--- 20 ---
Nevěděli jsme ani jak, ani kdy, ani jestli vůbec přijde. Nabídli jsme mu příležitost, víc než dostatečný motiv, vhodný čas i místo k tomu, aby odstranil neodstranitelné. Jestli naše nepřímé pozvání přijme, bylo u boha.
Henri Nanterre…, už to samotné jméno nahánělo strach.
Představoval jsem si ho na závodišti ve Windsoru, jak se prodírá šikmo vzhůru davem lidí na tribuně, jak se blíží k Daniele. Do toho odpoledne vlastně s jistotou ani nevěděl, jak Daniela vypadá. Viděl ji minulé pondělí, když jí vypustil pneumatiky a když ji pak honil, ale to byla tma, poznal ji podle auta, ne podle tváře.
Ačkoli možná že ji viděl na závodišti v Bradbury, i když ne zblízka. Věděl od Beatrice, že tam bude s Litsim, že se tam chystáme všichni tři.
Možná že ani neočekával, že Daniela pojede do Windsoru, až ji tam pak se mnou viděl, stáli jsme spolu několikrát v padoku a pak na tribuně. Když do Windsoru jel, neměl patrně žádný promyšlený plán. Co by udělal, kdyby se k Daniele protlačil, na to raději nemyslet.
Při těch úvahách jsem neseděl v autě, ale na zemi v garáži na pěnovém polštáři, na místě Danielina malého forda. Jedno křídlo vrat bylo na dlaň pootevřené, jen tak, abych dohlédl na svůj mercedes a na kus slepé uličky směrem k hlavní. Několik lidí se vracelo z práce. Otevírali své garáže, zajížděli tam, zamykali vrata. Jiní naopak vyjížděli za zábavou. Automechanici už odešli, dílny byly zavřené a tiché. Před vraty garáží parkovalo několik vozů stejně jako můj mercedes, a mezi nimi byla mezera opravdu jen k projetí jednoho auta.
Šero přešlo ve tmu, ruch v uličce zcela utichl a bylo slyšet jen vzdálený hukot města. Seděl jsem docela tiše, kolem sebe připravené zásoby, sodovku, uzeného lososa a jablko. Probíral jsem v duchu všechny možné eventuality, jak by se situace mohla vyvinout.
Každou půlhodinu jsem vstal, protáhl se, obešel Danielino auto a znovu jsem si sedl. Venku se nedělo nic zajímavého a ručičky na mých hodinkách se plazily hlemýždím tempem. Osm hodin. Devět hodin. Deset hodin.
Vzpomínal jsem na Danielu a na to, co mi řekla při rozloučení.
„Kvůli tetě Casilii bych si měla přát, aby tam ten chřestýš přišel. Ale pamatuj si, jestli se necháš zabít, nikdy ti to neodpustím.“
„To si budu pamatovat na věky.“
„Ale ty věky koukej strávit tady na zemi a se mnou.“
„Ano prosím.“ Políbil jsem ji.
Když minula jedenáctá, zíval jsem a říkal si, že si ten chřestýš dává načas. Chodíval jsem do dvora k vozu v půl druhé, abych to do Chiswicku stihl do dvou. Předpokládal jsem, že pokud se Nanterre chystá k přímému fyzickému útoku, ať už jakémukoli, přijde dřív a někam se schová. Před sedmou nepřišel, to jsem celou uličku pečlivě prohledal, než jsem se zavřel do garáže, a jiný vchod než z hlavní ulice do dvorů nevedl. Pokud se Henrimu podařilo proklouznout, aniž bych ho zahlédl, mohlo by to špatně dopadnout.
V jedenáct patnáct jsem se zase protáhl, obešel Danielino auto a uvelebil se znovu na zemi.
V jedenáct sedmnáct přišel za návnadou. Netušil zradu.
Tolik jsem doufal, snažil jsem se doufat, že přijde, toužil jsem po tom, čekal jsem ho…, stejně, když se objevil, mi naskočila husí kůže, docela obyčejně jsem se bál, primitivně, jako kdyby to opravdu byl tygr čenichající kořist.
Šel středem uličky, jako kdyby mířil k autu. Nepochodoval, šel takovým tím svým rychlým, plazivým, hadím krokem.
Díval se ze strany na stranu, prohlížel si mlčenlivá zaparkovaná auta, a i v mizivém světle, dopadajícím z oken domů v uličce, byl snadno k poznání. Podle ostrého nosu, podle brady a pohybů. Byl to on, nepochybně.
Blížil se ke mně. Pochopil jsem, že nehledá úkryt, ale můj vůz. V jednu chvíli jsem se vyděsil, protože se zadíval přímo na pootevřená vrata garáže, v níž jsem se schovával. Ani jsem se nepohnul. Byl jsem v tmavém a seděl jsem ve stínu. Nic podezřelého neviděl. Šel dál a já si oddychl.
Nanterre je tady, radoval jsem se. Je tady, dívám se na něho, všechny ty spletité plány jsme nekuli nadarmo. Ať se stane, co se stane, je…
