Nervy (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

8

Má sebejistota nebyla vůbec oprávněná. Série úspěchů, jíž jsem byl obdařen jakoby švihnutím kouzelného proutku, skončila fiaskem, a Dunstable byl vlastně jenom okrajem závratného víru. V dalších dvou týdnech jsem jel sedmnáct koní. Patnáct jich skončilo na konci pole a pouze ve dvou případech se takový výsledek dal právem očekávat.

Vůbec jsem to nemohl pochopit. Pokud jsem věděl, nezměnil jsem ani trochu svůj jezdecký styl, a že by všichni mí koně mohli současně ztratit formu, bylo k nevíře. Začal jsem si s tím dělat starosti, jenže mi to ani za mák nepomohlo; jen jsem cítil, jak se mi s každým neúspěšným a trapným dnem víc a víc vytrácí sebedůvěra.

Z koní, na kterých jsem jezdil, jsem si oblíbil hlavně jednu bělku, protože rychle reagovala; často jakoby už zlomek vteřiny předtím, než jsem ji pobídl, věděla, co mám v úmyslu, takže jsem měl pocit, že snad odhadla situaci stejně rychle jako já a už sama od sebe z ní vyvodila důsledky. Byla to mírná klisna s jemnou hubou a skvěle skákala. Měl jsem rád i jejího majitele, bodrého podsaditého statkáře s výrazným norfolkským přízvukem, a když jsme se na ni dívali, jak ji před dostihem v padoku vodí dokola, politoval mě kvůli mé smůle a řekl: „Nic si z toho nedělej, chlapče. Ta kobyla to napraví! Ta tě nenechá ve štychu. Žádný strachy, s tou ti to vyjde.“

Šel jsem na start s úsměvem, neboť i já jsem věřil, že mi to s ní vyjde. Jenže tenhle týden jako by to snad byl jiný kůň. Stejná barva, stejná postava, stejně krásná hlava. Ale vůbec žádný elán.

Když jsem se s ní vrátil, bodrý statkář se tvářil už méně bodře a spíše zamyšleně.

„Ještě nikdy nedoběhla poslední, chlapče,“ prohlásil vyčítavě.

Prohlédli jsme ji, ale pokud se dalo vidět, bylo s ní všechno v pořádku, a dokonce ani příliš nefoukala.

„Třeba bych jí mohl dát vyšetřit srdce,“ řekl statkář váhavě. „Určitě jsi pro ni udělal všechno, co se dalo, chlapče?“

„Ano,“ přitakal jsem. „Jenže dneska neměla vůbec žádný elán.“

Statkář zavrtěl zkormouceně a nechápavě hlavou.

Jeden z koní, které jsem jel, patřil vytáhlé ženské s ostrými rysy, která toho o dostihovém sportu věděla hodně a břídily v lásce neměla. Když jsem jejího nového mimořádně drahého valacha teprve těsně před cílovým sloupkem vytáhl z posledního místa na předposlední, pustila se do mě tím svým nabroušeným jazykem jaksepatří. „Jistě si uvědomujete,“ láteřila zvučným, tvrdým hlasem, jemuž bezostyšně naslouchala početná skupina diváků, „že se vám za posledních pět minut podařilo srazit cenu mého koně na polovinu a zesměšnit mě před celým světem. Zaplatila jsem za něj hotové jmění!“

Omluvil jsem se. Nadhodil jsem, že ten její kůň třeba potřebuje ještě trochu času.

„Času?“ opakovala zlostně. „Na co? Abyste se probudil? Mluvíte, jako by za všechno mohl můj úsudek, nikoli váš! Jel jste až moc daleko vzadu za polem! Od samého začátku jste se měl držet víc vpředu…“ Jak rozhořčené kázání pokračovalo, zahleděl jsem se na jejího lesklého valacha ušlechtilého chovu a v duchu jsem si přiznal, že je nejspíš mnohem lepší, než se projevil.

Jedna středa byla velkým dnem pro desetiletého školáka s jiskrnýma hnědýma očima a spikleneckým úsměvem. Jeho výstřední babička totiž zjistila, že pro majitele dostihových koní není stanovena žádná spodní věková hranice, a darovala Hugovi mohutného steeplera, hnědáka dvakrát tak vysokého, než byl sám. Byla natolik ohleduplná, že hradila náklady spojené s jeho tréninkem.

Z Huga a mě se stali nerozluční přátelé. Hugo věděl, že téměř každé ráno vídám jeho koně v Jamesových stájích, a tak mi posílal drobné balíčky obsahující kostky cukru, které kradl v jídelně své přípravky, a já jsem je svědomitě předával určenému příjemci. Také jsem Hugovi psával a podával mu podrobné informace o tom, jaké ten jeho mohutný miláček dělá pokroky.

Oné středy si Hugo nejen vyprosil den volna ze školy, aby se mohl podívat, jak jeho kůň poběží, ale přivedl s sebou i tři kamarády. Ti čtyři chlapci stáli se mnou a Jamesem v padoku, ale Hugova matka patřila mezi vzácné výjimky, které rády dopřejí svým synům, aby se ze světla ramp těšili sami. Jak jsem šel z vážnice na padok, usmála se na mne do bariéry, před níž stála.

Ti čtyři chlapci byli důležití i rozčilení a já s Jamesem jsme se tím před dostihem obrovsky bavili, protože jsme s nimi jednali vážně a jako muž s mužem, což jim zřejmě lichotilo. Tentokráte, zařekl jsem se, tentokrát pro Huga zvítězím. Musím!

Toho dne však velký hnědák skákal velmi těžkopádně. Po přeskočení téměř každé překážky sehnul hlavu a jednou, aby neudělal přemet, naklonil jsem se mu až k šíji, držel otěže pouze jednou rukou a druhou vyrovnával rovnováhu; jinak bych se nebyl udržel v sedle. Tenhle styl mi ovšem u Jamese žádnou chválu nevynesl, neboť, jak se opovržlivě vyjádřil, „to je styl špatných, utahaných, vystrašených či neschopných amatérů“.

Hugova tvářička byla zrůžovělá, když jsem sesedal, a jeho tři přátelé za ním rozpačitě a zachmuřeně přešlapovali. Zlé na tom ještě bylo, že jejich osobní svědectví znemožní Hugovi, aby svůj neúspěch u ostatních spolužáků mohl nějak přejít.

„Moc mě to mrzí, Hugo,“ řekl jsem zkroušeně, omlouvaje se za všechno – za sebe, za koně, za dostih i za nepřízeň osudu.

Hugo mi odpověděl s vyrovnaností, z níž by si mohl vzít poučení leckterý starší člověk. „Nejspíš měl svůj smolný den,“ prohlásil přívětivě. „A stejně musí být vždycky někdo poslední. Tohle řekl tatínek, když jsem měl nejhorší známku z dějepisu ve třídě.“ S pohledem plným odpuštění se podíval na hnědáka a řekl mi: „Ale stejně si myslím, že to je třída kůň, co vy na to?“

„Ano,“ souhlasil jsem. „Báječná třída!“

„To bychom tedy měli,“ prohlásil Hugo a obrátil se ke svým přátelům. „Půjdeme se teď nasvačit, že?“

Podobných neúspěchů bývá tolik, že si toho celkem nikdo ani nevšimne, ale postupem času jsem postřehl, že lidé se mnou začínají mluvit nějak jinak. Jeden či dva, a zejména pak Corin, mi dávali najevo jakési opovržení. Jiní byli celí nesví, někteří zase plni porozumění, další mě naopak litovali. Kamkoli jsem šel, otáčely se za mnou hlavy, a já jsem téměř hmatatelně cítil, jak se mi v patách vzdouvá příboj pomluv. Nevěděl jsem ovšem přesně, co vlastně povídají, a tak jsem se jednou zeptal Brebty.

„Vůbec si jich nevšímej,“ poradil mi. „Jen co několikrát zvítězíš, zase ti budou dávat vavřínové věnce a zapřou všechno, co teďka melou. Teďka ti prostě nepřeje štěstí, kamaráde, to je všechno.“ A víc jsem z něho nedostal.

Jednoho čtvrtečního večera mi James zatelefonoval do mého podnájmu a pozval mě k sobě domů. Šel jsem k němu tmou s trochou úzkosti v srdci, zda mě i on, tak jako ti dva jiní trenéři toho dne, hodlá počastovat nějakou výmluvou, aby mohl své koně obsadit někým jiným. Zazlívat jsem mu to nemohl. V další spolupráci s žokejem, který je úplně na dně, mu přece klidně mohou zabránit sami majitelé koní!

James mě pozval do kanceláře, obdélníkové místnosti, do níž se vcházelo ze dvora, kde byly stáje. Na stěnách kanceláře bylo plno fotek z dostihů, stály tam poličky s knihami, registratury a na dlouhé řadě věšáků visely různé dresy. Před oknem, vedoucím na dvůr, stál velký stahovací psací stůl. V místnosti byla tři křesla s prasklými pery, potažená vyrudlým kartounem, na podlaze ležel zašlý turecký koberec a v krbu hořelo do ruda rozžhavené uhlí. Za poslední tři měsíce jsem tu strávil pěknou řádku hodin v rozhovorech o odvedených výkonech a o plánech do budoucna. James už na mne čekal a poodstoupil, aby mi dal přednost. Vešel za mnou, zavřel dveře a přes důvěrně známý pokoj na mne upřel téměř útočný pohled.

„Tak se mi doneslo,“ spustil bez úvodu, „že jsi ztratil srdce!“

V místnosti panovalo naprosté ticho. Jen oheň slabě praskal. V blízkém stání dupl kůň kopytem na zem. Zíral jsem na Jamese a ten zase vážně zíral na mne.

Neodpověděl jsem. Mlčení se protahovalo. Vůbec jsem nebyl překvapený. Uhodl jsem, co se o mně povídá, už když mi to Brebta odmítl říci.

„Nikdo nemůže za to, jestli ztratil srdce,“ prohlásil James jakoby na omluvu. „Jenže trenér už nemůže angažovat žokeje, kterého to potrefilo.“ Stále jsem mlčel.

James několik vteřin čekal a pak pokračoval. „Celou dobu projevuješ klasické příznaky. Couráš se na konci pole skoro poslední, putuješ koně ze zcela nejasných důvodů, nikdy necváláš tak rychle, abys šel s koňmi, a držíš otěže jen jednou rukou. Prostě se vyhýbáš jakémukoli riziku, jinak to nazvat nemůžu!“

Bylo mi, jako by mě někdo praštil.

„Před několika týdny jsem ti slíbil,“ pokračoval James, „že jestli o tobě uslyším nějaké řeči, tak se napřed ujistím o jejich pravdivosti, než jim uvěřím. Vzpomínáš si?“ Přikývl jsem.

„Ty řeči o tobě jsem slyšel minulou sobotu,“ pokračoval. „Několik lidí mi vyslovilo politování nad tím, že mému jezdci selhaly nervy. Neuvěřil jsem tomu. Jenže od té doby jsem tě pokaždé pozorně sledoval.“

Tupě jsem čekal, až sekera dopadne. V posledním týdnu jsem pět dostihů ze sedmi doběhl jako poslední. James náhle přešel ke křeslu vedle krbu a těžce do něho dosedl.

Podrážděně mě vyzval: „Sakra, Robe, sedni si. Nestůj tady němý jako solný sloup!“

Posadil jsem se a zahleděl se do ohně. „Čekal jsem, že to popřeš,“ řekl James znaveným hlasem. „Je to tedy pravda?“

„Není,“ pravil jsem.

„Víc mi toho říct nemůžeš? To nestačí. Co se ti stalo? Dlužíš mi vysvětlení“

Dlužil jsem mu mnohem víc než jen vysvětlení. „Nedovedu si to vysvětlit,“ řekl jsem zoufale. „Jako by každý kůň, na kterém jsem v posledních třech týdnech jel, měl nohy z olova. Koně jsou jako vyměnění…, já jsem stejný.“ I mně to však znělo hluše a nevěrohodně.

„Určitě jsi ztratil cit v ruce,“ utrousil pomalu. „Třeba má Ballerton pravdu…“

„Ballerton?“ vyhrkl jsem.

„Odjakživa tvrdí, že nejsi tak dobrý, jak se o tobě prohlašuje, a že jsem ti pomohl příliš rychle nahoru…, že jsem tě najal jako špičkového jezdce, když jsi na to ještě nedorostl. Dneska chodil po závodišti a uštěpačně roztrušoval: »Však jsem to povídal!« Nedokáže o tom pomlčet, takovou z toho má radost!“

„Strašně mě to mrzí, Jamesi,“ řekl jsem.

„Jsi nemocný, nebo co?“ otázal se Axminster.

„Nejsem,“ odpověděl jsem.

„Povídá se, že jsi celý vystrašený od toho dne, co jsi před třemi týdny spadl – jak jsi omdlel a kůň se na tebe svalil. Jenže jak ses vracel domů, už jsi byl v pořádku, že? Vzpomínám si, žes byl trochu potlučený, ale nepřipadalo mi, že by ses bál znovu spadnout.“

„Na ten pád jsem si už ani nevzpomněl,“ řekl jsem.

„Tak proč. Robe, proč?“

Jenom jsem zavrtěl hlavou. Nevěděl jsem proč.

James vstal, otevřel příborník, kde byly láhve a sklenice, nalil dvě whisky a jednu mi podal.

„Víš, já osobně ještě stále nejsem pevně přesvědčený, že jsi ztratil srdce,“ ujistil mě. „Jen si vzpomenu, jak jsi jel o vánocích Templata – je tomu přece teprve měsíc – a připadá mi to nemožné. Za takovou krátkou dobu se nikdo nemůže takhle zgruntu změnit. Než jsem tě najal, přece jsi běžně jezdil na všech tvrdohlavých a nebezpečných koních, co na nich trenéři nechtěli riskovat zdraví svých nejlepších žokejů. Proto jsem tě poprvé najal, jasně si na to vzpomínám. A všechny ty roky, co jsi strávil bůhvíkde jako honák, anebo ta doba, co jsi pracoval v tom kočovném rodeu…, ty nejsi typ člověka, kterému by najednou a pronic zanic selhaly nervy, zejména když jsi uprostřed přímo fantasticky úspěšné sezóny!“

Usmál jsem se, snad poprvé toho dne, a uvědomil jsem si, jak horoucně si přeji, aby mi nepřestal věřit.

„Je mi, jako bych se potýkal s mlhou,“ řekl jsem. „Dneska jsem dělal všechno, co umím, aby koně běželi rychleji, ale všichni byli polomrtví. Nebo snad já. Nevím…, je to zatraceně odporná situace.“

„To tedy je,“ souhlasil James sklíčeně. „Jistě si umíš představit, co tropí majitelé. Všichni ti bývalí pochybovači začali zase pochybovat. Nemůžu je ničím přesvědčit…, šíří se to jako krach na burze. A ty jsi ta špatná akcie, které se každý zbavuje.“

„S kterými dostihy můžu vůbec ještě počítat?“ zeptal jsem se.

James vzdychl. „Vlastně ani nevím. Můžeš mít všechny Broomovy koně, protože ten se právě plaví po Středozemním moři a ty pověsti k němu dorazí až za nějaký čas. A potom mé dva koně, co poběží příští týden. Jinak nám zatím nezbývá než vyčkávat.“

Jen taktak jsem se přiměl to říct, ale musel jsem to vědět. „A co Template?“ vyhrkl jsem.

James na mne klidně pohlédl. „George Tirrold mi ještě nic nevzkázal,“ řekl. „Řekl bych, že bude souhlasit s mým názorem, že tě nemůže jen tak pustit k vodě, když jsi mu vyhrál tolik dostihů. Navíc se nedá tak lehce strhnout davem – v tom je ostatně naše naděje – a vlastně to byl on, kdo mě první na tebe upozornil. Nedojde-li tedy k něčemu ještě horšímu,“ skončil rozvážně, „můžeš podle mého stále počítat s tím, že od soboty za týden pojedeš v Zimním poháru Templata. Doběhneš-li ovšem i s nim jako poslední, je s tebou amen!“

Vstal jsem a vyprázdnil sklenici whisky. „Tenhle dostih vyhraju,“ prohlásil jsem. „Vyhraju ho. Za každou cenu!“

 

Příštího dne jsme spolu jeli mlčky na závodiště, ale po příjezdu jsem zjistil, že dva z přislíbených tří koní už mí nebyli. Byl jsem doslova vykopnut. Jak mi příslušný trenér stroze vysvětlil, dospěli majitelé koní k názoru, že nemají sebemenší naději na vítězství, pojedu-li ty koně já, jak bylo původně určeno. Moc ho to mrzí a tak dále, řekl, ale nic se nedá dělat.

Stál jsem na tribuně a sledoval oba koně. Běželi dobře; jeden zvítězil, druhý skončil o vlásek jako třetí. Vedle mě stáli ostatní žokejové, trenéři a novináři a já měl co dělat, abych nedával najevo, že vnímám jejich tázavé, postranní pohledy. Jestli chtěli vidět, jak to na mne zapůsobilo, pak to byla jejich věc; stejně jako bylo mou věcí, jestli jsem chtěl před nimi skrýt pochopitelné roztrpčení nad oběma výsledky.

Byl jsem pevně rozhodnutý, že na Jamesově koni ve čtvrtém dostihu zvítězím. V plné formě to byl ten kůň schopen dokázat a já jsem věděl, že je spolehlivý skokan a ve finiši chtivý a bojovný.

Doběhli jsme poslední.

Po celý dostih jsem měl co dělat, abych neztratil kontakt s polem ostatních závodníků. Nakonec pomalým cvalem minul cílový sloupek, hlavu znaveně svěšenou – a hlavu jsem měl svěšenou i já, z porážky a potupy. Bylo mi nanic.

Musel jsem se přemoci, abych se vůbec vrátil a čelil tomu, s čím jsem nevyhnutelně musel počítat. Raději bych byl plnou rychlostí najel se svým minicooperem na pořádně odolný strom.

Pihovatý stájník, který mého koně ošetřoval, se na mne ani nepodíval, když ode mne v padoku převzal otěže.

Jindy mě zdravil s rozzářeným úsměvem. Sklouzl jsem na zem.

Majitel a James na mne upírali bezvýrazné tváře. Všichni jsme mlčeli. Nebylo tu co říci. Nakonec majitel pokrčil bez jediného slůvka rameny, obrátil se na podpatku a odkráčel.

Sundal jsem sedlo z koně a stájník zvíře odvedl.

„Takhle to už dál jít nemůže. Robe,“ řekl James.

Uvědomoval jsem si to.

„Je mi líto, opravdu mi to je líto,“ řekl James, „ale na zítra si pro své koně musím sehnat někoho jiného.“

Přikývl jsem.

Zpytavě se na mne podíval a poprvé se mu v pohledu smísily podiv a nejistota se soucitem. Tohle už se nedalo vydržet.

„Dnes večer po dostizích se nejspíš vrátím do Kensingtonu,“ oznámil jsem mu jakžtakž vyrovnaným hlasem. „Nepojedu s tebou.“

„Dobře,“ odpověděl a zřejmě se mu ulevilo, že ho nečeká trapná cesta domů. „Opravdu mi to je líto. Robe.“

„Ano, to vím,“ řekl jsem.

Odnesl jsem sedlo zpět do vážnice a v zádech jsem cítil pohledy, které mě provázely. Jen jsem vešel do šatny, všechno zmlklo a rozlehlo se rozpačité ticho. Přistoupil jsem ke svému věšáku, položil sedlo na lavici a začal si svlékat dres. Rozhlédl jsem se po kruhu tváří, obrácených ke mně; na některých jsem četl údiv, na jiných nevraživost, na dalších sympatie a najedno či dvou potěšení. Nikde ovšem opovržení, něco takového přenechávali lidem, kteří nejezdí na koních, lidem, kteří nevědí, jak obrovská může žokejovi připadat velká proutěná překážka, sedí-li na špatném koni. Všichni v šatně si přespříliš jasně uvědomovali, že „hle, odsouzenec k smrti právě přichází“, než aby mnou pohrdali.

Za chvíli se znovu rozhovořili, na mne se však obraceli jen zřídka. Zřejmě nevěděli, co říct. Nevěděl jsem to ostatně ani já.-.

Nepokládal jsem se ani za méně, ani za více statečného, než jsem byl po celý svůj dosavadní život. Je přece nemožné, přesvědčoval jsem zmateně v duchu sám sebe, aby se někdo podvědomě bál, proto nenasazoval kůži, a přesto byl přitom přesvědčený, že je stejně jako kdykoli předtím ochoten podstoupit jakékoli riziko. Před třemi týdny bych se takové myšlence byl vysmál. Zůstávalo však otřesným faktem, že ani jeden z těch dvaceti osmi koní, co jsem na nich jel po onom pádu, kdy jsem omdlel, nepodal sebemenší výkon. Trénovali je různí trenéři a patřili různým majitelům; jediné, co měli společného, jsem byl já. Bylo jich přespříliš mnoho, než aby to mohla být náhoda; zejména proto, že koně, které mě nenechali jet, odvedli dobrý výkon.

V hlavě mi vířila směs bezvýchodných myšlenek a marných kalkulací a měl jsem pocit, že se na mne zřítilo nebe. Převlékl jsem se do civilu, přejel si vlasy kartáčem a při pohledu do zrcadla jsem k svému údivu shledal, že vypadám stejně jako obvykle.

Vyšel jsem až na schůdky před vážnicí a ještě jsem zaslechl, jak se tam vzápětí po mém odchodu zase vesele rozezvučel šum hlasů, utlumený předtím mou přítomností. Ani venku se nikomu zřejmě moc nechtělo pustit se do řeči se mnou; totiž nikomu kromě hubeného zapšklého mrňouse, který, jak jsem věděl, pracoval pro jakýsi celkem bezvýznamný sportovní časopis.

Stál s Johnem Ballertonem, sotva mě však spatřil, zamířil přímo ke mně.

„Helemese, Finn,“ řekl, vytáhl z kapsy notýsek a tužku a upřel na mě úlisný, škodolibý úsměv. „Můžete mi dát seznam koní, které pojedete zítra? A příští týden?“

Pohlédl jsem přes padok na Ballertona. Na masité tváři mu zářil vítězný úsměšek. Málem jsem vybuchl, ovládl jsem se však a přívětivě sdělil novináři: „Zeptejte se pana Axminstera.“

Mužík se zatvářil zklamaně, netušil však, že jen o vlas unikl možnosti pocítit mou pěst na obličeji. Měl jsem alespoň tolik rozumu, že jsem si uvědomil, jak zhoubné by pro mne bylo dát takto průchod svým pocitům.

Odcházel jsem od něho a třásl se vztekem; jenže dnešek se mnou ještě neskoncoval. Corin mi úmyslně zkřížil cestu, zarazil mě a řekl: „Tohleto jsi jistě už četl, že?“ A podával mi výtisk časopisu, pro který ten úlisný mrňous psal.

„Ne,“ odpověděl jsem. „A ani nechci!“

Corin se škodolibě pousmál. „Podle mého bys je měl zažalovat. Všichni si to myslí. Až si to přečteš, poznáš, že je budeš muset zažalovat. Nemůžeš to přejít, jinak si každý bude myslet…“

„Každý ať si sakra myslí, co chce,“ osopil jsem se na něho a pokusil se jít dál.

„Přečti si to!“ naléhal Corin a vrazil mi časopis před oči. „Všichni to už četli.“

Stačilo mrknout a už jsem viděl titulek. Přímo bil do očí. Výrazným typem písma hlásal: „ZTRATIL SRDCE.“

Ač jsem se tomu bránil, přece jen jsem začal číst.

„Kuráž, neboli jak my turfmani říkáme srdce, je – podle toho, jak se to vezme – buď strach, překonaný vypětím vůle, či úplný nedostatek představivosti. Je-li člověk překážkovým jezdcem, pak nezáleží na tom, kterou z těch kuráží má, jen když má alespoň jednu.

Lze vůbec porozumět tomu, proč jeden člověk je odvážný a druhý není? Nebo proč někdo dokáže být jednou odvážný a podruhé zase zbabělý? Proč jednomu selžou nervy a druhému ne? Třeba je to všechno pouhá záležitost hormonů. Třeba takový úder do hlavy dokáže zničit skladbu, která způsobuje odvahu. Kdo to ví? Kdo to ví?

Jak tragický je pohled na překážkového jezdce, který ztratil srdce; tohle si ostatně nedávno jistě uvědomil každý dostihový návštěvník. Lze pochopitelně pociťovat sympatie k člověku, v jehož silách není odstranit stav, v němž se octl, současně se ovšem musíme ptát sami sebe, zda si počíná správně, že se i nadále snaží shánět koně do dostihů a závodit.

Obecenstvo má za své peníze právo na řádný dostih. Jestli mu ho žokej ze strachu před poraněním nedokáže poskytnout, pak pobírá odměny neprávem.

Podobný stav je ovšem pouze otázkou času, protože majitele koni i trenéři přestanou takového člověka najímat, tím ho donutí k odchodu z aktivního dostihového sportu a zachraňují tak sázející veřejnost před dalším vyhazováním peněz. A to je správné!“ Vrátil jsem časopis Corinovi a pokusil se uvolnit křečovitě sevřené čelisti.

„Nemůžu je zažalovat,“ řekl jsem. „Neuvádějí mé jméno.“ Corin se nezatvářil překvapeně a já jsem si rázem uvědomil, že už to stejně věděl. Chtěl si pouze dopřát potěšení pozorovat mě, jak čtu, a z očí se mu ještě ani nevytratil zbytek hnusného úsměšku.

„Co jsem ti vlastně kdy udělal, Corine,“ zeptal jsem se ho, „že máš na mě takovou pifku?“

Zarazilo ho to a nejistě odpověděl: „Eh… nic…“

„Pak je mi tě líto,“ pravil jsem s nehybnou tváří. „Je mi tě líto kvůli té tvé hnusné, podlé, zbabělé dušičce…“

„Zbabělé!“ vybuchl dotčeně a zrudl. „Jakým právem se zrovna ty opovažuješ nazvat někoho zbabělcem. To je tedy k smíchu, opravdu! Jen počkej, až se to tady rozkřikne. Jen počkej, až jim řeknu, jak…“

Já jsem však nepočkal. Už jsem toho měl až po krk. Vrátil jsem se do Kensingtonu tak hluboce a zle sklíčený, jak snad už doufám v životě nikdy nebudu.

V bytě nebyl nikdo a výjimečně byl bezvadně uklizený. Usoudil jsem, že rodina odcestovala. Kuchyň můj předpoklad dotvrdila. V ledničce nebylo ani mléko, ani žádné jiné jídlo, na misce nebylo ovoce, místo vyhrazené pro chléb zelo prázdnotou.

Vrátil jsem se do ztichlého obývacího pokoje, z příborníku jsem vytáhl téměř plnou láhev whisky a natáhl se na pohovku. Otevřel jsem láhev a vypil dva plné doušky. Nezředěná lihovina se mi zahryzla do patra a sežehla mě až dolů do prázdného žaludku. Láhev jsem zase zazátkoval a postavil ji vedle sebe na podlahu. Nemá přece smysl se opít, řekl jsem si; ráno bych se cítil ještě hůř. Mohl bych sice zůstat namazaný pár dní, ale nakonec by mi to stejně nijak neprospělo. Nic by mi neprospělo. Se vším je konec. Všechno se zhatilo, všechno je v prachu.

Strávil jsem dlouhý čas tím, že jsem se díval na své ruce. Ruce. Jejich cit pro koně mi poskytoval živobytí od té doby, co jsem dospěl. Vypadaly stejně jako jindy. Jsou stejné, přesvědčoval jsem zoufale sebe sama. Nervy a svaly, síla a jemnost, nic se nezměnilo. Vyvracela to však vzpomínka na těch osmadvacet koní, které jsem jel; že by byly těžké, neohrabané a bez citu?

Neovládal jsem žádné jiné řemeslo než jízdu na koni, a nikdy jsem ani nic jiného nechtěl umět. Na koni jsem se cítil víc než celý, cítil jsem se zvětšený. Čtyři další údy a druhý mozek. Víc rychlosti, víc síly, víc odvahy… při tomto slovu jsem sebou škubl… a rychlejší reakce. Sedlo bylo pro mne jako moře pro rybu, přirozené a samozřejmé. Domov. A závodní sedlo? Nadechl jsem se a zamrazilo mě. Na závodní sedlo nestačím, pomyslil jsem smutně.

Ono totiž nestačilo chtít závodit stejně dobře jako každý druhý; bylo třeba mít rovněž i talent a výdrž. Já jsem se však náhle octl tváří v tvář přesvědčení, že jsem nebyl a nikdy nebudu natolik schopný, abych si dokázal udržet postavení, které jsem už měl na dosah ruky. Domníval jsem se, že se dokážu chopit oné fantastické příležitosti, která mi byla poskytnuta. Avšak kaše, kterou jsem si místo toho navařil, a ten ubohý, potupný ústup od samého pomezí úspěchu trhaly na cucky všechno, co jsem o sobě věděl či čemu věřil.

Zdvihl jsem z podlahy láhev whisky a přitiskl si ji k hrudi. Byla to má jediná společnost a nabízela mi alespoň spánek. Ale zvyk je asi opravdu železná košile: tiskl jsem láhev k hrudi, jako když se topící drží záchranné vesty, a věděl jsem, že podruhé už zátku nevytáhnu. Zatím ještě ne. Rozhodně ne tuhle noc.

A jak tedy pokračovat? Mohl bych se příští týden vrátit a jet jednoho nebo dva z Jamesových koní, pokud by mi je ještě nechal, a třeba i Templata v Zimním poháru. Jenže já jsem už ani nečekal, ani nedoufal, že mi to půjde, a při představě, že bych se vrátil na závodiště a musel tam znovu čelit všem těm pohledům a urážkám, se mi sevřelo srdce. Snad by opravdu bylo lepší začít nový život, a to okamžitě. Jenže co bych v tom novém životě měl dělat?

Už by to nemohl být ten dřívější život. Být honákem mi snad mohlo vyhovovat ve dvaceti, jenže něco takového bych už nechtěl dělat ani ve třiceti, ani ve čtyřiceti, ani v padesáti. A ať už bych dělal cokoli, neustále bych s sebou vláčel vědomí, že jsem zcela neuspěl v tom, oč jsem se co nejusilovněji snažil.

Po delším čase jsem vstal a uložil láhev zpět do příborníku. Uplynulo již dobrých šestadvacet hodin od doby, kdy jsem naposledy jedl, a vzdor všemu se už můj žaludek začal obvyklým způsobem svírat. Při druhé prohlídce jsem v kuchyni přece jen našel několik lahůdkových konzerv s hlemýždi, se sýrovými tyčinkami a marrons glacés. Vyšel jsem proto z domu a bloumal ulicemi, dokud jsem nenašel slušně vypadající hospodu, kde mě určitě nikdo neznal ani od vidění. Nechtělo se mi, aby mě někdo nutil k hovoru.

Objednal jsem si sendviče se šunkou a sklenici piva, avšak když mi to donesli, uvízl mi tlustý čerstvý bílý chléb bez chuti v ústech a hltan mi zůstával křečovitě sevřený a bránil se všem pokusům polykat. Takhle to přece nemůže jít dál, pomyslil jsem si. Musím jíst. Jestli se nemůžu opít a nemůžu mít Joannu a nemůžu… a nemůžu už ani být žokejem, pak snad alespoň můžu jíst, kolik se mi zachce, aniž bych si dělal starosti, že ztloustnu o nějaké to kilo. Jenže po deseti minutách snažení jsem do sebe vpravil pouze dvě sousta a další už jsem nezvládl.

Po celý večer jsem si ani neuvědomoval, že je vlastně pátek, a ani jsem nepostřehl, že už se blíží devátá. Ale zrovna když jsem odstrčil sendviče a zahleděl se na pivo se začínajícím pocitem nevolnosti, zapnul někdo naplno zvuk televizoru, stojícího na protilehlém konci výčepního pultu, a úvodní takty Klusajícího majora náhle přehlušily cinkot sklenic a šum hlasů. Početný hlouček fanoušků, kteří se usadili s plnými půllitry před přístrojem, utišoval svým pssst okolí a ve chvíli, kdy se na obrazovce zhmotnila Kemp-Lorova vzhledná tvář, bralo ho už na vědomí víceméně vnímavé obecenstvo. Můj malý stolek stál tak daleko od dveří, že jsem zůstal sedět spíše proto, abych se nemusel při odchodu prodírat roztaženým ztichlým davem, než že bych nějak vědomě toužil sledovat pořad.

„Dobrý večer,“ pozdravil Maurice s obvyklým okouzlujícím úsměvem na tváři. „Dnes večer si pohovoříme o handicapech, a proto jsem vám sem přivedl dva dobře informované odborníky, kteří posuzují váhy a míry ze zcela opačných hledisek. Prvním je Charles Jenkinson, který je už řadu let úředním handicaperem.“ Na obrazovce se na okamžik objevila •Jenkinsonova sebevědomá tvář. „A druhým je všeobecně známý trenér Corin Kellar.“

Corinův podlouhlý obličej zářil uspokojením. O dnešku snad člověk bude muset slyšet věčně, pomyslel jsem si; vzápětí mě však bolestně šlehlo vědomí, že já tam stejně nebudu, abych z toho něco slyšel!

„Pan Jenkinson vysvětlí,“ řekl Maurice, „jak se stanoví handicap. A pan Kellar vám poví, co dělá, aby zabránil porážce svých koní kvůli vysoké váze. Zápas mezi handicapery a trenéry je urputný, přestože se vede džentlmentsky a většinou ve vzájemné shodě, a dnes se vám možná podaří zachytit odraz tohoto neutuchajícího boje.“ Mile se usmál. „Handicaper by považoval za vrcholný úspěch, kdyby všichni koně v dostihu minuli cílový sloupek současně vedle sebe – v takzvaném mrtvém doběhu –, neboť jeho snahou je dát každému z koní přesně stejnou šanci. K něčemu takovému ovšem nikdy nedojde, ale handicapeři o tom ve svých slabších chvilkách sní!“ Otočil se, přátelsky se zazubil na své hosty, a když se Jenkinson objevil na obrazovce, člověk přímo viděl, jak se v něm rozlévá sebedůvěra, jen co začal hovořit o své práci.

Na pořad jsem upínal mysl jen napůl, protože jinak jsem byl neustále pohroužený do hluboké beznaděje, a než jsem si vůbec všiml, že už mluví Corin, uplynulo několik okamžiků. Pochopitelně nemohl říci všechno naplno, protože holá pravda by ho obratem připravila o dostihovou licenci. V praxi neměl sebemenší výčitky svědomí, jestliže svým žokejům přikázal, aby odskočili mezi posledními a také tam zůstali, ale v teorii, jak jsem s ironickým zadostiučiněním shledal, se postavil spravedlivě po bok andělů.

„Koně z mé stáje se vždycky snaží zvítězit,“ zalhal bez sebemenšího zaváhání.

„Jistě ovšem netrváte na tom, aby i v závěrečné fázi dostihu byli plně vyjíždění, když už nemají žádnou šanci,“ poznamenal Maurice odůvodněně.

„Jen tak plně vyjetí, jak je třeba,“ souhlasil Corin. „K smrti nerad vidím, jestliže žokejové zvolňují tempo příliš brzy, i když je čeká porážka. Právě před nedávnem jsem jednoho jezdce propustil, protože na konci koně plně nevyjel. Mohl doběhnout třetí, kdyby z něho všechno vyždímal…,“ burácel jeho babský, nedůtklivý hlas, a já jsem si vzpomněl na Brebtu, předhozeného rozhodčím jedině proto, že se příliš svědomitě držel Corinových příkazů, a nyní jen horko těžko shánějícího jiné trenéry, kteří by v něj věřili. Vzpomněl jsem si i na Arta, do něhož Corin rýpal, s nímž se hádal a jehož dohnal k smrti; a hluboký odpor, který jsem ke Corinovi Kellarovi už dlouho cítil, se v onom šerém koutku hostince změnil v nenávist.

Maurice ho odvedl zpět k handicapování a nakonec z něho vymáčkl neochotné přiznání, že z hlediska váhy, která by koni měla být v budoucnu přiřčena, by bylo výhodnější, aby zvítězil o jednu délku než o deset. Podle mého názoru by Maurice byl učinil lépe, kdyby si byl našel někoho jiného, aby ukázal, jak napálit handicapera; třeba ovšem ani neznal Corina natolik dobře, aby věděl, že pokrytecky popře na veřejnosti, co řekl v soukromí. Všichni žokejové, kteří pro Kellara jezdili, to už poznali, ale co krve přitom vypotili!

„Člověk je neustále v rukou svých žokejů,“ hlásal právě Corin.

„Jen pokračujte,“ vybídl ho Maurice a naklonil se kupředu. Jak se pohnul, odrazil se mu v očích záblesk jednoho z reflektorů, umístěných ve studiu. Corin řekl: „Člověk se může týdny dřít, aby připravil koně do dostihu, a pak stačí, aby se jeden jezdec dopustil jediné pitomé chyby, a všechna práce byla marná!“

„No, alespoň tím prospěje handicapu,“ vpadl mu Maurice do řeči a zasmál se. Diváci v hostinci se zasmáli také.

„No…,“ souhlasil Corin, vůbec nevyvedený z míry.

„Pokud se ovšem na to díváte takhle,“ pokračoval Maurice, „tak přece jezdce, který z koně nedostane co nejvíc, lze vždycky nahradit jiným. Na důvodu jistě nezáleží, ať už je triviální, jako třeba nějaká chyba, nebo vážnější, jako váhavost v určitém rozhodujícím okamžiku…“

„Když mu třeba chybí kuráž, myslíte?“ řekl Corin rovnou. „Podle mého si něčeho takového všimne handicaper stejně jako všichni ostatní a jistě by to vzal v úvahu. Zrovna teď máme jeden případ…“ Corin zaváhal, ale Maurice se ho ani nepokusil zarazit, a tak odvážněji pokračoval: „Je to případ, kdy všichni koně, které ten jistý žokej jede, cválají vždy až na konci pole. Víte, ten jezdec se totiž bojí, že spadne. No, jistě mi nebudete chtít namluvit, že by se handicaper mohl domnívat, že tihle koně už nejsou tak výkonní, jako bývali předtím. Samozřejmě, že jsou. Kdo za nic nestojí, je ten žokej!“

Cítil jsem, jak mi krev stoupla do hlavy a tam buší. Opřel jsem se lokty o stůl a kousl se do palce. Tvrdě. A rozhovor neúprosně pokračoval.

„Co si o tom myslíte vy, pane Jenkinsone?“ otázal se Maurice.

A handicaper mumlal s rozpačitým výrazem, že „přece jen… hm… by za jistých okolnosti neměl člověk brát v úvahu… eh… náhodný výsledek.“

„Náhodný!“ ozval se Corin. „Třicet dostihů za sebou bych rozhodně nenazval náhodou! To je všechny nevezmete v úvahu?“

„Na to vám odpovědět nemohu,“ protestoval Jenkinson. „Co v takových případech obvykle uděláte?“ otázal se Maurice.

„No… totiž… víte, obvykle nejsou tak vyložené, jako je tenhle. Musím konzultovat s… eh, kolegy, než se rozhodnu. Jenže tohle je něco, o čem tady opravdu debatovat nemohu.“

„A kde jinde snad?“ přesvědčoval ho Maurice. „My všichni přece víme, že před třemi týdny ten chudák spadl a od té doby jezdí… hm… nemožně. Něco takového přece musíte vzít v úvahu, když koně handicapujete.“

Zatímco se kamera zaostřila na Jenkinsona, otálejícího s odpovědi, ozval se Corinův hlas: „Mě tedy zajímá, jak se rozhodnete. Jeden z těch koní byl totiž můj, víte? Ta jeho jízda byla úplný šok! Pro mě už Finn jezdit nebude a nedivil bych se, kdyby už nejezdil ani pro nikoho jiného!“

Jenkinson se ozval celý nesvůj: „Jména bychom tu, myslím, uvádět neměli,“ a Maurice rychle zasáhl slovy: „Ne, opravdu neměli. Souhlasím. Raději ne.“ Ale škoda už byla napáchána.

„Nuže, oběma vám srdečně děkuji, že jste nám dnes večer věnovali svůj čas. Bohužel jsme se už dostali téměř ke konci našeho pořadu…“ A Maurice obratně vklouzl do své poslední minuty drbů a závěrečných vět, jenže já už jsem neposlouchal. On a Corin rukou společnou vtloukli hřeby do rakve, v niž ležely trosky mé krátké kariéry, a při pohledu na ně mě pronikavě rozbolela hlava.

V přeplněném hostinci se znovu rozlehl šum hlasů. Namáhavě jsem vstal a trochu nejistým krokem se ubíral ke dveřím. Hlouček dostihových fanoušků prázdnil půllitry, a jak jsem se kolem nich prodíral, zaslechl jsem útržky jejich rozhovoru.

„Řekl bych, že to trochu přehnal,“ řekl jeden z nich.

„Ani ne,“ namítl druhý. „Zrovna v úterý jsem vsadil na Finna libru a prohrál… Dobře mu tak, podělanci jednomu, však si tohle všechno podle mého jenom zasluhuje!“ Vyklopýtal jsem do ulice, tam jsem zhluboka nabral do plic svěží vzduch a ze všech sil jsem se snažil udržet se vzpřímeně na nohou. Vůbec by přece nemělo smysl si sednout a brečet do kanálu, což by se dalo celkem snadno udělat. Pak jsem vykročil, pomalu se vracel zpátky do temného, prázdného bytu a tam, aniž jsem rozsvítil jedinou lampu, jsem ulehl zcela oblečený na své lůžko.

Světlo dole z ulice matně ozařovalo malý pokoj a okenní rám vrhal na strop lomený, nepravidelný stín. Hlava mě brněla. Vzpomněl jsem si, jak jsem tu takhle ležel už jednou, onoho dne, kdy mi Grantova pěst zmandlovala nos. Vzpomněl jsem si, jak mi ho bylo líto a jak mi bylo líto Arta. Jak jen to bylo snadné! Hlasitě jsem zaúpěl a ten zvuk mě vyděsil.

Z okna dolů na ulici bylo celkem pěkně daleko. Pět poschodí. Dlouhý, rychlý sešup. Přemýšlel jsem o tom.

V bytě pod námi měli bicí hodiny, odbíjející každou čtvrthodinu, a v tichém domě jsem je zřetelně slyšel. Odbily desátou, jedenáctou, dvanáctou, jednu, dvě.

Okno nepřestalo vrhat na strop své nehybné stíny. Vzhlédl jsem k němu. Pět poschodí dolů. Jenže ať už jsem byl na tom sebehůř, tuhle cestu jsem volit nemohl. To nebyla cesta pro mne. Zavřel jsem oči, ani se nehnul a nakonec jsem po dlouhých, zoufalstvím naplněných hodinách upadl do únavného, neklidného spánku.

 

Probudil jsem se za necelé dvě hodiny a uslyšel odbíjet čtyři. Hlava mě přestala bolet a mysl jsem měl jasnou a pročištěnou, jako byla ta hvězdnatá obloha venku: omytá a zářící. Bylo mi, jako bych vyšel z husté mlhy do jasného slunce. Jako chlad po horečce. Jako bych se znovu narodil. Kdesi mezi spánkem a probuzením jsem zjistil, že jsem zase pánem svých smyslů, že se mi navrátila životodárná jistota, že jsem tím, za koho se pokládám, a nikoli tou lidskou troskou, za kterou mě pokládají všichni ostatní.

A jestli tomu tak je, usoudil jsem váhavě, pak přece musí pro mé potíže existovat nějaké jiné vysvětlení. Zbývá mi pouze jedna věc – nalézt je. S nechuti jsem se ohlédl po odpuzujícím zoufalství, do něhož jsem se dal nedávno strhnout, a po dlouhé době jsem konečně zase začal používat svého mozku.

Za půl hodiny mi bylo jasné, že se probudil i můj žaludek a tak silně se domáhá potravy, že se již nedokážu soustředit. Vstal jsem a přinesl z kuchyně plechovky sýrových tyčinek a marrons glacés, nikoli však hlemýždě. Přitom mi jen tak blesklo myslí, jak hladový by člověk asi musel být, aby v pět hodin ráno dokázal tyhle plže sníst studené a bez másla!

Otevřel jsem konzervy a zase si lehl. Přemýšlel jsem a přitom jsem zchroupal všechny sýrové tyčinky a oloupal a sežvýkal polovinu sladkých kaštanů, po nichž člověk přibírá na váze. Můj žaludek se uklidnil jako drak nasycený svou denní pannou a venku bledly hvězdy do sinavého londýnského svítání.

Ráno jsem si vzal k srdci radu, kterou jsem tehdy dal Grantovi, a vyhledal psychiatra.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024