11
Cestou na závody do Newbury jsem si v hlavě stále obracel, jestli se tam mám, nebo nemám znovu přeptat na Huwa Walkera a Billa Burtona. Něco jiného bylo bavit se o tom s Carlislem, a něco jiného bylo pokračovat v rozsévání semínek pochybností o Billově podivné sebevraždě. Mohlo to být značně problematické a nebezpečné po tom, co jsem přes Marinu dostal předchozího dne onen vzkaz.
Zamával jsem svou umělohmotnou rukou na muže na parkovišti, který mi hned zamával zpátky v gestu vyjadřujícím pozdrav dlouho ztracenému kamarádovi. Zaparkoval jsem jako obvykle na místě vyhrazeném pro trenéry a žokeje.
Vedle mého auta v tu chvíli přistál velký jaguár a z něj vystoupil Andrew Woodward.
„Ahoj, Side,“ řekl. „Jak se daří?“
„Děkuju, dobře, pane Woodwarde.“ Nikdy jsem mu neříkal Andrew.
„Skvělé.“ Neznělo to moc upřímně. „Bylo mi řečeno, že se na tebe mám obrátit.“
„Kvůli čemu?“ zeptal jsem se.
„Kvůli posudku. Potřebuju sehnat ke koním druhého asistenta. Na jednoho člověka mám koní až moc.“
Vzpomněl jsem si, ke komu přesunul své svěřence Jonny Enstone, a napadlo mě, že pravděpodobně nebyl sám.
„Co pro vás můžu udělat?“
„Všichni mi tvrdí, že bych si měl nechat přihlášky od uchazečů zkouknout od Halleyho.“ Tón jeho hlasu naznačoval, že tento názor nepovažuje za opodstatněný. „Myslím, že dokážu sám dost dobře posoudit, co je kdo zač, takže jsem si říkal, že nic takového nepotřebuju, ale když už jsi tady, můžeš?“
„Můžu co?“
„Můžeš mi říct, jestli něco víš o kandidátovi, kterého jsem si vybral?“
„Jeden posudek zdarma vám můžu dát, ale jen jestli o něm budu vůbec něco vědět.“
„No vlastně, o ní. Jmenuje se Juliet Burnsová. Pracovala dřív pro Burtona.“
„Juliet znám,“ řekl jsem.
Netrvalo jí příliš dlouho najít si novou práci, napadlo mě.
„Takže, co si o ní myslíš?“
„Přátelil jsem se s jejím otcem a znal jsem ji už od dětství. V poslední době jsem se s ní několikrát setkal u Billa Burtona.“ Neprozradil jsem mu, že jedna z těch návštěv se odehrála těsně po tom, co Juliet našla svého šéfa s ustřelenou půlkou hlavy.
Vzpomněl jsem si na ten večer, kdy dělala obhlídku stájí. „Myslím, že koním rozumí. Pokud byste chtěl, mohl bych vám udělat důkladnější posudek podle referencí z jejího okolí.“
„Věděl jsem, že nemá smysl se tě na to ptát. To by mi dovedl říct každý,“ odfrkl pohrdlivě. „Nevím, co na tobě lidi mají – jsi jenom zkrachovalý žokej, nic víc.“
Obrátil se k odchodu.
„Vím o vás, že dvě z vašich klientek vám za trenérské služby nic neplatí a vy jenom využíváte jejich jména ke zviditelnění své živnosti.“
Pomalu se ke mně otočil. „To je nesmysl,“ řekl.
„Ve skutečnosti jsou to vaši vlastní koně.“
Na tom by nebylo nic nezákonného, až na to, že tím vlastně podváděl sázející veřejnost, a Jockey Club takovou politiku neschvaloval. A to jsem byl ještě natolik slušný, že jsem se nezmínil o tom, že s jednou z nich má dokonce milostný poměr.
„To si jenom myslíš,“ odsekl.
„Jak chcete.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím.“ Neřekl jsem mu, že ona druhá dáma, s níž poměr neměl, mi obě informace sdělila ze žárlivosti na tu druhou.
„Kdo jiný to ještě ví?“ vyzvídal.
„Nikdo,“ připustil jsem. „Zatím.“
„Drž jazyk za zuby, rozumíš, nebo budeš litovat.“ Otočil se a vyrazil směrem ke vchodu do areálu závodiště.
Zatraceně, pomyslel jsem si. Proč jsem na něho vyjel? Proč jsem mu tolik potřeboval dokázat, že nejsem jen zkrachovalý žokej? Proč jsem si ho musel za každou cenu znepřátelit, když pro svoji práci potřebuji co nejvíc přátelských kontaktů? To, co jsem udělal, bylo hloupé, velmi hloupé.
Strávil jsem na závodech mrzuté odpoledne, během něhož jsem se snažil vyhýbat Andrewu Woodwardovi a pokud možno se před nikým nevyjadřovat o Huwu Walkerovi ani o Billu Burtonovi. Moji stísněnou náladu podpořilo dokonce i počasí, které se brzy změnilo z prosluněného svěžího rána v zamračené, studené a promáčené odpoledne; navíc jsem s sebou neměl ani kabát. Nechal jsem ho v Londýně, když jsme předchozího večera narychlo opouštěli byt.
Hlavní závod v…
