4
Přišel jsem o tolik krve, že by bylo třeba jednoho praporu dárců, aby mi ji nahradili. Slévala se mi ve velkou rudou skvrnu na bledě zelené hedvábné košili a odtud stékala v nestejně velké kaňky na bílé kalhoty. Pořádné kaluže byly i na lavici a na podlaze a měl jsem ji rozmazanou po rukou, jak jsem se ji snažil setřít z úst. „Proboha, tak ho přece někdo položte na záda!“ řekl jeden z přispěchavších štolbů. Jeho rada byla téměř zbytečná, protože jsem stejně už částečně ležel na podlaze, jen napůl opřený o nohu lavice. Až tam mě dokázala srazit rána, která mě zastihla zcela nepřipraveného.
Grant mi stál u nohou a shlížel na mne dolů, jako by ho překvapila spoušť, kterou napáchal. Byl bych se rozesmál, nebýt toho, že jsem pilně polykal doušky vlastní krve.
Mladý Mike mi podsunul pod ramena sedlo a zvrátil mi přes ně hlavu nazad. Hned nato mi položil na kořen nosu studený, mokrý ručník; dusivé krvácení postupně sláblo, až se zastavilo.
„Raději tu takhle ještě chvíli zůstaňte,“ řekl Mike. „Dojdu na ošetřovnu, ať se na vás přijde někdo podívat.“
„Neobtěžuj se,“ odmítl jsem. „Prosím tě, už mi nic není.“ Vrátil se nerozhodně od dveří a zastavil se u mé hlavy. Hleděl jsem na něho zespodu, protože jsem měl oči v jedné rovině s jeho kotníky.
„Proč jste to k čertu udělal?“ osopil se na Granta.
I já jsem byl zvědavý na odpověď, jenže Grant ani nehlesl. Zamračeně na mne shlížel, pak se otočil na podpatku a vcházejícím přívalem jezdců, vracejících se z posledního dostihu, si razil cestu z šatny. A za ním se třepetavě snášel k zemi seznam Axminsterových koní. Mike ho zdvihl a vložil mi ho do napřažené ruky.
Brebta shodil sedlo na lavici, posunul si přilbu z čela do šíje a dal ruce v bok.
„Copak to tady máme? Krvavou lázeň?“ zeptal se.
„Teče mi z nosu krev,“ řekl jsem.
„Nepovídej!“
Kolem mě se začali shlukovat další jezdci a já jsem usoudil, že jsem se už dost naležel. Stáhl jsem ručník z obličeje a mátožně se vztyčil. Bylo to v pořádku. Pramen vyschl.
„Grant ho praštil,“ prohlásil jeden jezdec, který tam byl celou dobu.
„Proč?“
„Co se ptáš mě? Zeptej se Granta,“ odsekl jsem.
„Měl bys to ohlásit rozhodčím.“
„To nestojí za to.“
Umyl jsem se, převlékl a šel s Brebtou na nádraží.
„Přece musíš vědět, proč tě praštil,“ řekl. „Nebo že by to snad byl jenom trénink?“
Podal jsem mu Axminsterův seznam. Přečetl ho a vrátil.
„Teď je mi to jasné. Vztek, závist a žárlivost. Nastupuješ dědictví, na které on nestačil. Dostal šanci a zpackal ji.“
„Co se stalo?“ podivil jsem se. „Proč ho Axminster vyhodil?“
„Upřímně řečeno, nevím,“ řekl Brebta. „Raději se zeptej Granta; zjistíš alespoň, jakých chyb se máš vyvarovat.“ Zazubil se. „Nos ti hraje všemi barvami.“
„Pro televizi je ještě až moc dobrý,“ řekl jsem a pověděl jsem mu o Kemp-Lorově pozvání.
„Vážený pane,“ řekl, smekl tyroláček a vysekl mi posměšnou poklonu. „Jak vynikající!“
„Ty jsi ale šašek!“ zazubil jsem se. „Zaplaťpánbu!“
Rozešli jsme se, Brebta do svého podnájmu v Berkshiru a já do Kensingtonu. Byt byl prázdný, jako ostatně obvykle v sobotu večer, kdy se koná řada koncertů. Vyndal jsem z ledničky polovičku ledových kostiček, zabalil je do plastikového sáčku a do ubrousku a s tímhle pytlíkem ledu na čele jsem ulehl na postel. Nos mi připadal jako huspenina. Grantovu pěst hnala síla pořádné psychické poruchy.
Zavřel jsem oči a přemýšlel o těch dvou, o Artovi a Grantovi, o těch dvou lidech, co se položili. Jeden byl dohnán k násilí na sobě samém, druhý obrátil své násilí proti světu. Ubožáci, pomyslel jsem si až příliš shovívavě, nebyli natolik pevní, aby se dokázali postavit tomu, co je poničilo, ať už to bylo cokoli. Později jsem si na tenhle levný soucit vzpomněl.
Příští středu přijel Petr Cloony na závodiště a překypoval štěstím. Narodil se mu chlapec, manželka byla v pořádku a všechno bylo růžové. Každého nás poklepal po zádech a prohlašoval, že nevíme, oč přicházíme. Kůň, jehož tehdy odpoledne jel, startoval jako favorit, ale běžel špatně; jemu to však nál…
