Rozkazem (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

19

Juliet se podívala na mě, pak na Chrise a zase zpátky na mě.

„Ahoj, Side. Co ty tady děláš?“ Nervózně si v křesle poposedla, vypadala nepatrně vyvedená z míry.

„Já jsem tohle celé zařídil,“ oznámil jsem jí.

„Ale, já myslela…“ Otočila se znovu na Chrise. „Myslela jsem, že jste říkal, že se mnou chcete udělat rozhovor pro noviny.“

Chris neřekl ani slovo.

„Říkal,“ pravil jsem, „Protože jsem ho o to požádal.“

Chris jí předchozího večera zavolal z baru a požádal ji, zda by o ní coby o nadějné mladé asistentce trenéra mohl napsat článek v The Pump. Namluvil jí, že chystá seriál o budoucích hvězdách dostihového sportu a že ona má být první v pořadí. Řekl jí, že by se s ní rád setkal na místě, kde odstartovala svoji kariéru, v domě Billa Burtona. Předpokládal jsem, že její marnivost převážila jakékoli pochybnosti, a měl jsem pravdu. Juliet byla návrhem nadšená a ochotně souhlasila.

Tak jsme ji tu měli.

Doufal jsem, že se v místnosti, kde zemřel Bill, cítí nepříjemně. Já se tak cítil.

„Proč?“ zeptala se.

„Chtěl jsem si trochu popovídat,“ řekl jsem.

„O čem?“ Navenek si zachovávala rozvahu, ale její oči prozrazovaly úzkost. Dívala se střídavě ze mě na Chrise a na duhovkách jí svítil drobný záblesk neklidu.

„A na co je tohle?“ zeptala se a ukázala na videokameru, připevněnou na stativ stojící přímo naproti ní. Přinesl jsem ji v přepravce spolu s kazetovým přehrávačem a mikrofonem. Pro jistotu.

„Abych se pojistil, že budeme mít zaznamenáno všechno, co si tady při našem malém rozhovoru povíme.“

„Já si s tebou nechci povídat,“ prudce vstala. „Takže odcházím.“ Přešla ke dveřím a vzala za kliku. „Okamžitě odemkni.“

„To bych mohl,“ souhlasil jsem pomalu, „jenže to bych pak tohle musel předat policii.“

Vytáhl jsem z kapsy fotografie obsahu její skříně „Co to je?“ V hlase jí zaznělo nepatrné znepokojení. „Fotky,“ odpověděl jsem. „Posaď se a já ti je ukážu.“

„Ukaž mi je tady.“ Zůstala stát u dveří. „Ne. Posaď se.“

Chvíli stála a váhavě se dívala nejdřív na mě a pak na Chrise. „Dobře, posadím se, ale nebudu odpovídat na žádné otázky.“ Vrátila se ke křeslu a posadila se. Opřela se a zkřížila nohy. Snažila se budit dojem, že má situaci pod kontrolou. Říkal jsem si, jak dlouho jí to asi vydrží. „Ukaž mi ty fotky.“ Podal jsem jí je.

Beze spěchu si prohlédla všech šest snímků. „No a?“ zeptala se.

„To jsou fotky tvého šatníku.“

„To vidím. A co má být?“ Nezeptala se, jak jsem k nim přišel.

„Tvůj šatník je plný luxusního značkového oblečení, bot a kabelek.“

„No a co? Mám ráda módní věci. Co je na tom divného?“

„Jsou velice drahé,“ poznamenal jsem. „Já jsem náročná žena,“ odpověděla s úsměvem.

„Odkud je máš?“ zeptal jsem se. „To není tvoje starost,“ řekla s rostoucí sebedůvěrou.

„Myslím, že je.“

„Proč?“

„Protože asistenti dostihového trenéra obvykle nevydělávají tolik, aby si mohli pořídit oblečení za třicet tisíc liber. Pokud ovšem neprodávají informace o koních, které mají na starost, nebo nedělají nějaké jiné levárny.“

Pomalu rozpojila překřížené nohy, ale znovu si přehodila nohu přes nohu, tentokrát opačně. „Dal mi je jeden bohatý ctitel.“

„Aha, myslíš tím George Lochse?“

To jí otřáslo. Rychle sebou v křesle cukla, ale hned se zase uklidnila a znovu se opřela zády do opěradla. „Kdo to je?“ zeptala se.

„Ale no tak, Juliet, tohle je zbytečné! Ty moc dobře víš, kdo je George Lochs. To od něho máš všechno to oblečení.“

„A jak jsi na to přišel, prosím tě?“

„Zavolal jsem dnes ráno do butiku s obuví značky Jimmy Choo na Sloane Street a zeptal se, zda si vedou záznamy o zákaznících, kteří u nich nakupují. Manažer mi sdělil, že ano, ale odmítl mi říci, kdo na tom seznamu je.“

Juliet se nepatrně usmála. Jenže se cítila na koni příliš předčasně.

„Tak jsem zavolal do jejich obchodu na Bond Street a prohlásil jsem, že volám jménem jejich zákaznice, slečny Juliet Burnsové, která je momentálně v zahraničí, kde ztratila přezku ze střevíce a chce si nechat poslat náhradní. Sdělili mi, že v jejich záznamech není evidována žádná zmínka o tom, že by si jakási slečna Juliet Burnsová u nich kdy koupila boty.“ Přešel jsem zezadu ke křeslu a sklonil se k Julietinu uchu. „Řekl jsem jim, že to je patrně proto, že jsem jí je kupoval já sám. A vaše jméno, prosím, ptali se. George Lochs, odpověděl jsem. Ano, zajisté, pane Lochsi, rozplývali se, velmi rádi vás opět slyšíme. Který pár máte na mysli? Popsal jsem jim tyrkysové lodičky, co jsou tady na té fotografii, a hned věděli, které to jsou.“ Neřekl jsem jí, že jsem také volal ke Guccimu a Armanimu a představil se jako George Lochs. Také tam byli nesmírně potěšeni, že mě opět slyší.

„No a co má být? Tak mi je George koupil,“ odsekla. „To není žádný zločin.“

„Byly to splátky za určité služby?“ zeptal jsem se.

„Nevím, co tím myslíš.“

„Kupoval si sex?“

„Nebuď směšný,“ ohradila se uraženě. „Co si myslíš, že jsem, prostitutka, nebo co?“

Ne. Myslel jsem si, že je vražedkyně, ale neřekl jsem to nahlas. Ještě ne.

Změnil jsem téma. „Pěkně tady ten obývák uklidili, co říkáš?“ poznamenal jsem.

„Co tím myslíš?“ zeptala se Juliet.

„Tady přece Bill zemřel. Podívej,“ ukázal jsem, „ještě je tady pořád vidět skvrna na zdi, kde se rozstříkl Billův mozek.“

Zachytil jsem Chrisův zděšený výraz. Málem jsem se rozesmál. Neměl ani tušení.

„Jak bych mohla zapomenout,“ promluvila Juliet mnohem klidněji.

„Víš, že jsem našel druhou kulku?“

„Četla jsem to v novinách. A stejně nechápu, o čem to teď mluvíš.“

„Mluvím o tom, že Bill Burton byl zavražděn a ty o tom víš víc, než předstíráš.“

„To je nesmysl. A mám toho dost. Neřeknu už ani slovo, dokud u sebe nebudu mít právníka.“

„Právníka? Na co potřebuješ právníka? Nikdo tě nezatýká a já nejsem policie.“

„Takže můžu odejít?“ zeptala se.

„Samozřejmě,“ přikývl jsem. „Kdykoli budeš chtít.“

„Fajn.“ Vstala. „Odcházím.“

„Ale to pak budu muset říct policii o tom, že mám důkaz DNA.“

„Jaké DNA?“ vyhrkla.

„Tvojí DNA.“

„Aha, blafuješ,“ odfrkla.

„Jsi si tím tak jistá? – Posaď se, Juliet, ještě jsem neskončil.“

Jakoby zpomaleně dosedla zpátky do křesla.

„Podívej se na tohle.“ Podal jsem jí fotografii jejího kartáče na vlasy.

„Jak jsi k těm fotkám přišel?“

„Navštívil jsem tvůj dům, když jsi byla v práci.“

„To je legální?“

„Pochybuju,“ odpověděl jsem. „Podívej se pozorně a řekni mi, co vidíš.“

„Kartáč na vlasy.“

„Ovšem ne jen tak ledajaký kartáč na vlasy, tohle je tvůj kartáč. – Ještě něco?“

Podívala se znovu na obrázek. „Ne.“

„Nějaké vlasy?“ navrhl jsem.

„Každý má v kartáči na vlasy vlasy.“

„Ano,“ souhlasil jsem. „Ale ne vlasy Juliet Burnsové. Věděla jsi, že se dá z jediného vlasového kořínku získat DNA profil?“

Neřekla ani slovo.

„No, tak tedy, dá.“ Znovu jsem přešel za opěradlo křesla, takže se naše obličeje objevily naproti videokameře. „A vsadím se, že netušíš,“ pokračoval jsem, „že je možné dostat DNA i ze slin, které zůstaly na obálce, kterou jsi olízla, když jsi mi v ní minulý čtvrtek posílala to hezké přání.“

Zapůsobilo to jako bomba. Juliet vyskočila. Otevřela a zavřela ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Rozhlédla se, kudy by mohla utéct, znovu se vrhla ke dveřím a lomcovala s klikou. Další dobrá věc na starých domech je, že jsou velice bytelné. Dveře se nepohnuly ani o píď, když se do nich pokusila vrazit.

Pohlédla k oknům, zda by mohla uprchnout tudy.

„To ať tě ani nenapadne, Juliet.“ Zdálo se, že vůbec neposlouchá, musel jsem na ni zakřičet. „Jestli utečeš, předám celou věc okamžitě policii.“

Střelila po mě pohledem. „A když neuteču?“ zeptala se. Přes všechnu paniku jí racionální uvažování fungovalo dobře.

„Uvidíme. Ale nemůžu nic slíbit.“

„Já jsem tvoji přítelkyni nestřelila!“ oznámila, stále ještě stojíc u dveří.

Všiml jsem si, že Chris hrozně chce něco říct. Nepatrně jsem zavrtěl hlavou.

„Já vím. Marinu přece střelil muž. Ale ty víš, kdo to byl, viď, Juliet?“

Žádná odpověď.

„Pojď sem a posaď se.“ Šel jsem k ní, vzal ji za ruku a dovedl ji zpátky ke křeslu. „Tak je to lepší,“ usadil jsem ji do křesla. Sedl jsem si na stoličku naproti ní, ale ne ve směru kamery. „A ten samý muž zavraždil i Huwa Walkera, že?“

Seděla velmi tiše, oči upřené na mě. Neodpověděla.

„A také Billa Burtona?“

Opět žádná odpověď.

„Přímo tady, v téhle místnosti. A ty jsi celou tu dobu byla u toho.“

„Ne,“ hlesla téměř neslyšně. „To není pravda. Já tu nebyla.“

„Ale Billa jsi nenašla až ráno, jak jsi tvrdila, že?“

„Ne.“

Rozplakala se a složila hlavu do dlaní.

„Co lidí už se kvůli tomu naplakalo. Je čas, Juliet, přestat plakat a říct pravdu. Je čas skončit tohle šílenství. Přestat páchat další škody.“

Pohupovala se v křesle dopředu dozadu. „Nikdy mě ani nenapadlo, že zabije Huwa Walkera nebo Billa,“ zašeptala.

„Kdo to byl?“

Neodpověděla.

„Podívej se, Juliet, já vím, že s někým spíš. Našel jsem v nočním stolku vedle tvé postele nějaké jeho oblečení a v kartáči byl jeho vlas. Takže mám i jeho DNA a je totožná s DNA toho, kdo na Marinu poprvé zaútočil v Ebury Street. Nebudeš schopna George Lochse uchránit, ani když nám nepřiznáš, že je vrahem.“

Narovnala se a podívala se na mě. „George? Ty si myslíš, že je to George?“

„Koupil ti přece to oblečení.“

„Ty to nevíš, viď?“ zeptala se téměř výsměšně.

„Nevím co?“

„George je gay. Nikdy se mnou nespal. Nic jsem s ním neměla.“

Tentokrát jsem zůstal s pusou otevřenou já. „Tak proč ti kupoval ty šaty?“ zeptal jsem se.

„Jako poděkování.“

„Za co?“ Neodpověděla. Vstal jsem a obešel křeslo. „Dal ti George dárek pokaždé, když jsi mu slíbila, že určitý kůň nevyhraje?“

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím, že jsi to byla ty, kdo fixloval při závodech, že? Ne Bill. A George Lochs od tebe potřeboval informace, aby mohl nastavit výši výher na svých webových herních stránkách.“

„Proč bych to dělala?“

„To ještě nevím, ale vím, že jsi to musela být ty.“

„A jak bych to prováděla?“ nedala se.

„Protože jsi to byla ty, kdo pomáhal stájníkům s přípravou koní na závod. Fred Manley mi řekl, že jsi do Billa tak dlouho hučela, abys mohla dohlížet právě na přípravu, až ti tu práci svěřil. Fred mi také řekl, že jsi navíc trvala na tom, že chceš ‚ukládat koně ke spaní‘ večer před tím, než běželi dostih.“ Znovu jsem přešel čelem k ní. „A byla jsi to ty, kdo pomáhal ráno před závodem každého koně pořádně vypucovat. Zaplétala jsi jim hřívy a leštila kopyta. Byla jsi pyšná na to, jak nablýskaní jdou na trať.“

Přikývla. „Vyhráli jsme spoustu ocenění za nejlepší úpravu koní.“

„Ale navíc jsi tím dostala příležitost potrápit je žízní. Večer před závodem, a stejně tak i ráno, jsi jim vzala vodu. Pak už stačilo jenom dát jim pořádně napít těsně před startem. I kdyby je nezpomalilo břicho plné vody, téměř čtyřiadvacet hodin žízně se o to postaralo bezpečně.“ Svěsila hlavu. „A když jeli koně závodit na sever, kam jsi s nimi nejezdila, zaplatila jsi Huwu Walkerovi, aby koně v dostihu zpomalil. Přesto ale na tratích na severu běhali o poznání lépe, protože Huw je zpomalil jenom natolik, aby nevyhráli, ale druhé místo bylo v pořádku, zatímco tvůj trik s vodou je odrovnal úplně. Někteří z vašich koní na jihu skončili poslední.“

Teď zůstal s otevřenou pusou Chris. Téměř si mnul ruce uspokojením, jakou bombu bude mít do zítřejšího vydání.

„Ale proč jsi to dělala jenom s koňmi lorda Enstonea?“ zeptal jsem se. „A navíc ne pokaždé, když běželi závod? Copak jsi to opravdu dělala pro pár luxusních hadříků?“

„Mně se ty šaty ani moc nelíbí. Nikdy jsem je neměla na sobě. Měla jsem se jich už dávno zbavit. Jenom mi zabírají místo ve skříni. Byl to Georgeův nápad. Je do návrhářských kousků blázen a má pocit, že všichni ostatní musí být taky. Pokaždé, když měl dobrý zisk ze závodu, kde běžel náš kůň, něco mi koupil. Z některých závodů musel nadělat obrovské peníze, víc než sto tisíc, zvlášť, když jsme zpomalili favorita.“

„Zpomalili? My?“ zpozorněl jsem. „Kdo my?“

Neodpověděla.

„Juliet,“ pokračoval jsem „Potřebuju znát jeho jméno, jinak zavolám policii a nebudu se jim snažit říct, že jsi mi pomohla. Právě naopak. A můžeš si být jistá, že si jeho jméno tak jako tak zjistí. Máme jeho DNA a po celém tvém bytě je plno jeho otisků prstů. Bude jen otázkou času, než ho chytí, a jestli do té doby ještě někomu ublíží, bude to tvoje vina.“

„Půjdu… půjdu do vězení?“ zeptala se třesoucím se hlasem.

Měl jsem pocit, že mě vůbec neposlouchala. „Pravděpodobně ano. Pokud nebudeš spolupracovat, tak určitě. Uzavřeme spolu dohodu. Pokud mi všechno řekneš, vynasnažím se zařídit, abys nemusela do vězení, ale nic neslibuju. Přinejmenším se pokusím o to, abys nebyla obviněna z vraždy.“

Prudce zvedla hlavu. „Ale já jsem nikoho nezabila.“

„Tak kdo to byl?“ zeptal jsem se.

„Peter,“ odpověděla tak tiše, že jsem ji sotva slyšel.

„Peter?“ nevěřil jsem svým uším. „Peter Enstone?“

„Ano.“

A najednou to všechno bylo venku. Juliet nám prozradila tajemství, které ji celou dobu užíralo. Chris seděl bez hlesu v rohu pokoje a pozorně poslouchal. Držel teď v ruce blok a zuřivě si zapisoval všechno, co Juliet povídala.

Řekla nám všechno.

Začala vyprávěním o tom, jak se poprvé setkala s Peterem Enstonem, když pracovala u Billa teprve pár týdnů. Bylo jasné, že se do něho bezhlavě zamilovala, a brzy se z nich stali milenci.

„Řekl mi, že se to nikdo nesmí dozvědět, zvlášť ne jeho otec,“ vyprávěla. „Bylo to ohromně vzrušující.“ Usmála se.

Peterův otec, lord Enstone, byl společenským šplhounem par excellence. Tušil jsem, že dcera kováře z bezvýznamné rodiny nebyla tou partnerkou, jakou si pro svého syna představoval. Není divu, že se Peter snažil svou aférku utajit.

„Peter říkal, že by bylo zábavné, kdybychom mohli ovlivnit, jak jeho koně zaběhnou, kdykoli se nám zachce. Občas jsme odpoledne seděli v posteli a sledovali v televizi přenosy z dostihů, a hráli si na to, že ovladačem řídíme koně jako roboty. Zesílení hlasitosti je zrychlovalo, zeslabení zpomalovalo. Stisknout tlačítko ‚off‘ znamenalo pád. Pitomost, já vím.“ Zarazila se. „Mohla bych dostat něco k pití?“

„Stačí voda?“ zeptal jsem se.

„O. k.“

Podal jsem klíč Chrisovi, který odemkl a odešel do kuchyně pro vodu. Juliet celou dobu zůstala mlčky sedět. Postavil jsem se pro jistotu ke dveřím, ale myslím, že její touha upláchnout už vyprchala. Když se Chris vrátil, zamkl jsem znovu dveře a uložil klíč zpátky do kapsy pro případ, že bych se mýlil. Juliet vyprázdnila sklenici do poloviny a svírajíc ji v obou rukách položených na klíně, zůstala dál tiše sedět.

„Tak pokračuj,“ vybídl jsem ji a posadil se zpátky na stoličku před ní.

„Pamatuju se, že jsem Peterovi řekla, že je jeden způsob, jak koně opravdu ovládat,“ vyprávěla dál. „Ale myslela jsem to jenom jako vtip. Pamatuju se, že mi táta kdysi vypravoval o velké sázce v nějakém místním dostihu, kdy koně zpomalili tím, že mu před startem dali hodně napít. Tvrdil, že voda se nedá prokázat v dopingových testech.“ Znovu se napila. „Petera ten nápad hrozně zaujal. Nemá svého otce rád. Nesnáší, jak mu pořád nařizuje, co má dělat, i když už je Peterovi přes třicet. A také neměl moc šťastné dětství. Lord Enstone lidem líčí, že Peterova matka zemřela, ale to není pravda – tedy, teď už ano, ale tak o ni lord Enstone nepřišel. Zemřela až zadlouho potom, co od něho odešla. Rozvedla se s ním, protože, jak prohlásila u soudu, ji psychicky i tělesně týral. Nenávidí ho.“

„Takže kdy jste začali s těmi podvody?“ zeptal jsem se.

„Pár měsíců poté, co jsem se s Peterem seznámila. Panebože, poprvé jsem byla strašně nervózní. Byla jsem si jistá, že každý musí poznat, co jsem udělala, ale nakonec to bylo ohromně jednoduché. Kluci ze stájí vždycky udělají, co jim nařídím, tak jsem je poslala pro něco ven a mezitím jsem vylila vodu. Pak jsem dala koním krmení. Sám víš, že po ovsu a otrubách dostanou žízeň, takže se jim potom dává znova pít. Prostě jsem jim tu vodu zase vzala. Bylo to úplně jednoduché!“ Znovu se usmála.

Nebyl to nový trik, ale potěšilo ji zřejmě to, že se jí tak dlouho dařilo ho používat, aniž by ji někdo přistihl – tedy, až doteď.

Tohle mi připadalo jako ještě větší psychické a tělesné týrání. Nebyla o nic lepší než Peterův otec. Možná horší, protože koně se nemohou bránit. Znovu jsem ucítil, jak ve mně narůstá vztek. Vztek na tuhle bezohlednou kreaturu, do jejíž péče byla zvířata s důvěrou svěřena, a ona jim zatím způsobovala takové trápení.

„Jenže brzy to přestala být jenom hra,“ řekla. „Peter byl úplně posedlý tím, že může otcovy koně ovládat. Vědět, kdy prohrají a kdy vyhrají, mu nad otcem dávalo ohromnou moc.“

Huw se Kate svěřil, že šlo víc o moc, než o peníze.

Juliet ze sebe začala vyprávění doslova sypat. Teď, když se rozpovídala, už ji nic nemohlo zastavit. „Lord Enstone rád posílal koně na závody nahoru do Newcastlu, Kelsa a na další závodiště na severu, když tam o víkendech trávil čas ve svém domě. Nemohla jsem tam s nimi jezdit, ale Peter za každou cenu chtěl, aby koně prohráli právě tehdy, když se šel jeho otec na závody sám podívat – aby každý viděl, že jeho kůň prohrál. A tak zaplatil Huwovi, aby se o to postaral. Řekla jsem mu, že je hloupost zatahovat do toho někoho dalšího, ale nedal si to vymluvit. Tvrdil, že potřebuje, aby Huw jistil závody na severu.“

Napadlo mě, jak dlouho asi bude Juliet trvat, než jí dojde, že s ní Peter pravděpodobně spal jenom proto, aby se mu postarala o koně na jihu.

„Jenže pak se to začalo kazit,“ pokračovala. „Huw Walker se bál, aby o něm lidé nezačali říkat, že fixluje. Chtěl přestat, ale Peter mu pohrozil, že jestli neudělá, co mu nařídil, podá si ho a nahlásí ho Jockey Clubu.“

„Tím by ale přišel do maléru i Peter, ne?“ namítl jsem.

„Profesionální žokejové nemají povoleno sázet, jak víš, jenže Peter uzavíral sázky na ty koně, které měl Huw určeno zpomalit, a použil k tomu účet, který vedl zpátky k Huwovi. Tím ho Peter držel v šachu. Pokud Huw neudělá, co po něm chtěl, Peter anonymně ohlásí Jockey Clubu, kde hledat, aby našli na účtu Huwovo jméno.“

„Proč sám Huw nenahlásil Petera Jockey Clubu?“ zeptal jsem se.

„Když mu tím Huw pohrozil, Peter řekl, že mu prý stejně nikdo neuvěří, protože budou mít za to, že se snaží svalit vinu na někoho jiného, a tím spíš ho potrestají. Nevím, jestli by to tak dopadlo, ale Huwa to vystrašilo.“

„Kolik závodů takhle Huw zajel?“ chtěl jsem vědět.

„Jen pár,“ odpověděla Juliet. „Možná osm nebo deset, všechny na severu.“

Zradilo ho to, že zatoužil po troše peněz.

„Chtěl toho nechat už po druhém dostihu,“ řekla Juliet.

Jak je vidět, netoužil po nich zas tolik.

„Potom Huw Peterovi oznámil, že všechno poví jeho otci, jestli s tím nepřestane, nebo alespoň jestli ho do toho nepřestane zatahovat. To Petera úplně rozzuřilo a vyhrožoval Huwovi, že ho zabije. Nevěřila jsem, že to myslí vážně, ale…“ Odmlčela se.

„Peter v Cheltenhamu Huwa opravdu zastřelil,“ dokončil jsem. Přikývla. „Tehdy jsem o tom nic nevěděla, přísahám, ale Peter mi potom řekl, že to udělal během Zlatého poháru, když všichni sledovali dostih, ať už na tribunách, nebo v televizi blízko padoku. Prý si nikdo nevšiml, že si s Huwem odešli promluvit.“

A trochu si zastřílet, napadlo mě.

„A jásot davu na konci závodu přehlušil výstřel,“ řekl jsem. „I tak to ale bylo velké riziko.“ Možná použil tlumič, pomyslel jsem si.

„Já vím, ale Peter byl úplně nepříčetný. Bál se, aby se o tom jeho otec nedozvěděl a nezměnil závěť, dřív než natáhne brka.“

„Proč by měl natáhnout brka?“ zeptal jsem se.

„Má rakovinu. To jsi nevěděl? Má rakovinu prostaty a byl na léčení, jenže to nepomohlo. Peter si myslí, že už moc dlouho naživu nezůstane, možná rok, a je strachy bez sebe, aby ho starouš kvůli fixlování s koňmi nevydědil.“

Takže nakonec to přece jen bylo o penězích. Jako obvykle.

„A co Bill?“ chtěl jsem vědět.

„Peter o něm před časem rozhlásil, že jede ve fixlování.“

„Proč?“

„Tvrdil, že to odvede pozornost od nás, kdyby do toho někdo začal šťourat.“

Mně to spíš připadalo, jako by mával rudým praporkem a pozornost naopak přitáhl.

„Peter byl nadšený, že Billa zatkli,“ řekla. „Prý jediné, co je ještě lepší, než když někomu zločin projde, je, když z něj obviní někoho jiného.“

Peter Enstone nebyl zrovna vzor ctnosti.

„Otrávilo ho, že policie Billa nakonec pustila. Řekl, že tím pádem nejsou přesvědčeni, že to opravdu udělal.“

„Ale proč Peter Billa zabil?“ nechápal jsem. „Ničím si to nezasloužil.“

„Chtěl, aby si policie myslela, že se Bill zastřelil proto, že zabil Huwa. A aby přestali pátrat po Huwově skutečném vrahovi.“ Podívala se na mě. „A fungovalo by to, kdybys do toho nezačal strkat nos.“

„Byla jsi u toho, když to udělal?“ zeptal jsem se.

„Ne, nebyla,“ vykřikla, „nevěděla jsem, že se ho chystá zabít. Já nejsem vrah!“

Tím jsem si stále nebyl tak jistý. „Tak co se té noci stalo?“ zeptal jsem se.

„Peter mi zavolal, že potřebuje nutně mluvit s Billem kvůli přestěhování otcových koní k jinému trenérovi.“

„Ale koně už přece v tu dobu byli u Andrewa Woodwarda,“ namítl jsem.

„Já vím, ale Peter mi řekl, že chce Billovi pomoct dostat je zpátky.“

Nebyl jsem si jistý, jestli jí mám věřit.

„Tak co se stalo?“ zeptal jsem se znovu.

„Zkoušela jsem Billovi volat, ale nebyl doma,“ mluvila dál.

Jel za Kate, napadlo mě, k Daphne Rogersové.

„Peter mě vyzvedl doma,“ pokračovala, „a strašně dlouho jsme čekali před domem, než se Bill kolem půl jedenácté konečně vrátil.“

„Co jste udělali pak?“ zeptal jsem se.

„Bill byl pořádně překvapený, že nás tam našel. ‚Co tady takhle pozdě v noci propánakrále děláte?‘ To řekl. Byl samý úsměv a vtip. Pozval nás dál, na drink, a tak jsme šli do obýváku. Bill si nalil skotskou a Peter mě požádal, abych mu šla do kuchyně udělat kávu, protože řídil.“

Potřeboval ji odklidit z pokoje, došlo mi.

„Čekala jsem v kuchyni, až se uvaří voda, a najednou se ozvala hrozná rána a dál si pamatuju, jak Peter přišel do kuchyně; choval se jako posedlý. Řekl, že tím je to vyřešené s policií. Zeptala jsem se ho, co udělal.“ Děsivá vzpomínka jí zrychlila dech. „Neodpověděl,“ vyprávěla. „Jen tam stál, smál se a říkal, že to jim ukáže! Tak jsem šla do pokoje a uviděla Billa.“

Nebo spíš to, co z něho zbylo, pomyslel jsem si.

Juliet pohlédla na skvrnu na zdi. „Nemohla jsem uvěřit, že ho zabil.“ Svírala si hlavu v dlaních. „Byla jsem na Petera strašně rozzuřená. Nechtěla jsem, aby Billa zabil, a neměla jsem s jeho plánem absolutně nic společného. Nebyl to můj nápad a nenesu za to žádnou vinu!“

„Proč jsi s tím nešla na policii?“ zeptal jsem se jí.

„Já jsem chtěla, chtěla jsem! Řekla jsem Peterovi, že okamžitě volám policii, ale pohrozil mi, že to samé se stane mně, jestli to udělám. Myslela jsem, že žertuje, ale nebyl to vtip. Tu noc jsem se ho opravdu bála.“ A měla proč, pomyslel jsem si. Napadlo mě, jestli je to skutečně tak, jak říká. Nevěřil jsem tomu, jak vylíčila Billovu smrt.

„Řekl ti Peter, jak se mu podařilo střelit Billa do pusy?“

„Peter řekl, že když vytáhl revolver, byl prý Bill hrozně vyděšený,“ vysvětlila. „Dělalo mu to dobře a pořád dokola mi to líčil. Prý byl Bill bez sebe strachy. Asi tam seděl a třásl se hrůzou, s pusou dokořán, tak ho do ní Peter střelil.“

„A co bylo dál?“ chtěl jsem vědět.

„Byla jsem úplně mimo, ale Peter byl ledově klidný. Nevím proč, ale pořád říkal, že musí vystřelit ještě druhou ránu, aby to vypadalo, že se Bill zastřelil sám. Nejdřív ji chtěl vypálit z okna, ale mě napadlo, že by mohl trefit některého z koní ve stáji.“ Její láska ke koním byla zjevně silnější než láska k zaměstnavateli. „Navrhla jsem mu, aby vystřelil do jednoho z protipožárních kbelíků,“ pokračovala, „tak jsem ze dvora jeden přinesla.“ Upřela na mě prosebný pohled. „Já vím, že jsem to neměla dělat, je mi to moc líto…“ Hlas se jí zadrhl a rozplakala se. „Nechtěla jsem, aby Bill umřel, přísahám.“

Věřil jsem jí? A záleželo na tom? Bylo na soudci, aby rozhodl, jestli mluvila pravdu nebo ne.

„A co jste udělali potom?“ ptal jsem se dál.

„Peter odjel domů a já celou noc seděla tady v kuchyni. Nevěděla jsem, co si počít. Pořád jsem si říkala, že bych měla zavolat policii, ale bála jsem se, že by se vyptávali, co jsem dělala v Billově domě tak pozdě v noci, že jsem ho tam našla, tak jsem počkala do rána a zavolala na policii v době, kdy jsem normálně přicházela do práce.“

Vzpomněl jsem si, v jakém stavu jsem ji tam to ráno našel. Strávila v šoku dlouhou dobu. Pamatoval jsem si také, jak řekla: „Jak to mohl udělat?“ V tu chvíli jsem si myslel, že má na mysli Billa; ale teď mi došlo, že mluvila o Peterovi.

„Proč si ale za další oběť vybral Marinu?“

„Peter tvrdil, že když zaútočí na tebe, od vyšetřování tě to stejně neodradí. Říkal, že tě násilí nezlomí. Navrhla jsem mu, že by tě možná měl zabít.“

Díky, projelo mi hlavou. Za tohle se zrovna nepřetrhnu, abych tě uchránil od vězení.

„Proč to neudělal?“ zajímalo mě.

„Říkal, že by to bylo kontraproduktivní. Policie by pak věděla, že se Bill ve skutečnosti nezabil.“

Dobrák Peter.

„Byl přesvědčen, že jediný způsob, jak tě odklidit z cesty, je přes tvou přítelkyni.“

Téměř se mu to podařilo.

„To nebylo moc chytré,“ poznamenal jsem.

„Je mnohem chytřejší než ty,“ odfrkla, věrná svému milenci.

„Kdyby byl chytřejší, zabil by především tebe, dřív, než mi to všechno budeš moct vyzradit.“

„Ale on mě miluje,“ namítla Juliet. „Neublížil by mi.“

Moc chytrá nebyla.

„Jak myslíš. Ale být tebou, kryl bych si záda. Těžko proti němu můžeš svědčit, když budeš mrtvá.“

Seděla s pohledem upřeným na mě. Nevím, jestli mi věřila, nebo ne, ale zjevně jsem zasel alespoň semínko pochybností.

Mávl jsem rukou na Chrise, aby se mnou šel na chodbu. Vyndal jsem klíč z kapsy a odemkl dveře. Juliet zůstala sedět v křesle, oči upřené na složené dlaně. Možná už začínala litovat, že nám něco řekla. Raději jsem se pro videokameru a kazetu vrátil a odnesl je s sebou z pokoje.

„Já tomu pořád nemůžu uvěřit!“ vykřikl Chris, jakmile jsme za sebou zavřeli dveře. „Jak jsi to všechno sakra zjistil? A co teď uděláme?“

„Nejdřív ze všeho bys měl sepsat ten článek. Jestliže Juliet zatknou, už ho nebudeš moct otisknout. Budou to informace sub justice.“

„No vidíš to, máš pravdu! Co s ní teď budeš dělat?“

„Nejradši bych tu malou zmiji uškrtil.“

„To nemůžeš,“ opáčil. „Máš jenom jednu ruku.“

Usmál jsem se na něho. Prolomilo to ledy.

„Myslím, že tohle předám policii,“ ukázal jsem na nahrávky. „A pak ať se podle toho zařídí.“

„To, co na nich je, ale určitě nebude použitelné jako důkaz u soudu,“ namítl.

„Asi ne, ale předpokládám, že policie z Juliet bude s to vytáhnout to samé, co já. I když stejnou dohodu jako já jí asi nenabídnou.“

„Nedávej jim to dřív, než mi vyjde ten článek, o. k.?“

„Tvůj článek musí nastartovat soudní proces.“

„To mě už nezajímá. Chci v novinách ukázat, jaký je Peter Enstone hajzl! A také chci titulky pořádně protáhnout toho jeho povedeného papínka.“

To jsem chtěl i já.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024