Kapitola 8
„Telefony taky?“ optal jsem se.
Luca freneticky mačkal tlačítka na svém mobilu.
Přikývl. „Jako předtím.“
Účinek byl děsivý. Najednou všemi směry pobíhali muži s vysílačkami v rukou a stočenými dráty nad límci, asi aby si mohli dát sluchátka do uší, jak jsem odhadoval. Prohlíželi tabule bookmakerů a pátrali po náhlých změnách kurzů.
„Dvacet liber na vítězství na Burton Banka,“ opakoval mladík přede mnou. Zdržení ho poněkud podráždilo.
„Omlouvám se,“ řekl jsem mu. „Dvacet na vítězství čísla dvě při sedmi,“ přeříkal jsem a otočil se k Lucovi. Podíval se na mne, pokrčil rameny, stiskl klávesy a z tiskárny vyjel tiket. Podal jsem ho mladíkovi, který po něm naštvaně chňapl.
„Po deseti na umístění čísla čtyři,“ přál si další sázkař, rozložitý muž v modré pruhované košili a červené kravatě.
Koukl jsem na kurzy na naší tabuli.
„Po deseti librách na umístění čtyřky při patnácti ku jedné,“ ohlásil jsem a tiket se poslušně objevil.
Deset liber na umístění nebude stačit na podstatnou změnu kurzů ani u relativního outsidera, pomyslel jsem si.
Něco se však dělo. Viděl jsem některé muže s peckami sluchátek v uších, jak pobíhají podél řady bookmakerů a podávají sázky.
U mě se ale nikdo nepokoušel uzavřít sázky, které by ovlivnily kurzy, a naše tabule se za pět minut zbývajících do dostihu takřka nezměnila. To ovšem nebránilo chlápkům se sluchátky, aby dál neběhali sem a tam, nepokřikovali na sebe navzájem nebo nehulákali přímo do svých vysílaček.
„Jak to myslíte, že je obsazená?“ povykoval jeden z nich do svého přístroje.
Odpověď jsem neslyšel, neboť mu šla přímo do sluchátka v uchu.
„Tak ji odtamtud okamžitě vyšoupněte,“ zařval. Obrátil se k jednomu z dalších rozrušených mužů. „V telefonní budce je nějaká zatracená ženská a vykecává se tam.“
Bylo to skoro legrační.
Larry Porter si to nepochybně myslel, stál široce rozkročený a hlasitě se řehtal.
„Je to zpátky,“ hlásil Luca, jakmile se startovní boxy otevřely a útok kavalerie se rozjel.
„To je ale překvapení,“ utrousil jsem.
Sledoval jsem na velké obrazovce, jak se dostih vyvíjí. Jak je u Wokinghamu obvyklé, třicet účastníků se rozdělilo do dvou natěsnaných skupin běžících při bariérách na každé straně dráhy, což pro komentátora tradičně znamená noční můru.
Handicaper se sice tak docela nedočkal svého snu o mnohonásobném mrtvém doběhu, nicméně koně dorazili do cíle velice těsně po tuhém boji, přičemž ti na bariéře u tribuny měli nepatrnou výhodu.
„První skončil kůň číslo čtyři,“ ozvalo z veřejného ozvučného systému. „Druhý číslo jedenáct, třetí číslo dvacet šest, čtvrtý kůň číslo dvě.“
Takže Burton Bank, kůň číslo dvě, skončil čtvrtý. Byl opět jasným favoritem se startovním kurzem pět ku jedné, tudíž některé z těch sázek přes vysílačky a sluchátka v uších jistě směřovaly ke snížení jeho kurzu. Ve čtvrtek se při Zlatém poháru kurz favorita Brent Cruda prudce změnil, a tak dnešním prvním instinktivním hnutím velkých hochů, pomyslel jsem si, musela být snaha přiložit na favorita a snížit tak jeho kurz. Moc jim to neprospělo.
Vítěz se vyplácel podle startovního kurzu patnáct ku jedné. Na tom ovšem nebylo nic podezřelého. Startovní kurz vítěze Wokingham Stakes vcelku běžně býval na dvaceti ku jedné či výše.
„Co to všechno mělo znamenat?“ obrátil jsem se na Lucu.
„Nevím,“ odtušil. „Nevypadá to, že by se nějak moc stalo.“
„Ne,“ souhlasil jsem. „Ale byla to švanda, dokud to trvalo.“
„Odkud všecky ty chlápci jsou?“ zamyslel se Luca. „To se snad schovávali někde na tribuně.“
„Podle mě to trochu přehnali,“ poznamenal jsem.
„Museli minule přijít o pěknej balík.“
„Vsadil bych se, že tentokrát se jim taky moc nedařilo,“ ušklíbl jsem se. „A to se jim nelíbí,“ zasmál jsem se.
„Patří jim to,“ zasmál se i Luca.
Opravdu jim to patří, pomyslel jsem si. Velcí hoši nemají žádné sympatie k nezávislým bookmakerům, snaží se z nás vyždímat, co se dá, nemohou tedy na oplátku očekávat nějaký zvláštní soucit, když je něco převálcuje. Vlastně je pravda, že jsme si to nezř…
