7
Vydal jsem se po tiché staré, trávou zarostlé cestě lesem do mírného kopce. Cestu nechal s prozíravou ohleduplností vybudovat sir George Newnes, aby se jeho koně nemuseli s kočáry plahočit k domu do prudkého svahu.
Ono lednové ráno jsem mezi stromy procházel sám. Z dálky bylo slyšet nehojný provoz na moderní silnici za kopcem. K novým budovám, vystavěným ve jménu památky starého domu, doléhal hluk vozů jen jako tichý vzdálený hukot.
Kolem mne se neozýval zpěv ptáků, ptáci tam nebyli. Byl jasný den, ale v lese panovalo šero, větve jehličnatých stromů tvořily nad cestou příkrov. Kráčel jsem bezhlučně po spadaném borovém jehličí. Místy byly jen holé ploché kameny. Sto let stará cesta byla skoro strašidelná. Po jedné straně jsem minul trosky tenisových kurtů, kde před mnoha lety lidé hráli a bavili se. Jako v jiném světě. Na člověka tu padá divná tíseň, pomyslel jsem si, ale duchové tu nejsou, aspoň já žádné neviděl.
Došel jsem k sanatoriu Phoenix House z vrcholu kopce dolů, jak mi mluvčí z radnice správně předpověděl. Ve střechách budov byla veliká okna, skleněné desky zasazené v ocelové kostře se otevíraly vzhůru jako střechy ve sklenících. Sklo mne samozřejmě zajímalo. Bylo to kouřové tabulové sklo, nepropustné pro ultrafialové A a B sluneční záření. Vzpomněl jsem si na někdejší sanatoria, kde lidé postižení tuberkulózou zcela neromanticky vykašlávali svůj život v marné naději, že jim slunce a vzduch vrátí zdraví.
Sanatorium Phoenix House byla rozlehlá budova se dvěma dlouhými postranními trakty. Šel jsem k impozantnímu hlavnímu vchodu. Prostor, do kterého jsem vešel, patřil jednoznačně do dvacátého prvého století a určitě se pro strašidla nehodil.
Vstupní hala vypadala jako v hotelu. Dál jsem do sanatoria nedohlédl, bránili mi v tom dva lidé v bílém za pultem recepce.
Stála tam jedna žena a jeden muž s vousem v barvě pláště. Na nohách měl opravdu oranžové ponožky.
Když jsem vstoupil, oba se na mne krátce zadívali a profesionálně se vzpřímili, když uviděli moje modřiny a rány, na které jsem popravdě nadobro zapomněl. Uvědomil jsem si, jak vypadám, až když se na mne tak zahleděli.
„Pan doktor Force?“ zeptal jsem se, a muž s bílým vousem ochotně odpověděl. „Ano?“
Nesl na bedrech svých padesát šest let s elegancí. Pečlivě učesané vlasy, upravené vousy, měl charakter, za který se hercům platí. Pomyslel jsem si, že mu jeho nemocní jistě důvěřují. Sám bych se v tu chvíli s důvěrou svěřil do jeho péče. Vyzařoval autoritu v takové míře, že jsem pochopil, jak obtížné bude otřást jím tak, jak jsem měl v úmyslu.
Téměř ihned jsem taky pochopil, že nejde jen o to jím otřást, jako spíš pochopit spletitý způsob jeho uvažování. Po celou dobu, kterou jsem s ním strávil, se v něm střídalo otevřené, nelíčené přátelství s vyhýbavým chováním hraničícím s nepřátelstvím. Byl chytrý a uvažoval rychle. Byl mi vlastně sympatický, antipatii jsem pocítil vždy pouze na krátký okamžik. Adam Force byl charismatický člověk a jeho charisma stoupalo a klesalo jako příliv a odliv.
„Pane doktore,“ oslovil jsem ho zdvořile, jak se sluší, oslovujeme-li staršího. „Přicházím za vámi kvůli Martinovi Stukelymu.“
Zatvářil se lítostivě a sdělil mi se zármutkem, že Martin Stukely už nežije. Viděl jsem však, že v něm zatrnulo. Neočekával, že jméno Martin Stukely někdy v sanatoriu zaslechne. Řekl jsem, že o Martinově smrti vím.
Zeptal se podezíravě: „Jste žurnalista?“
„Ne, jsem sklář. Jmenuju se Gerard Logan.“
Tentokrát strnul celý. Polkl, a když vstřebal šok, zeptal se mne přátelsky: „Co byste si prosím přál?“
Řekl jsem neútočně: „Rád bych, kdybyste mi vrátil tu videokazetu, kterou jste si na Silvestra odnesl z galerie Loganovo sklo v Broadwayi.“
„Nepovídejte!“ usmál se. Byl připravený na otázky. Nehodlal se odkrýt, jen se snažil vzpamatovat. „Nemám tušení, o čem hovoříte.“
Doktor Force si mne prohlížel od hlavy k patě. Oblékl jsem se do důstojného civilu, měl jsem konzervativní oblek, košili s kravatou. Viděl jsem, jak si mne doktor Force měří…
