17
Před Kemp-Lorovým příchodem nás čekala ještě spousta práce, a tak jsme vyjeli časně zrána a dorazili k domku před devátou.
Vůz jsem opět ukryl za křoví a předložku spolu s ostatními věcmi jsme zanesli dovnitř. Klisnu jsme zastihli v nejlepším pořádku v její místnosti, kde nás radostně přivítala. Když jsme otevřeli dveře, vrnivě zaržála. Zatímco jsem jí upravoval podestýlku a přinesl trochu čerstvého sena a vodu, připravila se Joanna na umývání předních oken a za chvíli jsem ji slyšel, jak smývá mnoho let starou zašlou špínu a přitom si tiše prozpěvuje.
Kyt kolem nových okenních tabulek pořádně ztvrdl, a když jsem obsloužil klisnu a Joanna odstoupila od oken obdivujíc jejich třpyt, přinesl jsem si lak a dal se do únavného nanášení bledě zeleného nátěru na starý odprýskávající černý lak a nový šedobílý kyt. Joanna mě chvíli pozorovala a pak odešla dovnitř. Předložku položila do předsíňky a pak jsem ji slyšel, jak vtlouká hřebík do zdi přímo proti předním dveřím, aby na něj zavěsila obraz tak, že každému návštěvníku musí hned padnout do oka. A potom, zatímco jsem se zabýval vnějškem oken, věnovala se jejich vnitřní straně, rozstříhala květovaný kreton na příslušné délky a ty přišpendlila tak, že visely jako záclonky.
Když jsme skončili, postavili jsme se k brance proti průčelí domku a obdivovali se své řemeslnické dovednosti. S čerstvě nalakovanými okenními rámy, záclonkami, koberečkem a obrazem, viditelnými pootevřenými dveřmi, vypadal domek opravdu úpravně a útulně.
„Má ten domek nějaké jméno?“ zeptala se Joanna. „Pochybuji. Pokud vím, tak se mu odjakživa říká jen hlídačův domek,“ řekl jsem.
„Měli bychom ho pojmenovat Rosnička,“ navrhla. „Podle vítěze ve Velké liverpoolské?“ zeptal jsem se udiveně. „Ne,“ prohlásila suše. „Podle té masožravé rostliny.“ Objal jsem ji paží kolem pasu. Necukla sebou. „Dáš na sebe pozor, viď?“ řekla.
„Jistě dám,“ ujistil jsem ji. Pohlédl jsem na hodinky. Bylo za dvacet minut jedenáct. „Pojďme raději dovnitř, co kdyby přijel dřív.“
Vešli jsme do domku a sedli si na zbylé seno v přední místnosti, abychom měli branku stále na očích.
Jedna, dvě minuty uplynuly v naprostém tichu. Joanna se zachvěla.
„Není ti moc zima?“ otázal jsem se starostlivě. V noci zase mrzlo a v domku se pochopitelně nedalo zatopit. „Měli jsme s sebou přivézt petrolejová kamínka.“
„To není jenom zimou, to jsou také nervy,“ řekla a opět se zachvěla.
Položil jsem jí paži kolem ramen. Opřela se pohodlně o mne a já ji políbil na tvář. Černýma očima vážně, ostražitě hleděla do mých.
„To není žádný incest,“ prohlásil jsem. Víčka se jí zatřepetala úlekem, ale nepohnula se. „Budiž, naši otcové jsou bratři, ale naše matky nejsou spřízněny ani s nimi, ani mezi sebou.“
Joanna neřekla ani slůvko. Náhle se mě zmocnil pocit, že prohraju-li tentokráte, prohrál jsem navždycky, a žaludek se mi sevřel těžkým, zoufalým chladem.
„Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi nikdo nezakazuje,“ pokračoval jsem pomalu. „Dovolují je zákony a dovoluje je i církev; jistě by tomu tak nebylo, kdyby v tom bylo něco nemorálního. Ale v případě, jako je náš, nevznáší námitky ani lékařská věda. Kdyby existoval nějaký pádný genetický důvod, pro který bychom se neměli vzít, bylo by to něco jiného. Ty však dobře víš, že žádný takový důvod neexistuje.“ Odmlčel jsem se, avšak ona na mne nepřestala vážně hledět a mlčet. Bez valné naděje jsem dodal: „Na mou duši nechápu, proč se tomu tak bráníš.“
„To je instinktivní,“ pravila. „Sama tomu nerozumím. Snad proto, že jsem to odjakživa pokládala za nesprávné… a nemožné.“
Chvíli jsme oba mlčeli.
Pak jsem řekl: „Myslím, že dnes v noci přespím ve svém podnájmu tady dole ve vesnici a zítra ráno si vyjedu s koňmi na trénink. Už jsem tenhle týden moc zameškal…“
Joanna se napřímila a vyprostila se z mého objetí.
„Ne!“ vyhrkla. „Vrať se ke mně do bytu.“
„Nemohu. Já opravdu už dál nemohu,“ řekl jsem.
Joanna vstala, přistoupila k oknu a vyhlížela ven. Minuty plynuly.
Pak se obrátila a opřela se o předprseň zád…
