17
Maisie mě zahlédla dřív než já ji a vrhla se na mě jako veliký červený pták s roztaženými křídly.
Bylo pondělí odpoledne, studené a mlhavé, a my byli na dostizích ve Wolverhamptonu.
„Drahoušku, to jsem ráda, že jste tu! Jakou jste měl cestu, je to opravdu hrozně daleko, že, a ještě ke všemu ten časový rozdíl!“ Poplácala mě po zádech a pak se na mě pátravě podívala. „Ne, že byste zrovna dobře vypadal, drahoušku, doufám, že se nezlobíte, že vám to říkám, ale vy jste se tam ani neopálil. Ačkoliv, byl jste tam sotva dva týdny, takže vlastně není čemu se divit, že, ale máte pěkné šrámy na ruce, drahoušku, jak vidím, a taky nějak opatrně chodíte, jak jsem si všimla.“
Na chvíli se odmlčela a zadívala se na řadu jezdců a koní, kteří kolem nás procválali ke startu. Barevné košile proti šedému nebi. Jako dělané pro Munningse.
„Vsadil jste si, drahoušku? Poslyšte, není vám v té bundě zima? Myslím, že by lidi v zimě neměli nosit džíny, je to nakonec jen bavlna, drahoušku, že. No, jak jste se měl v Austráliii? Jak jste pochodil, přišel jste na něco?“
„To je hrozně dlouhá historie…“
„Nejlíp se povídá v baru, co vy na to, drahoušku?“
Objednala nám oběma nejmíň trojité brandy a usadila se se mnou u malého stolku. Vyčkávavě, pozorně se mně zadívala.
Vyprávěl jsem jí o Hudsonově organizaci, o melbournské galerii a o seznamu zahraničních kupců.
„Byla jsem na tom seznamu?“
Přikývl jsem. „Jistěže.“
„Vy jste ten seznam dal policii?“ zeptala se ustaraně.
Ušklíbl jsem se. „Netvařte se tak nešťastně, Maisie, vaše jméno už bylo přeškrtnuté, a já ho přeškrtal zase ještě trochu víc, takže už bylo úplně nečitelné, zvlášť na fotokopii, to už nikdo nerozluští.“
„No, hloupý určitě nejste,“ usmála se jako sluníčko. Nebyl jsem si tak jistý. „Obávám se ale, že se s těmi vašimi devíti tisíci budete muset definitivně rozloučit.“
„Co se dá dělat, drahoušku,“ řekla spokojeně. „Dobře mi tak, že, neměla jsem se snažit vyvlíct z placení cla, ačkoliv, abych vám řekla pravdu, kdybych byla znovu v podobné situaci, asi bych to zase ošvindlovala, drahoušku, protože to s tou daní mě doopravdy hrozně zlobí. Ale jsem opravdu strašně ráda, že se nemusím bát, že už za mnou ted domů nepřijdou, vlastně, že za mnou nepřijdou k mojí sestře, k Betty, já u ní ted zase samozřejmě bydlím, to už jistě víte, budu u ní do té doby, než bude dům postavený.“
Zamžikal jsem. „Jaký dům?“
„No víte, drahoušku, já se nakonec rozhodla ten dům ve Worthingu už nechat, protože už by to stejně bez Archieho a všech našich pokladů, které jsme si společně pořídili, nebylo ono, takže ten pozemek prodávám za strašné peníze, a vybrala jsem si pro sebe stavební parcelu kousek od silnice u závodiště v Sandownu.“
„Takže se do Austrálie stěhovat nebudete?“
„Kdepak, drahoušku, je to moc daleko, myslím moc daleko od Archieho, rozumíte, drahoušku?“
Rozuměl jsem. Měl jsem Maisii čím dál tím radši.
„Obávám se, že jsem utratil všechny peníze, které jste mi dala.“
Usmála se, sklonila načesanou hlavičku na stranu a zamyšleně hladila krokodýlí kabelku.
„To vůbec nevadí, drahoušku. Tak mi jednoduše namalujete dva obrázky. Namalujete mě a můj nový dům.“
Po třetím dostihu jsem odešel a vsedl na vlak. Jel jsem po hlavní trati do Shrewsbury a odtamtud autobusem až k Frostovu úřednímu sídlu.
Seděl v kanceláři, zahrabaný v papírech. Přítomen byl též superintendant Wall, který nikdy nezamrká, který tak zničil Donalda a s kterým jsem se předtím nesetkal. Oba mi věcně, úředně potřásli rukou. Wall přejel s nelibostí očima po mé bundě, džínech a vysokých šněrovacích botách. Nabídli mi židli z umělé hmoty a bez opěradla.
Frost se mírně usmíval. „Vám se skutečně podařilo píchnout do vosího hnízda!“
Wall se zamračil, neměl takové neformální řeči rád. „Zdá se, že jste narazil na dosti rozvětvenou organizaci,“ pronesl.
Oba se zadívali na kupu listin na stole.
„Jak to vypadá s Donaldem?“ zepal jsem se.
Frost se díval do země sevřenými rty.
Odpověděl mi Wall: „Sdělili jsme panu Stuartovi, že jsme d…
