5
„Kde máte auto?“ zeptal se Dart. „Pojedu odtud zadem, ti provokatéři mě už nebaví. Kde máte to auto?“
„Já zadem přijel, takže mi stačí, když mě vyhodíte tam někde dole.“
Povytáhl obočí, řekl že dobře a zamířil středem areálu, kolem tribun a dolů po nenápadné cestě k domu ředitele závodiště.
„Co tu dělá ten obludný autobus?“ zeptal se, když ho spatřil.
„Ten je můj.“ Neslyšel mě, v tu chvíli zděšeně vykřikl, protože za autobusem zahlédl tmavý obrys daimleru své pratety.
„Teta Marjorie! Co tu ksakru dělá?“
Zastavil se svojí rezavou konzervou vedle zářící vznešenosti a bez nadšení se rozhodl zahájit pátrání. Když jsme zašli za roh, naskytl se nám u domu ředitele závodiště takový pohled, že jsem se neovládl a dal se do smíchu. Byl jsem jediný, kdo se smál.
Dvoukřídlá vrata garáže byla dokořán, garáž prázdná a vymetená a před ní se na příjezdové cestě tyčily v hromadách spousty krámů, které původně byly uvnitř. Zahradnické náčiní, papírové krabice, rezervní tašky na střechu, stočené drátěné pletivo. O kus dál ležely věci odsouzené k zániku, vykuchaná lednička, rzí prolezlý kočárek, starý otlučený kovový kufr, od myší proděravělá pohovka a halda zkorodovaného drátu.
Pět mladých pomocníků stálo víceméně v pozoru, v nepravidelné řadě, celí nešťastní, vedle paní Gardnerové, milé, ale vystrašené před vyšší mocí. Marně se pokoušela děti hájit.
Zaslechl jsem, jak Marjorie důrazně prohlašuje: „To je od vás velice hezké, chlapci, že jste všechny ty věci vynosili, ale tady to zůstat nemůže. Okamžitě to odnesete zpátky.“
Pani Gardnerová se zoufale bránila: „Ale pani Binshamová, já jsem na nich chtěla, aby tu garáž vyklidili…“
„Takový nepořádek tady nesnesu. Jen hezky poslechněte, chlapci a všechno nanoste zpátky.“
Christopher se kolem sebe zoufale rozhlížel, až mě zahlédl s Dartem. Vrhl se ke mně jako ke spáse v hodině dvanácté ve filmovém hororu.
„Tati,“ vykřikl zoufale. „My jsme vyklidili garáž.“
„Ano, to jste dobře udělali.“
Marjorie se otočila a zaměřila svou nevůli na Darta a na mne. Když zjistila, že otcem pracovního týmu jsem já, ztratila na chvíli dech.
Žena Rogera Gardnera rychle využila příležitosti. „Pane Morrisi, vaše děti se chovaly skvěle, prosím věřte mi.“
Pomyslel jsem si, že to od ní bylo statečné, zvlášť když člověk uváží, do jaké míry je její muž závislý na rozmarech Strattonů. Vřele jsem jí poděkoval za to, že děti zabavila, zatímco jsem byl na schůzi akcionářů.
Marjorie Binshamová se na mě upřeně dívala, ale pak oslovila Darta. Vzduch se přímo chvěl její nevůlí.
„Co tady děláš s panem Morrisem?“
Dart řekl zbaběle: „Chtěl se podívat na Stratton Hays.“
„Opravdu? Do Stratton Hays mu nic není. Zato tobě patří tohle závodiště, aspoň si myslím. Tobě a tvému otci. Přitom se o ně ani jeden, ani druhý vůbec nestaráte. Jsem to já, kdo musí na všechno dohlížet. Teď jsem tady s plukovníkem Gardnerem všechno objížděla také já a ne ty a tvůj otec, jak by se slušelo.“
Bylo mi –, stejně jako jí –, zcela jasné, že Darta ani ve snu nenapadlo, že by měl vůči závodišti nějakou zodpovědnost. Nikdy se o ně nestaral. Bezmocně otevřel a zavřel ústa, ale nevzmohl se na odpor.
V tu chvíli k nám džípem dojel poněkud zmožený plukovník. Vyskočil z vozu a ubezpečil paní Binshamovou, že už zařídil všechno potřebné. Diváci se nadále budou zdržovat dál od překážek a žádný úraz už jim nebude hrozit.
„To přece vůbec není moje věc,“ stěžovala si Marjorie Dartovi. „Stačí zatlouct několik kůlů, zavěsit na ně provaz, poučit diváky, aby stáli o kus dál, víc není třeba. To tě mohlo napadnout také. O závodišti se toho ošklivého napsalo až dost. Podobný debakl, k jakému tady došlo minulou sobotu, si už dovolit nemůžeme.“
Nikdo nenamítl, že debakl způsobili koně a ne diváci.
„Také si přeju, abyste se s otcem zbavili těch lidí u hlavní brány,“ pokračovala Marjorie. „Pokud se o to nepostaráte, tak sem přitáhnou fanatiky zdaleka široka a dostihoví diváci se nám pak budou vyhýbat. O podobné obtěžování nikdo nestojí. Závodiště by na t…
