--- 10 ---
Jak se pak ukázalo, zmocnila se moje průvodkyně jak desetiminutového sestřihu toho, co se vysílalo, tak původního nesestříhaného půlhodinového záznamu.
„Viděl jste to v televizi?“ zeptala se Rose.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Tak napřed si pustíme ten sestřih.“
Zavedla mne do malé místnosti, kde byla před televizní obrazovkou do půlkruhu rozestavená pohodlná křesla. Vedle obrazovky byly na stolcích nejrůznější videoaparatury se zdánlivě zcela neuspořádanou změtí kabelů.
„Lidi nám posílají záznamy všech možných událostí, aniž jsme o to žádali,“ vysvětlovala Rose suše. „Posílají všechno možné. Lochnesskou nestvůru, toho máme hodně. Většinou dostáváme srágory, ale co člověk může vědět. Už se nám takhle dostalo do rukou tak tucet, možná až šestnáct trháků. Náš velký bílý náčelník to miluje. Pak taky pořizujeme záznamy sami. Máme reportéry, co chodí do terénu na rozhovory s videokamerou. Já to někdy taky tak dělám. Když člověk něco natočí bez přípravy, má to pak většinou lepší atmosféru, než když se s tím předtím kdovíjak dlouho píše.“
Během řeči vzala dva volné konce kabelů plazících se po zemi a zapojila je vzadu do televizoru. Namačkala správné knoflíky. Při každém jejím pohybu cinkaly náramky a liliový parfém naplňoval celou místnost. Sáhla po videokazetě ležící na stole za jedním z přístrojů a vložila ji do příslušného otvoru.
Sedli jsme si do křesel, ona bokem, aby na mne viděla. Obrazovka rychle ožila. Předváděla zajímavou sněhovou vichřici. Následovalo asi desetivteřinové absolutní ticho, než naskočil záznam rozhovoru s Maynardem z programu Jak jdou obchody, v krásných jasných barvách a s jasným zvukem. Během úvodních titulků a komentáře jsme měli to potěšení hledět na uhlazeného, civilizovaně vyhlížejícího Maynarda, jeho ručně šité klopy a hedvábnou kravatu.
Reportér Maynardovi položil několik zcela neškodných otázek a Maynard s nepatrným nádechem povýšenosti či shovívavosti odpovídal. Reportér mu co chvíli skočil s úsměvem do řeči s další otázkou. Byl to pro mne zcela neznámý člověk, asi třicátník, možná starší, zcela nenápadný, až na chytré číhavé oči a cílevědomě nezaujatý projev. Počíná si jako prokurátor, řekl jsem si. Nebyl mi sympatický.
Na otázku jak získal tak velké jmění, odpověděl Maynard, že „tak jednou, dvakrát vypomohl solidnímu podniku v okamžitých nesnázích. Že příslušnému podniku pomohl postavit se na nohy do té míry, aby nemusel vyhlašovat úpadek. Když pak podnik nebyl schopen dluh splatit, odkoupil ho, což bylo prý výhodné pro všechny zúčastněné.
„Až na bývalé majitele, že?“ poznamenal reportér věcně, bez sebemenšího náznaku útočnosti.
Maynard řekl, že majitel samozřejmě dostal nemalou finanční kompenzaci.
„Jak se věci vyvíjely dál?“
Maynard mu vysvětlil, že když se pak setkal s výhodnou nabídkou, získaný podnik odprodal. Tak přišel ke kapitálu, který zase mohl pomoci jiným podnikům v okamžitých nesnázích. Kupovat, prodávat a spojovat podniky, když z toho plyne rozumný zisk a lidem se zajistí pracovní příležitost, je rozumné. Sám prý udělal pro náš průmysl, co bylo v jeho skromných silách, a zachránil pracovní příležitosti mnoha lidem. Prý ho těší, že mohl prospívat svým bližním.
Maynard i televizní tazatel mluvili krajně civilizovaně a ani jedinkrát nezvýšili hlas. Byla to dost nuda. Celý záznam končil tím, jak komentátor Maynardovi děkoval za zajímavý rozhovor, pak se na obrazovce znovu objevila Maynardova ušlechtilá podoba.
Obrazovka, jako by se unudila k smrti, zčernala a zase na ní začalo chumelit.
„Allardeck dobroděj,“ ušklíbla se Rose a zacinkala náramky. Přehodila nohu přes nohu. „Znáte ho?“
„Ano.“
„Podle mýho je to hrabivý zmetek.“
„Toho taky znám.“
Pátravě se na mne zadívala a pak čekala, až se husté sněžení zase promění v civilizovanou přívětivou Maynardovu tvář a odezní úvodní komentář a první neškodné otázky. V okamžiku, kdy komentátor začal klást dotěrné otázky týkající se přebírání cizích podniků, začal pořad náhle nabírat obrátky. V téhle verzi zněl novinářův hlas zcela jinak, byl ostrý, útočný, neodbytný a kritický, výslovně provokoval k podrážděné reakci.
Maynard se po určitou dobu ovládal, reagoval spíš pohoršeně a s výrazem člověka, který ví, že právo je na jeho straně. (Tyhle jeho odpovědi byly i v předchozím sestřihu.) Nakonec se ale jeho civilizovaný, zdvořilý projev nadobro rozpadl. Zvyšoval hlas a začal výhružně mávat ukazováčkem.
„Já si počínám přísně v mezích zákona! To, co mi tu předhazujete, je absurdní. Když dlužník nemá na zaplacení, má věřitel právo na jeho majetek. Stát taky takhle postupuje! U každého soudu by takový postup obstál. Na to jsou zákony! Jestli chcete něco vědět, tak když majitel dostihovýho koně nemá na to, aby trenérovi zaplatil, má trenér právo příslušného koně prodat k vyrovnání dluhu. Povídám, na to jsou zákony, a taky je to správný!“
Komentátor se zmínil o nešlechetných držitelích hypoték, takových, kteří hypotéku vypovědí a vyhodí nájemníky z objektu. Je pravda, zeptal se, že Maynard půjčil peníze rodině majitelů činžovního domu, rodině platící za údržbu víc, než kolik dostávala v nájemném? Rodině, která už neměla na povinnou údržbu, předepsanou městem? Když rodina díky Maynardově půjčce dala dům do pořádku, nechtěl náhodou Maynard, aby mu okamžitě peníze vrátila? A když to dotyčná rodina nemohla učinit, nenabídl se náhodou Maynard, že od ní ten dům odkoupí, že stejně bude vždycky pasivní? Když se pak koupě uskutečnila, neobjevily se náhodou zcela náhle hrozivé trhliny v základech domu, takže dům se musel zbourat a všichni nájemníci ztratili domov? A nestalo se poté, že sotva se dům zlikvidoval, Maynard prodal pozemek jedné stavební firmě za desetinásobek půjčky na opravy?
To už se reportér choval nezastřeně jako inkvizitor. Otázky padaly jedna za druhou, útočné a odsuzující. Maynard odpovídal čím dál podrážděněji. Už zuřil.
„Do toho vám nic není!… To bylo už dávno… Ten barák se sesypal, protože pod ním byla podzemní dráha… Na takové otázky odmítám odpovědět.“
Při posledním výroku už křičel. Komentátor se ho snažil posunky uklidnit a s úmyslným klidem si sám sedl pohodlněji. Maynard přestal chrlit lávu, ale ještě stále vřel a mračil se jako čert. Ta tam byla civilizovaná uhlazenost.
Novinář se ho pak s promyšlenou rafinovaností vlídně zeptal: „Zmínil jste se o dostizích… Pokud se nemýlím, tak byl váš otec trenérem dostihových koní, že? A vy jste po jistou dobu působil jako jeho asistent, je tomu tak?“
Maynard nerudně přiznal že ano.
„Mohl byste nám laskavě prozradit, co si myslíte o výnosnosti obchodu s chovnými koňmi?“
Maynard prohlásil, že zisk lze docílit jen tehdy, radí-li se člověk s odborníky.
„Vy ovšem žádného poradce nepotřebujete, sám jste odborník.“
Maynard pokrčil rameny. „Možná.“
Reportér mu nevinně položil další otázku: „Mohl byste nám povědět, jak jste získal dostihového koně jménem Metavane?“
Maynard odpověděl ostře: „Převzal jsem ho jako náhradu za nesplatitelný dluh.“
„Podobně jako všelijaké ty podniky, že?“
Maynard neodpověděl.
„Pak se ukázalo, že Metavane je skvělý kůň, že? A vy jste na něho založil syndikát za čtyři miliony liber… To musel být váš největší tah…, dokonce větší než převzetí patentového práva bratří Bourneových, že? Ještě stále vám přináší zisk.“
„Poslouchejte, vy,“ Maynard už zuřil. „Kdybyste měl jen zlomek smyslu pro obchod, co mám já, tak byste dělal něco pořádnýho, místo abyste tady seděl zelenej závistí a navážel se do lidí.“
Prudce vstal, řítil se ze studia, cestou strhl ze saka mikrofon a hodil ho na zem. Moderátor se ho nesnažil zadržet. Obrátil se ke kameře a s viditelnou nevolí oznámil světu, že mezi podniky, kterým Maynard nezištně pomohl, náleží tiskárna Downs & Company, restaurace Benjys, sportovní potřeby Zdravý život, Applewood Centrum (zahradnictví), Purfleet Elektronics a firma strojních inženýrů bratrů Bourneových.
Načež dále vysvětlil, že bratři Bourneové vlastnili staré, zapomenuté a nedoceněné patenty na speciální ventily, právě takové, které náš průmysl právě teď potřebuje. Jakmile Maynard vlastnictví patentů převzal, ihned je nabídl nejvýhodnějšímu zájemci a smluvně si vymínil procenta z budoucího zisku. A co bratři Bourneové? Komentátor zavrtěl hlavou. Bratři Bourneové netušili, co mají, až když to nenávratně ztratili… Věděl Maynard Allardeck, co získává? Je skoro jisté, že věděl. Pak se novinář škodolibě usmál a dodal, že kdyby Maynard bratrům vysvětlil, jaký mají poklad, mohli se zachránit sami, desetkrát, bez jeho pomoci. Moderátorův samolibý, sarkastický úsměv zmizel a místo něj na obrazovce začalo chumelit. Rose Quinceová vstala a vypnula přístroj.
„Tak co?“ zeptala se.
„Ošklivé.“
„Víc nic?“
„Proč nevysílali v pořadu Jak jdou obchody celý záznam? Je přece jasné, že chtěli Maynarda vyprovokovat a znectít. Proč to pak zahodili?“
„Už jsem se bála, že se nezeptáte.“ Rose si sedla na stůl a pobaveně se na mne dívala. „Podle mého je Allardeck uplatil, aby to nepouštěli.“
„Cože?“
„Vy jste ale hodně naivní, co? Moderátor a producent měli vrabce v hrsti a sestřelili holuba na střeše, jenže pak toho vrabce pustili, na obrazovku se nedostal. Vím s jistotou o jednom politikovi, co ho producent pozval, ať se jde podívat na záznam vlastního, zcela zničujícího rozhovoru. Politik byl náležitě zděšený a ptal se, jestli se nedá nějak zařídit, aby se to sestříhalo na přijatelnou podobu. Jistě, řekl producent, dá se to zařídit, stačí na to šeková knížka. Stará osvědčená metoda vyjádření vděčnosti.“
„Jak tohle víte?“
„Vím to od toho politika. Chtěl, abych o tom napsala článek. Zuřil. Jenže já to nemohla napsat, protože si nepřál, abych ho jmenovala.“
„Maynard má mimořádný talent na získávání hmotných statků.“
„To jistě. A naprosto v mezích zákona. Ledaže by podplatil podzemní dráhu, aby roztřásla ten činžovní dům, to už by bylo slabší.“
„To se ovšem nedozvíme.“
„To ne.“
„Jak ten váš reportér všechny ty věci vyhrabal?“
Rose pokrčila rameny. „Z materiálů. Z archívu. Tak to děláme všichni, když hledáme nějakou bombu.“
„Musel na to obětovat hodně času.“
„Očekával, že se mu to vyplatí.“
„Hm. Jestli Maynardovi opravdu jde o povýšení do šlechtického stavu, byl jistě ochotný zaplatit cokoli. Dobře možné, že z něho mohli dostat i víc, než dostali.“
„To už teď vědí a jistě se kroutí vzteky.“ To pomyšlení ji viditelně těšilo.
„Jak jste přišla k té nahrávce?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Dá se říct že přímo od producenta. Byl mi za něco hodně zavázaný. Řekla jsem mu, že bych ráda Allardecka rozcupovala na kousky a že bych se proto ráda znova podívala na ten pořad, co odvysílali, ale pokud možno na celý, nesestříhaný. Byl neobyčejně ochotný, šlo to jako po másle. Já mu samozřejmě nevykládala, že vím, jak to s Maynardem sfoukli a proč.“
„Že byste mi mohla pořídit kopii…,“ řekl jsem váhavě. „To by asi nešlo, co?“
Rose se na mne dlouze, chladně zadívala. Všiml jsem si, že má temně fialově nalíčená víčka, aby zvýraznila světlé, modré oči.
„Co s tou kopií chcete dělat?“
„To ještě nevím.“
„Podléhá autorskému právu.“
„Hm.“
„Neměla bych vám ji dávat.“
„Ne.“
Natáhla se k videu a stiskla tlačítko, kterým se kazeta vyhazuje. Kazeta jí vklouzla do dlaně. Rose ji vložila do pouzdra a za mohutného cinkotu náramků mi ji podala.
„Vezměte si tuhle. Je to kopie. Sama jsem si ji pořídila. Originál samozřejmě nikdy neopustil budovu. Ta televizní společnost taky fanaticky dbá na bezpečnost, ale já si umím poradit. Nechali mě samotnou ve střižně a měli tam celou zásobu prázdných kazet, zastrčenou v rohu. Udělali chybu.“
Převzal jsem od ní krabici s nápisem Nesahat! „Poslouchejte ale, kamaráde, kdyby vás s tím chytili, tak ne abyste mě dostal do průšvihu, jasný?“
„Zcela jasné. Mám vám to pak vrátit?“
Povzdechla si. „Já vlastně nevím, proč vám tak věřím. Pitomýmu žokejovi! Když to budu chtít zpátky, tak si řeknu. Dobře si to někam schovejte, prosím vás, ne abyste to nechal jen tak povalovat, probůh. Jo, měla bych vás upozornit, že vám to obyčejné video nevezme, je to tři čtvrtě palce široká profipáska, to chce profivideo.“
„Co byste s tím jinak dělala vy?“
„Nejspíš bych to smazala,“ řekla rozhodně. „Obstarala jsem si kopii včera odpoledne a několikrát jsem si ji přehrála, abych necitovala nic z tý nesestříhaný verze. Pak jsem napsala tu věc a dnes jsem toho měla moc…, kdybyste přišel zejtra, už to bylo smazaný.“
„To jsem měl kliku.“
„Jo. Tak co ještě? Nějaký materiály? Na tý kazetě je toho víc, než co máme v materiálech, ale Bill říkal… spis, tak…“
„Bill?“
„Bill Vaughnley. My spolu zamlada dělali. Bill začal od píky, k tomu ho donutil starý pán. Já taky začínala. Když se člověk s někým dělí o vajgly při noční, tak mu pak neříká sire.“
Chodili spolu, napadlo mě, je na ní vidět, že spolu něco měli.
„Říká, že mám jazyk jako ještěrka. Vám to jistě o mně taky řekl, co?“
Přikývl jsem.
Usmála se. „Kdykoli se začne chovat nabubřele a důležitě, hned ho osolím.“
Vstala. Tmavá, blyštivá a cinkající jako ve větru. Vyšli jsme z promítací místnosti, pak chodbou, zajeden roh, za druhý, až jsme se ocitli ve velké místnosti, vypadající na první pohled jako knihovna. Místo knih tam ale byly police s nekonečným množstvím šanonů. Na vše dohlížel přísný brýlatý mladík, zapsal si nás, vyhledal v indexu, co potřebujeme, a ukázal nám kde hledat.
Jak Rose správně předpovídala, materiály ve spise byly chudší než televizní záznam. Našli jsme tam nejrůznější Allardeckovy fotografie, černobílé, lesklé, většinou z dostihů, protože tam se k němu fotoreportéři nejspíš dostali. Byly tam taky snímky několik let staré, jak Maynard vede skvělého koně Metavanea po jeho vítězství v Two Thousand Guineas, Goodwood Mile a Champion Stakes. Bližší informace a data byla uvedená na potrhaných tenkých proužcích papíru nalepených na zadní straně fotografií.
Byly tam taky dva svazky výstřižků z novin, jeden svazek z Towncrieru, druhý z jiných listů, Financial Times, Sporting Life a dalších. Zjistil jsem, že před útokem ve Flagu o Maynardovi nepsali nic kritického. Články byly dost nudné: Maynard Allardeck, potomek jedné z nejstarších rodin věnujících se dostihovému sportu… Pyšný majitel Allardeck… Maynard, člen Jockey Clubu… Maynard, úspěšný obchodník… Maynard, mecenáš dobročinných organizací… dobrotivý a úspěšný Maynard. Před jeho jménem se objevovala lichotivá adjektiva jako odvážný, plný pochopení, předvídavý, zodpovědný a spolehlivý. Osobnost v tom nejlepším slova smyslu.
„Z toho by se člověk posral,“ utrousila Rose.
„Hm. Nemohla byste se třeba toho vašeho producenta zeptat, proč si vybral Maynarda jako cíl těch útoků?“
„Možná. Proč?“
„Někdo po něm očividně jede. Nevylučoval bych, že ten televizní rozhovor byl nezdařilá součást promyšlené kampaně, nevyšlo to díky úspěšné korupci. Vy jste se do té kampaně taky zapojila. Kdo si to objednal u Flagu, a má ten někdo prsty i v té televizi? To by mě zajímalo.“
„Beru všechno zpátky. Jsou žokejové, co jsou chytřejší než jiný.“
„Hloupých žokejů je málo.“
„Prostě jen mluví jiným jazykem?“
„Přesně.“
Vrátila šanon na místo. „Ještě něco? Třeba nějakou prkotinu?“
„Ano. Co mám udělat, když si chci promluvit se Samem Leggattem, šéfredaktorem Flagu?“
„Se Samem Leggattem? To se prostě nedá.“
„Proč?“
„Chodí v brnění.“
„Opravdu?“
„Obrazně řečeno.“
„Znáte se s ním?“
„Jasně že se s ním znám. Ne že bych ho měla v lásce. Býval politickým korespondentem Recordu, pak přešel k Flagu. Vždycky si o sobě myslel, že je hvězda. Všechno zlehčuje. On a Flag jsou duševní bratři.“
„Mohla byste mu zatelefonovat?“
Potřásla hlavou nad mou naivitou. „Teď tisknou první vydání a on už určitě pracuje na druhém. Přidává, ubírá, přehazuje věci. Teď by se nebavil ani s ministrem, natož se skokanem.“
„A co kdybyste řekla, že jste sekretářka vašeho šéfa a že to spěchá?“
S úžasem se na mne podívala. „Proč bych to dělala?“
„Protože poskytujete služby za protislužby.“
„Páni.“
„Odměním se, kdykoli řeknete. Tohle…,“ ukázal jsem kazetu. „Beru jako že na úvěr.“
„Když tam zavolám, budou to už dvě služby.“
„Jistě.“
Zeptala se pobaveně: „Vyhráváte závody touhle metodou?“ Nečekala na odpověď a vedla mne tam, odkud jsme vyšli. Nakonec mne zavedla do malé místnosti, kde byla jen asi tři nebo čtyři křesla, stůl a telefon.
„To je místnost určená pro rozhovory. Slouží ale všemu možnýmu. Používá se nicméně zřídka. Jde o to, aby tenhle hovor nikdo neslyšel. To bych nerada.“
Sedla si do jednoho z křesel, vypadala exoticky a smyslně, ale chovala se věcně a normálně. Pod dekorativní fasádou, kterou si držela lidi od těla, se skrývala rozumná ženská.
„Budete na to mít tak deset vteřin, jestli hodně,“ poznamenala a natáhla ruku ověšenou náramky po telefonu. „Leggattovi bude okamžitě jasné, že nejste šéf. Šéf je z Yorkshiru a je to slyšet.“
Přikývl jsem.
Stiskla tlačítko, aby naskočila státní linka, a pak prsty s rudě nalakovanými nehty vytočila číslo Flagu. Uměla číslo nazpaměť. Během minuty, jen co řekla, co bylo třeba, mi podala sluchátko. „Nazdar, Martine, co se děje?“ ozval se otrávený hlas.
Pomalu a zřetelně jsem řekl: „Owen Watts zapomněl svoje úvěrové karty na zahradě Bobbyho Allardecka.“
„Cože? Nechápu…“ Pak bylo náhle ticho. „Kdo volá?“
„Jay Erskine zanechal na tomtéž místě svou novinářskou legitimaci. Komu mám tu ztrátu hlásit? Svazu novinářů, policii nebo svému poslanci?“
„Kdo mluví?“ zeptal se chladně.
„Mluvím z kanceláře Towncrieru. Pozvete mě k sobě do kanceláře, nebo mám Towncrieru poskytnout bombu?“
Dlouho bylo ticho. Čekal jsem. Pak řekl: „Zavolám vám zpátky. Dejte mi číslo linky.“
„Ne. Musíte se rozhodnout ihned.“
Tentokrát bylo ticho kratší. „Dobře. Přijďte k recepci a řekněte, že jdete z Towncrieru.“
„Jdu.“
Sotva jsem domluvil, praštil s telefonem. Rose se na mne vyděšeně dívala, jako by měla strach, že jsem se zbláznil.
„Takhle se s šéfredaktory nemluví, to si nikdo nedovolí,“ hlesla.
„Jo…, jenže já nejsem jeho zaměstnanec. A taky jsem se naučil, že se člověk lidí nesmí bát. Koní jsem se nebál nikdy. S lidmi je to pravda horší.“
Zvážněla: „Lidi můžou člověku ublížit.“
„To nepochybně. Ale se Samem Leggattem bych nic nepořídil, kdybych nejednal z pozice síly.“
„O co vám jde? Co to je za bombu, co nám nehodláte dát?“
„Nic zvláštního. Jen trochu špíny na straně Flagu, špíny, kterou použili, aby získali podklady pro ty útoky na Allardecka do těch svých intimit.“
„To bychom asi stejně neotiskli.“
„Možná že ne. Jak daleko je novinář ochotný zajít, když mu jde o opravdový trhák?“
„Až na konec světa. Na Mount Everest, do bitevní vřavy. Do brlohů, kamkoli, kde je naděje na skandál. Já si taky odbyla tažení za reportážemi do nezdravých sanatorií, za zkorumpovanými městskými radními, za pomatenými náboženskými sektami. Určitě jsem viděla víc špíny, víc hladu, víc bídy, víc tragédií, než na co mám žaludek. Proseděla jsem noci s rodiči zavražděných dětí, byla jsem v rybářské vesnici, kde vdovy oplakávaly své muže. A teď si nějaký blbec představuje, že mě posadí na kudrlinkatou pozlacenou židli a že budu omdlévat nadšením nad délkou sukní v nějakým posraným pařížským saloně. Já jsem nikdy nepsala pro ženský a teď s tím přece sakra nebudu začínat!“
Zarazila se a kysele se usmála. „Přece jen ze mě kouká ženská.“
„Řekněte, že tam nepůjdete. Pokud to považujete za degradaci, tak to odmítněte. Máte na to. Nikdo od vás neočekává, že budete psát o módě. Máte pravdu, to pro vás není.“
Dlouze se na mne zadívala. „On mě nevyhodí, to ne, ale je tu nový, má svý předsudky a může mi sakra znepříjemnit život.“
„Jenže vy jste velmi žádaná dáma. Tak na něho vyceňte zuby. A přidejte kapku jedu, to neuškodí.“
Vstala, narovnala se v celé výšce a dala ruce v bok, na těžký kožený pás. Vypadala jako Amazonka připravená k boji, ale já z ní navzdory tomu cítil dávku nejistoty. Vstal jsem taky. Byli jsme stejně velcí. Políbil jsem ji na tvář.
„Neobyčejně bratrské,“ řekla. „Víc nic nebude?“
„Víc nic nechcete.“
„Ano,“ řekla trochu překvapeně. „Máte pravdu.“
Budovu Daily Flagu buď postavili mnohem později než budovu Towncrieru, nebo ji od základu zoufale zmodernizovali.
V hale tryskaly z fontány negativní ionty a světelná tělesa z malých kolmých skleněných tyčinek pokrývala celý strop. Svítily dolní hroty tyčinek. Podlaha byla z mramoru, křesla přímo futuristická a v recepci stáli čtyři strážní v odstrašujících uniformách.
Ohlásil jsem jednomu z nich, že přicházím z Towncrieru za panem Leggattem, a skoro jsem očekával, že mne vynese za límec z budovy. Nic takového se nestalo. Podíval se do nějakého seznamu na stole a pak mne poslal do prvního patra se stejným nezájmem o moji osobu, jakou předtím projevili i na pohostinnější půdě.
Interiér v prvním patře byl neméně odvážný. Stěny byly světle oranžové s červenými skvrnami, psací stoly se zelenou pracovní deskou z umělé hmoty, na zemi oranžový koberec s rudými klikyháky. Všechno vyvolávalo neklid, každá stránka novin samý nepokoj a zloba. Jde to k sobě, pomyslel jsem si.
Sam Leggatt sídlil v kanceláři za dveřmi z mléčného skla s bílým nápisem Šéfredaktor. O něco níž jiný nápis menším typem písma hlásal, že návštěvníci mají zazvonit a vyčkat.
Zazvonil jsem a vyčkal. Pak se ozval bzučák a velké dveře se pootevřely. Sam Leggatt sice opravdové brnění nenosil, ale obrannou bariéru proti uraženým občanům měl zbudovanou obdivuhodně.
Strčil jsem do dveří a vešel do další prostory oplývající hrubým nevkusem: černý psací stůl z umělé hmoty, červené tapety s geometrickým vzorem, tlumeně zelený koberec. Kdybych v takovém prostředí musel pracovat, asi bych se zbláznil nebo bych se dal na pití.
V místnosti stáli dva muži v košilích. Jak se zdálo, prostředí snášeli dobře. Jeden z těch dvou byl menší, zavalitý, světlovlasý, druhý vyšší, s kulatými zády, brýlemi na nose a s řídnoucími vlasy. Mohlo jim být k padesáti. Třetí, mladší muž v saku, seděl mlčky v rohu a vyčkávavě se díval.
„Pan Leggatt?“
Ten menší světlovlasý řekl: „Já jsem Leggatt. Máte na to pět minut.“
Ukázal na toho vyššího brýlatého. „To je Tug Tunny, rediguje Intimní drobnosti. A tamhle je pan Evans z našeho právního oddělení. Tak prosím, kdo jste a co chcete?“
Tug Tunny luskl prsty. „Už vím. Vím, kdo to je. Ten žokej.“ Usilovně vzpomínal na moje jméno. „Ano, Fielding. Žokej, šampión.“
Přikývl jsem a všem jako by se ulevilo. Leggatt se tvářil možná trochu arogantně, ale podle mého ta suverenita vcelku odpovídala jeho postavení i dané situaci. Nic víc. Mluvil a choval se s důsledným ovládáním.
„Tak prosím, co chcete?“ opakoval. Už ale nebyl tolik ve střehu, jako při mém příchodu. Když promluvil, napadlo mě, že pokud tak důsledně dbá na bezpečnostní opatření, jistě má někde v místnosti zapojený mikrofon a nahrává si mě.
Řekl jsem opatrně: „Přišel jsem se dohodnout o tom, jakým způsobem vám vrátíme věci vašich zaměstnanců Owena Wattse a Jaye Erskinea.“
„Prostě to vrátíte.“
„Já bych byl velmi rád, kdybyste mi mohl sdělit, proč ti dva lezli po žebříku na dům mého švagra Bobbyho Allardecka, a to v jednu hodinu ráno.“
„Co vám je do toho?“
„Abych vám to osvětlil: našli jsme ty dva s nářadím a zařízením k odposlouchávání telefonu. Na žebříku, v místě, kde je telefonní přípojka k domu pana Allardecka. Co tam prosím dělali?“ Chvíli bylo ticho, pak Tug Tunny znovu luskl prsty a řekl: „Už vím. Je to Allardeckův švagr, bratr paní Allardeckové.“
„Ano, správně. Byl jsem u sestry na noc, když se tam ti dva vloupali.“
Jakto vloupali?“ ohradil se Leggatt. „Naopak, byli surově napadeni, podle mých informací. Allardecka bychom mohli žalovat pro ublížení na těle.“
„Mysleli jsme nejdřív, že to jsou zloději. Co byste si myslel vy, kdyby vám někdo lezl uprostřed noci po žebříku po domě? Teprve když jsme ty dva zahnali, zjistili jsme, že nepřišli krást.“
„Jak zjistili?“
„Oni tam oba nechali saka s plnými kapsami úvěrových karet a dalších předmětů, na kterých byla jejich jména.“
„Což vy hodláte vrátit.“
„Samozřejmě. Ale nejdřív žádám o vysvětlení, odkud se tam ti dva vůbec vzali. Odposlouchávat telefon je protizákonné a my vaše lidi vyrušili v okamžiku, kdy právě odstraňovali odposlouchávací zařízení. Dnes ráno byl u nás odborník a podle jeho slov tam to zařízení muselo být nejméně dva týdny. Ten odborník, stálý zaměstnanec Telecomu, zbytek odposlouchávacího zařízení demontoval.“ Ani nehlesli. Jen se na mne vyčkávavě dívali. Pokračoval jsem tedy: „Váš list napadl mého švagra Bobbyho Allardecka, a tím ho výrazně hmotně poškodil. Útok vycházel z informací získaných protizákonným způsobem. Proč?“ Mlčeli dál.
„Pane Leggatte, obdržel jste doporučený dopis obsahující doklady o tom, že všem věřitelům pana Allardecka bylo zaplaceno a že tudíž jeho podnik není na pokraji bankrotu. Mohl byste tedy aspoň do určité míry odčinit škody, které jste mému švagrovi a sestře přivodil. Co kdybyste v Intimních drobnostech otiskl omluvu a vysvětlení, že údaje z předchozích čísel neodpovídaly skutečnosti? Co kdybyste takový odstaveček dal u příslušného počtu výtisků vašeho listu orámovat červeně a nechal noviny doručit týmž lidem, kterým jste nechal doručit předchozí exempláře? Také byste jako předtím nechal noviny zaslat Bobbyho majitelům. To by bylo velmi uspokojivé, nemyslíte?“
Netvářili se uspokojeně ani v nejmenším.
„Je mi líto,“ pokračoval jsem. „Ale je povinností každého občana, aby příslušným orgánům hlásil protizákonnou činnost, pokud se o ní dozví.“
Sam Leggatt se s naprosto klidnou tváří obrátil k mlčenlivému panu Evansovi. Ten po krátké úvaze přikývl.
Leggatt se obrátil k Tunnymu: „Udělej to.“
Tunny byl ohromený. „To ne!“
„Napište omluvu a rozešlete to.“
„Ale…“
„Žádné ale. To sakra nepoznáte, když na vás míří pistole?“ Ohlédl se na mne. „Co za to?“
„Wattsovy úvěrové karty a Erskineovu novinářskou legitimaci.“
„Takže vy ještě budete mít…“
„Ta dvě saka, šekovou knížku, fotografie, dopisy, notesy, diář a to pěkné odposlouchávací zařízení.“
„A co za to?“
„Tak mě napadlo,“ mluvil jsem pomalu, ‚jestli by nebylo dobré, kdybyste se zeptal svých právníků, co by vás stálo, kolik byste Bobbymu musel zaplatit, kdyby se ten případ s odposloucháváním dostal před soud. Pokud byste byl ochotný Bobbyho asi tak v té výši odškodnit, nebudeme žalovat a ušetříme vás zbytečné ostudy, dalších výdajů a nepříjemností soudního jednání.“
„To nemám právo rozhodnout.“
„Můžete ale to právo získat.“
Jen se na mne díval. V jeho očích nebyl ani souhlas, ani nesouhlas.
„Pak tu jde taky o onu základní otázku, proč jste vůbec na mého švagra zaútočili. Čí to byl nápad? To vy jste navedl své zaměstnance, aby porušili zákon? Zaplatil jim za to někdo? Pokud ano, tak kdo?“
„Na to vám neodpovím.“
„Znáte vy sám odpovědi na ty otázky?“
Řekl suše: „Máte dostatečně pevnou pozici, abyste z nás vymohl omluvný článek, uvolili jsme se doručit ho, ano, jsme ochotni udělat to. Pokud jde o finanční kompenzaci, v té věci se ještě musím poradit.“
Když narazím na kamennou zeď, zastavím se. Bylo mi jasné, že u šéfredaktora nastoupila pevně zakořeněná reakce „nikdy nevyzrazuj prameny“. Leggatt mi ve skutečnosti sděloval, že odpověď na mé otázky by novinám způsobila větší škodu než žaloba pro nezákonné odposlouchávání. Takže bylo jasné, že z něho víc nedostanu.
„Rádi bychom se dohodli o odškodnění,“ řekl jsem. „Jinak bychom museli hlásit to odposlouchávání. Jestliže se ale v pátečním vydání objeví přijatelná omluva a já se v Newmarketu přesvědčím, že noviny skutečně dostali všichni, kteří je dostat měli, postarám se o to, aby úvěrové karty a novinářská legitimace byly ještě týž den u vás.“
„To je přijatelné,“ řekl Leggatt a přísným pohledem zarazil Tunnyho, chystajícího se protestovat. „Souhlasím.“
Přikývl jsem a otočil se k odchodu. Sotva jsem ale udělal tři kroky, cítím, že mě Sam Leggatt drží za ruku. Vyšel za mnou. „Jen mezi námi dvěma, co byste udělal, kdybyste věděl, kdo přišel s těmi útoky na Bobbyho?“
Zadíval jsem se na něj. Měl světle hnědé oči, stejně jako vlasy. Z jeho pracovní činnosti, ze stránek jeho novin čišela zloba, posměch, znevažování, pomluvy, až nenávist. Z jeho osoby ne.
„Jen mezi námi dvěma – dal bych mu přes hubu.“
