4
Pondělí přineslo vítr od moře, jasné počasí a dokonce malou ozvěnu letního tepla. Do Worthingu jsem jel vlakem a ke spáleništi taxíkem. K pobavení sousedů jsem si rozložil stojan asi tak v místech, kde musela být vrata hlavního vchodu. Vrata požárníci vyvrátili a odnesli. Obě křídla ležela o kus dál na trávníku a na jednom jsem si přečetl dojemný, úhledný nápis:
„Zátiší pokladů.“
Chudák Archie, chudák Maisie.
„Nejdřív jsem celé plátno pokryl hodně rozředěnou hnědí a ještě za mokra jsem na ten podklad tmavším odstínem rozvrhl obrysy domu a horizontály živého plotu, pobřežní skály, moře a nebe. V tomhle stadiu člověk snadno opraví jakoukoliv kompoziční chybu, stačí setřít barvu rozředěnou olejem a terpentýnem kusem hadru a člověk může začít znovu, aby to dostal všechno do správných proporcí, aby to bylo v perspektivě a aby to bylo kompozičně vyvážené.
Když jsem tuhle etapu skončil a nechával plátno trochu zaschnout, Šel jsem se projít po zahradě. Prohlížel jsem si dům z různých úhlů, přes ohořelé pahýly tamaryšků, zasázených na okraji trávníku před skalnatým břehem. Moře jiskřilo v ranním slunci, a jen tam, kde nad ním pluly kupovité, spěchající mraky, objevovaly se na hladině tmavší, břidlicově šedé skvrny. Všechny vlny měly bílé hřebínky. Byly daleko, protože byl zase odliv a moře ustoupilo za opuštěný pruh mokrého, vodou zvlněného písčitého dna.
Studený vítr od moře mě studil do uší. Vydal jsem se zpátky, abych se dal znovu do práce, když jsem uviděl dva pány v kabátech, jak vylézají z velké dodávky a projevují zcela očividný zájem o trosky Zátiší pokladů.
Šel jsem jim vstříc a setkal jsem se s nimi u svého stojanu, právě když si prohlíželi načatý obraz.
Jeden z nich byl statný padesátník, druhý byl štíhlý a mohlo mu být asi dvacet let. Oba měli výraz klidné sebedůvěry a tvářili se úředně.
Starší vzhlédl, jakmile jsem k nim došel.
„Máte povolení se tady pohybovat?“ zeptal se. Zeptal se klidně, vůbec ne útočně.
„Majitelka domu si přeje, abych to tu namaloval,“ vysvětloval jsem ochotně.
„Ach tak.“ Ve rtech mu trochu zacukalo.
„A vy?“ zeptal jsem se já.
Povytáhl obočí. „Jsme od pojišťovny,“ řekl, jako by ho překvapovalo, že se vůbec můžu ptát.
„Ze stejné jako pan Greene?“
„Jako pan kdo?“
„Greene, s e na konci.“
„Nevím, o kom mluvíte,“ řekl. „My jsme přijeli na základě úmluvy s paní Mathewsovou, abychom odhadli škody na jejím objektu, který je u nás pojištěn.“ Zasmušile se zadíval na výše zmíněné ‚škody‘, jako by očekával, že se každou chvíli musí z popela vynořit Maisie Mat-hewsová jako fénix.
„Tak Greena neznáte?“
„Ani sena konci ani bez e.“
Tím si mě získal. Mě si totiž koupí každý, pokud projeví alespoň špetku smyslu pro humor.
„Totiž, paní Mathewsová už vás dnes nečekala, protože dotyčný pan Greene, který tvrdil, že je od pojišťovny, jí sdělil, že sem už může povolat demoliční čety, kdykoliv sejí to bude hodit.“
Rázem byl pozorný a napjatý jako struna.
„To myslíte vážně?“
„Byl jsem při tom, byl jsem tady s ní, slyšel jsem to, viděl jsem toho pána, přesně tohle říkal.“
„Ukázal vám navštívenku?“
„Ne, neukázal,“ odmlčel jsem se. „Ehm… vy ostatně taky ne.“
Sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl vizitku s rychlostí eskamotéra. Vytahovat z kapsy navštívenky pro něho asi byl zcela podvědomý, reflexní úkon.
„Není náhodou proti zákonu pojistit tentýž objekt u dvou různých společností?“ zeptal jsem se a přečetl si vizitku:
Foundation Life & Surety
D. J. Langland, oblastní ředitel
„To je podvod,“ přikývl.
„Pokud to ovšem není tak, že pan Greene s e na konci nemá s žádnou pojišťovnou nic společného.“
„To je dost pravděpodobné.“
Zastrčil jsem vizitku do kapsy od kalhot, protože irské svetry na obchodní jednání zařízené nejsou. Zamyšleně se na mě zadíval, pozorně, ale k žádnému konečnému závěru nedospěl. Připomínal mi v mnohém mého tatínka; byl ve středních letech, měl rád zlatou střední cestu, byl dobrý odborník, ale svět asi nepřetvoří.
Zátiší pokladů také ne.
„Gary,“ obrátil se na svého pomoc…
