8
„Neznám já vás?“ zeptal jsem se nejistě a vstal.
„Jasně.“ Zatvářila se znuděně, jako by na podobné situace byla v poslední době zvyklá. „Představte si mě s dlouhými vlasy, nenamalovanou, ve špinavých džínech a na koni.“
Podíval jsem se na její pečlivě nalíčený obličej, krátké zvlněné vlasy, na rozevlátou hnědou sukni a elegantní krátký kožíšek. Něčí dcera, řekl jsem si, to bude něčí dcera, ze které se najednou docela úspěšně stala slečna.
„Čí jste?“ zeptal jsem se.
„Já jsem svá vlastní.“
„To je rozumné.“
Bavila se. Těšilo ji, jak působí na muže.
„Tak tedy jsem Jossie Finchová.“
„Páni!“
„To víte, každé pískle jednou roztáhne křídla.“
„A kam hodláte letět?“
„No jo, však já slyšela, že jste spíše pohotovější.“
„Obávám se, že tady Trevor není.“
„Aha. Ještě se ulejvá?“
Přikývl jsem.
„Tak v tom případě to mám vyřídit vám, když tady není.“
„Nechcete se posadit?“ nabídl jsem jí židli.
„Děkuji ne, lituji. Jen vám mám něco vyřídit od táty. Co prý hodláte dělat s těmi daňovými pány? Táta prý v žádném případě příští čtvrtek před žádnou komisi nepůjde, říkal, a použil při tom silnější slova.“
„Taky nebude muset.“
„Táta ještě vzkazuje, že by po mně dnes ráno tu knihu drobných výdajů, nebo co, poslal, ale že mu stůně sekretářka, řeknu vám, že to je nejstonavější osoba, která si kdy lámala dlouhé nehty na psacím stroji. Jo, a ona prý něco neudělala, co měla udělat s nějakými účtenkami nebo výdejkami nebo prostě s něčím, co vy potřebujete. Nicméně…“ Přehnaně zhluboka se nadechla. „Táta vzkazuje, jestli se dnes večer nechcete u nás zastavit, že byste si s ním prohlédl stáje, že byste si pak dali společně štamprle a on by pak tu knihu, co nás kvůli ní váš asistent pořád otravuje, vtiskl přímo do vašich horkých dlaní. Co vy na to?“
„To by se mi docela líbilo.“
„Prima. Tak já mu to sdělím.“
„Budete doma?“
Oči se jí smály. „Troška nejistoty je výborné koření.“
Krásně se na mě usmála, otočila se na patě a s rozevlátými vlasy a rozevlátou sukní odešla.
Jossie Finchová, dcera Williama Finche, pána stájí Axwood. Znal jsem jejího otce už léta tak, jak amatérští jezdci znávají vrcholové trenéry: zdravili jsme se a občas jsme při dostizích spolu prohodili pár slov. Protože byl klientem naší firmy dávno předtím, než jsem nastoupil, staral se o jeho záležitosti Trevor osobně a já u něho nikdy ve stájích nebyl.
Docela mě lákalo se tam podívat, i když jsem měl tolik starostí. Měl v péči asi tak devadesát koní, jak rovinových, tak steeplerů a vítěze pokládal za samozřejmost. Jezdil jsem většinou průměrné koně, s výjimkou Tapestryho, takové, kteří nebyli nijak nadějní, spíš si o nich jejich majitelé dělali iluze. Vidět stáje plné výtečných koní bylo opravdu lákavé. Také by mi tam nehrozil únos. Jossie by mi tu návštěvu ještě osladila.
Když se vrátila Debbie s Petrem, vyhuboval jsem jim, že při odchodu nezamkli hlavní dveře. Prý to nepokládali za nutné, bránili se dotčeně. Prý když jsem zůstal v kanceláři já, tak by tam přece žádný zloděj nevlezl.
Moje chyba, musel jsem po úvaze přiznat. Měl jsem za nimi zamknout sám. Budu muset některé své zvyky trochu pozměnit. Místo Jossie Finchové mohl klidně přijít nepřítel.
Odpoledne jsem strávil částečně záležitostmi pana Wellse, částečně tím, že jsem hledal stopy po Connaughtu Powysovi.
Jeho původní adresu jsme měli založenou ještě z doby, kdy svoji firmu během pěti let obral o čtvrt milionu liber. Daňové vyúčtování té firmy většinou dělal Trevor, ale tehdy byl dlouho doma s žaludečním vředem, tak jsem to dělal za něj a čirou náhodou jsem přišel na ten podvod. Byla to jedna z těch záležitostí, kdy člověk nechce věřit tomu, co na vlastní oči vidí. Connaught Powys byl provozní ředitel a řádně platil daně z docela slušného příjmu. Ten nezdaněný, kradený balík zmizel beze stop, ale Connaught zmizet nestačil.
Zkusil jsem to na jeho staré adrese. Čísi ostrý hlas mi sdělil, že nemá potuchy o tom, kde se Powys zdržuje, a že by si přál, aby ho už s tím lidé přestali obtěžovat, a že z plna…
