14
Jossie na mě čekala u vchodu. Sršela energií.
„Táta vás zve na skleničku,“ otevřela dveře a zadívala se mi pátravě do obličeje. „Jste v pořádku? Totiž… já si nějak neuvědomila…“
Políbil jsem ji na rty. Byly měkké a sladké. Dostal jsem hlad.
„Docela rád se něčeho napiju.“
Když jsme vešli do obývacího pokoje, William Finch už naléval skotskou. S úsměvem mě uvítal a podal mi skleničku.
„Jak se tak na vás dívám, tak se potřebujete napít. Bylo to asi tvrdé, jak jsem slyšel, že?“
„No, začínám pociťovat sympatie ke kopacím míčům.“ Vzal jsem skleničku, pozvedl ji na zdraví a trochu jsem té pálivé světlé tekutiny upil.
„Kopali do vás?“ zeptala se Jossie.
Usmál jsem se. „Někdo se mnou hraje strategickou hru.“
Finch se zvědavě ohlédl. „Víte kdo?“
„Zatím ještě přesně nevím.“
Jossie stála vedle otce a nalévala si z malé lahvičky grapefruitovou šťávu. Podobou otce nezapřela: oba měli pěknou, vysokou postavu, drželi se zpříma, štíhlý krk, oba věděli, co chtějí, dovedli si s životem poradit, nepoddávali se mu. Díval se na ni s láskou, která se mísila s taktní, úsměvnou dávkou otcovské pýchy. I to, jak všechno trošku zlehčovala, měla asi po otci.
Otočil prošedivělou hlavu znovu ke mně a prohlásil, že policie nepochybně dříve či později moje nesnáze vyřeší.
„Snad,“ řekl jsem suše.
„Já doufám, že ty padouchy zavřou do malých dírek na mnoho let,“ řekla Jossie.
„Je to možné.“
Finch se věnoval vysoké sklenici s džinem a tonikem. Když se od ní odpoutal, obrátil řeč na předmět, který ho zajímal ze všeho nejvíce. Únosy byly sice zajímavé, ale s dostihy soupeřit nemohly.
„Kdy mám zase jet?“ opakoval jsem po něm. „Už zítra, Tapestry je přihlášený do Oasthouského poháru.“
Jeho nepokrytý úžas mě málem zbavil posledního zbytku sebedůvěry, pokud jsem vůbec ještě nějakou měl.
„Ro, ruku na srdce, myslíte, že to je moudré?“ zeptal se.
„Určitě ne.“
„Tak proč pojedete?“
„Protože jsem to nedokázal odmítnout.“
Jossie se rozesmála. „Nemáte žádnou páteř.“
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupila plavným krokem dáma v dlouhých černých šatech. Tvářila se, jako by ji obklopovala svatozář a Jossie okamžitě ztratila náladu.
Finch příchozí uvítal zářivým úsměvem, majetnicky ji vzal za ruku a vedl ji ke mně. „Lindo, miláčku, dovol, abych ti představil Rolanda Brittena. Ro, Linda Swannová.“
Jossie říkala, že to je pijavice. Pijavice s krásným, hladkým čelem, temně modrýma očima a hladce dozadu přičísnutými havraními vlasy. Upřímně mi stiskla ruku. Její těžký parfém, plná ňadra, útlý pas a boky, svůdný úsměv, vše signalizovalo, že to je vášnivá žena v nejlepším věku. Pravý opak toho, co mám rád já, dávám přednost střízlivosti a suchému humoru. Když jsme spolu prohodili několik zdvořilostních frází, dívala se na nás Jossie zamračeně. Měl jsem sto chutí jít a vzít ji do náruče.
Vlastně proč ne, řekl jsem si, odpoutal se od svůdné Lindy, odhodlaně udělal těch pár kroků a vzal Jossii kolem pasu.
„Budeme muset vyrazit, hladovci se musí nakrmit,“ prohlásil jsem.
Jossie se ještě mračila, když jsme procházeli halou, když jsme nastupovali do vozu a když jsme vyjeli. Vydrželo jí to asi pět mil.
„Já ji prostě nesnáším,“ řekla. „Ten afektovaný, svůdný hlas… hraje divadlo.“
„To je džinem,“ poznamenal jsem.
„Co?“
„To, jak mluví. Džin ve větších dávkách poškozuje hlasivky.“
„Děláte si legraci.“
„Myslím, že jsem se do vás zamiloval.“
„To je pěkná pitomost.“
„Proč?“
„Přece se nezamilujete do holky jen proto, že nesnáší milou svého tatínka.“
„Znám horší důvody.“
Pátravě se na mě ohlédla. Já se díval soustředěně na tmavou silnici a věnoval se řízení.
„Silní mužové padají jako kuželky, když na ně upře zrak,“ řekla.
„Já jsem slabý muž.“
„Jste srábek.“ Trochu se rozveselila. Nakonec se usmála.
„Chcete, abych vám zítra do Kemptonu přijela fandit?“ zeptala se.
„Přijeďte a objednejte Moiře Longermanové dvojité brandy, až spadnu.“
U večeře promluvila vážně: „Předpokládám, že jste si musel uvědomit, že vás v obou případech unesli bezprostředn…
