18
Chodba ústila do kuchyní, do obrovských prostor, ve kterých se všude leskly chromované obludy, obrovské mísicí kotle a dřezy.
Pusto, prázdno, všude čisto, všechno se lesklo, jako krajina ze science fiction, přitom v úterý tam jistě bylo rušno a jistě to tam vonělo jídlem. Svítilo jen několik světel a nikde nebylo ani stopy po nějaké činnosti. Než jsem zašel do dveří, proti své vůli jsem se přece jen otočil. Vernon šel za mnou. Už byl v půlce cesty.
Znovu jsem na něho zamával a pak jsem ustoupil z dohledu. Doufal jsem, že ho to zamávání uklidní.
Zřejmě neuklidnilo. Slyšel jsem ho z dálky volat: „Vy tam!“ Nevěděl, kdo jsem, ale bál se, že jsem vyslechl to, co jsem vyslechl. Špatné svědomí je zneklidňující. Pokud mu instinkt kázal jít za mnou, kázal mu dobře. Pokud se bál, že bych mu mohl být nebezpečný, nemýlil se.
Zatraceně, pomyslel jsem si. Poradil bych si s ním líp než s Paulem Youngem, ale o moc ne. Třeba by se mi ho povedlo nějak umluvit, jako třeba že jsem elektrikář, ale taky by se mi to nemuselo povést. Bylo lepší zmizet stejně tajemně, jako jsem se objevil.
Pečicí trouby byly dostatečně velké na to, abych se v nich schoval, měly ale skleněná dvířka a byly na plyn. Kam tedy?
Najít jinou únikovou cestu… Někudy přece musejí vynášet jídlo, nemůžou s ním jezdit až na druhý konec budovy a pak ven, třeba do deště. Přece musí být přístup k barům a jídelnám. Někde přece dveře ven být musí.
Nakoukl jsem za dva rohy. Objevil jsem další chromované obludy. Dřezy na nádobí velké jako vana. Od podlahy až do stropu stohy táců. Žádné dveře.
Nebylo kam se schovat.
„Jste tam?“ křičel Vernon. „Vy tam! Kde jste?“ Blížil se ke mně. Byl rozhodnější a bojovnější. „Vylezte ven! Ukažte se!“
Zoufale jsem zalezl do nejzazšího kouta, do malé prostory, která na první pohled vypadala jako slepá chodba. Hned jsem odtamtud chtěl zase ven a přitom usilovně vzpomínal, jestli se mi nevybaví nějaké elektrikářské technické termíny, jako třeba že je přetížená síť nebo že vypadla jedna fáze, vtom ale vidím, že chodba není úplně slepá.
Na jedné straně byly čtyři malé nákladní výtahy, všechny asi metr do šířky, do výšky i délky, vpředu otevřené, konstruované na dopravu jídla z kuchyně do horních podlaží. Ve viktoriánské době se takovým výtahům říkalo „Němý vrchní“. U každého výtahu byla tlačítka do horních pater, l, 2 a 3.
Vsoukal jsem se do nejbližšího výtahu, stiskl knoflík u trojky (ne záměrně, ale že jsem na trojku třesoucí se rukou narazil nejdřív). Kdyby mne v tu chvíli objevil Vernon, co bych mu tak asi řekl?
Neobjevil se. Slyšel jsem ho za dvěma rohy volat: „Kde jste, ozvěte se!“ Nákladní výtah se plynule, tiše rozjel a vynášel mne do výšky jako sendvič.
Když se výtah zastavil, rychle jsem z něj vypadl. Vidím, že jsem v přípravně občerstvení vysoko nahoře na tribunách. Velkými okny proudilo denní světlo. Při jedné stěně stála těsně vedle sebe řada vozíků na jídlo.
Nikde nikdo. Zezdola se taky nic neozývalo… Co když Vernon slyšel, jak hučí výtah, co když už je na cestě nahoru… zná každý koutek závodiště… je tu doma. Jak tak zmateně uvažuju, uvědomil jsem si, že by bylo dobře, kdyby výtah sjel nazpět do kuchyně, než tam Vernon dojde. Třeba ho nenapadne, že jsem ho použil.
Rychle jsem stiskl odesílaČ a díval se, jak výtah rychle mizí.
Pak jsem rychle vyběhl z přípravny, a být to za jiných okolností, rozesmál bych se. Byl jsem kousek od lóže Orkneyho Swaylea. Tak odsud přivezla číšnice jídlo! Předtím jsem neměl tušení, odkud se vzalo.
Utíkal jsem rychle a tiše, strach mi byl pořád v patách. Utíkal jsem kolem osobních výtahů. Výtahem bych se dostal do přízemí, ale výtah by jel pomalu a světelným signálem by všem ohlašoval, že jede. Dole u dveří by na mne mohl Vernon už čekat. Běžel jsem kolem Orkneyho lóže, poznal jsem ji. Tiše jsem se modlil, aby byla’otevřená.
Žádná z lóží nebyla zamčená.
Výborně.
Orkney měl asi desátou lóži v řadě, a já k ní zasklenou galerií doběhl olympijským sprintem. Vpadl jsem dovnitř a schoval se do…
