9
Cestou na letiště si Jik ani na vteřinu nepřestal stěžovat na to, že: za prvé, přijde o kriket, za druhé, že jsem mu nedovolil zajet do Hiltonu pro věci, za třetí, že mu v šatech, ve kterých byl na Derby, bude v Alice Springs horko, a za čtvrté, že nehodlá promeškat Melbournský pohár kvůli nějakému cvokovi s puntíkovaným motýlkem.
Během svého květnatého proslovu se ani slůvkem nedotkl skutečnosti, že cestovní výlohy nás všech bude hradit ze svého konta na úvěrovou kartu, protože já nechal svoje cestovní šeky v hotelu.
Na to, že bude lépe se tam nevracet, přišla Sára.
„Jestli chceme zmizet, tak musíme mizet rychle,“ řekla. „Už moc lidí se spálilo při požárech jen proto, že se do hořícího domu vraceli pro tašku.“
„Nemusíš s námi jezdit,“ poznamenal jsem váhavě.
„To už jsme všechno probrali. Co myslíš, jak bych dopadla, kdybych zabránila Jikovi v tom, aby ti pomáhal, a tobě se pak něco stalo!“
„Nikdy bys mi to neodpustila.“
Trpce se usmála. „To máš pravdu.“
Pokud jsem byl schopen si to ověřit, podařilo se nám ze závodiště odejít nepozorovaně. Cestou na letiště nás určitě žádný vůz nesledoval, také se nám nikdo nepřipletl pod nohy, ani pan Greene s e na konci, ani ten mladík, který nebyl žádný malíř. Letěli jsme bez jakýchkoliv zvláštních příhod poloprázdným letadlem do Adelaide, kde bylo mezipřistání, a týmž letadlem ještě více vylidněným, jsme pokračovali do Alice Springs.
Jak jsme putovali k severu, měnila se barva krajiny pod námi ze svěží zeleně do šedozelené až konečně v cihlově červenou.
„To je vaps,“ řekl Jik.
„Cože?“
„V. A. P. S., Velká Australská Prdel Světa.“
To mě rozesmálo. Země pod námi skutečně vypadala pustá, opuštěná, vyprahlá, starší než čas, jen tu a tam prašná cesta, a v neuvěřitelných vzdálenostech osamělé usedlosti. Fascinovaně jsem se díval, dokud se nezačalo stmívat a zemi nezalily fialově temné stíny jako nezadržitelný příliv. Letěli jsme na sever přes pustý střed země.
V Alice bylo v noci takové horko jako v kuchyni, když někdo zapomene vypnout troubu. Štěstí, které nás provázelo již z letiště v Melbourne, kde se nám podařilo získat letenky na letadlo, které se právě chystalo k odletu, nás neopustilo ani po přistání. Nemluvný taxikář nás zavezl přímo k zánovnímu motelu, kde pro nás měli volné pokoje.
Když jsme taxikáři blahopřáli k tak šťastné volbě a děkovali mu, prohlásil: „Vždyť už je po sezoně a na turisty bude hnedle moc horko.“
Naštěstí jsme měli klimatizované pokoje. Jik a Sára byli v přízemí a k jejich pokoji se šlo po zastřešené cestičce, která vedla kolem zahrádky a bazénu. Mne ubytovali ve druhém patře vedlejší budovy za parkovištěm. Do pokojů se chodilo po venkovním schodišti a po otevřené, dlouhé pavlači, zastíněné velkými stromy. Všude vládl klid, všude byla zeleň, mírně a diskrétně osvětlená několika reflektory skrytými ve větvích stromů nebo mezi listy palem.
Restaurace v motelu zavírala již v osm, takže jsme se vydali po hlavní třídě najít nějaký jiný podnik, kde bychom se mohli najíst. Vozovka byla dlážděná, ale některé postranní ulice ne, stejně jako části chodníku, které měly poněkud různorodý povrch. Často jsme kus cesty šli po štěrku, musel být červený, soudě podle barvy prachu, který jsme zahlédli ve světle projíždějících vozů.
„To je tak zvaný býčí prach, ještě jsem ho nikdy předtím neviděla. Moje teta se dušovala, že jí jednou vlezl do zamčeného kufru, když jela se strýcem k Ayers Rock.“
„Co je Ayers Rock?“ zeptal jsem se.
„Jsi anglická hlava čajová, ničeho neznalá,“ smála se Sára. „Je to velikánský kus pískovce, dvě míle dlouhý a třetinu míle vysoký, který tu zapomněl nějaký nepořádný ledovec v době ledové.“
„Je to na míle daleko v poušti,“ dodal Jik. „Místo vopředený kouzlem věků a znesvěcovaný našema lidovejma umělcema.“
„Byls tam?“ zeptal jsem se stručně.
Ušklíbl se. „Ne.“
„Proč se ptáš?“ ozvala se Sára.
„Chce říct, tedy náš hlubokomyslnej kamarád to jako myslí tak, že člověk nikdy nemá dělat závěry na dálku.“
„Ale člověk přece může uvěřit,…
