Tvrdý úder (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

8

Margaret vzhlédla od psacího stroje a řekla jako by nic: „Věděl jste, že Alessandro bydlí jen kousek odtud, u silnice ve Forbury Inn?“

„Ne, to jsem nevěděl. Ale nijak mě to nepřekvapuje. Docela to ladí s tím mercedesem a šoférem.“

„Má samostatný pokoj pro dva s koupelnou a jí prý tak málo jako ptáček.“

„Kde jste se to všechno dozvěděla?“

„Naše Susie přivedla onehdy domů ze školy kamarádku na čaj.

Ukázalo se, že ta kamarádka je dcera recepční ve Forbury Inn.“

„Máte nějaké další fascinující podrobnosti?“ zeptal jsem se.

Usmála se. „Alessandro si každé odpoledne navléká tepláky, nechá se někam odvézt, a když se vrátí, je celý zpocený a nechává si natočit plnou vanu horké vody s voňavými přísadami.“

„Jak je stará dcera té recepční?“

„Sedm.“

„Docela dobrá špiónka.“

„Děti mají dobrý postřeh… Taky řekla, že Alessandro nikdy s nikým nehovoří, pokud to jde, a mluví jedině se svým šoférem nějakou legrační řečí…“

„Italsky,“ zamumlal jsem.

„… a že ho tam nikdo nemá rád, protože se chová nadřazeně a nezdvořile, ale šoféra mají ještě míň rádi, protože ten se chová vysloveně hrubě.“

Zamyslel jsem se. „Co myslíte, nebylo by možné s pomocí vaší dcery a její kamarádky a následně tedy s pomocí matky kamarádky, paní recepční, zjistit, jestli Alessandro, když se přihlašoval, neudal adresu trvalého bydliště?“

„Proč se ho na to jednoduše nezeptáte?“ Zeptala se zcela logicky.

„To není tak jednoduché, protože s naším Alessandrem je někdy potíž. Nezeptala jste se ho na to vy, když jste mu vypisovala papíry?“

„Řekl, že se právě stěhují a že nemá stálou adresu.“

„Hm,“ přikývl jsem.

„Je to vlastně zvláštní… Nechápu, proč vám adresu nechce říct.

No co, zeptám se naší Susie, jestli by to nemohla zjistit.“

„To je výborné,“ řekl jsem, ale mnoho jsem si od toho nesliboval.

Gillie prohlásila, že by ráda přijela do Rowley Lodge.

„Co si počnou tvoji opuštění sirotci?“ namítl jsem.

„Já si teď můžu vzít volno. Já si vlastně můžu vzít volno kdykoli, to přece víš, a teď, když už se netouláš po různých průmyslových městech a nestěhuješ se z hotelu do hotelu, tak bychom pro změnu mohli být chvíli spolu.“

Políbil jsem ji na nos. Za normálních okolností bych byl její návrh uvítal. Zadíval jsem se na ni s láskou.

„Ne,“ řekl jsem. „Teď se to nehodí.“

„Kdy se to tedy bude hodit?“

„V létě.“

Usmála se na mne moudrýma očima.

„Já vím, když ti o něco opravdu běží, chceš být nezávislý.“

„Ty nejsi žádná překážka,“ usmál jsem se.

„Obávám se, že ano. Proto sis mně nevzal. Já vím, že nejsi jako ostatní staří mládenci, kteří chtějí mít volnost, aby se mohli vyspat s kým chtějí, ale protože si nepřeješ, aby tě něco rozptylovalo.“

„Já jsem tady,“ upozornil jsem ji a znovu jsem ji políbil.

„Ano, jednu noc ze sedmi. A jenom proto, že sem teď stejně musíš jezdit za tatínkem.“

„Tatínka navštěvuju, protože je to na cestě k tobě.“

„Lžeš,“ řekla klidně. „Bylo by poctivější, kdybys řekl, že takhle zabiješ dvě vosy jednou ranou.“

„Dvě mouchy!“

„Tak tedy dvě mouchy.“

„Pojďme se najíst,“ řekl jsem.

Otevřel jsem dveře na chodbu, pak jsem je za námi opět zavřel a pomohl jsem jí nastoupit do jensena.

„Věděls, že Onassis vydělal celý milión v osmadvaceti letech?“

„Ne. To jsem nevěděl,“ odpověděl jsem.

„Takže nad tebou vyhrál, čtyřnásobně.“

„Je čtyřnásobně silný.“

Po očku se na mne podívala a maličko se usmála.

„Možná.“

Zastavili jsme na červenou a pak zabočili doleva, podél kostela s velkou vývěsní tabulí, na které stálo psáno: Těmto pak patří neláska Pána našeho: pyšnému pohledu a jazyku lháře. Přísloví 6. 16-17.

„Které z přísloví považuješ za nejhloupější?“ zeptala se Gillie.

„No… vrabec v hrsti je lepší, než holub na střeše.“

„Proč?“

„Vrabec v hrsti se ti nerozmnoží, holub na střeše ano, když si ho pojistíš.“

„Ovšem jen v tom případě, když k němu člověk má holubici.“

„Ty myslíš na všechno,“ řekl jsem obdivně.

„No, já se alespoň snažím, snažím se.“

Vyvezli jsme se do posledního patra budovy pošty, do otočné restaurace, která se s námi vskutku během večeře tři a půlkrát pootočila.

„Dnes bylo v Timesech, že ta papírna, které jsi loni na podzim radil, udělala bankrot,“ řekla Gillie.

„No,“ ušklíbl jsem se. „Nenechali si poradit.“

„To jsou hloupí… O co šlo?“

„Radil jsem jim, aby propustili devadesát procent lidí z vedení, aby si opatřili nové účetní a usmířili se s odbory.“

„Jednoduchá rada.“ Zacukalo jí v koutcích úst.

„Řekli tehdy, že to je neproveditelné, samozřejmě.“

„A co ty na to?“

„Aby se připravili na svůj konec.“

„Biblické proroctví.“

„Tak nějak jsem to řekl.“

„Pomysli ale na všechny ty chudáky, co teď přišli o práci,“ dodala.

„To opravdu není žádná legrace, když se firma položí.“

„Jenže ta firma najímala lidi naprosto nesmyslně. Loni na podzim měli dva dělníky nebo specialisty na jednoho administrativního pracovníka. K tomu jim odbory brzdily automatizaci a trvaly na tom, že jakmile odejde dělník, musí se okamžitě přijmout jiný.“

Zamyšleně se zakousla do topinky s paštikou.

„Zdá se mi, že ta firma vůbec nebyla k zachránění.“

„Ale ano, byla,“ řekl jsem zamyšleně. „Jenomže mě se často zdá, že lidé v některých podnicích spíš snesou, když se s nimi potopí celá loď, než aby vyházeli polovinu posádky a loď zachránili.“

„Myslíš, že jim to připadá víc fér, když se utopí všichni pohromadě?“

„To je nesmysl. Potopí se jenom firma. Lidé odplavou a postarají se o to, aby se vyškrábali na nějaké jiné přeplněné plavidlo.“

Olízla si prsty.

„Tebe dřív takové ty rozkolísané firmy fascinovaly.“

„Mne ještě pořád fascinují,“ řekl jsem překvapeně.

Zavrtěla hlavou.

„Ba ne. Už dlouho tě to přestává bavit.“

Zamyšleně jsem se zadíval do minulosti.

Většinou je dost jednoduché zjistit, v čem je chyba. Jenomže člověk se bohužel často setkává s naprostou neústupností na všech stranách a nedocílí proto zlepšení. Podnik si vždycky vymyslí nespočet důvodů, proč je nemožné udělat doporučenou změnu.

„Včera mi volal Russell Arletti,“ řekla jako by nic.

„Nepovídej!“

Přikývla.

„Chtěl, abych tě přemluvila, aby ses odstěhoval z Newmarketu a zase pro něho dělal. Má pro tebe něco velkého. Prý.“

„To nejde,“ řekl jsem rozhodně.

„Pozval mě na úterý na večeři, že prý si o tom promluvíme a že vymyslíme, jak tě vylákat z tvého hnízda.“

„Řekni mu, že zbytečně vyhazuje peníze.“

„Ne,“ přikrčila nos. „To mu říkat nebudu. Třeba budu mít v úterý zase hlad. Já s ním klidně půjdu. Mám ho docela ráda. Ale nejspíš ten večer strávím tím, že Russella připravím na nejhorší.“

„Co je nejhorší?“

„Že už s ním nikdy nebudeš spolupracovat.“

„Ale Gillie…

„Pro tebe to bylo jen určité přechodné období,“ řekla. Dívala se z okna na milióny světel, plujících zvolna hluboko pod námi. „Tehdy jsi vydělal na prodeji těch tvých starožitností celý balík a věru se ti nevedlo zle. Russell tě nachytal ve vhodnou chvíli na zábavné rébusy.

V poslední době už tě ale přestávaly bavit. Byl jsi neklidný a příliš plný… jak bych to řekla… příliš plný energie a síly. Mám ten dojem, že až si teď přestaneš hrát se svými záhadami, vyrazíš a vybuduješ nové impérium… Mnohem větší než to předtím.“

„Dáš si ještě víno?“ zeptal jsem se pobaveně.

„… můžeš se pošklebovat jak chceš, Neile Griffone, ale pravda je, že necháváš v poslední době svůj onassisovský instinkt ležet ladem.“

„To ale vůbec neškodí.“

„Škodí. Mohl bys vytvářet pracovní příležitosti pro tisíce lidí, ale ty se místo toho procházíš v rajtkách po malém provinčním městě.“

„V těch stájích stojí koně v hodnotě šesti miliónů liber,“ řekl jsem pomalu.

V tu chvíli jsem ucítil, jak se mi v mozku začíná líhnout zárodek myšlenky.

„Na co myslíš?“ zeptala se. „Na co myslíš právě teď.“

„Na to, jak se rodí myšlenka.“

Napůl si povzdechla, napůl se zasmála. „A právě proto se se mnou nikdy neoženíš.“

„Jak to?“

„Protože máš radši křížovky než sex.“

„Ne! Mám radši napřed křížovky a pak sex.“

„Chceš si mě vzít?“

Políbila mě na rameno.

„Ty by sis mě vzala?“ Dotkl jsem se rty jejího čela. „Já myslel, že tě Jerremy z manželství vyléčil.“

„Byl jiný než ty.“

Byl jiný než ty… To říkala často. Kdykoli padlo jméno jejího muže. Je jiný než ty.

Řekla to poprvé tři měsíce poté, co jsme se poznali, když jsem jí položil obvyklou otázku.

„Jaký byl?“

„Světlovlasý. Nebyl tmavý. A byl štíhlý. Nebyl statný. Byl o něco větší. Měřil šest stop dva palce. Na první pohled s ním byla větší legrace, ale při bližším ohledání byl vlastně nudný. Nepřál si ani tak ženu, jako obdivující publikum. A to mě brzy přestalo bavit,“ odmlčela se. „Když pak zemřela Jennifer…“

O svém bývalém muži předtím nikdy nepromluvila a jakémukoli rozhovoru o dceři se bolestně vyhýbala. Tehdy ale pokračovala ve vyprávění v pečlivě klidném, nezaujatém tónu a tulila se ke mně.

„Jennifer zabili před mýma očima… Nějaký mladík v koženém obleku na motocyklu. Přecházely jsme ulici. Přiřítil se kolem rohu dobře tak šedesátimílovou rychlostí v zalidněné části města. Prostě ji… nabral…“ Otřásla se a zmlkla. „Bylo jí osm… a byla skvělá.“

Polkla naprázdno. „Ten chlapec nebyl pojištěný… Jerremy zuřil a běsnil. Pořád se tím zabýval, jako kdyby peníze byly k něčemu… My jsme ani ty peníze nepotřebovali, protože Jerremy tolik zdědil. A já taky…“ Znovu se odmlčela. „Prostě za čas, když si někoho našel a zvolna se ode mne odlepil, byla jsem vlastně ráda…

Čas sice zhojil rány, ale Gillie se stále ještě o Jennifer zdálo.

Stalo se, že se vzbudila v pláči při vzpomínce na Jennifer. Pohladil jsem ji po lesklých vlasech.

„Já bych nebyl dobrý manžel.“

„Ale…“ Třaslavě se nadechla. „To já dobře vím. Znám tě dva a půl roku a ty se u mne zastavíš jednou za uherský rok a to ještě jen abys mě pozdravil.“

„Vždycky jsem se ale chvíli zdržel.“

„To uznávám.“

„Tak co bys vlastně chtěla? Abychom se vzali? Bylo by ti to milejší?“

Spokojeně se usmála. „Ne. Nechme to tak, jak to je. Pokud s tím souhlasíš.“

„Ano, souhlasím.“ Zhasl jsem.

„Čas od času ale dej najevo, že se ti to takhle líbí.“ Dodala celkem zbytečně.

„Nikdy bych nikomu jinému nedovolil, aby v mé okrově vymalované ložnici pověsil růžovo-zelené záclony!“

„Je to moje ložnice. Já si ji pronajala.“

„Ale neplatíš nájem. Už dobře osmnáct měsíců.“

„Zaplatím zítra… Poslyš, na co se chystáš?“

„Jsem podnikatel,“ zamumlal jsem, „a teď se chystám podnikat.“

Neville Knollys Griffon mi nijak neusnadnil budování vztahu mezi otcem a synem.

Prohlásil, že když nejsem schopen najít vhodného člověka, který by převzal stáje, najde si někoho sám, po telefonu. Řekl, že vypracoval část přihlášek pro příští dva týdny a ať prý je Margaret přepíše a pošle mu je zpátky.

Taky řekl, že si nepřeje, aby Pease Pudding běžel Lincoln.

Pak prohlásil, že jsem mu přinesl šampaňské z šedesátého čtvrtého roku a že on má radši ročník šedesát jedna.

„Ale cítíš se líp,“ poznamenal jsem, když se poprvé odmlčel.

„Cože? Ano. Řekl bych; že ano. Slyšel jsi, co jsem teď říkal?

Neposílej Pease Puddinga na Lincoln.“

„Proč ne?“

Dopáleně se na mne podíval. „Přece nemůže být ještě ve formě.“

„Etty má dobrý odhad, říká, že ano.“

„Nepřeju si, aby se naše stáje zesměšnily a aby za ně v důležitých dostizích běhali nepřipravení koně.“

„Pokud Pease Pudding poběží špatně, lidé jednoduše řeknou, že je vidět, jak mu chybíš. Ty, jako dobrý trenér.“

„O to tady nejde,“ řekl dopáleně.

Otevřel jsem malou láhev a nalil mu zlatý nápoj do jedné z jeho milovaných starožitných skleniček, kterou jsem zvlášť za tím účelem přinesl. Šampaňské by mu přece ze skleničky na čištění zubů nemohlo chutnat. Trochu upil a zřejmě zjistil, že ročník šedesát čtyři přece jen není tak zlý. Nahlas to ovšem neřekl.

„Jde o chovnou cenu hřebce,“ vysvětloval mi, jako kdybych byl negramotný. „Když zaběhne špatně, tak jeho chovná cena pro budoucnost klesne.“

„Ano, to je mi jasné.“

„Prosím tě, co to povídáš. Jak ti to může být jasné? Přece se v tom nevyznáš.“

Sedl jsem si do křesla pro návštěvníky, pohodlně jsem se opřel, hodil nohu přes nohu a snažil se mluvit rozvážně, klidně a důrazně.

Při obchodních debatách se mi to vždycky osvědčilo. Škoda, že mě do této chvíle nenapadlo použít tento přístup i u vlastního otce.

„Rowley Lodge čekají značné finanční nesnáze,“ řekl jsem. „Je to způsobeno nadměrnou honbou za prestiží. Bojíš se nechat běžet Pease Puddinga v Lincolnu, protože ti z poloviny patří. A pokud by zaběhl špatně, neutrpí jenom investice Lady Vectorové, ale také tvoje.“

Rozlil trochu šampaňského na pokrývku a ani si toho nevšiml.

Pokračoval jsem. „Já vím, že je zcela běžné, že lidem patří podíly na koních, které mají v tréninku. V Rowley Lodge máš teď příliš mnoho podílů, víc než je zdrávo. Předpokládám, žes jich tolik nahromadil proto, že bys nesnesl, kdyby konkurenční stáje získaly koně, které považuješ za příští světové hvězdy. Předpokládám, že jsi nejspíš řekl majitelům asi tohle: Pokud by Archangel vylezl při dražbě až na čtyřicet tisíc a kdyby vám to bylo příliš mnoho, účastním se dvaceti tisíci sám. A tak se stalo, žes pro sebe získal jednu z nejskvělejších skupin koní v celé zemi a že možná chovná hodnota těch koní je přímo astronomická.“

Tupě se na mne díval a zapomněl se napít.

„To je všechno v pořádku,“ pokračoval jsem, „pokud koně vítězí tak, jak se od nich očekává. Rok po roce tomu tak bylo. Ty už tuhle taktiku používáš velmi dlouho a díky ní jsi čím dál tím bohatší. Tenhle rok jsi to nicméně přehnal. Koupil jsi příliš mnoho podílů. Protože majitelé, kterým patří jenom část koně, platí také jenom část tréninkových poplatků, máš teď vyšší výdaje než příjmy, a to o hodně.

Tak se stalo, že ti peněz v bance ubývá, jako když odtéká voda z vany.

A to do prvních dostihů zbývají ještě tři týdny a do možnosti prodeje koní do chovu zbývá ještě delší doba. Tahle nepříjemná situace se ti ještě zkomplikovala tím, že máš zlomenou nohu, že je tvůj asistent v kómatu a pravděpodobně se z něho neprobere, a že tvoje stáje, podle tvého názoru, stagnují v rukou tvého syna, který o tréninku koní nemá ponětí. Proto se třeseš strachy a netroufáš si nechat běžet Pease Puddinga v Lincolnu.“

Odmlčel jsem se a čekal, jak zareaguje. Nezareagoval. Byl v šoku.

„Můžeš si přestat dělat hlavu,“ řekl jsem a v tu chvíli mi bylo jasné, že můj vztah k otci už nikdy nebude jako kdysi. Čtyřiatřicet let, říkal jsem si trpce. Trvalo mi čtyřiatřicet let, než jsem se dopracoval k tomu, abych s otcem jednal jako rovný s rovným. „Mohl bych tvé podíly před dostihem prodat.“

Viděl jsem na něm, jak se mu v hlavě znovu začala otáčet kolečka.

Zamžikal. Zadíval se na skleničku vrchovatě naplněnou a narovnal ji, aby nepřetekla. Ústa stiskl ve svém obvyklém sveřepém výraze.

„Jak… jak ses tohle všechno dozvěděl?“ Byl spíš popuzený, než ustaraný.

„Prohlédl jsem si účetní knihy…“

„Ne… chtěl jsem říct… Kdo ti to řekl?“

„Nikdo mi nemusel nic vykládat. Posledních šest let moje práce spočívá v tom, že si čtu účetní knihy a počítám.“

Vzpamatoval se do té míry, že se trošičku napil.

„V tom případě ti musí být jasné, proč je naprosto nezbytné, abychom získali zkušeného trenéra, který by vzal věci do rukou, než se zas postavíme na nohy.“

„To není třeba,“ řekl jsem neopatrně. „Je tam už tři týdny…“

„Ty si snad představuješ, že se můžeš naučit trénovat koně za tři týdny?“ řekl s despektem.

„Když se ptáš, tak tedy ano.“ Než stačil zbrunátnět, tak jsem pokračoval: „Nezapomeň, že jsem se tam narodil, uvědom si to… Vyrostl jsem tam, a teď zjišťuji, ke svému vlastnímu překvapení, že to mám v krvi.“

Toto prohlášení bral spíš jako výhrůžku, než jako útěchu.

„Po mém návratu tam ale nezůstaneš.“

Usmál jsem se.

„Jistě že ne. Ne.“

Zabručel. Váhal. Pak se vzdal. Ne že by výslovně řekl, že smím v činnosti pokračovat, ale prostě už dál o věci nemluvil.

„Nechci, abys prodával mou polovinu Pease Puddinga.“

„Tak tedy napiš seznam těch koní, u kterých jsi ochoten prodat své podíly,“ navrhl jsem. „Napiš jich pro začátek deset.“

„Kdo si, prosím tě, myslíš, že je koupí? Majitelé koní nepadají z nebe, abys věděl, a polovinové podíly se těžko prodávají… Protože majitelé rádi vidí, když jsou jejich jména vytištěna v dostihových programech a v novinách.“

„Jenže já znám spoustu obchodníků, kteří by rádi vlastnili dostihového koně, a o publicitu vůbec nestojí,“ namítl jsem. „Vyber deset koní a já ty tvoje podíly prodám.“

Neřekl, že to udělá, ale udělal to, a to ihned. Přelétl jsem očima seznam a zahlédl jsem jenom jedno jméno, které se mi nezdálo.

„Neprodávej Lancata,“ řekl jsem.

Ihned se naježil. „Vím, co dělám.“

„Věř mi, že jako tříletý bude dobrý,“ namítal jsem. „Vyhledal jsem si v knize formy, že jako dvouletý za moc nestál, tak že kdybys ho teď prodal, nevrátí se ti, kolik jsi za něho dal. Vypadá velmi dobře, a já věřím, že bude vítězit.“

„Nesmysl. Nevíš, o čem mluvíš.“

„Dobře… Kolik bys tedy za tu svou polovinu chtěl?“

Našpulil rty a uvažoval.

„Čtyři tisíce. Měl bys za něho dostat čtyři, při jeho původu. Jako roček stál dvanáct tisíc.“

„Bude nejlepší, když u všech napíšeš očekávanou cenu, kdybys byl tak hodný.“

Byl tak hodný. Složil jsem list papíru a strčil ho do kapsy. Pak jsem vzal formuláře přihlášek, které otec vypsal a chystal se k odchodu.

Podával mi prázdnou skleničku od šampaňského.

„Nalej si… Já to sám nezvládnu.“

Vzal jsem skleničku, nalil si a trochu upil. Drobné bublinky mě lechtaly v ústech. Díval se na mne. Tvářil se stejně přísně jako vždy.

Pak dvakrát krátce přikývl. Nebylo to symbolické gesto jako dýmka míru, ale spíš určité uznání.

V pondělí ráno bušila Margaret do stroje. Řekla mi: „Maminka kamarádky naší Susie říká, že náhodou viděla Alessandrův pas.“

„Který byl náhodou velmi dobře schovaný v Alessandrově pokoji,“ poznamenal jsem suše.

„Darovanému koni se nedíváme na zuby.“

„Souhlasím,“ přikývl jsem.

„Maminka kamarádky naší Susie říká, že v tom pasu není italská, ale švýcarská adresa. To město se jmenuje Bastagnola. Je vám to k něčemu?“

„Doufám, že maminka kamarádky vaší Susie nepřijde o místo.“

„To těžko,“ řekla Margaret, „protože spává s vedoucím, kdykoli jeho žena jede nakupovat do Cambridge.“

„Jak tohle víte?“

Oči se jí smály.

„Řekla mi to kamarádka naší Susie.“

Zatelefonoval jsem jednomu dovozci fotografických aparátů, který mi byl zavázán a zeptal se ho, jestli má nějaké kontakty v městě jménem Bastagnola.

„Já osobně ne, ale mohu se s někým spojit, pokud je to nutné.“

„Potřebuji jakékoli informace o člověku jménem Enso Rivera.

Jakákoli informace je dobrá.“

Napsal si jméno a pak mi je hláskoval. „Uvidíme, co se dá dělat.“

Zavolal mi o dva dny později a byl trochu zaražený.

„Pošlu vám astronomický účet za mezistátní hovory.“

„To je v pořádku.“

„Celá spousta lidí o tom vašem člověku vůbec nechtěla mluvit.

Setkal jsem se s neuvěřitelnou neochotou.“

„Je snad mafián?“ zeptal jsem se.

„Ne. Nepatří k mafii. Je to spíše tak, že s mafií není zadobře.

Spíš je s ní na nože, abych tak řekl. Toho času jsou ale ve stavu příměří.“

Odmlčel se.

„Pokračujte,“ vyzval jsem ho.

„Tak tedy… pokud jsem to správně pochopil.., nemohu na ty informace přísahat…, je překupníkem kradeného zboží. Většinou jde o valuty, ale také o zlato, stříbro a drahé kameny z roztavených šperků.

Slyšel jsem… a je to prosím z třetí ruky od jednoho vysoce postaveného policisty, takže tomu můžete věřit a taky nemusíte…, že Rivera to zboží přijímá, prodává nebo vyměňuje, bere za to vysokou provizi a zbytek peněz ukládá pro své klienty na švýcarská konta.

Klienti si pak mohou peníze vybrat, kdykoli chtějí… Prý má kontakty prakticky po celém světě. Tohle všechno podniká za fasádou legálního obchodu s hodinkami. Nikdy se nepodařilo dostat ho před soud. Prý není možné získat svědky ochotné svědčit.“

„Vy jste skvělý,“ řekl jsem.

„Mám ještě něco.“ Odkašlal si. „Ten člověk má syna, proti kterému si nikdo nic nedovolí. Prý je obecně známo, že pokud někdo okamžitě tomu synovi nevyhoví, Rivera ho zničí. Má jen jeho. Prý opustil svou ženu… Copak o to, to dělá spousta Italů…“

„On je Ital?“

„Rodem ano. Teď ale už žije patnáct let ve Švýcarsku. Poslyšte, nevím, jestli se chystáte s ním uzavřít nějaký obchod, ale já od několika lidí jednoznačně pochopil, že je lepší se od toho člověka držet co nejdál. Prý je nebezpečný. Prý kdo se mu postaví, tak se vzbudí mrtvý.

Buď to, anebo… vy se možná budete smát…, ale říká se, je to taková pověra, že když se na někoho křivě podívá, tak tomu dotyčnému praskne kost.“

Nesmál jsem se ani trochu.

Sotva jsem položil sluchátko, zazvonil telefon znovu. Byl to Dainsee.

„Mám ty vaše rentgenové snímky před sebou,“ řekl. „Bohužel z nich ale nelze nic vyvodit. Vypadá to jako obyčejná zlomenina. Je tam hodně podélných úlomků, ale to u téhle kosti bývá při zlomenině často.“

„Jak se dá nejsnáze úmyslně zlomit kost?“ zeptal jsem se.

„Torzí,“ odpověděl okamžitě. „Torzí vzniká pnutí a kost, v které je pnutí, snadno praskne, když do ní uhodíte. Zeptejte se kteréhokoli fotbalisty nebo bruslaře. Dělá to torze.“

„Jenomže to na rentgenu asi není vidět…“

„Obávám se, že ne. Nelze to ani vyloučit, ani potvrdit. Je mi líto.“

„To se nedá nic dělat.“

„Zato jste se ale trefil do černého, pokud jde o tu krevní zkoušku.

Už mám výsledky.“

„Bylo tam anestetikum?“

„Ano. Bylo to něco jako promazin, nejspíš sparin.“

„Z toho nejsem moc moudrý. Jak by se to vpravilo do koně?“

„V injekci,“ odpověděl Dainsee okamžitě, „intramuskulární injekcí.

To je velmi snadné. Stačí píchnout kamkoli. Často se to takto podává na psychiatriích maniackým pacientům, když začnou zuřit.

Vyřadí je to na celé hodiny.“

V tu chvíli mi promazin připadal dost blízký.

„Působí to okamžitě?“ zeptal jsem se.

„Pokud se to píchne do žíly, tak ano. Když se to píchne do svalu, což je možné, tak to trvá několik minut, než to začne působit. U člověka asi patnáct minut. Kolik u koně, to nevím.“

„Kdybyste to chtěl píchnout člověku, je to možné i skrz šaty?“

„Samozřejmě, na psychiatriích se to používá jako nouzový prostředek.

Těžko můžete očekávat, že by si zuřící maniak hezky sedl, vyhrnul rukáv a čekal, až ho píchnou.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024