Kapitola 4
Zbytek neděle proběhl ve Stáji Kauri v klidu, jelikož lidští obyvatelé si navzájem drželi odstup na vzdálenost neumožňující hádky.
Odpoledne jsem se vypravil do Lambournu. Rozhodl jsem se pro tu vycházku především proto, abych se dostal z domu, byl jsem však rovněž zvědavý, jak se městečko za patnáct let změnilo. Neměl jsem v úmyslu jít moc daleko. Teprve zhruba před týdnem jsem odložil berle a noha se mi snadno unavila.
V Lambournu bylo o něco víc domů, než jsem si pamatoval. Tam, kde kdysi bývalo pole plné poníků, vyrostlo nové sídliště úhledných domečků se zahrádkami o velikosti poštovní známky. Jinak mi ale městečko přišlo celkem stejné, jako když jsem tu v dospívání roznášel ranní noviny.
Proč by taky nebylo? Mě předchozích patnáct let sice změnilo, ale jinak jde v dlouhé historii lidského osídlení Lambournu jen o pouhé mžiknutí oka.
„Moderní“ doložené osídlení Lambournu je datováno do devátého století, kdy byly kostel a vesnice zmíněny ve vůli krále Alfréda, mocného panovníka Sasů, jediného monarchy Anglie, jenž byl kdy označován přídomkem „Veliký“.
Dějiny Lambournu je však možné vysledovat hlouběji než do středověku. Na pahorkatině severně od současného městečka byla objevena četná pohřebiště z doby bronzové, stejně jako Ridgeway, jakási superdálnice doby kamenné, která se kdysi táhla od pobřeží Dorsetu až k Wash.
Dnes jsou Lambourn a jeho okolí známy jako „Údolí dostihových koní“, nicméně dostihový provoz je relativně nováčkem. Záznamy dokládají, že dostihoví koně se tu trénovali již na konci osmnáctého století, avšak teprve s nástupem železnice o sto let později se Lambourn prosadil jako zemské středisko přípravy dostihových, a zejména překážkových koní, které je schopné soupeřit s Newmarketem. Vlaky umožnily přepravovat dostihové koně na stále vzdálenější závodiště a podpořily vznik národního sportu.
Ovšem hlavním faktorem, jenž dělá z Lambournu takové báječné místo pro koně, je prostě geologie, a s člověkem to nemá nic společného.
Zatímco se zvlněná berkshireská pahorkatina Downs bezpochyby ideálně hodí pro cvalovou přípravu a trénink koní, podstatné je to, co leží vespod. Downs spolu s Chiltern Hills vznikaly před miliony let jako sediment jakéhosi prehistorického moře, bohatého na organismy. Biliony a biliony primitivních mořských tvorů zanikaly, jejich schránky se usazovaly na dně a postupem času se stlačením přeměnily na kámen, na bílý vápenec, který vidíme dnes. Jde o takřka čistý uhličitan vápenatý a tráva, která roste na takovém podkladu, je bohatá na vápník, ideální pro utváření silných kostí dostihových koní živících se trávou.
Došel jsem do středu městečka kolem normanského kostela, jenž někdy ve dvanáctém století nahradil dřívější saskou verzi svatostánku. I když nejsem to, čemu se říká pravidelný návštěvník církevních obřadů, v lambournském kostele jsem byl mnohokrát, většinou spolu s ostatními kluky a holkami z místní základní školy. Mé vzpomínky charakterizoval chlad, a to nikoli pouze kvůli nízké teplotě, která tu vždy panovala. Bylo to také kvůli vědomí, že pod mýma nohama, pod kamennou dlažbou kostela, jsou pohřbení skuteční lidé. Vybavuju si, jak na mě moje přebujelá dětská představivost působila, až mi běhal mráz po zádech, a nejinak tomu bylo dnes.
Zastavil jsem se a říkal si, že snad není normální, aby na mě těla dávno zemřelých měla stále takový účinek, když přitom těla talibů, které jsem nedávno poslal do hrobu, mě nechávají docela klidným.
Šel jsem dál.
Střed městečka se prakticky nezměnil, byť některé obchody měly jiná jména a další zase prodávaly jiné zboží.
Zašel jsem do obchodu s potravinami, abych si k obědu koupil sendvič, a čekal jsem, až na mě přijde řada u pokladny.
Je, nazdar,“ zadívala se na mě upřeně žena za pokladnou. „Ty jsi Tom, že jo? Tom Kauri?“
Zběžně jsem si ji prohlédl. Byla mého věku a měla dlouhé světlé vlasy, svázané do ohonu. Na sobě měla špatně padnoucí tmavošedou mikinu, které se moc nedařilo patřičně zamaskovat její dost podsadité …
