Kapitola 19
Ve středu dopoledne jsem se pustil do zařizování otcova pohřbu. Rozhodl jsem se pro kremaci, protože mi to připadá jako jednoznačnější konec. Koronerův úřad však měl jiné představy.
„Policie stáhla své námitky proti pohřbu,“ sdělil mi úředník, „ale o kremaci se nezmínila. A nemám žádnou zprávu od KP.“
„KP?“ nechápal jsem.
„Od Korunní prokuratury,“ objasnil mi.
Povzdechl jsem si. Proč musí být všechno tak zatraceně složité?
„Mohl byste se jich tedy otázat, jestli mají nějaké námitky proti kremaci?“ navrhl jsem.
„Co kdybyste se jich zeptal sám?“ vytáčel se úředník.
„Ale vám to přece musí říct oni, takže se s nimi stejně budete muset spojit. Proč jim tedy rovnou nezavoláte?“
„No dobře, to by asi šlo,“ ustupoval zdráhavě.
„Výborně,“ řekl jsem, než si stačí vymyslet nějakou další výmluvu. „Zavolám vám za patnáct minut.“
Zatím jsem se na internetu pustil do hledání pohřební služby poblíž nemocnice ve Wexham Parku. Byla jich tam spousta. Nikdy mě nenapadlo, že umírání je v téhle části Berkshiru tak populární.
Taky jsem si nikdy neuvědomil, jak drahá může smrt být. Základní pohřeb bez ozdůbek stojí kolem tisíce liber, a přitom nezahrnuje značnou částku za místo na hřbitově či poplatek za použití krematoria. K tomu je třeba připočítat cenu za nezbytná osvědčení, stejně jako odměnu tomu, kdo povede obřad. Rychle se tak dostanete na pořádnou sumu. Nemluvě o příplatcích, pokud byste si přáli ekologickou kartonovou rakev nebo sbor. Začal jsem si říkat, že jsem si měl na pokrytí nákladů vzít z modře zabalených svazků víc peněz.
Docela by mě zajímalo, co by se stalo, kdybych tu nebyl.
Zavolal jsem znovu koronerův úřad.
„Policie nakonec souhlasí i s kremací ostatků pana Talbota,“ sdělil mi úředník. „A KP to v danou chvíli zřejmě nezajímá, neboť zatím nebyl za zločin nikdo zatčený.“
„Skvěle,“ liboval jsem si. Zjistil jsem, že cena za kremaci je podstatně nižší než za místo na hřbitově. „Povězte mi,“ pokračoval jsem, „kdo zařídí a uhradí pohřeb, když někdo ze zahraničí zemře v Anglii a nemá tu rodinu ani přátele?“
„Musel by se o to postarat místně příslušný úřad hygieny a životního prostředí,“ informoval mě.
„A ten by i zaplatil?“ vyptával jsem se.
„Ano,“ přitakal. „Ale pak by se pokusili dostat peníze zpátky od rodiny nebo z pozůstalosti zesnulého. Tady to ovšem nepřichází v úvahu, protože vy jste nejbližší příbuzný, takže můžete pohřeb uhradit.“ V jeho podání to znělo velmi jednoduše.
„Co kdybych si to nemohl dovolit?“ vyzvídal jsem.
„Mohl byste si podat žádost o příspěvek na Sociální fond. Ale abyste na něj měl nárok, musel byste už pobírat nějaký druh podpory.“
Nepřipadalo mi spravedlivé, že se otec z čista jasna objevil, když jsem si myslel, že je již třicet sedm let po smrti, jen aby na má bedra padly náklady na jeho pohřeb, zvlášť když jeho smrt způsobil někdo cizí, kdo mu vrazil nůž do břicha. Bylo mi ovšem jasné, že nemá smysl se dohadovat. Těžko očekávat nějaké sympatie vůči člověku, který zavraždil svoji manželku, byť se nakonec sám stal obětí násilného trestného činu. Prostě musím být zticha a platit.
Zavolal jsem první pohřební službu na seznamu.
„Mohli bychom vás zařadit na pátek,“ řekl mi jejich zástupce. „Máme ve Sloughu odřeknutou kremaci. Je to ovšem dost narychlo.“
Pobaveně jsem se zahloubal nad představou, jak může někdo u pohřební služby zrušit kremaci. Třeba se zesnulý zázračně vrátil mezi živé.
„V kolik hodin v pátek?“ otázal jsem se.
„Ve tři hodiny.“
Pátek je už za dva dny, ale na tom nejspíš nezáleží. Není pravděpodobné, že by se pohřbu kromě mě měl zúčastnit ještě někdo jiný. Položil jsem si otázku, jestli se nemám pokusit spojit s otcovou rodinou v Austrálii a optat se jich, zda by chtěli přijet. Vždyť ale ani nevím, koho bych měl kontaktovat, a za poslední dva týdny se mi tam odtud nikdo neozval ani přímo, ani prostřednictvím koronerova úřadu, kde mají moji adresu.
„Pátek ve tři bude v pořádku,“ sdělil jsem pohřebnímu ústavu.
„Dobře. Kde se nachází tělo vašeho otce?“
Dobrá otázka. „Předpokládám, že stále v nemocnici ve Wexham Parku,“ řekl jsem. „Nejsem si ale jistý. Bude to vědět koronerův úřad.“
Začal jsem mu diktovat jejich číslo.
„Není třeba,“ zarazil mě. „Číslo máme. Všechno zařídíme.“
Nepochybně za příslušný poplatek, pomyslel jsem si jízlivě.
„Mám sehnat někoho na obřad?“ zeptal jsem se.
„O to se rovněž postaráme, budete-li si přát, a nemusí to být nic náboženského, jestli nechcete,“ ujišťoval mě. „Obřad může vést kdokoli. Třeba i vy sám, pokud vám to tak vyhovuje.“
„Ne,“ odmítl jsem. „Myslím, že zesnulý by si přál vikáře či někoho podobného.“
Nechápal jsem, proč si to myslím. Třeba bych já sám dal přednost duchovnímu. Nejsem nijak nábožný, ale přišlo by mi dost zvláštní, kdybych vedl obřad a zároveň byl jediným přítomným truchlícím. Raději ať se toho ujme takzvaný odborník.
„Máte nějaká přání ohledně hudby nebo chvalozpěvu?“ vyptával se zástupce pohřební služby.
„Ne. Budu souhlasit se vším, co vikář zvolí.“ Neřekl jsem výslovně, že pár stručných slov a urychlený odjezd do kremační pece by byly ideálním řešením, ale dal jsem jasně najevo, že si přeji jednoduchý pohřeb. Postačí přijatelné minimum, řekl jsem zástupci pohřební služby. Léta jsme s otcem neměli blízký důvěrný vztah.
„Přejete si umístit na rakev květiny?“ otázal se ještě.
„Ani ne.“ Historicky se řezané květiny pokládaly na rakev a okolí, aby jejich sladká vůně překryla nevítané pachy, které by mohly pronikat ven z rozkládajícího se těla. Předpokládám, že otcovo tělo bylo od jeho smrti uchováno v příslušném chladicím zařízení, květiny tudíž nebudou nutné.
„Vzhledem ke krátkému termínu bychom uvítali předem plnou úhradu kreditní kartou,“ upozornil mě muž.
„To je obvyklý postup?“
„Naprosto obvyklý,“ ujistil mě. „Zvláště pak když zesnulý není rezidentem v této zemi a nemá zde žádnou pozůstalost k projednání.“
Jelikož je v Británii zvykem, že se rakev spálí s tělem, chápal jsem, že pro pohřební službu by bylo poměrně obtížné žádat vrácení zboží v případě, že nedojde k úhradě.
Dal jsem mu číslo své kreditní karty a adresu.
„Děkuji, pane Talbote. Samozřejmě vám posléze zašleme účet s vyčíslením jednotlivých položek.“
„Také děkuji.“
Obchod se životem a smrtí jde dál.
Říkal jsem si, že u pohřební služby je asi těžké být dobrým prodejcem. Měla by existovat nějaká hranice, za níž se prodej vyšší třídy pohřbu, a tudíž nákladnější rakve truchlícím pozůstalým stává místo slušné podnikatelské aktivity vykořisťováním. Zejména když rakev v krematoriu při teplotě přesahující osm set padesát stupňů Celsia stejně prakticky okamžitě shoří na popel.
„Je třeba, abych ještě něco zařídil?“ ověřoval jsem si.
„Úmrtí musí být zapsáno na matrice,“ vysvětloval. „Je-li ovšem stále předmětem vyšetřování, pak bude muset zápis počkat, až šetření skončí. Koroner mezitím vystaví prozatímní úmrtní list a vy budete muset podepsat formulář A.“
„Co je formulář A?“
„Žádost o kremaci. Musí ji podepsat vykonavatel pozůstalosti nebo nejbližší příbuzný. To ale můžete udělat přímo před obřadem. Všechno ostatní si u koronera zařídíme sami.“
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Uvidíme se v pátek odpoledne.“
Chvíli jsem seděl v kanceláři a přemýšlel, koho bych měl informovat. Předpokládám, že policie by chtěla o pohřbu vědět, ale mám povinnost jim to sdělovat? A měl bych říct babičce, že její syn má v pátek pohřeb? Asi ne, rozhodl jsem se. Proč ji zbytečně rozčilovat.
A co Sophie?
O mých rodičích jsme si nikdy nepovídali, protože jsem se ani na jednoho z nich nepamatoval. Vždycky žila v domnění, že mi oba rodiče zahynuli při automobilové nehodě, když jsem byl malý. Mám jí teď vykládat, že Alan Charles Grady, muž, kterému patřil černočervený batoh, muž, který byl zavražděn na dostihovém parkovišti v Ascotu, byl ve skutečnosti můj otec Peter James Talbot? Že nebyl sedmatřicet let mrtvý, jak si myslela, ale že je mrtvý teprve patnáct dní? A mám jí říct, že moje matka taky nezemřela při automobilové nehodě, nýbrž že byla uškrcena pod paigntonským molem? A navíc, že za to byl zodpovědný otec?
Rozhodl jsem se, že až přijde čas, všechno Sophii o událostech posledních dvou týdnů povím, ale teď ještě ne. Po návratu z léčebny má dost starostí sama se sebou. Rozhodně nechci narušit rovnováhu jejího života v době, kdy si stále ještě zvyká na nové léky.
Na otcův pohřeb tedy půjdu sám.
* * *
Luca přijel do Nádražní ulice v poledne a přivedl s sebou chlapce s ježatými vlasy. Douglase Masterse, usoudil jsem. Kluk vypadal na šestnáct. Měl na sobě červenou kostkovanou košili s vyhrnutými rukávy, světle hnědé denimové kalhoty, které hrozily, že mu každou chvíli sjedou z boků, zašlé bílé tenisky a žluté ponožky.
„Nazdar,“ pronesl jsem zvesela a podával mu ruku.
„Dobrej,“ odpověděl bez humoru. Stiskl mi ruku, ale opatrně. Nepopošel, jen se naklonil dopředu, aby na ni dosáhl.
„Je dost starý?“ obrátil jsem se na Lucu. Minimální věk pro práci bookmakera nebo jeho asistenta je osmnáct let.
„Je mi vosumnáct,“ ujistil mě kluk.
„Je mi líto, ale musím požádat o nějaký doklad totožnosti,“ trval jsem na svém.
Vytáhl z kapsy řidičský průkaz s oslíma ušima a podal mi ho. Podle průkazu mu skutečně bylo osmnáct let a dva měsíce. Na fotce vypadal dokonce na třináct.
„Dobře, Douglasi, děkuju. A vítej.“
„Duggie,“ opravil mě. „Nebo Doug. Hlavně ne Douglas.“
„Dobře,“ zopakoval jsem. „Tak tedy Duggie.“
Přikývl. „A co vy?“ zajímal se.
„Zatím mi říkej pane Talbote,“ navrhl jsem.
„A jemu?“ kývl Duggie k Lucovi.
„To záleží na panu Mandinim,“ upozornil jsem ho.
„Můžeš mi říkat Luco.“
Chlapec znovu přikývl. „Já jen abych věděl,“ vysvětlil.
Musel jsem uznat, že pan Masters šetří slovy i výrazem. V němé otázce jsem k Lucovi pozvedl obočí.
„Duggie bude v pořádku,“ postavil se Luca za svého mladého přítele. „Zatím se jen trochu stydí.“
„Nestydím,“ ohradil se Duggie s jistotou a bez servítků. „Jen jsem vopatrnej. Neznám vás.“
„Vždycky jsi opatrný vůči lidem, které neznáš?“ optal jsem se ho. Můj umírající otec mě nabádal, abych si dával pozor na všechny lidi.
„Jo,“ souhlasil Duggie obzvlášť opatrně.
„Dobře,“ snažil jsem se o lehký tón. „Přesně to je u bookmakerské práce potřeba. Člověk ani nemůže být dost opatrný, protože své zákazníky doopravdy nezná a neví, co by mohli mít za lubem.“
Díval se na mě s hlavou ke straně. „Děláte si prdel?“ otázal se pomalu.
„Něco takového,“ odpověděl jsem.
Usmál se. Byl to jen velice prchavý úsměv, ale oproti předchozímu výrazu šlo o značné vylepšení.
„Tak to jo, v pohodě,“ sdělil nám.
„Měli bychom jet,“ řekl jsem s úsměvem, „nebo přijedeme pozdě.“
Všichni tři jsme nasedli do mého volva, Luca vedle mne a Duggie dozadu. Když jsme vyráželi na dostihy do Worcesteru, Sophie nám přišla zamávat ke dveřím.
„Jak se jí daří?“ zeptal se mě Luca a taky jí zamával.
„Dobře.“ Nechtělo se mi o takových věcech mluvit před Douglasem, ale mladíkovi na zadním sedadle to zapalovalo rychle.
„Je nemocná?“ zeptal se za mými zády.
„Teď je jí dobře, děkuju.“ Doufal jsem, že tím rozhovor na dané téma skončí.
„Rakovina, co?“ optal se však Duggie.
„Ne.“
„Moje máma měla rakovinu,“ oznámil nám. „Nakonec ji zabila.“
„To je mi líto.“
„Jo. Všem je to líto, ale to mi ji nevrátí,“ pronesl tesklivě.
Na to nebylo co říct, a tak jsme chvíli jeli mlčky. Pak jsem se rozhodl trochu chlapce rozptýlit.
„Duggie,“ oslovil jsem ho, „jak dobře znáš ostatní v elektronickém klubu?“
„Pár jich znám,“ odpověděl. „Proč?“
„Jsi vůči nim taky opatrný? Nebo bys jim věřil?“
„Možná bych jim věřil, že nebudou práskat bengům,“ uvažoval. „To je asi tak všecko.“
„Kolik jich tam je?“
„Nevím. Hromada.“
„Musí jich bejt aspoň šedesát, když se započítaj všecky,“ vložil se do naší debaty Luca. „Některý choděj z vlastního rozhodnutí, ale jiný přijdou, jen když je pošlou od soudu, a další zase občas zmizej, když je zavřou do pasťáku.“
„Kolika z těch šedesáti bys tedy důvěřoval, Duggie?“ vyptával jsem se.
„S čím?“ chtěl vědět.
„S penězi. Třeba, že bys jim řekl, aby ti šli něco koupit nebo za tebe vsadili.“
„Možná půlce,“ odhadl. „Zbytek by to utratil pro sebe. Hlavně za drogy.“
Polovina by stačila, pomyslel jsem si.
„Věděl bys, komu z nich můžeš věřit?“
„Jasně,“ řekl přesvědčeně. „Těm, co jsou mí kámoši.“
„Co jsi provedl, Duggie?“ změnil jsem téma. „Kvůli čemu tě poslali do klubu?“
Následovala dlouhá odmlka.
„Kradl jsem auťáky,“ odpověděl nakonec.
„Kvůli penězům?“ zajímal jsem se.
„Ne, ze srandy.“
„Pořád ještě kradeš auta?“ vyptával jsem se.
„Ne,“ odpověděl stručně.
„Máš v záznamech nějaké tresty?“
Na zadním sedadle vozu opět následovalo dlouhé mlčení.
„Duggie, já se tě neptám proto, abych tě soudil, ale potřebuju to vědět kvůli předpisům, které se vztahují na licenci bookmakera.“
Podle podmínek pro vydávání licencí, jak je stanoví rozsáhlý zákon o sázkách, hrách a loteriích z roku 2005, předchozí tresty samy o sobě neznamenají, že by žadatel nemohl licenci bookmakera obdržet. Nejsou ani překážkou pro vykonávání fukce asistenta bookmakera. Potřeboval jsem to ale vědět. Odsouzení za násilné trestné činy by znamenalo jednoznačné NE.
„Jo,“ přiznal Duggie.
„Jen za vykrádání aut?“ zeptal jsem se. Odsouzení za podvody by bylo také nepřípustné.
„Jo,“ uznal neochotně. „Já to ale neudělal. Řekli mi, že se mám přiznat.“
„Kdo ti to řekl?“
„Náš slizkej advokát. Byla nás parta. Všecky nás sebrali. Advokát povídal, že dostanem menší tresty, když se přiznáme. Tak jsem se přiznal.“
„Ale proč, když jsi to neudělal?“
„Byl jsem v tý káře, ne?“ namítl. „Ale nevěděl jsem, že je kradená. Ten úlisnej advokát povídal, že to vyjde nastejno, tak bych se měl přiznat.“
Nebyl jsem si jistý, jestli mu mám věřit.
„To je všechno? Máš jen jeden trest?“
„Jo,“ přikývl.
„Dobře.“
Nějakou chvíli jsem jel dál mlčky.
„Já vám prachy neukradnu, jestli vám jako jde vo tohle,“ prohlásil Duggie nakonec.
Ne, o to mi nešlo, ale stejně si na něj dohlédnu.
* * *
Středeční mítink ve Worcesteru byl v porovnání s předchozím večerem v Towcesteru poklidný. V jednotlivých dostizích startovalo poměrně málo koní, a ačkoli dostihové závodiště leží dost blízko středu města, nedorazilo ani mnoho sázejících. Ti, kteří přišli, zas vypadali, že s sebou na sázky nemají moc peněz, a celkově se odpoledne nevyvíjelo nijak příznivě. Sotva nám pokryje náklady na cestu.
Nicméně jedním ze světlých bodů se ukázal být Duggie. S postupujícím dnem se otevíral a zjevně se začínal velmi bavit. Čím více zodpovědnosti za výplatu vítězných tiketů jsem mu svěřoval, tím větší důvěru v jeho schopnosti jsem nabýval.
„Kde jsme v pondělí?“ optal jsem se Lucy, když jsme po posledním dostihu balili své stanoviště.
„Nikde,“ odpověděl. „Máme volno.“
„Už ne,“ zarazil jsem ho. „Pojedeme do Bangor-on-Dee.“
„To je docela dlouhá cesta kvůli mrňavýmu mítinku,“ utrousil.
„Stejně pojedeme,“ trval jsem na svém. „Prostudoval jsem si přihlášky. Pověz Larrymu Porterovi, aby jel taky. A řekni mu, ať s sebou vezme kouzelnou skříňku.“
Luca přestal nakládat zařízení na vozík, narovnal se a zadíval se na mě.
„Tak jo,“ usmál se nakonec. „Řeknu mu to.“
„A Luco,“ dodal jsem, „potřebuju, abys pro mě v pátek něco udělal.“
„V pátek jsme ve Warwicku,“ upozornil mě.
„Už nejsme. V pátek budeme mít od dostihů volno. Chtěl bych, abys zašel do klubu mezi ty mladé elektronické delikventy a vybral mezi nimi spolehlivé kluky, Duggieho přátele. Potřebuju jejich pomoc.“
Vysvětlil jsem mu podrobně, co má udělat, a jeho nadšení vylétlo až k oblakům. O tom, že já strávím páteční odpoledne v krematoriu ve Sloughu na otcově pohřbu, jsem se nezmínil.
„Duggie ti pomůže,“ řekl jsem, když jsme nakládali vybavení dozadu do volva. „Zřejmě je dost dobře zná.“
Duggie se usmál. „Znamená to, že jsem ten flek dostal?“ dotazoval se.
„Jsi ve zkušební lhůtě,“ řekl jsem. „Do pondělí.“
Nejistě na mě pohlédl.
„Ne, to je něco jiného než podmínka,“ rozesmál jsem se.
Ve špičce cestou zpátky po M42 a potom v mém domě v Kenilworthu jsme naše plány důkladně prodiskutovali.
„Takže Warwick zejtra večer, co?“ prohodil Luca.
„Rozhodně,“ přitakal jsem. „Chcete přijet nejdřív ke mně, nebo pojedete rovnou tam?“
„Přijedem nejdřív sem,“ odpověděl Luca. „První dostih začíná v šest třicet. Tak tady v pět?“
„Výborně, v pět,“ souhlasil jsem.
„Doufám, že vaše manželka bude v pořádku, pane Talbote,“ prohlásil Duggie, když se soukal k Lucovi do vozu.
„Děkuju, Duggie.“
Půjde to s ním, usoudil jsem.
* * *
Atmosféra v domě by se dala krájet nožem, takové napětí mezi sestrami panovalo. Příměří se zřejmě stalo minulostí.
Sophie mi přišla naproti do haly se stisknutými rty a hněvivým pohledem v očích. Kývla hlavou směrem ke schodišti a pohlédla vzhůru. Ihned jsem pochopil, že si přeje, abych šel nahoru. Vyhověl jsem a ona se vydala za mnou.
V bezpečném soukromí naší ložnice mě seznámila s problémem. Ne že bych ho sám nedokázal uhodnout.
„Můj zatracený otec!“ vybuchla. „Proč nemůže být trochu rozumnější?“
Šlo o řečnickou otázku. Já sám jsem si ji kladl neustále od prvního dne, kdy jsem se s ním potkal.
„Co zase provedl, lásko moje?“ zeptal jsem se co nejkonejšivějším tónem.
„Ale nic,“ vyhrkla frustrovaně.
Ať řekl cokoli, zcela zřejmě se to týkalo mě a Sophie se najednou rozhodla, že mi to raději nepoví, snad aby nezranila mé city.
„Pojď a posaď se, lásko,“ vyzval jsem ji. Sám jsem si sedl na okraj postele a poklepal na místo vedle sebe. Posadila se ke mně. Vzal jsem ji kolem ramen. „A teď mi to hezky všechno pověz,“ pobídl jsem ji.
„Když otec je takový mizera,“ rozplakala se.
„Ale no tak,“ hladil jsem ji po hlavě. „Ať řekl cokoli, tak zlé to být nemohlo.“ Mlčela, tak jsem pokračoval. „Nejspíš ti řekl, že to já jsem příčinou všech tvých problémů a že by ti bylo daleko lépe, kdybys ode mě odešla a žila s ním a s matkou.“
Narovnala se a podívala se na mě. „Jak to můžeš vědět?“ podivila se.
„Protože tohle říká vždycky. Nevšímej si ho. Nemá pravdu.“
„Vím, že nemá pravdu,“ řekla Sophie. „Taky jsem mu to pověděla. Vlastně jsem mu řekla, že to on je příčinou mých problémů, ne ty.“
„To se mu určitě nelíbilo,“ rozesmál jsem se.
„Ne.“ Taky se zasmála. „To se mu nelíbilo.“ Utřela si oči papírovým kapesníkem z krabice na nočním stolku. „Prohlásil, že mě vydědí, jestli ‚nedostanu rozum‘, jak to nazval.“
„Počítám, že ‚dostat rozum‘ znamená rozvést se s bookmakerem,“ poznamenal jsem.
„Ano,“ napůl se smála a napůl plakala. „Řekla jsem mu, že pokud jde o mě, může si tu svoji závěť strčit do zadku.“
„Hodná holka,“ objal jsem ji.
„Pak se do toho vložila ta zatracená Alice.“ Sophiino rozčilení narůstalo. „Najednou souhlasila s tím starým bláznem. Dala jsem jí co proto, to mi věř.“
„Já myslel, že Alice mě má ráda?“
„Řekla bych, že má,“ kývla Sophie, „ale je z toho starého tyrana tak vyděšená, že se mu nedokáže vzepřít.“
Tolik tedy, pokud jde o Aliciny okované špičky bot, jimiž otce nakopne, jak slibovala. Hm, tak nanejvýš růžovou huňatou bačkůrkou, pomyslel jsem si.
„Takže teď jste rozhádané i s Alicí?“ pátral jsem.
„Vypadá to tak,“ připustila.
„Předpokládám, že Alice je pořád ještě tady.“
„Dole v kuchyni,“ odpověděla Sophie. „Ale povídala, že pojede domů, hned jak se vrátíš.“
„Chceš, aby odjela?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ řekla. „Ne,“ odmlčela se. „Já vlastně nevím, co chci.“
„Pojďme dolů a já si dám s Alicí skleničku vína,“ navrhl jsem. „Se sklenicí vína všechno vypadá lépe.“
„Já si maličkou sklenku dám taky,“ rozhodla se Sophie.
„Skvěle.“
Sešli jsme dolů a podle očekávání našli Alici v kuchyni. Přímo bublala.
Otevřela ústa, ale než stačila něco říct, rychle jsem ji zarazil: „Nedělej to. Neříkej nic, čeho bys později litovala.“
Zavřela pusu.
„Výborně,“ řekl jsem. „A teď si všichni dáme něco k pití.“
Přešel jsem k ledničce, vytáhl láhev bílého vína a nalil tři skleničky. Posadil jsem se ke kuchyňskému stolu a obě děvčata se ke mně připojila.
„Výborně,“ zopakoval jsem. „Všichni víme, že váš otec je idiot.“ Alice už zase otevírala ústa, jak se chystala něco říct, ale zarazil jsem ji mávnutím ruky. „Není ale takový idiot, aby nás nedokázal poštvat proti sobě navzájem.“
„Ale…“ začala něco říkat.
„Podívejte,“ přerušil jsem ji, „obě jste dnes pravděpodobně řekly něco, co jste říkat neměly. Obě se cítíte dotčené. Ale tím to může skončit, teď hned, jestli budete chtít. Takže si dejte víno a chviličku přemýšlejte.“
Zvedl jsem sklenku jako na přípitek a podržel ji tak. Sophie se chopila své skleničky a napodobila mě. Pomalu se k nám připojila i Alice.
„Na zdraví,“ řekl jsem. Zavdali jsme si s Alicí pořádný lok, zatímco Sophie pouze usrkla. „Tak je to lepší. Jsme zase přátelé?“
Ani jedna z dívek neodpověděla, ale obě se ještě napily vína.
Nakonec napětí prolomila Alice, která se zasmála.
„Nenapadlo tě někdy, že by ses mohl stát diplomatem?“ obrátila se ke mně. „Mám pocit, že bys dokázal domluvit mír i na Blízkém východě.“
„Nemám šanci, Arabové nepijou alkohol.“
Všichni jsme klesli zpátky ke stolu a nezvladatelně se řehtali mému nevkusnému vtipu.
Zdálo se, že když už ne v pásmu Gazy, aspoň v Nádražní ulici byl pro tu chvíli znovu nastolen mír. Měl jsem radost. Nepřál jsem si, aby Alice před pondělkem odjela domů.
