5
Na parkovišti zuřila bitva. Chystal jsem se domů po posledním dostihu, vyšel jsem z brány a zůstal jsem stát jako sloup. Na prostranství mezi branou a první řadou parkujících vozů se rvalo aspoň dvacet mužů a rvali se do krve. Na první pohled bylo vidět, že to není ani trochu sportovní zápolení, že jde do tuhého.
Bylo to neuvěřitelné. Občas člověk na závodištích vidí, jak se dva tři chlapi porvou, ale v takovéhle ohromné, tvrdé bitvě musí jít určitě o něco víc než o sázkové spory.
Postoupil jsem trochu blíž a zahlédl, že někteří z těch chlapů jsou skutečně ozbrojeni mosaznými boxery. Jeden bojovník se dokonce rozháněl železným řetězem. Dva zápasící, u kterých jsem stál nejblíž, leželi téměř bez hnutí na zemi, těla ztuhlá vypětím, jako by byli sepjatí nějakým podivným náboženským obřadem. Prsty jednoho svíraly ruku protivníka, který držel ostrý třípalcový nůž. Takový nůž většinou nezabíjí, ale dokáže důkladně zmrzačit a zohyzdit.
Zdálo se, že boj je celkem vyrovnaný, i když bylo těžko rozeznat, kdo ke komu patří. Chlapík s nožem, který zvolna podléhal, byl ještě skoro chlapec, ale většina rváčů byla ve středním věku, v plné síle. Jediný starší člověk klečel uprostřed kolbiště a držel se za hlavu, zatímco kolem něho zuřil boj.
Rvali se v nepřirozeném tichu, bylo slyšet jen těžké oddechování a hekání. Z dostihového publika, které bylo na odchodu domů, se utvořil dav diváků, který stále houstl, ale nikomu se nechtělo do té bitvy vmísit a pokusit se ji zarazit.
Viděl jsem, že vedle mne stojí jeden z kamelotů.
„O co jde, prosím vás?“ zeptal jsem se. Kameloti většinou věděli o všem, co se na závodišti šustlo.
„To sou taxíkáři,“ řekl. „Rvou se dvě party, jedna z Londýna a jedna z Brightonu. Když se sejdou, tak je z toho skoro vždycky mela.“
„Proč?“
„Jo, pane York, to já nevím. Ale určitě se dneska nervou poprvé.“
Podíval jsem se znovu na potácející se bojovníky. Mnozí z nich měli ještě na hlavě taxíkářské čepice. Některé dvojice se válely po zemi, jiné se v zuřivém objetí opíraly o boky zaparkovaných taxíků, které tam stály ve dvou řadách.
Pěsti a železa, jimiž byli řidiči ozbrojeni, vykonaly své dílo. Dva z mužů byli zkroucení bolestí a drželi se za břicho, většina z chlapů měla zkrvavené obličeje a někteří měli oblečení roztrhané až na holou kůži.
Rvali se na život a na smrt a vůbec nevnímali řady diváků, kteří se kolem nich v polokruhu tísnili.
„Vždyť se povraždí,“ řekla mladá žena vedle mne a dál přihlížela bitvě napůl fascinovaně, napůl s hrůzou.
Podíval jsem se na člověka, který stál za ní. Byl to veliký chlap, asi šest stop vysoký, opálený. Pozoroval rvačku s hlubokým odporem, oči zúžené, rty stažené. Nemohl jsem si vzpomenout, kdo ten člověk je a jak se jmenuje, ale měl jsem pocit, že ho určitě znám.
Dav diváků začal být neklidný, lidé se začali ohlížet po policii. Poznámka té mladé ženy nebyla jen tak do větru, ti chlapi se skutečně mohli při troše smůly zabít, a to zuřivé, vražedné mlácení a bití hlava nehlava vůbec neustávalo.
Bitva způsobila dopravní zácpu na parkovišti. Objevil se policista, rozhlédl se a rychle odklusal pro posilu. Vrátil se se čtyřmi pěšími strážníky a jedním policistou na koni. Všichni měli obušky. Ponořili se udatně do bitevního pole, ale trvalo jim notnou chvíli, než se jim podařilo rvačku zastavit.
Přijela další posila. Taxíkáře odvlekli a rozdělili do dvou skupin. Oba hloučky bojovníků vypadaly stejně zuboženě a zmláceně a zdálo se, že nikdo nevyhrál. Bitevní pole bylo poseté čepicemi, urvanými kusy kabátů a košil, uprostřed bojiště ležela jedna černá a jedna hnědá bota a všude byly krůpěje a kaluže krve. Policie už měla pěknou hromádku zabavených zbraní.
Když nastalo uklidnění, diváci se začali trousit domů. Ti, kteří si chtěli vzít taxík, se šli zeptat jednoho z policistů, jestli některé řidiče pustí. Ten vysoký opálený člověk se ptal také.
Jeden z dostihových reportérů se zastavil vedle mne a zuřivě psal do notesu.
„Kdo je tamhle ten vysoký opálený chlap, Johne?“ z…
