21
„Přišel jsem tě zabít,“ oznámil mi Peter.
O tom jsem nepochyboval.
„Dovnitř,“ nařídil.
Stáli jsme na chodbě přede dveřmi do bytu a, jak typické, po sousedech, když jsem je potřeboval, ani památky. Vešli jsme do bytu a Peter za námi zamkl. Vyndal klíč ze zámku a strčil si ho do kapsy.
Nedal mi jedinou příležitost přiblížit se k němu. Nedal mi šanci vytrhnout mu zbraň z ruky, dřív než bude mít příležitost ji použít.
„Tamhle,“ pokynul revolverem do obývacího pokoje. Zdálo se, že něco hledá.
„Není tady,“ řekl jsem, protože mě napadlo, že hledá Marinu.
Ignoroval mě.
„Tudy,“ pokynul zbraní, tentokrát směrem do chodby.
Postupně jsme prošli celý byt, dokud si nebyl jist, že jsme v něm sami. V ložnici jsem si všiml hodin. Bylo teprve za deset minut jedna, Marina s Jenny se vrátí nejdříve za hodinu. Budu ještě naživu?
„Jdi dovnitř,“ ukázal na koupelnu.
Vešel jsem.
Rozsvítil světlo a ventilátor se rozvrčel. Přál jsem si, aby mě odventiloval pryč z téhle situace.
Koupelna byla malá místnost, necelé dva metry čtvereční, vestavěná ve vnitřní části domu, takže neměla žádné okno. Podél stěny napravo stála vana a vedle ní záchod, naproti dveřím umyvadlo. Ale Petera nejvíc zaujalo cosi za dveřmi na stěně po levé straně – necelý metr dlouhý, lesklý chromový centrálně vyhřívaný sušák na ručníky o třech trubkách, na němž visely tři úhledně složené žluté ručníky.
„Chytej,“ hodil mi pár bytelně vypadajících pout, která si přinesl v kapse.
Chytil jsem je.
„Dej si jedno na pravé zápěstí a druhé zacvakni na tyč sušáku, tam, kde je připojena ke zdi. A zacvakni je pevně.“
Udělal jsem, co mi řekl, ale nešlo to snadno. Moje jediná funkční ruka byla teď pevně připoutána k topné trubce. Moc jsem si nepomohl.
„Natáhni ke mně levou ruku,“ nařídil mi.
Přemýšlel jsem, jestli a kdy to udělám.
Jako by vytušil, co mi běží hlavou, zvedl hlaveň revolveru o něco výš a zamířil mi na hlavu. Napadlo mě, jestli budu mít čas všimnout si letící kulky, než mi roztříští mozek. Řekl jsem si, že o to nestojím, a ruku k němu natáhl. Odhrnul rukáv košile a sundal z mé protézy baterii, kterou si zasunul do kapsy. Velmi pečlivě držel celou tu dobu zbraň tak, abych na ni neviděl, a já se stejně úporně snažil neudělat žádný zbrklý pohyb, který by ho přiměl stisknout spoušť.
„A teď si tu věc sundej,“ vyzval mě a o krok ucouvl.
„Nemůžu,“ namítl jsem.
Držel zbraň v levé ruce a pravou sevřel moje falešné levé zápěstí. Zatahal za ně. Táhl jsem nenápadně zpátky. Napjal jsem paži, abych zabránil umělé ruce uvolnit se. Zatahal za ně silněji. Ruka se nepohnula.
„Nedá se sundat, je tam přidělaná napořád. Vidíš ty malé šroubky po stranách? To jsou konce spojů, které mi procházejí pahýlem ruky a drží na něm protézu.“
Nevěděl jsem, proč jsem mu vlastně namlouval tuhle lež. Šroubky ve skutečnosti sloužily k připevnění senzorů, které z vnitřní strany přiléhaly ke kůži zbytku ruky a snímaly nervové impulzy, díky nimž se umělá ruka hýbala. Byl to jenom nepatrný akt sebeobrany, ale aspoň něco.
Naposledy rukou vztekle trhl, ale byl jsem připraven a protéza se z místa ani nehnula.
Zůstal stát a pozoroval mě. Pak řekl: „Natáhni ji ke mně.“
Natáhl jsem ji.
Vyndal z kapsy baterii a znovu mi ji připnul. Pohnul jsem palcem dopředu a dozadu.
„Chytni se sušáku. Tady.“ Ukázal.
„Cože?“
Zbraň se o kousek napřímila.
„Dělej!“ rozkázal.
Přitiskl jsem svou umělou dlaň na horkou trubku sušáku a sevřel palec. Peter se natáhl, sundal baterii a nechal ji spadnout na zem. Bez baterie se můj palec nemohl hýbat. Ruku i paži jsem tak měl znehybněnou.
Stál jsem ve své koupelně, zády opřený o horký sušák na ručníky, s oběma rukama připoutanýma ke koncovým trubkám.
Peter Enstone se trochu uklidnil. Měl ze mě stejný strach jako já z něho.
„Co je potřeba, aby tě člověk zastavil?“ zeptal se.
„Čestnost.“
„Nebuď tak směšně sebevědomý. Zničil jsi mi život.“
„Zničil sis ho sám,“ odtušil jsem.
Ignoroval mě.
„Víš, jaké to je nenávidět vlastního otce?“ zeptal se.
„Ne.“ Vlastního otce…
