6
Dvaadvacátého dne po tomto vysíláni si Pip Pankhurst zlomil nohu. Jednoho šedivého mživého listopadového sobotního odpoledne spadl na poslední proutěné překážce druhého dostihu i s koněm, ten se na něj převalil a šampióna tak zřídil, že ho na zbytek dostihové sezóny úplně vyřadil z činnosti.
Ošetřovatelé ze stanoviště u překážky ho do sanitky přemísťovali jen velmi pomalu, protože mu z tenké kožené jezdecké holínky trčel v podivném úhlu ostrý úlomek holenní kosti; a jak mi jeden z nich později pověděl, podařilo se jim Pipa nakonec vyzdvihnout na nosítka jedině proto, že omdlel jako špalek.
Z tribuny jsem viděl jenom vlající bílý praporek, sanitku drkotající přes hrbolatou oranici a plochou, zlověstně nehybnou Pipovu postavu na trávě. Nemluvil bych pravdu, kdybych tvrdil, že jsem scházel dolů do vážnice s nevzrušenou myslí. Ať už byla má lítost nad Pipovým údělem sebeupřímnější, přece jen mi nepatrná naděje, že bych ho mohl v příštím dostihu zastoupit, divoce rozbušila tep.
Šlo o hlavní dostih dne, hlavní dostih týdne, steeplechase na čtyři tisíce osm set metrů s vysokou dotací poskytnutou jednou pivovarskou firmou. Dostih byl dostaveníčkem hezké řádky špičkových koní a na sportovních stránkách denních novin mu byla věnována obšírná pozornost. Pipúv kůň, patřící lordu Tirroldovi, byl vycházející hvězdou Axminsterovy stáje; šlachovitý, šestiletý hnědý valach, na první pohled nic mimořádného, ale inteligentní, rychlý a rváč. Měl všechny vlastnosti světového favorita a nejlepší léta ještě před sebou. Zatím byl stále ještě považovaný za „slibného“. Jmenoval se Template.
Potlačovat naději je beznadějná záležitost. Sotva jsem vešel do vážnice, spatřil jsem Jamese Axminstera, jak mluví s Pipovým důvěrným přítelem, rovněž jedním ze špičkových jezdců. Jezdec zavrtěl hlavou a přes celou místnost jsem mu četl ze rtů: „Ne, nemůžu.“
Axminster se pomalu rozhlédl po jednotlivých obličejích. Stál jsem nehybně a čekal. Postupně otáčel hlavou, až spatřil mě. Upřeně na mne pohlédl, neusmál se a rozvažoval. Pak mu pohled přelétl za mne a upřel ho na někoho nalevo. Rozhodl se a rychle prošel kolem mě.
Co jsem vlastně čekal? Jezdil jsem pro něho teprve čtyři týdny! Tři vítězové. Tucetkrát jsem se neumístil. Před čtrnácti dny jsem se ubytoval v podnájmu ve vesnici blízko jeho stáje a každé ráno jsem trénoval jeho koně; vzdor tomu jsem ještě stále byl nováčkem, neznámým, neúspěšným jezdcem z jednoho televizního pořadu. Zklamaně jsem zamířil ke dveřím šatny.
„Robe,“ zašeptal mi Axminster do ucha. „Lord Tirrold souhlasí, abyste jel jeho koně. Běžte to raději hned říct Pipovu štolbovi; má dres.“
Napůl jsem se k nim obrátil. Oba ti kolohnáti tam stáli vedle sebe, odhadovali mě pohledem a věděli, že mi právě poskytují celoživotní šanci; nebyli si však jisti, jestli na ni stačím.
„Ano, pane,“ řekl jsem a odešel do šatny, a kupodivu jsem načerpal klid z toho, jak jsem se původně domníval, že mě opomenul.
Jel jsem lépe než kdykoli dříve, ale bylo to ovšem nejspíš proto, že Template byl nejlepší kůň, na němž jsem kdy jel. Byl poddajný a tvrdý a jeho závratný skok přes první heku mi vyrazil dech; při druhé jsem s tím už počítal, při třetí jsem jásal a při čtvrté jsem pochopil, že v dostihovém sportu pro mne nastala nová éra.
V padoku mi ani Axminster, ani lord Tirrold nedali instrukce, jak ten dostih mám jet. Měli plnou hlavu starostí o Pipa, kterého krátce předtím navštívili. Pohled na jeho rozdrcenou nohu jimi otřásl a zneklidnil je.
Axminster mě jenom vyzval: „Snažte se co nejvíc, Robe!“ a lord Tirrold s nedostatkem taktu, zcela neobvyklým u muže tak diplomatického, jen smutně prohodil: „A já jsem dnes ráno vsadil na Templata stovku! No, už je asi moc pozdě to zrušit.“ Jen co si však povšiml mé kajícné pobavenosti, dodal: „Promiňte, Robe. Jsem si jist, že si budete počínat výborně.“ Jeho slova však nezněla nijak přesvědčivě.
Protože se pozice koní a rychlost dostihu neustále střídaly a měnily, soustředil jsem se jedině na to, abych Te…
