6
Dlouho jsem jen tak seděl a převracel malého koníčka v prstech a uvažoval o jeho významu. Přemýšlel jsem o tom, jestli bylo v moci Ensa Rivery, aby skutečně způsobil Moonrockovu zlomeninu, nebo jestli to jen předstírá a ve skutečnosti jde o nešťastnou náhodu a Rivera v tom prsty nemá.
Nezdálo se mi možné, že by byl opravdu sám Moonrocka zničil.
Co mě však děsilo, že tak často používal slovo zničit. Skoro každý kůň, pokud si zlomí nohu, musí být utracen, protože léčba přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech. Koně nelze uložit do postele, koně si vůbec jen zřídka kdy lehají. Jestliže chce člověk koňským nohám odlehčit, musí zvíře umístit do závěsu. Je-li kůň v závěsu několik týdnů, a velké kosti se hojí několik týdnů, všeobecně zeslábne, dostane zažívací potíže. Neobyčejně citlivé dostihové koně může nečinnost zabít. Pokud přežijí, už nikdy nejsou tak dobří jako byli. Pouze v případech zvlášť cenných hřebců a chovných klisen má smysl zvažovat, jak je zachovat naživu.
Pokud Enso Rivera opravdu tu zlomeninu způsobil, věděl, že kůň bude muset být utracen. Kdyby takových zlomenin způsobil víc, majitelé ostatních koní by propadli panice, svá zvířata by odvezli, a to by vskutku stáje zničilo.
Alessandro předtím řekl, že mi jeho otec posílá tu krabičku, abych věděl, co dokáže.
Jestliže dokáže zlámat koním nohy, pak věru dokáže zničit stáje.
Zlomit koňskou kost však není snadné.
Otázka zněla – je to pravda, nebo mystifikace?
V prstech jsem stále obracel malého zmrzačeného koníčka. Nemohl jsem se rozhodnout, ke kterému závěru se přiklonit, co vlastně figurka znamená. Pak jsem alespoň došel k rozhodnutí, že svou vlastní mystifikaci změním ve skutečnost.
Sepsal jsem zprávu o svém únosu se všemi podrobnostmi, na které jsem si vzpomněl. Pak jsem koníčka opět uložil do krabičky a přiložil krátké vysvětlení, co figurka může představovat. Pak jsem to vše vsunul do velké silné dvojité obálky a na tu jsem napsal tradiční slova: „Otevřete v případě mé smrti.“ Obálku jsem vložil do další větší a poslal ji s průvodním dopisem z hlavní pošty v Newmarketu do Londýna svému právnímu zástupci.
„Co žes udělal?“ utrhl se na mne otec.
„Vzal jsem nového učně.“
Vztekle se rozhlédl na všechno to harampádí, připoutávající ho k lůžku. Nebýt tak znehybnělý, byl by určitě prorazil strop.
„Nemáš právo přijímat nové učně. Nepřeju si, abys to dělal, slyšíš?“
Opakoval jsem svou báchorku o tom, že Enso za Alessandra platí, že platí i za jeho výsady. Ta zpráva trošku vztek mého otce oslabila, takže ovzduší se poněkud zklidnilo. Otec se zatvářil zamyšleně a pak nakonec neochotně přikývl.
Takže ví, jak na tom je, napadlo mne. Ví, že stáje čekají finanční potíže.
Chvíli jsem zvažoval, je-li dostatečně fit, abych s ním o tom promluvil, a také, pokud by byl dostatečně fit, jestli by se vůbec se mnou o věci chtěl bavit. Vlastně jsme spolu nikdy o ničem nehovořili.
On mi vždycky říkal, co mám udělat, a já ho buď poslechl, nebo ne. Choval se jako monarcha nejen ke mně, ale dokonce i k většině majitelů. Ti k němu měli velký respekt, někteří se ho vysloveně báli.
Koně v jeho stájích nechávali, protože jim rok po roce dodával vítěze v důležitých dostizích.
Otec se zeptal, jak si vedou koně při práci. Vyprávěl jsem mu to dost zevrubně a on poslouchal se skeptickým rysem u úst a s pozdviženým obočím. Dával tím najevo, že mé soudy nebere vážně. Já nicméně vyprávěl dál o všem, co by ho mohlo zajímat. Nakonec řekl: „Pověz Etty, ať mi připraví přehled práce pro každého koně, a jak postupují.“
„Dobře,“ přikývl jsem ochotně.
Pátravě se na mne zadíval, jestli nejsem třeba dopálený a byl skoro zklamaný, že ne. Odpor stárnoucího, nemocného otce vůči dospělému, zdravím kypícímu synovi, to je v přírodě běžné. Proto mě nevyvádělo z míry, když se tak otec projevoval. Byl jsem nicméně rozhodnutý neposkytnout mu pocit, že nade mnou zabodoval.
Neměl tušení, jakou mám praxi v neutralizaci pocitů sebeuspokojení a vítězoslávy u lidí nedobré vůle.
Řekl jsem…
