2
Neúnavný Frost se svým pátravým pohledem a neosobním chováním dorazil v neděli ráno. Šel jsem mu otevřít, jakmile jsem zaslechl jeho signál, a on mě pak následoval do kuchyně, kde jsme se zatím s Donaldem usadili. Nabídl jsem mu stoličku. Posadil se a narovnal záda, aby potom zase nebyl celý rozlámaný.
„Máme dvě informace, které by vás mohly zajímat.“ Oslovil Donalda vysoce úředním tónem. „Navzdory velmi zevrubné prohlídce domu, kterou jsme provedli v průběhu včerejšího dne a předešlého večera, nepodařilo se nám najít žádné otisky prstů neznámé osoby nebo osob.“
„Vy jste čekal, že nějaké najdete?“ zeptal jsem se.
Krátce se na mě podíval. „Ne, pane. Profesionální zloději nosí vždy rukavice.“
Donald, v obličeji celý šedivý, trpělivě čekal. Ať se mu Frost chystal říct cokoliv, Donalda to zřejmě nezajímalo. Donalda už nezajímalo vůbec nic.
„Za druhé, naše šetření ve zdejším obvodu vedlo ke zjištění, že před vaším domem stál v pátek odpoledne zaparkovaný veliký stěhovací vůz.“
Donald se na něho tupě díval.
„Byl to stěhovací vůz tmavé barvy, silně zaprášený.“
„Aha,“ hlesl Donald bezvýrazně.
Frost povzdychl. „Je vám, prosím, něco známo o bronzové sošce koně, pane? O sošce vzpínajícího se koně?“
„Ta je v hale,“ odpověděl Donald bez uvažování. Pak se zamračil. „Totiž, bývala tam, ted už tam není.“
„Jak jste se o té sošce dozvěděl?“ zeptal jsem se inspektora zvědavě, ale odpověd na svou otázku jsem uhodl ještě dříve, než jsem dořekl větu. „Ach ne…“ zarazil jsem se a polkl naprázdno. „Totiž, třeba jste ji našel venku… třeba vypadla z toho vozu…“
„Ne, pane,“ řekl klidně. „Našli jsme sošku v obývacím pokoji, poblíž paní Stuartové.“
Donald pochopil, stejně jako já. Prudce vstal a odešel k oknu. Zadíval se do pusté zahrady.
„Je těžká…“ řekl po dlouhé odmlce. „Má těžký podstavec.“
„Ano, pane.“
„Muselo to být… rychlé.“
„Ano, pane,“ odpověděl znovu Frost. Mluvil věcně, ne soucitně.
„Chu… chudák Regina,“ zašeptal tiše, ale s neskonalým zoufalstvím. Když se vrátil ke stolu, třásly se mu ruce. Těžce usedl a zadíval se do prázdna.
Frost opatrně volenými slovy zahájil proslov o tom, že obývací pokoj musí zůstat uzavřený pod dohledem policie ještě několik dní a ať prý tam laskavě nevstupujeme.
Ne, nebudeme tam vstupovat.
Jinak už prý prohlídku domu skončili, a jestli si pan Stuart přeje, může nechat uklidit ostatní místnosti, které jsou celé zaprášené od snímání otisků.
Na to pan Stuart vůbec nereagoval.
Jestli prý pan Stuart už dokončil seznam odcizených věcí?
Podal jsem Frostovi seznam, na kterém zatím bylo jen stříbro a obrázky z jídelny. Frost povytáhl obočí a sešpulil rty.
„Tak tohle by nám asi nestačilo, pane.“
„My se do toho zase dneska dáme,“ sliboval jsem. „Zmizela také spousta vína.“
„Vína?
Šel jsem mu ukázat prázdný sklep. Když se odtamtud vrátil, vypadal zamyšleně.
„Muselo trvat celé hodiny, než to odtamtud vystěhovali,“ poznamenal jsem.
„To je pravděpodobné,“ řekl úsečně.
Ať už si myslel, co chtěl, nehodlal se o tom šířit. Navrhl, že by si Donald měl připravit krátké prohlášení, které by přečetl těm krvelač-ným reportérům, kteří ještě stále obléhali dům, aby už konečně odtáhli.
„Ne,“ bránil se Donald.
„Jenom krátké prohlášení,“ přemlouval ho rozumně Frost.
„Můžeme vám to hned připravit, jestli chcete.“
Nakonec to sepsal vlastně sám a dělal to nejen v Donaldově, ale i ve vlastním zájmu, protože on to byl, kdo se vždy musel mezi pány od tisku prodírat, a toužil proto po jejich odchodu. Když dopsal, tak nám to nahlas přečetl. Znělo to jak policejní hlášení, ale díky tomu, že ty úřední věty byly na míle vzdálené Donaldovu syrovému zoufalství, vyslovil nakonec ochotu prohlášení přečíst.
„Ale žádné fotografování,“ vymiňoval si úzkostlivě a Frost mu slíbil, že to zařídí.
Natlačili se všichni do haly. Sbírka sběratelů faktů, vrcholní profesionálové s věcnýma očima, chránění hroší kůží, která jim narostla po stovkách podobných vpádů do soukromých tragédií. Jistě, bylo jim líto toho chlápka, co mu od…
