Kapitola 12
Únik z budovy stáje byl teprve první etapou. Netušil jsem, kde se nacházím, a těžko bych doskákal někam příliš daleko. Byl jsem hladový a neměl nic k jídlu, ale co bylo zřejmě ze všeho nejhorší, neměl jsem potuchy, kdo se mě pokusil zabít.
Zkusí to znova, až zjistí, že jsem pořád naživu?
Vrátí se sem, aby se přesvědčil? Aby se zbavil těla?
Proč se nepojistil tím, že by mě praštil do hlavy, místo aby mě nechal pomalu umírat?
Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že zabít jiného člověka není snadné. Jde to, když máte možnost udělat to zdálky. Vystřelit raketový granát na nepřátelskou pozici je lehké. Zasáhnout nepřátelského velitele ze vzdálenosti půl míle pomocí odstřelovačské pušky je hračka. Ale vrazit bajonet do hrudi svíjející se, křičící lidské bytosti na délku paže, to je docela jiná záležitost.
Ať je za tím kdokoli, nechal mě živého ve stáji kvůli sobě, ne kvůli mně. Chtěl mě zabít, ale přál si, aby za něj špinavou práci udělal čas a dehydratace.
V tomto smyslu mám proti němu výhodu. Pokud se znovu setkáme, mohl by zaváhat, místo aby mě rovnou zabil, a tohle zaváhání by mi mělo stačit a stát se jeho koncem. Hlavou mi prolétla vzpomínka na dalšího instruktora ze Sandhurstu. „Nikdy neváhejte,“ říkal. „Zaváháte, a jste mrtví.“
Padající déšť moji spalující žízeň dostatečně neutišil, tak jsem vyzkoušel kohoutky venku před boxy. Otočil jsem, ale žádná voda netekla. Nebylo zas takové překvapení, že je voda vypnutá.
Nakonec jsem si lehl na beton a lemtal vodu z louže jako pes. Bylo to snazší, než se pokoušet nabírat vodu dlaní a nejistě si ji dopravovat k ústům.
Mojí nejvyšší prioritou byl nyní hlad a pohyblivost.
Potřeboval jsem nějakou berlu, třeba koště, které bych si dal pod rameno. Po rukou a po kolenou jsem lezl podél stání, dokud jsem se nedostal k boxu, ve kterém jsem byl uvězněný. Vysoukal jsem se nahoru, odsunul západky na obou dílech dvířek a otevřel. Už jsem si stačil zvyknout na čerstvý vzduch venku a nechutný žluklý puch uvnitř mě zaskočil. Obrátil se mi žaludek, ale neměl jsem co zvracet. Opravdu jsem tady žil dva dny? Jak hrozně by to tu smrdělo, kdybych tady umřel?
V boxu žádné koště nebylo, to jsem věděl, ale rozhodl jsem se, že si odnesu kruh, řetěz a visací zámek. Kdybych se přece jen vydal na policii, měl bych důkaz. Sebral jsem i kusy plastových úvazků. Člověk nikdy neví, třeba by se podle nich dalo poznat, kdo je koupil.
Než jsem za sebou zavřel dvířka, naposledy jsem se rozhlédl po své cele. Zasunul jsem závory, jako kdybych to místo chtěl navždy vymazat ze své paměti.
Poskakoval jsem dál a otevřel vedlejší box. Hledal jsem koště, ale objevil jsem něco daleko lepšího.
Najednou všechno vypadalo povzbudivěji. Na podlaze ležela spolu s kabátem moje umělá noha.
Pověsit mě na zeď, abych umřel, bylo promyšlené zlo. Ale sebrat mi nohu se rovnalo čiré zlomyslnosti. Na místě jsem se v tu chvíli rozhodl, že toho, kdo mi tohle provedl, přinutím těžce zaplatit.
Opřel jsem se o rám dvířek a nasadil si nohu přehrnutím pojistné gumové manžety přes koleno.
Tuhle věc, která není mojí opravdovou součástí, jsem vždycky dost nenáviděl. Nyní jsem ji však vděčně přijal zpátky ne jako nutné zlo, nýbrž jako přítele, spojence a bratra. Když nic jiného, tak poslední dva dny mě naučily, že bez svého plastovo-kovového společníka bych byl bezmocným a neschopným bojovníkem. Společně však představujeme sílu, s níž je třeba počítat.
Měl jsem obrovskou radost, že opět kráčím po dvou nohách. Známé cvakání znělo mé duši jako hudba.
Zvedl jsem kabát a oblékl si ho, aby mi nebyla zima. Košili jsem měl pořád mokrou, jak jsem stál na dešti, a byl jsem vděčný za silnou, hřejivou látku kabátu. Strčil jsem ruce do kapes a ke svému překvapení jsem v nich našel mobil, peněženku, klíče od auta i vizitku pana Hooglanda.
Komu můžu věřit?
Prozkoumal jsem blok stájí, abych zjistil, kde jsem.
Asi bych mohl zavolat z mobilu policii a oni by jistě dokázali zjistit místo, odkud signál vychází, ale po pravdě řečeno, chtěl jsem na to přijít sám.
Viděl jsem se, jak ležím v záloze a číhám, až se můj rádoby vrah přijde přesvědčit, že jsem mrtvý. Jakou naději bych měl na odplatu, kdyby se sem hoši v modrém přiřítili s blikajícími světly a sirénami, dupali by kolem ve svých těžkých služebních botách, dali celému světu najevo, že mě našli, a vyplašili by mi tak kořist?
Stejně ze všeho nejdřív potřebuju nějaké jídlo. A sprchu.
V celé stáji nebyl žádný kůň. Ani ve velkém domě vedle stáje nikdo nebyl. To místo působilo jako osada přízraků. Všechny dveře byly zamčené. Přešel jsem přes štěrkový dvůr, kolem domu a vydal se dolů příjezdovou cestou.
Už po bůhvíkolikáté jsem se chtěl podívat na hodinky, ale neměl jsem je na ruce. Krom jaguáru to byla jediná z věcí, které jsem měl s sebou v Oxfordu a stále jsem je postrádal. Můj rádoby vrah mi určitě hodinky sundal, aby mi mohl svázat ruce. Hledal jsem všude kolem, ale bez úspěchu.
Podle světla jsem však usoudil, že bude po páté hodině. Ještě jsem viděl, kam jdu, ale kvapně se stmívalo.
Příjezdová cesta byla dlouhá, vedla však z kopce, což pro mě bylo snazší. Na jejím konci mě čekala působivá, přes dva metry vysoká železná brána mezi stejně působivými kamennými sloupy. Vrata byla zavřená a uzamčená na řetěz a visací zámek, jež mi připadaly podezřele podobné těm, co jsem měl v kapse.
Podíval jsem se na vršek brány. To mám zase začít šplhat?
Ne, nic takového. Rychlý průzkum mě o deset metrů vlevo od brány dovedl k místu, kudy jsem se snadno mohl dostat ven přes ohradu z dřevěných kůlů, spojených příčnými břevny. Působivá brána tu stála spíš pro parádu než kvůli bezpečnosti. Nicméně řetěz a zámek stačí odradit náhodného zvědavce, aby se nejel podívat po příjezdové cestě k domu a ke stájím, kde by mě mohl najít.
Na vnější straně jednoho z pilířů brány visela plastová cedule.
NA PRODEJ – stálo na ní velkými písmeny a pod tím bylo i telefonní číslo realitní kanceláře. Poznal jsem kód předvolby – 01635 je Newbury.
Cedule realitního agenta překrývala starší dřevěnou tabulku. Odtáhl jsem o kousek nabídku k prodeji a v narůstajícím šeru jsem rozeznal písmena STÁJ GREYSTONE a pod tím menším písmem LARRY WEBSTER – DOSTIHOVÝ TRENÉR.
Někde jsem už o tomhle místě slyšel. „To místo po Websterovi,“ říkal kdosi. „Na kopci u silnice na Wantage.“ Takže jsem zpátky v Lambournu, nebo teda na jeho okraji. Necelý kilometr dál po silnici svítila světla městečka.
Přemýšlel jsem, co udělat.
Mám zatelefonovat matce a požádat ji, ať mě přijede vyzvednout, nebo mám zavolat na policii a ohlásit únos a pokus o vraždu? Bylo mi jasné, že bych měl udělat právě tohle. Je to jediný správný a rozumný postup. Ostatně jsem to měl udělat hned, jak jsem našel svůj telefon. Bylo by to tak snadné – stačí vyťukat 999 a čekat. Matka by se pak zkrátka musela nějak vypořádat s berňákem a se soudy.
Něco mi však stále bránilo, abych policii zavolal, a nebylo to pouze přesvědčení, že by matka o všechno přišla – o dům, stáje, podnik, o svoji svobodu, a co by pro ni bylo patrně ze všeho nejhorší, také o svou pověst.
Bylo v tom cosi víc. Snad moje potřeba vybojovat si vlastní bitvy sám, předvést sám sobě, že jsem toho pořád schopný. Možná jsem také chtěl majorovi z ministerstva obrany dokázat, že nejsem zralý na důchod a do vojenského šrotu.
Především mě však ovládala touha po osobní odplatě tomu individuu, které mi tohle provedlo.
Snad mě posedlo nějaké šílenství, ale zastrčil jsem telefon do kapsy a nezavolal nikomu. Jednoduše jsem vykročil ke světlům a k domovu.
Byl jsem naživu a volný, a dokud bude ten někdo věřit, že jsem spoutaný a umírám, budu mít na své straně výhodu překvapení. Překvapení je ze strategického hlediska to nejdůležitější. Letecký útok na Pearl Harbor těsné před osmou hodinou ospalého nedělního rána v prosinci 1944 je toho dokladem. Za cenu sotva třiceti sestřelených útočníků bylo potopeno nebo vážně poškozeno jedenáct lodí a ještě na zemi zničeno téměř dvě stě letadel. Japonci ztratili pouhých pětašedesát vojáků, zatímco na straně Američanů zemřely nebo byly zraněny tři a půl tisíce lidí. Věděl jsem to, protože na Sandhurstu musel každý důstojnický kadet připravit pro své spolužáky přednášku o některé z akcí druhé světové války, a na mě připadl právě Pearl Harbor.
Překvapení je klíčovým prvkem.
Již jednou jsem se nepříteli ukázal, a následky jsem málem nepřežil. Tentokrát zůstanu schovaný, ať nepřítel věří, že mě zneškodnil a nepředstavuju žádnou hrozbu. A až si bude myslet, že jsem mrtvý, zvednu se a kousnu. Toužil jsem po své chvíli ve stylu Glenn Closeové v koupelně z Osudové přitažlivosti, ale já nebudu ten, koho zastřelí a zabijí jako postavu v tom filmu.
Cestou přes městečko jsem se držel ve stínu a vyhnul se živému centru, kde by si mě někdo mohl všimnout ve světle z výkladů. Prozradit mě mohlo jen to protivné cvakání pravé nohy. Rozhodl jsem se, že vymyslím něco, abych zase dokázal chodit potichu.
Když jsem dorazil na začátek příjezdové cesty k matčinu domu, zastavil jsem se.
Opravdu chci, aby matka a otčím věděli, co se mi stalo? Jak bych jim vysvětlil, proč jsem celý špinavý a potrhaný, aniž bych vykládal, jak jsem se do takového stavu dostal? Mohl bych jim věřit, že o tom třeba náhodně nepoví někomu jinému? Naprosté utajení by mohlo být životně důležité. Jeden ze sloganů za války zněl: „Zbytečné řeči stojí životy.“ Já jsem si rozhodně nepřál, aby stály můj život.
Naléhavě jsem se však potřeboval najíst a taky jsem se chtěl umýt a vzít si čisté oblečení.
Jak jsem se blížil, viděl jsem ve stájích světlo – zaměstnanci pilně mistovali a krmili své svěřence.
Proklouzl jsem kolem domu a došel k vnější straně nejbližšího obdélníku stájí. Snažil jsem se, aby moje noha nadělala co nejméně hluku. Teprve v poslední chvíli jsem se na okamžik zastavil, než jsem vstoupil do světla, a to ještě teprve tehdy, když jsem si byl jistý, že se nikdo nedívá.
Rychle jsem vystoupal po schodech a zmizel nad stájemi v nezamčeném bytě Iana Norlanda.
Vsadil jsem na naději, že Ian nebude mít zamčeno, zatímco se zabývá koňmi dole ve stáji, a měl jsem pravdu. Teď se musím rozhodnout, co mu povím. Bude toho muset být dost, abych získal jeho pomoc, ale mimo jiné jsem si říkal, že bude lepší nevykládat mu, že jeho zaměstnavatelka podniká, a je přitom insolventní, což je striktně proti zákonu. Taky jsem ho nechtěl vyděsit natolik, aby zavolal policii. Rozhodl jsem se, že mu nepovím celou pravdu, ale pokusím se mu neříkat přímo lži.
Zatímco jsem čekal, až skončí u koní, podnikl jsem nájezd na jeho ledničku. Kromě plechovek piva jsem toho moc nenašel, tak jsem si posloužil dvoulitrovou plastovou láhví mléka. Měl jsem opravdu co dělat, abych cestou přes městečko nevtrhl do čínské restaurace Rýžová miska, odkud si můžete odnést jídlo domů. Hodlal jsem ale přemluvit Iana, že se tam má okamžitě vydat, jen co se vrátí ze stájí.
Než jsem ho slyšel stoupat po schodech, stačil jsem spořádat celé dva litry mléka.
Když otevíral, postavil jsem se těsně za dveře, ale uviděl mě hned, jak zavřel. Po ostré srážce z předchozí soboty jsem neočekával vřelé přijetí, a taky se mi žádného nedostalo.
„Co tady kruci děláte?“ rozkřikl se hlasitě.
„Iane, potřebuju vaši pomoc,“ řekl jsem rychle.
Pozorně se zadíval na moje špinavé a potrhané oblečení a na strniště na bradě. „Jak to vypadáte?“ sykl vyčítavě. „Co provádíte?“
„Nic. Jen jsem trochu špinavý a hladový, to je všechno,“ ujišťoval jsem ho.
„Proč?“
„Proč co?“
„Proč to všecko? Proč číháte v mým bytě jako nějakej zloděj? Proč jste nešel domů? A proč máte hlad a jste špinavěj?“
„Všechno vám vysvětlím,“ uklidňoval jsem ho. „Ale potřebuju, abyste mi pomohl, a nechci, aby matka věděla, že jsem tady.“
„Proč ne?“ dotíral. „Máte problémy se zákonem?“
„Ne, samozřejmě že ne.“ Snažil jsem se, aby to znělo dotčeně.
„Tak proč teda nechcete, aby matka věděla, že jste tady?“
Co jsem měl říct, abych ho přesvědčil?
„S matkou jsme se pohádali.“ Jak vidno, už se odchyluju od slibu, že mu nebudu vykládat lži.
„Kvůli čemu?“ chtěl vědět.
„Záleží na tom? Znáte přece matku. Ta se dokáže hádat kvůli každé prkotině.“
‚Jo, to vím,“ povzdechl si. „Ale čeho se ta vaše hádka týkala?“
Viděl jsem, že se jen tak nevzdá. Potřebuje dostat odpověď.
„Bylo to kvůli přípravě koní,“ řekl jsem.
To ho zaujalo.
„Povídejte!“
„Nemohl bych nejdřív použít vaši koupelnu?“ zeptal jsem se. „Moc rád bych se vysprchoval. A nějaké rezervní oblečení v mé velikosti asi mít nebudete, co?“
„Kde máte svoje?“
„V domě.“
„Mám vám pro ně dojít?“
„Jak byste tam mohl jít? Matka by vás viděla.“
„Je pryč,“ oznámil mi. Jela s panem Philipsem na nějakou slávu v Londýně. Sám jsem je kolem pátý viděl odjíždět. Byli celý nastrojený. Povídala, že bude ráno zpátky na první lot.“
„Ale v domě se svítí.“
„To kvůli psům,“ vysvětlil mi. „Než půjdu do postele, tak tam zajdu a pustím je ven. Pak zhasnu a zamknu.“
Takže jsem zřejmě mohl jít rovnou domů a neobtěžovat Iana. Vyčinil jsem si, že jsem neprovedl dostatečný průzkum, než jsem se do Ianová bytu vydal. Předpokládal jsem, že matka je doma, jenže jsem si to měl ověřit.
„Ale matčino auto stojí na příjezdové cestě.“ Vzpomněl jsem si, že jsem je viděl, když jsem obcházel dům.
„Přijelo pro ně velký fáro se šoférem. Paní Kauri je čestnej host nebo co,“ sdělil mi Ian.
„Vrátí se ještě večer?“
„To nevím,“ přiznal. „Akorát povídala, že se uvidíme v půl osmý ráno.“
Možná jsem do toho Iana vůbec nemusel zatahovat, ale když už jsem to udělal, pomůže mi?
„Dobře,“ prohlásil jsem rozhodně svým velitelským hlasem. „Zajdu do domu, dám si sprchu a převlíknu se, a vy zatím dojdete k Číňanovi a přinesete nám oběma večeři. Já si dám hovězí s omáčkou z černých fazolí a smaženou rýži.“ Podal jsem mu nějaké peníze ze své peněženky. „A kupte taky mléko, to vaše jsem vám bohužel vypil.“
Mlčky na mě koukal, ale peníze si vzal.
Mrkl jsem na hodiny na stěně. „Vrátím se za pětačtyřicet minut, a pak se najíme a promluvíme si.“
Než jsem vyšel zpátky po schodech do Ianova bytu poté, co jsem si vychutnal dlouhou horkou koupel, abych ulevil svým bolavým ramenům, uplynulo spíš padesát minut. Přinesl jsem si s sebou pár věcí.
„Co je v tý rouře?“ vyzvídal Ian.
„Moje šavle. Říkal jsem si, že by se mohla hodit.“
„K čemu?“ zeptal se poplašeně. „Nic nezákonnýho dělat nebudu.“
„To je v pořádku, uklidněte se. Přísahám, že po vás nic nelegálního nebudu chtít,“ ujišťoval jsem ho.
„A co vy?“ zajímal se a byl pořád rozčilený.
„Ani já nebudu dělat nic nelegálního. Slibuju.“
Další ze slibů, u nichž jsem si kladl otázku, zda je dokážu dodržet. V tomto případě jsem spíš doufal, že své slovo nebudu moct splnit, ale rozhodl jsem se to Ianovi neříkat.
Trochu se uklidnil.
„Můžu tady teda zůstat?“ zeptal jsem se a položil tašku a tubus na podlahu.
„Co? Chcete tady spát?“ znepokojil se.
„Ano.“
„Ale já mám jen jednu postel.“ Z jeho tónu mi bylo jasné, že se o ni nechce dělit.
„To nevadí, mně stačí podlaha.“
„Můžete si vzít pohovku.“
„To je super. A co jídlo? Umírám hlady.“
Na dva poměrně čisté talíře nám na malém kuchyňském stole naservíroval večeři a já se s velkým gustem pustil do své porce. Tušil jsem, že doktor by mi řekl, že taková nálož číny není na vyhladovělý žaludek to nejlepší, ale bylo mi to jedno. Mně moc chutnalo.
Nakonec jsem se opřel a s povzdechem odstrčil talíř. Byl jsem sytý.
„No to mě podrž,“ utrousil Ian, který se sotva pustil do svého sladkokyselého vepřového. „Vypadáte, že jste tejden nejedl.“
„Co je dneska za den?“ optal jsem se.
Podezíravě po mně koukl. „Středa.“
Vážně to bylo teprve v pondělí, co jsem jel do Oxfordu k soudu? Jen před dvěma a půl dny? Připadalo mi to dávno. Vlastně jako půl života.
Povím Ianoví, proč jsem měl takový hlad? Potřebuje vědět, že jsem od pondělního rána nic nejedl? Asi ne. Vyžádalo by si to moc vysvětlování a nemusel by mít radost, že jsem nezavolal policii.
„Na moc restaurací nenarazíte, když žijete v divočině,“ prohodil jsem.
„V divočině?“
‚Jo,“ přitakal jsem. „Strávil jsem pár nocí nahoře na pahorcích Downs, kde jsem si udělal přístřešek.“
„Ale dyť je hrozná zima a celej tejden jen prší.“
, Jo, jako kdybych to nevěděl. Nemohl jsem si zapálit oheň. Ale je to vynikající trénink. Nic vás tak nezocelí jako trocha nepohodlí.“
„Vy kluci z armády jste pěkně na hlavu,“ odfrkl si Ian. „Mě byste v tomdle počasí ven nedostal.“ Přilil si na talíř další dávku jasně růžové omáčky sweet-and-sour.
„Tak povídejte,“ vyzval mě. „O čem kolem koní jste se s matkou pohádali?“
„Ale celkem o nic nešlo,“ couval jsem. „A ona by určitě nechtěla, abych o tom s vámi mluvil.“
‚Jo, to máte asi pravdu,“ pousmál se. „Ale stejně mi to povězte.“
„Už jsem vám říkal, celkem o nic nešlo. Jen jsem vyjádřil svůj názor, že podle posledního výkonu v Cheltenhamu není Pharmacist na Zlatý pohár připravený.“
„A co na to řekla?“ namířil na mě Ian vidličkou.
„Řekla, že si mám svoje názory strčit, však víte kam.“
Zasmál se. „Pro jednou bych s ní souhlasil.“
„Vážně?“ zatvářil jsem se překvapeně. „Když jsem tu byl, víte, jak jsme sledovali dostih v televizi, tak jste prohlásil, že teď na Festivalu běžet nemůže.“
„No jo, to jsem možná v tu chvíli řekl v rozčilení,“ bránil se, „ale nemyslel jsem to doopravdy. Jeden slabší výkon z něj přece nedělá špatnýho koně, že jo?“
„Ale já jsem to matce říkal jenom proto, že jsem žil v domnění, že vy si to myslíte.“
„Tak jste se mě měl sakra zeptat.“ Nabodl kousek vepřového na vidličku a strčil si jej do pusy.
„Jak to vypadá, tak bych měl požádat o odpuštění a poprosit, aby mě pustili zpátky domů,“ poznamenal jsem jakoby schlíple.
„To vás vyhodila jen kvůli tomu, že jste todle řekl?“ Mluvil s plnou pusou a poskytl mi skvělý výhled na své sladkokyselé vepřové, které mu v ústech rotovalo jako v míchačce na beton.
„No bylo tam ještě pár dalších drobností,“ připustil jsem. „Víte, osobní rodinné záležitosti.“
Vědoucně přikyvoval. „Jo, v pořádný hádce to jde od jednoho k druhýmu, ani člověk neví jak.“ Znělo to zkušeně a já si kladl otázku, jestli dřív existovala nějaká paní Norlandová.
„To máte pravdu.“
„Takže tu pořád chcete zůstat?“ zjišťoval.
„Rozhodně. Nepřilezu za matkou domů se staženým ocasem, to mi věřte. Do smrti by mi to otloukala o hlavu.“
Zase se zasmál a vzal si další sousto vepřového. „No mně to nevadí, ale varuju vás, vstávám brzo.“
„Chtěl bych vypadnout, než se rozední.“
„V tydle dny vychází slunce v sedm. A už dobrý půl hodiny předtím, nebo tak nějak, je světlo,“ upozornil mě.
„Tak odejdu v šest,“ řekl jsem.
„Abyste se vyhnul matce?“
„Tak nějak. Ale můžete se jí zeptat, kde si myslí, že jsem. Rád bych věděl, co ona na to, ale neříkejte jí, že jsem tu byl.“
„Dobře, zeptám se jí a nepovím jí, že jste tu byl ani o čem jsme mluvili,“ slíbil. „Kam ale pudete?“
„Zpátky, kde jsem byl těch posledních pár dní. Mám tam rozdělanou nějakou práci.“
Když jsem ve čtvrtek ráno těsně po půl šesté vyklouzl z lanova bytu, nesl jsem si i šavli, stále schovanou v kartónovém tubusu. Vzal jsem si taky zbytky číny a polovinu mléka, které Ian večer koupil.
Navíc jsem měl čerstvě nabitý mobil a vizitku pana Hooglanda. Budu se potřebovat něčím zaměstnat, aby mi lépe utíkal čas.
Ze Stáje Kauri jsem se vydal po svých stopách ze včerejška přes ještě spící městečko a dál po silnici na Wantage do stájí Greystone. Jedním z velkých úspěchů předchozí noci byla skutečnost, že se mi podařilo zařídit, aby moje umělá noha necvakala pokaždé, když na ni došlápnu. Jak jsem zjistil, problém spočíval v místě, kde se holeň napojovala na kotník. Spoj byl dost pevný a to cvakání způsobovaly dvě části, které se navzájem dotkly, když jsem nohu zatížil. Nakonec jsem protézu umlčel tak, že jsem použil maticový klíč a vložil mezi ty dvě části čtvereček gumy, který Ian vyřízl ze staré děravé holínky. Liboval jsem si, že se zase můžu pohybovat neslyšně.
Brána na začátku příjezdové cesty byla pořád zamčená na řetěz a visací zámek a nezdálo se, že by ji někdo otvíral od chvíle, kdy jsem odtud předchozího večera odešel. Nebudu ovšem předpokládat, že nikdo během uplynulých dvanácti hodin nahoře ve stájích nebyl, a radši si to pěkně ověřím.
Prolezl jsem opět plotem a obezřetně a bez cvakání jsem stoupal do kopce, přičemž jsem se držel mimo asfalt, abych nenadělal hluk. Naslouchal jsem a pozoroval, jestli nezaznamenám něco neobvyklého. V půli cesty jsem si zkontroloval místo, kde jsem předchozí večer umístil na malý kámen větvičku. Kolo vozu by ji při projíždění zlomilo, ale větvička byla pořád na místě. Přes noc nikdo nahoru nejel, ledaže by měl motorku.
Nevěděl jsem, jestli mám být rád, anebo zklamaný.
Přesto jsem pořád zachovával opatrnost, když jsem se blížil k domu a kryl se křovím na okraji přerostlého trávníku před vchodem. Nebe na východě světlalo nádhernými odstíny modré, purpurové a růžové. I když se ve tmě cítím jako doma, vždycky jsem měl rád svítání a začátek nového dne.
Východ slunce přináší světlo a teplo a zahání chlad a tmu noci, je to každodenní kouzlo, uctívané člověkem i zvěří. Jak se to děje? A proč? Buďme vděční, že to tak je. Kdyby slunce zmizelo, všechno by šlo neomylně do háje.
Lem ohnivé koule vykoukl nad obzorem, zaplavil svah oranžovou září a vyhnal stíny zpod keřů.
Neslyšně jsem zkusil dveře domu. Byly pořád zamčené.
Vydal jsem se přes prostranství kolem domu a dozadu do známého dvora stájí. V jasném ranním světle vypadal dvůr úplně jinak než deštěm nasáklý prostor z předchozího večera. Stáje byly postavené do obdélníku s boxy na třech stranách a volná čtvrtá strana se otevírala směrem k domu.
Nejdřív jsem došel na konec levého křídla stáje, klekl si a pečlivě posbíral střepy skla, které stále ještě ležely na betonu pod rozbitým oknem. Všechny jsem je naházel dovnitř, aby byly z dohledu. Neměl jsem možnost skleněnou tabuli nahradit, ale člověk by se musel podívat hodně zblízka, aby si něčeho všiml.
Prošel jsem podél boxů ke své vězeňské cele, otevřel obě části dvířek a zahákl je, aby mě nikdo nemohl uvnitř rychle zavřít, než bych stačil zareagovat.
Ještě jednou jsem stání prohledal, hlavně kvůli hodinkám, ale taky pro případ, že bych předchozí večer v šeru něco přehlédl. Krom hromádky svých exkrementů, která usychala u stěny v místě, kde byl přišroubovaný kruh, jsem nic nenašel. Věděl jsem, že jednotky zvláštních sil jako britské SAS nebo americké Delta Force jsou vycvičené, aby za sebou neponechávaly žádné stopy své přítomnosti, když se ocitnou za nepřátelskou linií. To zahrnuje i sesbírání vlastních výkalů do uzavíratelných plastových sáčků a jejich odnesení v batohu.
Vzhledem k tomu, že jsem žádný vhodný plastový sáček neměl, rozhodl jsem se nechat své výkaly tam, kde jsou.
Rychle jsem prohledal vedlejší box, kde jsem včera našel svůj kabát a umělou nohu. Hodinky tam nebyly. Zatraceně, pomyslel jsem si, měl jsem je opravdu rád.
Zavřel jsem dvířka boxu a zasunul závory, přičemž jsem chvíli strávil kontrolou západek, abych se ujistil, že jsou přesně ve stejné pozici jako předtím. Teď potřebuju nějaké místo, kde bych se mohl schovat a čekat.
Napadlo mě, že bych využil některý z boxů o kousek dál, ale rychle jsem tu myšlenku zavrhl. Jednak bych neměl žádnou ústupovou cestu, kdyby se věci vyvinuly špatně, a za druhé jsem opravdu nechtěl, aby si nepřítel všiml, že západky nejsou správně zastrčené, a prostě by mě zavřel, až by procházel kolem a třeba přitom ani netušil, že čekám uvnitř. Pro tenhle týden už jsem měl věznění ve stájích dost.
Nakonec jsem našel perfektní místo. Uprostřed protějšího křídla boxů ležela ulička, která procházela z přední strany budovy stájí až dozadu. Tenhle průchod měl ze dvora vrátka, ale nezavíral se na závoru, nýbrž na táhlo. Vrátka byla z dřevěných látek přišroubovaných v jednoduchém rámu a mezi laťkami byly dva a půl centimetru široké mezery, aby tudy mohl proudit vzduch. Na straně závěsu vrátek bylo pérové táhlo, aby zůstávala zavřená, nešlo však o bezpečnostní opatření, ale spíš o to, aby se do průchodu nedostal volný kůň a neutekl.
Otevřel jsem vrátka a prošel uličkou. Za stájemi se vršila hromada hnoje, potřísněná sláma a piliny z podestýlky. Zaměstnanci stájí sem vyváželi koňský hnůj, který se pravidelně odváží a prodává dychtivým zahradníkům. Tahle hromada hnoje tu však zcela zjevně ležela už dlouho, protože na jejím povrchu vyrůstaly chomáče jasně zelené trávy.
Ulička jistě sloužila jako praktická přístupová cesta ze dvora ke hnoji. A zároveň byla ideálním místem pro úkryt.
Za budovou jsem našel prázdný modrý plastový barel, z něhož bude dobré sedátko. Brzy jsem seděl za vrátky do průchodu. Číhal jsem a čekal, až se objeví nepřítel.
Zatoužil jsem po své spolehlivé útočné pušce SA8o s připevněným bajonetem. A ještě raději bych tu měl kulomet gimpy s plným pásem munice.
Ve skutečnosti jsem měl k dispozici jen svou šavli, ale zato již byla vytažená z pochvy a připravená do akce.
