6
Tom Pigeon se svými dobrmany bydlel kousek od mého podniku. Přišel ke vchodu do prodejny Loganovo sklo v sobotu před polednem a pozval mne do místní hospody na pivo. Prý je mu jedno, do které hospody půjdeme, jenom ne přes ulici do té hotelové.
Uvázal ztichlé psy venku k lavičce a pak se uvnitř, v přeplněném, tmavém výčepu zhluboka napil. Prohlásil, že podle Worthingtonových slov mám víc odvahy než rozumu, aspoň pokud jde o Verityovy – Paynovy.
„Jo, já vím, myslí, že to je něco jako vosí hnízdo,“ přikývl jsem. „Kdy přesně s vámi hovořil?“
Tom Pigeon se na mne zadíval přes okraj skleničky a dopil zbytek piva. „Říká, že vám to pálí, řekl mi to dnes ráno.“ Usmál se. „Volal z Gstaadu. Prý si jeho zaměstnavatelka zaslouží jen to nejlepší.“
Objednal si další půllitr, zatímco jsem si ještě hrál s prvním. Jeho poněkud pirátsky vyhlížející černý, špičatý vous a statná, svalnatá postava budily pozornost, lidi se po něm otáčeli. Byl jsem asi stejně starý jako on i stejně velký, přede mnou však nikdo neustupoval stranou a nikomu jsem nepřipadal nebezpečný. Pigeon poznamenal: „Zítra to bude teprve týden, co vás zmalovali tak, že jste se sotva udržel na nohou.“
Poděkoval jsem mu za záchranu.
Řekl: „Worthington by byl rád, kdybyste se podobným situacím radši vyhnul, hlavně prý teď, dokud je ve Švýcarech.“
Poslouchal jsem pozorně, jak mi Tom radí k nečinnosti. Měl jsem dojem, že se mu to samému zdá jako nuda, jako spolehlivá cesta ke klidnému stáří, tvářil se jako Worthington, když mne lákal na dostihy v Leicesteru.
„Worthington se chová, jako by byl váš táta,“ poznamenal Tom.
„Chová se jako tělesná stráž,“ řekl jsem suše. „Chybí mi.“
„Tak se držte mne,“ řekl Tom nedbale, ale já vycítil, že to myslí doopravdy.
Tušil jsem, že Worthington neměl v úmyslu takovou nabídku vyprovokovat, a taky mne napadlo, jak by se moje milá detektivka Doddsová tvářila, kdyby tušila, že se spolčuju s bývalým kriminálníkem s přezdívkou Ranař. Odpověděl jsem však: „Platí, pokud uděláte, o co vás požádám…“
„Možná.“
Rozesmál jsem se. Pak jsem mu vyprávěl, jak si představuju naši společnou neděli. Oči mu okamžitě spokojeně ožily. „Udělám cokoli v rámci zákona,“ řekl. „Za mříže zpátky nechci.“
„Bude to v rámci zákona,“ ujistil jsem ho, když jsme druhý ráno nastupovali do vlaku, Tom se třemi krajně nebezpečně vyhlížejícími černými dobrmany do služebního vozu. Měl jsem krytá záda.
Bylo jen jedno jediné vlakové spojení, které mne mohlo dopravit k Lorna Terrace ve stejnou dobu jako minulou neděli, jak si zřejmě přál Victor. Tom navrhoval změnu plánu, chtěl jet autem. Když jsem zavrtěl hlavou, netrval na svém.
Co když nejde o past, jíž se obává Worthington, namítl jsem, co když je to jen zoufalé volání o pomoc ustaraného chlapce. Dejme mu šanci.
Pro složitou zpáteční cestu můžeme přistoupit na zjednodušující kompromis. Najmeme si auto, aby nás od tauntonského nádraží sledovalo jako stín, naložilo nás, až budeme hotoví, a odvezlo nazpět do Broadwaye, domů.
„To bude drahý,“ poznamenal Tom.
„Platím já.“
Když vlak zvolna zastavoval v Tauntonu, Victor už čekal na nástupišti. Jel jsem v jednom z předních vagónů, abych měl čas pořádně se rozhlédnout a ověřit si, jestli mne náhodou nečeká nevítaný uvítací výbor, ale jak se zdálo, Victor byl na nádraží sám. Tvářil se úzkostlivě a byl promrzlý. Jinak pro mne představoval záhadu.
Tomovi psi vyklouzli z jednoho ze zadních vagónů a okamžitě způsobili roztržku mezi milovníky psů a těmi, kdo se útočných psů bojí.
Předpokládal jsem a doufal, že Victor Tomovy psy od vidění nezná, i když je po těch pouličních večerních radovánkách na Broadwayi jistě znají Rose a ostatní členové rodiny.
Na setkání s Victorem jsem žádnou masku nepotřeboval, ale poučený zkušenou policistkou jsem si na hlavu nasadil baseballovou čepici štítkem dozadu, jak velela móda, a navlékl se do tmavě modré běžecké soupravy s prošívanou bledě modrou vestou navrch. Bylo to celkem normální oblečení, ale od mého obvyklého šedého obleku a bílé k…
