Kapitola 2
„Ale vy nemůžete být můj otec,“ bránil jsem se zmateně. „Můžu,“ pravil rozhodně, „a taky jsem.“
„Můj otec je mrtvý,“ namítl jsem.
„Jak to víš?“ vyptával se. „Viděl jsi ho umírat?“
„Ne,“ připustil jsem. „Já jen… vím to.“
„To ti řekl děda?“
Nohy se pode mnou podlamovaly. Je mi třicet sedm a pokud se pamatuju, vždycky jsem věřil, že nemám otce. Ani matku. Že jsem sirotek. Vychovali mě prarodiče a oba mi vykládali, že moji rodiče zemřeli při automobilové nehodě, když jsem byl maličký. Proč by mi lhali?
„Ale viděl jsem fotku,“ řekl jsem.
„Čeho?“ zajímal se.
„Rodičů,“ vysvětlil jsem.
„Takže mě poznáváš?“
„Ne,“ prohlásil jsem. Jenže fotka byla hodně malá a nejmíň třicet sedm let stará, takže mohl bych ho vůbec podle ní poznat?
„Poslouchej,“ vyzval mě, „nemůžeme si někde sednout?“
* * *
Nakonec jsem si pivo dal.
Posadili jsme se k jednomu stolu u baru, odkud je vidět na předváděcí padok, a muž v krémovém lněném obleku mi pověděl, kdo jsem.
Nevěděl jsem, čemu mám věřit. Nedokázal jsem pochopit, proč by mi prarodiče měli lhát, ale stejně tak mi nebylo jasné, proč se tady najednou objevil tenhle cizinec a proč by mi měl lhát on. Nedávalo to smysl.
„Měli jsme s tvojí matkou autonehodu,“ pověděl mi. Sklopil pohled. „A pak umřela.“ Na dlouho se odmlčel, jako kdyby váhal, zda má pokračovat.
Tiše jsem seděl a díval se na něj. Necítil jsem žádné dojetí, jen zmatek.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Proč co?“ podivil se.
„Proč jste sem dnes přišel a tohle mi vykládáte?“ Začal se mě zmocňovat hněv, že si dovolil takhle mi vtrhnout do mého života. „Proč jste nezůstal tam, co jste byl těch třicet sedm let?“
„Protože jsem tě chtěl vidět,“ oznámil mi. „Jsi můj syn.“
„Ne, to nejsem,“ zařval jsem na něj.
Pár dalších hostů, kteří si sem před cestou domů zašli na rychlý drink, se po nás začalo otáčet.
„Jsi můj syn, ať se ti to líbí, nebo ne,“ pronesl tiše.
„Jak to můžete vědět tak jistě?“ chytal jsem se pomyslného stébla.
„Edwarde, nebuď hlupák,“ protáhl si prsty.
Poprvé mě oslovil jménem a znělo to divně. Jsem křtěný Edward, ale celý život mi všichni říkají Ed nebo Ned. Dokonce ani děda mi neříkal Edwarde, jedině když se na mě jako na malého kluka rozzlobil, protože jsem něco provedl.
„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.
„Peter,“ odpověděl. „Peter James Talbot.“
Otec se skutečně jmenoval Peter James Talbot. Tak to zeleným inkoustem stálo na mém i jeho rodném listě. Každé písmenko těch dokumentů jsem znal zpaměti. Během let představovaly jediné hmatatelné spojení s mými rodiči. Tyhle papíry a malá pomačkaná a vybledlá fotografie, kterou s sebou všude nosím.
Vytáhl jsem peněženku z kapsy a fotografii mu podal.
„Blackpool,“ prohlásil s jistotou, když si obrázek prohlédl. „Tohle je fotka z Blackpoolu. Byli jsme tam na svátky světla v listopadu. Tricia, tvoje matka, byla tři měsíce těhotná. Čekala tebe.“
Vzal jsem si fotografii zpátky a znovu jsem si dobře prohlédl mladého muže vedle tmavě zeleného Fordu Cortina, tak jako jsem to udělal už stokrát předtím. Koukl jsem na muže proti sobě a zase zpátky na obrázek. Nemohl bych s jistotou tvrdit, že je to tatáž osoba, ale taky bych nedokázal jednoznačně říct, že není.
„Jsem to já, věř mi,“ ujišťoval mě. „Tohle bylo moje první auto. Na fotce je mi devatenáct.“
„Kolik bylo matce?“ vyptával jsem se.
„Myslím, že sedmnáct,“ řekl. „Ano, bylo jí sedmnáct. Zkoušel jsem ji na tom výletu učit řídit.“
„Začali jste hodně mladí.“
„No… ano.“ Zatvářil se rozpačitě. „Ty jsi nebyl zrovna v plánu. Bylo to dost překvapení.“
„No tak dík,“ prohodil jsem poněkud sarkasticky. „Byli jste manželé?“ zeptal jsem se ještě.
„Na fotce ne, to ne.“
„A když jsem se narodil?“ Nebyl jsem si jistý, jestli to chci doopravdy vědět.
„To ano,“ prohlásil už zase sebejistě. „To už jsme se vzali.“
Kupodivu se mi ulevilo, že jsem legitimní, a ne nemanželský. Záleží na tom ale vůbec? Ano, rozhodl jsem se, záleží. Znamená to, že mezi rodiči byl závazek a možná i láska. Záleželo jim na sobě, aspoň tehdy.
…
