7
Angela Milneová volala hned ve čtvrtek ráno a mně bylo okamžitě jasné, že je dost podrážděná mým vzkazem. Zcela jednoznačně mi řekla, že při testech v nemocnici se nikdo nespletl a že bych se měl na sebe podívat do zrcadla a položit si otázku: „Kdo tady koho vodí za nos?“
„Podával jste fazole, které nebyly dostatečně uvařené,“ řekla. „Proč si to prostě nepřiznáte?“
Zbláznil jsem se? Vím, že v té večeři žádné fazole nebyly. Nebo snad byly? Absolutně jistý jsem si byl tím, že já sám jsem tam žádné fazole nedal, nevařil je a vůbec. Můžu si ale být stejně jistý, že to neudělal někdo jiný? Musel bych si jich ale všimnout. Červené vlašské fazole jsou přece nápadné, jak jistě potvrdí každý, kdo někdy jedl chilli con carne. Třeba je někdo nakrájel a přidal. Ale proč? A kdo?
Ten večer nás v kuchyni bylo hodně, nejenom můj obvyklý tým. Bylo tam nejméně pět nebo šest brigádníků, kteří nandávali jídlo na talíře, a dovnitř mohli i všichni obsluhující. Většina patřila ke cateringové agentuře, ale byli tam i přátelé mých zaměstnanců a jeden nebo dva pomocníci, které na poslední chvíli poskytla gastronomická společnost závodiště, když kdosi nepřišel. Otrávil snad někdo úmyslně večeři kvůli soupeření v pohostinství? Byla v tom závist? Jistě ne. Nedávalo to smysl. Jelikož jsem nicméně věděl, že já jsem fazole do večeře nepřidal, byl jsem stále více přesvědčený, že to musel udělat někdo jiný.
Zřejmě ale bude hodně těžké kohokoli přesvědčit, že mám pravdu. Všichni si budou stejně jako Angela Milneová myslet, že jsem se dopustil základní kulinářské chyby a nechci si to připustit.
Středeční večer byl smutný, jídelna byla plná sotva ze čtvrtiny, i když přišla i jedna dvojice, která se minulý pátek zúčastnila večeře na závodišti a oběma pak bylo špatně.
„To se prostě stane,“ prohlásila žena. „Určitě to nebyla vaše chyba.“ Byl bych rád, kdyby všichni zákazníci byli jako ona. Ptal jsem se jich, co jedli, ale nemohli si vzpomenout. Zeptal jsem se tedy, zda jsou vegetariáni. Ne, ujistili mě, nejsou. Objednali si steak, aby to dokázali.
Čtvrtek se vyvíjel o něco slibněji. Na psacím stole na mne čekaly noviny Cambridge Evening News. Položil je tam Richard, který pro ně zajel do města. Jak říkal, má spoustu volného času, když máme na oběd jen tři stoly, celkem všeho všudy osm lidí.
Článek v novinách se točil především kolem mých odpovědi na otázky paní Hardingové o výbuchu, což mi přišlo vcelku spravedlivé. O něco níž se nacházela zmínka, že k článku z pondělního vydání noviny dodávají, že v restauraci U sítě se senem proběhla inspekce místního hygienika a zjistila, že tam k žádné kontaminaci nedošlo. Paní Hardingová rovněž napsala, že sama kuchyni restaurace navštívila a vysoká úroveň hygieny na ni udělala velký dojem. Hodná holka. K článku byla připojena moje fotografie se zářící nerez ocelí, a měl bych asi být spokojený, i když se nacházela až na straně sedm, a nikoli na první straně, kde by se mi líbila víc.
Říkal jsem si, že je ještě příliš brzy na to, aby článek v novinách přinesl nějaký výsledek, ale čtvrteční večer vykazoval jisté zlepšení s počtem zákazníků přesahujícím třicítku. Bylo to samozřejmě hluboko pod obvyklým průměrem a pořád málo na pokrytí nákladů, nicméně o něco živější atmosféra v restauraci představovala velký pokrok. Snad už jsme na cestě vzhůru. V pátek budeme mít celý den zavřeno, abychom se mohli zúčastnit Louisina pohřbu, tak sobotní večer nejspíš ukáže, jak na tom jsme.
V pátek se v Newmarketu a okolí konala řada pohřbů lidí, které jsem znal.
Nejprve přišla na řadu Elizabeth Jenningsová v katolickém kostele Naší paní a svaté Etheldredy na Exeter Road poblíž středu města, v moderní budově postavené v sedmdesátých letech v tradičním slohu s řadou normanských oblouků a sloupů po obou stranách lodi a s růžovým oknem vysoko nad západními dveřmi. Je to velký kostel vhodný pro město, kde mnoho obyvatel nebo jejich příbuzných pochází z Irska, té nejkatoličtější z katolických zemí. Nemusím ani říkat, že na pohře…
