10
Byl jsem ve výhodě a tentokrát jsem nehodlal propást ani vteřinku.
Skočil jsem po tom člověku a uhodil ho vší silou do ruky, ve které držel stříkačku.
Strefil jsem se přesně. Ruka odletěla dozadu, prsty se rozevřely a stříkačka obloukem odlétla.
Kopl jsem ho do holeně, praštil do žaludku a jak sklonil hlavu, chytl jsem ho za vlasy a uhodil s ním o zeď. Buckram byl neklidný, tančil po stání, protože nebyl uvázaný. Gumový muž se zřejmě nenamáhal dát mu úvazek. Když se na mne gumový muž vyřítil, pěsti napřažené vpřed, chytil jsem ho za šaty a hodil ho proti koni, který po něm chňapl zuby. Spoza gumové masky pronikl zvuk téměř jako prosba o milost, ale já ji odmítl vnímat. Jakmile se ten člověk odpoutal od koně, znovu se na mne vrhl, ramena schýlená, hlavu dolů, pěsti před sebou. Vstoupil jsem mu přímo do náruče, nevnímal, jak mě uhodil do žeber, držel jsem ho pevně kolem krku a znova jsem mu praštil hlavou o nejbližší zeď. Nohy se pod ním podlomily, jako kdyby byly z gumy, a oči v otvorech masky zmizely za bledými víčky.
Pro jistotu jsem s ním ještě jednou praštil o zeď a pak jsem odstoupil.
Muž ležel u zdi jako kus hadru a jednou rukou chabě pohyboval po slámě.
Buckram čirým zázrakem neuprchl otevřenými dvířky a nevzburcoval okolí. Uvázal jsem ho a když jsem od něho odstupoval, málem jsem šlápl na pohozenou stříkačku. Ležela pod korytem ve slámě a všechno to dupání a tancování přežila bez úhony. Zdvihl jsem ji a lehce potěžkal v ruce. Po krátké úvaze jsem došel k závěru, že je-li něco z nebe seslané, nemá se to proplýtvat. Vyhrnul jsem gumovému muži rukáv černého svetru a jehlu zabodl pevně do paže.
Vstříkl jsem mu polovinu obsahu stříkačky. Že jsem mu nevstříkl všechno, k tomu mne vedl rozum, ne soucit. Uvážil jsem, že dávka mohla stačit na krátké uspání koně, ale člověka by mohla uspat nadobro.
Vraždu jsem nechtěl.
Stáhl jsem gumovému muži masku. Skrývala Carlovu tvář. Vida, vida.
Válečná kořist se skládala z jedné gumové masky, z jedné poloprázdné stříkačky a z jednoho pendreku, jaký dovede přerazit kost.
Chvíli jsem přemýšlel a pak jsem ze stříkačky pečlivě setřel své otisky, Carlovi jsem sundal rukavice a na stříkačku jsem namačkal otisky prstů obou jeho rukou. Podobně jsem pojednal i pendrek. Pak jsem vzal rukavice, dal do nich oba předměty, odnesl je domů a schoval prozatímně do lakované krabice. Tu jsem strčil pod křeslo, zahalené potahem proti prachu v jedné z nepoužívaných ložnic.
Jak jsem šel domů, zadíval jsem se z okna na dvůr a zahlédl světlou skvrnu poblíž vjezdu. Šel jsem se podívat, jestli se nemýlím.
Ne, nemýlil jsem se. Byl to mercedes.
Když jsem se vrátil do Buckramova stání, Carlo klidně spal, nic nevnímal. Sáhl jsem mu na puls, byl pomalý, ale pravidelný. Podíval jsem se na hodinky. Bylo sotva půl čtvrté. K neuvěření.
Usoudil jsem, že nést Carla do vozu, by bylo příliš náročné. Proto jsem raději volil tu cestu, že jsem auto dovezl ke Carlovi. Motor naskočil a tiše bzučel. Byl tak tichý, že neprobudil ani koně v nejbližších stáních. Nechal jsem motor běžet, otevřel obě zadní dvířka a Carla vtáhl do vozu. Původně jsem měl v úmyslu zachovat se k němu ohleduplně a položit ho na zadní sedadlo, protože on mě předtím také tak obsloužil, jenomže on se mi svalil na podlahu. Skrčil jsem mu tedy kolena a tiše zavřel dvířka.
Odvezl jsem Carla k Forbury Inn a měl jsem dojem, že mě přitom nikdo nezpozoroval. Mercedes jsem nechal stát vedle ostatních vozů poblíž vchodu, vypnul jsem motor a světla a tiše jsem se vzdálil.
Když jsem ušel necelou míli domů, vzal jsem gumovou masku v Buckramově boxu, odmontoval elektronické zařízení a schoval je v zásuvce. Bylo už příliš pozdě na to, abych ještě šel spát do postele.
Ulehl jsem tedy na jednu nebo dvě hodinky na pohovku a probudil se k smrti unavený, místo abych byl plný energie, jak se slušelo na první den dostihů.
Alessandro se dostavil pozdě, pěšky a celý ustaraný. Sledoval jsem ho oknem místnosti pro návštěvníky, jak přechází přes dvůr.
Zastav…
