10
Téhož pondělí pozdě večer mi James ještě zatelefonoval do podnájmu a oznámil mi, že příští čtvrtek budu moci jet v překážkovém dostihu nováčků ve Stratfordu nad Avonou jeho vlastního koně Turniptopa, který již byl do dostihu přihlášený. Začal jsem mu děkovat, avšak on mě přerušil a řekl: „Neprokazuji ti žádnou laskavost. Dobře víš, že ten kůň nezvítězí. Ještě nikdy neskákal přes heky, jenom přes proutěné překážky, a já na tobě nechci nic jiného, než aby ses s ním pěkně proběhl dokola a navykl ho na vyšší překážky. Souhlasíš?“
„Jistě,“ řekl jsem. „Prima.“ A James zavěsil. Vůbec se nezmínil o tom, má-li v úmyslu udělat ten trik s kostkami cukru nebo ne. Byl jsem unavený. Celý dlouhý den jsem strávil tím, že jsem zajel až do Devonu, navštívil tam krásnou vdovu po Artu Marthewsovi, tu ledovou královnu, a vrátil se zpátky. Byla to marná cesta. Z té ženské čišel mráz jako vždy. Vdovství ji obměkčilo zrovna tak málo jako manželství. Plavovlasá, dobře vychovaná a chladná žena mi mé otázky zodpověděla klidně, lhostejně a bez jakéhokoli zájmu. Art byl mrtev teprve čtyři měsíce, leč ona o něm mluvila, jako by si snad ani nepamatovala, jak vypadal. Ne, neví přesně, proč se Art neustále hádal s Corinem. Ne, neví, proč se Art odhodlal k sebevraždě. Ne, Art nevycházel dobře s panem Johnem Ballertonem, ona však neví proč. Ano, Art jednou vystoupil v televizi v Dostihových střípcích. Ne, nedopadlo to pro něj nijak skvěle, prohlásila hlasem zhořklým vzpomínkou na starou křivdu. Z Arta tam udělali úplného hlupáka. Art, jemuž úzkostný smysl pro čest a pořádek vysloužily na závodištích pouze úctu, tam byl předveden jako hašteřivý, zlomyslný hlupák. Ne, nemůže si vzpomenout, jak to vlastně bylo, jenom až příliš dobře si zapamatovala, že to hluboce zapůsobilo na její rodinu a přátele. Zřejmě ji zcela nezakrytě litovali, jak špatně si vybrala manžela.
Já ovšem, jak jsem jí naslouchal, jsem v duchu litoval chudáka mrtvého Arta, jakou si vybral manželku!
Dalšího dne, v úterý, jsem se k Brebtově nelibosti znovu zmocnil minicooperu. Tentokráte jsem zajel směrem k Cheltenhamu a sjel ze státní silnice úzkou, klikatící se okreskou do vesnice v údolí a zabočil k novému úpravnému domku Petra Cloonyho.
Petrova žena mi otevřela dveře a s křečovitým úsměvem mě pozvala dovnitř. Už nevypadala šťastně a dorůžova spokojeně. Byla hubená a vlasy jí padaly zplihle a neupraveně na šíji. Uvnitř domu bylo málem tak chladno jako venku a ona měla na sobě roztrhané kožišinové holínky, tlusté punčochy, teplé šaty a rukavice. Bez rtěnky a bez života v očích byla zcela jiná než ona milující mladá žena, která mi před čtyřmi měsíci poskytla nocleh.
„Pojďte dál,“ vyzvala mě, „jenže Petr tu bohužel není. Někdo ho vzal s sebou do Birminghamu na dostihy.., třeba tam bude moci za někoho zaskočit.“ Ale z hlasu jí nezněla naděje.
„To víte, že zaskočí,“ utěšoval jsem ji. „Petr je přece dobrý žokej.“
„Trenéři si tohle zřejmě nemyslí,“ řekla smutně. „Od té doby, co přišel o pravidelnou práci, jede stěží jeden dostih týdně. A z toho přece nemůžeme žít, jak bychom také mohli? Jestli se poměry brzy nezmění, nechá ‚Petr dostihů a pokusí se o něco jiného. Jenže koně a dostihy jsou jeho jediným zájmem…, bude-li toho muset nechat, zlomí mu to srdce.“
Zavedla mě do obýváku. Byl stejně holý jako tehdy. Pronajatý televizor byl pryč. Na jeho místě stála dětská postýlka, košikářský výrobek na kovovém podstavci. Přistoupil jsem k ní a pohlédl dolů na toho drobečka, na tu malou hromádku pod kupou přikrývek. Spal. Prohodil jsem několik obdivných poznámek o tom, co jsem z něho mohl vidět, a matčin obličej se na okamžik radostně rozzářil.
Trvala na tom, že uvaří čaj, a já musel počkat, až se odbudou obvyklé záporně zodpovězené dotazy na mléko, cukr a keksy, abych se ji mohl zeptat na to, co jsem vlastně chtěl vědět.
„Komu vůbec patřil ten jaguár, co byl tehdy zaklíněný přes okresku a Petr kvůli němu nepřijel včas na dostihy?“ otázal jsem se.
„To nevíme,“ odpověděla. „Bylo to velmi po…
