9
Toho psychiatra jsem znal už odmalička, byl to totiž otcův přítel, a doufal jsem, že ho snad znám natolik dobře, abych si mohl dovolit požádat ho telefonicky o pomoc zrovna to dopoledne, které měl odjakživa vyhrazené pro golf. Zatelefonoval jsem mu v osm ráno do jeho domu ve Wilpole Street, kde měl nad ordinací byt.
Zeptal se mě, jak se daří otci. Z hlasu mu zazníval spěch.
„Mohl bych k vám přijít, pane doktore?“ zeptal jsem se.
„Teď? Ne, je sobota. Golf,“ odpověděl ůsečně.
„Prosím…, dlouho vás nezdržím.“
Nastala krátká odmlka.
„Něco naléhavého?“ otázal se s náznakem profesionálního zájmu.
„Ano,“ přitakal jsem.
„Pak tedy přijeď hned. V deset hodin musím být ve Wentworthu.“
„Ještě jsem se ani neoholil!“ namítl jsem při pohledu do zrcadla, v kterém se odrážel můj žalostný obraz.
„Chceš se holit, nebo si chceš povídat?“ ozvala se podrážděná otázka. „Povídat,“ odvětil jsem. „Tak přijeď,“ řekl a zavěsil.
Vzal jsem si taxík a vážený doktor Claudius Mellit mi otevřel, v ruce kousek topinky namazané pomerančovým džemem. Lidé byli navyklí vidět ho výhradně v pruhovaných kalhotách a žaketu, ale tehdy, protože se chystal na zimní golf, si rozumně oblékl nepromokavé kalhoty a pohodlný plandavý norský svetr. Napřed po mně šlehl pohledem a pak mi pokynul: „Nahoru!“
Vyšel jsem za ním po schodech. Cestou jedl a zavedl mě do jídelny, kde mě posadil k oválnému mahagonovému stolu a podal mi zlatě lemovaný šálek s trochou vlažné kávy. „Tak co?“ otázal se a sedl si naproti mně. „Předpokládejme…,“ spustil jsem – a zarazil se. Teď, když jsem tam byl, mi to už nepřipadalo tak jednoduché. Co se mi v pět hodin ráno zdálo jednoduché a zcela zjevné, bylo teď poznamenáno pochybnostmi. Hodiny svítání mi přinesly obraz, který se mi jevil přesvědčivý, jenže za plného denního světla jsem nabyl jistoty, že bude působit pošetile.
„Podívej se, Roberte,“ řekl doktor Mellit, „jestli opravdu potřebuješ pomoc, tak nechám golf klidně plavat. Když jsem ti do telefonu řekl, že pospíchám, nevěděl jsem, v jakém jsi stavu…, a jestli mi promineš poznámku, tak tvůj oblek vypadá na to, že jsi v něm spal!“
„No ano, spal jsem v něm,“ přiznal jsem překvapeně. „Tak se tedy uklidni a všechno mi vyklop!“ A pak se ten obrovsky moudrý padesátník na mne zazubil.
„Promiňte, že jsem tak neupravený a neoholený,“ spustil jsem.
„A že mám kruhy pod očima a vpadlé tváře,“ zamumlal a pousmál se.
„Přesto mi není tak zle, jak na to asi vypadám. Teď už ne. Nebudu vás od golfu zdržovat dlouho, jen mi, prosím vás, řekněte…“
„Copak?“ a klidně čekal, až se vymáčknu. „Předpokládejme, že bych měl sestru,“ řekl jsem, „a ta by byla stejně dobrou hudebnicí jako matka a otec a já bych byl jediným členem rodiny, který by neměl jejich nadání – a to, jak víte, nemám – a měl bych pocit, že mnou kvůli tomu opovrhují. Jak bych se v takovém případě podle vás asi choval?“
„Jenže oni tebou neopovrhují,“ namítl doktor Mellit.
„Ne…, ale kdyby ano, existoval by vlastně nějaký způsob, jak je – a sebe sama – přesvědčit, že mám velmi závažný důvod nebýt muzikantem?“
„Ovšem,“ odvětil bez sebemenšího zaváhání. „Počítám, že bys udělal přesně to, co jsi ve skutečnosti taky udělal. Že by sis našel něco, co umíš, a prováděl to tak tvrdošíjně, až bys ve vlastním oboru dosáhl stejné úrovně, jaké dosáhla tvá rodina ve svém.“
Měl jsem pocit, že jsem dostal prudkou ránu do solaru. Tak prosté vysvětlení mé živelné touhy jezdit dostihy mě ještě nikdy nenapadlo!
„To… to jsem ovšem neměl na mysli,“ vyhrkl jsem bezmocně. „Když se však nad tím zamyslím, tak je to vlastně pravda.“ Odmlčel jsem se. „Jenomže já jsem se chtěl zeptat na tohle: byl bych si mohl v mládí vypěstovat nějaký neduh, který by vysvětloval můj neúspěch? Například ochrnutí, takže bych ani nemohl hrát na housle, piano, či jiný hudební nástroj? Prostě nějaké zdánlivě čestné východisko?“
Doktor Mellit se na několik okamžiků na mne vážně a soustředěně zahleděl.
„Pokud bys byl určitý typ, pak ano, pak by to bylo možné. Avšak nikoli v tvé…
