15
Skoro celou neděli jsem strávil v Joannině posteli. Bohužel sám.
K snídani mi dala šálek kávy, milý úsměv a příkaz, abych spal. A tak jsem si v pyžamu, které mi koupila, líně pochrupával dál, snil o ní na jejím polštáři a nevyvíjel vůbec žádnou energii kromě ve chvílích, kdy mi myšlenky na Kemp-Lora zrychlovaly krevní oběh.
Předešlého večera jsem k jejímu prahu dorazil v roztřeseném stavu; ještě předtím jsem zavezl Brebtu a ten jeho senzační objev taxíkem k nudnému Bílému medvědu v Uxbridge, kde, jak jsem správně soudil, stál minicooper opuštěný na parkovišti. Byl jsem si jistý, že Kemp-Lore zajel k Bílému medvědu ve vlastním voze, naše auto použil k výletu do opuštěné stáje a po návratu zase přesedl do svého. Kontrolou na mapě jsem zjistil, že cestu neměl vůbec složitou, naopak byla téměř přímá. Přesto se mi ulevilo, když jsem autíčko našel nepoškozené a v pořádku.
Brebta si mě zprvu dobíral, jak bezohledně zacházím se společným majetkem, odmlčel se však, jakmile v přihrádce na rukavice našel mé náramkové hodinky, náprsní tašku a další obsah mých kapes a na zadním sedadle mé sako, plášť a kus bílé nylonové šňůry.
„Proč jsi tady k čertu nechal hodinky a peníze a kabáty?“ zeptal se mě váhavě. „To je zázrak, že to nikdo nešlohl! A vůz taky!“
„Za to může ten severovýchodní vítr,“ prohlásil jsem vážně.
„Kdykoli vane vítr od severovýchodu, vždycky provedu něco bláznivého!“
„To mi ještě chvíli vyprávěj!“ Zazubil se, sebral kabáty a přenesl je do čekajícího taxíku. Pak mi nečekaně rychle vstrčil všechny ostatní drobnosti do kapes u kalhot a na ruku s rukavicí mi navlékl hodinky.
„I když se ti podařilo kdekoho oklamat, kamaráde,“ prohodil zvesela, „mně jsi připadal celý den jako neúspěšně oživená mrtvolka…, a má to něco společného s tvými pazoury! A máš nové rukavice…, přitom obvykle žádné nenosíš. Co se stalo?“
„Heleď, přemýšlej si o tom sám,“ vyzval jsem ho přátelsky a nastoupil zpátky do taxíku. „Pokud ovšem nebudeš mít něco lepšího na práci!“ Mrkl jsem směrem k jeho kočce. Brebta se uchechtl, pokynul mi a šel jí pomoct nastoupit do minicooperu.
Taxíkář, který byl dobře naložený, protože vsadil třikrát na vítěze, mě zavezl zpátky k Joanninu bytu, aniž si jediným slůvkem postěžoval na objížďku, kterou musel udělat. Když jsem mu zaplatil a přidal navrch pořádné spropitné, zeptal se mě: „Koukám, že jste si taky vsadil na jednoho z těch vítězů, co?“
„Ano,“ přisvědčil jsem. „Na Templata.“
„Víte, je to divný, ale po tom, co jste mi řekl, že člověk nemá věřit všemu, co slyší, jsem si na něho vsadil. A měl jste pravdu, že? Ten kluk Finnů vůbec není vyřízenej, ještě dlouho ne! Dostih jel jako čert. Na toho si kdykoli klidně vsadím, to vám povídám.“ Nastartoval a pomalu odjel.
Hleděl jsem za ním, jak mu zadní světla poskakují nad kočičími hlavami Joanniny uličky, a cítil jsem se až směšně šťastný a obrovsky uklidněný. Už sám ten vyhraný dostih stál za všechnu tu námahu a navíc mě taxíkář, který nevěděl, s kým mluví, obšťastnil zprávou, že u britských dostihových fanoušků jsem opět ve flóru.
K smrti utahaný, ale spokojený, jsem se opřel o rám Joanniných dveří a zazvonil.
Jenže tím ony tak vyčerpávající dvacet čtyři hodiny mého života ještě zdaleka neskončily. Má starostlivá sestřenka správně předpokládala, že odmítnu opustit byt a navštívit lékaře, a proto si tam přivedla jednoho ze svých známých. Když jsem vešel, už tam na mne čekal; byl to Skot s huňatým obočím a třemi bradavicemi na bradě, který si nebral servítek a nedělal žádné cavyky.
On ani Joanna vůbec nedbali mých vášnivých námitek, že nejsem s to vydržet jeho ošetření. Posadili mě na židli a znovu jsem se musel svléci; sundal jsem si kožené i hedvábné rukavice, které jsem ani po dostihu neodložil, pak přišla na řadu větrovka, otcova košile a dostihové tilko, které jsem rovněž nevrátil Mikovi, nato kousky cupaniny, kterou mi Joanna ráno připevnila, a nakonec zakrvavené obvazy kolem zápěstí. Ke konci toho dost bezohledného svlékání se mi začala místnost toč…
