Kapitola 17
Většinu noci jsem za použití internetového připojení v matčině kanceláři strávil stahováním Alexových složek a e-mailů do svého laptopu.
Do kuchyně jsem se potichu dostal pomocí Ianova klíče. Noční návštěva psy nijak nevyrušila, jen si očuchali moji ruku, když jsem kolem nich procházel, a jakmile se ujistili, že jsem přítel, a ne vetřelec, zase se vrátili ke spánku.
Pracoval jsem pouze při světle obrazovky počítače a všechno jsem zanechal přesně tak, jak jsem to našel. Nevěděl jsem, proč si stále myslím, že je třeba moji přítomnost před matkou tajit, ale hlavně jsem zatím nebyl připravený jí vysvětlovat, co se děje.
Taky by pro mě mohlo být bezpečnější, když matka nebude vědět, kde jsem.
Poté, co jsem nechal Julii odjet v jejím bílém BMW domů, projel jsem Ianovým autem pomalu po příjezdové cestě ke stájím Greystone. Mé dvě výmluvné větvičky na kamenech byly zlomené. Někdo byl nahoře ve dvoře stájí. Někdo, kdo už teď ví, že nejsem mrtvý, někdo, kdo by se mě mohl znovu pokusit zabít. Jenže nejdřív by mě musel najít.
Neklidně jsem se vyspal na Ianově pohovce. Když v pondělí v půl šesté odcházel na ranní stáje, nechal mě ještě dřímat.
Než se kolem poledne vrátil, stačil jsem si na svém laptopu pročíst všechny informace postahované z Alexova počítače. Většinou to byla nuda, ale mezi struskou jsem našel pár pravých drahokamů a tři mimořádně třpytivé diamanty.
Možná svoji páku nakonec nebudu muset použít.
Jedním z diamantů se ukázala být informace, že Alex není jen účetním Rock Bank (Gibraltar) Ltd., ale rovněž jedním z těch, kdo mají podpisové právo k bankovnímu účtu, a ze všeho nejlepší bylo, že jsem si stáhl i všechna hesla a uživatelská jména potřebná pro online přístup k účtu.
Zkusím se na účet nalogovat večer, pomyslel jsem si, až budu mít přístup k internetu v matčině kanceláři.
Další diamanty představovaly e-maily, které Alexovi ohledně mé osoby poslal Jackson Warren. První odeslal ten večer, kdy se konala Isabellina večeře v kuchyni, a druhý po dostizích v Newbury v den, kdy Scientific zvítězil. První byl napsaný v záchvatu vzteku a druhý jako varování, ale stejně mě udivovalo, jak laxní mohou lidé být, když jde o zabezpečení jejich elektronické pošty.
V armádě jsou všechny zprávy před odesláním kódované, aby je nepřítel nemohl přečíst. V Afghánistánu dokonce platí zákaz užívání mobilních telefonů pro případ, že by Taliban odposlouchával přenosy a získával tak informace, jež by mu mohly být užitečné buď z taktického hlediska, anebo jako prostředek k podkopání morálky jednotek.
Žádný rodič, jemuž by jeho ratolest sloužící u vojska jednoho večera zavolala z mobilního telefonu z provincie Hílmand, by neuvítal další hovor, v němž by ho tentokrát anglicky hovořící příslušník Talibanu informoval, že se ráno jeho syn stane terčem a vrátí se domů v dřevěné rakvi.
Takové věci už se staly.
Přitom tady údajně rozumný člověk, Jackson Warren, posílá e-mailem nešifrované texty, které si každý může přečíst. Nebo tedy přinejmenším já.
Co jste si sakra myslel, že děláte, když jste tak otevřené mluvil před Thomasem Forsythem? napsal Jackson poté, co naštvaně odešel od večeře. Jeho matka je jednou z těch, kdo hodné investovali do našeho plánu. KOUKEJTE DRŽET PUSU – ROZUMÍTE?
Velká písmena v e-mailu odpovídala řevu a já si živě vybavoval, jak bouřlivě Jackson ten večer opustil místnost. Zcela určitě měl chuť křičet.
Druhý mail byl klidnější, nicméně stejně naléhavý. Jackson ho Alexovi poslal v pět hodin to dostihové odpoledne. Musel ho napsat hned, jak se vrátil z Newbury.
Thomas Forsyth mi dnes odpoledne řekl, že vás chce kontaktovat. Podnikám kroky, aby k tomu neměl možnost. Kdyby se mu to přesto podařilo, než zařídím potřebná opatření, varuji vás tímto, abyste s ním žádným způsobem nekomunikoval. Je to mimořádné důležité, zvlášť vzhledem k obchodu, který společnost v následujícím týdnu chystá.
Až příliš dobře jsem věděl, jaká opatření Jackson následně zařídil, aby mi zabránil mluvit s Alexem – pořád…
