--- 13 ---
Litsi opakoval: „Dostal jsem vzkaz, že mám na terase čekat na Danielu.“
„Žádný vzkaz jsem ti neposlala,“ řekla Daniela nechápavě. „Čekala jsem přesně tam, kde jsme se spolu dívali na předchozí dostih, jak jsme se domluvili.“
„Kdo ti předal ten vzkaz?“ zeptal jsem se Litsiho.
„Nějaký mužský.“
„Jak vypadal?“
„Jak…, obyčejně. Ani mladý, ani starý. Držel v ruce Sporting Life a nějakou Knihu formy, prstem si držel založenou stránku… a měl dalekohled.“
„Jak mluvil?“
„Prostě… obyčejně.“
S povzdechem jsem pustil brzdu a vyjel k Chiswicku. Litsi vkráčel přímo do nastražené pasti a tu past někdo nastražil, buď aby ho postrašil, nebo zabil; ten někdo mohl být jen Henri Nanterre. Já Nanterra na dostizích nezahlédl, Litsi a Daniela nevěděli, jak vypadá.
Pokud tu past nastražil Nanterre, pak věděl, kde má ten den Litsiho hledat, a to se mohl dozvědět jedině od Beatrice. Nevěřil jsem, že by mohla tušit, jak její drobné informace Henri využije, a napadlo mne, že by se to ani dozvědět neměla. Nutně jsem Beatrici jako informátorku potřeboval.
Litsi a Daniela byli vzadu tiší a nehovorní. Jejich myšlenky nejspíš putovaly obdobnými stezkami jako moje. Když jsem ale řekl, aby se Beatrici nic nevykládalo, oba se začali bouřit.
„Tohle se musí dozvědět,“ horlila Daniela. „Aspoň pochopí, že s tím musí přestat. Pochopí, že ten člověk je opravdu schopný všeho…“
„Když já ale nechci, aby s tím teď přestala…, aspoň do úterka ne.“
„Ale proč? A proč zrovna do úterka?“
„Poslechneme Kita,“ prohlásil Litsi. „Já řeknu Beatrici přesně to, co jsem řekl lidem na závodišti, že jsem se šel na tu terasu jenom podívat na vyhlídku.“
„Ta ženská je nebezpečná,“ řekla Daniela.
„Jenže mi bohužel není jasné, jak bychom Nanterra dostali bez ní,“ namítl jsem. „Takže buď hodná, moje milá.“
Nevím, jestli ji umlčela moje poslední slova, v každém případě už nic nenamítala. Chvíli jsme jeli, aniž bychom hovořili o něčem závažném. Litsiho bolela ramena a paže od toho, jak si je namohl, když visel na zábradlí, takže vzadu občas pracně měnil polohu a mručel.
Já znovu uvažoval o člověku, který mu dal falešnou zprávu od Daniely. Zeptal jsem se ho, jestli si je jistý, že ten člověk její jméno vyslovil.
Odpověděl bez zaváhání. „Jsem si úplně jistý. Začal tím, že se mě zeptal: Znáte nějakou Danielu? Když jsem řekl že ano, tak mi oznámil, že mi ta dotyčná Daniela vzkazuje, abych se šel podívat nahoru na terasu na vyhlídku. Ukázal, kam mám jít, a já šel.“
„Dobře. V tom případě začneme vyvíjet konstruktivní činnost.“
Jako všichni ostatní v dostihovém světě jsem měl v autě telefon. Zavolal jsem tedy do redakce Towncrieru a nechal se spojit se sportovní rubrikou. Nebyl jsem si jistý, jestli tam najdu hlavního redaktora Buntyho Irelanda, ale ukázalo se, že tam je. Do Bradbury nejel, jezdil jen na nejdůležitější dostihové dny a během těch míň významných psal svou rubriku v redakci.
„Poslyš, potřeboval bych, abys mi zařídil inzerát,“ řekl jsem mu. „Musíš ho ale dát na dostihovou stránku, na nějaké nápadné místo.“
„Ale, ale, snad si takhle nesháníš jízdy? Jako: Kdo mě chce na Velkou národní, mám sedlo, kdo dá koně?“
„Jo, to jistě. Náramně legrační.“ Bunty měl smysl pro humor jako slon, ale zato měl dobré srdce. „Bunty, napiš si to přesně slovo od slova, a koukej zlomit kolegu přes dostihy, aby to dal na šikovné místo a tlustým písmem.“
„Tak spusť.“
„Velká odměna čeká toho, kdo ve čtvrtek na závodišti v Bradbury předal zprávu od Daniely.“ Diktoval jsem pomalu a jasně. Pak jsem ještě dodal telefonní číslo na Eaton Square.
Po telefonu jsem poznal, jak je z toho Bunty zmatený. „To bys snad měl dát do osobní rubriky,“ namítl.
„Ne, na dostihovou stránku. Máš to?“
Všechno mi to slovo po slově přečetl.
„Poslyš,“ dodal ještě. „Tys jel v Bradbury…, nevíš něco o tom, že by tam nějakej chlápek spadl z tribuny na hromadu kabátů? Utahuje si z nás někdo, nebo s tím máme vyjet?“
„Skutečně se to přihodilo.“
„Viděls to?“
„Ano.“
„Nevíš, stalo se něco tomu chlápkovi…
