Kapitola 1
O čtyři mísíce později
Sotva jsem vykráčel z nemocnice, uvědomil jsem si, že nemám kam jít. Stál jsem s taškou v ruce na okraji ulice a pozoroval řadu cestujících, jak nastupují do červeného londýnského autobusu.
Přemýšlel jsem, jestli se k nim nemám připojit. Jenže kam jedou?
Po týdny bylo mým jediným, vše ostatní zastiňujícím cílem dosáhnout toho, aby mě propustili z péče Ústavu národního zdraví. Na to, co bude následovat, jsem vůbec nepomyslel. A teď jsem si připadal jako chlap, co ho pustili z vězení, a on stojí před vraty, loká z plných plic čerstvý, svobodný vzduch, a o budoucnost se nestará. Hlavní je svoboda, na její podobě nezáleží.
Já byl přece taky zavřený ve vězení, v nemocničním vězení.
Když se tak ohlížím zpátky, měl bych asi připustit, že to uteklo poměrně rychle. Jenže tehdy se každá hodina, dokonce každá minuta nekonečně vlekly. Pokrok vnímaný ze dne na den byl bolestně pomalý, přičemž bolestně je to pravé slovo. Nyní jsem byl nicméně schopný docela slušně chodit s umělou nohou, a i když fotbal si nějaký čas nezahraju, pokud vůbec někdy, dokážu aspoň bez pomoci vyjít po schodech a sejít dolů a jsem vcelku soběstačný. Asi bych dokázal i pár kroků běžet, abych chytil ten autobus, tedy pokud bych chtěl jet tam, kam má namířeno.
Rozhlídl jsem se kolem sebe. Nikdo se neukázal, aby si mě vyzvedl, a ani jsem to neočekával. Nikdo z rodiny ve skutečnosti neví, že mě propouštějí právě tuhle sobotu ráno, a s největší pravděpodobností by se tu neobjevili, ani kdyby to věděli.
Vždycky jsem radši ve všem spoléhal sám na sebe, a oni jsou si toho vědomi.
Pokud jde o mou rodinu, byl jsem samotář a byl jsem tomu rád, možná tím víc, že jsem se po měsíce musel s osobními, intimními tělesnými funkcemi spoléhat na cizí pomoc.
Nevím, kdo byl ve větším šoku, zda moje matka, nebo já, když se během jedné z jejích vzácných návštěv sestřička zeptala, jestli mi může pomoct s oblečením. Matka mě naposledy viděla nahého, když mi bylo zhruba sedm, a vyhlídka, že by se toho měla dočkat znovu po pětadvaceti letech, ji silně zneklidnila. Najednou si vybavila, že přijde pozdě na jakousi schůzku, a odspěchala. Vzpomínka na její rozpaky mi po zbytek toho dne udržovala úsměv na tváři, a že jsem se poslední dobou moc nenasmál.
25198241 kapitán Thomas Vincent Forsyth po pravdě nebyl právě nejtrpělivější pacient.
Od noci, kdy jsem po zvlášť nepříjemné, byť nikoli neobvyklé hádce se svým nevlastním otcem odešel z domova, se armáda stala mým životem. Vyspal jsem se nepohodlně na schodech před vojenskou náborovou kanceláří v Oxfordu, a když druhý den ráno v devět hodin otevřeli, nakráčel jsem dovnitř a upsal se královně a vlasti jako vojín granátnické gardy.
Gardista Forsyth se ve službě cítil jako pověstná ryba ve vodě a rychle stoupal po žebříčku hodností, nejprve se stal desátníkem, potom důstojnickým kadetem v Královské vojenské akademii v Sandhurstu, načež byl přidělen zpátky ke svému původnímu pluku. Armáda pro mě představovala daleko víc než jen práci. Byla mojí manželkou, mým přítelem, mojí rodinou. Byla všechno, co jsem celých patnáct let znal a měl rád. Jenže teď to vypadá, že by moje vojenská kariéra mohla skončit, navždycky rozmetaná afghánským nástražným výbušným zařízením.
V důsledku toho jsem v předchozích měsících zrovna nehýřil dobrou náladou, a taky to bylo znát.
Vlastně jsem byl velmi rozhněvaný mladý muž.
Zahnul jsem z nemocniční brány doleva a vyrazil pěšky. Prostě uvidím, kam se dostanu, než budu příliš unavený na to, abych pokračoval, napadlo mě.
„Tome!“ zavolal ženský hlas. „Tome!“
Zastavil jsem a otočil se.
Vicki, jedna z fyzioterapeutek rehabilitačního střediska, vyjížděla ve svém autě z nemocničního parkoviště. Okénko u spolujezdce měla stažené.
„Potřebujete svézt?“ optala se.
„Kam jedete?“ zeptal jsem se na oplátku.
„Chtěla jsem jet do Hammersmithu,“ odpověděla. „Ale můžu vás vzít někam jinam, jestli chcete.“
„Hammersmith bude fajn.“
Hodil jsem kabelu na zadní sedadlo a vyšplhal se…
