jinak?“

Už se zase ovládal a tvářil se klidněji.

„Nemůžu vám nějak pomoct?“ zeptal se.

„Že byste zašel pro vůz?“

Trochu se rozveselil, ale dlouho mu to nevydrželo. Za půl hodiny se vrátil, bílý jako stěna a zuřil ještě víc než předtím, nebyl bych ani věřil, že se tak dovede rozběsnit.

„Pane Scotte!“

„Co je?“

„Vůz, váš vůz!“

Uhádl jsem, co přijde. Zakoktával se vzteky, když mi vyprávěl, co se stalo: přední blatník k odpisu, oba reflektory rozbité, uzávěr chladiče pryč, promáčklá kapota, na celém pravém boku vozu sedřený lak až na plech, pravá dvířka také k odpisu, rozbitá okna a utržená klika u dvířek.

„Vypadalo to, jako by s ním někdo vjel do zdi, opravdu.“

Vzpomněl jsem si na promáčklý pravý bok Jodyho dopravního boxu, ty bouračky si byly podobné. Určitě můj vůz poničili z pomstychtivosti.

„Byly tam klíčky?“ zeptal jsem se.

Zavrtěl hlavou.

„Vůz nebyl zamčený, vlastně ani nemohl být, když je klika pryč. Hledal jsem také vaši náprsní tašku, ale nebyla tam, z vašich věcí tam nebylo vůbec nic.“

„Je pojízdný?“

Trochu se uklidnil.

„Ano, motor je v pořádku. Musel být v pořádku, když to dovezli až na Leicester Square. Auto vypadá jako úplný vrak, ale jede, jak by se tam s ním byli jinak dostali?“

„Aspoň nějaká útěcha.“

„Já ho tam ale nechal, stejně musí do karosárny.“

„Jistě.“

Pochopil jsem, že by Owen nepřežil, kdyby musel jet s nabouraným vozem přes celý Londýn. Byl tak hrdý na svoje řidičské umění!

Odešel i se svými rozháranými city dolů do dílny a nechal mě s mými starostmi o samotě. Jodymu se znovu podařilo znepříjemnit mi život, ale mohl jsem za to sám, neměl jsem lézt uprostřed noci do jeho stájí. Stálo to vůbec za to? Těch třicet vteřin, které jsem strávil s Energisem, mi přišlo draho. Teď jsem věděl, že ho Jody vyměnil, nebyl to už jen dohad, měl jsem jistotu.

Celé odpoledne jsem strávil u telefonu a snažil se dát všechen ten zmatek do pořádku. Zařizoval jsem opravu vozu a najal jsem si jiný z půjčovny. Ohlásil jsem své bance a několika dalším, že jsem ztratil šekovou knížku a úvěrové průkazy. Musel jsem ujistit celou řadu svých příbuzných, kteří si přečetli noviny, že nejsem ani ve vězení, ani na záchytce a že nejsem notorik. Také jsem musel vyslechnout nějakou dámu, která mi pronikavým hlasem oznámila, že považuje za hnusné a trestuhodné, když se zámožní občané opíjejí v zapadlých dírách. Zeptal jsem se jí, jestli považuje za správné, aby se v zapadlých dírách opíjeli chudí, a pakliže ano, kde je tady rovnoprávnost. Že přece musí uznat, že máme všichni právo na stejné právo. Nazvala mě urážlivým jménem a položila telefon. Byla to jediná příhoda, která mě ten den trochu rozveselila.

Nakonec jsem zavolal Ruperta Ramseyho.

„Jak to myslíte, když říkáte, že nechcete, aby Energis někde běžel?“

Byl překvapený skoro tak jako Jody tehdy v Sandownu.

„Myslel jsem, že by neškodilo dopřát mu trochu víc času,“ vysvětloval jsem nesměle. „Sám jste přece říkal, že musí zesílit, a do vánočního dostihu už zbývá jen o pár dní víc jak týden a já bych nerad, aby běžel, když není ve formě.“

Přímo jsem cítil, jak na druhém konci drátu úleva vystřídala překvapení.

„No když to myslíte takhle… Upřímně řečeno, při cvalech mě kůň opravdu zklamal. Včera jsem ho trochu prohnal s jedním koněm, který by normálně pro něho vůbec neměl být žádná konkurence, a Energis mu pomalu ani nestačil. Trochu mi to dělá starosti. Je mi líto, že vám nemůžu říct nic příjemnějšího.“

„To se nedá nic dělat. Starejte se o něho, dělejte, co můžete, to mi úplně stačí. Jen ho zatím nikam neposílejte. Já klidně počkám. Teď ale opravdu nechci, abyste ho někam přihlašoval.“

„Ano, je mi to jasné.“ Bylo znát, že se usmívá. „A co ti druzí dva?“

„To nechám na vás. O Ferryboatovi si nedělám iluze, takže mě nemůže zklamat. Jakmile mi ale řeknete, že Dial může začít startovat, jsem ochotný na něho sázet.“

„Může začít hned. Přihlásil jsem ho do Newbury, za čtrnáct dní. Myslím, že poběží dobře.“

„To jsem rád.“

„Přijedete tam?“

Řekl to hodně významně. Jistě taky četl noviny.

„Uvidím, jakou budu mít kuráž,“ řekl jsem s úsměvem. „To vám povím až těsně před dostihy.“

 

Nakonec jsem se tam přece jen rozjel.

Lidé mají většinou krátkou paměť a nechovali se ke mně o nic hůř, než jsem očekával. Bylo krátce po vánocích, přece jen zbylo trochu ze sváteční štědrosti a dobré vůle, dokonce i vůči bližnímu, který se tak nepěkně zachoval k chudákovi Jodymu Leedsovi a který pak ještě ke všemu musel platit pokutu za nezřízené opilství. Mohu říci, že se na mne dívali spíš pobaveně než pohoršeně, s výjimkou Quintuse Leedse, který si dal záležet na tom, aby mi projevil co nejzřetelněji svoji nemilost. Znovu mi oznámil, že zaručeně nebudu zvolen do Jockey Clubu, prý jedině přes jeho mrtvolu. Toto úsloví si oba Leedsové asi oblíbili.

Musím se přiznat, že mě ta záležitost s klubem mrzela. Názory na ten podnik mohou být různé, ale marná věc, když někoho zvou za člena, je to určité uznání, skoro něco jako čestné občanství dostihového světa. Kdybych byl mlčky a trpělivě snášel dál, jak mě Jody okrádal, byl bych členem. Protože jsem se nedal, tak se tam nedostanu. Nebyl to podařený žert.

Dial mi to trochu vynahradil, zvítězil v proutěnkách pro čtyřleté o celou délku a ani Quintus, který každému vykládal, že to je jedině zásluhou Jodyho práce, mi nezkazil radost ze vzpomínky, jak krásně Dial letěl k cíli.

Rupert Ramsey poplácával Diala po šíji a omluvně vysvětloval.

„Obávám se, že Energis ještě pořád není ve staré formě, prostě to není on.“

Netušil, že má pravdu! Utěšoval jsem ho.

„Nic si z toho nedělejte, jen ho teď nikam neposílejte.“

„Je přehlášený na proutěnky, na Champion Hurdles,“ řekl váhavě. „Nevím, jestli bych ho neměl pomalu odhlásit, abych potom…“

„Zatím ho neodhlašujte,“ rychle jsem ho přerušil. „Nanejhůř zaplatím startovné, to by mi vůbec nevadilo. Co kdyby se přece jen do formy dostal!“

„Jak chcete,“ nebyl nadšený a já se mu nedivil. „Samozřejmě, jak si přejete.“

Přikývl jsem.

„Že bychom se šli něčeho napít?“

„Tak dobře, ale jen tak na stojáčka, poběží mi tady ještě další koně.“

Svorně a přátelsky jsme vypili každý jednu skotskou, další odmítl a odklusal k sedlání. Já se pomalu loudal na tribunu. Vylezl jsem nahoru a rozhlížel se nepřítomně po větrem bičovaném závodišti.

Během uplynulých dvou týdnů jsem se marně snažil vymyslet, kdo je vlastně ten kůň, kterého podstrčili místo Energise. Žádný z koní svěřených do Jodyho trenérské péče podle popisu neodpovídal mé představě. Černých hnědáků je poměrně málo a z koní na Jodyho seznamu ani jeden neměl jak správnou barvu, tak odpovídající věk. Podvržený kůň u Ruperta měl správnou barvu, odpovídající věk i výšku a stejný exteriér. Jody na něho jistě nenarazil náhodou, musel ho pečlivě, pracně vyhledat. Jak bych vlastně postupoval já, kdybych sháněl vhodného ringera? Jistě bych nechodil po lidech a neptal bych se, jestli náhodou nemají na skladě koně, který vypadá přesně jako ten a ten, a kterého by lacino prodali.

Najednou jsem se v rozhlížení zarazil. Dole v davu lidí kolem bookmakerů jsem zahlédl člověka s povědomými brýlemi proti slunci, určitě jsem ho viděl!

Bylo zataženo, mraky vypadaly na sníh a nelítostný vítr profukoval každou škvírku. Určitě to nebyl den, kdy by se člověk musel chránit před prudkým světlem.

Zase jsem ty brýle zahlédl! Měl je na nose muž s rozložitými rameny. Místo čepice měl klobouk a místo pláště do deště beraní kožich.

Podíval jsem se na něho pořádně dalekohledem. Stál zády ke mně, hlavu pootočenou doleva. Viděl jsem ho jen z poloprofilu, ale černé brýle jsem rozeznával zcela zřetelně, jak se skláněl nad programem.

Nebyl příliš vysoký, měl špinavě hnědé vlasy, na sobě hnědé tvídové kalhoty, na rukou rukavice, přes rameno pouzdro s dalekohledem. Vypadal jako typický návštěvník dostihů, jakých tam byly tisíce, ovšem až na ty brýle proti slunci.

Snažil jsem se ho na dálku zhypnotizovat, aby se otočil čelem ke mně, ale on se naopak obrátil k odchodu. Zmizel v davu. Nemohl jsem si být jistý, že to byl opravdu on, dokud bych ho neviděl zblízka.

Celé odpoledne jsem se pak snažil najít někoho, kohokoli, kdo by měl na nose brýle proti slunci. Našel jsem jen jednu herečku, která se za brýlemi skrývala před svými obdivovateli.

Bylo úplně nevyhnutelné, že se dříve nebo později setkám s Jodym.

Newbury bylo jeho místní závodiště, ten den mu běželi tři koně, bylo tedy jisté, že tam někde bude. O týden dříve jsem se snažil co možná se mu vyhnout, teď jsem přišel na to, že se s ním musím setkat, že je to bezpodmínečně nutné. Musím ho nějakým způsobem přesvědčit o tom, že jsem na svoji noční návštěvu u něho docela zapomněl, že mi po té ráně do hlavy a po otřesu mozku vypadl kousek paměti.

Nesměl jsem dopustit, aby si Jody myslel, že vím o tom, že Energise vyměnil. Opravdu jsem si to nemohl dovolit, a proto jsem se také neobrátil na policii, proto jsem zapřísahal Charlieho i Allie, aby mlčeli.

Kdyby si Jody mohl vybrat, jestli chce být stíhán pro podvod, nebo jestli chce raději za každou cenu odstranit důkazy, bez váhání by důkazy bleskurychle zlikvidoval. Energis by byl mrtvý a spálený ještě dřív, než by Jodyho přišli zatknout.

Strašila mě představa, že Jody už koně zabil, marně jsem se snažil na tuhle možnost nemyslet. Stále jsem si musel opakovat, že Jody přece nemůže vědět, jestli jsem koně u něho viděl, a kdybych ho byl viděl, jestli jsem ho poznal. Našel mě v posledním boxu a nemohl vědět, jestli odtamtud začínám nebo končím.

Vždyť dokonce ani nemohl vědět, že hledám ringera, vlastně vůbec nevěděl, proč jsem k němu do stájí šel.

Energis měl velikou cenu, příliš velikou cenu na to, aby ho někdo zbytečně a ukvapeně odstranil. Věřil jsem a doufal, že Jody Energise nezabije, dokud to nebude úplně nevyhnutelné. Proč by se byl taky tak namáhal, aby mě zdiskreditoval, aby moje slovo nemělo žádnou váhu, kdybych měl svědčit. Tím, že mě opil a odvezl do Londýna, získal dostatek času k tomu, aby Energise uklidil někam do bezpečí. Kdybych se byl vrátil s policií, byl by nás určitě uvítal s věrohodnou, uraženou nevinností a vůbec by nechápal, co od něho chceme.

Řekl by: „Jen pojďte dál, všechno si prohlédněte dle libosti.“ Energise bychom nenašli.

„To víte, byl jste opilý, tak se vám to asi nejspíš všechno zdálo,“ řekl by Jody.

Tím by skončilo nejen vyšetřování, ale také Energis, protože pak už by bylo pro Jodyho příliš nebezpečné, aby si ho nechal. Pokud se mi však podaří Jodyho přesvědčit, že nic nevím, nechá Energise naživu a mně by se přece jen mohlo podařit získat ho zpět.

Čirou náhodou jsme do sebe vrazili právě před vážnicí. Oba jsme se pootočili, chtěli jsme se začít omlouvat, ale ihned jsme se zarazili, když jsme jeden druhého poznali.

Z Jodyho očí začaly sršet blesky a z mých asi také.

„Uhněte mi z cesty, sakra,“ štěkl.

„Poslyšte, Jody, potřebuji vaši pomoc.“

„Já vám nakašlu, a ne že vám pomůžu.“

Snažil jsem se tvářit nejistě a rozpačitě.

„Totiž, rád bych věděl… nebyl jsem u vás ve stájích před čtrnácti dny?“

Najednou se přestal tvářit tak útočně a zpozorněl.

„Jak to myslíte?“

„Já vím, že to musí znít hloupě… Ale já se tehdy nějak namazal a taky jsem se praštil do hlavy, ale měl jsem dojem… myslím, že jsem se večer předtím chystal k vám… ačkoliv jak to teď mezi námi vypadá, tak zaboha nevím, co jsem u vás chtěl. Teď by mě jen zajímalo, jestli jsem u vás byl, nebo ne?“

Upřeně se na mne zadíval přivřenýma očima.

„Jestli jste tam byl, tak já vás teda neviděl.“

Zatvářil jsem se nešťastně, zavrtěl hlavou a díval se do země. „Já to nemůžu pochopit, Vždyť já toho nikdy moc nevypiju. Marně se snažím si vybavit, co jsem tehdy dělal, protože si od šesti večer až do rána, kdy jsem se probral na policejní stanici s hroznou kocovinou a celý potlučený, nepamatuju vůbec nic. Proto se vás ptám, jestli něco nevíte, jestli nevíte, kde jsem byl, protože já mám úplné okno.“

Bylo mi zcela jasné, jaké pocity se u něho vystřídaly. Nejdřív přišlo překvapení, pak nadšení a úleva nad tím, že ho potkalo takové nečekané štěstí.

Vrátilo se mu sebevědomí a začal se ke mně znovu chovat neomaleně.

„Proč byste ke mně sakra lezl, když jste předtím dělal, co jste mohl, abyste se mě co nejdřív zbavil?“

„To právě nevím,“ řekl jsem zasmušile. „Vy jste mě náhodou předtím nezavolal? Nechtěl jste…“

„To jste teda uhád, vůbec jsem vás nechtěl. A opovažte se u mě ukázat. Mám vás plný zuby a nechci s váma nic mít, i kdybyste za mnou přilezl po čtyřech.“

Zamračil se, otočil se na patě a odkráčel. Protože jsem věděl, co si myslí, stačil jsem si všimnout, že se v poslední chvíli nepatrně škodolibě pousmál. Přece jen se nedokázal úplně ovládnout. Já na tom byl podobně, také jsem se v duchu usmíval. Snažil se mě zastrašit, abych k němu nechodil, to znamenalo, že tam patrně Energis ještě je, živý a zdravý.

Díval jsem se, jak se Jody proplétá davem, jak se za ním lidé otáčejí, usmívají, jak ho přátelsky zdraví. Ztělesňoval představu správného energického mladého trenéra v akci. Pro mne ztělesňoval představu bezohledného malého podvodníka.

 

K vánocům jsem Allie napsal v kódu číslo čtyři.

 

„Kdy a kam byste byla ochotná se mnou jít na večeři? Přikládám dvacet dolarů na taxík.“

 

Ráno po dostizích v Newbury jsem dostal odpověď. Písmena byla také seřazena do skupin po pěti, ale ne v kódu číslo čtyři. Zamotala to tak, že mi trvalo celé dvě minuty, než jsem to rozšifroval. Krátké zprávy prý bývají špatné zprávy. Najdou se výjimky.

 

„Pátého ledna v Miami.“

 

Dal jsem se do nehorázného smíchu. Ty peníze si Allie nechala.

 

Současně s její odpovědí mi doručili dostihový kalendář. Odnesl jsem si ho s šálkem kávy k oknu u balkónu a posadil se do křesla. Začal jsem číst. Nebe nad zoologickou zahradou v Regent’s Parku bylo temné, zatažené, vypadalo to na sníh. Dole na hladině průplavu se zrcadlily černé, spletené siluety větví stromů, rostoucích na travnatém břehu. Iluzi venkovské idyly však jako vždy mařil hluk nepřetržitého provozu na ulici. Mně se to však právě tak líbí, mám rád svět, ve kterém se prolínají primitivní kořeny a lesk moderní techniky. Myslím, že pro spokojený život člověk potřebuje, aby byl zrozený a odkojený jako v pravěku a později hýčkaný výhodami civilizace. Kdybych si měl vybrat nějakého pohanského boha, volil bych boha elektřiny, který přilétl z nebes a oživil stroje. Záhadná, smrtící síla, kterou člověk spoutal a kterou umí odměřovat. Díky mému strýci svářeči byla pro mne kdysi elektřina cosi jako živoucí bytost. „Když si nedáš pozor, tak tě elektřina chytí.“ Myslel to jako varování. Já si však tehdy jako dítě představoval elektřinu jako ohnivou obludu, která číhá v kabelech a je kdykoli připravená se na člověka vrhnout.

Tuhé, žlutavé stránky dostihového kalendáře povědomě zašustily, když jsem začal rozkládat dvojité, široké složené stránky. Kalendář byl oficiální dostihový týdeník, uveřejňující seznamy koní přihlášených na nastávající dostihy. Seznamů bylo mnoho stran, každá se čtyřmi sloupci. Ve sloupcích bylo vždy jméno koně, za ním jméno majitele a jméno trenéra, pak věk zvířete a váha, kterou má kůň v dostihu nést.

S tužkou v ruce, abych žádný řádek nevynechal, jsem pracně a pečlivě začal kontrolovat jméno vlastníka a trenéra každého z koní přihlášených na proutěnky.

 

Grapevine (Mrs. R. Wantage)

B. Fritwell .. 6 11 11

Pirate Boy (Lord Dresden)

A. G. Barnes .. 10 11 4

Hopfield (Mr. Paul Hatheleigh)

K. Poundsgate .. 5 11 2

 

Byly jich tam nekonečné řady. S povzdechem jsem dočetl jména koní přihlášených do Worcesteru. Běžely se tam dvoje proutěnky, na jedny bylo přihlášeno tři sta šedesát osm koní, na druhé tři sta čtyřicet devět. Ten, kterého jsem hledal, mezi nimi nebyl.

Káva mi skoro úplně vychladla. Vypil jsem ji studenou a pustil se do seznamu koní přihlášených do Tauntonu.

Stovky jmen. Nenašel jsem nic.

Ascot, nic. Newcastle, nic. Warwick, Teesside, Plumpton, Doncaster, nic.

Na chvilku jsem kalendář odložil a šel jsem se na terasu nadýchat trochu vzduchu. Panenský ledový vítr, nasáklý výpary města, přilétl z Arktidy, byl mrazivý, až pálil v plících. Zase to paradoxní spojení pravěku s civilizací. Dole v parku zoologické zahrady bylo ticho, zvířata, zalezlá ve svých teplých domečcích, ani nehlesla. V létě je bylo slyšet.

Vrátil jsem se k práci.

Huntingon, Market Rasen, Stratford nad Avonou… Než jsem se pustil do Stratfordu, s povzdechem jsem spočítal, kolik mě toho ještě čeká. Nottingham, Carlisle a Wetherby. Zase promarním celé dopoledne zbůhdarma.

Dal jsem se do Stratfordu, a našel jsem ho tam.

Několikrát jsem se znovu a znovu díval, jako bych měl strach, že zmizí, jakmile odvrátím zrak.

Našel jsem ho uprostřed sloupce koní přihlášených na Shakespearovu cenu pro nováčky.

 

Padellic (Mr. J. Leeds) J. Leeds . . 5 10 7

 

Padellic!

To jméno se objevilo v souvislosti s Jodym poprvé. Znal jsem jinak podle jména všechny koně, které trénoval, proto jsem hledal nějakého nového, o kterém jsem nikdy neslyšel a kterého by Jody nejen trénoval, ale i vlastnil, pokud moje teorie byly správné. Našel jsem ho.

Z kalendáře jsem nemohl vyčíst, jakou má Padellic barvu nebo odznaky. Utíkal jsem k polici, na které jsem měl několik ročenek, a hledal jsem v seznamech.

Nebylo pochyb, musel to být on. Byl tam popsaný jako pětiletý valach, černý hnědák bez odznaků, po plnokrevném hřebci a z polokrevné honební klisny. Trénoval ho dříve nějaký člověk, o kterém jsem jaktěživ neslyšel, a běžel třikrát v proutěnkách pro tříleté koně. Nikdy se neumístil.

Ihned jsem zavolal jeho bývalému trenérovi, řekl mu, že se jmenuji Robinson a že uvažuji o koupi nějakého méně nákladného nováčka.

„Jde vám o Padellika?“ Mluvil se silným birminghamským přízvukem. „Toho mrzáka jsem se zbavil tak někdy v září, jo, v září. Nebyl k ničemu. Neuměl utíkat ani tak rychle, aby se aspoň zahřál. Tak on už je zase na prodej? No, ani se vlastně nedivím. Je pomalej jako šnek.“

„Prosím vás… kde jste ho prodal?“ zeptal jsem se váhavě.

„Poslal jsem ho na dražbu v Doncasteru. Všecko, co tam tehdy měli, tak za moc nestálo. Nafasoval jsem za něho čtyři sta liber a to ještě bylo dost. Přihodil jen ten jedinej kupec, víte? Mohl mít, vrták, koně za tři sta padesát, kdyby byl chtěl. Ale to víte, že jsem byl rád, když jsem dostal čtyři stovky, to si umíte představit.“

„Nevíte, kdo ho tehdy koupil?“

„Cože?“ překvapilo ho, že se na to ptám. „To teda opravdu nevím, ten člověk platil hotově, prachy předal lidem u dražby a jméno neuvedl. Viděl jsem ho ale při dražbě. Byl to takovej větší chlap, ramenatej. Neznal jsem ho. Jo, na nose měl brejle proti slunci. Pak už jsem ho nikdy neviděl. Zaplatil, odvedl si koně a tím to pro mne skončilo.“

„Jaký byl ten kůň?“ zeptal jsem se.

„Už jsem vám povídal, že byl pomalej.“

„Tak jsem to nemyslel, jak vypadal?“

„Cože? Myslel jsem, že už jste ho viděl, že ho chcete koupit.“

„Jen teoreticky. Myslel jsem, že je ještě u vás,“ lhal jsem, jako když tiskne.

„Jo tak. No, je černej hnědák, vlastně skoro vraník, jen na hlavě je do hněda.“

„Má nějaké odznaky?“

„Nemá ani chlup bílej. Je celej černej. Černý koně často za nic nestojí. Je z mýho chovu, víte? Měl bejt hnědej a pak se z něho vyklubal černej hnědák. Nevypadal špatně, docela byl pěknej na pohled, nic v něm ale nebylo, žádná jiskra, byl pomalej.“

„Umí skákat?“

„To jo, ale dá si při tom na čas. Skáče ale slušně.“

„No, tak vám tedy děkuji.“

„Poslyšte, radím vám dobře, neberte ho, je to mrzák, pamatujte si, že jsem vás varoval.“

„Nekoupím ho, nebojte se, a ještě jednou děkuji za radu.“

Zamyšleně jsem položil sluchátko. Jistě mohou po světě běhat celé tucty neznámých mužů s brýlemi proti slunci, mohou chodit na dražby a kupovat za hotové pomalé černé koně bez odznaků, je však mnohem pravděpodobnější, že takových lidí rozhodně tolik není.

Telefon mi zařinčel pod rukou. Zdvihl jsem sluchátko hned po prvním zazvonění.

„Stevene?“

Ten hlas, nasáklý portským a kouřem z doutníků, nebylo možno si zmýlit.

„Charlie!“

„Už jste obědval?“ zeptal se. „Právě jsem vystoupil z vlaku kousek od vás, jsem na Eustonu, tak jsem si myslel…“

„Sejdeme se u mne nebo…“

„Přijdu k vám.“

„Výborně.“

Přišel plný elánu, skvěle naložený, protože právě výhodně investoval tři milióny někde u Rugby. Na rozdíl od jiných bankovních ředitelů Charlie vždy trval na tom, že si každou větší investici osobně prohlédne. Tvrdil, že písemné referáty s popisy jsou sice jistě dobré, ale když někde něco trochu smrdí, tak to člověk z papírů nevyčenichá. Pokud Charlie někde cítil sebemenší závan, neinvestoval. Charlie věřil svému čichu a jeho čich mu vynesl veliké peníze a postavení.

Vděčně ponořil svůj drahocenný nos do vysoké sklenice skotské s vodou.

„Co takhle kdybyste mi ukuchtil něco takového, jako jste onehdy nabídl Bertovi?“ navrhl, když se zase ze sklenice vynořil. „Abych vám řekl pravdu, už mě omrzelo jíst po restauracích.“

Svorně jsme odešli do kuchyně a svorně jsme jedli topinky se slaninou, párky a fazole. Pro naši linii to asi nebylo to nejlepší, hlavně pro Charlieho. Spokojeně si pohladil bříško.

„Musím co nejdřív něco shodit. Dnes s tím ovšem začínat nebudu.“

Kávu jsme si zanesli do obývacího pokoje a usadili se pohodlně v křeslech.

„Chtěl bych žít tak jako vy,“ prohlásil. „Žijete si v takovém klidu a míru.“

Usmál jsem se. Tří týdny mého způsobu života by ho zaručeně přivedly do blázince. Potřeboval ke štěstí shon, podnikání ve velkém, rychlá rozhodování, manipulaci s velkými částkami a pocit moci. Ovšem věděl jsem také, že tři týdny jeho způsobu života by mne přivedly do blázince ještě rychleji.

„Už jste vymyslel ten zámek?“ zeptal se.

Zapaloval si právě doutník a tvářil se, jako by o nic nešlo. Najednou jsem chtěl vědět, jestli za mnou přišel jenom proto, aby se to dozvěděl.

„Tak asi z poloviny,“ odpověděl jsem.

Sfoukl sirku.

„Řekněte mi, až to budete mít.“

„Slibuji.“

Vtáhl do sebe havanský kouř a přikývl. Viděl jsem na něm, že myslí na zájmy banky.

„Pro co byste byl ochoten udělat víc, pro přátelství nebo pro ten zámek?“ zeptal jsem se.

Trochu to s ním trhlo.

„Záleží na tom, co bych měl udělat.“

„Potřebuji pomoc při protiútoku.“

„Proti Jodymu?“

Přikývl jsem.

„Tak to patří do kategorie přátelství. Můžete s mojí pomocí určitě počítat.“

Překvapilo mě, jak rozhodně to prohlásil. Podíval se na mne a usmál se.

„To, co vám provedl, bylo skutečně ďábelské. Nezapomeňte, že jsem viděl, jak jste byl vyřízený, viděl jsem, jak vás pokořilo to jednání u soudu a jak vás musí všechno bolet. Vypadal jste opravdu zuboženě, na těle i na duši, skutečně.“

„Omlouvám se.“

„Nesmysl! Musím se přiznat, že kdyby vás byl jen okradl, byl bych vám nabídl nestrannou, nezávaznou radu, ale sám bych se do ničeho nepletl.“

Tohle jsem neočekával. Naopak, nebylo by mě překvapilo, kdyby to bylo obráceně, kdyby Charlieho byla víc rozhořčila finanční ztráta než nezasloužená ztráta cti.

„Jste si jistý…“ začal jsem nesměle.

„Samozřejmě. Co chcete podnikat?“

Byl odhodlaný ke všemu.

Sáhl jsem po dostihovém kalendáři, který se povaloval na zemi vedle mého křesla, a vysvětlil jsem Charliemu, jak jsem hledal a našel Padellika.

„Koupil ho v doncasterské dražbě za hotové nějaký veliký chlap v brýlích proti slunci, a teď se nám najednou objevil u Jodyho.“

„Dost se to nabízí…“

„Vsadil bych na to krk. Rupert Ramsey se chudák dře a snaží se z toho koně něco vyrazit, aby mohl běžet Champion Hurdles.“

Charlie klidně pokuřoval.

„Rupert Ramsey má Padellika, ale myslí si, že má Energise. Je to tak?“

Přikývl jsem.

„Ano, a Jody zase přihlásil do Stratfordu Padellika, kterého nemá, a chce tam pod jeho jménem podstrčit Energise.“

„Tak nějak si to představuji.“

„Mně se to taky zdá logické.“

„Jenže ono to není tak docela jednoduché.“

„Proč?“

„Proto. Zjistil jsem, že Padellic je současně přihlášený ještě na další dva dostihy, jeden v Nottinghamu a jeden v Lingfieldu. Všechny tři dostihy se běží tak za deset až čtrnáct dní a my nemůžeme vědět, na který z nich Jody koně skutečně pošle.“

„Záleží na tom?“ zeptal se.

Vysvětlil jsem mu, proč záleží na tom, pro který dostih se Jody rozhodne.

Poslouchal mlčky, oči jako talíře, obočí povytažené, až mu zmizelo ve vlasech. Nakonec se začal usmívat.

„Dobře,“ řekl. „Jak ale tedy chcete zjistit, kam koně pošlou?“

„Myslel jsem, že bychom mohli použít služeb vašeho přítele Berta. Pro vás by určitě udělal skoro cokoli.“

„Co by musel dělat?“

„Byl bych rád, kdybyste ho přemluvil, aby si zažádal o místo v jedné z nových sázkových kanceláří pana Gansera Mayse.“

Charlie se rozesmál.

„Kolik mu toho můžu povědět?“ zeptal se.

„Povězte mu jen, po čem má jít, neříkejte mu proč.“

„Stevene, já se z vás zblázním.“

„Ještě něco,“ dodal jsem, „neznáte náhodou maximální pracovní dobu řidičů nákladních vozidel?“

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024