10
Když jste v nesnázích, vyhledejte útočiště.
Rozhodl jsem se zajet do Aynsfordu.
Marina byla pohledem na obsah balíčku opravdu vyděšená. Byla přesvědčená, že nás někdo sleduje, a já s ní souhlasil. Zabalila si pár kusů oblečení a já jsem mezitím zavolal Charlesovi.
„Cože, teď?“ zeptal se. Charles byl natolik staromódní, že měl telefon umístěný na stolku v hale, a já si dovedl živě představit, jak v tu chvíli pohlédl na velké nástěnné hodiny po dědečkovi. Ukázaly mu, že je po půl jedenácté, téměř čas jít do postele.
„Ano, Charlesi. Teď, prosím.“
„Škoda na zdraví, nebo na duši?“ zeptal se jen. Znal mě příliš dobře.
„Od obou trochu,“ odpověděl jsem. „Ale tentokrát v tom nejsem já, ale Marina.“
„Marina?“
„Říkal jsem ti o ní minulý týden,“ připomněl jsem mu. „Je z Nizozemska a je krásná. Vzpomínáš?“
„Matně,“ odpověděl.
Snažil se mě naštvat?
„Snad to půjde,“ řekl bez valného nadšení.
„Podívej, Charlesi, raději nepřijedeme. Promiň, že jsem tě obtěžoval.“
„Ne,“ jeho hlas zněl už o něco rozhodněji, „přijeďte. Bude ta tvoje kráska chtít vlastní pokoj nebo jste… spolu?“
„Charlesi,“ řekl jsem, „to jsi tak sklerotický? Říkal jsem ti to minulý týden. Jsme spolu.“
„Aha, jistě. Takže jeden pokoj?“
„Ano.“
Najednou už mi to nepřipadalo jako dobrý nápad. Charles byl v telefonu velice rezervovaný a já v žádném případě nechtěl zneužívat jeho pohostinnosti. Možná to bylo příliš troufalé, přivézt do domu bývalého tchána svoji novou přítelkyni.
„Charlesi, možná by opravdu bylo lepší, kdybychom nejezdili.“
„Nesmysl,“ řekl. „Prostě vás čekám. Těším se. Jak dlouho se zdržíte?“
„Předpokládám, že jen na víkend.“
„V neděli přijedou Jenny a Anthony.“
Aha, teď mi to došlo. Jenny, moje bývalá manželka, dokázala svého otce vždycky vyvést z rovnováhy. Za časů své kariéry u námořnictva byl zvyklý stát v centru velení a mít všechno pod kontrolou, ale jakmile byl v dosahu prořízlé pusy své dcery, měnil se v nejistou trosku. Jen pomyšlení na její příjezd ho dokázalo jaksepatří rozhodit.
„V neděli v kolik?“ zjišťoval jsem.
„Ehm, myslím, že k večeři. Podrobnosti má paní Crossová.“
Paní Crossová byla jeho hospodyně.
„Do deseti budeme pryč.“
Ušetříme si scénu, ze které by si Jenny mnula ruce. Tentokrát ne zranění moje, ale mé přítelkyně. To je báječné, pomyslela by si určitě. Bývalá paní Halleyová, současná lady Winghamová, by měla žně.
„Ach, výborně.“ Charlesovi bylo také jasné, že bude lepší se takovému setkání vyhnout.
„Budeme u tebe za hodinku a půl,“ řekl jsem. „Nech otevřený zadní vchod. Nemusíš kvůli nám zůstávat vzhůru.“
„Samozřejmě že budu vzhůru. A jeď opatrně.“
Jako bych opatrně neřídil.
Nechali jsme v bytě rozsvícená světla a sjeli dolů do garáží. Marina si lehla na zadní sedadlo a vyrazili jsme z Ebury Street. Pokud nás někdo pozoroval, musel si myslet, že Marina zůstala sama doma.
Projel jsem dvě křižovatky na červenou a třikrát objel Hyde Park Corner, abych si byl jistý, že nás nikdo nemůže sledovat.
Jel jsem, velmi opatrně, po M 4 směrem na Oxford, a pak zahnul do Aynsfordu, kam jsme dorazili chvíli po půlnoci. Marina, která si přesedla dopředu na sedadlo spolujezdce, většinu cesty prospala, ale vzbudila se, když jsme projížděli úzkými uličkami a u vjezdu do vesnice se zhoupli přes most nad kanálem.
„Už jsme skoro tam, andílku,“ řekl jsem a pohladil jí svou umělou rukou koleno.
„Strašně mě bolí pusa.“
„Hned, jak dojedeme, ti na to něco dám.“
Charles nejenže byl ještě vzhůru, ale byl také ještě v plné parádě; měl na sobě tmavě modré sako a kravatu.
Nikdo by o Charlesovi nikdy nemohl říct, že je nedbale oblečený. Jednou si vzal na „formální“ večeři pořádanou pro své prasynovce večerní oblek. Formálnost večera spočívala v tom, že jeho prasynovci byli nuceni jíst příborem, a ne jako obvykle rukama, a Charles v motýlku působil v Pizzalandu trochu nepatřičně. Nevadilo mu to. Lepší být oblečený lépe, než hůř, jak říkal; pořád lepší, než obléct si na slavnostní večeři Royal Navy vycházkový oblek nebo do kostela svetr.
Vyšel nás ven přivítat, jakmile jsem zaparkoval před domem, a začal pobíhat kolem Mariny. Byl nelíčeně zděšený, jak může někdo udeřit ženu, navíc tak krásnou ženu. V tu chvíli její obličej moc krásně nevypadal; měla hrozně nateklý ret a modrající podlitiny kolem obou očí. Bylo mi jasné, že ráno to bude vypadat ještě hůř.
„To je ohavnost!“ řekl Charles. „Jen zbabělec uhodí ženu.“
Charles byl velkým zastáncem rytířskosti. Nevadilo mu, že většina z těchto ideálů už byla jaksi passé. Kdysi mi řekl, že v jeho věku lidé stejně očekávají, že bude mít staromódní názory, takže alespoň nikoho nezklame.
Přinesl léky proti bolesti a prášek na spaní a brzy jsme Marinu uložili do postele. Oba jsme se pak vrátili do salonu ke sklence whisky.
„Nerad bych tě zdržoval, jestli chceš jít spát,“ řekl jsem.
„Zdržuješ mě,“ odpověděl, „ale jsem rád. Co se děje?“
„To je na dlouhé povídání.“
„Máme před sebou dlouhou noc.“
„Pamatuješ na Zlatý pohár v Cheltenhamu?“ zeptal jsem se.
„Těžko na něj zapomenout.“
„Huw Walker byl zavražděn kvůli něčemu, co se týkalo fixlování. Jenže zavraždit někoho pro pár zmanipulovaných závodů mi připadá jako dost přehnaná reakce. Musí za tím být něco víc.“
„Jak si můžeš být tak jistý, že to má co společného s fixlováním?“ zeptal se Charles.
„Protože Huw mi na londýnském záznamníku nechal večer před tím, než ho zabili, dvě zprávy. Byl vyděšený, že se ho někdo chystá zabít, protože neudělal, co po něm chtěli.“
„Myslel jsem, že ho zastřelil Bill Burton, protože si Huw začal s jeho manželkou.“
Zvedl jsem obočí nad rychlostí, s jakou se Charles tuhle fámu dozvěděl, i nad způsobem, jak ji podal.
„Tak mi to aspoň bylo tlumočeno,“ dodal. Nepochybně použil přesně tu samou formulaci, s jakou mu byla novinka podána.
„Podívej,“ řekl jsem, „já si myslím, že Huwova vražda byla předem připravená. Bill Burton tomu, že, jak ty říkáš, Huw má něco s jeho ženou, nevěřil, a to až do chvíle těsně před prvním závodem toho odpoledne. Bill prostě nemohl z ničeho nic jen tak vyčarovat zbraň. A Huw mi tu první zprávu nahrál hodiny před tím, než se Bill o aférce mezi ním a Kate dozvěděl. To nebyl Bill, koho se Huw bál, že ho zabije. Takže předpokládám, že závěr, že Huwa zastřelil, můžeme klidně smést ze stolu.“
„Ale Burton byl na Walkera strašně naštvaný, protože vyhrál s Candlestickem. Sám jsem to viděl.“
„Ne, nebyl. Byl příšerně rozzuřený, protože se právě dozvěděl, jak to mezi Huwem a Kate je.“
„Aha.“ Charles přešel k pojízdnému baru a dolil nám další dvě plné sklenice whisky. Měli jsme před sebou opravdu dlouhou noc.
„Navíc, Billa Burtona také zavraždili,“ pokračoval jsem. „Tím jsem si stejně tak jistý. Udělali to tak, aby to vypadalo jako sebevražda, ale Bill se sám nezabil.“
„Policie si to ale zjevně myslí, nebo to aspoň všichni na závodech tvrdí.“
„Snažil jsem se, co to šlo, abych tuhle mylnou teorii vyvrátil. A proto přepadli Marinu. Měla za úkol mi vyřídit, abych tu záležitost nechal být, abych přestal strkat nos do vyšetřování Huwovy smrti a nechal vinu ležet na Billovi.“
„Aby byl případ uzavřen a viníci zůstali pěkně na svobodě?“
„Přesně tak,“ odpověděl jsem
„A uděláš to?“
„Udělám co?“
„Přestaneš strkat nos do vyšetřování Huwovy smrti?“
„Nevím.“
Polkl jsem doušek nejlepší desetileté Glenmorangie whisky, nechal zlatavou tekutinu proudit tělem a rozehřát hluboko uvnitř konejšivé teplo. Uvědomil jsem si, že jsem celý den skoro nic nejedl a že pití na lačný žaludek bude mít za následek pěknou kocovinu. Ale co na tom?
„Nikdy předtím tě nikdo nedokázal zastavit.“
„Já vím,“ souhlasil jsem, „jenže teď je to jiné…, ublížili Marině, a to nesnesu.“
„Když ubližují tobě, je to, předpokládám, v pořádku?“
„No… ano. Já sám vím, kolik toho vydržím. Pořád nad tím mám kontrolu, i když ji vlastně ztratím.“ Odmlčel jsem se. „Pamatuješ si tenkrát, jak už toho všeho bylo příliš? Jak nás s Chicem málem umlátili řetězy?“
Přikývl. Viděl, jak jsme dopadli, jako první.
„Tak to tehdy udělali, aby mi zabránili ve vyšetřování. Aspoň si mysleli, že se jim to podaří. Mysleli si, že budu mít dost, po tom všem, co mi přichystali. Já zkrátka věřím, že pokud mě nezabijí, není nic, co by mě zastavilo, když vím, že mám pravdu.“
„Nevyhrožoval ti snad jednou někdo, že ti usekne pravou ruku, jestli po něm nepřestaneš jít?“
„Ano.“
Pamatoval jsem si ten ochromující strach, tu absolutní hrůzu, že přijdu i o druhou ruku. Pamatoval jsem si, jak mě to zlomilo. Pamatoval jsem si, co mě stálo úsilí postavit se pak zase na nohy, jaké odhodlání jsem musel vynaložit, abych byl schopen čelit dalšímu dni, čelit životu. Na čele mi vystoupil pot. Pamatoval jsem si to až příliš dobře.
„Ani to tě tenkrát nezastavilo.“
Ne, pomyslel jsem si, nakonec ne, i když mě to na chvíli dočista paralyzovalo. „Skoro,“ hlesl jsem. Jazyk jako bych měl přilepený na patro.
„Předpokládám, že tě tedy nezastaví ani pár obyčejných ran do obličeje.“
„Jenže to není můj obličej, do kterého praštili. Nejsem to já, komu ubližují. Já rozhoduju, co udělám, a někdo jiný je za to místo mě bit, někdo, koho mám rád. To nemůžu.“
„Když Němci postříleli francouzské zajatce, ani to nezabránilo francouzské Resistance v jejich likvidaci,“ pronesl Charles procítěně.
„Ale zabránilo by jim to, kdyby postříleli jejich rodiny.“
Nakonec jsme šli spát až po druhé hodině ráno a předtím jsme vyprázdnili celou láhev, takže jsem měl doplněno kalorií víc, než by dodala vynechaná večeře.
Vklouzl jsem do postele vedle spící Mariny a políbil ji na vlasy. Jak bych mohl vědomě vystavit svoji milovanou princeznu nebezpečí? Jenže, jak tomu zabránit? Najednou, poprvé od té doby, co jsem s tímhle řemeslem začal, jsem byl zranitelný vůči vyhrožování typu „když nedostaneme tebe, dostaneme tvoji holku“. Co mě teď čekalo? Jak budu moci pokračovat v práci? Jak budu fungovat, když nade mnou bude neustále viset hrozba toho, co by mohli udělat Marině?
Nakonec můj whisky omámený mozek, aniž by se mu podařilo dospět k jakémukoli uspokojivému vyřešení, odmítl dál se tímto dilematem zabývat, a ponořil jsem se do neklidného spánku.
Probudil jsem se, jak jinak, s bolestí hlavy. Moje chyba.
Marinu také bolela hlava, ale její vina to nebyla. Jak jsem předpokládal, její obličej vypadal ještě hůř než předchozího večera. A s denním světlem to nemělo co dělat.
Připomínala velkou pandu s obrovskými bílými kruhy kolem očí v černém obličeji, jen samozřejmě obráceně. Kůži kolem očí ale neměla jen černou, ale hýřila sytými odstíny žluté a fialové. Levé oko měla silně oteklé a náplast nad obočím jí propůjčovala totálně zubožený vzhled. Vypadala jako pronásledovaná postava z nějakého hororu. Až na to, že její zranění byla skutečná, žádný makeup z rukou šikovného maskéra.
Seděla na posteli a prohlížela se v zrcadle na dveřích skříně, nastaveném nemilosrdně v tom nejméně lichotivém úhlu.
„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se jí.
„Asi stejně, jak vypadám.“ Otočila se a věnovala mi poněkud křivý úsměv.
Takhle je to ta moje holka, řekl jsem si, a jemně ji políbil na tvář.
K snídani jsme dorazili dlouho před Charlesem a v kuchyni jsme našli jen čilou paní Crossovou.
„Dobré ráno, pane Halley.“ Nikdy se mi nepodařilo přimět ji k tomu, aby mi říkala Side.
„Dobré, paní Crossová,“ odpověděl jsem. „Rád bych vám představil Marinu van der Meerovou – a to je paní Crossová.“
„Ach, božínku, co se vám to propána stalo!“
Marina se usmála a vysvětlila: „Už je to v pořádku, každým dnem se to lepší. Dopravní nehoda.“
„Ach,“ vzdychla znovu paní Crossová. „Udělám vám šálek čaje.“
„Děkuji, to by bylo báječné.“
Já si objednal kávu a paní Crossová měla jako vždycky hned připravené tousty s máslem a marmeládou.
Charles se objevil v županu a pantoflích a posadil se k dlouhému kuchyňskému stolu. Unaveně si mnul čelo a oči.
„Když jsem ještě býval podporučíkem, mohl jsem propít celou noc a v šest ráno vstát plný elánu do služby. Co se to se mnou stalo?“
„Dobré ráno, Charlesi,“ popřál jsem mu.
„Tobě také dobré ráno,“ odpověděl. „Proč jen jsem ti dovolil mě půl noci držet u láhve?“ Otočil se k Marině. „Dobré ráno, drahoušku, jak se dnes cítíte?“
„Lépe než vy dva, řekla bych.“ Usmála se na něho, což mu očividně ohromně zvedlo náladu.
„Dobré ráno, paní Crossová,“ řekl Charles. „K snídani si, prosím vás, dám černou kávu a celozrnný toust.“
„S, nebo bez alkaseltzeru?“ zeptal jsem se.
„Bez, nesnáším, jak to šumí.“
Chvíli jsme jen v tichosti seděli a snídali, Charles začtený do sobotních novin.
„Píšou tady,“ ozval se najednou a ukázal na stránku krajíčkem toustu, „že se z Angličanů stává národ gamblerů. Prý více než devět milionů lidí u nás pravidelně sází na internetu. Neuvěřitelné.“ Napil se své kávy. „A také píšou, že nejrychleji se rozrůstajícím druhem virtuálního gamblování je online poker. Co to je online poker; ten se přece hraje doma?“
„To je hraní pokeru na počítači,“ vysvětlil jsem. „Sedíš doma u počítače a připojíš se ke stolu ostatních hráčů u jiných počítačů.“
„Na počítačích? A můžeš jim vidět do obličeje?“
„Ne, znáš jenom jejich jména, což jsou jednoduše přezdívky. Vlastně vůbec netušíš, s kým hraješ.“
„To je šílené,“ odtušil Charles. „Celý poker je přece o tom, že pozoruješ oči ostatních hráčů. Jak můžeš blafovat, když nevidíš, proti komu hraješ?“
„Podle toho, kolik lidí se toho zúčastňuje, to vypadá, že je to lákavá hra,“ podotkla Marina.
„Jak víš, že ostatní hráči nepodvádějí, když nevidíš, co dělají s kartami?“ chtěl vědět Charles.
„S kartami ‚pracuje‘ počítač,“ řekl jsem, „takže hráči podvádět nemůžou.“
Ale co když podvádí sám počítač, napadlo mě. Co když si hráč jen myslí, že hraje proti ostatním, kdo se stejně jako on do hry přihlásí? Co když má správce websitu u každého hracího stolu jedno až dvě místa pro sebe a hraje proti návštěvníkům? Co když website takhle vydělává? Jen nenápadně, aby to ostatní hráči nepostřehli. Tak, aby nově příchozí hráči párkrát vyhráli, než se chytí. Je to osvědčený postup: Dodávej kokain zadarmo tak dlouho, dokud se jeho uživatelé na něm nestanou závislými, a pak je začni pěkně kasírovat.
Dočetl jsem se, že předpokládaný počet závislých gamblerů v Británii přesahuje čtvrt milionu. V jejich případě finanční prostředky vynakládané na uspokojení nutkavé potřeby sázet vzrůstají stejnou měrou, jakou klesá čas a chuť věnovat se jejich vydělávání. Výsledkem je nepotlačitelný hlad ukájený z nedostačujících zásob. Takový člověk se musí zákonitě něčeho vzdát, a obvykle to bývá životní úroveň, čest a sebeúcta. To všechno vyletí oknem kvůli nezřízené touze po další a další sázce. Hráčská závislost se možná liší od závislosti na drogách a alkoholu tím, že nemá okamžité následky na zdraví dotyčného, v konečném výsledku však stejně jako všechny ostatní neléčené závislosti dokáže udělat z člověka trosku.
„Mně to stejně pořád připadá šílené,“ začal znovu Charles. „Vždyť polovina z té zábavy při hraní pokeru je právě v blafování a napětí mezi hráči.“
„Rozdíl je v tom, Charlesi,“ řekl jsem, „že ty nehraješ poker kvůli výhře. Ty se nad partičkou pobavíš s přáteli, ale to, že budete hrát poker, je vlastně jen důvod k tomu, abyste se sešli. Online poker je o něčem úplně jiném, tady totiž všechno stojí a padá s výhrou nebo prohrou, ať se u toho hráči baví, nebo ne.“
„Hm, tak to není nic pro mě,“ zabručel a vrátil se ke svým novinám.
„Nebude ti vadit, když se zajedu podívat na závody do Newbury?“ zeptal jsem se Mariny.
„Ne, to je v pohodě, ale dávej na sebe pozor. Já zůstanu tady a budu odpočívat. Nevadí vám to, Charlesi?“
„Ach ne, to je v pořádku. Já také zůstanu doma; můžeme se spolu podívat na závody v televizi.“
Marina směrem ke mně udělala obličej, z něhož jsem pochopil, že „podívat se na závody v televizi“ zrovna netouží, ale nechtěla být nezdvořilá, takže nic neřekla.
Po snídani jsem zavolal na cheltenhamskou policii a chtěl k telefonu vrchního inspektora Carlislea. Bohužel, řekli mi, momentálně není k dispozici, přejete si nechat vzkaz? Kdy bude k dispozici? chtěl jsem vědět. Nevěděli. Má službu? Ano, má, ale přesto bohužel není k dispozici. Mohl bych pro něho nechat vzkaz a být si jistý, že mu ho doručí? Ano, doručí. „Dobrá,“ řekl jsem. „Vyřiďte mu, aby zavolal Sidovi Halleymu. Číslo má.“ Přesto jsem jim raději své číslo znovu nadiktoval, pro všechny případy. Zavolal mi ani ne za pět minut. Stará dobrá cheltenhamská policie.
„Chtěl jsem vám zavolat už včera,“ hlásil, „ale všechno je momentálně dost hektické.“
„Plné ruce práce s chytáním zločinců?“ řekl jsem poněkud nevychovaně.
„Kéž by,“ odtušil vážně. „Už jste slyšel dnešní novinky?“
„Ne.“
„Tak tedy, tu malou holčičku, která se během týdne ztratila v Glouchesteru, jsme našli mrtvou. Respektive, našli jsme mrtvé dětské tělíčko a s největší pravděpodobností je její. Ještě čekáme na oficiální identifikaci, ale téměř nejsou pochybnosti. Chuděrka malá. Ještě nevíme, co bylo příčinou smrti, ale určitě to musela být vražda. Jak někdo může udělat něco takového desetileté holčičce? Dělá se mi z toho zle.“
„Promiňte.“ Evidentně měl pěkně pokažené sobotní ráno.
„Jak jde o děti, začnu tuhle práci nesnášet. Jsem rád, že jich není moc. Tohle je teprve třetí za těch pětadvacet let ve službě.“
„Kvůli čemu jste mi chtěl včera volat?“ zeptal jsem se.
„Máme výsledky ohledání. Byla to ta samá zbraň, kterou byl zabit Walker, a Burton z ní každopádně ten den, kdy zemřel, vystřelil. Na rukou a na rukávu měl jasné stopy po usazeném střelném prachu.“
Sakra, projelo mi hlavou, sakra zatraceně.
„Takže věříte tomu, že to byla sebevražda?“
„Takový je konsensus, ke kterému došel tým Thames Valley, ale bude na koronerovi, aby o tom rozhodl.“
„Nezdá se vám divné, že měl zbraň pořád v ruce? Kdyby z ní vystřelil, tak by přece odletěla stranou?“
„V případě sebevraždy není až tak vzácné, že oběť stiskne zbraň tak silně, že pak v ruce zůstane. Je to jako reflex. Ruka zbraň v okamžiku výstřelu pevně sevře a už tak zůstane. Inspektor Johnson říkal, že bylo velmi obtížné revolver z Burtonovy ruky vyprostit. Rigor mortis, však to znáte.“
To bylo víc informací, než jsem chtěl znát.
„Stále ještě vyšetřujete vraždu Huwa Walkera?“ zeptal jsem se.
„Čekáme teď na výslechy.“
Pochopil jsem to jako „ne“.
„Co když byl Bill Burton v okamžiku, kdy zbraň vystřelila, už mrtvý?“ napadlo mě.
„Jak to myslíte? Jak by mohl vystřelit z revolveru, kdyby byl mrtvý?“
„Předpokládejme, že byste chtěl, aby vražda vypadala jako sebevražda. Nejdřív střelíte Billa do hlavy. A pak vložíte zbraň do jeho bezvládné ruky a znovu stisknete jeho prstem spoušť. A je to, všude na rukách zbytky střelného prachu a je z toho sebevražda jako vyšitá.“
„Ale v místnosti došlo pouze k jedinému výstřelu.“
„A jak to víte?“ zeptal jsem se.
„Podle Johnsona byl v zásobníku vypotřebován pouze jeden náboj.“
„Ale vrah přece mohl zásobník doplnit novou nábojnicí.“
„Jak to, že tedy nenašli druhou kulku?“ zeptal se Carlisle.
„Možná inspektor Johnson žádnou nehledal.“
