--- 18 ---
Měl jsem spoustu času, tak jsem si řekl, že neuškodí, když si pana Smithe prověřím. Potloukal jsem se kolem, zatímco si v autoopravně kupoval olejový filtr, a než mu přijel autobus. Pak jsem autobus nenápadně sledoval až do Widderlawnu.
John Smith vystoupil a šel do Carlton Avenue, kde si odemkl vchod dobře udržovaného řadového domku číslo 44.
Celý spokojený jsem jel zpět do Londýna. Když jsem vstoupil do haly, vycházel právě Litsi z knihovny.
„Viděl jsem tě přijíždět,“ řekl lenivým hlasem. (Okna knihovny vedla dozadu.) „Jsem upřímně rád, že jsi tu.“ Pochopil jsem, že mne už vyhlížel.
„Nebyla to past,“ řekl jsem.
„To vidím.“
Usmál jsem se a Litsi řekl: „Jestli se někdo tváří jako kočka, která ukradla slaninu, tak jsi to ty.“
Ukázal jsem na knihovnu. „Pojd se mnou, všechno ti to povím.“ Vzal jsem s sebou tašku s věcmi a velkou hnědou obálku. Vešli jsme do dřevem obložené místnosti se zasklenými knihovnami, perskými koberci, tylovými záclonami a červenými sametovými závěsy. Knihovna byla podlouhlá, krásně prostorově řešená, a sloužila většinou k přijímání hostů, kteří nebyli natolik blízcí, aby je rodina zvala nahoru. Připomínala mi čekárny u exkluzivních soukromých ordinací. Litsi se mi podíval na boty. „Ty čvachtáš!“ řekl užasle.
„Máš pravdu.“ Odložil jsem tašku a obálku a zul si levou botu. Jeden z polyetylenových sáčků se protrhl.
K Litsiho estetickému zděšení jsem druhý, nepoškozený sáček vytáhl z ponožky a vysypal z něj led do květináče s palmou. Oba prázdné sáčky jsem hodil do koše. Pak jsem si stáhl promočenou ponožku, přehodil ji přes tašku s věcmi a znovu si nazul mokrou botu. „Předpokládám, že tohle všechno fungovalo jako tvoje přenosné chladicí zařízení,“ poznamenal Litsi.
„Předpokládáš správně.“
„Já si myslel, že to spíš chce teplo.“
„Chlazení působí rychleji.“
Odnesl jsem obálku ke stolku se dvěma křesly a stolní lampou. Rozsvítil jsem a sedl si. Litsi se posadil proti mně. V knihovně bylo stále šero, muselo se tam svítit prakticky celý den. Chudé světlo pošmourného šedivého dne nemělo šanci proniknout záclonami až na konec místnosti.
„Pan Smith ti to všechno poví sám,“ řekl jsem.
Položil jsem magnetofon na stůl, přetočil kazetu a spustil. Litsi, důstojný civilizovaný pán, naslouchal s absolutním, neskrývaným zaujetím, což u něho nebylo běžné. Ke konci nahrávky povytáhl obočí. Věděl jsem, že to je znamení, že mu něco není zcela jasné.
Ukázal jsem mu listinu, kterou pan Smith podepsal, a zatímco si ji četl, nakreslil jsem kroužek kolem hlavy Henriho Nanterra na příslušné fotografii.
„Pan Smith skutečně bydlí, kde napsal. Sledoval jsem ho až k domu, abych si to ověřil.“
„Když jsi byl ale v každém případě odhodlaný ho sledovat, proč jsi mu dával těch posledních sto padesát liber?“
„Tak…, aspoň jsem nemusel od sousedů zjišťovat, jak se jmenuje.“ Litsi se tvářil pochybovačně. „On si to zasloužil,“ dodal jsem.
„Co s tím teď chceš udělat,“ zeptal se Litsi.
„Když budeme mít štěstí, tak…“ Řekl jsem mu to.
Vděčně jsem vyjel výtahem do třetího patra k bambusovému pokoji, uklidil jsem si věci, osprchoval se a převlékl. Taky jsem si novým obinadlem převázal kotník a rozhodl se, že další ledování nebude.
Už jsem se v té vznešené místnosti začínal cítit jako doma. Beatrice už zřejmě nepomýšlela na násilnou invazi, ale nenechávala mě ani v nejmenším na pochybách, jak těžce mou přítomnost snáší. Čím líp jsem se v pokoji cítil, tím víc jsem ji chápal.
Když jsem sešel dolů na skleničku před večeří, v obývacím pokoji nebyla, našel jsem tam jen princeznu a Danielu. Litsi chystal pití.
Uklonil jsem se princezně, protože jsem ji ten den viděl poprvé. Danielu jsem políbil na tvář. „Kde jsi byl?“ zeptala se lehce.
„Na rybách.“
„Chytil jsi něco?“
„Ano, návnadu na žraloky.“
Zadívala se na mne rozesmátýma očima. Na chviličku to byla stará Daniela, ale jen mžik. Vzal jsem si od Litsiho sklenici, kde bylo na prst skotské, a snažil se nepropadat smutku. Pak vstoupila do místnosti Beatrice. Měla sk…
