Vyrovnaný účet (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 13

Sophiin pohovor zabral celé ráno a protáhl se do odpoledne. Sestával převážně z porady o případu mezi lékařským personálem. Dohadovali se, zda jsou všichni toho názoru, že Sophiin stav je natolik dobrý, aby se mohla vrátit domů a být předána do mé péče. Z jejich strany byla nutná naprostá shoda. Jakýkoliv nesouhlas znamenal negativní rozhodnutí. Konferenci předsedal psychiatrický konzultant z jiné léčebny.

Krom toho bylo na Sophii, aby psychiatrům neformálně vysvětlila, proč se domnívá, že je připravena opustit jejich péči. Oni jí pak mohli klást otázky, aby si ověřili její duševní stav.

Nebylo to poprvé, kdy Sophie musela takový druh pohovoru absolvovat. Už šestkrát trpně seděla a poslouchala, jak ostatní diskutují o jejím mentálním zdraví a na závěr vyslovují posudek o uzdravení čili o možnosti vrátit se domů. Jen čtyři z těch šesti příležitostí byly úspěšné a ani tentokrát nebylo nic zaručené.

„A co vy, pane Talbote?“ otázal se mě hostující psychiatr na začátku odpoledního sezení. „Jste schopný být doma a podporovat svou ženu během prvních dní?“

„Samozřejmě,“ ujistil jsem ho. „Vždycky jsem připravený poskytnout jí podporu.“

„Pracujete z domova?“ vzhlédl od svých poznámek.

„Ne. Ale budu doma, až se Sophie vrátí.“

„V jaké oblasti pracujete?“ otázal se.

Na chvíli jsem se zarazil. Měl jsem kdysi kolegu bookmakera, který vždycky prohlašoval, že je účetní, a když se někdo vyptával dál, pak pouze dodal, že v oblasti turfu.

„Jsem bookmaker,“ odpověděl jsem.

„V sázkové kanceláři?“ zeptal se po chvíli.

„Ne. Pracuji na závodištích u dráhy, převážně na dostihových mítincích v oblasti Midlands.“

„Na dostizích koní, nebo psů?“ pokračoval ve vyptávání.

„Koní. V minulosti jsem působil i na psích dostizích, ale dnes jsou už málo výnosné.“

Povytáhl obočí. „Z jakého důvodu?“

„Není dost drah,“ vysvětloval jsem. „Bývalo jich hodně, ale postupně se další a další uzavírají kvůli nové zástavbě. Málo drah znamená málo psů. Všechno se stává příliš předvídatelným. I zájem veřejnosti o psí dostihy se změnil. Dnes všichni sedí v restauracích a sázejí při večeři od stolu prostřednictvím Tota.“

„Popisujete to tak, jako kdybyste Tota neměl rád,“ poznamenal s úsměvem.

„Nemám,“ potvrdil jsem. „U Tota nikdy neprodělají kalhoty. Vždycky si vezmou svůj podíl ze všech výherních tiketů. Nemohou se zmýlit, protože nestanovují kurzy, zatímco já musím uplatnit své znalosti a zkušenosti, abych se v tomto byznysu udržel.“

„Rozumím,“ pravil pomalu a zjevně ho to přestalo zajímat.

„Budu však doma, kdykoli mě bude Sophie potřebovat,“ zdůraznil jsem.

Rozhodl jsem se nezmiňovat nevítané noční návštěvníky ani muže s dvanácticentimetrovými noži.

„Děkuji vám, pane Talbote,“ pokývl psychiatr. „Věřím vám.“

Jeho tón ovšem naznačoval, že mi přece jen tak docela nevěří. Sklopil oči a udělal si pár dalších poznámek.

„Promiňte,“ ozval jsem se. Vzhlédl. „Ujišťuji vás, že Sophiin prospěch je pro mě daleko důležitější než moje práce. Moc si přeji mít ji doma. Udělám všechno, co je v mých silách, abych jí zajistil bezpečí a klid. Miluji svoji ženu.“

Celý den jsem seděl, držel Sophii za ruku a poslouchal odosobněné profesionály, jak věcně a do všech podrobností probírají její nejniternější tajemství. Teď jsem svým vášnivým požadavkem sám sebe překvapil. Ale opravdu jsem chtěl mít Sophii doma. Uvědomil jsem si, že si to vážně usilovně přeju.

„Ano, pane Talbote, já vám věřím.“ Psychiatr se usmál na Sophii, která se mě dál křečovitě držela za ruku, a vrátil se ke svým poznámkám, než opět vzhlédl.

„Paní Talbotová, pane Talbote, děkuji vám za váš čas. Jak víte, musíme se mezi sebou poradit, než dojdeme ke konečnému rozhodnutí. Dnes je čtvrtek. Výsledek bychom měli mít zítra nebo v sobotu.“ Rozhlédl se kolem po ostatních lékařích, jako kdyby se ptal, zda si některý z nich nepřeje něco dodat. Nepřáli si.

„Takže vám děkuji,“ vstal a naznačil, že pohovor skončil.

„Děkuji vám,“ řekla Sophie.

Také jsme vstali a vydali se ven ze zasedací místnosti.

„Myslím, že to šlo docela dobře,“ řekl jsem Sophii potichu.

„Vážně?“ zeptala se.

„Ano,“ potvrdil jsem optimisticky. „Ty si to nemyslíš?“

„Já nevím. Ten psychiatr se mi moc nelíbí.“

„Mně připadal v pohodě. Všechno bude určitě v pořádku.“

Bok po boku jsme šli chodbou k jejímu pokoji.

„Opravdu mě miluješ?“ otázala se.

„Ano, moc.“

Nezastavila se, ale začala se usmívat.

* * *

Večer jsem strávil v nemocnici a se Sophií jsme se dívali na televizi. Ani jeden z nás nemluvil o pohovoru ani o závěrech, ke kterým mohou doktoři dospět. Stejně tak jsme si nedělali plány na nadcházející týdny. Dvakrát v minulosti jsme byli krutě zklamáni, když jsme se rozhodli odjet společně na dovolenou, a pak se dozvěděli, že případová komise rozhodla o propuštění záporně.

Dnes jsme si říkali, že propuštění by byl neočekávaný bonus, který by si zasloužil oslavu, ale i tak bychom byli v hloubi duše zničení, kdyby ji tentokrát odmítli pustit domů. Nový rozpis léků funguje dobře a na Sophii méně působí vedlejší účinky, jak si její tělo na medikaci zvyká.

Ani jeden z nás nechtěl pokoušet osud tím, že bychom věc probírali, tak jsme jen tiše seděli a sledovali sérii situačních komedií na televizním programu pro pamětníky.

Je vůbec rozumné přát si, aby se Sophie vrátila domů, když kolem mého otce panuje tolik nevyřešených záhad?

John Smith, či kdo to je, donekonečna vykládal o svém úžasném mikrokodéru, ale ani jednou se nezmínil o penězích. Znovu jsem si kladl otázku, zda o nich ví. Určitě by o nich věděl, jestli pracuje s Potměšilým okem. Seděl v tmavě modrém fordu právě on? Nebo to byl někdo jiný? Třeba je John opravdu z Australského dostihového výboru a má za sebou celý tým.

A co je to za peníze?

Kde sou prachy, syčel chlap s potměšilýma očima na otce, než ho bodl. Představují ty peníze nějaký dluh? A za co? A proč tedy Potměšilé oko otce zabil, jestliže jenom otec věděl, kde peníze jsou?

Pokoušel jsem si vybavit všechny podrobnosti útoku na parkovišti, zatímco mé oči sledovaly další situační komedii o dysfunkčním rodinném životě. Měli by nafilmovat moji rodinu, napadlo mě, akorát že by to nebyla žádná komedie.

Ten muž běžel a kopl mě do obličeje, ale hned potom zaměřil svoji pozornost výhradně na otce. Zcela jasně nešlo o loupež, jak jsem se původně domníval. Útočník si mě vůbec nevšímal, dokud jsem nezačal křičet o pomoc a lidé slavící na parkovišti se k nám nevydali.

Vybavil jsem si, jak otec toho muže poslal do háje a kopl ho do rozkroku. To Potměšilé oko rozzuřilo tak, že odpověděl bodnutím nožem. Třeba to nechtěl udělat. Možná že zabití mého otce byl velký omyl. V Londýně je strašlivá spousta levných hotýlků. Já jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem našel ten správný, tím spíš, že se otec zapsal pod úplně jiným jménem než Talbot či Grady. Kdybych nevěděl, že hotýlek je v Sussex Gardens, šlo by o nesplnitelný úkol.

„Nedáme si kávu?“ přerušila Sophie mé úvahy.

„Ano,“ souhlasil jsem. „Moc rád. Mám zavolat ošetřovatele?“

„Ne,“ odmítla. „Od minulého týdne mě pouštějí do kuchyňky na konci chodby. Donesu ji.“

„Nemám ti pomoct?“ nabídl jsem.

„Nede,“ pohlédla na mě úkosem, „dokážu připravit kávu sama. Bude to v pořádku. Nepřeřežu si zápěstí nebo tak něco, víš.“ Věnovala mi úsměv. Srdce mi opět udělalo kotrmelec jako před tolika roky, kdy jsme se poprvé potkali a ona se na mě usmála.

„Určitě?“ ujišťoval jsem se.

„Zcela určitě. Dovolují mi sice používat kuchyňku, ale ani oni nejsou tak šílení, aby tam nechávali povalovat ostré nože, kterými bychom si my opravdoví šílenci mohli ublížit.“ Zasmála se svému žertu a já se smál s ní.

Za poslední týden ušla pořádný kus cesty a opravdu to vypadá, že tentokrát je jí o hodně líp.

„Víš, hrozně moc se snažím,“ pravila vážněji. „Nevynechala jsem ani jedinou dávku léků a upřímně věřím, že mi pomáhají. Cítím se teď opravdu dobře a připravená utkat se znovu se světem.“

Vstal jsem a objal ji. V očích se mi objevily slzy.

„Běž a udělej kávu,“ pobídl jsem ji.

Vyšla z pokoje a já si otřel oči rukávem. Slzy štěstí a naděje. Konečně, po tolika slzách zoufalství a beznaděje.

* * *

Uvažoval jsem, že zůstanu přes noc v nemocničním pokoji pro návštěvy, ale jestli si dostatečně nevěřím, abych jel v noci domů sám, jak bych tam mohl zítra vzít Sophii.

Na parkovací místo před setmělým domem jsem nicméně zajížděl velmi ostražitě. Chvíli jsem zůstal sedět ve voze se zamčenými dvířky a rozhlížel se kolem, jestli neuvidím něco nepatřičného. Všechno vypadalo v pořádku.

Rychle jsem zamkl auto a bez nehody přešel ke vchodovým dveřím.

Na rohožce jsem našel pár dopisů a účtů, ale žádné výhrůžné vzkazy či požadavky. Uklidni se, rozkázal jsem si.

Vynasnažil jsem se, ale nijak mi to nezabránilo, abych neobešel dům, nezkontroloval, že všechna okna jsou dobře zavřená, a abych nezatáhl v každé místnosti závěsy. Docela mi vadila představa, jak se na mě pan John Smith kouká oknem a pozoruje mě při luxování bláta na podlaze obýváku. Dneska večer mě šmírovat nebude. Dal jsem si záležet, aby žaluziemi v kuchyni nepronikl ani proužek světla.

Rozložil jsem kořist z otcova batohu na kuchyňském stole jako ten první večer, kdy jsem ho našel, a posadil se, abych si všechno znovu dobře prohlédl.

Proč jsem ty věci nepředal vrchnímu inspektorovi Llewellynovi, ať si s tím poradí sám? Proč jsem si nad celou záležitostí neumyl ruce a nevěnoval se jednoduše dál svému životu, který je dost složitý i bez mikrokodérů, falšovaných RFID a mužů s potměšilýma očima a dlouhými ostrými noži?

Značná část mého já to považovala za vynikající nápad.

Ovšem mělo by to i své nevýhody. Už jenom vysvětlit vrchnímu inspektorovi, proč jsem mu ty věci nepředal hned, jakmile jsem je našel, nebo proč jsem mu neposkytl potřebné informace, aby je mohl najít sám, by byl značně obtížný úkol. Nemyslel jsem si, že by tím byl vrchní inspektor nadšený. Celkem oprávněně by mě mohl obvinit z maření policejního vyšetřování, a jakou ochranu vůči muži s nožem by mi přidělili? Vůbec žádnou.

Za druhé, když si zatím ponechám mikrokodér a peníze, mohlo by mi to poskytnout jistou páku, ovšem za podmínky, že budu žít dostatečně dlouho, abych ji využil.

Vzal jsem otcův mobilní telefon a pokusil se ho znovu zapnout, leč opět neúspěšně. Na přístroji bylo napsáno Nokia. Já mám Samsung. Vyzkoušel jsem svoji nabíječku, ale konektor pochopitelně nepasoval. Vyndal jsem z otcova mobilu SIM kartu a vložil ji do svého telefonu, ale žádné údaje a čísla se mi získat nepodařilo. Jestli tam něco je, tak se to nachází v paměti telefonu, nikoli na SIM kartě.

Prohrabal jsem dno zásuvky u svého psacího stolu, kam vždycky dávám náhradní nebo staré nabíječky, ale žádná se nehodila.

Sáhl jsem po pasu Alana Charlese Gradyho a jal se ho studovat. Byl vydán před devíti měsíci a mně připadal pravý, jenže je pravda, že nemám žádnou představu, jak má australský pas vypadat. Prolistoval jsem jednotlivé stránky a našel razítko imigračního úředníka v Heathrow svědčící o tom, že držitel pasu vstoupil na území Spojeného království teprve den předtím, než mě navštívil v Ascotu. Šlo o jediné britské razítko v pasu, ale našel jsem jiné z letiště v Dublinu z předchozího týdne. Takže otec přece jen hned po příletu z Austrálie zase odletěl z Heathrow, přesně jak si John Smith myslel, a použil jméno Grady.

Dohadoval jsem se, co mohl dělat šest dní v Irsku, a rozhodl se, že je na čase, abych to zjistil. Nemůžu tady jen tak sedět a čekat, až se objeví Potměšilé oko a bude se dožadovat peněz s nožem na mém krku, aby mě povzbudil. Nebo ještě hůř na Sophiině krku.

* * *

Následující ráno v pátek jsem čekal před místním obchodem s mobilními telefony, až přesně v devět hodin otevřou.

Nespal jsem dobře převážně proto, že jsem si neustále představoval, že slyším na schodech kroky. Když jsem šel spát, pevně jsem zaklínil židli od Sophiiny toaletky pod kliku dveří do ložnice a ráno jsem ji tam našel netknutou.

Deset minut po deváté odemkla dveře obchodu prodavačka, která vypadala na dvanáct let. „Ano, pane,“ pravila znuděně, „co si přejete?“

„Potřebuju nabíječku k tomuhle telefonu,“ sdělil jsem jí. Ukázal jsem otcovu Nokii a zdržel se otázky, kde je její matka.

„Bez problému,“ odpověděla s trochu větším zájmem. „Do sítě, nebo do auta?“

„Do sítě,“ upřesnil jsem.

Přešla k polici s vystaveným zbožím a vzala jednu z nabíječek.

„To by měla být tahle,“ oznámila mi. „Ještě něco?“

„Mohla byste ověřit, že je to ta správná?“ požádal jsem.

„Je správná,“ ohradila se.

„Mohla byste to přece jen vyzkoušet?“ naléhal jsem. „Prosím.“

Zjevně si pomyslela, že jsem cvok, ale vytáhla ze zásuvky pod pultem nůžky a rozstřihla plastový obal nabíječky. Zastrčila ji do zásuvky a vzala si ode mě telefon.

„Prosím, nabíjí se,“ ohlásila. „Poznáte to podle těch čáreček, co běhají na okraji.“

Podíval jsem se, a opravdu, displej telefonu už nebyl úplně prázdný jako předtím.

„Děkuji vám. Mohla byste přístroj zapnout?“

Stiskla tlačítko na vrchní straně. Obrazovka se rozsvítila a přístroj přehrál pětitónovou melodii. Prodavačka mi podala telefon, stále připojený na nabíječku.

Na obrazovce svítila výzva Zadejte bezpečnostní kód.

„Už dlouho jsem ten telefon nepoužíval a nemůžu si bezpečnostní kód vybavit,“ vykládal jsem jí. „Nemohla byste to nějak zařídit?“

„Ani náhodou,“ odsekla pohoršená mým návrhem. „To se nesmí. Jak mám vědět, že je to váš telefon?“

„Takže teoreticky lze bezpečnostní kód obejít, kdybyste chtěla?“ nenechal jsem se odradit.

„Pochybuju,“ pravila. „Ale Carl by to asi svedl.“

„Kdo je Carl?“

„Pracuje vzadu,“ objasnila mi. „Spravuje mobily. Je strašně chytrej.“

Zmizela a vzápětí se vrátila s mladíkem, který na mě dojmem děsně chytrého nepůsobil. Měl na sobě vybledlé, potrhané a roztřepené modré džíny, obyčejné bílé tričko a pletenou hnědou čepici, která mi připomínala pletený kryt na čajovou konvici. Zpod čepice mu do všech stran trčely chomáče světlých vlasů a další řídké světlé chmýří mu vyráželo na bradě.

„Mohl byste odemknout tenhle telefon?“ požádal jsem ho.

Neodpověděl, ale vzal mi telefon z ruky a podíval se na něj.

„Jaký je čtyřmístný bezpečnostní kód?“ zeptal se.

„Nevím,“ odpověděl jsem trpělivě. „Proto potřebuju telefon odemknout.“

„A co číslo IMEI?“ dotazoval se.

„IMEI?“

„International Mobile Equipment Identity, to je patnáctimístné identifikační číslo mobilního telefonu, přidělené výrobcem,“ vysvětloval pomalu, jako malému dítěti.

„Nemám tušení.“

„Normálně je označený uvnitř telefonu,“ prohlásil, sejmul zadní kryt a vyndal baterku. „Hele! Někdo ho odstranil. Tady by měla být nálepka,“ řekl a ostražitě se na mě zadíval.

„Jak jinak se dá číslo IMEI zjistit?“ optal jsem se a nevšímal si jeho podezíravých pohledů.

„Můžete namačkat *+o6+ na klávesnici, když je odemčená,“ sdělil mi nevstřícně. „Nebo to máte natištěný na nálepce na krabici, když si telefon kupujete.“

Rozhodl jsem se, že mu nebudu vykládat, že jsem telefon nekoupil. Jenom bych posílil jeho názor, že telefon je kradený, a mám-li usuzovat podle dosavadního dění, pak to nejspíš bude pravda.

Mladík vrátil baterku do přístroje a zapnul ho. Na displeji se znovu objevila výzva Zadejte bezpečnostní kód.

„Bez čísla IMEI by to nešlo?“ naléhal jsem.

„Ne, pane,“ řekl a telefon mi vrátil. „Bez čísla IMEI nebo bezpečnostního kódu vám nepomůžu. Jedině že bych vymazal celou paměť telefonu. To si přejete?“

„Ne,“ zamítl jsem nabídku rychle. Právě paměť telefonu mě nejvíc zajímá.

Zaplatil jsem dívce za nabíječku a vrátil se s nákupem domů do Nádražní ulice. Znovu jsem se usadil u kuchyňského stolu a přemýšlel, co dál.

Rád bych věděl, jaký může být ten bezpečnostní kód.

Namačkal jsem 3105. Otec se narodil jednatřicátého května.

Displej mi okamžitě sdělil Neplatný bezpečnostní kód, načež se vrátil k výzvě Zadejte bezpečnostní kód.

Zkusil jsem americký způsob zápisu dat, a dočkal se stejného výsledku.

Navolil jsem rok otcova narození. Neplatný bezpečnostní kód.

Potom jsem zkusil 1234. Neplatný bezpečnostní kód.

Nahlédl jsem do fotokopie otcova řidičského průkazu a namačkal 0312, číslo jeho domu. Neplatný bezpečnostní kód.

Řidičský průkaz uváděl, že datum narození Alana Gradyho je 15. března 1948. Vyzkoušel jsem 1503. Neplatný bezpečnostní kód. Naťukal jsem 1948. Neplatný bezpečnostní kód.

Může to být úplně cokoli. Zajímalo by mě, kolik chybných pokusů ještě mám, než se telefon zablokuje navždycky. Jestli je kód založený na jeho telefonním čísle, pak holt nemám žádnou šanci.

Spočítal jsem si, že existuje deset tisíc různých kombinací čtyř čísel. Kdybych každých deset sekund zadal jednu možnost, zabralo by mi to sto tisíc sekund, pokud bych neudělal žádnou chybu. Sto tisíc sekund je… Seděl jsem tam a v duchu se věnoval aritmetice… tisíc šest set šedesát šest a dvě třetiny minuty, což je… skoro dvacet osm hodin. Bez spánku a bez přestávek. Taky za předpokladu, že by se telefon definitivně nezablokoval, protože jsem překročil přípustné množství chybných pokusů. Musí existovat nějaký lepší způsob.

Vzal jsem telefon a nabíječku a rozhodl se, že se vrátím ke Carlovi a zjistím, jestli by přece jen neměl nějaký nápad.

Nedošel jsem k němu.

Seděl jsem v autě před obchodem, koukal na telefon ve své ruce a nevěřil vlastním očím. Namačkal jsem datum svého narození, 2504, jen tak z legrace, a najednou jsem si na displeji přečetl – Bezpečnostní kód přijat.

Takže nezapomněl. V jeho životě samozřejmě mohlo 25. dubna dojít i k jiným událostem, ale já budu předpokládat, že si zapamatoval datum mého narození.

Telefon mi v ruce zazvonil, až jsem nadskočil.

Přijal jsem volání.

„Spojili jste se s hlasovou schránkou,“ sdělil mi odosobněný ženský hlas. „Prosím, uveďte svůj bezpečnostní kód.“

Už zase, pomyslel jsem si. Zkusil jsem 2504.

„Máte tři zprávy,“ informoval mě hlas. „Zpráva číslo jedna byla přijata jedenáctého června v deset hodin třináct minut.“

Dva dny po otcově smrti.

„Alane, tady je Paddy, Paddy Murphy,“ ozval se mužský hlas se silným irským přízvukem. „Kde jste? Měl jste se mi včera ozvat.“

Usoudil jsem tudíž, že Paddy Murphy a Potměšilé oko nejsou jedna a tatáž osoba. Jinak by přece věděl, proč se mu otec neozval.

Zprávy dvě a tři byly rovněž od Paddyho Murphyho, přičemž zněly stále naléhavěji, žádaly a pak už přímo prosily, aby Alan zavolal.

„Číslo volajícího je křížek 353 42 3842…“ ohlásil nehmotný hlas, když jsem stiskl správné tlačítko. Zapsal jsem si číslo do notýsku, který v autě stále vozím ve schránce na rukavice. Křížek 353 znamená, že číslo se nachází v Irské republice. Třeba je Paddy Murphy ten člověk, za nímž otec letěl na návštěvu do Dublinu.

Zakže teď stačí, abych našel jistého Paddyho Murphyho v Irsku. Jednoduché, pomyslel jsem si. Určitě to bude snazší než najít v Číně někoho, kdo se jmenuje Čang.

Navíc mám Paddyho telefonní číslo, což pomůže.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024