Motiv koní (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

6

Spal jsem tu noc v přestavěné loděnici, která představovala Jikovo trvalé bydliště. Byl tam přístěnek na spaní, minimální kuchyňský kout a očividně nová koupelna; jinak celou zbývající prostoru používal Jik jako ateliér.

Uprostřed místnosti byl velký malířský stojan a po stranách stály dva stolky, na nich úhledné řady tub s barvami, štětce a špátle, nádoby s terpentýnem, lněným olejem a čistícím prostředkem. Prostě obvyklé vybavení.

Rozpracovaného tam nebylo nic, všechno krásně čisté a uklizené. Stejně jako v Anglii měl Jik před stojanem na zemi hrubou rohožku pokrytou nánosem černé, mastné špíny, jak si o ni ze zvyku otíral jen zhruba vymyté štětce, než je namočil do další barvy. Bylo pro něho typické, že tuby s barvami byly zmačkané uprostřed, neměl dostatek trpělivosti na to, aby je vymačkával spořádaně od konce. Paletu měl obdélníkovou, spíš menší, nepotřeboval velkou, protože často nanášel barvy z tuby přímo na plátno a pak je teprve roztíral. Pod stolem měl velikou krabici s hadry, jimiž čistil všechny předměty, které použil k malování, tedy nejen štětce a špátle, ale také vlastní prsty, dlaně, nehty, zápěstí a všechno možné, co se mu právě k práci hodilo. Usmál jsem se. Stav Jikova ateliéru byl pro něho právě tak typický, jako jeho obrazy.

Podél jedné zdi stály dvoupatrové regály s přihrádkami, ve kterých měl zastrčená hotová plátna. Vysunoval jsem jedno po druhém a prohlížel si je. Temné, ale výrazné barvy, dramatické jako vykřičník.

Obrazy byly stále ještě poznamenané vizí civilizační zkázy. Tlení, ukřižování, podivné přízračné krajiny, vadnoucí rostliny, mrtvé ryby, myšlenka jen naznačená, člověk ji musel sám domyslet.

Jik svoje obrazy prodával nerad a také je prodával jen zřídka. Často jsem si říkal, že to vlastně není tak veliká chyba, protože se s jeho obrazy příliš dobře žít nedá, i skřivánek by z nich zesmutněl. Byla v nich ale síla, kterou jim nebylo možno upřít. Každý, kdo jednou spatřil víc z jeho věcí, nikdy na ně nemohl zapomenout a obrazy by určitě musely ovlivnit jeho myšlení, možná že od základu. Jik je skutečně opravdový malíř, jakým já nikdy být nemůžu, a popularitu u současné veřejnosti považuje u skutečného umělce za osobní neúspěch.

Ráno jsem zašel na lod. Sára tam byla sama.

„Jik šel pro mlíko a pro noviny,“ hlásila. „Udělám vám něco k snídani.“

„Já se přišel rozloučit.“

Upřeně se na mě zadívala. „Teď už to nenapravíte.“

„Napravím, když odjedu.“

„Zpátky do Anglie?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Já si to hned myslela.“ V očích se jí na chviličku objevil úsměv. „Jik mi včera v noci vyprávěl, že jste jediný člověk na světě, který dovede správně z hlavy vypočítat přesnou polohu lodi, když je zapotřebí vysílat volání o pomoc v noci, po čtyřhodinovém zmítání na moři za desetistupňové vichřice, s dírou v lodní přídi, když nefungují pumpy.“

Ušklíbl jsem se. „Jenže on spravil tu díru i ty pumpy, a když se rozednilo, tak jsme to volání o pomoc zase odvolali.“

„Byli jste oba janči.“

„Takže jsme měli radši sedět doma?“

Odvrátila se. „Mužský! Musejí riskovat krk, jinak nejsou spokojení.“

Do určité míry měla pravdu. Menší dávku zdravého pocitu fyzického nebezpečí nemůže nikdy škodit, zvlášť když se na to už jenom vzpomíná. Člověka mnohem spíš ničí čisté nápory na nervy, ty člověk vůbec nemá chuť si zopakovat.

„Některé ženské nejsou o nic lepší.“

„To na mě neplatí.“

„Já s sebou Jika nevezmu.“

Byla ke mně stále zády. „Kvůli vám přijde o život,“ řekla.

Nic nemohlo dělat nevinnější dojem, nežli ta malá, předměstská galerie, ve které Maisie koupila svůj obrázek. Byla zrušená. Výkladními skříněmi jsme viděli pusté, prázdné prostory uvnitř, a na skleněných dveřích u vchodu visela poněkud zbytečná cedulka s nápisem „Zavřeno“.

V sousedních malých krámcích pokrčili rameny.

„Měli otevříno jenom asi tak měsíc. Velký kšefty nedělali, takže není divu, že to museli zavřít.“

Ptal jsem se, jestli nevědí, která realitní firma prostory výstavní síně pronajímá. Ne, to nevěděli.

„Tím to vadne,“ prohlásil Jik.

Zavrtěl jsem hlavou. „Zeptáme se u místních firem.“

Rozdělili jsme se a strávili jsme pak každý na svou pěst hodinu marným běháním. Žádná z firem, jejichž jména jsme si přečetli na okolních vývěskách „objekt na prodej“, o galerii nic nevěděla.

Pak jsme se zase sešli u těch nic neříkajících dveří.

„čo teď?“

„čo ta Městská galerie,“

„Jedeme k Domain.“

Ukázalo se, že Domain je park v centru města, ve kterém je galerie, zdobená zvenčí šesti vysokými sloupy a zevnitř Munningsem, kterého jsme našli po delším hledání.

Nikdo u něho nebyl. Nikdo k nám nepřistoupil, nedal se s námi do řeči a nenabízel informaci o podobném obrázku v menší, laciné galerii na periferii.

chvíli jsme tam postáli a já obdivoval mistrovství, se kterým Mun-nings namaloval dva šedé poníky v žlutém světle před bouří a temné stádo v pozadí. Jik dokonce neochotně přiznal, že Munnings aspoň uměl řemeslo.

Jinak se nepřihodilo vůbec nic. Vrátili jsme se vozem k lodi a sedli si k obědu v mírném rozčarování.

„Co ted?“ ptal se Jik.

„Potřeboval bych chvíli telefonovat, jestli smím, tak bych si to šel vyřizovat do loděnice.“

Strávil jsem u telefonu prakticky celé odpoledne, protože jsem systematicky podle abecedy volal všechny realitní kanceláře až k písmenu H, kde jsem se konečně dočkal výsledků. Holloway a syn říkali, že příslušné prostory byly krátkodobě pronajaty Krásnému umění, Severní Sydney.

Jak krátkodobě?

Na tři měsíce, počínaje prvním zářím.

Ne, Holloway a syn netušil, že prostory už jsou prázdné. Ne, nemůžou je pronajmout jinému zájemci před prvním prosincem, protože zákazník zaplatil pronájem na tři měsíce předem. Ne, nemohou mi dát jméno zákazníka. Chvíli jsem něco plácal, snažil jsem se taktně vzbudit dojem, že jsem od stejné profese a že mám klienta, který by o ty místnosti měl zájem. Pak se Holloway a syn zmínili o jistém panu Greyovi, a dali mí číslo jeho poštovní schránky, které jim nechal místo adresy. Pokorně jsem poděkoval. Byli pak ochotnější. Řekli, že pan Grey udával, že galerii potřebuje pro soukromou výstavu, jen krátkodobě, a že je příliš nepřekvapuje, že už je teď prázdná.

Ptal jsem se, jak bych pana Greye poznal, kdybych si s ním dal schůzku. Řekli, že mi nemohou poradit, protože sami s panem Greyem jednali jen telefonicky nebo písemně. Jestli prý můj klient tu galerii chce před prvním prosincem, mám se sám na pana Greye obrátit písemně.

To jistě, říkal jsem si v duchu.

Nakonec jsem ale usoudil, že tím nemůžu nic pokazit. Vyhledal jsem list čistého papíru a v mžiknutí oka jsem krasopisně čínskou tuší napsal panu Greyovi, že mi Holloway a syn dali jeho jméno a číslo schránky a že si ho dovoluji požádat, zda by mi neodprodal pronájem příslušných prostor na poslední dva týdny před koncem smlouvy, protože bych tam velice rád uspořádal výstavu děl svého mladého přítele, který tvoří neobyčejně citem prodchnuté akvarely. Že přijmu jakékoliv rozumné podmínky. A že jsem v úctě oddaný Peregrin Smith.

Zašel jsem k lodi a zeptal se Jika a Sáry, jestli by jim nevadilo, kdybych jako zpáteční adresu udal jejich číslo schránky.

Sára si nejdřív přečetla dopis. „Ten neodpoví,“ prohlásila. „Jestli je to podvodník, tak určitě ne.“

„Základní potřebou rybáře je návnada,“ poznamenal Jik.

„Jenže na tuhle návnadu by se nenachytala ani vyhladovělá piraňa.“

Dopis jsem odeslal, i když Sára souhlasila jen neochotně. Ani jeden z nás si od toho dopisu nic nesliboval.

Jikovi se telefonování dařilo lépe nežli mně. Přestože bylo Mel-bourne před největším dostihem roku přecpané až k prasknutí, zdařilo se mu získat pokoje, které někdo na poslední chvíli odřekl. Říkal, že je to opravdu velká klika, a tvářil se při tom pobaveně.

„Kde jsou ty pokoje?“ zeptal jsem se podezíravě.

„V Hiltonu.“

Bylo to sice nad poměry, ale jeli jsme tam. Jik za svých studentských let žil z finančních částek, které mu byly opatrně přidělovány z rodinného jmění. Jak se ukázalo, tento příjemný zdroj obživy ještě nevyschl. Malováním zaručeně neživil ani loď, ani loděnici, ani auto, ani ženu.

Druhý den ráno jsme letěli na jih, do Melbourne. Pod námi byly Sněžné hory a v hlavě se nám honily mrazivé myšlenky. Sára seděla za mnou a její nesouhlas s celým podnikem mě studil za krkem.

V Sydney zůstat odmítla. Jikův vrozený sklon k dobrodružství i jeho nadšení láska trochu oklestila a já se obával, že už nebude v nebezpečné situaci reagovat tak prakticky a věcně jako dříve. Tedy, pokud se mi vůbec zdaří najít nějaké nebezpečí, na které bychom mohli reagovat. Stopa v Sydney končila zcela slepě, a pokud v Melbourne taky najdeme Munningse jen ve veřejné sbírce, a to bez diváků, a soukromá galerie bude zrušená, co potom? Donaldovy vyhlídky do budoucnosti by byly ještě temnější, nežli ta podivná horstva hluboko pod námi.

Kdyby se mi podařilo najít alespoň sebemenší důkaz o tom, že vyloupení souviselo s koupí obrazu v Austrálii, a já ten důkaz mohl přivézt domů, dala by Donaldovi policie konečně pokoj, jemu by se vrátil život do žil a Regina by směla konečně spočinout v hrobě.

Kdyby.

Věděl jsem, že musím spěchat, jinak bude pozdě. Donald sedící nehnutě hodinu za hodinou před portrétem v prázdném domě… Donald na pokraji sil.

V Melbourne byla zima, deštivo a foukal silný vítr. Vděčně jsme klesli do přepychové náruče Hiltonu, hýčkáni již od hlavního vchodu pohledem na nádheru čalounění a koberců, na rudou, purpurovou a modrou, na mosaz, zlato a sklo. Usměvaví zaměstnanci, výtahy, které fungují, zdvořilý úžas, když jsem si chtěl sám odnést kufr. Prkenná podlaha mého bytu doma se mi rázem zdála velice vzdálená.

Vybalil jsem si. Lépe řečeno, vytáhl jsem z rance svůj jediný, poněkud pomačkaný, oblek a pověsil ho do skříně. Pak jsem se dal do telefonování.

V melbournské kanceláři společnosti Vinohrady Monga mi vlídně sdělili, že pan Donald Stuart z Anglie při své návštěvě jednal přímo s ředitelem vinic, s panem Hudsonem Taylorem, který je toho času ve své kanceláři přímo u vinohradů, severně od Adelaide. Přeji si jeho telefonní číslo?

Ano, děkuji, přál jsem si.

„S potěšením,“ řekli. Zjistil jsem později, že je to australská zkratka pro „Ne, neobtěžuje nás to, uděláme to pro vás s radostí“.

Vytáhl jsem mapu, kterou jsem získal v letadle cestou z Anglie. V jihovýchodním cípu státu Victoria leželo Melbourne, hlavní město. Adelaide, které je hlavním městem státu Jižní Austrálie, leží o čtyřista padesát mil na severozápad; pardon, vlastně o sedm set třicet kilometrů, protože Austrálie už přešla na decimální soustavu (k mému nemalému duševnímu zmatku).

Hudson Taylor ve své kanceláři u vinic nebyl. Čísi hlas mě opět velmi vlídně informoval, že prý odjel do Melbourne na dostihy a že prý mu v Poháru poběží kůň. Do hlasu se vloudila posvátná úcta.

Je v tom případě vůbec možné ho někde dostihnout?

Ano, pokud jde o něco důležitého. Bude bydlet u přátel. Získal jsem telefonní číslo a radu, abych tam zavolal v devět večer.

Trochu jsem si povzdechl a sešel o dvě patra níže, kde jsem našel Sáru a Jika, jak rozjařeně tancují po pokoji a nepokrytě se z něho radují.

„Máme na zejtra dva lístky na dostihy a taky na úterý,“ hlásil Jik, „a taky máme propustku pro auto a taky máme auto. A západoindický tým bude hrát s Victorií kriket na hřišti proti hotelu, a na to mám taky lístky!“

„Úslužnost Hiltonu hraničí se zázraky,“ řekla Sára. Při vyhlídce na takový program se jí nálada viditelně zlepšila. „Tohle všechno měli objednáno lidé, kteří odřekli ty pokoje, a nám to ted spadlo do klína.“

„Takže, co pro tebe můžeme udělat dnes odpoledne?“ zeptal se Jik velkoryse.

„Myslíte, že byste přežili návštěvu zdejší galerie?“

Prý že by to přežili. Sára s námi dokonce vykročila, aniž nám prorokovala temnou budoucnost. Asi ji povzbudily moje dosavadní neúspěchy. Vzali jsme si taxík, aby jí nezplihly nakadeřené vlasy.

Galerie státu Victoria byla ve veliké moderní, vznosné budově, kde strop tvořila největší vitráž, jakou jsem kdy viděl. Jik zhluboka dýchal, jako by se snažil načerpat životního ducha těch prostor, a volal velikým hlasem, že Austrálie je největší z největších, že je to jediná země, která si zachovala dobrodružného ducha v tomto prohnilém, úplatném, tlejícím, hádavém, hrabivém, nesvobodném, pokryteckém, úzkoprsém, páchnoucím a zaneřáděném světě. Ostatní návštěvníci na něho hleděli s úžasem, ale Sára nehnula ani brvou.

Munningse jsme našli po delším hledání v labyrintu menších výstavních síní. Zářil v tom zvláštním světle, které zaplavovalo celou budovu. Obraz se jmenoval Odjezd chmelařů. Bylo na něm vysoké, jasné nebe a skupina vážných, důstojných cikánů s poníky, dětmi a maringotkami.

Nějaký mladík seděl u štaflí kousek stranou a pracoval na kopii obrazu. Vedle sebe měl stolek s nádobami na terpentýn, olej a čistící prostředek a džbán se štětci. Vedle ležela otevřená kazeta s barvami. Kolem postávalo několik lidí, kteří se mu nenápadně dívali do ruky, jak to tak bývá ve všech galeriích na celém světě.

Šli jsme se mu s Jikem postavit za záda, abychom se také podívali. Mladík se na Jika ohlédl, ale neviděl nic zvláštního, Jik jen povytáhl obočí, jinak nehnul svalem. Dívali jsme se, jak mladík vymačkává na paletu bělobu a pak žluté kadmium a jak obě barvy míchá tvrdým štětcem do hezkého světležlutého odstínu.

Na štaflích měl opřenou započatou studii. Měl rozvržené obrysy, přesně a pečlivě nakreslené, jako opauzované, a kousek modře položeného nebe.

Se zájmem jsme se s Jikem dívali, jak tou bledě žlutou vybarvuje košili postavy, která byla nejvíc v popředí.

„Poslouchejte,“ vyštěkl Jik náhle a bouchl toho člověka do zad. Rázem roztříštil posvátné ticho galerie na tisíce střípků. „Vy jste podvodník! Jestli vy ste malíř, tak já sem vodbornej instalatér!“

Nebylo to zdvořilé, ale také to nebyl zločin. Okolní diváci se tvářili rozpačitě, ale bez většího pohoršení.

Zato mladý muž zareagoval přímo dramaticky. Vyskočil, převrhl stojan a vytřeštil na Jika šílené oči. Jik, který se královsky bavil, tomu pak dal korunu.

„Počínáte si jako zločinec!“ řekl.

Mladík bleskurychlým hadím pohybem sáhl po obou nádobách, s terpentýnem i s olejem a vychrstl obsah Jikovi do očí. Chytil jsem ho za levou ruku a on ještě stačil pravou vzít paletu plnou barev, rozmáchl se jí a mířil mi na obličej. Rychle jsem se skrčil. Paleta mě minula a zasáhla Jika, který si držel ruce na očích a řval jako tygr.

Sára letěla k němu, cestou mě smetla, já uvolnil sevření, mladík se mi vykroutil a pádil k východu. Vyhnul se bleskově nějakým dvěma starším lidem, kteří právě vcházeli a koukali na nás s otevřenými ústy, a stačil do těch lidí vrazit tak, aby se mi připletli do cesty. Než jsem se z nich vymotal, byl mladík ten tam. Proběhl jsem několik chodeb a síní, ale nenašel jsem ho. On po budově trefil, a já ne. Když jsem konečně tu honičku vzdal, trvalo dost dlouho, než jsem našel cestu zpátky k Jikovi a k Sáře.

Mezitím se kolem nich shromáždil menší dav a Sára šílela strachy. Jak mě uviděla, vrhla se na mě.

„Tak něco sakra dělej!“ křičela. „Dělej něco, vždyť oslepne… já to tušila… neměli jsme si s tebou nic začínat…“

Chytil jsem ji za zápěstí, protože se mi chystala vletět do obličeje, asi aby pomstila Jika. Měla nemalou sílu.

„Sáro, neblázni, neoslepne!“ křičel jsem na ni.

„Oslepne! Oslepne!“ kopala mě do holení.

„Ty chceš, aby oslepnul?“ zařval jsem.

To zapůsobilo. Zalapala slepým vztekem a rozhořčením po dechu; moje slova měla stejný účinek jako facka. Vrátil se jí zdravý rozum jak po studené sprše, nepříčetné šílení vyprchalo a s ním i její nepřirozená síla. Zůstala jen obyčejná rozzuřená ženská.

„Lněný olej mu nemůže ublížit vůbec,“ prohlásil jsem rázně, „a pokud jde o terpentýn, ten sice pálí, ale tím to končí. Určitě mu zrak nepoškodí.“

Vztekle se po mně podívala, vytrhla se z mého sevření a obrátila se k Jikovi, který se ještě stále potácel jako v agónii a dlaněmi s křečovitě staženými prsty si zakrýval oči. Jelikož Jik byl Jik, tak řeč neztratil.

„Skrček jeden mizernej… počkejte, až ho chytím… páni na nebi… sakra… já houby vidím… kde je ten zatracenej Todd… já ho uškrtím… zavolejte sanitku… mně ty voči shořej… do prdele.“

„Oči máš v pořádku,“ zakřičel jsem mu do ucha.

„Di do háje, sou to moje voči, a když říkám, že houby vidím, tak houby vidím.“

„Víš velmi dobře, že neoslepneš, tak přestaň blbnout.“

„Tvý voči to nejsou, srabe!“

„Prosím tě, vyděsíš Sáru!“

Konečně mu to došlo. Odtáhl ruce z očí a přestal se svíjet.

Při pohledu na jeho obličej proběhl davem napjatě přihlížejících diváků příjemný děs. Čelist měl po jedné straně zbarvenou do modra a žlutá nánosem barev z palety toho mladíka, oči měl rudé, zanícené a tekly mu z nich potoky slz, vypadalo to opravdu působivě.

„Zatraceně Sáro, zlato, prosím tě, vodpusť. Ten srábek má pravdu. Po terpentýnu eště nikdo nevoslepnul.“

„Aspoň ne na trvalo,“ dodal jsem. Musel jsem uznat, že v tu chvíli asi skutečně pro slzy nevidí.

Sáru neuchlácholil. „Tak mu okamžitě zavolej sanitku!“

Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle spraví čas a voda.“

Jsi omezené, sobecké zvíře. Potřebuje lékaře a nemocniční ošetření!“

Jik ustoupil od dalších hereckých výlevů, vytáhl z kapsy kapesník a začal si opatrně utírat slzící oči.

„Zlato, má pravdu, to chce vodu, von má pravdu. Voda to spraví. Veď mě do nejbližšího záchoda.“

Sáru sice ještě tak zcela nepřesvědčil, ale vzala ho za jednu ruku, za druhou ho vzal jeden soucitný divák a společně ho pak odváděli, jako amatérské vydání Samsona. Zbývající komparz na mě upřel vyčítavé oči a dychtivě vyčkával, co bude dál.

Zadíval jsem se na spoušť, kterou na zemi způsobil převržený stojan a barvy. I diváci se zadívali na zem.

„Prosím vás, nemluvil náhodou někdo z vás s tím mladíkem předtím, než se to tu semlelo?“ zeptal jsem se pomalu.

„My s ním mluvili,“ přihlásila se jedna paní překvapeně.

„My také,“ ozvala se druhá.

„Smím se zeptat, o čem?“

„O Munningsovi,“ řekla první. „O Munningsovi,“ přidala se druhá. Obě se pak zadívaly na obraz, visící na stěně.

„O jeho vlastní práci jste s ním nemluvily?“ Sehnul jsem se pro načaté plátno. Napříč, přes pečlivě vyvedenou kresbu probíhala divoce klikatá světležlutá čára, která vznikla, když Jik toho muže plácl po zádech.

Obě dámy a jejich partneři zavrtěli hlavou a prohlásili, že s tím člověkem mluvili jen o tom, jak by bylo krásné, kdyby tak měli podobného Munningse ve vlastním domě.

Zvolna jsem se usmál.

„A nevěděl náhodou, kde by se takový Munnings mohl získat,“

„Ale víte, že ano? Skutečně to věděl,“ řekli.

„Kde?“

„Poslyšte, mladý muži…“ starší z obou, Američan, asi sedmdesátník, na kterém bylo na první pohled vidět, že je blahobytný, mávnutím ruky ostatní umlčel; musel mít ten pohyb nacvičený, jako by napovídal ‚zbytečně nemluvte, nedávejte informace, mohli byste na tom prodělat…‘ „Mladíku, vy jste nějak moc zvědavý.“

„Já vám to vysvětlím. Nemáte chuť na kávu?“ zeptal jsem se.

Všichni čtyři se podívali na hodinky a pak váhavě připustili, že ano.

„Tady v budově je kavárna,“ řekl jsem. „Zahlédl jsem ji, když jsem toho člověka honil… chtěl jsem, aby mi pověděl, proč mému příteli vychrstl úmyslně terpentýn do očí.“

Vzbudil jsem jejich zvědavost. Chytili se.

Ostatní diváci se rozešli. Požádal jsem svoji čtveřici o chviličku strpení a začal jsem uklízet věci z podlahy na úhlednější hromádku uzdi.

Na žádném z těch předmětů nebylo jméno majitele. Byly to běžné věci, které člověk koupí v kterémkoliv obchodě s potřebami pro výtvarníky, tedy pro profesionální výtvarníky, ne pro amatéry. Věci byly zánovní. Skica byla rozpracovaná na ‚deklu‘, na plátně nalepeném na kartonu. Všechno jsem to naskládal na sebe a pak jsem si otřel zamazané ruce do hadru.

„Tak to bychom měli. Půjdeme?“

Všichni čtyři byli Američané, všichni byli zámožní lidé v penzi a měli rádi dostihy. Pan a paní Howard Petrovitchovi z Ridgevillu z New Jersey, a pan a paní Wyatt L. Minchlessovi z Carteru v Illinois.

Wyatt Minchless, ten, který předtím ostatní nabádal k mlčení, schůzi zahájil a vedl při pohárech kávy s kopcem husté šlehačky. (Sám si dal černou kávu, protože prý by mu smetana nedělala dobře na srdce, pravil a poklepal rukou na příslušnou krajinu). Byl bělovlasý, měl brýle s tmavými obroučkami, bledou pleť lidí, kteří tráví málo času na vzduchu a měl poněkud důležité chování.

„Tak spusťte, mladíku, hezky od začátku.“

„Ano.“ Jenže kde je vlastně začátek? „Ten mladý malíř napadl mého přítele Jika, protože mu Jik řekl, že si počíná jako zločinec.“‚

„Ano, to jsem slyšela,“ přikývla paní Petrovitchová. „Byli jsme právě na odchodu. Prosím vás, ale proč?“

„To přece není žádný zločin, když někdo pracuje na kopii nějakého dobrého obrazu,“ ozvala se informované paní Minchlessová. „V Louvrů, v Paříži, ve Francii, tam se pro všechny ty protivné malující studenty člověk pomalu ani nedostane k Moně Lise.“

Měla nadýchané vlasy se šmolkovým přelivem, tmavomodré a zelené šaty z nemačkavé látky a ověšená byla tolika diamanty, že by si zasloužila pozornost lupiče specialisty. Od koutků úst jí probíhaly šikmé vrásky věčné nespokojenosti. Měla drobnou postavu a drobný mozek.

„Přijde na to, za jakým účelem kdo kopii dělá,“ poznamenal jsem. „Když se někdo snaží vydávat kopii za originál, tak je to určitě obyčejný podvod.“

Paní Petrovitchová se nadýchla. „Myslíte, že ten mladík chtěl padělat…“ Pan Wyatt Minchless ji přerušil mávnutím ruky a silnějším hlasem.

„Chcete říct, že ten chlap obmalovával Munningse a chtěl ho pak prodat, jako že je pravý?“

„Já…“

Wyatt Minchless byl k nezastavení. „Chcete říct, že ten Munnings, o kterém nám povídal, že by byl ke koupi, že to mohla být taky pod-vržená kopie?“

Všichni se při té představě zatvářili zděšeně a pak se zahleděli s obdivem na Wyatta L., který projevil tak pronikavou inteligenci.

„To nemůžu vědět,“ řekl jsem. „Ale ten obraz bych velmi rád viděl.“

„A vy sám žádného Munningse koupit nehodláte? Ani vás nikdo nepověřil, abyste mu od něho něco koupil?“ Ptal se Wyatt přísně a výhrůžně.

„Určitě ne.“

„Tak tedy dobře.“ Wyatt se rozhlédl po ostatních, zaznamenal jejich tichý souhlas. „Ten člověk řekl Ruth a mně, že ví o dobrém Munningsovi s dostihovou tematikou, který je na prodej za přijatelnou cenu v jedné menší galerii tady poblíž.“ Zalovil v kapse saka palcem a ukazováčkem. „Ano, tady to máme: Galerie Yarra River. Třetí ulice doprava na Swanson Street, asi dvacet yardů od rohu.“

Pan i paní Petrovitchovi se zatvářili odevzdaně. „Řekl nám přesně totéž.“

„Zdál se to být takový slušný člověk,“ řekla paní Petrovitchová zarmouceně. „Tolik se zajímal o naše cestování. Ptal se nás taky, jestli se chystáme sázet na Poháru.“

„Taky se ptal, kam pojedeme z Melbourne,“ dodal pan Petrovitch. „Řekli jsme mu, že se chystáme do Adelaide a do Alice Springs. „Řekl, že Alice Springs je úplná Mekka malířů a že se určitě musíme podívat do tamější galerie Yarra River, prý to tam vede táž firma jako tady a prý tam vždycky mívají dobré věci.“

Kdybych se byl na pana Petrovitche vrhnul, abych ho objal a políbil, byl by se asi podivil. Snažil jsem se soustředit na svůj přepychový kávový pohár a nedat najevo, jak jsem rozčilený.

„My ted pojedeme do Sydney, a pro Sydney nám nic neporadil,“ řekl pan Wyatt L.

Skleněné poháry už byly skoro prázdné. Pan Wyatt se zadíval na hodinky a dopil svoji černou kávu.

„Ještě jste nám neřekl, proč váš přítel vůbec tomu mládenci řekl, že si počíná jako zločinec,“ řekla paní Petrovitchová váhavě. „Chci říct… že jestli to skutečně podvodník byl, tak si lze snadno představit, proč se na vašeho přítele vrhnul a proč se pak dal na útěk. Ale jak vůbec vašeho přítele napadlo, že by o něco takového mohlo jít?“

„Na to jsem se právě chtěl zeptat,“ pravil pan Wyatt. Nafoukaný lhář, říkal jsem si.

„Můj přítel Jik je malíř a výrobek toho mladíka se mu moc nezdál. Když řekl, že si počíná jako zločinec, tak tím prostě myslel, že to za nic nestojí.“

„To bylo vše?“ podivila se zklamaně paní Petrovitchová.

„No, on ten mladík taky kupříkladu míchal barvy, které se míchat nemají. Jik je na tyhle věci citlivý, nesnáší, když někdo neumí s barvami zacházet.“

„Jak to, že se neměly míchat?“

„V barvách jsou chemikálie,“ vysvětloval jsem omluvně, „většinou jedna barva druhou nijak neovlivní, ale přece jenom je třeba být opatrný.“

„Co se stane, když člověk není opatrný?“ zeptala se Ruthie Minch-lessová.

„No, k žádnému výbuchu samozřejmě nedojde,“ usmál jsem se. „Jde prostě o to, že… no, kupříkladu, když smícháte určirou bělobu, která obsahuje olovo, se žlutým kadmiem, které obsahuje síru, získáte hezký odstín světlé žluti, jenže časem dojde k reakci mezi těma dvěma prvky a během delší doby světlá barva ztmavne a změní charakter obrazu.“

„A kvůli tomu řekl váš přítel, že je to zločin?“ Wyatt se divil. „Vždyť na tom snad nemůže moc záležet.“

„No… kupříkladu, když van Gogh maloval slunečnice, použil jasnou, světlou chromovou žluť, tehdy ještě žluté kadmium nebylo. Jenže chromová žluť v průběhu dvou set let ztmavne do černozelená, a ty slunečnice už dnes mají podivnou barvu a nikdo neví, co s tím.“

„Ten mladý muž ale přece nemaloval pro budoucí pokolení,“ namítala netrpělivě Ruthie. „A pokud z něho nebude druhý van Gogh, tak je to přece jedno.“

Pokládal jsem za zbytečné jim vysvětlovat, že Jik počítá s uznáním veřejnosti ve dvacátém třetím století. Byl problémem trvanlivosti barev přímo posedlý a kdysi mě dokonce dotáhl na kurz o chemii barev.

Američané se zdvihli k odchodu.

„Bylo to velice zajímavé,“ řekl pan Wyatt s blahosklonným úsměvem. „Ale určitě udělám nejlíp, když raději vložím peníze do cenných papírů.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024