Střepy (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

10

V pátek Jimova žena prohlásila, že jsem určitě posedlý ďáblem a ať už mne prý nikam nevozí. Přijel ve středu domů příliš pozdě a rizoto se připálilo.

Jim a já jsme nicméně dospěli k souhlasnému rozhodnutí a potřásli si na to rukou. Dohodli jsme se, že mne bude vozit, kdykoli budu potřebovat osobní ostrahu. Zavázal se, že nebude pouštět rádio, a já slíbil, že mu zaplatím dvojnásobek.

Navzdory poněkud pomalému startu jsme s Jimem, Tomem a psy odjeli do Tauntonu v dobré náladě. Zaparkovali jsme před nádražím. Pak jsem si příliš pozdě uvědomil, že ve všední dny platí jiný jízdní řád než v neděli a že vlak, kterým jsem měl přijet, už dávno přijel a odjel. Victor se mne nedočkal.

Na nástupišti nebyl.

Oznámil jsem situaci Tomovi. Musel mi slíbit, že bude trpělivě sedět na místě a čekat. Běžel jsem rychle k Lorna Terrace 19, ale Victor nikde. Vrátil jsem se na nádraží a našel ho promrzlého a ustaraného v čekárně.

Vstal, hubený a rozčilený. Ani můj příjezd ho nerozveselil. Cestou do Tauntonu jsem si v duchu dosazoval Victora do všech situací, ve kterých se mohla čtvrtá maska objevit bez masky. Přestože jsem se v řešení rovnic s neznámými Lawsonu-Youngovi zdaleka nemohl vyrovnat, snadno jsem si spočítal, že Victor jako faktor x nezapadá nikam.

„Zpozdil jsem se, protože jsem nepřijel vlakem,“ vysvětlil jsem mu. „Co se děje?“

„Chtěl bych…“ Vypadal zoufale a mluvil zoufale. Začal znovu: „Teta Rose se k nám nastěhovala… Já ji nenávidím. Já ji opravdu nesnáším a máma se mnou odmítá mluvit, dokud prý nezačnu tetu Rose na slovo poslouchat. Máma se jí bojí. Až jednou tátu pustí, domů se nevrátí, protože je u nás teta Rose. Já vím, že se nevrátí. Co mám dělat? Nemám se s kým poradit, leda s váma, a to je skoro směšný, když máte obličej tak zřízenej…“

„Zkusils to u dědečka?“

Victor řekl sklesle: „On se taky před tetou Rose dočista podělal. Je ještě horší než máma.“

„Minulou neděli…,“ začal jsem, ale Victor mi skočil do řeči.

„Je mi hrozně líto, je mi líto, že máte tak zmalovaný obličej. Skoro jsem čekal, že dnes nepojedete…, už jsem si myslel, že jste nepřijel.“

„Zapomeň na minulou neděli, soustřeď se raději na Adama Force,“ řekl jsem.

„Je perfektní,“ řekl Victor bez nadšení, mračil se. „Aspoň to všichni říkají. Občas seděl u mojeho počítače. Tak se stalo, že jsem se dostal k jeho dopisu. Myslel si, že ten soubor vymazal, ale já ho našel na zálohový disketě.“

To vysvětlovalo mnohé.

Zeptal jsem se: „Jak dlouho už zná Force tvoji tetu Rose?“

Konečně jsem se dočkal odpovědi.

„Asi stejně dlouho, jako se zná s mámou. Řadu měsíců. Máma jela se zájezdem na jeho kliniku a on po ni vyjel. Že se ale vyzná! Chodil pro mámu, když byl táta v práci. Když na to přišla teta Rose, zašla do hotelu, kde táta dělal, a řekla mu, že když si pospíší domů, chytí ty dva ve svojí vlastní posteli. Táta zašel domů, ale to už byl Force pryč. Táta mámu strašně zbil, přerazil jí nos a žebra a vůbec. No, a teta Rose se sebrala, šla k policajtům a tátu udala. Zavřeli ho na dvanáct měsíců.“ Pak nešťastně dodal: „No a minulou neděli teta Rose doktora Force mámě přebrala. To nejspíš chtěla od začátku. Teď jí doktor zobe z ruky. Je to ale divný, protože se mi zdá, že ho bije, hodně a často, a pak se líbají, viděl jsem je.“

Nechápal to. Napadlo mne, že Worthington by mu dokázal ledaco vysvětlit. Ovšem sympatický otcovský Worthington čtvrtá maska prostě být nemohl! A Victor? Victor taky ne, i když Čtvrtý nebyl hřmotný jako Worthington, spíš štíhlý a mrštný jako Victor. Ne, Victor, ten Victor, který se ke mně uchyluje o pomoc, nemůže být tím, kdo mne tak mlátil.

Victor to nebyl, Worthington taky ne, co třeba Gina?

Měla dost síly? Nebyl jsem si jistý. Asi si to budu muset ověřit, i když se mi nechce. Už jsem vyčerpal skoro všechny slepé uličky, ale faktor x se mi nedařilo vypočítat. Čtvrtá maskovaná postava tam však určitě někde byla. Cítil jsem na sobě ruce toho člověka, cítil jsem rány, viděl jsem jeho oči. Čtvrtá maska nebyla žádný výmysl, byla skutečná.

Pokud vyjdu z teorií pana profesora, existuje zřejmé otázka, kterou jsem si dosud nepoložil, a dokud tu klíčovou otázku nenajdu, nemůžu očekávat ucelenou odpověď. Co je však ta klíčová otázka? Komu ji mám položit?

V duchu jsem si povzdechl. Vyvedl jsem Victora ven z nádraží a k jeho nemalému potěšení jsem ho zavedl k Tomovi a jeho čtyřnohým kamarádům. Řekl Tomovi, že ta neděle, co jsme strávili u bažin, byla jedním z nejhezčích dní jeho života. Tedy nejhezčí den za tu dobu, co mu teta Rose ničí život.

Hrál si se psy, byl s nimi očividně zadobře, místo s námi se bavil s nimi. Černé slechy poslouchaly, když říkal: „No co, lidi jistě i dnes utíkají na moře.“

Po chvíli jsem řekl Tomovi: „Zastavím se u Victora doma, a pokud je tam jeho matka, zeptám se jí, jestli by mu dovolila, aby s námi strávil víkend.“

Tom nesouhlasil: „Půjdu já!“

„Půjdeme oba,“ řekl jsem. Victora jsme navzdory jeho protestům a strachu nechali s Jimem. Vzali jsme psy a šli zaklepat na dveře čísla devatenáct v Lorna Terrace.

Přišla otevřít Gina Verityová a nestačila před námi zabouchnout. Tom rychle strčil velkou botu do dveří.

Za pět dní, které od minulé neděle uplynuly, jako by Gina ztratila jak svou krásu, tak svou sebedůvěru a klid. Upřeně se dívala na můj potlučený obličej. Jako by to byla poslední kápla. Řekla bezmocně: „Radši pojďte dál.“ Se svěšenými rameny mne vpustila dovnitř a zavedla známou chodbou do kuchyně. Sedli jsme si zase ke stolu.

Tom se psy stál na stráži venku u dveří, protože Gina nevěděla, kdy se její sestra s Adamem Forcem vrátí.

Řekl jsem: „Rád bych pozval Victora k sobě na sobotu a na neděli.“

Gina si zapalovala cigaretu od cigarety, jako vždy. „Dobře,“ řekla otupěle. „Vyzvedněte ho u školy.“ Pak se zamyslela. „Dejte pozor, aby se to nedozvěděla Rose, nepustila by ho s váma.“

Gina měla od nikotinu prsty levé ruky skoro oranžové. Pravou ruku měla bílou. Sáhl jsem nejdřív po její pravé, pak po její levé ruce, a zase jsem je opatrně položil. Měla chabé, měkké svaly. Byla příliš sklíčená a apatická, než aby se ohrazovala.

Zadívala se na své ruce, nejdřív na jednu, pak na druhou, a řekla: „O co jde?“

Neodpověděl jsem. Čtvrtá maska neměla tak zabarvené prsty levačky, tím jsem si byl jistý, i když jsem se tehdy díval jen ve světle pouličního osvětlení a navíc v okamžiku, kdy mne ta ruka mlátila. Ne, ten čtvrtý člověk s maskou měl silné, svalnaté ruce, byl to chlap.

Gina tou čtvrtou maskou nebyla, o tom jsem neměl sebemenší pochyby.

Byl čas vyrazit.

Před domem se ozval Tomův ohlušující varovný signál, účinný jako můj hvizd. Jeho psi se dokázali rozštěkat a hrozivě vrčet na pánův povel, kdykoli si vzpomněl.

Gina se vymrštila od stolu a ustoupila stranou, v očích strach. „To je Rose,“ zašeptala. „Vrátila se. Vždycky rozštěká psy, nemají ji rádi, ježí se jim z ní chlupy.“

Mně taky, pomyslel jsem si. Zuřivé vrčení dobrmanů dokazovalo, že Gina ví, co říká.

„Jděte,“ vyštěkla Gina. „Vypadněte… zadem, přes dvůr…, pak brankou a zadní uličkou. Rychle, pospěšte si.“ Mluvila naléhavě, nebránila před zlým jenom mne, ale sebe.

Bývalo by asi moudré odejít, jenže já nikdy nebyl přívržencem úsloví „Kdo uteče, vyhraje“. Utéct před Rose… Už jsem z jejích spárů vyklouzl třikrát, a jednou jsem unikl Adamu Forceovi. Mám štěstí, jestli mi vydrží, třeba to ještě chvíli přežij u beze škod.

Zůstal jsem sedět u stolu, ale židli jsem trochu odstrčil a hodil nohu přes nohu. Dveře u hlavního vchodu zavrzaly a z chodby bylo slyšet energické kroky.

Nepřišla jen Rose, přišel i Adam Force. Rose poznala Toma a jeho psy, ale pan doktor soustředil svoji nelibost pouze na mne. Před pár dny pro mne naplánoval inzulínový šok nebo dopravní úraz, smrt pod koly kolemjedoucího vozu, ani jedno, ani druhé mu nevyšlo. Moje přítomnost jím otřásla.

Gina povadla, zato Rose rozkvetla. Jako by jí suchá kůže a vlasy ožily. Celá zářila, a já po Victorově vyprávění věděl, že to vyplývá ze sexuálního uspokojení.

Adam Force, sice na pohled vzhledný a okouzlující, byl podle mého názoru podvodník, blížící se k sebezničení. Pokud někde u sebe přechovává videokazetu ukradenou z laboratoře profesora Lawsona-Younga, Rose se jí nakonec zmocní. Rose vždy získá, co chce, ať už je to videokazeta, mužský, nebo moc a nadvláda.

Rose byla určitě jednou z černých masek, ale Adam Force ne. Nevěděl, kdo jsem, až do chvíle, kdy jsem se u něj objevil v sanatoriu Phoenix House.

Zvolna jsem vstal a řekl lenivě: „Opakování minulé neděle si dnes nedáme. Přišel jsem vlastně za Ginou, ale taky jsem tu chtěl pro Rose nechat vzkaz.“

K mému překvapení mne napjatě poslouchali.

„Čtvrtý z vaší přepadovky v maskách mi něco pošeptal do ucha.“

Víra, že by to mohla být pravda, zmrazila Rose do té míry a na tak dlouho, že jsem stačil projít chodbou až do bezpečí péče dobrmanů. Tom, s povytaženým obočím, vykročil po mém boku na ulici. Nikdo nás nesledoval. Prošli jsme kolem rohu a pak až k nádraží. Psi za námi tiše běželi.

„Jak jste se probůh dokázal odtamtud dostat bez úrazu?“ zeptal se Tom. „Čekal jsem s jistotou, že zapískáte!“

„Řekl jsem jim lež.“

Rozesmál se. Nic žertovného na tom však nebylo. To, jak si mne Adam Force přeměřoval od hlavy až k patě, mi nepříjemně připomínalo odborný odhad, kolik bude na kilo tělesné váhy třeba jedu. Smrtelná dávka inzulinu…, injekční stříkačka na dobrou noc…, bomba s cyklopropanem, to byly jen předehry k smrtícímu jedu. Rose dokáže krutě ublížit, ale Adam Force by dokázal úkladně zabít.

V běžné kuchyni by se sice Rose kolem sebe mohla ohánět nožem, ale Adam Force by po ruce jed neměl, a tím by zabíjel nejraději. Na opatření jedu by potřeboval víc času.

Při odchodu jsem od Rose udržoval uctivou vzdálenost. Ale do budoucnosti mne víc ohrožovaly bílé vousy, oranžové ponožky, hezké chování, přístup do lékárny v sanatoriu, lačnost milionů a víra ve vlastní neomylnost. Toho všeho bylo proč se bát.

Kromě jiných se ztratily dvě zcela určité videokazety, a obě jsem měl v určitou chvíli u sebe. Měla Rose tu se záznamy o výrobě náhrdelníku? Má Force přece jen ve svém držení kradené výsledky výzkumu nádorů? Skoro jsem věřil, že odpověď na první otázku zní ne, na druhou ano. Ale jak si to ověřit?

Cestou zpět do Broadwaye jsme zajeli do Cheltenhamu za Kennethem Trubshawem z trofejního výboru. Ověřili jsme si z Jimova vozu telefonicky, že bude doma. Poněkud ho překvapilo, že nás je tolik, ale velkoryse pozval všechny mé spolucestující do teplé kuchyně ke kamnům a nabídl jim velkou plechovou krabici sušenek. Mne odvedl do chladnějšího obývacího pokoje, velké místnosti s okny na sever. Bylo tam šero a zelený koberec na zemi působil v šeru tísnivě.

Předal jsem mu knihu, kterou jsem za tím účelem přinesl. Byly v ní velké lesklé fotografie, dokumentace asi dvanácti let práce. Vysvětlil jsem, že se nemůžu s dobrým svědomím zavázat, že kteroukoli z prací budu schopen reprodukovat přesně, ale že se můžu pokusit vytvořit něco podobného, pokud by si přál.

Položil knihu na velký stůl a zvolna otáčel stránky. Uvědomil jsem si, jak velice mi záleží na tom, aby se mu aspoň něco z mých věcí líbilo, i když většina z nich se jako dostihové trofeje nehodí. V poslední době se však objevovaly všechny možné tvary váz, nikdo se už nebránil ničemu surrealistickému.

Trubshaw přestal listovat a knihu k mému zklamání zavřel. S přísně staženými rty vyslovil svůj ortel.

„Kdybyste mi tuto knihu mohl zapůjčit, předložím ji zítra dopoledne na zasedání komise. Je mi jasné, že naše drahá Marigold dychtí po činech. Zavolám jí, jakmile dojdeme k nějakému rozhodnutí.“

No nazdar, pomyslel jsem si, jak se asi tváří, když někoho opravdu zatracuje?

Řekl: „Já osobně bych si vybral toho koně ve skoku. Mohl byste něco takového udělat? Také bych potřeboval znát rozměry a váhu toho díla. Na fotografii kůň vypadá příliš velký.“

„Můžu ho udělat ve velikosti podle vašeho přání,“ sliboval jsem a dodal, že kůň na fotografii je v majetku jednoho rozhodčího z Leicesteni a jeho paní.

Kenneth Trubshaw překvapeně vdechl. Já se v tu chvíli usilovně snažil vybavit si rozhovor s Lloydem Baxterem v lóži rozhodčích, kde mi poprvé řekl o muži s bílými vousy, který mi ukradl sáček s penězi spolu s onou velmi zcestovalou videokazetou.

Lloyd Baxter se svojí epilepsií faktorem x být nemohl. Neměl postavu ani mrštnost černé masky číslo čtyři.

Kenneth Trubshaw položil na moji knihu s fotografiemi ruku a řekl zamyšleně: „Mohl byste do toho zapracovat tolik zlata, kolik by se Marigold líbilo?“

„Jakékoli množství.“

„Hm… jak? Bylo by to v takovém případě hodně… nákladné?“

„Ne příliš.“

Kenneth Trubshaw měl velmi pádné důvody, proč se ve svém výboru vážně zabýval otázkou nákladů na trofeje, ale hodnou chvíli váhal, než mi pokynul, abych si sedl do křesla, než si sám taky sedl a začal vysvětlovat: „Nevím, do jaké míry sledujete spletitosti skrývající se za dostihovou politikou. Teď nemám na mysli formu koní a diskuse o ní. Mám na mysli otázku, zda se má výdaj za trofej strhávat z vypsané ceny, jak se až dosud ve většině případů dělo. Mnozí majitelé trofeje odmítají, dávají přednost finanční ceně bez odečtu. Proto bylo navrženo, aby se uděloval plný finanční obnos a trofej navíc ve všech případech. Zeptejte se prosím Marigold, jestli hodlá trofej věnovat na své náklady, nebo jestli počítá s tím, že trofej zaplatí závodiště. Upozorněte ji na problém s věcí spojený.“

„Dobře,“ přikývl jsem, „ale nepočítejte s tím, že se Marigold v téhle věci nějak rozhodne. Je sice skvělá, ale opravdu vážná životní rozhodnutí ponechává na svém řidiči.“

„To nemyslíte vážně!“

„Naopak. Jejího řidiče Worthingtona by vyvážil broušený křišťál desetinásobně.“

Kenneth Trubshaw tuto informaci mužně přijal. Pak se raději vrátil k věci, k otázce výdajů. Zeptal se: „Ten náhrdelník, který Marigold chce, je asi hodně nákladný, že?“

Přikývl jsem. „Velice. Navíc by ten náhrdelník, pokud by se veřejně vystavoval, zbytečně pokoušel zloděje. V náhrdelníku je opravdu hodně ryzího zlata.“

„Copak tomu tak není vždy?“ Tvářil se nechápavě.

„No, žhavou sklovinu můžete pokrýt tenkou vrstvou roztaveného osmnáctikarátového zlata s příměsí jiných kovů. Když chcete, aby něco vypadalo jako zlaté, pozlacuje se to, až když je předmět hotový. Pak s nabráním znovu pracujete, ale jen při podstatně nižší teplotě. Po druhém chlazení nanesené zlato náležitě ke sklovině přilne a vypadá jako masivní zlato, přestože jde jen o pozlacení.“

Kennethe Trubshawa moje povídání fascinovalo, ale nechtěl vypadat jako lakomec. „Zlato je zlato,“ prohlásil. „Chci, aby se ta věc Marigold líbila, tedy pokud se rozhodneme, že něco takového jako trofej chceme.“

Souhlasně jsem zamručel.

Zvědavě se zeptal: „Která z těch skleněných plastik zachycených v knize byla nejobtížnější?“

„Nejobtížnější bylo udělat tu věšteckou křišťálovou kouli.“

To ho překvapilo. Většinu lidí to překvapuje. Myslel si, že křišťálovou kouli člověk vyfoukne jako dětský balónek.

„Ne, ta koule není dutá. Můžu vás ubezpečit, že udělat dokonale kulatou skleněnou kouli, ve které by se během chlazení v tamprovně nevytvořily bublinky, je nesmírně obtížné.“

Chtěl, abych mu vysvětlil, nač je tamprovna. Když jsem mu to řekl, poznamenal: „Nemohl by ten kůň ve skoku stát na křišťálové kouli?“

Přikývl jsem. „Šlo by to…, hodně by to ale vážilo…, taky by to bylo dost obtížné… zato bych vám mohl zaručit, že to bude unikát.“

Přemýšlel. Přešel k vysokému oknu a zadíval se ven, na spící zimní zahradu.

„Pokud se rozhodneme vám tu zakázku zadat, mohl byste napřed připravit několik skic, ze kterých bychom si mohli vybrat?“

„Jistě, to bych mohl. Taky bych mohl připravit skleněné modely, to mi víc vyhovuje. Samotné sklo není drahé, a pokud se vám to, co přichystám, nebude líbit, vždy to můžu v galerii prodat.“

Pobaveně se usmál mému praktickému podnikatelskému uvažování. Mám šanci tak fifty-fifty, pomyslel jsem si, o moc větší ne.

Kenneth Trubshaw vyzvedl v kuchyni mé společníky a přivedl je do elegantní haly s pruhovanými tapetami z devatenáctého století. Pak si je pozorně prohlédl. Snažil jsem se své kumpány vidět jeho očima: podsaditý řidič v pomačkaném šedém obleku, hubený, vystrašený chlapec, pirátsky vyhlížející silák s černým vousem zastřiženým do špičky a tři černí dobrmani, ve střehu, nevypočitatelní.

„Oni jsou můj drátěný plot,“ vysvětlil jsem Trubshawovi s úsměvem. „Nemůžete od nich chtít, aby byli taky krásní.“

Zadíval se na mne a poznamenal: „Vám a Marigold nebude stačit, že vyrobíte, zaplatíte a předáte nádhernou trofej v upomínku na Martina Stukelyho.“ Na chvíli se odmlčel a zamyslel. „Přesněji řečeno naše výtečná Marigold se tím spokojí, ale vy ne.“

Otevřel mým společníkům dveře a vypustil je ven. Tom Pigeon se mu obřadně, zdvořile uklonil a psi se mu přitom motali kolem nohou. Kenneth si Toma nadobro koupil, když se mu taky uklonil se stejnou zdvořilostí.

Trubshaw mne vzal za rameno a zadržel mne, když ostatní odcházeli k vozu. Řekl: „Sympatická vdova po Martinovi Stukelym nejspíš netuší, že je teď v sázce jeho dobré jméno. Marigold o tom určitě nemá nejmenší tušení a dostihové publikum díky Bohu také ne, naštěstí o tom neví ani tisk. Vy ale něco víte, že? Viděl jsem to na vás, když Marigold tolik horovala o dostihu vypsaném k Martinově památce. Vy byste asi nejdříve ze všeho rád očistil jeho pověst, že?“

Zamrazilo mne, nechtěl jsem věřit svým uším. K nevíře, že nejen já, ale i jiní tuší, že se Martin možná vědomě dopustil něčeho nečestného.

Pamatoval jsem si, jak jsem pročítal listiny schované v jeho nízké, dobře ukryté zásuvce. Nemohl jsem zapomenout na kopii Martinova dopisu doktoru Forceovi. Některé věty mne nepřestávaly pronásledovat.

„… ty vaše výsledky a postupy… prosím, natočte to vše na videokazetu… vezměte ji na Silvestra do Cheltenhamu na závodiště…“ Martin dobře věděl, co na záznamu je. Věděl, nebo nevěděl od samého počátku, že ony výsledky a metodické postupy jsou kradené? Laskavý a hodný George Lawson-Young byl přesvědčený, že Martinovy styky s doktorem Forcem byly zcela nevinné. Stejně však ve mně hlodaly šeredné pochybnosti a vůbec se mi nelíbilo, že hlodají i v cheltenhamském vedení.

Řekl jsem předsedovi trofejního výboru s falešnou lehkostí: „Prosím vás, jak to myslíte?“

Zklamaně řekl: „Pokud je mi známo, měl Martin Stukely v den své smrti ve svém držení videokazetu, na níž byly zaznamenány lékařské výsledky nedozírné ceny. Tyto výsledky zcizil doktor Force a Martin Stukely o existenci těchto výsledků delší dobu věděl. Vy sám jste měl dotyčnou kazetu Martinovi uschovat.“

Zhluboka jsem se nadechl a zeptal se, odkud to všechno ví.

„Soukromí vyšetřovatelé pracující pro lékařskou výzkumnou laboratoř, ze které byly výsledky ukradeny, zpovídali v Cheltenhamu kdekoho.“ Pátravě se na mne zadíval. „Také jsem se od Marigold dozvěděl, že vás před vaším obchodem přepadla nějaká banda násilníků. Všichni bookmakeři vědí, že to bylo dílo Rose Paynové, dcery Martinova dostihového šatnáře. Ta dáma je prý hodně agresivní. Jeden z bookmakerů, jistý Norman Osprey, podobá se Elvisovi Presleymu, se holedbal, jak vás zmlátili. Jak se zdá, žádný videozáznam jste jim však nedal.“

Čekal, co na to řeknu, ale ničeho se nedočkal.

Usmál se. „Pokud jsem to správně pochopil, dotyčný šatnář věří, že vám předal záznam, který jste pořídil vy sám, kazetu, na níž je přesný postup jak vyrobit jeden skvostný náhrdelník, kopii velmi starého šperku. Všichni žokejové včetně šatnáře viděli jak kopii šperku, tak instrukční záznam v šatnách. Ed Payne řekl své dceři Rose, že vám videokazetu předal, a Rose se pak snažila jí zmocnit. Ukradla všechny kazety, které jí přišly pod ruku v domácnosti Martina Stukelyho i u vás doma. Stukelyho rodinu omámila jedovatým plynem.“

„Rose sama? Osobně?“ zeptal jsem se.

To Kenneth Trubshaw nevěděl. Tím taky končily jeho aktuální vědomostí, až na jedinou maličkost: podle názoru cheltenhamských dostihových autorit Martin Stukely pravděpodobně věděl, že vědecké informace, které přislíbil opatrovat, byty ukradeny z výzkumné laboratoře.

Řekl jsem s lítostí: „Až dosud jsou obě videokazety bůhvíkde. Kdo je má, nehodlá se k tomu přiznat.“

„Bylo mi řečeno, že se snažíte ty kazety najít.“

„Odkud to všechno víte?“ zeptal jsem se znovu. Opravdu mě to zajímalo, ale jak se zdálo, dospěl Trubshaw ke svým závěrům jen logickou úvahou a dedukcí.

„Já vám taky něco řeknu,“ poznamenal jsem a pak odvyprávěl nejnovější, žhavé zprávy z domova, jak jsem je vyslechl od Victora.

„Dobře jim tak,“ smál se Trubshaw. „Rose a doktor Force si jeden druhého zaslouží. To zítra moje kolegy ve výboru pobaví.“ Doprovodil mne k Jimovu vozu. „Vyřiďte Marigold mé nejupřímnější pozdravy. Ozvu se vám.“

Potřásl mi rukou.

Poznamenal: „Najděte ty kazety a očistěte pověst Martina Stukelyho.“

Když jsem zastavil před domem Bon-Bon, vyšla mi vstříc s Danielem po boku.

„Máš tu vzkaz od Catherine Doddové,“ řekla. „Má prý dnes večer volno a byla by ráda, kdybys přišel domů, pokud můžeš.“

Poděkoval jsem za vzkaz, ale pak jsem s ní a Tomem fascinovaně přihlížel, jak mezi patnáctiletým Victorem a o čtyři roky mladším Danielem viditelně přeskočila jiskra porozumění. Ve věku těch dvou se spíš objevuje odcizení, ale v tomhle případě oba okamžitě zjistili, že ovládají stejnou řeč, řeč počítačů, a to do hloubky, do jaké je nikdo z nás ostatních nemohl sledovat. Victor vystoupil z Jimova vozu a šel s Danielem do domu. Ti dva vypadali jako dvojčata. Kybernetičtí blíženci.

Bon-Bon prohlásila pobaveně, že Victor nemusí k Tomovi, že může zůstat přes noc u ní. Šla za oběma chlapci do domu a Jim nejdřív zavezl Toma se psy k jeho domu a nakonec odvezl domů mne.

„Neočekával jsem, že se vrátíme celí,“ řekl Tom vesele na rozloučenou a rozjařeně mi zamával. Do role černé masky číslo čtyři jsem ho obsadit nemohl, zachránil mne už dvakrát od zmrzačení, ne-li od záhuby.

Motocykl slečny Doddové stál na svém obvyklém místě, půvabně opřený u kuchyňských dveří. Catherine sama vyšla ven, jakmile zaslechla přijíždět Jimův vůz. Jestli je ráda, že mne vidí, bylo snadné vyčíst z jejího uvítání. Jim odjížděl s úsměvem od ucha k uchu (dostal taky dvojnásobnou odměnu). Prohlásil, že je mi k službám ve dne i v noci.

Vracet se domů ke Catherine bylo náhle velmi hezké. Nikdy předtím jsem ji nepožádal, aby mne pozvala k sobě, do svého bytu. Tu noc jsem ji o to však poprosil. Zasmála se a navrhla, abychom tam zašli až zítra, prý to u ní za světla vypadá líp.

Chtěla vědět, jak jsem strávil den, já se jí zeptal na totéž. Mračila se, když jsem jí vyprávěl o Victorově trápení, ale trofej v podobě koně ve skoku ji potěšila. Povzbuzovala mne. Jako bychom byli manželé, pomyslel jsem si, a to se známe teprve tři týdny!

„Vyprávěj, jak je u policie,“ vyzval jsem ji, když jsme se oba krásně vtěsnali do jednoho křesla.

„Co ti mám vyprávět?“ Vždy byla zdrženlivá, když se hovor stočil na její povolání, ale tentokrát jsem se od ní opravdu chtěl něco dozvědět.

„Řekni mi, jaké máte priority. Kupříkladu tehdy na Nový rok, bylas v ošumělém civilu a parťáka ti dělal tulák, povalující se na ulici. Byli jste na ulici, abyste zloděje zastrašili, ne abyste je chytili, nemám pravdu?“

Zavrtěla se mi v náručí. „Ne tak docela. Jsme rádi, když je dokážeme chytit.“

Nechtěl jsem ji zlobit, tak hloupý jsem nebyl. „Pověz mi o tom tvém tulákovi.“

„Není to žádný tulák,“ usmála se. „Jmenuje se Paul Cratchet. Je to skvělý chlap, a vypadá zrádně neškodně. Je to dobrý detektiv. Už hodně darebáků se podivilo, když je chytil za límec. U nás na stanici se mu říká Pečlivka Paul, protože tak pečlivě píše hlášení.“

Zeptal jsem se s úsměvem: „Na jaké věci se policie nejvíc soustřeďuje?“

„Na smrtelné úrazy a samozřejmě na vraždy. Když jde o vraždu policisty, je to nejspíš nejvyšší stupeň priority.“

„A jinak?“

„Veškeré násilí.“

„Zvláště pak jde-li o násilí na policistovi?“

Otočila se a upřeně se na mne zadívala, jestli to nemyslím ironicky. Pak spokojeně přikývla. „Jistě, zvlášť když jde o policistu.“

„Co pak?“

„Loupež. Tedy krádež se zbraní v ruce nebo vyhrožování fyzickým násilím, násilí spojené s krádeží. Prostě to, čemu se říká loupež.“

„A pak?“

„Obecně se dá říct… Když teče krev, přijede policie okamžitě. Když dojde ke krádeži, ale nikomu se nic nestane, policista se většinou dostaví po nouzovém volání až další den ráno. Když dojde ke krádeži automobilu, zapíše si policista poznávací značku a slíbí postiženému, že ho vyrozumí, pokud se vůz najde.“

„Tím to končí? Víc se neudělá, když jde o auto?“

„Skoro. Přijde na to. Auta se většinou najdou vypálená.“

„Za kým má člověk jít, když se mu dostane do ruky něco kradeného?“ zeptal jsem se jakoby nic.

„To jde zase o ty videokazety?“

„Ano, jde o ty videokazety.“

„No…“ Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Ptala jsem se na to…“Vzdychla.

„To nezní moc nadějně,“ poznamenal jsem.

Catherine si povzdechla. „Videokazety jako takové nemají skoro žádnou hodnotu. Říkals, že ani nebyly v pouzdře. Obsah obou kazet, i když se tolik liší, lze klasifikovat jako intelektuální vlastnictví, a to podle policejního uvažování zvláštní prioritu nemá. Jak vyrobit kopii starožitného náhrdelníku… Tajné průmyslové informace nebo dokonce lékařská tajemství? Smůla. Nikdo na policii nebude mařit čas hledáním takových věcí. Tvůj pytlík s penězi je důležitější, pokud bys ovšem dokázal identifikovat aspoň jednu z těch bankovek, co v něm byla. Ovšem po třech týdnech musíme počítat s tím, že už je někdo utratil, že se rozběhly po světě. Pro tebe to byla možná značná částka, ale z obecného hlediska nic světoborného, chápeš?“ Vtom se zarazila, jako by ji napadlo něco převratného. „Myslí si ta odporná Rose ještě pořád, že víš, kde ty kazety najít?“

„Nelam si s tím hlavu.“

„Ne, odpověz mi, věří tomu ještě?“ Catherine byla neodbytná. „Tak co, Gerarde, věří tomu?“

Řekl jsem s úsměvem: „Teď už věřím, že tu videokazetu o postupu při výrobě náhrdelníku má u sebe od samého začátku. Pokud ano, ví, že ji nemám já.“ Rose taky ví, že si postup můžu znovu vypracovat, kdykoli si vzpomenu, pomyslel jsem si.

„A co ta druhá kazeta?“ dorážela Catherine. „Ta, co ji ten doktor ukradnul z laboratoře?“

„Právě,“ řekl jsem lehkomyslně. „Můžu jen hádat. Víš co, pojďme do postele.“

Ráno jsem se probudil první a chvíli jsem ještě ležel a díval se na Catherine, jak klidně oddychuje. V tu chvíli mne zaplavil pocit hluboké spokojenosti… Vydrží mi to ještě deset let?… Vydrží to jí? Když se pohnula a otevřela oči, usmála se, a těch deset let najednou ztratilo význam. Žili jsme teď, pro tuhle chvíli, a přítomnost člověka stále provázela a minutu od minuty se měnila. Důležitá je současnost, vždycky.

„O čem uvažuješ?“ zeptala se.

„Asi o tomtéž co ty.“

Znovu se usmála a zeptala se, jaké mám pro nás dva plány na sobotu, když má volno. V pohodě jsem jí nabídl pohodlné křeslo v dílně Loganova skla a přijal nabídku, že mne tam zaveze na tandemu.

Když jsem se dostavil do podniku, Hickory už tam zase byl, soustředěný na výrobu dokonalé plachetnice. Pozdravil mne hezky, přátelsky, jako kdysi, a váhavě se zeptal, jestli bych mu nemohl trochu asistovat, prý s tím má potíže, když je na to sám.

S opravdovým potěšením jsem se svlékl do nátělníku a pomáhal Hickorymu s nabráním z pánve, když bylo třeba, a nabrání, žhavou sklovinu, jsem mu přidržel. Hickory při práci recitoval, co právě dělá, kvůli Catherine, a trochu s ní taky flirtoval. Pomyslel jsem si, že tak rozverný začátek pracovní doby člověk často nezažije.

Tentokrát Hickory nezapomněl uložit lodičku vidličkou do tamprovny, aby zvolna vychládala. Catherine jeho práci bez výhrad chválila a Hickory se tvářil jako spokojená kočka. Ono ráno se konečně posunul v učení o významný krok vpřed.

Přišel Irish a uvařil čaj. Pamela Jane trochu poklidila a doplnila nádoby s barevnými prášky, abychom měli zásobu na policích, až část spotřebujeme. Sobotní dopoledne klidně ubíhalo od devíti hodin až do oběda.

Několik minut po poledni vpadla do galerie Bon-Bon s oběma chlapci, s Victorem i Danielem. Pro tu chvíli kluky zajímalo řemeslo skláře víc než e-mail.

Chvíli poté se přihrnula Marigold, mžikala tlustými černými řasami, ušklebovala se na Hickoryho a zahalila Daniela do objetí nadýchaných, jasně růžových šatů se zlatým vzorkem. Volala na Bon-Bon, že „drahoušek Trubby“ musí dorazit každou chvíli.

Drahoušek Trubby“, tedy Kenneth Trubshaw, proplul růžovým oblakem a vynořil se se rtěnkou na tváři. Předseda cheltenhamského trofejního výboru přinesl moji knihu s fotografiemi. Množství lidí a hlasité švitoření ho poněkud vyvedly z míry, taky se podivil, že jsem jen v nátělníku. Prohlásil, že by hotel Wychwood Dragon byl možná vhodnější pro obchodní jednání.

„Drahoušku Trubby, to je skvělý nápad!“ Marigoldino okamžité nadšení vedlo k tomu, že jsme s ní, s Kennethem Trubshawem, Bon-Bon a samozřejmě i s Worthingtonem (na tom Marigold trvala) usedli v tichém koutě hotelové jídelny, abychom vyslechli, k jakým závěrům dospěli dopoledne v Cheltenhamu.

Irishe jsme vyslali pro hamburgery a coca-colu, aby nakrmil oba kluky. Míň náročný lidský druh, lednové turisty, si vzali na starost Hickory s Pamelou Jane.

Když jsme se všichni usadili, Kenneth Trubshaw spustil. „Tak za prvé, milá Marigold,“ řekl, „všichni členové výboru si hluboce váží vaší velkorysostí…“ Uměl lichotit s vkusem. Marigold zářila. Worthington se na mne podíval a mrkl.

„Výbor hlasoval…“ Předseda konečně přešel k věci. „Jednomyslně jsme odhlasovali, že požádáme vás, Gerarda Logana, o vytvoření upomínky na Martina Stukelyho v podobě koně vzepjatého na křišťálové kouli, jaký je na snímku ve vaší knize. Pokud se bude Marigold a výboru líbit…“ Nedořekl, protože ho Marigold sevřela do objemného růžového náručí. Když se znovu dostal ke slovu, promluvil o pořizovací ceně trofeje. Marigold cena nezajímala, ale Worthington smlouval. Já mezitím zavolal zlatníkovi a objednal dostatečné množství zlata.

„Dokázal bys to vytvořit už během dneška, drahoušku Gerarde?“ Marigold byla celá nadšená. „Ještě nejsou ani tři hodiny.“

„Zítra by to šlo těžko,“ řekl jsem. „Příští týden by to bylo lepší. Lituju, ale dnes je to zcela vyloučené.“ Stejně se budu snažit tu věc udělat co nejdřív, abych potěšil a uspokojil Marigold.

Marigold se zamračila, ale s tím se nedalo nic dělat. Potřeboval jsem si všechno řádně promyslet, pokud má trofej za něco stát, a já chtěl odvést dobrou práci jak kvůli Bon-Bon, tak kvůli Marigold, ale i cheltenhamskému závodišti a samotnému Martinovi.

„Pustím se do toho zítra,“ řekl jsem. „Udělám tu křišťálovou kouli a koně ve skoku. Budu pracovat sám, nejvýš snad s jedním pomocníkem. V pondělí budu moct zapracovat zlato a v úterý odpoledne všechny díly spojím. Ve středu by trofej mohla být hotová.“

„Až ve středu?“ zlobila se Marigold a nutila mne, abych si to ještě rozmyslel.

„Chci to pro vás udělat, jak nejlíp umím,“ řekl jsem.

Taky jsem chtěl dopřát čas svým nepřátelům.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024