18
Chodba ústila do kuchyní, do obrovských prostor, ve kterých se všude leskly chromované obludy, obrovské mísicí kotle a dřezy.
Pusto, prázdno, všude čisto, všechno se lesklo, jako krajina ze science fiction, přitom v úterý tam jistě bylo rušno a jistě to tam vonělo jídlem. Svítilo jen několik světel a nikde nebylo ani stopy po nějaké činnosti. Než jsem zašel do dveří, proti své vůli jsem se přece jen otočil. Vernon šel za mnou. Už byl v půlce cesty.
Znovu jsem na něho zamával a pak jsem ustoupil z dohledu. Doufal jsem, že ho to zamávání uklidní.
Zřejmě neuklidnilo. Slyšel jsem ho z dálky volat: „Vy tam!“ Nevěděl, kdo jsem, ale bál se, že jsem vyslechl to, co jsem vyslechl. Špatné svědomí je zneklidňující. Pokud mu instinkt kázal jít za mnou, kázal mu dobře. Pokud se bál, že bych mu mohl být nebezpečný, nemýlil se.
Zatraceně, pomyslel jsem si. Poradil bych si s ním líp než s Paulem Youngem, ale o moc ne. Třeba by se mi ho povedlo nějak umluvit, jako třeba že jsem elektrikář, ale taky by se mi to nemuselo povést. Bylo lepší zmizet stejně tajemně, jako jsem se objevil.
Pečicí trouby byly dostatečně velké na to, abych se v nich schoval, měly ale skleněná dvířka a byly na plyn. Kam tedy?
Najít jinou únikovou cestu… Někudy přece musejí vynášet jídlo, nemůžou s ním jezdit až na druhý konec budovy a pak ven, třeba do deště. Přece musí být přístup k barům a jídelnám. Někde přece dveře ven být musí.
Nakoukl jsem za dva rohy. Objevil jsem další chromované obludy. Dřezy na nádobí velké jako vana. Od podlahy až do stropu stohy táců. Žádné dveře.
Nebylo kam se schovat.
„Jste tam?“ křičel Vernon. „Vy tam! Kde jste?“ Blížil se ke mně. Byl rozhodnější a bojovnější. „Vylezte ven! Ukažte se!“
Zoufale jsem zalezl do nejzazšího kouta, do malé prostory, která na první pohled vypadala jako slepá chodba. Hned jsem odtamtud chtěl zase ven a přitom usilovně vzpomínal, jestli se mi nevybaví nějaké elektrikářské technické termíny, jako třeba že je přetížená síť nebo že vypadla jedna fáze, vtom ale vidím, že chodba není úplně slepá.
Na jedné straně byly čtyři malé nákladní výtahy, všechny asi metr do šířky, do výšky i délky, vpředu otevřené, konstruované na dopravu jídla z kuchyně do horních podlaží. Ve viktoriánské době se takovým výtahům říkalo „Němý vrchní“. U každého výtahu byla tlačítka do horních pater, l, 2 a 3.
Vsoukal jsem se do nejbližšího výtahu, stiskl knoflík u trojky (ne záměrně, ale že jsem na trojku třesoucí se rukou narazil nejdřív). Kdyby mne v tu chvíli objevil Vernon, co bych mu tak asi řekl?
Neobjevil se. Slyšel jsem ho za dvěma rohy volat: „Kde jste, ozvěte se!“ Nákladní výtah se plynule, tiše rozjel a vynášel mne do výšky jako sendvič.
Když se výtah zastavil, rychle jsem z něj vypadl. Vidím, že jsem v přípravně občerstvení vysoko nahoře na tribunách. Velkými okny proudilo denní světlo. Při jedné stěně stála těsně vedle sebe řada vozíků na jídlo.
Nikde nikdo. Zezdola se taky nic neozývalo… Co když Vernon slyšel, jak hučí výtah, co když už je na cestě nahoru… zná každý koutek závodiště… je tu doma. Jak tak zmateně uvažuju, uvědomil jsem si, že by bylo dobře, kdyby výtah sjel nazpět do kuchyně, než tam Vernon dojde. Třeba ho nenapadne, že jsem ho použil.
Rychle jsem stiskl odesílaČ a díval se, jak výtah rychle mizí.
Pak jsem rychle vyběhl z přípravny, a být to za jiných okolností, rozesmál bych se. Byl jsem kousek od lóže Orkneyho Swaylea. Tak odsud přivezla číšnice jídlo! Předtím jsem neměl tušení, odkud se vzalo.
Utíkal jsem rychle a tiše, strach mi byl pořád v patách. Utíkal jsem kolem osobních výtahů. Výtahem bych se dostal do přízemí, ale výtah by jel pomalu a světelným signálem by všem ohlašoval, že jede. Dole u dveří by na mne mohl Vernon už čekat. Běžel jsem kolem Orkneyho lóže, poznal jsem ji. Tiše jsem se modlil, aby byla’otevřená.
Žádná z lóží nebyla zamčená.
Výborně.
Orkney měl asi desátou lóži v řadě, a já k ní zasklenou galerií doběhl olympijským sprintem. Vpadl jsem dovnitř a schoval se do kouta, do kterého z galerie nebylo vidět, za malou přípravnu. Snažil jsem se dýchat povrchně a tiše, ale bušení srdce jsem ovlivnit nedokázal.
Dlouho se nedělo nic.
Nedělo se vůbec nic.
Nikdo nekřičel: „Vy tam!“
Ve dveřích se neobjevil Vernon jako Zorro mstitel.
Nechtělo se mi uvěřit, že by to vzdal. Bál jsem se, že kdybych vykročil na balkon, skočil by po mně. Někde, za nějakým rohem na mne zaručeně číhá. Jako v dětství jsem se krčil a odkládal chvíli, kdy mne při schovávačce objeví… jenže teď to nebyla hra a hrozící trest byl příliš hrůzný.
Na tohle já nejsem, říkal jsem si nešťastně, je mi nanic. Proč jenom nejsem statečný po tátovi!
Stál jsem zuboženě ve svém koutě a čas neúprosně plynul… už jsem si začínal myslet, že bych mohl vylézt, vtom jsem ho ale spatřili. Byl až dole před tribunami, tam, kde při dostizích stávají bookmakeři. Zády k dráze se rozhlížel po tribunách, jestli se někde něco nehýbe…
Hledal mne.
Vedle něho stál Paul Young. Taky se díval vzhůru.
Vidím-li já je, můžou oni vidět mne… ale já jsem ve tmě… díval jsem se na ně sklem dveří vedoucích z lóže na schůdky balkonu.
Stál jsem jako zkamenělý, bál jsem se i zamžikat. Povšimli by si pohybu, pokud se nehnu, neuvidí mne v mém koutě.
Proč jen jsem vlezl do takové pasti, tak blízko výtahů? Jet nahoru byla pitomost… věčně se nahoru utíkat nemůže. Vždycky mi připadalo nesmyslné, že ve filmech lidé prchají vzhůru… teď jsem tu pitomost provedl sám. Utíká se dolem. Bylo mi to jasné, ale nedokázal jsem se donutit k pohybu, i když jsem věděl, že kdybych běžel, jak nejrychleji dokážu, kdybych trefil dolů, nejspíš by se mi podařilo dostat z budovy, než se ti dva vrátí od dráhy.
Pomalu, opatrně jsem otočil hlavu a zadíval se ke vchodu do pado-ku, u kterého jsem nechal vůz. Byl tam, starý, ošumělý, spolehlivý, připravený vyrazit. Taky jsem viděl vůz, stojící vedle mého. Předtím tam nebyl.
Až mne oči bolely, jak upřeně jsem se na to auto díval. Vznešené tvary, kouřové sklo, sobolí barva.
Černý rolls royce… „černá rolba s takovejma zakouřenejma vokna-ma“ stála na mé únikové cestě.
Rozum mi napovídal, že Paul Young nemůže mít tušení, že vůz, vedle kterého zaparkoval, je můj. Rozum mi taky napovídal, že ani neví, koho honí, že to jsem já, takže možná nehledá tak důsledně. Jenže rozum na bouřící se útroby nestačí.
Ti dva se přestali rozhlížet a vykročili k tribunám. Už jsem na ně přes okraj balkonu nedohlédl. Kdybych se předtím rozběhl dolů, mohl jsem jim rovnou vletět do náruče… Pokud zůstanu, kde jsem, a oni začnou hledat systematicky, najdou mne. Pořád jsem se ale nehýbal z místa. Nešlo to.
Plnou hodinu jsem nic neviděl, nic neslyšel.
Číhají na mne, říkal jsem si.
Čekají, až se na schodech ozvou moje kroky, až začne hučet výtah, až se někde pomalu pootevřou dveře. Byl jsem celý ztuhlý napětím, nepomíjelo, přikrmoval jsem ho strachem.
Hra na kočku a myš…
Kdepak, tahle myš z díry hned tak nevyleze.
Orkneyho lóže, kde na nás jahodové košíčky tak dlouho čekaly zabalené a kde se Flora mořila kvůli Jackovi. Servírovací pult byl úplně prázdný. Orkneyho mizerná nálada mi ulpěla ve vzpomínkách kysele jako šťovík. Breezy Palm běžel ve strachu a prohrál. Dobrý bože…
Když už jsem v Orkneyho lóži strávil dvě hodiny, Paul Young odjel se svým rollsem z parkoviště.
Člověk by čekal, že se mi uleví, když už rolls nestojí vedle mého rovera, jenže já se bál, že to Paul Young objede a vrátí se z hlavní silnice k tribunám služebním vjezdem, kterým jezdí vozy se zbožím. Bál jsem se, že na mne někde dole pořád ještě čeká, drápy připravené.
Když jsem se konečně odhodlal pohnout z místa, bylo to proto, že jsem se sám před sebou styděl. Přece se tu takhle nemůžu tetelit věčně.
I když kočka číhá za dveřmi… musím to stejně risknout.
Velmi opatrně jsem vyhlédl… nikde nikdo. Dýchal jsem povrchně a srdce mi bušilo. Pomalu jsem se vyplížil na galerii a zadíval se z okna na betonové prostranství za tribunami, kudy jsem předtím šel hledat zelené dveře.
Na zelené dveře samotné jsem nedohlédl, byly za rohem, neviděl jsem ze svého místa ani na nákladní vozy… ani na rolls.
Nikdo nebyl v dohledu, nikdo se na galerii nedíval. Já se ale stejně plazil podél zdi, kolem boxů, neklidně jsem míjel odemčené dveře, připravený okamžitě strnout, někam se schovat, zkamenět.
Absolutní ticho. Došel jsem až tam, kde se galerie rozšířila v halu. Vyhlédl jsem z posledního velkého okna, zadíval se dolů a tam jsem ho uviděl. Vernon právě přicházel.
Nepřestával se rozhlížet, nepřestával se dívat nahoru. Nebyl klidný; byl nesvůj a vytrvalý.
Díval jsem se se zatajeným dechem, jak přichází k budovám. V tu chvíli jsem rychle přeběhl halu, protože on mne vidět nemohl. Na konci haly jsem se vrhl celý roztřesený ke schodům, abych se vydal o poschodí níž. Ze schodů jsem běžel bez sebe strachem, až jsem se dostal na velikou stupňovitou terasu s řadami sklopených sedadel, hledících na prázdnou dráhu. Prošel jsem kolem horní řady, táhnoucí se na obě strany, a zamířil k cílovému sloupku. Nezahlédl jsem nikoho. Na konci řady jsem přelezl zábradlí na podobnou část tribuny, označenou velkou tabulí Pouze pro trenéry a majitele. Nikde žádný trenér ani majitel, ani Vernon, ani Paul Young.
Od trenérů a majitelů vedlo krátké schodiště do nitra tribun. S tlukoucím srdcem jsem se po schodech vydal a snažil se sám sebe přesvědčit, že v čím menší prostoře budu, tím menší nebezpečí, že mne někdo z dálky uvidí.
Schody vedly do baru pro majitele a trenéry. Byla tam bambusová křesla, stolky se skleněnou deskou, na stěnách sportovní výjevy, nikde žádná sklenička nebo láhev. Na konci místnosti byly vyhlídkové stupně a skleněná stěna s vyhlídkou na padok. Venku vlevo od padoku byla vážnice a kancelář tajemníka závodiště. Za padokem čekala branka k parkovišti a ke svobodě. Už chybělo málo, věru málo. Dole pod stupni byly dveře ven, před vážnici. Stačí, budou-li odemčené, a jsem venku.
Šel jsem ke stupňům a myslel jenom na to, jak málo chybí, abych se dostal ven, když vtom zezadu kolem tribun vyšel před skleněnou stěnu Vernon. Byl ode mne sotva dvacet kroků.
Kdyby došel až k oknu a podíval se dovnitř, viděl by mne zcela jasně. Já dokonce rozeznal hnědobílé kostky na jeho límci, vyhrnutém přes bundu na zip. Zdrceně jsem stál jako sloup a díval se, jak Vernon kráčí ke kanceláři tajemníka závodiště, jak ťuká na dveře.
Muž, který předtím seděl za psacím stolem, vyšel ven. Viděl jsem, jak se ti dva dívají na tribuny. Člověk z kanceláře ukázal, kam mě poslal za dodavatelskou firmou. Vernon se na něco naléhavě ptal, ale úředník vrtěl hlavou. Po chvíli se vrátil do své kanceláře. Očividně neuspokojený Vernon se rychle vracel, odkud přišel.
Dolní východ z baru pro majitele a trenéry byl na závory zevnitř, jedna byla nahoře, jedna dole. Roztřesenýma rukama jsem odsunul závory. Teď dveře… klika se lehce pohnula. Dveře se otevřely dovnitř, ke mně, když jsem za ně vzal. Věděl jsem, že kdyby na mne v tu chvíli skočil Vernon s Paulem Youngem, byl bych určitě začal hystericky ječet.
Nebyli tam. Zavřel jsem za sebou dveře a po nejistých nohách jsem se dal na pochod. Člověk z kanceláře vyšel a oslovil mne: „Poslyšte, víte o tom, že vás hledá vedoucí občerstvení?“
„Ano, vím,“ zaskřehotal jsem. Odkašlal jsem si a zkusil to znovu. „Ano, teď jsem s ním mluvil.“ Ukázal jsem směrem, kam Vemon odešel… Bál jsem se, že se vrátí.
„Opravdu? Dobře.“ Nechápavě se zamračil, „chtěl vědět, jak se jmenujete. To je zvláštní, že? Řekl jsem mu, že to nevím, a zmínil jsem se, že už to je několik hodin, co jste se po něm ptal. Člověk by myslel, že vaše jméno zná.“
Přikývl jsem. „Je to zvláštní. No, teď už to ví. Představil jsem se mu. Já… Peter čash, pojišťovna.“
„Ach tak.“
„Je docela pěkně,“ zadíval jsem se na nebe. „Zvlášť po včerejšku.“
„Bylo už zapotřebí, aby zapršelo.“
„Ano, to je pravda. Tak tedy… přeji pěkný den.“ Vlídně na moji zdvořilost přikývl a vrátil se do svého doupěte. Já prošel na roztřesených nohách kolem padoku, pěšinou k otevřené brance, brankou ke svému vozu. Nikdo na mne nekřičel, nikdo se po mně nevrhal a nikdo mě nikam neodvlekl. Nikdo se nikde neukázal. Strefil jsem se klíčkem do zámku dvířek, do zapalování. Pneumatiky byly plné. Motor chytil. Vzal jsem za stařičkou řadicí páku a zařadil rychlost v letité rychlostní skříni. Zacouval jsem a pak vyjel vpřed, přes řídkou travnatou plochu až k otevřené hlavní bráně závodiště Martineau Park. Jak jsem ujížděl, strašidla, která mi seděla v týle, se vytrácela do stínů na silnici.
Když jsem se vrátil do krámu, bylo jen za pět minut tři čtvrtě na čtyři, ale já měl pocit, jako by uplynula celá věčnost. Zamířil jsem rovnou do umývárny a vyzvracel se do výlevky. Pak jsem proseděl nepříjemné chvíle na záchodě. Kůži jsem měl lepkavou studeným potem a třásl jsem se.
Opláchl jsem si a utřel obličej. Když jsem se konečně vynořil, musel jsem čelit starostlivým dotazům paní Palisseyové. Brian byl vyděšený.
„Něco jsem snědl,“ řekl jsem na vysvětlenou. Sáhl jsem na polici pro minilahvičku brandy a vypil ji.
Paní Palisseyová a Brian měli zatím tolik zákazníků, že nestihli začít připravovat dodávky na rozvážku. Zadíval jsem se na kupu objednávek se seznamy, které paní Palisseyová pečlivě rukou vypsala. Věděl jsem, že nemám sílu zboží podle přání zákazníků naskládat do jednotlivých kartonů.
„Spěchá něco z toho?“ zeptal jsem se zoufale.
„Nelámejte si s tím hlavu,“ utěšovala mne paní Palisseyová. „My se o to s Brianem postaráme, spěchá jen jedna.“
„Já vám to vynahradím.“
„Jistě, já vím, já vím. Opravdu.“
Šel jsem k sobě do kanceláře a zavolal Gerardovi.
Zvedla to Tina. Gerard prý už je na cestě domů z kanceláře, nejspíš je v tu chvíli ve vlaku. Určitě mi zavolá, až se vrátí, jenom jestli by to nepočkalo, až se vysprchuje a nají.
„Radši ne,“ řekl jsem.
„Dobře, já mu to vyřídím. Bude unavený.“ Neprosila o smilování, spíš mne varovala.
„Budu stručný,“ slíbil jsem jí. Řekla že dobře a zavěsila.
Paní Palisseyová s Brianem vyjela v půl páté. Zamkl jsem za nimi a zalezl do ústraní své kanceláře. Postupně jsem se začal cítit normálně, tedy na těle, duši zaplavil obvyklý nedostatek sebeúcty.
Když se ozval Gerard, měl opravdu hodně unavený hlas.
„Jak jsi dopadl?“ zeptal se s potlačeným zívnutím. „Tina tvrdila, že to nepočká.“
Vyprávěl jsem mu, co všechno jsem vyslechl, co si povídal Vernon s Paulem Youngem, kde jsem v tu chvíli byl, kolik bylo hodin. Podrobnosti dalšího dění jsem vynechal.
„Paul Young?“ vyhrkl zděšeně.
„Ano.“
„No nazdar! Poslyš, omlouvám se.“
„Prosím tě za co?“
„Neměl jsem tě tam posílat.“
„Nemohl jsi tušit, co bude. Nicméně se obávám, že jsme se odhalení Paula Younga moc nepřiblížili. Vernon ho za celou dobu ani jednou neoslovil jménem.“
„My už ovšem víme, že je to bratr Larryho Trenta,“ řekl Gerard. „Ale to nám moc nepomůže. Jeden náš člověk si včera nechal vyhledat křestní list Larryho Trenta. Byl nemanželský. Jeho matka se jmenovala Jane Trentová, otec neznámý.“
„Co teď chceš dělat? Mám zavolat policii?“
„Ne, zatím ne. Já si to promyslím a zavolám ti. Budeš celý večer v obchodě?“
„Do devíti.“
„Dobře.“
V šest jsem zase otevřel krám. Pokoušel jsem se vzbudit v sobě zájem o přání zákazníků, ale nešlo mi to. Připadal jsem si ochablý a nejistý jak po nemoci a lámal jsem si hlavu, jak je možné, že Gerard nervově zvládá celoživotní pronásledování padouchů.
Zatelefonoval až těsně předtím, než jsem zavřel. Mluvil vyčerpaně.
„Poslyš, Tony… nemohli bychom se zítra sejít v devět ráno v Mar-tineau Parku?“
„Já…“ Chabě jsem se začal bránit. „Ale… tak dobře.“ Jet tam znovu nepatřilo k mým prioritám, spíš naopak.
„Výborně,“ řekl Gerard roztržitě. „Dalo mi hodně práce sehnat majitele té firmy z Martineau Parku. Proč jenom všichni lidé na víkend odjíždějí? No nic, zítra se s námi sejde. Oba jsme se shodli na tom, že bude lepší napřed ve skladu zjistit, co se vlastně děje, než s tím půjdeme na policii. Řekl jsem mu, že tě vezmu s sebou, protože se vyznáš ve whisky a ve víně a rozeznáš různé značky po chuti. Uznal, že tě nezbytně potřebujeme. Sám jak říká není odborník.“
Gerard o té výpravě mluvil, jako by o nic nešlo. Zeptal jsem se: „Doufám, že jsi nezapomněl, že tam Paul Young má odpoledne přijít?“
„Nezapomněl, proto tam musíme jet brzo, než všechno odvezou.“
„Chtěl jsem říct… policie by ho mohla zatknout a zjistit, kdo vlastně je.“
„Jakmile budeme mít jistotu, že whisky je v Martineau, přivoláme policii.“ Mluvil trpělivě a rezervovaně. Pomůže policii, teprve až splní svůj úkol.
Po odmlce se zeptal: „Můžu se na tebe spolehnout?“
„Ze jim nic neřeknu?“
„Ano.“
„Neřeknu.“
Zívl. „Tak tedy dobře. Dobrou noc. Setkáme se za dvanáct hodin.“
Když jsem tam dorazil, už s mercedesem čekal u hlavní brány. Jak se zdálo, dorůžova se nevyspal. Na hubených tvářích měl stíny, kruhy pod očima a unavené vrásky. Vypadal o léta starší.
„Nemusíš nic říkat,“ zarazil mne, jak jsem k němu došel. „Je mi mizerně po antibiotikách.“ Když neřídil, nosil ještě ruku v závěsu. Zívl. „Kudy se tam jde?“
Šli jsme stejnou cestou, po které jsem šel včera večer. Všechna vrata byla otevřená a nikdo nás nekontroloval, teprve až před kanceláří tajemníka závodiště. Vyšel odtamtud stejný muž jako včera, nadzdvihl huňaté obočí a zdvořile se zeptal, co si přejeme. „Jdeme za panem Quigleym… občerstvení.“
„Aha.“
„Jsem Gerard McGregor a toto je Tony Beach.“ Huňaté obočí se zamračilo. ‚Já se domníval, že se jmenujete Cash,“ obrátil se ke mně. „Peter Cash.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Beach.“
Byl z toho zmatený. Pokrčil rameny. „Ach tak. No, vy cestu znáte.“ Usmáli jsme se, přikývli a vyrazili. „Kdo je Peter Cash?“ zeptal se Gerard.
„Nikdo.“ Vyprávěl jsem mu, jak dlouho po mně Vernon včera pátral. „Nechtěl jsem, aby věděl, koho vlastně honil, že jsem Tony Beach. Tak jsem udal první jméno, které mě napadlo.“
Polekal se. „Chceš říct, že té Vernon honil po celých tribunách?“
„Honil možná není to pravé slovo.“
„Ty jsi ale měl pocit, že tě pronásleduje.“
Došli jsme k zeleným dveřím, tentokrát pevně zamčeným. Gerard se podíval na hodinky, ale v tu chvíli už k nám od totalizátoru dojížděl vůz šéfovských proporcí. Zastavil před Celebration Barem. Vystoupil z něj muž šéfovských proporcí.
Měl černé vlasy, knír a bříško. Na první pohled se zdál být trochu důležitý, se sklonem k podrážděnosti a zálibou v bílých hedvábných šátcích k námořnickému blejzru.
„Miles Quigley,“ představil se stručně. „Gerard McGregor?“
Gerard přikývl.
Já řekl: „Tony Beach.“
„Ano.“ Chladně si nás oba prohlédl. „Tak si tedy probereme, o co jde. Ubezpečuji vás, jak už jsem učinil včera večer, že se určitě mýlíte. Vernon už pro naši rodinu pracuje řadu let.“
Viděl jsem na Gerardovi, jak si říká, že tohle už slyšel od stovky klientů.
„Jaký Vernon?“ zeptal jsem se.
„Prosím? Vernon je příjmení. Všichni mu říkají Vernon.“
Klíčová dírka v zelených dveřích byla malá, kulatá, nic neříkající. Miles Quigley vytáhl patnáct centimetrů dlouhý klíč. Musel jím otáčet silou, a bylo přitom slyšet klapání složitého mechanismu uvnitř zámku.
„Tohle je poprvé, kdy tu vidím zamčené dveře,“ poznamenal jsem.
„Opravdu?“ Miles Quigley se zatvářil. „Během dne, když jsou dostihy, se dveře nechávají odemčené, aby se usnadnila údržba a úklid. Na noc se ale všechno pečlivě zamyká. Jakmile se setmí, nastupuje do služby strážný. Velmi dbáme na bezpečnostní opatření, protože tady máme uskladněno tolik alkoholu.“
Zelené dveře se otvíraly ven jako u mě v krámě. Takové je těžší vyrazit. Miles Quigley je zeširoka otevřel a všichni jsme vešli do chodby. Tam Quigley se suverénním výrazem jedním mávnutím ruky přehodil páky od osvětlení. Chodba, kterou jsem od předchozího dne tak důvěrně znal, byla jasně osvětlená, táhla se do dálky, až do vnitřností budovy, do kuchyní.
V krátké širší chodbě vedoucí ke skladu pití otevřel Quigley malou skříňku označenou červeným křížem a v ní otočil dalším klíčem, ne tak dlouhým, ale taky složitým.
„Poplachové zařízení,“ řekl nadřazeně. „Je založené na detekci tepla. Jakmile by někdo vstoupil do skladu, když je alarm zapnutý, začne to zvonit na poplach v místnosti strážných závodiště i na policejní stanici v Oxfordu. Systém pravidelně zkoušíme. Mohu vás ubezpečit, že funguje.“
„Kdo má klíče?“ zeptal se Gerard a Quigley mu odpověděl vše napovídajícím podrážděným pohledem.
„Svěřil bych Vernonovi svůj vlastní život,“ řekl.
To já ne, pomyslel jsem si.
„Klíče máte jenom vy s Vernonem?“ Gerard se nedal odbýt.
„Ano, to souhlasí. Klíče od poplachového zařízení a od skladu máme jen my dva, správa závodiště má klíče od hlavních, zelených dveří.“
Gerard chladně přikývl. Quigley se k nám otočil zády a vytáhl čtvrtý a pátý klíč k těžkým dveřím vlastního skladu. Oběma klíči musel točit střídavě po sobě, dvakrát. Když člověk uváží cenu uskladněného alkoholu, byla všechna ta bezpečnostní opatření na místě. „Je možné získat duplikáty těch klíčů?“ zeptal se Gerard. „Co? Ne. Dodala by je jedině firma, která to tu instalovala, a to jedině na můj příkaz.“
V jasném světle ve skladu vypadal Quigley mladší, než jsem si zpočátku myslel. Nebylo mu přes čtyřicet, spíš jen přes třicet, a choval se, jako by mu bylo přes padesát.
„Říkal jste, že to je rodinná firma?“ zeptal jsem se. „V jádru ano. Můj otec už je v penzi.“
Gerard se na něj skepticky podíval. „Pokud vím, tak je stále předsedou správní rady.“
„Předsedá při schůzích, to ano,“ řekl Quigley blahosklonně. „Má rád pocit, že ho ještě někdo potřebuje. Staří lidé už jsou takoví. Všechno ale řídím já osobně, už tři roky. Tohle je velká firma, víte? Nedodáváme jen na jedno závodiště, posíláme občerstvení na všechny možné sportovní podniky, svatby a plesy. Firma pořád ještě roste.“
„Skladujete tu všechno?“ zeptal jsem se. „I ubrusy, příbory, talíře a sklenice a všechno ostatní?“
Potřásl hlavou. „Tady máme jen alkohol, kvůli tomu poplachovému zařízení. Všechno ostatní máme v hlavním, ústředním skladu, necelé dva kilometry odsud. Všechno zařízení, zásoby potravin, kanceláře. Všechno odtamtud podle potřeby nákladními vozy denně rozvážíme. Je to složitá organizace, jak už jsem říkal, jsme velká firma.“ Byl sám se sebou velmi spokojený. „Perfektně jsem tu zdokonalil provoz.“
„Že do soukromých lóží prodáváte alkohol po panácích, to byl váš nápad?“ zeptal jsem se.
„Co prosím?“ Povytáhl obočí. „Ano, samozřejmě. Zachovávám stejný postup jako jiní. Je to mnohem výnosnější. Mám přece zodpovědnost vůči akcionářům. Člověk musí vždycky myslet na akcionáře.“
Zamručel jsem.
Dobře si všiml, že se tvářím kriticky. Řekl ostře: „Nezapomínejte, že naše pití je výhodné i pro nájemce lóží. Když z láhve jen upijí, platí pouze za to, co spotřebovali, zbytek vracejí, netrváme na tom, aby zaplatili celou láhev.“
„To je pravda,“ řekl jsem klidně. Představoval jsem si v duchu střet Quigley-Swayle a bavil se. To by asi tekla krev. „Vaše jahodové košíčky jsou skvělé,“ poznamenal jsem.
Nejistě se na mne podíval. Pak vyprávěl Gerardovi, že veškerá dokumentace týkající se vína, piva a alkoholu prochází malou kanceláří po naší levici. Neveselým hlasem dodal, že vše je plně ve Vernonově kompetenci.
„On provádí výběr a píše objednávky?“ zeptal se Gerard.
„Ano, už celá léta.“
„Platí taky účty?“
„Ne. Na to máme počítačový systém. Zkontrolované faktury se odesílají do centrálních kanceláří kousek odtud a proplácejí se přes počítač. Šetří to čas. Zavedl jsem to samozřejmě já.“
Gerard kývl. Samochválu ignoroval.
„Tady vpředu jak vidíte máme pivo,“ pokračoval Quigley ve výkladu. „To je ovšem jen rezerva. Jinak dodavatelé rozvážejí pivo podle mých příkazů přímo na místo v příslušnou dobu.“
Gerard přikývl.
„Venku v chodbě… teď právě jsme to přešli… je jediný osobní výtah, který jezdí až sem dolů… v této části tribun je přízemí nad námi, aspoň z hlediska diváků. Odtud rozvážíme výtahem do barů a do lóží. Do barů na všech podlažích. V dostihové dny je tu hodně pilno.“
Gerard řekl, že tomu věří.
Pak nás Quigley zavedl do hlavního skladu. „Tady jak vidíte máme víno a alkohol.“
Viděli jsme. Quigley šel o několik kroků před námi. Gerard se mne tiše zeptal: „Kde jsi včera byl?“
„Tady jsem ležel… na šampaňském Pól Roger.“
Zvědavě se po mně podíval. „Co je?“
„Co by mělo být?“
„Já jen že se tváříš… nechce se mi to věřit… ale jako by ses styděl.“
Polkl jsem. „Když jsem tu ležel… bylo mi nanic strachy.“
Rozhlédl se po skladu a po možnosti nebo nemožnosti úkrytu. Pak rozvážně prohlásil: „Byl bys idiot, kdyby ses nebál. Jsem si jistý, že kdyby tě tu Paul Young našel, byl by tě zabil. Zabít podruhé prý je snazší, aspoň se to říká. Mít strach, když jde o život, je normální, nemít strach je nenormální. Když člověk zachová rozvahu, třebaže má strach, je statečný.“
Měl vzácný dar chovat se věcně a suše a přitom rozdávat útěchu. Nepoděkoval jsem, ale byl jsem mu z hloubi srdce vděčný.
„Dáme se do toho?“ řekl, když jsme došli Quigleyho. „Tony říká, že podezřelé láhve jsou někde tam na konci místnosti.“
„Ano.“
Všichni tři jsme prošli střední uličkou mezi vysoko nastavěnými bednami jako kaňonem, až jsme došli k zadní zdi.
„Kam teď?“ zeptal se Quigley. „Mně se zdá všechno v pořádku, všechno tu vypadá jako jindy.“
„Bell’s máte vždycky tady vzadu?“ zeptal jsem se.
„Jistě.“
Obrovitost stavebnice z Bell’s by zesměšnila i velkoobchod, od kterého jsem objednával. Dokonce i Gerard se tvářil zaraženě při představě, kolik beden a lahví bychom museli pootvírat. Což teprve já při představě, kolik bych toho musel vypít a jak bych se ztřískal.
„Já…“ začal jsem. „Ty bedny jsou označené, viděl jsem člověka, který tady ty bedny s ginem značkoval fixem, když si je odškrtl.“
„Nejspíš Mervyn,“ řekl Quigley.
„Ano, to souhlasí.“
Vrátil jsem se k ginu a prohlédl si Mervynovo dílo. Křížek se dvěma šikmými čarami v kroužku na pravé straně bedny. Potíž byla v tom, že všechny bedny s Bell’s v dohledu byly označené stejně. Nikde jsem neviděl nic, co by je rozlišovalo, budeme asi muset rozebrat celou tu mamutí stavbu.
„Vernon je zaručeně rozezná snadno,“ řekl Gerard. „Musí mít jistotu, že ty svoje pozná na první pohled.“
„To je všechno nesmysl,“ ozval se Quigley podrážděně. „Vernon je výborný manažer.“
„O tom nepochybuju,“ zamumlal Gerard.
„Možná kdybychom našli to víno…“ řekl jsem. „Možná by to pak bylo snazší.“
Víno bylo nastavěné v menších blocích u protější stěny, beden bylo míň, ale značek víc. Našel jsem St. Estephe a St. Emilion v šesti řadách za solidní stěnou solidního Mouton Cadetu.
Quigley dal souhlas k otevření bedny St. Estephe. Okamžitě jsem poznal známé falšované vinety.
„To je ono,“ řekl jsem. „Ochutnáme, abychom měli jistotu?“
Quigley se mračil. „Určitě se mýlíte. Máme to zboží od velmi seriózní firmy. Vintners Incorporated. Tady máte jejich značku vyraženou na straně.“
„Tony, ochutnej to víno.“
Vytáhl jsem svoji vývrtku, láhev otevřel a šel si do kanceláře vyhledat skleničku. Našel jsem jen umělohmotné kalíšky, ze kterých by Henriho ranila mrtvice. Nicméně i z lehoučkého plastu nebylo o obsahu láhve pochyb.
„To není St. Estephe,“ řekl jsem rozhodně. „Zkusíme St. Emilion?“ Quigley pokrčil rameny. Otevřel jsem bednu a jednu z lahví. Ochutnal jsem.
„Stejné víno. Podíváme se ještě na ty ostatní čtyři značky?“
Byly tam všechny, schované za hradbami poctivých značek. Macon za Maconem a tak dál. Obsah všech kontrolovaných lahví byl stejný jako v Silver Moondance. Všech šest značek dodala, podle označení beden, firma Vintners Incorporated.
Gerard se zamyšleně zeptal: „Bell’s vám taky dodává firma Vintners Incorporated?“
„To je přece velmi známá firma,“ rozhořčoval se Quigley.
Gerard věcně namítl: „Kdokoli si může vyřezat razidlo a narazit nápis Vintners Incoprorated na cokoli.“
Quigley pootevřel ústa a zas je zavřel. Vrátili jsme se k Bell’s a hned jsme až vzadu u zdi objevili velký kus stavebnice z beden s nápisem Vintners Incorporated.
„To snad není pravda,“ hlesl Quigley. „No co se dá dělat, ochutnejte to.“
Ochutnal jsem. Čekal. Čekal jsem, až chuť dozní. Vnímal jsem jazykem, celými ústy i nosem všechny barvy chuti.
„Nepozná to,“ zlobil se Quigley. Obrátil se k Gerardovi. „Je to úplně v pořádku, přece jsem vám to říkal.“
„Nestěžoval si nikdo?“ zeptal jsem se.
„To víte že ano, lidé si stěžují u všech firem. Žádná z těch stížností ale nebyla oprávněná.“
Zajímalo mne, jestli Ridger má Martineau Park na svém seznamu. No, dřív jak ve středu se to nedozvím.
„Tohle není BelFs,“ řekl jsem. „Příliš mnoho zrna, skoro žádný slad.“
„Jste si tím úplně jistý?“ zeptal se Gerard.
Přikývl jsem., Je to přesně to, co jsme hledali.“
„Co tím chcete říct?“ Quigley ani nepočkal na odpověď., Jak jen se mohl Vernon zachovat tak nečestně!“
Odpověď na jeho otázku se dostavila osobně. Ve dveřích se objevil Vernon ve své kožené bundě, velký, rozezlený a vylekaný.
„Co se tu sakra děje?“ zahromoval a rychle vešel do skladu. „Co si sakra myslíte, že děláte?“
Zarazil se jak zkamenělý, když Gerard udělal krok stranou a Vernon za ním uviděl Quigleyho.
„Já… Milesi… nevěděl jsem…“
V nastalém tichu vycítil hrozbu. Byl ve střehu. Zadíval se na Gerarda a pak jeho pohled padl na mne. To jím otřáslo jak úder blesku.
