Rozcestí (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

11

Prohlížel jsem si s kluky kouřící zbytky překážky u otevřeného příkopu. Černé ohořelé klády a popel se táhly napříč dráhou a zdravě voněly táborákem pod otevřeným nebem. Třicet stop na délku, tři stopy na šířku.

Roger tam stál docela klidně, nedělalo mu to starosti. Jeho dělníci ozbrojení lopatami zřejmě předtím plameny uhasili a teď postávali vedle malého nákladního vozu a čekali, až se žhnoucí oharky zchladí, aby mohli překážku rozebrat.

„Harold Quest?“ zeptal jsem se Rogera.

Rezignovaně pokrčil rameny. „Vypadá to na něj, řekl bych. Jenže nám tu nenechal vizitku. Byl bych přinejmenším očekával, že tady nechá plakát ZABRAŇTE KRUTOSTI.“

„Zrušíte tu překážku?“ zeptal jsem se.

„Probůh ne, až tohle odklidíme, postavíme novou, to je jednoduché. Je to sice nepříjemné, ale není to žádná katastrofa.“

„Toho žháře asi nikdo neviděl, co?“

„Obávám se že ne. Noční hlídač zahlédl plameny od tribun krátce před svítáním. Telefonoval. Já sem samozřejmě okamžitě jel, ale tady nikde nikdo. Hodilo by se nám chytit tady někoho s kanystrem petroleje, ale nic. Ten někdo to provedl důkladně. Kdepak, to nebylo od cigarety. Překážka shořela po celé šířce naráz a přitom nefoukal vítr, takže to petrolej být musel.“

„Nebo podpalovač,“ poznamenal Christopher.

Roger se na něj se zájmem podíval. „Ano, vidíš, to mě nenapadlo.“

„Táta nám zakázal zapalovat petrolejem,“ vysvětloval můj syn, „protože tvrdí, že bychom mohli chytit sami.“

„Podpalovač,“ opakoval Roger zamyšleně.

Všichni kluci přikyvovali.

„Byla tu spousta větviček,“ řekl Neil.

„Vrbových,“ doplnil ho Eduard.

Toby se otřásl. „Mně se tu nelíbí.“

Roger i já jsme si v tu chvíli uvědomili, že stojíme přesně tam, kde Toby viděl, jak divák přišel o oči a o život. Roger řekl energicky: „Kluci, naskákejte do džípu.“ Okamžitě ho uposlechli. Pak se otočil ke mně: „Vy jste sem šel od autobusu pěšky!“

„Není to daleko,“ namítl jsem. „A chodí se mi čím dál tím líp. Přišel jsem jenom o jedné holi.“ Sice jsem byl bolavý a ztuhlý, ale určitě jsem už měl víc sily.

Roger řekl: „Dobře, ale nasedněte si taky. Váš Henry je génius.“

Vezl nás teď už důvěrně známou servisní cestou a zaparkoval u kanceláře. Zářil, když se kolem sebe rozhlédl.

Sice se ochladilo, ale krásné počasí vydrželo. Nebe bylo světle modré, jen s několika pruhy mraků průhlednými jako závoj a zvolna mizejícími. Ranní slunce svítilo na barevné praporky zavěšené na provázcích třepetajících se podél hran velkého stanu až k zemi. Provázky s vlaječkami zdobily obrovský stan jako slavnostní archu. Stará dobrá Anglie se opět jednou představovala vesele, budila dobrou náladu, kouzlila úsměvy.

Vydechl jsem: „Páni.“ A Roger řekl: „To jsou ty vaše vlajky. Henry říká, že přivezl všechny, co našel. Když je ani ne před hodinou jeho chlapi zavěsili a to velké bílé monstrum najednou rozkvetlo jako… prostě, člověk by musel být velký morous a velký cynik, aby to s ním nepohnulo.“

„Plukovníku, vy jste sentimentální!“

„Vy mi to říkejte!“

„Já jsem tvrdý podnikatel,“ řekl jsem napůl podle pravdy.

„Kde jsou tyhle vlajky, lidé víc utrácejí. Neptejte se mě proč, ale je to tak.“

„Tím skvěle uzemním potenciální cyniky. Nevadí vám, když to použiju?“

„Klidně.“

Henryho velké nákladní vozy zmizely, na závodišti zůstal jen jeho vlastni, malý. Roger říkal, že je zaparkovaný z dohledu až na konci velkého stanu a že Henry je někde po areálu.

Tam, kde předtím byly velké nákladní vozy, stály teď dva nouzové přenosné domky, úhledně postavené vedle sebe. Do jednoho šatnáři žokejů přenášeli sedla a košíky s věcmi z nákladního vozu stojícího opodál a chystali šatnu pro jezdce.

Pootevřenými dveřmi druhého domku bylo vidět úřední váhu, kterou laskavě zapůjčilo závodiště Midlands.

Vedle malých stanů pro občerstvení, stojících za hlavním velkým stanem, až vzadu parkovala řada dodávek, ze kterých pilné ruce zaměstnanců vyndávaly skládací stoly a skládací židle a nosily je zvláštním průchodem do prostor, ze kterých co nevidět vzniknou jídelny a bary.

„Všechno to funguje,“ řekl Roger obdivně. „Je to neuvěřitelné.“

„Je to skvělé.“

„Stáje jsou samozřejmě v pořádku. Koně sem přivážejí jako obvykle a kantýna pro řidiče a stájníky je otevřená a servíruje teplé jídlo. Už jsou tu taky od tisku. Lidé z bezpečnostní služby stájí říkají, že tentokrát všichni mají skutečně sváteční náladu, jako za války po náletu. Angličané se nejlíp dají dohromady, když překonají neštěstí.“

Vylezli jsme z džípu a šli se podívat do velkého stanu. Nad každým „pokojem“ se vznášel baldachýnový, orientálně vyhlížející strop z broskvového „hedvábí“ nařaseného nad bílými stěnami, které působily pevně, přestože některé z nich tvořilo pouze nabilo natřené plátno natažené mezi tyčemi. Na podlaze ležely hnědé rohože, přilepené na dřevěné desky, pečlivě a stabilně poskládané. Dobře se po tom chodilo. Všude bylo diskrétní osvětlení a vysoko nahoře, pod vrcholem stanu, se tiše otáčely ventilátory a měnily vzduch. U vchodu do všech místností byly tabulky s označením. Člověk měl pocit prostoru, pořádku, řádu a klidu. Neuvěřitelné vzkříšení.

„Na co jsme zapomněli?“ zeptal jsem se.

„Vy tedy opravdu umíte člověka uklidnit.“

„Můžu se vás na něco zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Vzpomínáte si, asi tak před týdnem jste se dozvěděl, kolik akcií připadá na jednotlivé Strattony… předtím vám to Strattonovi nechtěli říct…“

Krátce se na mě zadíval, trochu vyvedený z míry.

„Ano,“ řekl pak pomalu. „Takže jste si toho všiml.“

„Řekl vám to Forsyth?“

„Je to důležité?“

„Řekl vám to?“

„Abych pravdu řekl, ano. Jak jste na to přišel, že to byl on?“

„Nesnáší, jak s ním ostatní zacházejí, proto je z jejich hlediska nespolehlivý. Ví, že si za to špatné zacházení může sám.

Ostatní si myslí, že ho mají ve své moci, ale snadno by se mohlo stát, že to přeženou.“

„Jako když člověk zachází s výbušninou.“

„Ano. A ještě k tomu doma.“

Roger přikývl. „Forsyth mi to řekl ve chvíli, kdy na ně měl velký vztek a ještě k tomu tvrdil, že si to jenom myslí, že to neví s jistotou. Není příliš chytrý.“

„Ale je nešťastný.“

„Nemám ho rád a taky mu nedůvěřuju. Na mou duši nevím, co vlastně provedl. Když Strattoni něco skrývají, skrývají to dokonale.“

 

Vyšli jsme z velkého stanu a poblíž vchodu zahlédli dodávku a osobní vůz. Na zelené dodávce stálo bílým písmem Zahradní centrum Stratton. Z vozu vystoupil Ivan.

Stoupl si, ruce v bok, hlavu zvrácenou a s úžasem se zahleděl na sluncem osvětlenou nádheru barevných praporků.

Očekával jsem, že bude něco namítat, ale to jsem zapomněl, že v něm přece jenom ještě je kus malého kluka.

Zadíval se na Rogera se zářícíma očima a s úsměvem.

„Plukovníku,“ řekl. „Tohle je prima.“ Pak se podíval nejdřív na moji hůl, potom mně do očí. „Dovolíte,“ začal nemotorně, „abych změnil názor?“

„V čem?“

„Chci říct, že Keith nemá pravdu, pokud jde o vás, víte.“

Rozpačitě se odvrátil a vydal pokyny svému řidiči, aby vystoupil a otevřel zadní dveře dodávky. „Mluvil jsem o tom s Dolly –, s mojí ženou –, včera večer. A tak nějak nám přišlo, že to je všechno nesmysl. Kdybyste nás chtěl vydírat, proč byste nám pomáhal, proč byste sháněl ten stan. A potom, víte, nevypadáte jako zloduch, vůbec ne. Ale pokud jde o Hannu, jí odjakživa straší v hlavě maminka –, vaše maminka. Tak jsme se rozhodli, že se prostě, rozumíte, omluvíme, pokud k tomu budeme mít příležitost.“

„Děkuju vám,“ řekl jsem.

Rozzářil se, protože splnil úkol. Jeho lidé mezitím otevřeli zadní dveře dodávky a odhalili krásu barev uvnitř. V květináčích byla celá kvetoucí zahrada.

„Nádherné,“ řekl Roger s upřímným obdivem.

Ivan měl radost. Vysvětloval: „Víte, já když tu včera viděl ten velký stan, hned jsem pochopil, proč chcete zeleň. Tak jsem dnes ráno sám zajel do zahradnického centra a řekl svému vedoucímu, aby nenakládal jenom zeleň, ale taky kytky, spousty kytek, abych aspoň něčím přispěl, víte.“

„Jsou skvělé,“ ubezpečoval jsem ho.

Celý zářil. Statný padesátník, ne moc chytrý, nijak okouzlující, slušně vychovaný a v jádře jednoduchý. Nebyl mi nepřítelem, ale ani vysloveným přítelem. Z mého hlediska však byla neutralizace kteréhokoli ze Strattonů požehnáním.

Ivan byl celý šťastný a moje děti pod jeho vedením roznášely a dávaly na určená místa květiny. Tušil jsem, že kluci možná budou těžko k sehnání, až nastane čas kytky zase vrátit, ale Ivan ve vynikající náladě dal každému z nich libru za to, jak se namáhali, takže kdo ví.

„To jste nám nemusel dávat,“ řekl Christopher vážně a strčil minci do kapsy. „Ale děkujeme mockrát.“

Ivan řekl smutně: „Forsyth byl taky milý, když byl kluk.“

Díval jsem se na Tobyho jak se potácí s obrovským květináčem s hyacintami. Byl bych dal skoro cokoli za to, aby z mého problematického syna vyrostl vyrovnaný člověk. Ale to muselo vyjít z něj. Musel sám volit, jako Forsyth, jako každý.

Jakmile byly květiny na místě, Ivan s dodávkou odjel a Roger se mě zeptal, jestli bych se nechtěl zajet podívat, jak stavějí novou překážku. Podíval jsem se na Neila, který mě právě v tu chvíli držel za ruku, ale Roger rezignovaně zahulákal svým mohutným velitelským hlasem: „Kluci!“ a počkal, až se seběhnou a naskáčou do džípu.

Když Toby zjistil, kam jedeme, odmítl vystoupit, ale já s ostatními jsme se šli dívat na dokonalé využití prefabrikátů.

„Dřív nám trvalo celé dny, než se postavila nová překážka,“ vysvětloval Roger. „Nejdřív se musely zatlouct kůly a dát břevna napříč, pak se kostra překážky začala plnit větvičkami, které se potom nahoře zastříhaly. Teď stavíme překážky z jednotlivých dílců mimo, ne na místě, a pak je teprve na místo odvážíme a zatloukáme do země. Takhle můžeme vyměnit celou překážku nebo část překážky i na poslední chvíli. Ten dnešní požár vypukl před svítáním a dostihy se pojedou až v půl třetí, takže vlastně o nic nejde.“

Jeho lidé už zatím uklidili ohořelé zbytky dřeva a popel a už se chystali dát na místo první dílec.

„Teď stavíme všechny překážky takhle,“ pokračoval Roger. „Dobře se přes ně skáče a nejsou tak tvrdé a nemilosrdné jako ty staré.“

Zeptal jsem se: „Nenašli náhodou vaši lidé nějaké stopy… v popelu, které by napovídaly, jak k ohni došlo?“

Roger potřásl hlavou. „S vandaly je vždycky potíž. Je prakticky beznadějné zjišťovat, kdo co provedl. Většinou to bývají mladiství a když se dostanou před soud, tak je tam nanejvýš plácnou přes ruku. Vandalismus prostě zapracujeme do rozpočtu a děláme co můžeme, abychom mu předešli.“

„Kolik lidí asi tak ví, že dokážete překážku nahradit takhle rychle?“ zeptal jsem se.

„Nejspíš trenéři,“ řekl uvážlivě. „Možná jezdci. Jinak moc lidí ne, ledaže by tu pracovali.“

Roger si šel promluvit se svým předákem, ten se podíval na hodinky, přikývl a pokračoval v práci.

„V pořádku,“ Roger se vrátil a začal nás směrovat zpět k džípu. „Tak kluci, a sraz u džípu před mojí kanceláří v půl dvanácté, jasné? Zavezu vás potom k autobusu a zajdu domů. Všichni se převlečeme na dostihy. Přesně ve dvanáct vás zavezu zpátky k padoku. Jasné?“

Kluci málem zasalutovali. Roger měl čepici se štítkem jako důstojník čestné stráže, mluvil krátce, civilizovaně, stručně a rozhodně, prostě typ vojáka, kterého člověk poslouchá automaticky. Bylo mi jasné, že s kluky nikdy nepořídím tak lehce jako on.

Když jsme se vrátili k Rogerově kanceláři, probíhala tam právě bouřlivá scéna. Všichni demonstranti, kteří byli především u brány, byli teď v areálu a tísnili se kolem Henryho držícího za loket Harolda Questa. Vášnivá pani s plakátem PRÁVA ZVÍŘAT Henryho mlátila, plakát používala jako pádlo. Čtyři nebo pět dalších demonstrantů špitalo, hlavy dopředu, zlé tváře, ale Henry Haroldem Questem třásl beze strachu a nemilosrdně.

Jakmile nás zahlédl, zavolal na nás mohutným hlasem, který hravě přehlušil všechen ten povyk. Henry se taky nad všemi tyčil jako věž. „Ten chlap je podvodník! Zatracenej podvodník! Všichni jsou podvodníci. Je to všechno blbost.“

Jednou rukou třásl Questem, druhou natáhl a vytrhl běsnící harpyji plakát.

„Madam,“ zaburácel, „vraťte se ke kamnům!“

Tyčil se nad ní skoro o půl metru. Tyčil se i nad Questem.

Měl větší vousy, silnější hlas, dvojnásob síly, a co do síly ducha nebylo mezi těmi dvěma srovnání.

Henry se smál. Harold Quest, postrach přijíždějících vozů, se konečně spálil.

„Tenhle člověk,“ hulákal Henry a třásl Questem, „víte co dělá? Zašel jsem do Mayfloweru, když jsem se vrátil, a vidím ho tam jíst hamburgra!“

Moji synové se na něho nechápavě dívali. „Jíst hamburgry je přece normální.“

Henry vítězoslavně hulákal dál: „Práva zvířat! A co práva hamburgrů? Ten chlap žral zvíře!“

Harold Quest se kroutil.

„Tři z těchhle idiotů,“ křičel Henry a rozhlížel se po spílajícím sboru, „tři z nich se cpali hamburgrama. Ať se jdou vycpat s právama zvířat.“

Kluci fascinovaně poslouchali a Roger se smál. Z Rogerovy kanceláře vyšel Oliver Wells, aby nás pokáral, že děláme hluk, ale jakmile zjistil, v jaké situaci se nachází Quest, široce se usmál.

„A navíc,“ řval Henry, „má sako, který vypadá jako kožený.“

„Ne,“ Quest zuřivě vrtěl hlavou, až mu pletená čepice spadla ke straně.

„A ještě něco,“ křičel Henry. „Když jsem ho obvinil, že žere zvíře, strčil si hamburgra do kapsy.“

Alan nadšeně poskakoval, pihatý obličej rozesmátý.

Henry odhodil plakát s nápisem PRÁVA ZVÍŘAT a strčil ruku do kapsy Questova jakoby koženého saka. Vytáhl servítek, v něm nakousnutou housku s kečupem, vytékající hořčicí a s kusem masa.

Z kapsy taky vypadl igelitový sáček, který nevypadal jako z potravinového stánku.

Ve všeobecném zmatku si toho sáčku nikdo nevšiml, až Christopher z jakéhosi zvláštního puzeni udržovat čistotu po něm sáhl. Ani pak by to asi nevzbudilo ničí pozornost, kdyby Christopher nebyl Christopher.

„No tak,“ křičel Henry na svého nešťastného zajatce. „Vy nejste žádnej skutečnej demonstrant. Co tu teda děláte?“

Harold Quest neodpovídal.

Christopher mě zatahal za rukáv: „Tati koukej, čuchni si k tomu.“

Zadíval jsem se na zmačkaný plastikový sáček, který Christopher sebral ze země a očuchal. Řekl jsem: „Dej ho plukovníkovi.“

Roger zaznamenal, jak vážně mluvím, zadíval se na mě a vzal si sáček od Christophera.

Byly to vlastně dva průhledné sáčky potištěné červeně a žlutě, zmačkané do jedné kuličky. Roger jeden ze sáčků vy rovnal a zadíval se na Henryho. Ten, protože mu to myslelo, okamžitě pochopil, že už nejde jenom o hamburgry.

„Zaveďte ho do kanceláře,“ řekl Roger Henrymu.

Henry pochopil a zaburácel na Questovy spojence: „A vy odsud koukejte vypadnout, než vás zažaluju, že překážíte dopravě. A kdo máte kožený boty a žerete hamburgry, si napříště rozmyslete, co se k tomu vašemu vystoupení hodí a co ne.A teď koukejte mazat! Všichni!“

Otočil se k nim zády a Questa lehce a bez námahy dotlačil do kanceláře. My se zájmem přihlíželi, jak Questova skupina přestává hlučet, jak se vzdává, jak ho opouští a jak mlčky odchází ze závodiště.

 

Kancelář se zase zaplnila: Oliver, Roger, já, mých pět kluků (kteří se snažili vypadat co nejnenápadněji), Harold Questa hlavně Henry, zabírající místo tří lidí.

Roger požádal Henryho: „Mohl byste se mu podívat ještědo ostatních kapes?“

„Jasně.“

Na chvíli Questa pustil, aby vyhověl Rogerově žádosti, a Quest se okamžitě vrhl ke dveřím. Henry ho však lehce chytil za límec a přitáhl zpátky. Udělat to kdokoli jiný, o nic by nešlo, ale při Henryho síle Quest přeletěl celou místnost, ažnarazil na zeď. Začal se litovat a skoro jako by měl v očích slzy.

„Sundat sako,“ poručil Henry a Quest bez reptání nemotorně poslechl.

Roger vzal sako, prohledal kapsy a co našel, rozložil napsacím stole vedle pijáku, na který předtím položil zpola snědený hamburger. Mezi nalezenými věcmi byla ubohá náprsní taška se zpáteční autobusovou jízdenkou do Londýna, zapalovač, krabička se sirkami a další tři tmavohnědé průhledné sáčky se žlutočerveným nápisem.

Roger jeden z nich vyrovnal, uhladil na psacím stole a nahlas přečetl nápis: „Jistý oheň,“ oznamoval. „Čistý, netoxický, dlouho hořící, spolehlivý podpalovač. Zapálíte kdykoli. Dvacet kousků.“ Chvíli počítal. „Máme pět sáčků, to znamená, že měl sto podpalovačů. K čemu by kdo potřeboval sto podpalovačů na závodišti?“

Harold Quest se tvářil vražedně.

Henry se nad ním výhružně tyčil.

Zaburácel: „Když seš teda falešnej, o co ti vlastně šlo?“

„O nic,“ hlesl Quest a otíral si zpocené tváře rukou.

Henry na něj hlasitě dorážel: „Lidi co pálej překážky, vyhazujou do povětří tribuny. Předáme tě policii.“

„Já ty tribuny do vzduchu nevyhodil,“ bránil se Quest.

„Nepovídej! Přece jsi tu v pátek ráno byl, sám jsi to přiznal.“

„Já přece… já tu nebyl.“

„Ale ano, byl,“ ozval jsem se. „Řekl jste policii, že jste viděl, jak vůz Darta Strattona projel hlavní branou mezi osmou a půl devátou ráno.“

Harold Quest se tvářil zmateně.

„A byli jste tu zbytečně,“ řekl Roger. „Proč demonstrovat na závodišti v dobu, kdy sem vůbec nechodí publikum?“

„Nicméně to byl den, kdy sem přijela televize,“ řekl jsem.

„Ovšem až po výbuchu.“

„My jsme vás viděli,“ vmísil se do toho energicky Christopher. „Říkali v televizi, že jste to udělal. Mýho bratra to málem zabilo a tatínek byl těžce poraněný.“

„Já to neudělal.“

„Kdo teda?“ burácel Henry. „Udělals to. Děláš tu potíže a nejseš přitom žádnej nadšenec. Zničils majetek závodiště a půjdeš si sednout. Plukovníku, dojděte pro policajty, jsou tady hned za plotem, jak to tam prohledávaj. Řekněte jim, že už toho jejich teroristu máme.“

„Ne!“ zakvílel Quest.

„Tak mluv!“ zavelel Henry. „Posloucháme.“

„Tak teda dobře, dobře. Tu překážku jsem zapálil,“ přiznal Quest úpěnlivě. „Ale na tribuny jsem ani nešáh, na mou duši, jako že je bůh nade mnou.“

„S bohem si to vyřiďte sám, teď musíte přesvědčit nás.“

„Proč jste zapálil tu překážku?“ zeptal se Roger.

„Proč?“ Quest se zoufale rozhlédl, jako by hledal odpověď napsanou na zdi.

„Proč?“ křikl Henry. „Proč? Proč? Proč? A ne abys nám tady vykládal nějaký nesmysly o právech zvířat. Dobře víme, že to tě nepálí,“ ukázal na zbytky hamburgru. „Tak pročs to udělal? Jestli okamžitě neřekneš co víš, tak se vezeš, ale těžce.“

Quest ucítil jiskřičku naděje. „A když vám všechno povím, tak to tím skončí?“

„To se teprv uvidí,“ řekl Henry. „Nejdřív spusť.“

Quest se zahleděl na vysokého, statného člověka, pak na nás, jak ho pozorujeme nepřátelskýma očima, potom na prázdné sáčky, na hamburger na psacím stole. Vteřinu po vteřině ztrácel odvahu.

Potil se. „Zaplatili mi za to,“ řekl.

Poté zavládlo ticho.

Quest se ustrašeně rozhlédl po našich tvářích a ještě víc se zpotil.

„Jsem herec,“ žebronil.

Ticho.

Jak stoupalo Questovo zoufalství, stoupal i jeho hlas. „Vy nevíte, jaký to je čekat a čekat, až dostanete kšeft. Sedět věčně u telefonu a živit se kůrkama… To pak člověk vezme cokoli, cokoli…“

Ticho.

Nešťastně dodal: „Jsem dobrý herec…“

O tom se s ním nikdo z nás nehodlal přít.

„… jenže člověk musí mít taky kliku a musí mít známosti…“

Stáhl si pletenou čepici a rázem vypadal věrohodněji jako Harold Quest, nezaměstnaný herec, nikoli jako vyšinutý fanatik Harold Quest.

Řekl: „Někdo mi zavolal, že mě viděl v jednom televizním filmu, jak hraju honebniho sabotéra… Byla to malá role, žádnej dialog, jen jsem tam vykřikoval všelijaký nadávky, ale byl jsem v titulkách. Vůdce honebních sabotérů –, Harold Quest.“

Zvláštní, byl hrdý na to, že jeho jméno bylo v titulcích.

„Takže ten dotyčnej, co mi volal, se mě zeptal, jestli bych šel demonstrovat jako doopravdy, za prachy. A že bych nemusel platit agentuře, protože si mě ten dotyčnej našel v telefonním seznamu a zkusil mě vytočit…“

Zarazil se, rozhlédl se po nás a jako by prosil o pochopení. Moc se mu ho nedostalo.

„Tak teda,“ pokračoval chabě. „Mně v tu dobu dali výpověď z bytu, protože neplatím činži a nemám se kam vystěhovat. Už jednou jsem žil na ulici, a to je vůbec to nejhorší. Cokoli, jenom to ne.“

Cosi v téhle zpovědi, cosi na tom, jak se litoval, mi připamatovalo, že je herec, dobrý herec, a že by člověk té dojimavé historce neměl věřit. No co, řekl jsem si, jen ať povídá, třeba se někde kousek pravdy vynoří.

V tu chvíli si asi sám uvědomil, že se mu moc nedaří nás dojmout, a tak zvolil věcnější způsob.

„Zeptal jsem se toho člověka, co ode mne chce. Řek, že oni chtějí, abych tady co nejvíc otravoval…“

„Oni?“ ozval se Roger.

„No tenkrát to byl jen on, on řek, abych se pokusil sehnat nějaký skutečný demonstranty a abych je přemluvil, aby sem šli a holt tady dělali scény a vyváděli a dělali nepříjemnosti. No a tak jsem se vypravil na jeden hon na lišku a tam jsem sebral tu jedovatou čarodějnici, Paulu, a ukecal jsem jí, aby přivedla nějaký kamarády… Řeknu vám, strávil jsem s těma lidma skoro tejden a lezli mi pořádně na nervy.“

„Zaplatili vám?“ zeptal jsem se. „Dostal jste skutečně peníze?“

„No,“ odpovídal neochotně. „Dali mi foršus a pak mě platili každej den. Jo.“

„Každý den?“ žasl jsem.

Přikývl.

„A kolik vám dali za tu překážku, za tu spálenou překážku?“

Začal se zase kroutit a tvářil se zarytě. „Ze začátku žádná překážka ve hře nebyla.“

„Kdo je on?“ zeptal se Roger klidně.

„Neřek mi, jak se jmenuje.“

Roger se ho vyptával dál, klidně a věcně: „Chcete říct, že jste inscenoval demonstraci a vůbec jste nevěděl pro koho?“

„Za prachy, to už jsem říkal.“

„A vy jste tomu dotyčnému tolik důvěřoval, že vám zaplatí?“

„Však mi taky zaplatil.“ Mluvil odbojně, což mu v jeho situaci moc nepomohlo. Spíš naopak. „Kdyby mně nezaplatil, tak jsem zase tolik škodnej nebyl. Investoval jsem do toho jenom lístek na autobus z Londýna. Jenže on slíbil, že mi zaplatí a slib splnil. Za každej den, co jsem tady dělal potíže, jsem dostal prachy.“

„Popište ho,“ řekl jsem.

Quest potřásl hlavou. Nechtělo se mu přiznat to nejdůležitější.

„Tohle nám nestačí,“ řekl Roger ostře. „Závodiště vás bude žalovat pro úmyslné poškození majetku, konkrétně za to, že jste podpálil překážku u otevřeného příkopu.“

„Ale vy jste přece řek…“ bránil se chabě Quest.

„Nic jsme vám neslíbili. Pokud nám neřeknete, kdo vás platil, okamžitě zajdeme pro policisty.“

Quest, zatlačený do kouta, to vzdal.

„Řekl mi,“ začal vemlouvavě vyprávět, „abych zastavil každý auto, co sem pojede, a dělal co nejvíc potíží, že jedno z těch aut bude jeho, že stočí vokýnko a řekne mi moje telefonní číslo, takže ho podle toho poznám. Mám prej strčit ruku dovnitř a že mi podá prachy. Nemám se na nic ptát, nemám na něj mluvit… přisahám, že to je pravda.“

„Přísahat budeš co nevidět u soudu,“ zaburácel Henry. „Když nám neřekneš všechno.“

„Přísahám, že…“ začal Quest a pak ztratil řeč. Bylo nás na něj příliš mnoho a nikdo mu nevěřil.

„Dobře,“ řekl Roger věcně. „Je možné, že jste si ho nechtěl prohlédnout, že jste si nechtěl pamatovat, jak vypadá. Ale jednu věc víte docela zaručeně, a to nám teď povíte.“

Quest byl velmi nesvůj.

„Jaké to bylo auto?“ zeptal se Roger. „Popište ho a řekněte nám poznávací značku.“

„Já… totiž…“

„Po prvním zaplacení,“ pokračoval Roger,.Jste ten vůz už určitě vždycky vyhlížel.“

Myslím, že Quest se díval na Rogera stejně, jako se dívá králík na hada.

„Jaký auto?“ křikl Henry Questovi do ucha.

„Jaguár XJ6. Takový jako stříbrný.“ Číslo zamumlal.

Roger byl zděšený, ale pochybnosti neměl. „Keith,“ řekl.

Oba jsme chvíli ten fakt vstřebávali. Henry povytáhl obočí a tázavě se na nás podíval. Roger mávl rukou a přikývl, z čehož Henry pochopil, že podstatné jsme se už dozvěděli, a rázem se díval na svého demoralizovaného zajatce shovívavěji.

„Tak a teď nám povíš,“ řekl už klidněji, „kdy sis pořídil podpalovač?“

Po krátkém zaváhání Quest krotce odpověděl: „Koupil jsem ho.“

„Kdy?“ ptal se Roger.

„V sobotu.“

„To on vám nařídil?“

Quest vzdychl. „U peněz byl kousek papíru a na něm příkaz spálit překážku u toho příkopu, kde minulou sobotu utratili koně. Napsal mi, že ji mám polít petrolejem, aby to byla tutovka.“

„Což jste neudělal.“

„Nejsem blázen.“

„Skoro jo,“ poznamenal Henry.

„Kde bych tak asi vzal petrolej?“ položil Quest řečnickou otázku. „To jsem měl zajít do autoopravny nebo k pumpě, koupit pět galonů petroleje a vzápětí zapálit překážku? No uznejte, tak blbej nejsem.“

„Jíst hamburgra bylo hodně blbý,“ řekl Henry.

„Máte ještě ten papír, na kterém byly napsané pokyny?“ zeptal jsem se.

„Ne, bylo tam taky, že ho mám spálit.“

„Což jste udělal?“

Přikývl. „Samozřejmě.“

„To bylo hodně hloupé. Nejste příliš úspěšný zloduch.

Kdo vám uvěří, když nemáte ty pokyny?“

„Ale přece…“ koktal. „Totiž přece…“

„A jak jste to vlastně provedl?“ zeptal jsem se. „Chci říct, kam jste nastrkal ten podpalovač?“

Odpověděl věcně: „Celej svazek jsem v pravidelnejch vzdálenostek zastrkal do překážky. Pak jsem vzal zapálený noviny a prostě jsem podle překážky šel a zapaloval to.“ Skoro se usmál. „Bylo to lehký jak facka.“

Pomyslel jsem si, že měl spálit i sáčky od podpalovače, jenže to už tak je, že lidé jsou bláhoví, herci zvlášť, když nejsou zkušení zločinci.

Obrátil jsem se k Rogerovi, Henrymu a Oliverovi: „Myslím, že bychom si mohli společně trochu zastrattonovat.“

„Jak to myslíte?“

„Mohl bych si něco napsat na psacím stroji?“

„Samozřejmě,“ řekl Roger a ukázal do vedlejší kanceláře. „Tamhle je.“

Prošel jsem k psacímu stroji, zapnul ho do zástrčky a napsal krátké prohlášení:

 

Já, Harold Quest, herec, doznávám, že jsem za peněžní úplatu inscenoval demonstraci a tak působil potíže u hlavní brány závodiště Stratton Park, a že jsem předstíral, že zastupuji hnutí snažící se diskreditovat překážkový sport. Za tyto služby jsem opakovaně obdržel platby od řidiče stříbrného vozu zn. Jaguár XJ6, poznávací značka… V souladu s instrukcemi, které jsem obdržel od výše zmíněného řidiče, jsem rovněž zakoupil sto balíčků podpalovače, které jsem pak použil, abych zapálil překážku u otevřeného příkopu, a to tak, aby shořela do základu, asi v šest hodin ráno na Velikonoční pondělí.

 

Roger, Oliver a Henry si text přečetli a předali ho Questovi, aby to podepsal. Pochopitelně se mu nechtělo. Řekli jsme mu ještě, aby tam připsal datum a adresu.

„Klidně to udělejte,“ řekl jsem, když nejevil ochotu. „Jste přece v telefonním seznamu. Ostatně si vás můžeme kdykoli najít, aspoň myslím, existuje přece Spotlight, tam je i jméno vašeho agenta.“

„Ale to je přímo doznání viny,“ bránil se. Nepřel se s námi, věděl, že bychom si ho snadno našli. Každého herce lidé najdou, protože herci mají zvláštní profesionální seznamy.

„Samozřejmě,“ řekl jsem. „Ale až to podepíšete, můžete hned vypadnout. Můžete si hezky sednout na autobus, lístek máte, a s trochou štěstí to vaše doznání policii nepředáme.“

Quest se nám díval do očí, ale moc se neuklidnil. Nakonec však listinu podepsal a vlastní rukou připsal číslo poznávací značky (Roger si je ověřil), pak svoji adresu a datum.

Ostatní si pečlivě prohlíželi text.

„Je to vše?“ zeptal se Roger.

„Řekl bych že ano.“

Roger se obrátil k Henrymu: „Pusťte ho.“

Henry otevřel dveře, ukázal na ně palcem a dal Questovi poslední rozkaz. „Ven!“

Quest, ranec úlevy a strachu, rychle vypadl z obavy, že bychom si to ještě mohli rozmyslet.

Henry se díval na zbytek hamburgru a řekl s odporem:

„Měli jsme mu tu hořčici otřít o nos, hajzlovi jednomu.“

Žertem, ale s vážnou tváří jsem prohlásil: „Ale Quest přece není tak úplně špatný, jen si vzpomeňte, Rebece říká kočko.“

Henry se halasně rozchechtal. „To je fakt.“

Roger sáhl po podepsaném doznání. „Co s tím teď uděláme? Dáme to skutečně policii?“

„Ne,“ řekl jsem. „Dostane to Marjorie Binshamová.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024