8
Angelika na nosítkách opustila vlak už za šera, na nádraží zářily lampy. Hlavu od kečupu měla zpola přikrytou, z nosítek jí efektně spadala bezvládná ruka s červeně nalakovanými nehty a blyštivými prsteny. Odnášeli ji všem na očích a cestující dychtivě přihlíželi.
Díval jsem se na scénku oknem kanceláře George Burleyho a telefonoval přitom s maminkou Billa Baudelaira.
Rozhovor byl od samého počátku překvapivý. Když jsem vytočil číslo, ozval se mladý ženský hlas.
„Mohl bych prosím mluvit s paní Baudelairovou?“
„U telefonu.“
„Chtěl jsem říct s paní Baudelairovou starší.“
„Všechny paní Baudelairové starší než já už jsou pod drnem,“ oznámila. „Kdo volá prosím?“
„Tor Kelsey.“
„Ach tak,“ řekla promptně. „Neviditelný muž.“
Málem jsem se zasmál.
„Jak to děláte?“ zeptala se. „Hrozně ráda bych to věděla.“
„Doopravdy?“
„Samozřejmě doopravdy.“
„No… tak si představte, že vás někdo pravidelně obsluhuje v obchodě. Poznáte toho člověka, když jste tam, ale když ho potkáte někde jinde, v jiném převlečení, třeba na dostizích, tak se vám nevybaví.“
„To máte pravdu, to se mi už mockrát stalo.“
„Aby si lidé člověka pamatovali,“ pokračoval jsem, „musí se dotyčný pohybovat ve svém přirozeném prostředí. Chce-li naopak být neviditelný, nevolí přirozené prostředí.“
Chvíli bylo ticho, pak řekla: „Děkuji za vysvětlení. Musíte být hodně osamocený.“
Nenapadla mě žádná chytrá odpověď. Ohromilo mě její pronikavé, citlivé myšlení.
„Zajímavé je,“ řekl jsem, „že z pohledu prodavačů v obchodě je to obráceně. Naučí se znát své zákazníky a poznají je kdekoli na světě. Takže lidi z dostihového prostředí poznám všude, pokud je znám. Oni ovšem nevědí, že existuju… takže jsem neviditelný.“
„Jste zvláštní mladý muž.“
Zase mě uzemnila.
„Bill o vaší existenci věděl,“ pokračovala, „a přitom prý vás nepoznal, když jste se setkali tváří v tvář.“
„Hledal typ člověka odpovídající prostředí… rovné vlasy, žádné brýle, pěkný šedý oblek, košile s kravatou.“
„Ano,“ řekla. „Pokud se s vámi setkám, dozvím se, že jste to vy?“
„Já se vám přihlásím.“
„Domluveno.“
S ohromnou úlevou a taky s radostí jsem si uvědomil, že mám skvělého poštovního holuba.
„Mohla byste prosím Billovi něco vyřídit?“ zeptal jsem se.
„Spusťte, píšu si to.“
„Dojedeme do Winnipegu zítra v půl osmé. Všichni vystoupí a odjedou do hotelu. Řekněte mu, že budu bydlet v jiném hotelu než majitelé a že nepůjdu na prezidentův oběd, ale určitě budu na dostizích, i když mě tam neuvidí.“
Odmlčel jsem se. Opakovala po mně, co jsem řekl.
„Výborně. A prosím vás, mohla byste se ho taky na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Potřebuju obecné informace o panu a paní Youngových, majitelích koně jménem Sparrowgrass.“
„Ten je ve vlaku,“ řekla.
„Ano, souhlasí,“ řekl jsem překvapeně. Vysvětlila mi, že jí Bill dal seznam, aby se orientovala a mohla líp vyřizovat vzkazy…
„Zeptejte se ho, jestli Sheridan Lorrimore neměl nějaké nepříjemnosti, když pomineme to, že v Torontu napadl jednoho herce. Prostě nepříjemnosti, za které by se mohl dostat za mříže.“
„Ó jé. Lorrimorovy nikdo za mříže neposílá.“
„To jsem pochopil,“ poznamenal jsem suše. „Taky bych byl rád, kdybyste se prosím zeptala, kteří koně poběží ve Winnipegu a kteří ve Vancouveru a kterého koně z těch jedoucích ve vlaku Bill považuje za nejlepšího. Ne na základě formy, ale vůbec. Který kůň má nejlepší šanci, že by vyhrál jeden nebo druhý dostih.“
„Na to první se Billa ptát nemusím, na to vám mohu odpovědět hned. Mám to tady na seznamu. Skoro všichni koně, přesně devět koní běží ve Vancouveru, ve Winnipegu běží jenom Upper Gumtree a Flokati. Pokud jde o druhou otázku, podle mého ve Winnipegu nemá šanci ani Gumtree ani Flokati, protože tam Mercer Lorrimore posílá svého nejlepšího koně Premiéra po silnici.“
„Já… Vy sledujete dostihy?“
„Můj milý mladíku, copak vám to Bill neřekl? Jeho otec a já jsme celá léta vlastnili Ontarijský dostihový časopis, než jsme hoprodali jedné společnosti.“
„Ach tak,“ hlesl jsem.
„A pokud jde o vancouverský dost…
