15
Jossie odjela do Londýna na nějaký večírek, a já opatrně zajel k nejbližší veřejné telefonní budce, měl jsem dobře v paměti neplánované cesty, na které jsem se po minulých dostizích nedobrovolně vydal. Nezdálo se, že by mě někdo sledoval.
Hilary Margareta Pinlocková zdvihla telefon po dvacátém zazvonění, když už jsem se chystal, že to vzdám. Celá udýchaná vysvětlovala, že právě vkročila do bytu, byla prý na tenise.
„Máte dnes večer nějaký program?“ zeptal jsem se.
„Nic zvláštního.“
„Mohl bych za vámi přijet?“
„Jistě,“ zaváhala. „Co potřebujete? Potřebujete se najíst nebo chcete nocleh?“
„Potřebuji, abyste mne vyslechla. Něco k jídlu bych si také rád vzal, třeba fazole. Nocleh nepotřebuju.“
„Dobře. Kde jste teď? Víte, kudy se sem dostat?“ zeptala se klidně.
Jasně a srozumitelně mi popsala cestu, takže za pouhých čtyřicet minut jsem už zastavil před velikým edvardiánským domem ve vilové čtvrti na okraji vzkvétajícího surreyského města. Ukázalo se, že Hilary patří přízemní byt, dva veliké pokoje s vysokými stropy, moderní kuchyně, prostorná, jednoduchá koupelna a starobylá veranda, plná zelených rostlin, s bambusovými křesly a velkými dveřmi, které vedly na zašlé schodiště do nepěstěné zahrady.
Byt byl dokonale uklizený a uspořádaný, pohodlný, ale bez originality. Bytelná křesla měla tmavé potahy, těžké závěsy z dobrého sametu byly smutné, hnědozelené, a koberec měl také nevýrazný béžově olivový vzorek. Byl to domov vážné intelektuálky bez jakéhokoliv uměleckého vzletu. Napadlo mě, jak často se asi odváží vyrazit v tom rudém plášti, který jí musel připadat cizí.
Sedli jsme si do bambusových křesel na verandě, kam ještě dopadaly šikmé paprsky večerního slunce a obklopovaly nás zeleným světlem. Popíjeli jsme sherry mezi palmami, gumovníky a květináči s monsterou deliciosou.
„Mně nevadí kytky zalévat,“ vysvětlovala Hilary, „já jen nesnáším zahradničení. O zahradu se správně mají starat ti lidé, co bydlí nahoře, jenže se nestarají.“ Zhnuseně ukázala ven na rozcuchané keře, nepěstěné růže, zarostlé cestičky a hnědavé stonky uschlé, staré, neposekané trávy.
„Pořád lepší, než se dívat na beton,“ poznamenal jsem.
„Poslyšte, já vás budu dávat za příklad našim dětem,“ řekla s úsměvem.
„Jak to?“
„Protože když je vám zle, snášíte to jak nejlíp umíte a děkujete pánubohu za to, že to není ještě horší.“
To mě překvapilo. Začal jsem protestovat. „Možná, ale co jiného by měl člověk podle vás dělat?“
„Mohl byste brečet a volat o pomoc.“
„O zahradníka?“
„Víte dobře, jak to myslím.“
„S uměním snášet zlé je to podobné jako s daněmi. Je sice veliká pitomost platit víc, než je třeba, ale jsou situace, kdy se tomu člověk nevyhne.“
„I za takové situace máte na vybranou, můžete naříkat nebo trpět s úsměvem.“
Klidně popíjela sherry. Pak mě vyzvala, abych jí vyprávěl, proč jsem vlastně přijel.
„Byl bych rád, kdybych si u vás mohl uložit jeden malý balíček.“
„Samozřejmě.“
„Pak bych byl také rád, kdybyste vyslechla jedno poměrně delší povídání. Totiž… byl bych rád, kdyby někdo věděl…“ zarazil jsem se na chvilku.
„Pro případ, že byste se zase ztratil?“ řekla suše.
Byl jsem jí vděčný, že bere záležitost tak věcně.
„Ano.“ Pak jsem jí vyprávěl o tom, jak jsem se setkal s Vivianem Iversonem na dostizích a jak jsme spolu mluvili o pojištění, o kamenech dopadajících na hlavu a o bumerangu. „Takže já bych byl rád, kdybyste se postarala o to, aby se ten kámen opravdu vrátil jako bumerang.“
„Můžete se spolehnout, že do toho vložím dostatek síly.“
„To vím. Přinesl jsem vám zalepenou obálku s fotokopiemi různých dokladů, mám ji ve voze.“
„Tak pro to skočte.“
Vyběhl jsem ven na ulici a vytáhl z kufru tlustou obálku. Ze zvyku jsem se podíval za sedadla, a rozhlédl se po klidné ulici. Nikdo se nikde neskrýval, nikdo mě nehlídal, aspoň jsem nikoho neviděl. Tím, že mě ze závodiště nikdo nesledoval, jsem si byl jistý.
Že prý budu celý život všude vidět strašidla…
Odnesl jsem obálku dovnitř a odevzdal ji Hilary. Dal jsem jí také vše…
