Rodinná čest (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

--- 4 ---

Za této krajně napjaté atmosféry, jsem klidně řekl: „Nebuďte, přece směšný.“

„Přestaň houpat tou nohou!“ křikl Nanterre vztekle.

Okamžitě jsem přestal. Všechno má svůj čas.

„Kdybyste princeznu Casilii zastřelil, pan de Brescou vám nepodepíše nic.“

Princezna měla zavřené oči a Roland de Brescou nebyl daleko ke mdlobám. Valerymu div nevypadly oči z hlavy a Gerald Greening kdesi za mými zády jen šeptal: „Ach můj bože!“

Měl jsem takové sucho v ústech, až se mi to nelíbilo. „Jestli zastřelíte princeznu Casilii, jsme tu jako svědci. Musel byste nás postřílet všechny, i Valeryho.“

Valery zaúpěl.

„Pan de Brescou by nic nepodepsal a vy byste skončil ve vězení. Na doživotí. K čemu by to bylo?“

Díval se na mne žhavýma černýma očima. Stále držel princeznu pevně za hlavu.

Po chvíli, která nám připadala nekonečná, princeznu pustil.

„Není nabitá,“ řekl. Zastrčil zbraň do pouzdra pod sakem. Zle se na mne zadíval, jako by si mě chtěl dobře zapamatovat. Pak bez jediného dalšího slova odešel z místnosti.

Valery zavřel oči, pak je otevřel, sklonil hlavu a vytratil se za svým pánem.

Zřejmě by se nejraději propadl.

Princezna tiše vydechla a svezla se ze svého křesla na kolena k invalidnímu vozíku. Objala svého muže a opřela si hlavu o jeho hrdlo. Zvedl hubenou ruku a tiše ji hladil po tmavých vlasech. Díval se mi vážně do očí.

„Byl bych podepsal,“ řekl.

„Já vím, monsieur.“

Samotnému mi bylo mdlo a ani jsem si nechtěl představit, jak musí být jim. Princezna se chvěla, a myslím, že plakala.

Vstal jsem: „Počkám dole.“

Monsieur krátce kývl a já odešel dveřmi, kterými předtím zmizel Nanterre. Ještě jsem se ohlédl po Geraldu Greeningovi. Mlčky mne následoval. Zavřeli jsme za sebou a sešli do obývacího pokoje, kde jsem předtím čekal.

„Vy jste ale nevěděl, že ta věc není nabitá?“ zachraptěl Greening.

„Ne.“

„Vzal jste na sebe strašnou odpovědnost.“ Zamířil rovnou k tácu s lahvemi a skleničkami a třesoucí se rukou si nalil brandy. „Chcete také?“

Přikývl jsem a sesul se na jednu z květovaných pohovek. Podal mi skleničku a zhroutil se vedle mne.

„Nikdy jsem neměl rád střelné zbraně,“ řekl tupě.

„Mě by zajímalo, jestli vůbec zamýšlel zbraň vytáhnout. Určitě ji nechtěl použít, jinak by ji nabil.“

„Tak proč ji s sebou nosí?“

„Asi jako prototyp, nemyslíte? Na ukázku. Spíš bych rád věděl, jak to propašoval do Anglie. Je z plastů, detektory na letištích na ni neplatí. Taky to mohl mít demontované, v součástkách, nemyslíte?“

Greening se nejdřív věnoval brandy. Pak řekl: „Když jsem se s tím člověkem setkal ve Francii, připadal mi nafoukaný, ale chytrý. Ovšem ty výhrůžky… a jak se zachoval dnes…“

„Ani ne tak chytrý, jako naprosto bezohledný.“

Podíval se na mne. „Myslíte, že to vzdá?“

„Nanterre? Ne, obávám se že ne. Jistě viděl, že chybělo málo a mohl dnes večer dosáhnout svého. Myslím, že to zkusí znovu. Možná jinak.“

„Až tady nebudete.“ To řekl oznamovacím tónem. Dřívější pochyby byly ty tam. Napadlo mě, že jestli si nedám pozor, bude se na mne spoléhat víc, než je zdrávo. Podíval se na hodinky a zhluboka si povzdechl. „Řekl jsem ženě, že se trochu zdržím. Trochu! Měli jsme jít na večeři.“ Odmlčel se. „Kdybych se za chvilku zdvihl, mohl byste mě omluvit?“

Trochu jsem se podivil. „Jistě,“ řekl jsem. „Copak vy nehodláte…, nepostavíte znovu tu provizorní hráz?“

Chvíli trvalo, než pochopil, co mám na mysli. Pak řekl, že se musí zeptat pana de Brescou, co si bude přát.

„Přece jen by se tím trochu zabezpečil, jak jste chtěl, nemyslíte? Zvlášť když Nanterre neví, na koho zatlačit.“ Zadíval jsem se na brožurku o renesančním semináři, ležící ještě stále na stolku. „Vědí Daniela a princ Litsi, že jste použil jejich jména?“

Zavrtěl hlavou. „Princezna Casilia si nemohla vzpomenout na jméno hotelu, ve kterém jsou. To ale nijak nemění právoplatnost toho ustanovení. V této fázi jejich souhlas nepotřebujeme.“

Jenže čas plynul, situace se změnila, a po Nanterrově útočném a hrubém vystoupení mi přišlo, že už nikdo nemá právo do toho ty dva zatahovat bez jejich vědomí. Právě jsem se to chystal říct, když vstoupila princezna.

Vstali jsme. Pokud předtím plakala, nebylo to na ní znát. Měla však zapadlé oči a byla bledá jako lidé, kteří se ocitli za hranicí únosné skutečnosti.

„Geralde, oba bychom vám rádi poděkovali, že jste dnes večer přišel.“ Měla trochu vyšší hlas než jindy. „A je nám opravdu líto, že jsme vám pokazili večeři.“

„Princezno, můj čas patří vám.“

„Manžel vás prosí, jestli byste se nemohl zastavit ráno.“

Greening se trošičku kroutil, viděl, že se bude muset vzdát sobotního golfu. Zeptal se, jestli stačí, když přijde v deset, a pak s viditelnou úlevou zmizel.

„Kite,“ princezna se obrátila ke mně. „Nemohl byste tu dnes v noci zůstat? Jen pro každý případ.

„Samozřejmě.“

Na chvíli zavřela oči, pak se znovu na mne podívala. „Byl to strašlivý den. Všechno mi to připadá neskutečné.“

„Smím vám něco nalít?“

„Ne. Vyřiďte Dawsonovi, aby přinesl něco k jídlu. Až přijde, řekněte mu, že budete spát v bambusovém pokoji.“ Zadívala se na mne skoro lhostejně. Na city jí už nezbývaly síly. „Muž by s vámi ráno chtěl mluvit.“

„Muselo by to být brzy, jedu v Newbury v prvním dostihu.“

„Panebože! Já úplně zapomněla.“ Oči se jí trochu vrátily do přítomnosti. „Vždyť já se vás ani nezeptala, jak běžel Cotopaxi!“

„Byl třetí a běžel dobře.“ Připadalo mi, že jsem ten dostih jel před tisíci lety. „Uvidíte to na videu.“

Jako mnoho jiných majitelů si kupovala videonahrávky dostihů, ve kterých běžel některý z jejích koní, aby se mohla znovu a znovu těšit z jejich výkonů.

„Ano, to bude hezké.“

Pak mi popřála dobrou noc, klidně, jako by na ni před půlhodinou nikdo nemířil střelnou zbraní. Se vzpřímenými zády odešla nahoru.

Obdivuhodná paní, říkal jsem si bůhvípokolikáté, a sám jsem se vydal dolů vyhledat Dawsona. Seděl v košili se sklenicí piva před televizorem. Byl stále ještě rozčilený z toho, že se mu nepodařilo zabránit vpádu nezvaných hostů, a bez jediné námitky se mnou šel obhlédnout, jak je dům zabezpečený. Okna, hlavní vchod, zadní vchod, vchod do suterénu, všechno v pořádku, zamčené.

„V deset přijde John Grundy, ošetřovatel, aby panu de Brescou pomohl do postele. Grundy spí v sousedním pokoji a ráno pomáhá panu de Brescou s holením, mytím a oblíkáním. Pak pro pana de Brescou vypere, co je třeba, a v jedenáct dopoledne odchází,“ řekl mi Dawson, a pak mi ještě vyložil, že v suterénu bydlí jen on a jeho žena, princeznina služebná. Ostatní zaměstnanci docházejí na den. Princ Litsi prý spí v hostinských pokojích v přízemí a slečna Daniela v prvním patře vedle princeznina pokoje. Ale ti dva jsou pryč, jak prý asi vím.

Když jsem se zmínil o bambusovém pokoji, povytáhl obočí. Vyvezl mne výtahem do druhého patra, nad místnosti pana de Brescou a princezny. Pak jsem pochopil, proč se divil. Apartmá jako v paláci, samé zlato a bledá modrá, vhodné i pro ty nejvznešenější návštěvníky. Na závěsech byl bambusový vzor (odtud jméno pokoje) a nábytek byl světlý Chippendale s čínským vzorem. V místnosti byla velká manželská postel, dveře do šatny, do koupelny. Byla tam nachystaná spousta dobrého pití a taky dobrý televizor, diskrétně skrytý ve vestavěné skříňce.

Dawson mě pak opustil a já konečně mohl zavolat Wykehama, jako každý večer, abych mu řekl, jak jeho koně běželi. Prý ho potěšil Cotopaxi, ale jestli si uvědomuju, jak jsem vyřídil Cascadea. Dusty prý se zlobil, když mu vyprávěl o průběhu dostihu i o tom, že si pak koně prohlížel Maynard Allardeck.

„Jak teď vypadá Cascade?“ zeptal jsem se.

„Zvážili jsme ho. Shodil patnáct kilo. Sotva udrží hlavu. To se hned tak nestane, abyste mi koně poslal v takovém stavu.“

„Mrzí mě to.“

„Není vítězství jako vítězství,“ řekl dopáleně. „Vy jste toho koně pro Cheltenham odrovnal.“

„Mě to opravdu mrzí,“ opakoval jsem provinile. Do Cheltenhamu už zbývalo jen dva a půl týdne. Do Cheltenhamu představujícího z celé překážkové sezóny nejdůležitější událost, Cheltenhamu s jeho cenami a s jeho prestiží. Wykehamovi nade vše záleželo na tom, aby v Cheltenhamu uspěl, stejně jako na tom záleželo všem překážkovým jezdcům včetně mne. Přijdu tam o jednoho vítěze, říkal jsem si, dobře mi tak, neměl jsem dopustit, aby moje soukromé trápení přehlušilo jezdeckou soudnost. Hlavně mne to mrzelo kvůli Wykehamovi.

„Ne abyste zítra takhle zřídil Kalgoorlieho,“ řekl přísně.

Povzdechl jsem si. Kalgoorlie už nežil celou řadu let. Wykehamovi vynechávala paměť tak, že mi občas dělalo potíže uhádnout, kterého koně vlastně myslí.

„Chtěl jste říct Kinleyho?“

„Cože? Samozřejmě že Kinleyho, přece to říkám, ne? Tak koukejte ho jet šetrně, jen ať se hezky proběhne, Kite.“

Aspoň že ví, s kým mluví, pomyslel jsem si. Jinak mne v telefonu často oslovoval jménem jezdce, který pro něho jezdil přede mnou, před deseti lety.

Ubezpečil jsem ho, že Kinleyho pojedu šetrně.

„Ale na vítězství, samozřejmě,“ dodal Wykeham.

„Dobře.“ Šetrná jízda na vítězství, to moc nešlo dohromady, jak zjistil Cascade. Kinley byl ale naše hlavní naděje do Cheltenhamu, a pokud by v Newbury nezvítězil hravě, naše naděje by rázem potemněly.

„Říká Dusty, že princezna nepřišla před Cotopaxiho dostihem do padoku, ani potom k odsedlání. Prý se zlobí kvůli Cascadeovi.“ Wykehamův starý hlas zněl rozhořčeně. „To si nemůžeme dovolit, aby se princezna zlobila.“

„Dusty se mýlí, princezna se nezlobí. Měla nějaké komplikace s jedním hostem. Pak mi to vyprávěla… a pozvala mě na Eaton Square, volám od ní.“

„Aha.“ To ho uklidnilo. „Tak tedy dobře. Kinleyho dostih zítra přenáší televize, takže se budu dívat.“

„Výborně.“

„Ano, tak… dobrou noc, Paule.“

„Dobrou noc, Wykehame.“

Pak jsem zavolal k sobě domů, poslechl si vzkazy na záznamníku, ale nic zvláštního tam nebylo. Potom přišel Dawson a přinesl mi kuřecí polévku, studenou šunku a banán (zcela podle mé chuti).

Později jsme spolu ještě jednou prošli celý dům. Cestou jsme potkali Johna Grundyho, šedesátiletého vdovce, který se právě ubíral do svého pokoje. Grundy i Dawson slíbili, že se nevylekají, když dům obejdu ještě víckrát, po půlnoci a časně ráno. Skutečně jsem pak ještě asi jednou nebo dvakrát všechno prošel, ale rozlehlý dům byl tichý a klidný, jen hodiny tiše tikaly. Spal jsem přerušovaně, mezi lněnými povlaky pod hedvábnou přikrývkou, na sobě pyžamo vypůjčené od Dawsona. Ráno mě Dawson dovedl k panu de Brescou.

Byl ve svém obývacím pokoji sám, v čistém obleku, v bílé košili s hedvábnou kravatou, k tomu černé, dokonale vyleštěné boty. V ničem si ve své nemoci neulevoval, ani o víkendech.

Invalidní vozík byl neobvyklý, protože měl vysoké opěradlo. Několikrát mě napadlo, že by všechny vozíky měly být takové, aby si jejich uživatelé mohli opřít hlavu, když si chtějí zdřímnout. To ráno si hlavu o opěradlo opíral, přestože byl zcela vzhůru.

„Prosím sedněte si,“ řekl zdvořile a přihlížel, jak si sedám na totéž místo jako včera večer, do červeného koženého křesla. Připadal mi křehčí než jindy, na tvářích měl šedé stíny a štíhlé úzké ruce spočívající na postranních opěradlech vypadaly průsvitné, kůže tenounká jako papír nad napjatými šlachami a kostmi.

Připadal jsem si skoro trestuhodně zdravý ve srovnání s ním a automaticky jsem se zeptal, jestli mu můžu něco podat nebo přinést.

Prý ne. Řekl to s nepatrnou jiskrou v oku, asi byl zvyklý na podobnou „provinilou“ reakci svých zdravých návštěvníků.

„Chtěl jsem vám poděkovat za to, jak jste nám přišel na pomoc. Za to, že jste pomohl princezně Casilii.“

Nikdy o ní se mnou nemluvil jako o své „ženě“, a ona pro mě zase před ním zůstávala vždy jen princezna. Je to zvláštní, jak jsou některé slovní zvyky nakažlivé.

Chystal jsem se trochu odmlouvat, ale předběhl mě. „Také jsem vám chtěl poděkovat za to, že jste mi dopřál čas k tomu, abych mohl v klidu zvážit, jak si počínat vůči Henrimu Nanterrovi.“ Navlhčil si rty. „Nemohl jsem spát…, nesmím dopustit, aby princeznu Casilii či kohokoli jiného potkalo něco zlého. Je čas, abych se vzdal svých pravomocí. Musím najít někoho, kdo mé povinnosti převezme…, já ale nemám děti a z rodiny skoro nikdo nezbývá. Nebude snadné najít někoho z naší přízně, aby se věcí ujal.“

Zdálo se, že i pouhé pomyšlení na náročné diskuse a rozhodování, jaké ho nutně čekají, pana de Brescou unavuje.

„Chybí mi Louis,“ řekl náhle. „Bez něho nemohu dál. Je nejvyšší čas ustoupit do ústraní. Měl jsem si to uvědomit, když Louis zemřel…, tehdy byl ten pravý okamžik.“ Mluvil vlastně sám k sobě, jako by si věci ujasňoval. Oči mu bloudily.

Vydal jsem ze sebe neutrální zvuk, jen aby věděl, že ho pozorně poslouchám. V duchu jsem s ním vřele souhlasil, že se měl vzdát svých pravomocí a povinností už dávno, a on jako by mi četl myšlenky. Řekl: „Víte, můj děd vedl společnost až do svých devadesáti let, do své smrti, a já předpokládal, že také zůstanu ve funkci až do smrti. Jsem předseda správní rady.“

„Ach tak. Rozumím.“

Zadíval se na mne. „Princezna Casilia chce dnes jet na dostihy. Doufá, že pojedete s ní, jejím vozem.“ Odmlčel se. „Mohu vás poprosit…, abyste ji chránil od všeho zlého?“

„Svým životem,“ odpověděl jsem věcně.

Opravdu to po předchozím večeru neznělo nijak přepjatě a pan de Brescou moji poznámku taky věcně přijal. Jen přikývl. Napadlo mě, že se za ten dramatický slib budu za čas stydět, ale já to v tu chvíli myslel zcela vážně. Pravda občas takhle vypluje na povrch.

Taky bylo jasné, že monsieur stejný slib chtěl. Ještě asi dvakrát zvolna přikývl, jako na potvrzení pevné úmluvy. Já pak vstal k odchodu. Vtom jsem zahlédl pod jedním křeslem poblíž dveří jakýsi kufřík. Zdvihl jsem ho a zeptal se, kam to mám položit.

„Není můj,“ řekl bez zájmu. „Bude nejspíš Geralda Greeninga. Má sem dnes dopoledne přijít.“

V tu chvíli jako bych živě před sebou viděl nešťastného Valeryho, jak z kufříku vytahuje žádost o licenci a jak potom prchá s prázdnýma rukama. Když jsem to dovyprávěl panu de Brescou, řekl, ať kufřík odnesu dolů do haly, aby jeho majitel nemusel nahoru, až si pro něj přijde.

Kufřík jsem odnesl, ale protože jsem byl zvědavý, neodnesl jsem ho hned dolů, ale napřed k sobě do bambusového pokoje.

Černý kožený kufřík, nijak přepychový. Nebyl zamčený. Našel jsem v něm jen listinu vyhlížející jako ta, kterou monsieur odmítl podepsat.

Obyčejný zahnědlý papír, nekvalitní tisk, samozřejmě ve francouzštině. Těžko uvěřit, že kvůli takovému kusu papíru vzniklo takové drama. Pokud se mi zdařilo listinu rozluštit, netýkala se přímo zbraní, byl to prostě formulář s nevyplněnými řádkami a chlívečky. Ten exemplář, který Valery předložil k podpisu panu de Brescou, jistě vyplněný byl.

Schoval jsem formulář do zásuvky nočního stolku a odnesl kufřík dolů do haly, kam právě vstoupil Gerald Greening. Popřáli jsme si dobré jitro. Vzpomínka na včerejší bouřlivý večer v nás obou ještě doznívala. Greening nejenže znovu vystavěl provizorní hráz, měl dokonce doklad tentokrát řádně napsaný na stroji a opatřený pečetěmi. Jestli prý bych nebyl tak laskav a nezopakoval svoje svědecké vystoupení.

Vrátil jsem se s ním k Rolandovi de Brescou a znovu jsme se všichni podepsali. Zmínil jsem se o tom, že by snad bylo na místě informovat Danielu a Litsiho. Chtě nechtě jsem na ně vzpomínal. Teď nejspíš naslouchají moudrým slovům o dílech Leonarda… Zatraceně!

„Jistě že se to dozvědí,“ řekl pan Greening. „Pokud vím, mají se oba vrátit zítra večer. Třeba byste mohl být tak laskav a informovat je sám.“

„Třeba.“

„Tak a teď musíme v prvé řadě informovat policii o nejnovějším vývoji událostí.“

Zmocnil se telefonu a zavolal člověku, se kterým mluvil včera. Pak se spojil s někým ještě výš postaveným. Slíbili mu, že se o věc postará někdo z kriminálky. Gerald Greening se nicméně musel přiznat, že nemá tušení, kde by mohli Nanterra najít.

„Jakmile se zase vynoří, okamžitě vám dám vědět,“ pravil Gerald Greening a mě napadlo, jak okamžité by bylo to Jakmile“, kdyby se Nanterre dostavil s nabitou zbraní.

Roland de Brescou nicméně Greeningův postup schvaloval a nic mu nedělalo starost. Zanechal jsem oba pány v živé debatě o tom, kdo by se měl stát nástupcem pana de Brescou. Pak jsem provedl různá opatření pro nadcházející den, a když princezna sešla dolů, aby vyrazila na dostihy, už jsem čekal v hale. Provázel ji Dawson a venku právě zastavoval Thomas, přivolaný telefonicky. Princezna tentokrát neměla sobolí kožich, ale světlý plášť, v uších těžké zlaté náušnice a byla prostovlasá. Tvářila se zcela klidně, ale přece jen projevila opatrnost, když se před domem napřed rozhlédla na obě strany a teprve pak se vydala k vozu v průvodu svých tří různorodých ochránců.

Když jsme se usadili a Thomas zavřel centrálně všechna dvířka, poznamenala lehce: „Člověk nesmí dopustit, aby ho neštěstí odradilo od potěšení, to je velmi důležité.“

„Hm,“ vydal jsem neutrální zvuk.

„Vy se odradit nenecháte, Kite, což?“

„Jenže já si tím potěšením vydělávám na živobytí.“

„Pak tedy nebezpečí nesmí člověka odradit od plnění povinností. Jenže když se to řekne takto, zní to strašně pedantsky, viďte? Přitom povinnost a potěšení tak často splývají, aspoň kdesi v hloubce, nemyslíte?“

Ano, taky jsem si to myslel, asi měla pravdu. Svým způsobem nebyla špatný psycholog.

„Vyprávějte mi o Cotopaxim,“ požádala mě. Pak spokojeně poslouchala, co povídám, a občas se na něco zeptala, když jsem se odmlčel. Potom přišel na řadu Kinley, její vynikající mladý proutěnkář, a další kůň, který jí měl ten den běžet, Hillsborough. Až když jsme se blížili k Newbury, zeptal jsem se jí, jestli by jí nevadilo, kdyby s ní byl během dne Thomas.

„Thomas?“ podivila se. „Toho přece dostihy nebaví. Nudí se tam, viďte, Thomasi?“

„Za běžných okolností, madam.“

„Thomas je velký a silný,“ poznamenal jsem. „Pan de Brescou si přál, abyste si tento den užila co nejlépe a bez úhony.“

„Ach tak.“ Trochu ji to vyvedlo z míry. „Co jste…, co jste všechno vyprávěl Thomasovi?“

Thomas odpověděl za mne: „Abych se důkladně rozhlížel po Francouzovi s orlím nosem a nedopustil, aby vás ten člověk jakkoliv obtěžoval, madam.“

Ulevilo se jí. Zatvářila se pobaveně i vděčně, Mezitím u ní doma Rolanda de Brescou střežil John Grundy.

Obětoval volné sobotní odpoledne a hlídal, v paměti pečlivě zapsané telefonní číslo místní policie.

„Policie už ví, že by mohlo dojít k nějakému incidentu, jakmile byste jim zavolal, okamžitě přijedou,“ řekl jsem mu předtím.

Poznamenal, že má bohaté zkušenosti s opilci chtivými pranice, že prý si poradí. Byl na svůj věk statný a silný. Dawsonova žena jela někam se svou sestrou a Dawson přísahal, že nikoho cizího do domu nepustí. Nepovažoval jsem za pravděpodobné, že by se Nanterre odhodlal k dalšímu přímému útoku, ale co kdyby přece, nemá smysl riskovat a dům nezabezpečit.

Thomas měl bezmála dva metry, vypadal jako opravdový bodyguard. Celé odpoledne se držel tak na tři kroky za princeznou, a ta se chovala, jako když o tom neví. Nechtěla zrušit odpolední pozvání pro přátele, protože je očekávala už na oběd. Jen je požádala, aby ji v žádném případě neopouštěli a neodcházeli, pokud by je o to nepožádala sama. Dva z jejích pěti přátel ji provázeli do padoku před naším prvním dostihem, a Thomas se tyčil za ní. Když se vracela na tribunu, obklopovali ji všichni tři jako pevný štít. Neklidně jsem uvažoval o tom, že se jako terč možných útoků určitě nabízí spíš ona než pan de Brescou. Díval jsem se za ní starostlivě, když jsem s Hillsboroughem jel ke startu. Její muž by za svou čest jistě položil vlastní život, ale pokud by šlo o to vysvobodit ženu…, kdyby ji někdo unesl…, asi by se vzdal.

Jistě, mohl by prohlásit podpis vynucený výhrůžkami za neplatný, mohl by souhlas odvolat, mohl by roznítit nemalou aféru, trvat na tom, že v zásadě nikdy souhlas dát nechtěl. Zbraně by se možná nevyráběly, ale zaplatil by za to zdravím i dobrým jménem. Lepší prevence než léčba, říkal jsem si a snažil se rozpomenout, na co jsem asi tak mohl zapomenout.

Hillsborough byl ten den jako bez života, cítil jsem to, když jsme šli ke startu, a bylo mi jasné, že se nijak neproslaví. Nevycítil jsem z něho nic, co by signalizovalo, že se cítí skvěle a chce závodit, a třebaže jsem se ho cestou ke startu snažil vyburcovat, nebylo to vůbec nic platné.

Na většinu překážek šel dobře, ale ztrácel na doskoku, vypadával z rytmu. Když jsem ho pak začal za poslední překážkou tvrdě vyjíždět, buď nechtěl nebo nemohl přidat na rychlosti. Na rovince před nás šli dva další koně, takže jsme nakonec byli až osmí ze dvanácti startujících.

Co se dalo dělat, vždycky to nevyjde. Dostal jsem ale vztek, když za mnou do šatny přišel místní funkcionář, že se mnou chtějí hovořit rozhodčí, a to ihned. Šel jsem za funkcionářem do místnosti rozhodčích spíš se zlostí než rezignovaně. Tam se dvěma dalšími seděl, jak se ostatně dalo očekávat, Maynard Allardeck. Tvářil se spravedlivě a laskavě jako světec. Druzí dva rozhodčí mi sdělili, že ode mne žádají vysvětlení, proč můj favorizovaný kůň běžel tak slabě. Prý se domnívají, že jsem koně dostatečně nevyjížděl a nejel na vítězství. Ať prý jim to laskavě vysvětlím.

Vůbec jsem nepochyboval o tom, že podnět k šetření dal Maynard, i když sám nepromluvil. Jeden z rozhodčích, člověk, kterého si vážím, řekl: „Pane Fieldingu, vysvětlete nám prosím, proč Hillsborough podal dnes tak slabý výkon.“

Onen rozhodčí kdysi jezdíval jako amatér, proto jsem po pravdě řekl, že kůň měl zřejmě špatný den a že ho dostih nebavil. Taky jsem mu řekl, že jsem už cestou ke startu cítil, že kůň je zcela bez elánu, jako když se necítí dobře, a že v průběhu dostihu mě dokonce napadlo koně zatáhnout a dostih vzdát.

Rozhodčí se ohlédl na Allardecka a ještě se mne zeptal: „Proč jste ve finiši nepoužil bič?“

Okamžitě mne napadlo úsloví „mlátit mrtvého koně“, ale ovládl jsem se. Jen jsem poznamenal, že jsem koně vyjížděl, jak jsem mohl, ale zcela bez efektu, bič by na tom nic nezměnil.

„Zdálo se nám, že koně šetříte,“ řekl rozhodčí, ale nemluvil ani útočně, ani s opravdovým přesvědčením.

„Šetřit“ koně je hezky řečeno „snažit se nezvítězit“, a za to se jezdcům zastavuje činnost. Na to už jsem odpověděl ostře. „Koně princezny Casilie, které trénuje pan Harlow, vždy běží, jak mohou nejlíp. Hillsborough taky běžel, jak mohl, jenže dnes neměl svůj den.“

Rozhodčí se tvářil skoro pobaveně. Věděl jako všichni v dostihovém světě, jak si věci stojí mezi Fieldingy a Allardecky. Vyšetřovací komise v posledním půlstoletí řešily mezi těmito rodinami jeden spor za druhým. Buď obvinil Maynardův otec mého dědečka nebo můj dědeček Maynardova otce. Oba, můj dědeček a Maynardův otec, působili v Newmarketu jako trenéři rovinářů. Změna ve starých svárech nastala, když se Maynard Allardeck posunul do pozice síly. Všem to připadalo náramně kratochvilné, jenom mně ne.

„Bereme na vědomí vaše vysvětlení,“ řekl rozhodčí suše a propustil mne v milosti.

Odešel jsem, aniž jsem se na Maynarda podíval. Dostal jsem se z jeho nástrah v průběhu tří dnů podruhé a nebylo by dobré, kdyby viděl, jak se z toho raduju. Rychle jsem se vrátil do vážnice, abych svlékl princezniny barvy a navlékl si jiné, barvy majitelů, pro které pojedu hned následující dostih. Už tak jako tak to vypadalo, že do padoku přijdu se zpožděním (za to se taky pokutuje).

Rychle jsem tam spěchal, abych se připojil ke skupince jezdců,, když vtom ve vzdálenosti slabých deseti metrů vidím Henriho Nanterra.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024