Kapitola 5
Mezi bookmakery v sektoru vládla nezvykle srdečná atmosféra, když jsme čekali, koho vezmou na dopingovou kontrolu. Totéž se nedalo říct o přítomných zástupcích velkých sázkových kanceláří, kteří stejně jako my tonuli v temnotě a nepochybně si odnesou pokárání za něco, co nemohli ovlivnit.
Řeči se šířily, většinou samé hlouposti, ale na konci dne bylo zcela jasné, že všechny velké společnosti to tak či onak zasáhlo. Tedy pokud budou vyplácet. Bookmakeři obecně, ale řetězce sázkových kanceláří zejména nerady tratí a kolikrát neváhají neproplatit sázky. Zřejmě trpí pocitem, že určování startovního kurzu je jejich a pouze jejich svatým právem a výsadou.
Z našeho hlediska vcelku o žádný velký rozdíl nešlo. Přijal jsem dvě velké sázky, u každé byl vsazený obnos tisíc liber, a pár menších, které následovaly, jakmile sázkaři začali honit kurzy. Tři čtvrtiny z toho Luca odložil u ostatních bookmakerů, když jejich ceny spadly, a o něco víc na internetu během vlastního průběhu dostihu. Oba koně, kteří u nás byli hodně tipovaní, samozřejmě prohráli, a na poslední chvíli jsme přijali jen několik opožděných sázek na favorita, jež budeme muset vyplatit, včetně padesáti liber na vítěze od AJ. Většina sázek uzavřených u nás na Brent Cruda proběhla dříve, kdy byl jeho kurz ještě na pari, a ne patnáct ku osmi. My na rozdíl od sázkových kanceláří vždycky vyplácíme v kurzu nabízeném v okamžiku uzavření sázky, a nikoli podle startovních kurzů. Vzato kolem dokola, slušný výsledek, říkal jsem si. A mamuti pěkně utřou choboty – pro nás příjemná prémie navrch.
* * *
Když jsme po posledním dostihu balili stánek, byli jsme s Lucou a Betsy stále v rozjařené náladě. K žádným dalším vzrušujícím událostem už nedošlo, ale v sázkařském sektoru to pořád ještě bzučelo.
„Velkej den pro malýho člověka,“ zahlásil Larry Porter.
„Budou řvát, že to byla nečistá hra, to se spolehněte,“ prohodil za mnou Norman Joyner.
„Asi jo,“ souhlasil Larry, „ale zatopilo jim to a je radost se na to koukat, dokud to trvá.“
„Mohli by žádat o změnu systému,“ nadhodil jsem.
„Nesmysl,“ namítl Norman. „Současnej systém jim dovoluje, aby si s kurzama dělali, co se jim zachce. Krom dneška, samozřejmě. Nejspíš budou požadovat lepší zabezpečení komunikačních kanálů.“
„Tak ať jim dají poštovní holuby,“ navrhoval jsem se smíchem.
„No a šíbři si přinesou flinty a budou jim je sestřelovat,“ rozvíjel naši debatu Larry. „Když se chce, tak všecko jde.“
Za první světové války se v hlášeních psalo o britských vojácích, kteří sestřelovali nepřátelské poštovní holuby. Spolehlivé spojení bylo odedávna tak či onak klíčem k úspěchu.
Vytáhli jsme s Lucou vozík do kopečka k tribuně a pak ven přes silnici. Betsy nesla v černé tašce našeho pána, počítač.
„Dneska nejdete na drink do hudebního baru?“
„Ne,“ odpověděl Luca. „Jedeme odsud rovnou na narozeninovou oslavu.“
„Někdo z vás má narozeniny?“ tázal jsem se poděšeně, že jsem něco propásl.
„Ne,“ usmál se. „Betsy je v březnu a já měl narozky minulej tejden.“
Takže jsem to přece jen propásl. „Promiň,“ omlouval jsem se.
„To nic. My taky nevíme, kdy vy máte narozeniny.“
Jasně, pomyslel jsem si. Není to nic, co bych inzeroval. Ne že bych měl nějaký zvláštní důvod, ale prostě je to můj soukromý život.
„Mojí mladší sestře Millii je dneska jednadvacet,“ informovala mě Betsy. „Máme večer velkou rodinnou slezinu.“
„Tak se dobře bavte,“ popřál jsem jim. „A Millii předejte moje přání k jedenadvacetinám.“
„Díky,“ pravila vřele. „Vyřídím to.“
Vzpomněl jsem si na své mladší sestry v Austrálii a napadlo mě, jestli jim už někdo řekl, že jejich otec je po smrti.
Tentokrát jsme se s Lucou a Betsy na parkoviště přesunuli bez překážek a naložili jsme naši výbavu do mé prostorné dodávky volvo. Pak oba mladí vyrazili pryč.
„Nechcete svézt?“ volal jsem za nimi.
„Ne, díky. Dneska ne. Pojedeme vlakem do Richmondu. Tam se ta oslava koná.“
„Poslyš,“ řekl jsem Lucovi, „uvažuju, že bych se na to zítra vykašlal, potřebuju si trochu odpočinout.…
