14
Ve středu ráno Henry odjel domů i s posledním nákladním vozem a zanechal všechno na místě hotové, připravené pro příště. Do budoucnosti sliboval ještě zlepšení.
V úterý jeho lidé pomocí navijáků, kladek a provazů stočili vlajky z velkého stanu a složili je do pytlů. Vypnuli světla, vypnuli ventilátory. Stany pro občerstvení pečlivě zašněrovali, aby do nich nikdo nelezl. Rudé obludy hasicích přístrojů zůstaly na místě nepoužité. Henryho chlapi a několik místních dělníků hadicí a košťaty umyli podlahu po tisících nohou.
Ve středu ráno jsme s Rogerem procházeli ústřední chodbu a nahlíželi do prázdných místností po obou stranách. Stoly a židle zmizely, zůstalo jenom pár umělohmotných bas na pivo. Místnosti osvětlovalo pouze denní světlo, filtrované plátnem stanu a broskvovým stropem. Světlo bylo chvíli jasné, chvíli tlumené, chvíli ještě tlumenější, jak přes slunce přecházely mraky.
„Že tu je ale pusto a ticho, co?“ řekl Roger.
Kdesi se ve větru zatřepetal kus plachty, jinak bylo ticho.
Přikývl jsem. „Člověk by málem nevěřil, jak to tu vypadalo v pondělí.“
„Včera odpoledne jsme konečně spočítali návštěvu,“ řekl Roger. „Byla o jedenáct procent vyšší než loni. Jedenáct procent! Navzdory tomu, že se zbořila tribuna.“
„Možná spíš proto,“ řekl jsem. „Díky tomu, že tu byla televize.“
„Asi ano,“ řekl Roger vesele. „Viděl jste včerejší noviny? Statečný Stratton Park a tak podobně. Lepší to být nemohlo.“
„Říkali Strattoni, že dnes budou schůzovat. Nevíte kde?“ zeptal jsem se.
„Pokud vím, tak tady ne. Tady je k dispozici jenom kancelář a ta je skutečně příliš malá,“ řekl pochybovačně. „Přece vám snad řeknou, kde se chtějí sejít.“
„Tím bych si nebyl tak jistý.“
Šli jsme znovu ke kanceláři. Vlastně jsme neměli nic na práci. Zvláštní. Vtom dojel na betonové prostranství Dart se svou starou plechovkou.
„Ahoj,“ řekl lehce a vystoupil. „Jsem snad první?“
Roger mu vysvětlil, že vlastně nic neví.
Dart povytáhl obočí. „Když Marjorie řekla, že bude schůze, tak jsem považoval za samozřejmý, že myslí tady.“
Šli jsme svorně a přátelsky do kanceláře.
Dart řekl: „Jak vidíte, policie mi vrátila auto, ale je skoro zázrak, že nesedím za mřížema. Je to asi jenom otázka času. Došli k závěru, že jsem tu tribunu vyhodil do povětří já.“
Roger se zastavil v chůzi. Strnul. „Že vy?“
„Jo, protože mám auto pozitivní na AIDS, na hašiš, na slintavku a kulhavku, na co si vzpomenete. Policejní psi a zkumavky přímo šíleli. Všecko zvonilo na poplach.“
„Nitráty,“ přeložil jsem to do reálné řeči.
„Jo. To je ono. Ten atentátník přijel na závodiště v mým autě. V pátek ráno mezi osmou a půl devátou. Aspoň to policie tvrdí.“
„To přece nemůžou myslet vážně,“ namítal Roger.
„No včera odpoledne mě pěkně proprali.“ Dart sice hovořil ledabyle, ale bylo na něm vidět, že jim to otřáslo. „Pořád na mě dotírali, kde jsem tu výbušninu sehnal, to jejich PE4 nebo jak tomu říkají, a kdo jsou moji spolupachatelé. Jo, kdo? Jen jsem na ně koukal. Snažil jsem se zažertovat, ale oni že prý to vůbec legrace není.“ Ušklíbl se. „Že prý jsem na škole byl u kadetů. Prosím vás, to je před celými věky. No uznejte! Já jsem řekl no a co, to snad není žádný tajemství. Asi rok nebo dva jsem tam s nima pochodoval, abych udělal radost dědečkovi, ale docela zaručeně nejsem vojenskej typ. Promiňte, plukovníku.“
Roger mávl rukou. Všichni tři jsme vešli do kanceláře, postávali jsme tam a probírali události.
Dart pokračoval: „Tvrdili, že jsem u kadetů určitě zacházel s výbušninama. Ubezpečil jsem je že ne, že jsem to přenechal jiným pitomcům. Já si fakt z tý doby pamatuju jenom to, že jsme jednou lezli po tanku a že jsem potom v noci měl noční můry, jak před tank padám. Ty tanky jezděj strašně rychle. No nic, řek jsem jim, ať si promluví s Jackem, že byl u kadetů ze stejnýho důvodu jak já, a že je ještě ve škole a že mu to leze na nervy a proč se nezeptali jeho, kde člověk sežene to, co bouchá. Málem mi hned dali želízka.“
Když se odmlčel, zeptal jsem se: „Zamykáš auto? Chci říc…
