9
Seděli jsme u stolku pro dva u stěny vedle dveří. Je třeba přiznat, že nešlo o nejlepší stůl v restauraci, ale na Caroline to stejně udělalo patřičný dojem.
„Nevěřila jsem, že se vám podaří sehnat stůl,“ informovala mě, když dorazila. „Upřímně řečeno, kdybych si myslela, že to dokážete, nenavrhla bych tohle místo. Vlastně nevím, jestli se mi tu vůbec chce být.“ Na důkaz svého váhání se zamračila.
Nebyl jsem si jistý, jak si mám její poznámku vyložit, ale přišla, což pro mne v tu chvíli bylo nejdůležitější. Během posledních pár dní jsem se usilovně snažil vybavit si smyčcový kvartet na galavečeři. Vím, že všechny byly v dlouhých černých šatech a měly vlasy svázané do ohonů, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nedokázal jsem si vybavit jejich obličeje. Když ale Caroline vešla do restaurace Gor-dona Ramsaye, okamžitě jsem ji poznal.
Zajistit stůl bylo těžké, musel jsem poskytnout řadu službiček a ještě víc jich naslibovat. „Je nám líto,“ sdělili mi po telefonu s jistou dávkou pobavení nad mojí bláhovostí, „stoly rezervujeme zpravidla dva měsíce dopředu.“ Ani nepotřebovali dodávat, že dva dny dopředu patří do kategorie ‚naprosto bez šance‘.
Nejsem však pro nic za nic vyhlášený šéfkuchař, i když malý. Světu cordon bleu sice vládne soupeřivost jako všude jinde a šéfkuchaři slastně sní o tom, jak svým rivalům podříznou hrdlo kuchyňským nožem, nicméně v hloubi duše všichni víme, že se navzájem potřebujeme živí a zdraví nejenom proto, abychom udrželi zájem veřejnosti o gastronomii, ale také jako hosté našich televizních show.
Zaprodal jsem duši ne sice přímo ďáblu, nýbrž vedoucímu kuchyně, nasliboval věci, jež bude těžké, ne-li nemožné splnit, a odměnou mi byla nabídka „stolečku, který nějak nacpeme do už tak přeplněné jídelny na devátou. Asi to ale bude poblíž dveří.“
„Senzační,“ zaradoval jsem se. Stačilo by mi i venku na chodníku.
„Musíte Gordona Ramsaye dobře znát, když jste uspěl,“ pravila Caroline.
„Laskavost prokázaná kolegovi,“ pousmál jsem se. „My šéfkuchaři držíme při sobě.“ Neskutečné kecy, ale pořád lepší, než abych jí líčil, jak jsem musel o tenhle stůl škemrat. Z dlouhodobého pohledu by desetitisícová žaloba možná nakonec vyšla levněji.
„Je milý?“ dotazovala se. „V televizních programech působí vždycky jako hrubián.“
„Velice milý,“ řekl jsem. „V televizi to jen hraje.“ Ve skutečnosti jsem se s Gordonem Ramsayem osobně nikdy nesetkal, ale Caroline to vykládat nebudu, aspoň zatím ne.
„Povězte mi, co děláte,“ změnil jsem téma.
„Dělám hudbu,“ odpověděla. „A vy děláte jídlo. Takže vy živíte a já bavím.“ Usmála se svému vtípku. Její tvář se proměnila. Jako když se ráno roztáhnou závěsy a dovnitř vstoupí slunce.
„Neříká se o hudbě, že je potravou pro duši?“ prohodil jsem.
„Ten citát se ve skutečnosti týká vášně,“ opravila mě. „V lidské duši není žádná vášeň, svou potravu však nachází v hudbě. Nemohu si vzpomenout, kdo je autorem, ani co to znamená, ale bylo to vyryté na dřevěné desce v hale mé hudební školy.“
„Jaké školy?“ zeptal jsem se.
„RCM,“ řekla. „Royal College of Music.“
„Aha. A proč jste si vybrala zrovna violu?“
„To vzniklo už na základní škole. Učitelka hudební výchovy hrála na violu a já chtěla být jako ona. Byla báječná.“ Caroline se opět usmála. „Naučila mě užít si vystoupení. Za ten dar jí budu navždy vděčná. Hodně mých kolegů v orchestru miluje hudbu, ale její provedení si doopravdy nevychutnají. Je to hrozná škoda. Pro mne je hudba vystoupení. Proto říkám, že dělám hudbu, ne že ji hraji.“
Seděl jsem a prohlížel si ji. Paměť mě neošálila. Byla vysoká a elegantní, dnes večer však nebyla v černém, měla na sobě krémovou sukni a zářivě stříbrnou mačkanou blůzu, která mi zvedala tep pokaždé, když se naklonila dopředu. Světlounce hnědé, ne úplně blond vlasy měla jako předtím svázané do ohonu.
Přišel číšník a tázal se, zda jsme si už vybrali. Zahloubali jsme se do jídelního lístku.
„Co je pied de chochon?“ zeptala se Caroline.
„Doslova to znamená prasečí noha. Běhák prasete. Je to moc …
