4
Archie Kirk mi zavolal v neděli v jedenáct hodin dopoledne, když jsme s Marinou seděli v županech v posteli a probírali se denním tiskem.
„Já myslel, že jste soukromý detektiv.“ Zdůraznil slovo soukromý. „Na velké soukromí to nevypadá, když je vaše jméno rozmáznuté na hlavních stránkách všech novin.“
Nedělní tisk navázal tam, kde sobotní skončil, a v rozsahu stovek palců potištěného papíru truchlil nad smrtí Oven Cleanera. Jeden červeně tištěný článek dokonce požadoval vyhlášení dne národního smutku a zádušní bohoslužbu ve Westminsterském opatství.
Nicméně já měl důvod se domnívat, že Archie poukazoval na přední stranu listu The Pump, kde vedle ohromného snímku, na kterém se tvářím nesmírně tajemně, stál palcový titulek: Sid Halley a záhada cheltenhamské vraždy. Na první pohled by se kdokoli mohl domnívat, že jsem to byl já, kdo byl zavražděn. The Pump a já už jsme jednou v minulosti vykopali válečnou sekeru a článek mohl být jednoduše dalším dobře mířeným štulcem od vydavatele.
Někdo z jejich redakce měl prostě informační zdroj u cheltenhamské policie, která neváhala přispěchat s prohlášením, že „Sid Halley, bývalý žokejový šampión, byl vyslechnut a pomáhá policii v případu vraždy žokeje Huwa Walkera, která se udála během pátečních závodů v Cheltenhamu. Dosud nebyl nikdo zatčen.“
The Pump zkrátka očekával, že budu nejen vláčen tiskem, ale patrně ještě před nedělním obědem rozčtvrcen a rozcupován. Jejich článek jakoby mimochodem naznačoval čtenářům, že za veškeré zlo a příkoří, páchané ve světě, jsem zodpovědný já. „Sid Halley, zmrzačený exžokej, nyní coby soukromé očko prolézá kanály a slídí po informacích. Mezi krysami se cítí jistě jako doma…“
„Směšné,“ řekl jsem. „Nemají se čeho chytit, tak blafují.“
„Přesto jim bude spousta lidí věřit,“ namítl Archie. Vždycky se staral o moje blaho a také dnes chtěl zjevně chránit moji pověst.
Pracoval ve státní správě, ale nespadal pod žádné konkrétní oddělení. Oficiálně se zodpovídal přímo vládnímu kabinetu, ale vypadalo to, že pracuje nezávisle, bez zvláštního dozoru či užšího kontaktu s nadřízenými. Byl předsedou malé skupiny, která byla pověřena „předpovídáním budoucnosti“. Jejich úkolem bylo snažit se odhadnout dopad nových legislativních kroků a zjistit, zda splní očekávání a požadavky, které na ně byly kladeny, aniž by byly provázeny nežádoucími vedlejšími účinky, na které se v původním návrhu nebral zřetel. Oficiální název této skupiny zněl Trvalá rada pro legislativní záměry, ale těch několik málo osob, které věděly o její existenci, jí přezdívali Klub křišťálové koule. Archie sám svůj tým nazýval Kasandřina rada, podle hrdinky z řecké mytologie, jíž bůh Apollon určil osudový dar i prokletí v podobě schopnosti přesně předpovídat budoucnost; jejím předpovědím však nikdo nevěřil.
„Každá publicita dobrá,“ zavtipkoval jsem.
„To povídejte Geraldu Ratnerovi.“
Měl jsem k Archiemu velký respekt a v průběhu posledních čtyř let, kdy jsem se stal jeho soukromou vrbou, jsem ho měl čím dál radši.
Zákonodárství je v demokracii nutně vždy kompromisem, obezřetně sjednanou dohodou kdesi uprostřed názorových střetů. Ať už se jedná o vládní iniciativu, nebo návrh jednotlivce, vždy je třeba tak trochu „handlovat“. Některé pozměňovací návrhy byly přijaty, některé zamítnuty, některé odstavce vyňaty, nebo byl pozměněn slovosled. Zákony schválené v posledním stadiu parlamentem se často od původních návrhů velmi podstatně liší.
Archie a jeho Klub křišťálové koule se na zákonodárství snažili dívat z pohledu „uživatele“, tj. příslušníka široké veřejnosti, kterou daný zákon přirozeně postihne. Historie je přímo zahlcena příklady, kdy legislativní činitelé vážně podcenili reakci, kterou jejich dobře míněné záměry vyvolaly.
Po první světové válce celých pětačtyřicet z celkových čtyřiceti osmi Spojených států amerických hlasovalo pro doplnění americké ústavy o zákaz importování, výroby a prodeje alkoholických nápojů v naději, že se tak podaří snížit zločinnost a korupci. Jediný stát R…
