--- 21 ---
Popíjeli jsme s Litsim na oslavu brandy v obývacím pokoji. Předtím jsme jeden přes druhého děkovali Thomasovi a Sammymu za jejich pomoc a já pak zatelefonoval Daniele, že neležím v kaluži krve.
„Zaplať pánbůh,“ vydechla. „Já tu byla úplně k ničemu, nedokázala jsem se soustředit na práci.“
Litsi klidně popíjel. Pak řekl líně: „Mám dojem, že jsme si nepočínali příliš morálně.“
„Určitě ne,“ řekl jsem spokojeně. „Udělali jsme přesně to, co chtěl udělat Nanterre, vynutili jsme si podpis pod nátlakem, výhrůžkami.“
„Asi jsme vzali zákon do vlastních rukou.“
„Ne, spravedlnost do vlastních rukou.“
„A v tom je podstatný rozdíl, jak ty říkáš,“ usmál se.
„Je na svobodě, nebyl potrestaný, je bohatý. V určitém slova smyslu to spravedlivé není. Zato ale nezničil Rolanda a taky už ho zničit nemůže. S tím se musíme spokojit.“
Litsi začal zívat a šel si lehnout. Já čekal na Danielu. Jakmile jsem zaslechl, že přišla, šel jsem jí naproti. S úsměvem mne šla obejmout.
„Předpokládala jsem, že nepůjdeš spát beze mne.“
„To víš že ne, a nepůjdu, pokud to bude možné, až do konce života.“
Tiše jsme vešli do bambusového pokoje, tiše jsme si lehli a tiše se milovali. Pamatovali jsme na to, že ve vedlejší místnosti spí Beatrice. Velikost a radost lásky, říkal jsem si blaženě, není přímo úměrná množství pronesených slov, může být krásná i šeptem. Skoro jsme nemluvili, ale to, jak jsme jeden druhého znovu objevovali, dávalo naší vášni nový rozměr.
Spali jsme jeden druhému v náručí, a když jsme se za svítání probudili, s blažeností jsme se milovali znovu.
„Ty mě máš teď víc rád,“ šeptala mi do ucha.
„Vždycky jsem tě měl moc rád.“
„Ne, takhle ne.“
Pak jsme znovu usnuli, vláční a spokojení. Před sedmou se šla Daniela osprchovat do mé koupelny, oblékla se do toho, v čem v noci přišla, a tiše, způsobně odešla do svého pokoje. Předtím prohlásila, že teta Casilia od své neteře očekává, že bude aspoň předstírat, že pod její střechou spí ve své vlastní posteli.
„Vadilo by jí, kdyby věděla že ne?“ zeptal jsem se.
„Řekla bych, že spíš naopak.“
Pili jsme s Litsim kávu v ranní jídelně, když tam Daniela přišla, oblečená v odstínech zelené a modré. Donesla mi šťávu a opekla topinku. Litsi si nás zkoumavě, zamyšleně prohlížel. Pak jako by se mu rozsvítilo.
„Gratuluju,“ řekl suše.
Daniela prohlásila, jako by o nic nešlo: „Svatba bude.“ O něco později jsme s Litsim šli za Rolandem de Brescou, abychom jemu a princezně předali obě smlouvy.
Roland zašeptal: „Byl jsem naprosto přesvědčený, že Nanterre na zrušení společnosti nikdy nepřistoupí. Když už nebude společnost existovat, nebude moci vyrábět zbraně, že?“
„Pokud by je vyráběl, nebude to mít s vámi nic společného,“ ubezpečil jsem ho.
Gascony, název nové veřejné společnosti, Rolanda rozteskňoval i těšil. Bylo to jméno prastaré francouzské provincie, kde byl zámek rodiny de Brescou.
„Jak jste ho dokázali přemluvit, Kite?“ zeptala se princezna, když si nevěřícně a s úžasem prohlížela Nanterrovy podpisy.
„Tak… trochu jsme přitlačili.“
Krátce se na mne podívala. „Lepší se neptat, což?“
„Nic se mu nestalo, přežil to bezbolestně a bez úrazu.“
„A co policie?“ zeptal se Roland.
„Policii jsme do toho nezatahovali. Právě díky tomu, že jsme mu slíbili, že policii nic hlásit nebudeme, ty smlouvy podepsal.“
„Dali jsme mu slovo,“ přidal se Litsi. „Tak jsme ho pak museli nechat běžet.“
Princezna i její muž závaznost daného slova plně respektovali, chápali nás. Když jsem od Rolanda odcházel (Litsi tam ještě zůstal), vyšla princezna za mnou na chodbu.
„Nevím, jak vám poděkovat…, nevím, jaké díky…, všechno je málo…“
„Vůbec nemusíte děkovat. A… my se s Danielou budeme v červnu brát.“
„To jste mne skutečně potěšil,“ řekla rozzářeně a políbila mne na obě tváře. Vzpomněl jsem si na to, kolikrát jsem měl hroznou chuť ji obejmout, a že to dřív nebo později opravdu udělám. Samozřejmě že ne na závodišti.
‚Je mi moc líto vašich koní,“ řekl jsem.
„Ano…, až zase budete mluvit s Wykehamem, řekněte mu…
