17
Caroline se vrátila mezi poslední zkouškou a večerním vystoupením a našla mě ležet na posteli v dost mizerném stavu. Ač jsem spolykal štědrou dávku analgetik, paže mě bolela tak, že jsem sebou při každém pohybu škubl.
„Potřebuješ doktora,“ prohlásila Caroline. Dělala si starosti a byla dost vyděšená.
„Já vím, ale nechci platit svojí kreditní kartou,“ vysvětloval jsem.
„Vážně si myslíš, že se člověk dá vystopovat podle kreditní karty?“ ptala se.
„Riskovat to nebudu. Zvlášť ne po dnešku. Kdo ví, čeho je Komarov schopen. Myslím si, že má nějak na svědomí devatenáct mrtvých na dostizích v Newmarketu. Jeden mrtvý navíc mu vadit nebude.“ Nebo dva, napadlo mě, a vůbec se mi to nelíbilo. „Kolik času máš před vystoupením?“
„Asi hodinu, pak musím zpátky,“ řekla.
„To by mělo stačit. Pojď, půjdeme a vezmi s sebou svoji kreditku.“
„Jak víš, že nevystopují i tu moji?“ zeptala se najednou poplašeně.
„Nevím to,“ připustil jsem. „Ale řekl bych, že je daleko méně pravděpodobné, že by hledali slečnu Astonovou, když se pokoušejí najít Maxe Moretona.“
Jeli jsme taxíkem do Erie Street na pohotovost Northwestern Memorial Hospital a já se při každém zhoupnutí nad kdejakou dírou kousal do rtů, abych nekřičel.
Tak jako na všech úrazových a pohotovostních odděleních v Anglii nás i tady čekalo nekonečné vyplňování formulářů. Krom setkání s ošetřujícím personálem zde však bylo nejdůležitější setkání s pokladní nemocnice.
„Máte pojištění, pane Moretone?“ otázala se neformálně oblečená mladá žena za přepážkou.
„Mám nějaké cestovní pojištění, ale nevzpomínám si na podrobnosti.“
„V tom případě napište do formuláře ‚ne‘,“ doporučila mi. „Hodláte si tedy ošetření hradit sám?“
„Ano,“ odpověděl jsem. „Alespoň prozatím.“
Chvíli se čímsi zabývala. „Jelikož nejste občan USA, požadujeme plnou platbu podle tohoto odhadu ještě před ošetřením,“ oznámila mi.
„Kolik to dělá?“ otázal jsem se. Přistrčila ke mně papír s konečnou částkou dole na stránce. „Ale já chci jenom prohlédnout ruku,“ lapl jsem po dechu, když jsem si částku přečetl. „Nechci koupit celou vaši zatracenou nemocnici.“
Nepobavilo ji to. „Před ošetřením musíte zaplatit celou odhadovanou částku,“ zopakovala.
„Co by se stalo, kdybych zaplatit nemohl?“ dotazoval jsem se.
„Pak byste se musel obrátit jinam,“ osvětlila mi.
„Co kdybych umíral?“ naléhal jsem.
„Neumíráte,“ odsekla. Získal jsem nicméně dojem, že kdybych přece jen umíral a nemohl zaplatit, pořád by tu očekávali, že se odeberu umřít o dům dál, nejlépe do jiné nemocnice.
Caroline ženě podala svou kreditní kartu a jen mírně zamrkala, když na útržku potvrzení, které podepisovala, uviděla příslušnou částku. Vrátili jsme se a usadili se v čekárně s ujištěním, že mě brzy zavolají. Políbil jsem něžně Caroline a slíbil jí, že jen co se dostanu domů, všechno jí splatím.
„Co když tě dřív zabijou?“ zašeptala. „Co pak budu dělat?“ Uchichtla se. Hned jsem se cítil líp.
„Odkážu ti to ve své poslední vůli,“ usmál jsem se na ni. Směj se tváří v tvář nepřízni osudu, neboť smích je nejlepší lék.
Nějaký čas jsme tak seděli vedle sebe. Hodiny na zdi se přiblížily k šesti hodinám čtyřiceti minutám.
„Nerada to říkám,“ ozvala se Caroline, „ale budu už muset jít, nebo zmeškám vystoupení, a pak mě doopravdy vyrazí. Určitě to zvládneš sám?“
„Neboj se,“ ujišťoval jsem ji. „Uvidíme se po koncertě.“
„Nenechají si tě tu přes noc, viď?“ zneklidněla.
„Bez peněz ne,“ hluše jsem se zasmál. „Ne, neřekl bych. Uvidíme se později v hotelu.“ Zdráhavě se chystala k odchodu. „Jen běž, běž už,“ pobízel jsem ji, „nebo přijdeš pozdě.“
Zamávala mi, když procházela automatickými dveřmi. Nechtěl jsem, aby doopravdy odešla. Potřeboval jsem ji tady, aby mi otírala čelo a ulevovala od bolesti, a ne aby laskala tu svou zatracenou violu.
„Pan Moreton,“ zařvala sestra a vrátila mě na zem.
Do hotelového pokoje jsem se dostal jen asi o deset minut dřív než Caroline. Tak jako při předchozích příležitostech se i dnes vznášela na obláčku aplausem vyvolaného adrenalinového rauše, zatímco já se vznášel na směsi rajského plynu a analgetik. Taky jsem se mohl pyšnit laminátovou dlahou na zápěstí, která dosahovala od dlaně až po loket.
Rentgen jasně ukázal, že mám zlomené zápěstí a loketní kost skutečně prasklou asi jeden palec nad kloubem. Naštěstí nedošlo k velké dislokaci a doktor mi frakturu reponoval prostě tak, že mi táhl za ruku tak dlouho, až se oba konce kosti vrátily do správné pozice. Navzdory částečným anestetickým účinkům kysličníku dusného jsem si ten zážitek moc užil. Je to sice rajský plyn, ale procedura rajská rozhodně nebyla.
Dlaha měla znehybnit kloub a doktor mi sdělil, že bych ji měl nosit nejméně šest týdnů. Vzpomněl jsem si na historky, které otec vykládal o svých zraněních, když ještě působil jako překážkový jezdec. Vždycky tvrdil, že se rychle hojí, a často líčil, jak nůžkami likvidoval sádru jen týden poté, co si nějakou kost zlomil. Jenže překážkoví jezdci jsou cvoci, to ví každý.
Podle pokynu jsem noc strávil s pravou rukou podloženou polštářem, aby pod dlahou tolik neotékala. Romantice to příliš nesvědčilo, ale zato to udržovalo bolest na minimu.
Sobota přišla a odešla, zatímco já strávil většinu času v horizontální poloze na posteli v Carolinině hotelovém pokoji. Díval jsem se v televizi na baseball, což moc vzrušující nebylo, a potom na nějaké automobilové závody, to už bylo lepší.
V půli odpoledne jsem si od pokojové služby objednal salát César na levoruký oběd a potom z hotelového telefonu zavolal Carla.
„Kde jste?“ ptal se. „Třikrát mi někdo volal, že s vámi potřebuje mluvit.“
„Kdo to byl?“ zajímal jsem se.
„Jednou volala vaše matka,“ odpověděl. „Jeden říkal, že je z berňáku, a třetí neříkal nic.“
„Poznamenal jste si jejich čísla?“ dotazoval jsem se.
„Přece snad znáte číslo svojí matky, ne?“ ohradil se. „Další nic nenechali. Řekli, že ještě zavolají. Co jim mám říct? Kde budete?“
Znovu jsem si položil otázku, zda můžu Carlovi důvěřovat.
„Prostě jim řekněte, že jsem pryč. A že budu pryč ještě nejmíň další týden.“
„A budete?“ vyptával se.
„Co budu?“ nechápal jsem.
„No jestli opravdu budete pryč nejmíň ještě další týden?“
„Nevím. Poradíte si beze mne?“
„Poradil bych si, i kdybyste zůstal pryč napořád,“ prohlásil, a mně nebylo zcela jasné, zda jde o jeho vyjádření víry ve vlastní šikovnost, nebo pohrdání mými schopnostmi.
„Beru to tak, že v restauraci je tedy všechno v pořádku,“ poznamenal jsem.
„Naprosto.“
„Tak já vám v pondělí zase zavolám,“ slíbil jsem.
„Dobře,“ souhlasil. „Ale kde vlastně jste? Povídal jste, že jedete k matce, tak jak to že vás shání po telefonu?“
„Bude lepší, když to nebudete vědět,“ pronesl jsem poněkud dramaticky, což jeho podezření muselo ještě posílit.
„Když to říkáte,“ odsekl poněkud naštvaně. „Ale měl byste matku navštívit, zřejmě jí na tom hodně záleží.“
„Dobře, udělám to,“ zavěsil jsem.
Matka nebyla doma. Věděl jsem to, protože večer před odletem do Chicaga jsem jí řekl, ať jede navštívit jednu sestřenici do Devonu. Nikdy se nenechala moc přemlouvat, protože se jí tam velice líbilo. Taky jsem jí řekl, ať mi nevolá, že budu pryč. Stejně mi skoro nikdy netelefonovala, vždycky jsem volal já jí.
Ještě jednou jsem použil hotelový telefon a vytočil číslo matčiny sestřenice v Torquay. Ozvala se po druhém zazvonění.
„Nazdar, Maxi,“ řekla svým obvyklým hlubokým hlasem. „Asi chceš mluvit s Dianou.“ Diana je moje matka.
„Ano, prosím.“
„Počkej minutku.“ Položila telefon a já slyšel, jak matku volá.
„Nazdar, drahoušku,“ ohlásila se matka. „Mám se báječně. Je to tu nádherné.“ Vždycky se chtěla do Torquay přestěhovat, ale nikdy se k tomu neodhodlala. Moje matka se zřídkakdy k něčemu odhodlala.
„Nazdar, mami. Zkoušela jsi mi volat do restaurace?“ vyzvídal jsem.
„Ne,“ řekla. Věděl jsem, že to nebyla ona. „Měla jsem?“
„Ne, jistěže ne,“ uklidňoval jsem ji. „Volám ti jen, abych se ujistil, že se máš dobře.“
„Ale ovšem, drahoušku,“ prohlásila. „Všechno je báječné. Janet mě pozvala, ať tu zůstanu ještě týden.“ Dobrák Janet, pomyslel jsem si. Janet je matčina sestřenice.
„Prima, mami. Dobře se bav,“ popřál jsem jí. „Zavolám zase za pár dní.“
„Sbohem, drahoušku,“ zacvrlikala a zavěsila.
Lehl jsem si zpátky na postel a přemýšlel, kdo mohl Carlovi tvrdit, že je moje matka.
Použil jsem svůj mobil a zavolal bratrovi. S Tobym jsme spolu moc nemluvili, ale nebyla mezi námi žádná zášť, jen jsme si jako děti, a pak ani jako dospělí, nebyli zvlášť blízcí.
„Zdravím,“ ozval se. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Ano,“ přitakal jsem „Jak se má Sally a děti?“
„Dobře, díky. Děti rychle rostou.“ Nemyslím, že to řekl jako kritiku, že zanedbávám svoje synovce a neteř. Oba jsme si byli vědomi, že z nějakého neznámého důvodu s jeho ženou Sally moc dobře nevycházíme. Spokojili jsme se s bratrem se skutečností, že se vidíme jen příležitostně, obvykle v Newmarketu, když tam přijede sám na dražby dostihových koní.
„Máma je v Torquay,“ informoval jsem ho.
„Slyšel jsem,“ poznamenal.
„Zůstane tam určitě ještě týden,“ dodal jsem.
„Dík, žes mi dal vědět,“ pravil. Věděl jsem, že k ní hodně často zaskočí. Žil ve starém domě po otci, hned vedle stájí, zatímco matka nyní bydlela v domku dole u cesty.
„Toby, mohl bych se s tebou vidět někdy v tomhle týdnu?“ otázal jsem se.
„Jistě,“ souhlasil. „Kdy?“
„Ještě přesně nevím,“ připustil jsem. „Pravděpodobně v pondělí. Nebo možná v úterý.“
„Fajn,“ přitakal.
„Můžu zůstat přes noc?“ vyptával jsem se.
Chvíli trvalo, než odpověděl otázkou: „Je všechno v pořádku?“
„Shořel mi dům,“ přiznal jsem.
„Ach panebože, Maxi, to je mi moc líto!“
„Nemyslím, že to byla nehoda,“ prohodil jsem.
Následovala další odmlka, tentokrát ještě delší. „Chceš, abych ti pomohl?“ otázal se.
„Ano, ale nepotřebuju finanční pomoc.“
„Dobře.“ Zřejmě se mu ulevilo. „Přijeď, kdy budeš chtít,“ vyzval mě. „A zůstaň, jak dlouho budeš potřebovat. Se Sally to zařídím.“
„Díky. Můžu si někoho přivést?“ zeptal jsem se ještě.
„Dívku?“ Zná mě lépe, než jsem si myslel.
„Ano.“
„Jeden pokoj, nebo dva?“
„Jeden,“ řekl jsem.
„Dobře,“ prohodil pobaveně. „Zavolej, až budeš vědět, kdy přijedete.“
„Děkuju,“ zopakoval jsem a myslel to vážně. „Zavolám.“
Oba jsme s Caroline letěli zpátky do Londýna v neděli večer, ale bohužel různými letadly. Nemohl jsem sehnat místo na stejný let, jakým se vracel orchestr, i když jsem byl na prvním místě na čekačce. Následoval jsem je tedy na illinoiské večerně modré nebe zhruba o padesát minut později. Letecká společnost projevila soucit s mým zraněným zápěstím a poskytla mi volné sedadlo po mé pravici, takže jsem mohl nechat ruku odpočívat na hromadě leteckých polštářků a dek. I tak jsem spal jen trhaně a byl jsem vděčný, když jsme načas v sedm hodin v pondělí ráno jemně dosedli na Heathrow.
Caroline na mne čekala hned za pasovou kontrolou. Seděla na lavičce vedle violy, bezpečně ukryté před cizími zraky v černém, na míru dělaném pouzdře. Nástroj sice nebyl Stradivari, ale byl natolik cenný, že přes Atlantik necestoval v zavazadlovém prostoru letadla.
„Kam teď pojedeme?“ zeptala se Caroline, když jsem se posadil vedle ní.
„Jak to myslíš?“ podíval jsem se na ni.
„Myslíš, že je bezpečné jet zpátky ke mně domů?“ váhala.
„Kdy se musíš vrátit k orchestru?“ zjišťoval jsem.
„Ve středu v poledne,“ řekla. „Teď máme pár dní volno před zkouškami na čtvrteční a páteční koncert v Cadogan Hall. Musím se na to ale sama taky trochu připravit.“
„Pojedeme na pár dní navštívit mého bratra,“ oznámil jsem jí.
„Vážně? A kde bydlí?“
„V East Hendred,“ odpověděl jsem. „To je poblíž Didcotu v Oxfordshiru.“
Prozatím jsem neměl v úmyslu používat svůj mobilní telefon, tak jsem z letištního placeného telefonu u výdeje zavazadel zavolal Tobymu, že k nim jedeme dneska.
„Bude to bezpečné?“ znepokojovala se Caroline.
„Nevím.“ Dělalo mi starosti, že by to nemuselo být zcela bezpečné ani pro bratrovu rodinu. Musel jsem to ale risknout. „Nevím, jestli to vůbec někde je úplně bezpečné,“ řekl jsem. „Ale navěky se schovávat nemůžu. Musím zjistit, proč se mě Komarov pokouší zabít.“
„Jestli jsi si jistý, že je to on, tak by možná byl čas promluvit s policií, co říkáš?“ navrhovala.
„Promluvím s ní,“ ujistil jsem ji. „Až si promluvím s bratrem a ukážu mu ten kovový balónek. Pak zavolám policii.“
Další hovor z placeného telefonu tedy nesměřoval k hochům v modrém, nýbrž k Bernardu Simsovi, mému nezkrotnému advokátovi.
Vyzvedli jsme si nejprve zavazadla a potom pronajatý Ford Mondeo z parkoviště letištního hotelu, kde jsem ho předchozí středu zanechal. Naštěstí měl automatickou převodovku a řízení převážně jednou rukou bylo vcelku jednoduché, tak jsme se zapojili do pomalého proudu vozidel na M4 do Londýna. Caroline trvala na tom, že si musí ve svém bytě vyzvednout nějaké čisté oblečení. Nebyl jsem tou myšlenkou nijak nadšený už jenom proto, že East Hendred leží na opačné straně. Já osobně žádné čisté šaty neměl. Krom pár věcí, které jsem nechal v Carlově domě, se veškeré mé oblečení nacházelo v kufru.
„Rozhodně musím domů,“ naléhala Caroline. „Potřebuju taky pár nových strun na violu, zbývají mi už jenom dvě.“
„Nemohli bychom je prostě koupit?“ nadhodil jsem.
Místo odpovědi se na mne jenom podívala s hlavou ke straně a stisknutými rty.
„Dobře, dobře,“ ustupoval jsem. „Dovezu tě domů.“
Jeli jsme tedy do Fulhamu, ale trval jsem na tom, že Tamworth Street projedeme tam a zpátky aspoň třikrát, abychom viděli, zda z některého ze zaparkovaných vozů někdo nesleduje její byt. Ani jeden z nás si nikoho nevšiml, tak jsem zastavil na rohu a Caroline se vydala k bytu, zatímco já jsem s běžícím motorem dával pozor. Nikdo nepřišel, nikdo nezačal křičet, ale přesto jsem se cítil stísněně.
Už jsem si začínal říkat, že to Caroline nějak dlouho trvá, když se objevila a utíkala zpátky k vozu. Hodila kabelu na zadní sedadlo a naskočila dovnitř. V jejích pohybech bylo cosi naléhavého.
„Jeď,“ zvolala a zabouchla dvířka. Nemusela mi říkat dvakrát, a už jsem ujížděl pryč. „Někdo byl u mne v bytě,“ svěřila se.
„Jak to víš?“ zeptal jsem se.
„Připadalo mi to tam nějaké divné, už když jsem vešla,“ vyprávěla a otáčela hlavu, aby se ujistila, že nás nikdo nesleduje. „Na jednom z dopisů na rohožce pod schránkou byla šlápota. Říkala jsem si, že jsem paranoidní. Ta šlápota se tam mohla ocitnout dřív, než dopis vhodili do dveří. Ale jsem si úplně jistá, že někdo byl v koupelně, v mé skříňce na léky.“
„Jak to?“ vyptával jsem se.
„Ta skříňka je strašně plná všelijakých věcí, a když se otevřou dvířka, tak to má všechno tendenci vypadnout. Musíš na to mít grif, aby se ti to nevysypalo. Jenže někdo to nevěděl. Všechno je teď trošičku na jiném místě.“
„Jsi si vážně jistá?“
„Dokonale,“ přesvědčovala mě. „Věř mi. Vím přesně, co v té koupelnové skřínce je a kde. Šla jsem si pro nějaký aspirin a všechno bylo trochu posunuté. Jenom trochu, to je pravda, ale jsem si jistá.“ Znovu se ohlédla dozadu. „Maxi, já se bojím.“
Já se taky bál. „To bude v pořádku.“ Snažil jsem se, aby to znělo klidně. „Teď tam nikdo není a nikdo nás nesleduje.“ Opakovaně jsem se díval do zpětného zrcátka, abych se ujistil, že mám pravdu. Projeli jsme další klidnou rezidenční ulicí. Zastavil jsem. Oba jsme se dívali dozadu. Nic se nepohnulo. Čekali jsme, ale zpoza rohu se nikdo nevynořil.
„Proč by někdo do toho bytu chodil?“ zeptala se. „A jak se dostal dovnitř?“
„Třeba chtějí zjistit, kdy se vrátíš.“
„Ale jak?“ podivila se.
„Nevím,“ připustil jsem. „Mohli tam nastrčit něco, co jim to prozradí.“ Znělo to jako z Jamese Bonda, všechno tak zcela nepravděpodobné, ale proč by jinak někdo do bytu lezl?
Ujížděli jsme na západ z Londýna a zpátky na dálnici M4. Zastavil jsem u pumpy v Hestonu a Caroline zavolala své sousedce o patro výš z venkovní telefonní budky, zatímco já seděl poblíž v autě.
„Tvrdili, že je poslal domácí,“ vykládala Caroline, když se vrátila. „Zkontrolovat prosakování vody nebo co. Paní Stacková, to je ta moje sousedka, je sice pustila dovnitř, ale aspoň tam čekala, když kontrolovali kuchyň a koupelnu. Byli dva. Dobře oblečení, ne moc staří, povídala, jenže ona je napůl slepá a každý, komu je míň než pětasedmdesát, je pro ni ne moc starý. Ona si zřejmě myslí, že ještě chodím na základní školu. Pořád se mě vyptává na maminku a na tatínka.“ Obrátila oči v sloup.
„Zajímalo by mě, jak věděli, že má klíče,“ prohodil jsem.
„Ptala jsem se jí,“ pokračovala Caroline. „Spíš to nevěděli. Údajně jí zaklepali na dveře a vyptávali se, jestli neví, kde jsem. Zeptala se jich, proč to chtějí vědět, a tak jí začali vykládat o té prosakující vodě v mém bytě. Pak jim pověděla, že má klíč. Ale kontrolovat její byt se nenamáhali.“
„Tak budeme předpokládat, že jeden z nich byl pan Komarov nebo přinejmenším že tam ty lidi poslal, i když tam třeba sám nešel,“ uvažoval jsem. „Zajímalo by mě, kdo byl ten druhý.“
Než jsme dojeli do East Hendred, už zase mě strašně bolelo zápěstí a únavou jsem sotva udržel oči otevřené. Jel jsem po dálnici a sledoval auta za sebou téměř stejně pozorně jako silnici před sebou. Caroline usnula, i když slibovala, že zůstane vzhůru. Já celou cestu z Londýna neustále zrychloval a zase zpomaloval, v Readingu jsem dokonce sjel z dálnice a dvakrát objel kruhový objezd, abych se ujistil, že nás nikdo nesleduje.
Když jsme se přiblížili k vesnici, vzbudil jsem Caroline. Toby nás vyšel přivítat, sotva auto zaskřípalo na štěrku vjezdové cesty. Vždycky pro mne bylo zvláštním zážitkem vracet se do domu, kde jsem strávil dětství. Ještě zvláštnější mi připadalo, že je to nyní domov mého bratra a jeho rodiny, a nikoli mých rodičů. Snad to byl další z důvodů, proč jsme se s Tobym vídali tak málo.
„Toby,“ škrábal jsem se z auta, „chci ti představit Caroline. Caroline Astonová.“
Potřásli si rukama. „Jste si moc podobní,“ prohlásila Caroline a střídavě si nás prohlížela.
„Ne, nejsme,“ řekl jsem schválně dotčeným tónem. „On je daleko starší.“
„A daleko důstojnější,“ smál se Toby. Položil mi ruku kolem ramen: „Pojďme dovnitř, bráško.“
Uvítání bylo tak přívětivé, jak jsme byli za léta zvyklí.
Prošel jsem důvěrně známými vstupními dveřmi. V hale čekala Sally. Vyměnili jsme si náznak políbení tak, že jsme se navzájem dotkli tváří. Čistě ze zdvořilosti.
„Sally, rád tě zase vidím,“ řekl jsem. „Tohle je Caroline.“ ‚
Usmály se na sebe a dobře vychovaná Sally se natáhla k políbení na uvítanou.
„Maxi,“ zašveholila, „to je senzační.“ Nebylo mi jasné, zda míní, že je senzační mě zase vidět, nebo zda považuje za senzační Caroline. Bylo mi to vcelku jedno, hlavně když se nehádáme. „Slyšela jsem o tvém domě, je mi to moc líto,“ pokračovala skoro upřímně. „I tvé ruky.“ Podívala se na konec dlahy, jež mi vykukovala zpod manžety košile. Poděkoval jsem jí úsměvem. Tobymu jsem do telefonu řekl, že jsem si zlomil zápěstí, ale ne jak.
„Kde jsou děti?“ rozhlédl jsem se kolem.
„Ve škole, samozřejmě,“ usadila mě Sally. „Nejmladší Philippě už je šest.“
„No ne,“ utrousil jsem. Musí to být už hodně dlouho, co jsem tu nebyl. Při mé poslední návštěvě byla má neteř batole.
Toby se vložil do rozpačité odmlky. „Vy dva se asi budete chtít pár hodin prospat.“ Vysvětlil jsem mu, už když jsem volal z letiště, že jsme toho při letu moc nenaspali. „Díky,“ zaradovala se Caroline. „To bych ráda.“
Cestou nahoru jsem letmo nahlédl do pokoje, kde jsem prožil prvních osmnáct let života. Pokoj vypadal skoro stejně. Dnes ho obývá můj starší synovec, jak bylo patrné z tabulky JACKŮV POKOJ pevně přišroubované na dveře. Postel měl na stejném místě jako kdysi já a zásuvky v rohu byly tytéž, do kterých jsem si tak dlouho ukládal oblečení. Zastesklo se mi po dětství, po šťastných letech vyrůstání v tomhle domě a po jistotě mládí, že nic zlého se nemůže stát. Ta utopie trvala jen do chvíle, kdy kouzlo rozbil náklaďák s cihlami.
Uložili jsme se s Caroline do postele v pokoji pro hosty a okamžitě usnuli.
Trhaně jsem prospal několik hodin, než mě dlaha na ruce nadobro probrala. Rychle jsem se oblékl, nechal Caroline pokojně spát a vydal se v ponožkách dolů. Tobyho jsem našel v kanceláři vedle haly. Tiše jsem se zastavil ve dveřích a díval se, jak čte Dostihový kalendář, stejně jako to každičký den dělal otec. Tahle dostihová bible trenérům umožňuje vyhledat si data a podmínky každého pořádaného dostihu, aby se mohli rozhodnout, na který koně přihlásí a kam. Za otcových časů to byl každý týden velký list žlutého papíru, který se rozložil na stole a tam ho táta dlouhé hodiny nekonečně studoval. Toby hleděl do menší brožury tištěné modrým písmem na bílém papíru, ale funkce byla nepochybně tatáž jako u staré novinové verze. Počítačový věk však začínal nabývat vrchu a jistě brzy odsune do historie i tuhle knížečku.
„Dobré ráno,“ vzhlédl ke mně Toby. „Jak ses vyspal?“
„Moc ne,“ zdvihl jsem paži s dlahou. „Je to příšerně nepohodlné.“
„Jak se ti to stalo?“ optal se a zahleděl se znovu do kalendáře.
„Neuhnul jsem dost rychle z cesty,“ řekl jsem.
„Čemu?“ tázal se, aniž vzhlédl.
„Pálce na pólo,“ upřesnil jsem.
Mrkl po mně. „Nevěděl jsem, že hraješ pólo.“
„Nehraju,“ odtušil jsem.
„Tak proč…“ Zmlkl a opřel se na židli. „Chceš říct, že to bylo úmyslné? Někdo ti schválně přerazil ruku?“ Tvářil se patřičně zděšeně. „U ruky by to asi neskončilo, kdybych neutekl.“
„Ale to je hrůza,“ pohoršil se. „Hlásil jsi to policii?“
„Ještě ne.“
„A proč sakra ne?“ zlobil se. Je to dobrá otázka, říkal jsem si. Proč prostě všechno nenechám na policii? Protože mám strach, že když to udělám, budu mrtvý dřív, než oni zjistí, kdo se mě pokouší zabít. Jenže takhle z ničeho nic to na Tobyho přece nemůžu vysypat, ne?
„Chtěl bych ti všechno povědět, protože budu potřebovat tvoji pomoc,“ vysvětloval jsem. „Potřebuju tvoji znalost koní. Vyrostl jsem sice v tomhle domě a něco z toho se mi dostalo pod kůži, ale ty jsi toho o koních zapomněl víc, než já kdy věděl. Řekl bych, že teď se mi ty tvé znalosti budou hodit. Proto jsem sem přijel.“
„Tak povídej,“ pobídl mě, založil si ruce za hlavou a zhoupl se na židli, div ji nepřevrátil.
„Později. Chci, aby u toho byla i Caroline. A doufám, že se nebudeš zlobit, ale pozval jsem na dnešní odpoledne právníka, aby si to taky poslechl.
„Právníka?“ tázal se pomalu. „To je to tak vážné?“
„Velice,“ přikývl jsem. „Nikdy v životě jsem nic nemyslel vážněji.“ Toby věděl, že jsem vždycky, a zejména od otcovy smrti, bral všechno vážně. Někdy ho to kupodivu dráždilo.
„Dobře,“ pohlédl mi pozorně do tváře. „V kolik ten právník přijede?“
„Řekl, že se bude snažit tu být do čtyř. Jede z Londýna.“ Najednou jsem si nebyl jistý, zda je to tak báječný nápad. Právník by mohl bratra vyvádět z míry. Toby dlouho a tvrdě bojoval o podmínky otcovy vůle. Právníky nikdy neměl v oblibě. Na druhou stranu jistě nikdy nepotkal takového právníka, jako je Bernard Sims. Já vlastně taky ne. Tohle potěšení nás všechny teprve čeká.
Bernard byl přesně takový, jak jsem si představoval. Mohutný, žoviální, s vlnitou kšticí černých vlasů. Na sobě měl dvouřadový proužkovaný oblek, jenž měl co dělat, aby to všechno udržel pohromadě.
„Maxi,“ zvolal rozšafně, když jsem ho uvítal u vchodu. Zamířil ke mně s napřaženou rukou, jež působila dojmem, že má víc než obvyklých pět prstů. Snad to bylo tím, že každý z prstů byl dvakrát silnější než můj. Nadzvedl jsem dlahu, a tak se vyhnul potřesení rukou.
„Jak jste k tomu přišel?“ zeptal se.
„Povím vám to později. Pojďte dál,“ vyzval jsem ho.
„Uvidím ji?“ vyzvídal polohlasně, téměř spiklenecky.
„Koho?“ zeptal jsem se nevinně. Já taky umím hrát tyhle hry.
„Přece tu violistku.“
„Možná ano,“ nemohl jsem se ubránit úsměvu.
„To je fajn,“ zamnul si ruce. Pak se zarazil. „Vlastně není.“
„Proč není?“ divil jsem se.
„Asi bych se s ní neměl společensky stýkat,“ pravil.
„Mohl by vzniknout konflikt zájmů v případu té otravy.“
„Kašlete na otravu,“ vyzval jsem ho. „Tady stejně nejde o žádnou společenskou návštěvu.“
„Ne,“ řekl. „Jenže to já nevím, že? Neřekl jste mi vlastně, proč jste tolik naléhal, abych sem dnes odpoledne přijel.“
„Povím vám to,“ ujistil jsem ho. „Všechno má svůj čas.“
„Tvrdil jste, že je to otázka života a smrti.“
„Je,“ odpověděl jsem vážně. „Mého života a mé smrti.“
