Křížová palba (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 18

O půl dvanácté byl e-mail pro Sigurda Bellida připravený:

Sigurde,

na naší straně došlo k menšímu zmatku a potřebuju, abyste převedl zpátky do Velké Británie dvě poslední platby, které přišly na účet Rock Bank Ltd. ve čtvrtek a v pátek minulého týdne. Prosím, převedte co nejdříve z účtu (číslo 01201030866) Rock Bank Ltd. u vaší banky:

2. ooo. ooo (slovy dva miliony) amerických dolarů do Barclays Bank Ltd., SWIFTkódBARCGB2LBGA, pobočka Belgravia, ve prospěch pana Martina Tblerona, kód banky 20-62-18, číslo účtu 81634587.

1. ooo. ooo (slovy jeden milion) amerických dolarů do HSBC Bank Ltd., SWIFTkódHSBCGB6i74A, pobočka Hungerford, ve prospěch paní Josephine Kauri, kód banky 40-28-73, číslo účtu 15638409.

Proveďte prosím tyto transfery co nejdříve, pokud možno okamžitě. Doufám, že vaše tchyně se uzdravuje. S díky AR

 

Spolu s Martinem Toleronem jsme prošli všechny požadavky na převody v gibraltarské složce a pečlivě prostudovali jazyk a rozvržení, které Alex Reece použil v předchozích případech.

„Jste s tím spokojený?“ ptal se Martin.

„Jak jen to jde,“ odpověděl jsem.

„Myslíte, že to zabere?“

„Snad. Nemáme co ztratit, když to zkusíme.“

„Já mám,“ namítl. „Mohl bych přijít o dva miliony dolarů.“

Rozhodl jsem se mu nepřipomínat jeho prohlášení, že si to může dovolit. „Už jste o ně přišel, ale takhle je možná dostanete zpět. Stojí to za pokus, ovšem pro banku je to na převod spousta peněz, když by to měla provést bez dalšího ověřování.“

„Přece mu budou mailovat zpátky,“ připomínal Martin.

„To nepochybně.“

Taky by si mohli ověřit, že vklad ve výši jednoho milionu dolarů se ve skuteěnosti nevrací tam, odkud přišel, nýbrž na matčin účet. Ovšem bez uvedení jména jsem neměl představu, kdo ten vklad poslal, takže jsem mu ho těžko mohl nechat vrátit. Nejspíš nešlo o konkrétní milion dolarů, který vloni převedla na Rock Bank Ltd. matka, ale peníze jsou peníze, zaměnitelné a k nerozeznání.

Při prohlížení elektronické korespondence mezi SB a AR jsme odhalili určitý vzorec. Alex mailoval požadavek vždy kolem poledne britského času, plus minus pět minut. Sigurd ihned mailem potvrzoval přijetí požadavku a žádal jeho ověření. Alex okamžitě odpovídal a jeho text vždy obsahoval nějakou poznámku, tentokrát nikoli o Sigurdově tchyni, nýbrž o počasí v Británii.

Nad tak patetickou úrovní zabezpečení by se Taliban neudržel smíchy. Jen jsem doufal, že Alex nemá tušení, že jsem si jeho korespondenci zkopíroval a prolomil jeho obranu.

„Jste připravený přijmout odpověď SB?“ ujišťoval se Martin.

„Jak jen můžu být. Jsem nalogovaný na e-mailový účet Alexe Reece přes službu mail2web, ale všechno by vybouchlo, kdyby si Alex do svého počítače stáhl odpověď přímo ze serveru. Musíme spoléhat, že si přesně v tu chvíli neklikne na odeslat/přijmout.“

„Máte odpověď hotovou?“ Toleron stál za mnou u psacího stolu a nervózně přešlapoval z nohy na nohu.

„Ukliďněte se, Martine. Prostě musíme doufat, že skutečný Alex Reece dneska nemailuje SB žádné vlastní požadavky na transfer.“

„Ach Bože,“ děsil se Martin, „to by byl pořádný průšvih.“

„Nejkratší doba, jakou peníze strávily na účtu před dalším převodem, je šest dní. Teď je to pět dní od okamžiku, kdy došla první platba, a čtyři od druhé. Tudíž ve skutečnosti neočekávám, že by dnes Alex nějaké pokyny posílal.“

„Co když SB ví, že minimální doba je šest dní, jinak jde o falešný požadavek?“

„To se brzy dozvíme. Do dvanácti zbývají dvě minuty.“

Klikl jsem na ikonu odeslat a text zmizel z obrazovky. Byl na cestě a my zatím oba zadržovali dech.

Tiše jsme čekali a já jsem neustále obnovoval webmailovou stránku. Hodiny na počítači ukázaly 12.01. Obnovil jsem stránku. Nic. Nutil jsem se ke klidu a počítal do deseti, než jsem stránku opět obnovil. Pořád nic. Znovu jsem se dal do počítání, tentokrát hodně pomalu a až do patnácti, ale stále nic nepřicházelo.

Odpověď dorazila devět minut po dvanácté, kdy už jsme se vzdávali naděje.

Alexi,

potvrzuju pňjetí vašich pokynů. Které straně mám účtovat náklady na převod? SB

 

Měl jsem odpověď připravenou k odeslání, ale rychle jsem si ji otevřel a provedl několik změn. Naklepal jsem dodatečnou informaci.

Sigurde,

Potvrzuju přijetí vaší zprávy a přikládám požadované instrukce. Náklady na transfer účtujte příjemcům. V Británii už naštěstí pomalu přichází jaro a začíná se oteplovat. AR

 

Klikl jsem na odeslat a zpráva opět zmizela z obrazovky. Poté jsem použil nástroje mail2web a vymazal odpověď SB ze serveru, aby se neobjevila na Alexově monitoru, kdyby si stahoval došlou elektronickou poštu.

„Teď budeme čekat a uvidíme.“ Přesto jsem ještě dalších čtyřicet minut webmailovou stránku sledoval, než jsem usoudil, že SB už ohledně požaďovaných převodů nehodlá klást další dotazy.

„Myslíte, že to vyjde?“ tázal se Martin.

„A vy?“ odpověděl jsem mu otázkou.

„Spíš ne,“ řekl. „Bylo to nějak moc jednoduché.“

„Ano,“ přikývl jsem. „Skoro tak jednoduché jako vás přemluvit, abyste se rozloučil se dvěma miliony dolarů.“

Martin zavolal do své banky a požádal je, aby ho okamžitě telefonicky informovali, kdyby mu přišel větší vklad. Matka zatím prostě bude muset počkat, jestli se jí něco takového objeví na výpisu.

„Zavolejte mi, kdybyste se něco dozvěděl,“ poprosil jsem ho, když jsme si před jeho domem stiskli ruce.

„Nebojte se, zavolám,“ ujistil mě s úsměvem. „Musím přiznat, že to bylo docela vzrušující dopoledne. Rozhodně zajímavější než ta nudná existence, kterou teď žiju.“

„Chybí vám vedení společnosti?“

‚Jestli mi chybí?!“ zvolal. „Truchlím nad tou ztrátou.“

„Ale zase máte všechny ty peníze.“

„Ano,“ připustil odevzdaně. „Ale co mám každý den dělat? Mám je přepočítávat? Pustil jsem se do podnikání hned na škole, když mi bylo šestnáct. Tenkrát jsem nedělal do plastů, nýbrž do kartonu. Byly to kartónové krabice pro stěhovací společnosti. Pořád ještě se používaly staré bedýnky od čaje a já jsem usoudil, že kartónové krabice by byly lepší. Sbíral jsem je po krámech a prodával je stěhovákům. Pak jsem začal obaly dovážet, jak kartónové, tak plastové.“

Povzdechl si.

„A jak jste přišel na drenážní trubky?“ zajímal jsem se.

„Ten chlapík, co v Německu vyráběl plastové přepravky, dělal taky trubky a já jsem od něj koupil práva pro Spojené království. Prostě se to hezky rozjelo. To už je ale let.“

„Proč jste společnost prodal?“

„Je mi osmašedesát a ani jedno z mých dětí nemá zájem o byznys, tím méně pak o drenážní trubky. Je to pro ně moc velká nuda. Ale já to miloval. Měl jsem ve zvyku být ve fabrice ve Swindonu už v sedm ráno a často jsem odcházel až v deset večer. Byla to ohromná zábava.“

„Neměla vaše manželka námitky?“

„No, to nejspíš jo,“ zasmál se. „Jenže ona k smrti ráda nakupuje u Harrodsů.“

„Co tedy budete v budoucnu dělat? Rozjedete něco nového?“

„Ne,“ opět si povzdechl. „To si nemyslím. Asi budu muset s manželkou častěji chodit k Harrodsům. Musíme se všemi těmi penězi něco udělat.“

Vyhlídka na další nákupy s manželkou ho očividně nijak netěšila. Zřejmě nejsem jediný člověk, který do budoucna hledí s obavami a úzkostí.

„Kupte si pár dostihových koní,“ navrhl jsem mu. „Slyšel jsem, že je to báječný způsob, jak utratit spoustu peněz, a zároveň to může být skvělá zábava.“

„Vynikající nápad. Přesně to udělám.“

„A znal bych způsob, jak vám ušetřit DPH,“ prohodil jsem.

Oba jsme se hlasitě rozesmáli.

Jak jsem na začátku doufal, rozcházeli jsme se s Martinem Toleronem jako přátelé, a ne protivníci.

Ve čtvrt na čtyři, když jsem podřimoval na Ianově pohovce a na půl oka sledoval v televizi dostihy v Huntingdonu, mi Martin zavolal na mobil.

„Máte zprávu z banky?“ zeptal jsem se a rázem jsem byl bdělý.

„Ne, od nich nic,“ odpověděl Martin. „Ale zrovna mi volal Jackson Warren.“

„Páni!“ spráskl jsem ruce. „A co říkal?“

„Pokoušel se mi vysvětlit, že v bance na Gibraltaru se spletli a z nepochopitelného důvodu vrátili mé dva miliony na můj účet. Chtěl, abych své bance dal pokyn, ať peníze znovu odešle.“

„A co vy na to?“ zajímal jsem se.

„Vyjádřil jsem překvapení, že mi Jackson volá, jelikož jsem neměl tušení, že se angažuje ve správě fondu. Řekl jsem mu, že jsem se domníval, že je jen jedním ze spokojených investorů.“

„A jak to vzal?“

„Snažil se mi namluvit, že ho jenom zavolal manažer fondu, protože věděl –jako ten manažer –, že Jackson je mým přítelem.“

Odmlčel se.

„Ano?“ pobízel jsem ho. „Pokračujte.“

„Trochu jsem ztratil nervy. Řekl jsem mu, ať se jde vycpat, že nebudu investovat do ničeho, co s ním má něco společného, jelikož mě úmyslně uvedl v omyl. Taky jsem mu řekl, že ten incident ohlásím kontrolním orgánům Finanční správy.“

„Vsadím se, že se mu to vůbec nelíbilo.“

„Ne, ani trochu,“ souhlasil Martin. „Vlastně mi vyhrožoval.“

„Cože vám?“

„Přímo mi řekl, že jestli se obrátím na kontrolní orgány Finanční správy, tak toho budu litovat. Ptal jsem se ho, co tím přesně míní, ale on mi doporučil, ať si to domyslím sám.“

Stejnou větu mi řekl Alex.

„A z vás zřejmě taky moc velkou radost neměl,“ dodal Martin.

Jak to?“

„Rovnou mě obvinil, že jsme se spolu spikli, abychom ho podvedli. Upozornil jsem ho, že podvodu se dopustil on a že si teď nad tím může škubat vlasy, nebo něco v tom smyslu.“

Nemyslel jsem si, že dráždit a urážet Jacksona Warrena je nejrozumnější přístup. Urážky mnohdy vyvolávají krajní reakce a někteří historikové jsou nyní toho názoru, že krutá invaze Saddáma Husajna do Kuvajtu v roce 1990 byla přímým důsledkem urážky iráckého lidu ze strany kuvajtského emíra.

„Zeptal se vás, jestli víte, kde jsem?“

„Proč?“ Poprvé zněl jeho hlas poněkud znepokojeně.

„Jsem přesvědčený, že Jackson Warren je nebezpečný člověk,“ pravil jsem vážně. „Martine, tohle není hra. Už se mě jednou pokusil zabít a jsem si jistý, že by to bez váhání zopakoval. Takže mějte bránu zamčenou a hlídejte si záda“

„To budu,“ řekl a zavěsil. Jistě se rychle šel ven přesvědčit, že má všechny dveře zamčené a závory zastrčené.

Přemýšlel jsem, jestli nenadešel čas obrátit se na policii a vykašlat se na možné důsledky daňových hrátek. Co bych jim ale mohl říct? „Víte, důstojníku, pan Jackson Warren se mě pokusil zabít tak, že mě připoutal ke zdi v nepoužívaných stájích a nechal mě tam, abych vyhladověl k smrti, zatímco jsem musel stát jen na jedné noze, ale unikl jsem, protože jsem vyšrouboval kruh na síť na seno, přelezl příčky stání a rozbil okno v sedlovně, ale teprve teď, o týden později, jsem se rozhodl, že vám to povím. Mezitím jsem se potloukal po Berkshiru s maskovacím krémem na obličeji, přepadl jsem a mučil jednoho ze společníků pana Warrena za použití inzulinu a podkožních jehel a taky jsem využil informace, které jsem od něj nezákonným způsobem získal, abych zařídil převod jednoho milionu amerických dolarů z Warrenovy gibraltarské společnosti na matčin osobní účet v Hungerfordu.“

Neměl jsem jaksi pocit, že by to policejní sbor Thames Valley přimělo spěchat k Jacksonovým dveřím a okamžitě ho zatknout. Daleko spíš by mě poslali k psychiatrovi, a pak by Jackson přesně věděl, kde jsem.

Usoudil jsem, že bude daleko bezpečnější, když ještě chvíli zůstanu pěkně při zemi a počkám, až se všechno přežene. Jak jsem se mohl tak mýlit? Zmýlil jsem se však kolosálně.

První známkou, že se něco ošklivě zvrtlo, bylo bušení na dveře Ianová bytu, které mě vytrhlo z hlubokého spánku.

Byla černá tma a já se pokoušel najít vypínač. Bušení v nezmenšené míře pokračovalo. Rozsvítil jsem a podíval se na hodiny. Půl druhé ráno. Kdo může klepat v takovou nekřesťanskou hodinu?

Popadl jsem košili a šel ke dveřím. Už jsem se chystal otevřít, když jsem se zarazil. Nemůže tam venku být Jackson Warren? Nebo Peter Garraway?

„Kdo je?“ zavolal jsem.

„Derek Philips,“ zazněla odpověď. Můj nevlastní otec.

Ian se vynořil ze své ložnice s rozespalým pohledem a v modře pruhovaných trenýrkách.

„Co se to kruci děje?“ mžoural do světla.

„To je můj otčím,“ řekl jsem.

„No tak mu přece otevřete!“

Moc jistý jsem si nebyl. „Jsi sám?“ zavolal jsem.

„Co na tom sakra záleží?“ Ian došel až ke mně. „Otevřete ty zatracený dveře. Nebo mě radši pusťte.“ Protáhl se kolem mě a sám odemkl.

Když se dveře otevřely, Derek málem vpadl do pokoje. Byl ale sám.

„Díkybohu!“ vypravil ze sebe. Pak mě uviděl. „Co ty tady sakra děláš?“

Nevšímal jsem si té otázky. „Co se stalo, Dereku?“ zjišťoval jsem.

„Tvoje matka,“ vyhrkl rozčileně.

Ach ne, pomyslel jsem si, zřejmě se nakonec přece jen rozhodla pro sebevraždu.

„Co je s ní?“ zeptal jsem se a obával se odpovědi.

„Unesli ji.“

„Cože?“ nevěřil jsem svým uším.

„Unesli ji,“ zopakoval.

Znělo to neskutečně.

„Kdo?“

„Dva muži,“ odpověděl. „Hledali tebe.“

Derek i Ian se na mě vyčítavě zadívali.

„Kdo to byl?“ zeptal se Ian.

„Nevím,“ řekl Derek. „Měli takový ty masky na lyže, jako kukly, ale mám dojem, že ani jeden nebyl moc mladý.“

„Proč ne?“

„Asi podle toho, jak se pohybovali,“ vysvětloval Derek.

Já jsem si ovšem myslel, že vím přesně, kdo to byl, a Derek má pravdu, ani jeden není moc mladý. Dva zoufalí šedesátníci, kteří se snaží dostat zpátky peníze, o nichž se domnívali, že je úspěšně ukradli, ale které jim pak sebral někdo jiný. Kde je však Alex Reece?

„Víš jistě, že byli jen dva?“ zeptal jsem se. „Ne tři?“

„Viděl jsem jen dva. Proč? Ty víš, kdo to byl?“ Opět se na mě spolu s Ianem vyčítavě podíval.

„Co přesně říkali?“ snažil jsem se ignorovat jejich pohledy.

„Pořádně si to nepamatuju. Všechno se odehrálo hrozně rychle,“ vykládal Derek. „Nějak se dostali do domu a najednou byli v naší ložnici. Jeden z nich do mě šťouchal hlavní pistole, aby mě probudil.“ V očích se mu objevily slzy a já jsem si dokázal představit, jak vyděšení museli s matkou být. „Povídali, že hledají tebe, ale řekli jsme jim, že nevíme, kde jsi. Že si myslíme, že jsi v Londýně.“

To, že jsem matce nic neřekl, mě tedy ušetřilo návštěvy maskovaného dua. Co to však bude stát ji?

„Proč ji odvedli?“ zeptal jsem se, ale odpověď jsem už znal. Věděli, že za nimi přijdu, když budou mít matku. „Řekli, kam ji vezou?“

„Ne,“ vrtěl hlavou Derek. „Ale řekli mi, že ty už budeš vědět.“

„Zavolal jste policii?“ zeptal se Ian.

„Žádnou policii,“ naléhavě zvolal Derek. „Nařídili mi, že policii volat nesmím. „Zavolejte policii, a Josephine zemře,‘ tak to říkali. Prý ať si to trochu promyslím a pak tě zavolám.“ Kývl směrem ke mně. „Jenže já nevěděl, kde jsi, a ani nemám tvoje telefonní číslo.“ Teď již plakal. „Tak mě napadlo, že se zeptám Iana.“

Budu vědět, kde matka je. To ti únosci řekli Derekovi.

Budu vědět, kde je.

Věděl jsem to.

Ke stájím Greystone jsem se nepřibližoval od silnice a po příjezdové cestě, jak by nepřítel mohl očekávat, nýbrž z opačného směru přes zvlněnou farmářskou krajinu a přes lesík na kopci.

Ve válce je taktické překvapení tou nejzákladnější věcí, jak se prokázalo při znovuzískání Falklandských ostrovů. Argentinské síly, jež měly velkou početní převahu, se domnívaly, že je nemožné, aby se Britové k hlavnímu městu ostrova Stanley dostali přes bažinaté nezmapované vnitrozemí, a tak svoji obranu soustředily proti útoku z moře. Byl to velký omyl. Pluk Královské námořní pěchoty a výsadkářů za tři dny zdolal zhruba devadesát kilometrů napříč ostrovem se zátěží čtyřicetikilových báglů a tento výkon se od té doby stal v armádě pověstným. Byl jedním z hlavních faktorů tohoto vítězství.

Já jsem aspoň mohl být rád, že nemám na zádech čtyřicetikilový bágl.

Zastavil jsem se kousek od okraje stromů a poklekl na levé koleno. Opět jsem se podíval na hodinky se svítícím ciferníkem. Od chvíle, kdy se Derek celý rozčilený objevil na prahu Ianova bytu, uplynuly víc než dvě hodiny. Nyní byly tři hodiny čtyřicet dvě minuty. Bezvětrná noc s nádherným baldachýnem zářících hvězd byla zcela jasná. Měsíc se nacházel v první čtvrti a rychle zapadal za západní horizont po mé levé straně. Zhruba za čtyřicet minut zapadne úplně a na několik hodin zavládne noční tma, než na úsvitu nového dne vyjde slunce.

Mám tmu rád. Je to můj přítel.

V posledním měsíčním svitu jsem pohledem zkoumal obrysy opuštěného domu a stájí, jež se rozkládaly pode mnou. Neviděl jsem žádná světla ani pohyb, byl jsem si však jistý, že právě tohle místo měli ti dva muži na mysli, když Derekovi říkali, že budu vědět, kde matku hledat.

Bude tu však matka doopravdy, nebo jde jen o návnadu, jak mě vylákat, abych ochotně padl do jejich čekajících rukou, zatímco matka je ve skutečnosti uvězněná někde jinde?

Přemluvit Iana, aby okamžitě nevolal policii, mě stálo veškeré mé omezené přesvědčovací schopnosti. I Derek ho prosil, aby to nedělal.

„Ale musíme je zavolat,“ prohlašoval důrazně Ian.

„Zavoláme je,“ ujistil jsem ho. „Ale nejdřív mi dejte šanci, abych matku osvobodil.“

Opravdu si myslím, že by jí Jackson Warren a Peter Garraway ublížili, nebo ji dokonce zabili? Považoval jsem to za nepravděpodobné, ale spoléhat jsem na to nemohl. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci a až příliš dobře jsem si vzpomínal, jak mě chtěli nechat umřít strašlivou smrtí vyhladověním a dehydratací.

Zanechal jsem Dereka s Ianem v podkrovním bytě. Derek choval v náručí láhev brandy, pro kterou si skočil do domu. Iana jsem vybavil seznamem podrobných instrukcí, včetně pokynu, aby hned volal policii, pokud se mu do půl sedmé ráno neozvu.

Když jsem se pustil do příprav na svou misi, sledovali mě oba se vzrůstajícím zájmem a úžasem. Nejprve jsem se převlékl do tmavého a obul si černé conversky, přičemž u pravé nohy jsem si musel sundat protézu, abych umělou končetinu nacpal do boty. Pak jsem do batůžku naskládal vybavení – černé zahradnické úvazky, nůžky, univerzální pásku, červenou taštičku první pomoci, kus řetězu, na němž stále ještě visel zámek, svítilnu a krabičku zápalek. Všechno jsem to zabalil do velkého námořnicky modrého ručníku, aby nic nechrastilo, až se budu pohybovat. Tentokrát jsem si vypůjčil i jeden z Ianových kuchyňských nožů a položil ho na vršek věcí v batohu, abych k němu měl snadný přístup. Pak jsem si z matčiny kanceláře vzal dostihový dalekohled a nakonec jsem vyňal šavli z ochranného kartónového tubusu a z pochvy.

„Tohle přece nepoužiješ,“ mumlal Derek s vytřeštěnýma a brandy podlitýma očima při pohledu na takřka metr dlouhé ostří.

„Ne, pokud nebudu muset,“ utrousil jsem, zatímco jsem ostří potíral černým krémem na boty, aby se nelesklo. Jestli to bude nutné, tak ji použiju bez váhání, pomyslel jsem si.

Zabíjení nepřátel bylo posledních patnáct let podstatou mého života a byl jsem v tom dobrý. Hodnoty a pravidla britské armády to vyžadovaly. Paragraf deset říká: „Všichni vojáci musejí být připravení na použití letální síly v boji a být schopní připravit nepřítele o život a přitom vědomě riskovat vlastní život.“

Jsem ale pořád ještě voják? Je tohle válka? A riskuju vědomě svůj život, nebo matčin?

Nebyl jsem si jistý odpověďmi na žádnou z těchto otázek, ale jedno jsem věděl docela určitě. Opět se cítím živý, celý a nedotčený. A nažhavený do boje.

Ještě jednou jsem matčiným dalekohledem přehlédl budovy pod sebou, hledal jsem světlo či pohyb, jakoukoli známku, která by prozradila postavení nepřítele, nic jsem však neviděl.

Pletu se? Není tohle místo, které měli na mysli?

Cestou jsem proklouzl kolem zdí Hallu v Lambournu, ale všude byla tma a dům se zdál opuštěný.

Musejí být tady.

Měsíční světlo rychle mizelo a brzy se budu muset dát do pohybu přes otevřený prostor mezi mým současným postavením a zadní stranou stájí. Naposledy jsem si přiložil dalekohled k očím, a vtom jsem to uviděl. Pohyb, možná jen protažení ztuhlé nohy či zašoupání mrznoucího chodidla, ale přesto výmluvný pohyb. Někdo na mě čeká mezi stromy, které stojí z mého pohledu na pravé straně domu. Z toho místa má ten někdo vynikající výhled na příjezdovou cestu a na silnici pod bránou.

Jestliže se ale dívá tam dolů, pak se dívá špatným směrem.

Má mě totiž za zády.

Kde je ale jeho komplic?

Měsíc se nakonec vytratil za obzor a s ním zmizelo i světlo. Nedal jsem se hned do pohybu, počkal jsem minutu či dvě, až si mé oči zvyknou na tu změnu. Po pravdě řečeno, noc nebyla úplně černá, neboť zůstala slabá záře hvězd, ale ze svého postavení už jsem na stáje Greystone nedohlédl. Stejně tak nikdo tam dole teď nedokáže zahlédnout mě.

Znovu jsem se ujistil, že mám vypnutý mobil, vstal jsem a vydal se přes trávu.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024