16
Enso našel Carla a Cala schované ve křoví kousek od křižovatky u chlapcova hrobu.
My je tam pak taky našli, když jsme došli na konec cvalové dráhy, abychom na silnici zastavili projíždějícího motoristu a požádali ho, aby odvezl Etty do Newmarketu. Etty k nám předtím přijela celá vyděšená, myslela si, stejně jako ostatní diváci, že výstřel byl náhodný, že si prostě někdo trestuhodně, nebezpečně a neopatrně hrál se zbraní a vyšla rána.
Bylo vidět, jak zaváhala, jak zapochybovala, když si uvědomila, že jsem na tréninkovou dráhu přijel na koni a ne landroverem, ale já jí nic nevykládal, jen jsem ji věcně požádal, aby laskavě sjela do Newmarketu, objednala kafilerii a pak přijela zpátky. Poslala Andyho, aby se postaral o skupinu koní, a první řidič, kterého se nám podařilo zastavit, ji odvezl. Alessandro odešel z tréninkové dráhy na silnici s kamenným, nehybným obličejem. Pomalu došel ke mně.
Vedl Lucky Lindsaye, kterého kdosi chytil, ale vedl ho, jako by nevěděl, co dělá. Asi na tři, na čtyři kroky ode mne zůstal stát.
„Co mám dělat?“ řekl.
Hlas měl prázdný, bez naděje i bez strachu. Prázdný a mrtvý.
Hned jsem neodpověděl. V tu chvíli mlčení a ticha jsme zaslechli ten zvuk.
Něčí hlas nesrozumitelně volal o pomoc.
Vylekaně jsem vykročil po silnici k malému houští. Tam jsem je našel.
Byli tři. Enso, Carlo a Cal.
O pomoc volal Cal. Byl jediný, kdo ještě volat mohl. Carlo ležel na zádech, s roztaženýma rukama a nohama, oči otevřené ve slunci, na čele otvor a schnoucí krev.
Cal měl větší, vlhčí, rostoucí krvavou skvrnu na košili. Dýchat povrchně a rychle a všechen zbytek síly vyčerpal voláním o pomoc.
Lee Endfieldku měl položenou přes nohy. Rukou přejížděl automaticky po pažbě, ale už neměl sílu pušku zdvihnout. Enso… Cal zastřelil Ensa Lee Endfieldkou ze vzdálenosti šesti stop. Škodu nenadělala ani tak sama kulka, jako její rychlost. Na tu krátkou vzdálenost vyhloubila otvor veliký jako talíř. Síla střely odhodila Ensa proti kmeni stromu. Seděl tam opřený o strom, pistoli s tlumičem v ruce, s hlavou skloněnou na prsa. Tam, kde měl předtím břicho, bylo cosi hrozného, a záda měl přibitá ke kůře stromu.
Chtěl jsem Alessandra zarazit, aby to neviděl, ale neslyšně šel za mnou. Zaúpěl, zbledl a na tváři mu vyvstal pot. Calovi připadal Alessandro jako přízrak.
„Vy… vy… jste přece mrtvý!“
Alessandro se na něho mlčky díval. Byl příliš otřesený. Nic neslyšel a nedokázal mluvit.
Cal otevřel doširoka oči a hlas mu stoupl v posledním zbytku marného vzteku.
„Říkal…, říkal, že jsem vás zabil, že jsem mu zabil syna! Byl…
nepříčetný, říkal, že jsem vás měl poznat…,“ zakašlal a přes rty mu stékala krvavá pěna.
„Vy jste skutečně mířil na Alessandra, jenže jste zasáhl koně.“
Cal rychle ztrácel sílu.
„Zastřelil Carla… Střelil mě… Tak jsem mu to nandal… hajzlovi…, byl pomatenej…“
Zmlkl. Nic jsme pro něho nemohli udělat. Po chvilce tiše zemřel.
Zemřel tam, kde čekal v záloze, aby zabil Tommyho Hoylakea.
Když jsem si vedle něho klekl, abych mu sáhl na puls, zdvihl jsem hlavu a zadíval se na cvalovou dráhu. Viděl jsem to, co viděl předtím on. Jasný výhled na blížící se koně mezi řídkými větvemi keře, za kterými se skrýval. Tmavé Lancatovo tělo ještě leželo jak veliká hromada na trávě sotva tři sta yardů od křoví a kolem už probíhala další nic netušící skupina koní směrem k nám. Pro dobrého střelce to bylo snadné. Ani nepotřeboval dalekohled. Na takovou vzdálenost s Lee Endfieldkou opravdu ne. Nebylo zapotřebí mířit zcela přesně.
Jakmile člověk zasáhl trup nebo hlavu oběti, stačilo to. Povzdechl jsem si. Kdyby byl použil dalekohled, pravděpodobně by byl poznal, že míří na Alessandra.
Vstal jsem, pracně, bolestivě a s námahou. Neměl jsem si klekat, moje chyba.
Alessandro neomdlel ani nezvracel. Pot na tváři mu oschl. Díval se mlčky na svého otce.
Když jsem k němu došel, zvolna se otočil, ale promluvil teprve po třetím pokusu. Když se mu to konečně podařilo, hovořil stísněným, divným chraptivým hlasem. To co řekl, byl jede…
