5
K mému neobyčejnému potěšení zastavila venku u obrubníku zase Catherine Doddová, zaparkovala svůj motocykl, strhla helmu a vykročila ke vchodu do mého podniku. Přidržel jsem jí dveře. Políbili jsme se, připadalo nám to zcela přirozené. Pak se zastavila před vzhůru vzepjatými křídly, které jsem jen tak tak stihl řádně osvětlit.
„Je to nádherné,“ řekla. Myslela to doopravdy. „Je to příliš dobré pro Broadway.“
„Lichotky vždy zapůsobí,“ usmál jsem se. „S těmi dojdeš nejdál.“ Zavedl jsem ji do dílny, protože tam bylo nejtepleji –
Na jediném listě vytištěné e-maily, které jsme si vyměnili s Victorem, ležely na pracovním pultu. Podal jsem papír Catherine a zeptal se jí, co si o tom myslí. „Řekla bych, že potřebuješ silnější prášky proti bolesti.“
„Ne, chtěl jsem vědět, co si myslíš o Victorovi.“ Tentokrát si sedla do mého křesla, ale teprve když jsem jí svatosvatě slíbil, že příští den sejdu dolů z kopce k obchodům se starožitným nábytkem a koupím další křeslo.
„Ano,“ dodal jsem, „koupím ho, když mi ty slíbíš, že sem budeš chodit a budeš v něm sedat.“
Přikývla, jako by to byla samozřejmost, a začala si pozorně číst Victorovy e-maily. Pak odložila list papíru na kůží oděná kolena. Chtěla informaci.
„Takže… připomeň mi, kdo je Victor?“
„Patnáctiletý vnuk Eddieho Payna, šatnáře Martina Stukelyho. Ed mi předal tu videokazetu, kterou mi tady ukradli a kvůli které jsi sem přišla poprvé. Victor předtím poslal Martinovi tohle…“
Podal jsem jí příslušný dopis. Přečetla si ho a povytáhla pochybovačně obočí.
„Victor tvrdí, že to byla jen taková hra.“
„Nemůžeš ho vůbec brát vážné,“ zavrtěla hlavou Catherine.
„Vlastně můžu. Možná to byla hra, ale založená na zlomcích skutečnosti. Taky je možné, že se dopustil toho, čeho se dopouští kdekdo… Něco zaslechl a špatně si to vyložil.“
„Vzal to za špatný konec?“ poznamenala Catherine. „A kde je správný konec?“
„No, když o tom uvažuju…“ Zarazil jsem se na chvíli, abych jí uvařil kávu. Sice nemá službu, ale káva je jí prý milejší než víno. Bez mléka, bez cukru, ne příliš horká.
„Můžu se jen dohadovat…,“ pokračoval jsem.
„Klidně se dohaduj.“
„Tak tedy: můžeme začít tím starším člověkem s bílým vousem, co vypadá jako univerzitní profesor a možná se jmenuje doktor Force. Řekněme, že se ten pan doktor při nějaké příležitosti seznámil s Martinem. Doktor Force má nějaké důležité informace a chce je bezpečně uschovat. Rozhodne se proto zajet do Cheltenhamu a předat je Martinovi.“
„To zní bláznivé. Proč to neuložil v bance?“
„To nevím, na to se ho budeme muset zeptat.“
„Ty taky jsi blázen. Kde ho chceš hledat?“
„Pokud vím, tak u policie jsi ty,“ namítl jsem mírně.
Usmála se. „Dobře, pokusím se o něco. Co dál?“
„Dotyčný doktor Force vyjel podle plánu na dostihy, a kazetu s informacemi Martinovi předal. Po Martinově tragickém pádu byl náš pan doktor asi pěkně ustaraný. Asi nevěděl co dělat a postával nerozhodně před šatnami. Pak viděl, jak Eddie Payne předává kazetu zabalenou v hnědém balicím papíru mně. Věděl, že to je ta pravá kazeta, protože ji sám balil.“
„Měl by ses dát k policii,“ škádlila mne Catherine. „Dobře. Ty si tedy myslíš, že si doktor Force zjistil, kdo jsi, a vydal se za tebou do Broadwaye. Když ses šel nadýchat novoročního vzduchu a nechal za sebou otevřeno, vklouzl dovnitř a svoji kazetu si vzal.“
„Správně.“
„A při té příležitosti otočil taky ty peníze.“
„Ano. A podle mého si až do té chvíle neuvědomil, že v místnosti někdo je, netušil, že tam je Lloyd Baxter a právě dostává epileptický záchvat.“
„Nepříjemné překvapení,“ poznamenala suše.
Přikývl jsem. „Utekl.“
Catherine řekla zamyšleně: „Jeden z našich detektivů zašel za Lloydem Baxterem do nemocnice. Pan Baxter tvrdil, že do prodejny nikoho neviděl vejít.“
„Lloydu Baxterovi je srdečně jedno, jestli se ta kazeta najde, o penězích ani nemluvě. Šlo mu především o to, aby se zprávy o jeho onemocnění neroznesly, aby se to co možná ututlalo.“
Catherine se zatvářila podrážděně: „Copak můžeme něco vyřešit, když p…
