7
„Potíž je právě v tom, že zrovna teď je úplný nedostatek žokejů,“ prohodil James Axminster
Právě jsme jeli do Sandownu a dohadovali se, koho by tak asi měl v příštím týdnu najmout, když bude v jeden a týž den posílat koně na dvě různá závodiště.
„Člověk by málem řekl, že nad celým vaším klanem visí nějaká kletba,“ poznamenal, když znalecky udělal myšku mezi nejistě jedoucí cyklistkou a protijedoucím stěhovacím vozem. „Art se zastřelil, Pip si zlomil nohu, Grant se nervově zhroutil. Asi dva další jsou vyřazení z celkem normálnějších důvodů, jako že se jim hnuly plotýnky, a přinejmenším čtyři celkem slušní kluci si vzali k srdci nerozumnou radu toho idiota Ballertona a vyklepávají karosérie na montážních linkách. Zbývá tedy Petr Cloony – doslechl jsem se však, že je hodně nespolehlivý a že by se nemusel včas dostavit. A Danny Higgs prý přespříliš sází a Ingersoll se vlastně nikdy nesnaží, jak mi kdosi řekl.“
Přibrzdil, když těsně před námi vkročila do vozovky matka s kočárkem a třemi malými dětmi a jala se dost riskantně přecházet, a pokračoval: „Pokaždé, když už si myslím, že jsem našel spolehlivého, nadějného jezdce, hned se mi něco donese, co svědčí v jeho neprospěch. U tebe to byl ten film, co ho předvedli v televizním pořadu. Bylo to hrozné, že? Díval jsem se na něj a pomyslil jsem si, panebože, co jsem to udělal, že jsem toho venkovského balíka požádal, aby pro mě jezdil, jak jen tohle vysvětlím majitelům?“ Zazubil se. „Málem jsem jim hned všem zatelefonoval a ujistil je, že ti jejich koně přece jen nesvěřím! Naštěstí pro tebe jsem si pak vzpomněl, jak jsi zatím jel na mých koních, a sledoval ten pořad až do konce. Když skončil, změnil jsem svůj názor. Dokonce ve mně vzklíčila myšlenka, že jsem třeba v tobě objevil dlouho hledaný poklad! A od té doby nedošlo k ničemu,“ dodal a úkosem na mne s úsměvem pohlédl, „proč bych měl ten názor měnit.“
Usmál jsem se na něj. Za ty týdny, co Pip ležel se zlomenou nohou, jsem se s ním blíž seznámil a každým dnem mi byl sympatičtější. Byl nejen vynikající ve svém oboru a neúnavný dříč, ale bylo na něj spolehnutí i jinak. Nikdy nepodléhal náladám a člověk se na něho nemusel obracet pokaždé obezřetně, aby se napřed přesvědčil, je-li v dobré, či špatné náladě; byl totiž stále stejný, ani nepřekypoval nadšením, ani rozmrzelostí, prostě byl jen rozvážný a přívětivý. Říkal bez okolků, co si myslel, takže člověk nemusel uvažovat, zda mluví v narážkách, či mít podezření na skrytou ironii, a vztah, který si k němu druhý utvářel, byl stálý a oproštěný od jakýchkoli starostí. Byl ovšem v mnoha ohledech i naprostý sobec. Pokud nešlo přímo o věc samu, zaujímaly první, druhé i třetí místo jeho vlastní pohodlí a výhody, a Axminster byl ochoten druhému prokázat laskavost pouze tehdy, pokud nemusel osobně obětovat ani čas ani námahu. I to ovšem bylo často požehnáním pro jeho stájníky: bylo totiž pro něho typické, že jim leckdy raději vyplatil slušnou částku na úhradu cestovních výdajů, než aby si zajel pět mil a vysadil je na prahu jejich domu. Má společnost mu nejspíše již od první chvíle vyhovovala stejně dobře jako mně jeho a celkem brzy mi navrhl, abych upustil od oslovování pane a říkal mu „Jamesi“. Když jsem se pak s ním koncem týdne vracel z dostihů v Birminghamu, projížděli jsme kolem jasně ozářených plakátů, ohlašujících koncert konaný téhož večera. „Diriguje sir Trelawny Finn,“ přečetl nahlas, jak velká písmena upoutala jeho pozornost. „To přece není tvůj příbuzný, co?“ otázal se žertem. „No, vlastně ano, je to můj strýc,“ řekl jsem. Nastalo mrtvé ticho. Pak se otázal: „A Gaspar Finn?“
„Můj otec.“ Odmlka. „Ještě někdo?“
„Ctihodná Olivia Cottinová je má matka,“ řekl jsem. „Kristepane!“ vyrazil ze sebe. Zazubil jsem se. „A ty o tom mlčíš jako hrob!“ řekl. „Kdepak, to je vlastně úplně naopak,“ usmál jsem se. „Oni raději mlčí jako hrob o mně! Žokej v rodině je pro ně totiž pohanou. Je jim to trapné. Mrzí je, když si někdo tohohle příbuzenského vztahu všimne.“
„To mi ovšem o tobě v…
