5
Ve studiích (TSU) mě čekalo to, čemu se v naší rodině říká zacházení s CDO.. S celkem důležitou osobou. Znamenalo to, že mě uvítal nějaký natolik vysoko postavený činitel organizace, aby mi bylo jasné, že se obtěžují, nikoli ovšem někdo tak veledůležitý, aby ho museli ještě provázet podřízení.
Má matka byla znalkyně všech odstínů mezi VDO (velice důležitou osobou) a CDO a do puntíku si všímala, co všechno se pro její pohodlí podniklo či opomenulo. Já sám jsem její rozpoznávací schopnost podědil již v útlém věku, a když jsem dospěl, často mi tato čtverylka působila tiché potěšení. A skutečnost, že jsem byl dlouhá léta pouhou ZNO (zcela nedůležitou osobou), můj pozorovací talent jen zbystřila.
Létacími skleněnými dveřmi jsem vešel do velké vstupní haly plné šumu a zeptal se dívky u informačního stolku, kam mám jít. Mile se usmála. Ať si laskavě sednu, řekla a ukázala na blízkou pohovku. Posadil jsem se. Dívka promluvila do telefonu: „Je tu pan Finn, Gordone.“
Deset vteřin poté rázně vyšel z jedné chodby rozložitý pihatý mladík v tmavomodrém úzce proužkovaném obleku, jaký nosívají mladí úspěšní úředníci.
„Pan Finn?“ otázal se srdečně a podal mi ruku, vyčnívající z běloskvoucí manžety sepjaté zlatými knoflíčky.
„Ano,“ přisvědčil jsem a stiskl mu ruku.
„Jsem rád, že jste už přišel. Jsem Gordon Kildare, asistent produkce. Maurice je nahoře ve studiu a kontroluje si ještě poslední detaily, takže vám navrhuji, abychom si napřed zašli na drink a sendvič.“ Zavedl mě do chodby, kterou přišel, a otevřenými dveřmi jsme zabočili do malého neosobního přijímacího salónku. Na stole stály láhve a sklenice a čtyři talíře tlustých, čerstvě nakrájených a chutně vyhlížejících sendvičů.
„Co si dáte?“ zeptal se mě pohostinně a ruce se mu vznesly nad láhve.
„Nic, děkuji vám,“ odmítl jsem.
Kildare se nedal tak snadno odstrašit. „Tak třeba později, ano?“ Nalil si trochu whisky do sklenice, přidal sodovku a připil mi s úsměvem: „Mnoho štěstí! Tohle je vaše první vystoupení v televizi?“
Přikývl jsem.
„Důležité je chovat se přirozeně.“ Vybral si sendvič s růžovou náplní a pořádně se do něho zakousl.
Otevřely se dveře a dovnitř vešli dva další muži. Byli mi představeni jak Dan Tentononc a Paul Tentononc a byli o něco méně pečlivě oblečení než Gordon Kildare, k němuž se chovali s náležitou úctou. Také oni se pustili do sendvičů a nalili si a přáli mi mnoho štěstí a poradili mi, abych se choval přirozeně.
Nato tam vtrhl Maurice Kemp-Lore s dvojicí sportovně oblečených asistentů.
Pozdravil mě slovy „milý kamaráde!“ a srdečně mi potřásl rukou. „Jsem rád, že jste přišel včas. Gordon se o vás postaral? Správně. Co vlastně pijete?“
„Teď zrovna nic,“ odpověděl jsem.
„Opravdu? No, nevadí. Třeba později? Ten seznam otázek jste dostal v pořádku?“ Přikývl jsem. „Rozmyslel jste si odpovědi?“
„Ano,“ odvětil jsem. „Dobře, dobře. To je výborné,“ řekl. Gordon mu podal vrchovatě naplněnou sklenici a nabídl mu sendviče. Asistenti si posloužili sami. Svitlo mi, že občerstvení poskytované hostům jim všem zřejmě sloužívá místo večeře.
Kemp-Lore pohlédl na hodinky. „Náš druhý host si asi dává na čas!“ Současně zazvonil telefon. Gordon zvedl sluchátko, krátce naslouchal, řekl: „Už je tady, Maurici,“ a otevřel dveře. Kemp-Lore vyšel první, následován Gordonem a buď Danem nebo Paulem, kteří si byli velice podobní. Byl to mnohem závažnější vítací výbor, než jaký byl vyhrazen mně; představa, co by tomu asi řekla matka, mi vyloudila na obličeji úsměv.
Sportovně oblečený asistent mi nabídl sendviče. „Ne?“ podivil se. „No, spousta lidí má předtím podobné pocity. Po skončení pořadu už hlad mít budete!“ Pečlivě spojil dva sendviče dohromady a doširoka otevřel ústa, aby se do nich zakousl.
Na chodbě se ozval Maurice Kemp-Lore, hovořící s někým, kdo mluvil nepříjemným, huhňavým hlasem. Trochu jsem zauvažoval, kdo by asi mohl být druhým hostem a zda ho znám. Kemp-Lore se ve dveřích uctivě zastavil, aby host mohl vejít do místnosti první. A mě rázem dobrá nálada …
