Risk (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

12

Trvalo dost dlouho, než mě vypustili. Ten mužský hlas mi zdvořile vysvětloval, že nejdříve musí všechno popsat a vyfotografovat, aby měli průkazný materiál pro trestní stíhání. Také prý musí sejmout otisky prstů, což také chvíli potrvá.

„Nemůžete ven, pane, dokud s tou dodávkou nehneme,“ vysvětloval dál. „Je totiž zacouvaná těsně na takový zděný pilíř, takže vzadu nejdou otevřít dvířka. Dvířka u kabiny jsou zamčená z obou stran, je to zabržděné, a v zapalování nejsou klíčky. Budete prosím vás muset mít trpělivost, pokusíme se vás odtamtud vyprostit co nejdřív, jak to půjde.“

Mluvil se mnou, jako by tišil malé dítě, které se každým okamžikem může rozeřvat na celé kolo. Kdyby tušil, jak jsem v tu chvíli byl trpělivý.

Pak se venku ozvaly další hlasy a čas od času se mě někdo zeptal, jestli jsem v pořádku. Vždy jsem odpověděl, že ano. Konečně nastartoval motor a vůz o několik stop popojel. Pak odhrnuli plachtu.

Návrat světla a zraku byl ohromující. Zadní okénka nejdříve vypadala jen jako malé šedé obdélníčky, nedokázal jsem ještě zaostřit. Pak se v jednom okénku objevil kulatý, zardělý obličej nějakého člověka. Tvářil se starostlivě a tázavě. Na hlavě měl čepici od uniformy.

„Už to bude, pane, už budete venku, jen co se nám podaří zvládnout tyhle dveře, zatím je s nimi potíž, není tu klika.“

„Dobře,“ odpověděl jsem povinně. Světla bylo ještě stále dost málo, ale mně už to málo připadalo jako nevídaný přepych, jako požitek, který jsem si už ani nedovedl představit a který jsem teď právě znovu objevil. Jako když se člověk setká s přítelem, kterého už oželel. Světlo, důvěrně známé, ztracené a znovu nalezené.

Seděl jsem na zemi a rozhlížel se po svém vězení. Bylo menší, než jsem si představoval; teď, když jsem ho viděl, připadalo mi s šedými sevřenými stěnami velice stísněné.

Kanystr s vodou byl z bílé plastické hmoty s červeným uzávěrem. Papírový pytel byl hnědavý, jak jsem předpokládal. Zadíval jsem se do jednoho rohu na svůj kalendář z prázdných obalů od sýra a do druhého rohu na sýrovou počítačku. Jinak tam nebylo nic, jen já a něco prachu.

Konečně se jim podařilo otevřít dveře. Pomohli mi ven, a začali popisovat a fotografovat vnitřek vozu. Poodešel jsem o několik kroků a zvědavě se rozhlížel.

Byla to bílá dodávka, stejná nebo podobná jako ta v Cheltenhamu. Stará fordka, bez poznávací značky. Plachta, která vůz zakrývala, byla ze špinavé tmavé husté pytloviny, z takové, kterou se přikrývají korby nákladních vozů. Dodávka musela být plachtou ovinutá jako balík, okraje plachty byly svázané provázky provlečenými kovovými očky.

Dodávka, policisté, všichni jsme byli v rozsáhlé pusté budově asi sto čtverečních stop veliké. U zdi se povalovaly zaprášené, nic neříkající balíky, šedé krabice a pak nějaké plné pytle, snad s pískem. Někde ty haldy sahaly až k nízkému, rovnému stropu, podepřenému v pravidelných odstupech zděnými pilíři.

Opřel jsem se o jeden z nich, v malé prázdné plošince uprostřed prostory, tam, kde předtím stála dodávka.

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal jsem se policisty, který stál vedle mne.

„Jste v pořádku, pane?“ Trochu se třásl. „Je tady zima.“

„Ano. Prosím vás, co je to za budovu?“

„Býval to sklad armádního výprodeje, to, co se prodávalo do civilu. Před časem ten podnik zkrachoval, a tak se stalo, že ty krámy nikdo už odsud neodstěhoval.“

„Ach tak… ale kde je to?“

„Blízko železniční vlečky, co se už nepoužívá od té doby, co podnik zkrachoval.“

„Rozumím. Ale prosím vás, ve kterém městě?“

„Jak?“ překvapeně se na mě podíval. „Přece v Newbury, samozřejmě.“

Když jsme dojížděli k policejní stanici, ukazovaly hodiny na věži pět. Hodiny, které jsem měl zabudované v podvědomí, přece jen docela slušně fungovaly. Určitě měly menší poruchovost než v tom podpalubí, kde mě vyvedla z míry mořská nemoc, hluk a zmítání lodi.

Nabídli mi židli v téže kanceláři, kde jsem byl předtím. Příslušný policista vůbec neprojevoval politování nad tím, že mi tehdy nevěřil a myslel si, že přeháním.

„Jak jste mě našli?“ zeptal jsem se.

Zaklepal si tužkou na zuby. Přepracovaný inspektor, který vypadal na to, že zásadně podezírá každého, i nevinné, dokud se mu nezdaří dokázat jim vinu.

„Někdo zatelefonoval na Scotland Yard,“ zavrčel neochotně. „Budete nám muset podepsat protokol, pane, když budete tak laskav.“

„Nejdřív bych si dal šálek čaje,“ poznamenal jsem.

Zadíval se na mne, a pak na to, jak jsem oblečený. Musel jsem vypadat jako troska. Málem se pousmál. Vyslal pro čaj mladého konstábla.

Čaj možná skvělý nebyl, ale skvěle chutnal. Pomalu jsem upíjel a vyprávěl přitom inspektorovi, co se dělo.

„Takže vy jste jim tentokrát vůbec neviděl do obličeje?“

„Ne.“

„Škoda.“

„Myslíte, že by mě někdo mohl zavézt do toho motelu,“ zeptal jsem se váhavě, „abych si mohl vyzvednout vůz?“

„To nebude třeba, pane, máte ho u vás před domem.“

„Cože?“

Přikývl. „Máte v něm také spoustu věcí, zavazadlo, náprsní tašku, boty, klíče, všechno to máte v kufru. V pondělí nám volal váš asistent, že jste zase zmizel, tak jsme poslali jednoho našeho člověka k vám domů. Hlásil nám, že tam máte vůz, ale že nejste doma. Tak jsme udělali, o co jste nás žádal, začali jsme vás hledat. Po pravdě řečeno vás hledala celá Anglie. Včera nám volali z toho motelu, že jste se tam zaregistroval, ale pak jste pokoj vůbec nepoužil, to bylo jediné, co jsme se dozvěděli. Jinak jsme neměli vůbec žádné vodítko, žádnou stopu. Přiznám se, že jsme si mysleli, jestli vás zase neodvezli někam po moři.“

Dopil jsem čaj a poděkoval.

„Mohli byste mě tedy zavézt domů?“ zeptal jsem se. Prý by to možná šlo. Doprovodil mě do vstupní haly, aby to zařídil.

U hlavního vchodu se právě objevil statný pán s přehnaně ustaraným výrazem, rozrazil dveře a rozhlížel se, kam by se měl nejlépe obrátit. Můj partner, předůležitý a rozčilený, žádal zvučným hlasem okamžité informace.

„Nazdar, Trevore,“ oslovil jsem ho. „Můžeš se uklidnit.“ Zarazil se uprostřed věty a zadíval se na mě, jako bych byl někdo cizí, nezdvořák, který se plete do věcí, do kterých mu nic není. Pak mě poznal. Řádně si mě prohlédl a zhrozil se. „Ro!“ div že se nezakoktal. „Ro, kamaráde drahý, ale kamaráde! Právě jsem se dozvěděl… ale proboha, Ro…“

Povzdechl jsem si. „Tak se uklidni, Trevore, počkej, až se oholím, hned budu vypadat jinak.“

„Ale jsi tak hrozně hubený!“ Tvářil se zděšeně; uvědomil jsem si, že jsem asi skutečně o mnoho hubenější, než když mě viděl naposledy, v daleké, klidné minulosti.

„Pak King už na nás útočí od rána,“ poznamenal inspektor podrážděně.

„Ro, musíš se mnou, odvezu tě k nám, postaráme se o tebe, opravdu Ro, to je hrozné…“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jsem úplně v pořádku, Trevore. Jsi moc hodný, ale já bych nejraději jel rovnou domů.“

„Sám?“ zeptal se úzkostlivě. „Chci říct… tedy… myslíš, že to je bezpečné?“

„Určitě, ten, kdo mě zavřel, tak mě zase pustil. Myslím, že to tím končí.“

„Co končí?“

„To je právě to,“ řekl jsem suše.

Vůně domova mě ovanula jako balzám.

Vykoupal jsem se a oholil. V zrcadle jsem si prohlédl, jak jsem zelený a jak mám propadlé tváře, už jsem se nedivil, že se Trevor tak zděsil. Ještě dobře, říkal jsem si, že nevidí, jak mám celé tělo zmalované na modro a na žluto po těch pohmožděninách, od hlavy až k patě.

Pokrčil jsem rameny a pomyslel si totéž, co po prvém únosu. Nestalo se mi nic, co by pár dní svobody nedokázalo spravit. Oblékl jsem si džíny a svetr, nalil si pořádnou dávku whisky a tím klidný večer skončil.

Telefon zvonil bez ustání a k mému úžasu dorazil tisk přímo k mým dveřím. Dokonce se dostavila i televize. Když ti pánové spatřili, jak se divím, zeptali se, jestli jsem četl noviny.

„Které noviny?“

Podali mi je.

Úterní Sportovní život hlásal v palcových titulcích na první stránce: Kde je Roland Britten? Pak následoval článek o mém dobrodružství na moři, jak o něm vyprávěli reportérovi moji přátelé. Prý jsem od dostihů v Towcesteru nebyl viděn, a přátelé o mne mají starost.

Ve středu se objevily kratší články ve všech denících. V jedněch novinách stálo: Jezdec Tapestryho opět nezvěstný. V jiných: Druhý únos oblíbeného jezdce.

Ve čtvrtek, tedy v den, kdy mne našli, se na mnoha titulních stránkách objevila moje rozesmátá tvář, jak mě někdo vyfotografoval pět minut po vítězství ve Zlatém poháru. Jedny noviny přikazovaly: Najděte Rolanda Brittena! jiné pochmurně psaly: Život jezdce visí na vlásku. S úžasem jsem si to všechno prohlížel a vzpomínal na okamžiky, kdy jsem byl přesvědčený, že mě nikdo nepostrádá a nikdo nebude hledat. Jak se člověk plete.

Pod rukou mi zazvonil telefon.

„Ro? Jste to vy?“ Ihned jsem ten svěží, živý hlas poznal.

„Jossie!“

„Kde jste proboha zase byl?“

„Pojďte se mnou zítra na večeři a já vám to povím.“

„Tak pro mě v osm přijeďte. Co to tam máte za randál?“

„Tísní mě tisk. Jsou tu reportéři.“

„No nazdar,“ rozesmála se. „Jste v pořádku?“

„Úplně.“

„Hlásili ve zprávách, že jste se našel.“

„To snad není možné!“

„Ba jo, jste důležité, velké zvíře,“ dobírala si mě.

„To vy jste spustila všechen tenhle humbuk?“

„Já ne, to Moira Longermanová, paní Tapestryová. Pokoušela se vás sehnat v neděli a pak volala v pondělí k vám do kanceláře. Když jí tam řekli, že jste zmizel a že se obávají, že vás zase někdo unesl, obrátila se na jednoho svého známého, šéfredaktora Sportovního života, a požádala ho o pomoc.“

„Je to energická dáma,“ poznamenal jsem vděčně.

„Víte, že opravdu nenechala ve středu Tapestryho běžet? Ve Sportovním životě o tom je velice dojemné povídání. Jako… přece nenechám Tapestryho běžet, když nevím, jaký osud potkal Rolanda Brittena… a tak. Dost hrozné kecy, až se z toho člověku dělá nanic.“

„Binnymu Tomkinsonovi se z toho určitě udělalo zle.“

Zasmála se.

„Slyším, jak už tam ti vaši vlci nedočkavě skučí. Uvidíme se zítra. Ne abyste do těch osmi zase zmizel!“

Položil jsem telefon, ale vlci museli počkat, protože ihned znovu zazvonil.

Moira Longermanová sršela rozčilením a nadšením, které jistě rozechvělo i telefonní dráty.

„Sláva, že jste zase na svobodě! Není to ohromné? Pojedete v sobotu Tapestryho? Slyšela jsem, že vás našli na nějakém děsném místě… poslouchejte, Rolande, opovažte se dát na řeči Binnyho Tomkinse, až vám zase začne vykládat, že nejste dost fit po tom všem, co jste prodělal.“

Snažil jsem se ji zarazit. „Moiro, musím vám moc poděkovat.“

„Ale můj milý, mě to bavilo, takhle všechny zmobilizovat. Samozřejmě, že jsem měla opravdovou starost, jestli se vám něco zlého nestalo, ale někdo přece musel něco podnikat, mohli vás jinak držet celé týdny, proto bylo zapotřebí to pořádně rozvířit. Napadlo mě, že když vás bude hledat celá Anglie, dostanou ti darebáci, co vás unesli, přece jen strach a pustí vás, a to se taky stalo, takže jsem měla pravdu já, a ne ti hloupí policajti!“

„Jak to, hloupí policajti?“

„Tvrdili, že jak jsem nechala vytisknout ve Sportovním životě článek o vašem zmizení, mohla jsem vás tím ohrozit. Když prý únosci dostanou strach, tak většinou oběť odstraní. No vidíte, neměli pravdu.“

„Naštěstí ne,“ řekl jsem.

„Vyprávějte mi, jaké to bylo. Prý jste byl zavřený v nějaké dodávce?“

„Byla to nuda.“

„Ale Rolande, to mi toho nic víc nepovíte?“

„Ve středu jsem na vás vzpomínal celý den, představoval jsem si, jak asi budete zuřit, až se nedostavím na Ascot.“

„No vidíte, aspoň něco,“ zasmála se. „Můžete mi to vynahradit v sobotu. Přihlásila jsem Tapestryho do poháru Oasthouse v Kemptonu, bude tam mít velký handicap, proto jsem původně chtěla, aby raději běžel v Ascotu. No nic, tak pojedeme do Kemptonu.“

„Moiro… bojím se… Binny Tomkins má asi tentokrát pravdu, já teď opravdu nejsem fit. Jel bych hrozně rád… ale… teď bych si nedokázal hrát ani s kotětem.“

Chvíli bylo ticho.

„Doopravdy?“ zeptala se nedůvěřivě.

„Říkám to nerad, ale doopravdy.“

Nedůvěra se vytratila. „Jsem si jistá, že až se vyspíte, bude vám o sto procent líp. Vždyť na to máte skoro celé dva dny, abyste se trochu sebral, a dokonce i Binny musel uznat, že na amatéra jste na sebe dost tvrdý… prosím, Rolande, prosím, Tapestry se nudí, už je nedočkavý, potřebuje pohyb, a nebude tam taková konkurence jako za čtrnáct dní na whitebreadském zlatém poháru, a já mám takové tušení, že teď určitě vyhrajete, a potom byste vyhrát nemusel. Taky se přiznám, že nechci, aby za vás Binny vybíral jiného jezdce, protože důvěřuji jen vám, vždyť to dobře víte. Prosím, řekněte ano. Já byla tak šťastná, když vás našli, a že budete moct v sobotu jet!“

Přetřel jsem si rukou oči. Věděl jsem dobře, že bych tu nabídku neměl přijímat, že pravděpodobně budu ještě tak zesláblý, že bych ani nedokázal obejít dráhu pěšky, natož abych dokázal zvládnout půl tuny plnokrevné koňské síly. Kdybych ale odmítl, mohla by to považovat za černý nevděk po tom, co všechno pro mne udělala, jakou kampaň rozpoutala, aby mě dostala na svobodu. Také jsem se obával, že kdyby Tapestry běžel jako favorit a jel ho žokej podle výběru Binnyho Tomkinse, nejspíš by stejně nezvítězil. Kromě toho jsem měl neovladatelnou chuť jet a ta touha lehce přehlušila všechny logické úvahy. Rozum mi napovídal, že samou slabostí spadnu hned u první překážky, ale neodolatelné pokušení jet v dalším důležitém dostihu sezóny mě stejně přemohlo.

„Já…“ zaváhal jsem.

„Rolande, vy si přece jen dáte říct,“ zajásala. „Já jsem tak ráda!“

„Neměl bych.“

„Já vám slíbím, že vám nic nebudu vyčítat, když nevyhrajete,“ prohlásila vesele.

Stačí, když si to budu vyčítat sám, a taky by mi to patřilo.

Druhý den ráno jsem se v devět dostavil do kanceláře. Trevor mi šel trochu na nervy, protože o mne příliš pečoval.

„Potřebuješ si odpočinout, Ro, měl bys být v posteli.“

„Potřebuju něco dělat a být mezi lidmi.“

Seděl v mé kanceláři v křesle pro klienty a tvářil se ustaraně. Vypadal dobře, byl po dovolené opálený, slušelo mu to. Šedé vlasy měl víc nadýchnuté a bříško kulatější.

„Jak ses měl ve Španělsku, dobře?“ zeptal jsem se.

„Jak? Ach tak, jistě, skvěle. Tedy, až do té doby, co se nám porouchal vůz. Vidíš, a zatím co my jsme si užívali, tak ty…“ potřásal nešťastně hlavou.

„Bojím se, že jsem hodně pozadu s prací,“ řekl jsem suše.

„Ale to přece…“

„Pokusím se to dohonit.“

„Prosím tě, já si přeju, aby sis teď několik dní odpočinul.“ Tvářil se doopravdy vážně a měl starostlivý výraz v očích. „Kdyby ses složil, proděláme na tom oba.“

Zacukalo mi ve rtech. To už znělo spíš jako Trevor.

„Neboj se, já jsem nerozbitný.“ Navzdory jeho protestům jsem v kanceláři zůstal a pokusil se znovu vnést nějaký řád do svého pracovního programu.

Pan Wells na tom byl ještě hůř než předtím, protože někomu napsal nekrytý šek. Hrozilo mu trestní stíhání.

„Přece jste musel vědět, že ten šek banka neproplatí,!“ namítl jsem, když mi líčil svoje nesnáze.

„Ano, ale já doufal, že by přece třeba mohli…“

Jeho naivita byla ohromující, nemístná naivita a optimismus, kterým vděčil za to, že se vůbec ocitl v nesnázích. Jednoduše ignoroval fakta a věřil pohádkám. Znal jsem ten druh lidí, ti se nikdy nepoučí ani nezmění.

„Přijďte v pondělí odpoledne,“ řekl jsem odevzdaně.

„Co když vás zase někdo unese?“

„Neunese. Přijďte v pondělí v půl třetí.“

Prošel jsem s Debbie týdenní poštu a vybral z ní věci, které nejvíc spěchaly. Byl jsem úplně zhroucený z toho, kolik se toho nahromadilo.

„Odpovědi napíšeme v pondělí ráno,“ řekl jsem.

Debbie mi došla pro kávu a prohlásila svým nejušlechtilejším tónem, že nejsem v pořádku a neměl bych ještě pracovat.

„Povolili nám ten odklad na axwoodské stáje a Coley Younga?“ zeptal jsem se.

„Ano, přišlo to ve středu.“

„A co ta revizní zpráva pro Denby Cresta?“

„Pan King říkal, že se na to dnes ráno podívá.“

Přetřel jsem si dlaní obličej. Nemělo smysl si něco nalhávat, nerad jsem si musel přiznat, že jsem opravdu slabý jako moucha. Bylo ode mne sobecké, že jsem slíbil jet Tapestryho tak brzo. Nejrozumnější by bylo, kdybych ihned zavolal Moiře Longermanové a vzdal to. Jenže když šlo o dostihy, přestával jsem být soudný.

„Debbie, došla byste prosím dolů do suterénu do archivu a vyhledala mi dokumentaci Connaughta Powyse, Glitberga a Ownslowa?“

„Koho?“

Napsal jsem jí ta jména na papírek. Přečetla si je a odešla.

Pak volal Sirka Elroy. Chrlil ze sebe vodopád slov, mluvil se silným oxfordshirským akcentem a já mu skoro nerozuměl. Byl podstatně hovornější než tehdy v té hospodě, kde hrál prim jeho sveřepý tatínek.

„Zaražte, já vám nerozuměl ani slovo, mluvte pomalu,“ brzdil jsem ho.

„Říkám, že mi je moc líto, že jste byl zavřený v té dodávce.“

„To jste hodný.“

„Táta s tím určitě nemohl mít nic společnýho.“ Mluvil ustaraně, ne přesvědčivě, spíš se sám chtěl uklidnit.‘ „Proč myslíte, že ne?“

„No, já vím, že řekl… Tedy, vím že nadával celý večer, vím, že má dodávku, ale ta je někde ve správce, s rychlostní skříní nebo co. Je fakt, že se táta strašně vztekal a že řekl, že byste si zasloužil bejt zavřenej, ale zase si myslím, že by to nedokázal sám udělat, to byly jen řeči.“

„Ptal jste se ho na to?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Jo,“ zaváhal. „Totiž… my jsme se strašně pohádali, my dva,“ znovu se odmlčel. „Víte, von nás táta hrozně mlátil, když jsme byli kluci, vším možným, taky řemenem.“ Znovu se odmlčel. „Já se ho na vás zeptal… a von mě praštil.“

„Hm. A jak jste se rozhodl, jak naložíte s tou hotovostí?“

„Jo, tím Xo vlastně celý začalo, proto jsme se hádali. Tak nějak jsem došel k tomu, že asi budete mít pravdu a že nemá cenu se dostat do maléru se soudama, taky jsem to řek a táta hned vyletěl, že prej jsem byl vždycky nevděčnej, když pro mne něco udělal. A jestli prej ty prachy přiznám a zaplatím z nich daně, tak prej z toho bude mít průšvih von. Skoro se mi zdálo, že byl tak rozzuřenej, že by byl pomalu schopnej všeho.“

Chvíli jsem uvažoval. „Jak vypadá ta vaše dodávka?“

„Je taková skoro bílá, fordka.“

„Hm. A kdy jste se vlastně rozhodli jet do té hospody?“

„Táta se tam zastavil na skleničku cestou domů z dostihů, a pak nám zavolal, jestli tam nechceme všichni přijet na večeři a pořádně to moje vítězství voslavit.“

„Myslíte, že by dovedl narychlo sehnat šedesát balíčků plátkovaného sýra?“

„Cože? Vo čem to mluvíte?“

„Ten sýr mi tam do té dodávky přibalili.“

„Jo, tak to já teda nevím, já už s tátou nebydlím. Ale moc bych se divil, že by se sám vypravil do samoobsluhy, to je spíš pro ženskou, že jo.“

„To je pravda. Poslyšte, když už jste se tedy rozhodl, že ty peníze přiznáte, musím vám říct, že je několik položek, které můžeme uplatnit jako výdaje pro daňovou úlevu.“

„Stejně, ten berňák ale dovede člověka vobrat,“ vzdychl. „Ani mě nenapadne se zase do nějakejch pochybnejch kšeftů pouštět, vono se to nakonec vůbec nevyplatí.“

Domluvili jsme se, kdy za mnou následující týden přijde. Položil telefon.

Seděl jsem, díval se do prázdna a uvažoval o Sirkovi Elroyovi a jeho vzteklém otci. Vysoké daně se často nevyplácejí, čím stát daně vyšroubuje výš, tím víc nakonec prodělá. Lidé přijdou na to, že se jim nevyplatí práce přes čas ani samostatné podnikání, spíš emigrace. Čím vyšší daně, tím míň je co zdaňovat. Je to všechno nesmyslné. Kdybych já měl tu moc, udělal bych z Anglie daňový ráj a nalákal bych zpátky všechny bohatce, kteří ze země ujeli i s penězi. Padesátiprocentní daň z milionů je lepší, než devadesátipětiprocentní daň z ničeho. V dané situaci jsem ale musel lidi informovat o platných nařízeních a radit jim v rozmezí platných zákonů. Musel jsem dbát o to, aby se dodržovala nařízení a zákony, se kterými jsem sám nesouhlasil a pokládal je za nesmyslné. Jestliže se vztek, který Elroyovi pociťovali vůči systému, obrátil proti daňovému poradci, který je nutil se smířit se skutečností, nemohl se člověk vlastně divit. Já ale pochyboval, že by Elroy starší šel tak daleko, aby se uchýlil k fyzickému násilí. Jestliže mně nadával darebáků a kurev, zdaleka to ještě neznamenalo, že by mě mohl dát zavřít.

Přišla Debbie, rozčilená, s náručí plnou spisů.

„Venku čeká nějaká paní a trvá na tom, že s vámi chce hovořit. Není objednaná a pan King výslovně nařídil, že vás dnes nikdo nemá obtěžovat. Jenže ona nechce odejít…“

Výše zmíněná paní vcházela právě do dveří, Debbii v patách. Dáma středního věku, vysoká, hubená, se samozřejmým chováním.

Vstal jsem, usmál se a potřásl si rukou s Hilary Margaretou Pinlockovou.

„To je v pořádku, Debbie, děkuji,“ řekl jsem. „Prosím,“ pokrčila rameny, položila spisy na stůl a odešla. „Jak se vám daří? Sedněte si, prosím.“

Margareta Pinlocková se usadila v křesle pro klienty a přehodila nohu přes nohu.

„Vypadáte polomrtvý,“ prohlásila.

„Poloprázdná láhev musí být současně zpola plná.“

„Takže jste optimista.“

„Většinou ano.“

Měla na sobě hnědošedý tvídový plášť, který v tom nevlídném dubnovém počasí vypadal ještě šedivěji. Brýle jí sice zmenšovaly oči, ale nezastřely jiskru, kterou v nich měla. Rty si nalíčila korálově růžovou rtěnkou.

„Přišla jsem vám něco říct, vlastně jsem vám toho přišla říct hodně.“

„Je to dobré nebo špatné?“

„Jsou to fakta.“

„Nejste v jiném stavu?“

Tvářila se pobaveně. „To přece ještě nemůžu vědět.“

„Dala byste si sherry?“

„Ráda.“

Vstal jsem, vytáhl láhev a dvě skleničky z jedné registratury a nalil nám oběma. Slečně Pinlockové jsem podal řádnou dávku.

„Vrátila jsem se domů až včera,“ řekla. „O vašem druhém únosu jsem se dozvěděla v letadle na zpáteční cestě. Měli tam noviny. Večer jsem potom slyšela ve zprávách, že už vás našli a že jste v pořádku. Rozhodla jsem se, že se raději vypravím za vámi, než abych šla s informacemi, které jsem získala, na policii.“

„S jakými informacemi?“ zeptal jsem se. „Já myslel, že jste se chtěla vrátit už minulou sobotu.“

Důstojně upíjela sherry.

„Ano, to jsem chtěla. Ale nakonec jsem se tam zdržela, kvůli vám. Stálo mě to celé jmění.“ Zadívala se na mne přes okraj skleničky. „Bylo mně líto, když jsem se dočetla, že vás zase chytili. Viděla jsem na vás… jak se té možnosti hrozíte.“

„Hm,“ zamumlal jsem nevesele.

„Mám pro vás informace o té lodi.“

Málem jsem svou skleničku převrhl.

Usmála se. „Lépe řečeno, mám pro vás informace o tom muži, o muži, který vás honil v nafukovacím člunu.“

„Jak jste je získala?“

„Když jste odjel, najala jsem si auto a objela všechny přístavy na Menorce, kde jsem slyšela, že kotví jachty. Nejbližší vhodný přístav od Caly St. Galdana byla Ciudadela, tak jsem myslela, že tam asi nejspíš zajeli, když vás nemohli najít. Jenže než jsem se tam dostala, byli už zase pryč.“ Upila sherry. „Ptala jsem se nějakých Angličanů, kteří tam také byli s jachtou, a ti mi řekli, že tam předešlý večer byli nějací krajané s větší lodí a že zaslechli, jak se baví o tom, budou-li mít příznivý vítr při plavbě na Palmu. Poprosila jsem ty lidi, aby mi popsali, jak vypadal kapitán té lodi. Řekli, že to pravý kapitán asi nebyl, že tak nevypadal, ale že viděli nějakého velice rozčileného mladíka.“ Na chvíli se odmlčela, uvažovala a pak vyprávěla dál. „Všechny lodi v Ciudadele byly u přístavní zdi uvázané zádí ke břehu, těsně vedle sebe, člověk z nich mohl seskočit ze zádě rovnou na pevninu.“

„Je mi to jasné.“

„Tak jsem prostě prošla celým přístavem a všude jsem se přeptala. Byli tam Španělé, Němci, Francouzi, Švédové… všechny možné pronárody. Ale Angličané si všimli jiných Angličanů právě proto, že to byli krajani, rozumíte, jak to myslím?“

„Jistě.“

„Taky si jich všimli, protože měli největší jachtu ze všech, které v tu dobu právě v přístavu byly.“ Odmlčela se. „Takže místo, abych v sobotu odjela domů, vypravila jsem se do Palmy.“

„Palma je veliká.“

Přikývla. „Také mi to všechno trvalo tři dny. Ale zjistila jsem o tom mladíkovi kde co, včetně toho, jak se jmenuje.“

„Nešla byste se mnou na oběd?“ zeptal jsem se.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024