Mrtvý dostih (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

3

Bomba vybuchla ve chvíli, kdy jsem přecházel přes chodbu.

Nedošlo mi hned, co se stalo. Přes krk mě pláclo obrovské horko a měl jsem pocit, jako kdyby mě někdo praštil do zad těžkým kladivem.

Rozrazil jsem kuchyňské dveře a upadl polovinou těla do místnosti.

Pořád ještě jsem nechápal, co se děje. Všude jako by panovalo naprosté ticho. Byl jsem hluchý. Zkusil jsem promluvit, ale neslyšel jsem ani sám sebe. Zakřičel jsem. Nic. Slyšel jsem jenom vysoký syčivý tón; nepřicházel z žádného určitého směru a vůbec se nezměnil, když jsem otočil hlavou ze strany na stranu.

Podíval jsem se dolů na své ruce, ty se zdály být v pořádku. Pohnul jsem s nimi. Bez problému. Zatleskal jsem. Cítil jsem, jak se ruce navzájem dotýkají, ale žádný zvuk jsem neslyšel. Bylo to dost děsivé.

Bolelo mě levé koleno. Podíval jsem se na ně a všiml si, že mám roztržené kalhoty v místě, kde jsem se střetl s dveřním rámem. Bílé kostky pomalu rudly mou krví. Co je celé černé, bílé a červené…? Mozek se mi pomalu začínal zamlžovat.

Ohmatal jsem si koleno rukou. Bylo kupodivu na svém místě a mohl jsem nohou pohnout, aniž bolest nějak výrazně vzrostla. Krev zřejmě pochází jen z nějakého povrchního škrábance.

Sluch se mi najednou vrátil a neočekávaně mě zaplavila vlna zvuků. Někde poblíž kdosi křičel. Vysoký ženský hlas nepřestával kvílet a odmlčel se vždy jen na chvíli, aby se jeho majitelka mohla nadechnout. Poplachový zvon bez ustání vyzváněl někde dál v chodbě a ozývalo se i volání několika mužských hlasů, které prosily o pomoc.

Položil jsem se zpátky na podlahu a nechal hlavu odpočívat. Připadalo mi, že tak ležím už celé věky; ale nejspíš to netrvalo déle než minutu či dvě. Křik neutichal, jinak bych byl usnul.

Začal jsem si uvědomovat, že se mi neleží moc pohodlně. Kromě levého mě bolelo i pravé koleno. Ležel jsem si na noze, kterou jsem měl zkroucenou pod zadkem. Narovnal jsem nohu a odměnou mi ji zaplavily jehličky a mravenčení. Dobré znamení, pomyslel jsem si.

Dovnitř trhlinou tekla voda, asi z nějaké prasklé trubky nahoře, přemýšlel jsem líně. To už tak dobré znamení nebylo. Voda stékala po stěně a rozlévala se po betonové podlaze směrem ke mně. Otočil jsem hlavu a díval se, jak se přibližuje.

Rozhodl jsem se, že je sice děsně fajn tu ležet a nechat svět, ať se tam venku vesele otáčí beze mne, ale že se mi nijak zvlášť nechce ležet při tom v rybníku. Podlaha už tak dost studila, nemusí být ještě ke všemu mokrá. Zdráhavě jsem se překulil a vyškrábal se na kolena, až jsem klečel. Tak to není zrovna nejlepší nápad, připustil jsem si. Mé levé koleno si trpce stěžovalo a lýtkového svalu se zmocňovala křeč. Za pomoci dveřního rámu jsem se vytáhl do stoje a rozhlédl se po kuchyni.

Nezdálo se, že by se toho v ní moc změnilo, jen bylo všechno pokryté jemnou vrstvou bílého prachu, jenž stále ještě visel ve vzduchu. Zrovna jsem si říkal, co se asi stalo Carlovi, když se objevil vedle mne.

„Co se sakra stalo?“ tázal se.

„Nevím,“ odpověděl jsem. „Kde jste byl?“

„Vypískat se na pánech.“ Ukázal dolů chodbou. „Málem mě trefil šlak, když to bouchlo.“

Visel jsem na kuchyňských dveřích a bylo mi nanic. Jít se přesvědčit, co se stalo s mými ostatními dvěma zaměstnanci a s hosty v lóžích, se mi zrovna dvakrát nechtělo, ale věděl jsem, že musím. Nemůžu tady postávat celý den, když ostatní třeba potřebují pomoc. Křik přešel v kňourání, když jsem si opatrně razil cestu chodbou a nakoukl dovnitř.

Nečekal jsem, kolik tam bude krve.

Jasná, čerstvá, šarlatově rudá krev. Spousty krve. Nebyla jenom na podlaze, ale taky na stěnách, a několik velkých cákanců dokonce i na stropě. Stoly výbuch odmrštil k zadní stěně a já se musel prodírat přes polámané židle, abych se dostal dveřmi do místnosti, kterou jsem před chvílí bez překážek opustil.

Když jsem byl dítě, otec si pravidelně stěžoval, že můj pokoj je jako po výbuchu bomby. Jako každý malý kluk jsem měl tendenci pohazovat všechny své věci na zem a spokojeně jsem žil v tom zmatku.

Můj pokoj ale nikdy nevypadal tak jako obě prosklené lóže toho dne v Newmarketu. Ne že by zůstaly prosklené. Sklo z oken a dveří zcela zmizelo spolu s kusem terasy a asi třetinou boční zdi lóže číslo 1.

Došlo mi, že pokud výbuch dokázal napáchat takové škody na betonu a oceli, neměli lidé uvnitř lóží žádnou šanci.

Na popis scény byl i výraz jatka skoro málo.

Oběda se zúčastnilo třiatřicet hostů, další dva se ke zklamání a znechucení MaryLou nečekaně nedostavili. Pak tu byli mí dva zaměstnanci. Tudíž v téhle místnosti nebo na terase muselo být ve chvíli, kdy vybuchla bomba, nejméně pětatřicet lidí nepočítaje osoby, které mohly být pozvány, aby se po obědě dívaly na dostih v lóžích.

Vypadalo to, že většina úplně zmizela.

Na zaúpění po mé levici jsem se vrhl pod převrácené stoly, abych zjistil, odkud přichází.

MaryLou Fordhamová ležela na zádech u zadní stěny. Viděl jsem ji jenom od pasu nahoru, protože spodek těla jí zakrýval potrhaný a rychle rudnoucí ubrus. Krev, která se vsakovala do bílé naškrobené bavlny, měla přesně stejný šarlatový odstín jako šifonová blůza, jež byla nyní skoro na cáry a visela jí celá zmačkaná kolem krku.

Poklekl jsem vedle ní na pravé koleno a dotkl se jejího čela. Pootočila oči mým směrem. Velké, široce rozevřené, vyděšené hnědé oči ve smrtelně bílém obličeji, pořezaném a krvácejícím po zásahu nespočetných poletujících skleněných střepin.

„Pomoc už je na cestě,“ oznámil jsem jí trochu neadekvátně okolnostem. „Vydržte.“

U pasu měla velkou kaluž krve, tak jsem nadzdvihl ubrus, abych si ověřil rozsah zranění. Bylo špatně vidět. Pod krví nacucanou látkou nebylo moc světla a v pohledu mi bránil i chumel rozbitých židlí a stolů. Sklonil jsem se níž, abych lépe viděl, a teprve v tom okamžiku mému zmatenému mozku došla celá ta hrůza. Obě krásné nohy MaryLou byly pryč. Utržené.

Ach Bože, co budu dělat?

Tupě jsem se rozhlížel kolem, jako kdybych mohl ty ztracené nohy najít a připevnit je zpátky na místo. Teprve tehdy jsem zaznamenal ostatní oběti. Ty, jež přišly nejenom o nohy, ale taky o ruce a o život. Roztřásl jsem se. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Najednou se místnost naplnila hlasy a spěchajícími lidmi v černožlutých kabátech a velkých žlutých helmách. Dorazila požární brigáda. Nijak brzy, napadlo mě. Rozplakal jsem se. To je u mne neobvyklé. Otec patřil ke staré škole, která hlásala, že chlapi nepláčí. „Přestaň fňukat,“ říkával, když mi bylo deset. „Vzchop se, chlapče. Buď muž. Chlapi nebrečí.“ Tak mě vychoval. Neplakal jsem, když se otec zabil při srážce s náklaďákem plným cihel. Neplakal jsem ani na jeho pohřbu. Věděl jsem, že by si to nepřál.

Teď však šok, únava, pocit neschopnosti a úleva, že dorazila záchranná kavalerie, byly dohromady příliš, a tak se mi po tváři koulely slzy.

„Pojďte, pane,“ pronesl mi jeden z hasičů do ucha, když mě uchopil za ramena, „dostaneme vás odtud. Bolí vás něco?“

Jazyk v puse mi připadal obrovský a dusil mě. „Ne,“ zakrákal jsem. „No, trochu mě bolí koleno. Jinak jsem v pořádku… Ale ona…“ ukázal jsem na MaryLou, neschopen dalšího slova.

„Nedělejte si starosti, pane,“ uklidňoval mě, „postaráme se o ni.“

Pomohl mi na nohy a obrátil mě za ramena. Nemohl jsem odtrhnout oči od místa, kde by měly být nohy MaryLou. Požárník mě otočil tak daleko, až moje hlava musela následovat. Pevně mě přidržoval a postrkoval ke dveřím, kde mi další hasič přehodil přes ramena červenou deku a odváděl mě pryč. Napadlo mě, zda používají červené deky, aby nebyla vidět krev.

Hasič mě vedl chodbou ke schodišti. Když jsme procházeli kolem kuchyně, nahlédl jsem dovnitř. Carl se nakláněl nad dřezem a zvracel. Věděl jsem, jak mu je.

Jakýsi muž v zelené bundě s velkým nápisem lékař na zádech se protáhl kolem mne. „Je v pořádku?“ otázal se mého doprovodu.

„Zřejmě ano,“ zněla odpověď.

Měl jsem chuť namítnout, že ne, že vůbec nejsem v pořádku. Chtěl jsem jim vysvětlit, že jsem zahlédl obraz pekla, který mě bude do smrti strašit. Chtělo se mi křičet, že zdaleka nejsem v pořádku a že už možná ani nikdy nebudu.

Místo toho jsem se nechal odvést ke schodišti a uposlechl pokynu, abych šel dolů. Ujistili mě, že tam na mě bude čekat pomoc. Můžou mi ale vymazat paměť? Vrátit mi nevinnost? Dokáží zabránit nočním můrám?

Podle hasičova pokynu jsem poslušně sešel do přízemí. Jak mi slíbil, čekaly tam na mne pomocné ruce a útěšné hlasy. Krátká prohlídka fyzických zranění mě zařadila, stále zabaleného v červené dece, na jednu z řady bílých plastových židlí na dobu, která mi připadala nekonečně dlouhá. Několikrát se mě mladík v jasně zeleném oblečení s velkými bílými písmeny zdravotník na zádech přišel optat, zda jsem v pohodě. Povídal, že je jim moc líto, jak dlouho to trvá, ale ostatní je potřebují víc. Přikývl jsem. Věděl jsem to. Pořád jsem je v duchu měl před očima.

„Je mi fajn,“ ujistil jsem ho, i když jsem to nemyslel doopravdy.

Sanitky přijížděly a odjížděly, jejich sirény kvílely a řada černých pytlů s mrtvými těly u zadní zdi tribuny se s odpoledním sluncem pomalu klesajícím k večernímu obzoru prodlužovala.

Nakonec mě kolem sedmé hodiny odvezli do nemocnice. Po tak dlouhém sezení na plastové židli jsem se nedokázal pořádně postavit na levou nohu, protože mi koleno oteklo a ošklivě ztuhlo. Můj mladý zdravotnický přítel mi pomohl do sanitky, která pak odjela důstojně bez sirén a blikajících světel. Naléhavost krize pominula. Vážně zranění a umírající byly odvezeni v největší rychlosti. Zemřelým nebylo pomoci. O nás, takřka chodící zraněné, se nyní mohli postarat s klidem a rozvahou.

Sanitka mě dovezla až do Bedfordu, neboť nemocnice blíže k Newmarketu byly přeplněné vážně zraněnými. V Bedfordu rentgen v mém oteklém koleni neodhalil žádné zlomeniny. Doktor odhadoval, že srážka s dveřmi mohla způsobit dočasnou dislokaci kolenní čéšky a vyvolat vnitřní krvácení. Na kloubu se vytvořil hematom, který způsobil otok i bolest. Zjistilo se, že krev, jež mi potřísnila kalhoty, pocházela z tkáně na levém stehně, natržené patrně rovněž následkem kolize s dveřmi. Přestože rána už nekrvácela, doktor trval na přiložení náplastí, aby stáhl okraje rány k sobě. Poté všechno překryl velkým bílým čtvercem. Mým kalhotám se stejné péče nedostalo, naopak mi je bez okolků na levé straně ustřihli. Nemocnice mi poskytla pevný modrý gumový návlek na koleno, aby se kloubu dostalo podpory a tlakem se zmenšila podlitina. Rovněž mě prozíravě vybavili dlouhou bílou bavlněnou ponožkou, kterou jsem měl nosit na levé noze, aby se zmenšilo otékání holeně, a zásobou kulatých bílých prášků proti bolesti. Po pár dnech odpočinku budu v pořádku, ujistili mě. V pořádku na těle, pomyslel jsem si, jenže uzdravení emocionálních ran potrvá o hodně déle.

Objednali mi taxi, aby mě odvezlo domů. Tak jsem seděl v nemocniční recepci a čekal trochu v rozpacích, jaký rozruch jsem způsobil, a s pocitem viny, že jsem z toho na rozdíl od ostatních vyšel tak lacino. Byl jsem úplně vyčerpaný. Přemýšlel jsem taky o Robertovi a Louise, svých zaměstnancích. Přežili? Co mám dělat, abych se to dozvěděl? Koho se mám zeptat?

„Taxi pro pana Moretona,“ ozval se hlas, který mě přivedl zpátky do přítomnosti.

„To jsem já,“ zavolal jsem.

Uvědomil jsem si, že nemám v kapse žádné peníze.

„To je v pořádku, platí zdravotní pojišťovna,“ uklidnil mě řidič. „Ale spropitné nedávají,“ dodal. Jestli si myslí, že spropitné dostane ode mne, tak má smůlu, pomyslel jsem si.

Okouknul si mě odshora dolů. Musel na mě být jedinečný pohled. Pořád ještě jsem na sobě měl šéfkuchařskou tuniku, ale černobílé kostkované kalhoty teď měly jednu nohavici dlouhou a druhou krátkou s modrým návlekem na koleni a bílou ponožkou vespod.

„Vy jste klaun?“ zajímal se šofér.

„Ne, jsem šéfkuchař,“ odsekl jsem.

Přestalo ho to zajímat.

„Kam to bude?“ zeptal se.

„Do Newmarketu.“

 

Taxi předjelo před můj domek na jižním okraji Newmarketu kolem jedenácté hodiny. Prospal jsem celou cestu z bedfordské nemocnice a řidičovi dalo dost práce mě vzbudit a dostat mě z auta. Nakonec jsem byl natolik při smyslech, že se mu podařilo pomoct mi přehopsat přes malý pruh trávy mezi silnicí a vstupními dveřmi domku.

„Budete v pořádku?“ zajímal se, když jsem zastrčil klíč do zámku.

„Jistě,“ řekl jsem a on odjel.

Doskákal jsem do kuchyně, vzal si dva prášky proti bolesti a zapil je vodou z kohoutku. Došel jsem k názoru, že na schody nestačím, a tak jsem se uložil na pohovku v malém obýváku a dychtivě znovu upadl do spánku.

Ležel jsem na nemocničním vozíku, který se pomalu pohyboval šedou chodbou bez oken. Viděl jsem, jak nade mnou míjejí stropní světla. Chodba se zdála nekonečná a světla byla všechna stejná, jedno za druhým. Pohlédl jsem vzhůru za sebe a viděl, že mě tlačí dáma v rudé šifonové blůze se záplavou vlnitých vlasů poskakujících jí na ramenou. Byla to MaryLou Fordhamová a usmívala se na mne. Podíval jsem se na její krásné nohy, jenže žádné nohy neměla a vypadala, jako když se vznáší nad šedivou podlahou. S trhnutím jsem se posadil a podíval se na vlastní nohy. Tam, kde měly být, byla splasklá přikrývka a všude krev, spousta krve, jasně červené kaluže krve. Vykřikl jsem a skutálel se z vozíku. Padal jsem, padal a padal…

S leknutím jsem se probudil, srdce mi bušilo, obličej jsem měl studený, ulepený, upocený. Sen byl tak živý, že jsem se musel rukama ujistit, že mám nohy tam, kde mají být. Ležel jsem ve tmě a ztěžka oddechoval, dokud se můj pulz nevrátil skoro k normálu.

Byla to první ze stejných nočních můr v řadě.

Dvě neklidné noci mě dokonale vyčerpaly.

 

Většinu nedělního rána jsem strávil vleže, nejprve na pohovce a potom na podlaze, což bylo pohodlnější. Sledoval jsem čtyřiadvacetihodinové zpravodajské kanály, abych se dozvěděl něco víc o události, které se začalo říkat ‚Utok na Guineas‘. Dostihy pokrývá tucet televizních kamer, ale jenom jedna okrajově zachytila scénu na terase lóží 1 a 2 na čelní tribuně v okamžiku, kdy bomba vybuchla. Letmý záběr přehrávali pořád dokola v každém vydání zpráv. Byl na něm vidět zářící záblesk a kusy skla, oceli a betonu poletující vzduchem spolu s lidskými těly. Hodně hostů Delafield Industries bylo doslova odváto z terasy a jako hadroví panáci padali na plochou střechu pod nimi a dál na nic netušící dostihové návštěvníky na dolních tribunách. Tihle údajně měli štěstí, byli zranění, ale živí. Nejhůře postižení byli ti uvnitř místnosti, jako MaryLou Fordhamová.

Znovu jsem si vzpomněl na Roberta a Louisu. Bylo mi jasné, že bych měl někomu zavolat a zeptat se, co se s nimi stalo. Taky jsem věděl, že nemám chuť nikam telefonovat, protože mám strach z odpovědi. Zůstal jsem ležet na podlaze.

Z televize jsem se dozvěděl, že zatímco jsem zabalený v červené dece poslušně seděl na bílé plastové židli, na závodišti se odvíjela pilná činnost. Policie se dostavila v hojném počtu a poznamenala si jména a adresy tisícihlavého davu. Mne nějak vynechali.

Dostihy byly zapomenuty a 2000 Guineas byl prohlášen za neplatný, jelikož polovina koní se v závěrečném furlongu zastavila, zatímco ostatní byli tvrdě vyjížděni do cíle, neboť jejich žokejové se tak usilovně soustředili na dostih, že si výbuch neuvědomili, dokud po projetí cílového sloupku koně nestáhli. Televizní záběry jasně ukázaly, jak se radost jednoho mladého jezdce nad prvním vítězstvím v klasickém dostihu znenáhla mění v zoufalství, když si uvědomil, že zvítězil v dostihu, který je neplatný.

Rojily se dohady, kdo mohl spáchat takovou vraždu a proč.

Jedna televizní stanice měla reportéra poblíž Devil’s Dyke, v pozadí se závodištěm a přední stranou lóží 1 a 2, nyní zakrytých modrou plachtou. Prohlašoval, že ho policejní zdroj informoval o možnosti, že bomba zasáhla jiný terč, než měla. Ředitel závodiště, v danou chvíli pro nemoc nedostupný, údajně policii potvrdil, že uživatelé lóže jedna provedli na poslední chvíli výměnu. Reportér, který byl podle mého názoru dost nevhodně oblečený v pruhovaném triku s rozhalenkou a bez saka, dále spekuloval, že pravým terčem byl arabský princ a jeho doprovod, který měl původně užívat lóži 1. Blízkovýchodní konflikt tak opět dorazil až k našim břehům, hlásal reportér přesvědčeně.

Kladl jsem si otázku, zda by se MaryLou cítila lépe u vědomí, že o nohy přišla omylem. Pochyboval jsem o tom.

Zavolal jsem matce pro případ, že by si o mne dělala starosti.

Nedělala si je.

„Nazdar, drahoušku,“ zacvrlikala po drátě. „To je ale hrůza, co se stalo.“

„Byl jsem tam,“ oznámil jsem jí.

„Cože, na dostizích?“

„Ne, přesně tam, co vybuchla bomba.“

„Vážně? To je ohromně vzrušující,“ prohlásila. Zřejmě ji ani nenapadlo, že jsem mohl být po smrti.

„Mám štěstí, že jsem na živu,“ upozornil jsem ji v naději, že se mi od rodičky dostane pár soucitných slov.

„Ovšemže, drahoušku.‘“

Od té doby, co otec zemřel, přistupovala matka ke smrti poněkud blazeované. Podle mne upřímně věřila, že to, zda bude člověk žít nebo zemře, je předurčeno a vymyká se lidské kontrole. Později mě napadlo, že srážka s nákladním autem plným cihel byla v matčiných očích slušnou cestou z toho, co se změnilo v manželství bez lásky. Nějaký čas po otcově smrti jsem zjistil, že měl několik menších pletek s různými ženami. Matka možná věřila, že nehoda byla jakousi boží odplatou.

„Jen jsem si říkal, že ti dám vědět, že jsem v pořádku.“

„Děkuji, drahoušku,“ pravila.

Nezeptala se, co se stalo, a já se rozhodl, že se s ní o hrůzu dělit nebudu. Těšila se ze svého poklidného života s ranními kafíčky, aranžováním květin v kostele a z výletů do dobře udržovaných zahrad. Utrhané končetiny a zmrzačené trupy do jejího světa nepatřily.

„Zase se brzy ozvu, mami,“ uzavřel jsem.

„Výborně, drahoušku. Měj se dobře.“ Zavěsila.

Nikdy jsme si nebyli moc blízcí.

Jako dítě jsem si pro radu a cit chodil vždy k otci. Společně jsme se smáli matčiným drobným fobiím a žertovali o její politické naivitě. Usmívali jsme se a kroutili očima, když se opět dopustila nějakého faux pas, což se jí stávalo často.

Sice jsem doopravdy neplakal, když otec zemřel, ale zničený jsem byl pořádně. Zbožňoval jsem ho jako svého hrdinu, a tu ztrátu jsem jen stěží dokázal unést. Jasně si vybavuji pocit zoufalství, když jsem pár týdnů po jeho smrti nedokázal nalézt v domě jeho vůni. Přijel jsem domů z internátní školy na volný víkend, a najednou už tam nebyl. Nepřítomnost jeho vůně udělala z jeho odchodu tvrdou skutečnost. Vyběhl jsem po schodech do jeho šatny, abych si přivoněl k jeho šatům. Otevřel jsem skříně a zásuvky a přitiskl si k nosu jeho oblíbené svetry. Jenže on byl pryč. Dlouho jsem v tom pokoji seděl na podlaze a zíral do prázdna, cítil se oloupený, ale nedokázal jsem prolévat slzy, nebyl jsem schopen opravdově truchlit nad jeho odchodem. I dnes mě až bolí touha, abych mu mohl povědět o svém životě a práci, radostech a smutcích. Hlasitě jsem ho proklel, že je mrtvý a není u mne, když ho potřebuji. Toužil jsem, aby tu byl, abych s ním mohl promluvit, aby mi pofoukal bolavé koleno, ulevil mému utrápenému mozku a zbavil mou paměť běsů. Pořád jsem pro něj ale nedokázal plakat.

 

V televizi začaly zprávy v jednu a já si uvědomil, že mám hlad. Krom pár soust francouzského chleba na závodišti a čokoládové tyčinky v nemocnici jsem od pátečního večera nic nejedl, a navíc páteční jídlo můj žaludek nestrávil. Teď, když jsem začal na jídlo myslet, došlo mi, že mi v břiše bolestivě hlodá hlad. S touhle bolestí se dalo něco udělat.

Opatrně jsem dokulhal do kuchyně a připravil si španělskou omeletu. O jídle se často říká, že je velký utěšitel, a spousta lidí skutečně ve stresu pojídá sladkosti jako třeba čokoládu, nejenom aby získali energii, ale protože se po ní cítí lépe. Přesně totéž jsem udělal já v bedfordské nemocnici. Mně ale jídlo přinášelo útěchu, když jsem je vařil.

Z police na zeleninu jsem vzal pár jarních cibulek, nakrájel je na malá kolečka a osmažil na pánvi s trochou panenského olivového oleje. Našel jsem několik vařených brambor skrývajících se v zadním šuplíku ledničky, tak jsem je taky nakrájel a přidal k cibulce s kapkou sójové omáčky na okořenění a zvýraznění chuti. Tři vejce, rozhodl jsem se, a jednou rukou je rozklepl do skleněné misky. Vařím opravdu moc rád a jak na duchu tak na těle jsem se hned cítil daleko líp ještě před tím, než jsem se usadil na pohovku, abych zážitek završil požitím svého výtvoru.

Během odpoledne zavolal Carl.

„Díkybohu jste doma,“ prohlásil.

„Byl jsem tu celou noc,“ oznámil jsem mu.

„Promiňte, měl jsem vám zavolat dřív.“

„V pořádku,“ ujistil jsem ho. „Já vám taky nezavolal.“ Věděl jsem proč. Žádné zprávy byly rozhodně lepší než ty, kterých jsem se obával.

„Co se vám stalo?“ vyptával se.

„Poranil jsem si koleno. Odvezli mě sanitkou do bedfordské nemocnice a pak pozdě v noci taxíkem domů. A co vy?“

„Já jsem v pohodě,“ tvrdil. „Pomáhal jsem lidem na zadním konci tribuny dostat se dolů. Policie si zapsala moje jméno a adresu, a pak mě poslali domů.“

„Viděl jste Louisů nebo Roberta?“ Děsil jsem se odpovědi.

„Ani jednoho jsem neviděl,“ informoval mě, „ale Robert mi dnes ráno volal. Je v pořádku, jenom dost otřesený. Ptal se, jestli nevím, co se stalo Louise.“

„Robert nebyl v lóži, když došlo k výbuchu?“

„Povídal, že bomba byla skutečně v lóži 1 a on byl zrovna za složenou dělicí příčkou ve dvojče, když to bouchlo. Ta příčka ho zachránila. Vypadá to ale, že je následkem výbuchu nahluchlý. Musel jsem na něj do telefonu křičet.“

Bylo mi jasné, jak se cítí.

„A co Louisa?“ zeptal jsem se ještě.

„Vůbec nevím,“ odvětil Carl. „Zkoušel jsem číslo pohotovosti, co nám dala policie, ale je tam permanentně obsazeno.“

„Máte zprávy ještě o někom?“ vyzvídal jsem. „Vím jenom, co říkali v televizi. A co vy? Slyšel jste něco?“

„Ne, nic. Viděl jsem tu americkou organizátorku, víte, MaryLou Fordhamovou, hned po výbuchu.“ V duchu jsem ji měl před očima. „Přišla o nohy.“

„Ach Bože!“

„Připadal jsem si tak děsně bezmocný,“ poznamenal jsem.

„Byla na živu?“ optal se.

„Když jsem ji viděl, tak ještě žila, ale nevím, jestli ji z toho dostali. Ztratila hrozně moc krve. Mne odvedl nějaký hasič a poslal mě dolů.“

Nastala odmlka, jako bychom oba znovu prožívali události na závodišti.

„Co uděláme s restaurací?“ otázal se Carl nakonec.

„Vůbec jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal jsem. „Kuchyně je nejspíš pořád zapečetěná. Začnu to řešit zítra. Teď jsem příliš unavený.“

„Jo, já taky. Minulou noc jsem toho moc nenaspal. Zavolejte mi ráno.“

„Dobře. A vy mi zavolejte večer, kdybyste se něco dozvěděl.“

„Jasně,“ přitakal a zavěsil.

Odpoledne jsem strávil v křesle s levou nohou podloženou polštářkem na konferenčním stolku. Nedokázal jsem televizi přepnout ze zpravodajských kanálů, tak jsem se díval pořád na totéž, teď už staré, stále dokola opakované zprávy. Teorie o arabském princi v průběhu dne nabývala na věrohodnosti hlavně proto, aspoň jak se mi zdálo, že nebylo co jiného hlásit a museli nějak vyplnit čas. Experti na Blízký východ proudili do studia a pronášeli nekonečné, nic neříkající komentáře o spekulativní teorii, na jejíž podporu neexistovaly žádné důkazy. Připadalo mi, že televizní společnosti prostě poskytly řadě těchto takzvaných ‚expertů‘ příležitost, aby vyjádřili své extremistické postoje, což jistě nijak nepřispěje k uklidnění zmatků, panujících v jejich zemích. Pro mnohé z nich zcela zřejmě nebyla násilná smrt a zkáza ničím neobvyklým, někteří měli dokonce tendenci masakr ospravedlňovat a poukazovali na to, že princ mohl být silami odporu v jejich vlasti vnímán jako oprávněný terč a skutečnost, že nevinní lidé zemřeli omylem, je politováníhodná… víte, oběti války a tak vůbec. Velice mě to popudilo, ale pořád jsem nedokázal televizi vypnout pro případ, že by se objevilo něco nového.

Někdy kolem páté hodiny jsem odplul do spánku.

Náhle jsem se probudil s nyní už známým bušením srdce a ulepeným obličejem. Další setkání s nemocničním vozíkem, chodbou bez oken, beznohou MaryLou a s krví.

Proboha, říkal jsem si, jen ne další takovou noc.

Jenže stejně přišla.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024