Expert (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

19

„Pojďme si to řádně vyjasnit,“ řekl Gerard věcně, když jsme se všichni usadili v malé kanceláři ve skladu. „Podle mého probíhal podvod takto.,.“

Hovořil věcně, nevzrušeně, jako by hodnotil nezajímavé kontrolní účetní řízení. Quigleyho úspěšně uklidnil, Vernona ne.

„Na základě předběžného studia faktur v tuto chvíli dosažitelných usuzuji, že zde věci probíhaly takto…“ obrátil se k Vernonovi. „Měl bych vám vysvětlit, že se zabývám detekcí a řešením obchodních podvodů oficiálně, že to je mé stálé zaměstnání.“

Vernon nespustil z Gerarda malé pronikavé oči a ve rtech pod splihlým knírem mu cukalo. Napůl seděl, napůl stál opřený o psací stůl, na kterém prováděl své úspěšné úřadování. Ruce měl nedbale založené, aby ukázal, že se ho vyřčená obvinění vůbec netýkají. Čelo se mu nicméně potilo. Pomyslel jsem si, že by, mohl být rád, že ho vyslýchá Gerard a ne jeho nebezpečný přítel Paul Young.

„Jeden dodavatel vám navrhl následující postup,“ přednášel Gerard. „Budete objednávat pití výhradně od něho, máte tu přece tuto oblast na starosti, máte tu pravomoc, a on vám za to bude vyplácet slušnou provizi. Peníze bokem. Měl jste za úkol prodat, co vám dodá jako běžné zboží, které má firma běžně na skladě. Dodával vám nicméně láhve obsahující něco jiného, než co stálo na objednávce. Vaše firma platila za Bell’s a kvalitní vína, ale dostávala nápoje nižší kvality. Toho jste si byl nepochybně vědom. Zvýšilo to podstatně vaši provizi.“

Quigley stál ve dveřích, houpal se na patách a tvářil se, jako by s tím vším neměl nic společného. Pánem situace byl nesporně Gerard, sedící na jediné židli, která byla k dispozici.

„Váš dodavatel si vybral jméno obecně vážené firmy, se kterou jste do té doby neobchodoval, a posílal vám všechno zboží označené jako Vintners Incorporated. Vy jste dostával od dodavatele na pohled normální faktury s náležitou hlavičkou a vaše pokladna normálně proplácela šekem. Možná byla na jejich straně nedbalost, že si neověřili, jestli udaná adresa skutečně odpovídá adrese Vintners Incorporated, jak jsem si právě před chvílí za vaší přítomnosti ověřil telefonicky já, ale firma pana Quigleyho nepochybně jedná s tucty dodavatelů a všechny kontrolovat nestačí.“ Odmlčel se a zadíval se na Quigleyho. „Radím všem firmám, aby nepřestávaly kontrolovat. Přece je to tak snadné. Bohužel jakmile je jednou adresa v počítačovém systému vašeho typu, stane se jen výjimečně, že by ji někdo kontroloval. Počítač posílá platby a na nic se neptá. Může se klidně stát, že se proplácejí faktury, na které vůbec nebylo dodáno zboží.“ Otočil se znovu k Vernonovi. „Kolikrát k tomu došlo?“

„To je pitomost,“ řekl Vernon.

Quigley už nemluvil nedůvěřivě, nevěřícně, ale zdrceně, zklamaně. „Vernone, Vernone, jak jsi mohl! Po tolika letech u naší rodiny!“ Vernon se na něj pohrdavě zadíval. K Milesovu otci možná loajální byl, ale za syna by neobětoval nic.

„Kdo je ten tvůj dodavatel?“ zeptal se Quigley.

Gerard přivřel oči. Sám by tu otázku nikdy nepoložil tak otevřeně, šel by na to oklikou, diplomaticky.

Vernon řekl: „Nikdo.“

„Dnes odpoledne sem přijede,“ poznamenal jsem.

Vernon se vztekle vzpřímil a rozpřáhl ruce.

„Ty hajzle, ty špicle!“ vyštěkl.

„Vy se ho bojíte,“ řekl jsem. „Nerad byste následoval Zaraka na hřbitov.“

Rozzuřeně se na mne podíval. „Nejseš žádnej Peter Cash,“ řekl, „já už vím, kterej ty ses, ten smrad, co se plete do věcí, ten kšeftař s vínem. Beach, zasranej Beach.“

Nikdo to nepopřel. Nikdo se ho taky nezeptal, jak vůbec ví o nějakém kšeftaři s vínem, co se plete do věcí a jmenuje se Beach.

„Kdo je Peter Cash?“ zeptal se Quigley nechápavě.

„Řekl v kanceláři, že se jmenuje Peter Cash,“ vyhrkl vztekle Vernon. „Že je z pojišťovny. Nechtěl, abysme věděli, kdo je.“

„Kdo my?“ zeptal se Gerard.

Vernon rychle sevřel rty pod knírem.

„Odhadl bych, že jste sem dnes přišel tak brzy,“ řekl jsem, „protože jste odtud chtěl odvézt všechny bedny Vintners Incorporated, abyste byl už ve dvě pryč, až přijde ten váš zaměstnavatel.“

Vernon řekl: „Blbost,“ ale neznělo to přesvědčivě. Quigley zdrceně potřásl hlavou.

„Existuje možnost, že pan Quigley na vás nepodá žalobu, Vernone, pokud budete ochoten odpovědět na naše otázky.“

Quigley ztuhl, ale když jsem mu pošeptal do ucha „akcionáři“, přestal se bouřit. Gerard se málem pousmál. Pak se Vernona zeptal: „Kupříkladu jaký byl váš vztah k Zarakovi ze Silver Moondance?“

Ticho. Jemný pot na Vernonově čele se začal slévat do velkých kapek. Vernon si nervózně hřbetem ruky přetřel knír. Bojoval sám se sebou dost dlouho. Pak zvítězily pochyby.

„Jak vám mám věřit? Jak můžu vědět, že nezavoláte policii v okamžiku, kdy vám něco řeknu?“ ptal se Vernon Quigleyho. „Chce to držet hubu, to je nejlepší jistota,“ dodal.

„To je dobrá rada, pokud člověk jedná s policií,“ namítl Gerard. „My ale nejsme policie. Co řeknete, nebudeme protokolovat, nepoužijeme to proti vám. Pan Quigley by vám mohl dát v tomto směru slib, jemu přece věříte.“

Měl jsem dojem, že pan Quigley je na nejlepší cestě dospět od zármutku ze zklamání nad Vernonovou věrolomností k žíznivé pomstychtivosti, ale přece jen pamatoval na výroční schůzi akcionářů a uvědomil si, že když teď spolkne hořkou pilulku, ušetři mu to později velké zažívací potíže.

„Dobře,“ řekl odměřeně. „Nebudu žalovat.“

„Pod podmínkou, že budete odpovídat podle pravdy, a my se o tom přesvědčíme,“ dodal Gerard.

Vernon mlčel. Gerard se ho věcně znovu zeptal na Zaraka a pak čekal.

„Znal jsem ho,“ neochotně odpověděl Vernon. „Jezdil si sem pro víno, když jim v Silver Moondance došlo.“

„Víno od vašeho, dodavatele?“ zeptal se Gerard. „S nálepkami Vintners Incorporated?“

„Samozřejmě.“

„Jakto samozřejmé?“

Vernon váhal. Gerard odpověď znal, jen Vernona zkoušel.

„Larry Trent byl jeho bratr,“ řekl Vernon trhaně.

„Čí bratr? Zarakův?“

„Ne, jasně že ne, bratr… bratr mýho dodavatele.“

„Jméno?“

„Paul Young.“ Tentokrát odpověděl bez obtíží, vyklouzlo to z něho hladce. Lhal.

Gerard nenaléhal. Řekl: „Paul Young byl bratr Larryho Trenta, že?“

„Nevlastní bratr.“

„Znal jste Zaraka už předtím, než vás Paul Young zapojil do svého programu?“

„Ano, znal. Chodíval sem pro víno, jak sem občas z restaurací chodívají, a jednou říkal, že ví o prima švindlu bez rizika, na kterým se dá hodně vydělat, a jestli mám zájem, tak mě přibere.“

Gerard se zamyslel. „Odebíral Silver Moondance víno běžně přímo od… hm… Paula Younga?“

„Jo.“

„Znal jste Larryho Trenta?“

„Znal.“ Vernon zřejmě o Laným neměl valné mínění. „Nezajímalo ho nic než koně. Brácha se k němu choval zatraceně slušně, nechal ho ať dělá, jako že mu podnik patří, a dával mu na to jeho trénování a hazard prachy po hrstech. Zarac říkal, že se k němu chová až moc slušně.“

Vzpomněl jsem si, jak Orkney Swayle tvrdil, že Larry Trent na bratra žárlil. Na bratra, který k němu byl tak štědrý. Zvláštní svět, plný paradoxů.

„Jaké byly vztahy mezi Laným Trentem a Zarakem?“

„Oba pracovali pro Paula Younga.“ Člověk vycítil, že to jméno zní falešně, ale Gerard zase nenaléhal.

„Na stejné úrovni?“

„Před veřejností ne.“

„Proč zabil Paul Young Zaraka?“

„Nevím,“ řekl Vernon nejistě. „Já to nevím.“ Byl nesvůj.

„Věděl jste ale, že ho zabil?“ zeptal se Gerard.

„Proboha…“

„Ano, věděl jste to a můžete nám o tom něco povědět. Tak povídejte.“

Z Vernona to najednou vyhrklo, jako by si nemohl pomoct. „Přej Zarac chtěl, aby mu dal Silver Moondance. Jen tak. Prostě trval na tom, aby podnik byl výhradně jeho. Vydíral.“

Vernon byl potící se slepenec strachu, pobouření, opatrné i překotné sdílnosti, a v tu chvíli prožíval pocit osvobození, jaké přináší zpověď.

Fascinovaně jsem přihlížel. Gerard se civilizovaně zeptal: „On se před vámi pokud jde o tu vraždu ospravedlnil?“

„No, vysvětlil mi to. Přijel sem s rollsem plným chlastu ze Silver Moondance a pověděl mi, že mu ty bedny pomáhal naložit Zarac. Jel třikrát. Bylo toho moc. Když přijel potřetí, byl divnej. Byl jako vzrušenej, rozčilenej, rozsvícenej. Říkal, že nejspíš uslyším, že Zarac je mrtvej, a ať držím hubu. Že se Zarac pokoušel držet ho v šachu a on si to nedal líbit… pozdějc jsem se dozvěděl, jak ho zabil… chtělo se mi z toho blít, blil jsem. Zarac nebyl špatnej chlap… Bože, do vraždy jsem se nikdy zamíchat nechtěl. Taky jsem se nezamíchal. Prostě to byla finta na snadnej výdělek, tak jsem to bral…“

„Jak dlouho už ta finta jede?“ zeptal se Gerard.

„Asi patnáct měsíců.“

„Celou tu dobu víno i whisky?“

„Ne. Začínali jsme s vínem. Whisky děláme až posledních šest měsíců.“ , Jen Bell’s?“

„Jo.“

„Kam odtud šla ta nepravá Bell’s?“

„Kam?“ Vernonovi chvíli trvalo, než pochopil otázku. „No, prodávali jsme ji tady ve všech barech, občas i v lóžích. Taky jsme ji posílali jinam, kam zrovna Quigley posílal občerstvení, na sportovní podniky, svatby, na plesy, tak vůbec.“

Quigleymu ztuhly rysy. Byl tak otřesený, až to bylo skoro směšné.

„Prostě tam, kde se dalo počítat s tím, že nikdo nepozná rozdíl,“

poznamenal Gerard.

„Nejspíš. Lidi většinou houby poznaj, hlavně když jich je hodné pohromadě. Zarac tvrdil, že kde jsou davy, tam je smrad, a měl pravdu.“

Věděl jsem dobře, že nápojoví Číšníci bývají cynici. Taky mne napadlo, že nebýt Orkneyho zaujetí proti firmě s občerstvením a toho, že zásadně odmítal objednávat, co firma běžně nabízela, mohl jsem falešnou Bell’s objevit už v jeho lóži.

„Víte vůbec, jakou konkrétní whisky jste v lahvích Bell’s prodával?“ zeptal se Gerard.

Vernon se tvářil, jako by o tom nikdy nebyl uvažoval. „Byla to skotská.“

„Slyšel jste někdy jméno Kenneth Charter?“

„Kdo?“ Vernon se tvářil nechápavě.

„Vraťme se k Paulu Youngovi,“ řekl Gerard bez viditelného zklamání. „Tu loupež v obchodě pana Beache plánoval s vámi?“

Vernon se na mne vztekle podíval. Byl sice kající, ale ne zas tolik. „Ne, se mnou ne. Jen si od nás půjčil dodávku. Dal jsem mu klíče.“

„Cože?“ vyhrkl Quigley. „To byla ta ukradená dodávka?“

Quigley - Kvalitní domácí výrobky. Sáhl jsem (trochu pozdě) po ceníku firmy, ležícím na psacím stole před Gerardem, a přečetl si hlavičku: Crisp, Duval a Quigley s.r.o., Kvalitní domácí výrobky. Na dvoře za mým krámem tehdy stál jeden z Quigleyho vozů.

„Měli to auto vrátit,“ hájil se Vernon. „Nepočítali s tím, že se tam tenhle člověk v neděli odpoledne ukáže.“

Nenávistně se na mne zadíval. „Že prej si moh zapamatovat poznávací značku, proto si auto chtěli načas nechat. Měli ho ale vrátit. Řekli, že než se to všechno trochu uklidní, auto někde nechaj stát. Řekli, že mám ohlásit krádež. Jenže já to nestihnul, policajti na to skočili, než bys pověděl švec.“

„Kdo řekli?“ zeptal se Gerard neútočně.

„Ty co dělaj… lidi Paula Younga.“

„Jména?“

„Nevím.“

„Zkuste si vzpomenout.“

„Denny. To je jediný, co vím. Jeden z nich se jmenuje Denny. Řekli mi jen, že si pro to auto přijde Denny. Měli to víno z krámu přivízt sem a já ho měl probrat. Čekal jsem tu do devíti, ale nepřijeli. Pak jsem se dověděl, že se tam objevil tamhle ten.“ Vernon ukázal na mne. „K něčemu tam došlo, co je vyplašilo, proto sem vůbec nedojeli. Pak jsem se taky dověděl, že stejně nakládali nesprávný flašky, takže všechny ty zmatky byly zbytečný, k ničemu.“

„Řekl vám někdo, co je vyplašilo?“ zeptal se Gerard, jako by o nic nešlo.

„Ne, jen že se splašili, protože se stalo něco, s čím nepočítali, co, to mi neřekli.“

Oba s Gerardem jsme mu věřili. Těžko by před námi stál tak klidný a těžko by s takovou jistotou tvrdil, že nic neví, kdyby tušil, že to něco, s čím nepočítali, bylo, že nás postřelili.

„Jak dobře ty dva znáte?“ zeptal se Gerard.

„Moc ne. Denny jezdí s náklaďákem, co nám sem to zboží vozí. Ten druhej jezdí jen málo. Ani jeden, ani druhej toho moc nenamluví.“

„Jak často sem se zbožím jezdí?“

„Tak jednou do tejdne. Podle toho.“

„Podle toho, kolik prodáte?“

„Jo.“

„Proč nepoužili při loupeži u pana Beache vlastní nákladní vůz?“

‚Je velkej… je na něm nápis Vintners Incorporated… taky je právě teď v servisu nebo co.“

„Dokázal byste popsat Dennyho a jeho společníka?“

Vernon pokrčil rameny. „Kluci.“

„Jaké mají vlasy?“

„Nijak zvláštní.“

„Nemají černé kudrnaté afro?“

Vernon se zatvářil udiveně. „Ne, prostě normální vlasy,“ řekl přesvědčivě.

„Odkud jsou? Odkud vozí víno?“

„To já nevím, nikdy jsem se neptal, taky by mi to neřekli. Nejsou moc přátelský. Dělaj pro Paula Younga… víc nevím..“ Jméno Paula Younga už mu šlo líp, zvykal si na ně. „Kdy jste se s Paulem Youngem setkal poprvé?“

„Hned zkraje. Když jsem Zarakovi řek, že bych měl zájem, Zarac na to, že se za mnou staví šéf a vysvětlí mi, co vlastně chce. Přišel. Povídal, že spolu budeme určitě dobře vycházet, a taky že jsme spolu většinou dobře vycházeli.“

Až do chvíle, kdy si Vernon začal vydělávat bokem a svého partnera začal okrádat. K tomu se ale přiznat nehodlal, jak se zdálo.

„Pravé jméno Paula Younga?“ zeptal se Gerard.

Proud zpovědi se rázem zarazil.

Vernon odpověděl stísněně: „Jmenuje se Paul Young.“

Gerard potřásl hlavou.

Vernon trval na svém. „Jmenuje se Paul Young.“

„Ne.“

Vernonovi stékal pot z čela po spáncích až na bradu. „Řek mi, že ho policajti viděli v Silver Moondance, když tam přijel po smrti svýho bratra a netušil, co se tam právě děje. Pověděl tehdy první jméno, co ho napadlo, protože nechtěl bejt vyšetřovanej kvůli tomu pití. Říkal, že teď po něm určitě jdou kvůli Zarakovi, ale že budou hledat Paula Younga, kterej neexistuje… Řek, že kdyby se mě náhodou někdo ptal… což prej skoro vylučuje, ale kdyby přece… mám trvat na tom, že se jmenuje Paul Young. A to taky jo, trvám na tom, a jeho skutečný jméno nepovím nikomu, zabil by mě… nepřeháním, jsem si tím jistej. 4To si radši jdu sednout… nic vám neřeknu.“

Mluvil s hlubokým přesvědčením a se zcela pochopitelným strachem. Stejně mne ale překvapilo, že na něho Gerard vůbec nenaléhal.

Gerard řekl: „Dobře.“ Na chvíli se odmlčel. „To je všechno.“ Vernon v první chvíli bláhové usoudil, že se tím vysvobodil, že tím pro něj všechno končí.

Quigley ho z toho rychle vyvedl. Ve spravedlivém rozhořčení zabu-rácel: „Okamžitě mi odevzdej klíče, Vernone.“

Vernon mlčky vytáhl klíče z kapsy a předal mu je.

„Zítra si můžeš začít hledat místo. Já svůj slib dodržím, žalovat tě nebudu. Taky ti ale nenapíšu doporučení. Zklamal jsi mě, Vernone, nerozumím ti. Zůstat tady nemůžeš, tím to končí.“

Vernon vydechl: „Je mi osmačtyrycet.“

„Mohl jste tady mít teplé místo do konce života,“ podotkl Gerard. „sám jste si to zmařil, sám si za to můžete.“

Vernon si v tu chvíli poprvé uvědomil, co ho v budoucnosti čeká. Kolem očí měl náhle ustarané vrásky.

„Máte rodinu?“ zeptal se Gerard.

„Ano,“ hlesl Vernon.

„Být nezaměstnaný je lepší než sedět,“ prohlásil Gerard přísně. Jistě to už řekl mnoha odhaleným podvodníkům. Všichni tři, Quigley, Vernon i já jsme dobře slyšeli, jak tvrdě to řekl. Za každý čin si člověk ručí, nese za něj odpovědnost a musí nést i následky. Jestliže se někomu příliš často odpouští, ničí to duši…

 

Když Vernon odešel, naložili jsme s Gerardem (se svolením Quigleyho) do mercedesu, který jsme přistavili před zelené dveře, bednu Bell’s s nápisem Vintners Incorporated, a po jedné bedně od každé značky vína Vintners Incorporated. Lépe řečeno Gerard a Quigley přihlíželi, zatímco já tahal bedny. Už jsem zase dělal své běžné povolání. Ulehčil jsem si ale práci vysokozdvižným vozíkem, abych tolik netrápil hojící se svaly.

„Co mám dělat s tím, co zbylo?“ zeptal se Quigley bezradně. „A jak si poradím bez Vernona s Podzimním festivalem? Nikdo jiný tady běžné postupy nezná, Vernon tady byl tolik let… všechny postupy vypracoval sám.“

Ani Gerard, ani já jsme mu řešení nenabídli. Quigley zasmušile pozamykal dvojité zámky dveří u svých pokladů, zapnul poplachové zařízení, a všichni tři jsme definitivně vyšli z budovy.

„Co mám dělat?“ zeptal se Quigley, když zamykal zelené dveře. „Chci říct, co mám dělat, pokud jde o tu vraždu?“

Odpověděl mu Gerard. „Vyslechl jste od Vernona verzi, kterou on má od Paula Younga. Je to jen jedna verze toho, co se skutečně stalo. Nelze vůbec mluvit o informacích z první ruky.“

„Znamená to… že nemusím nic?“

, Je to na vás,“ řekl zdvořile Gerard. Moc mu nepomohl. Suverénní Quigley poprvé ve svém životě zapátral ve svých jistotách a našel nejistotu a nerozhodnost.

Gerard dodal: „My s Tonym budeme informovat policii, že se tu dnes počínaje tímto okamžikem Paul Young může objevit. Pak už to bude věc policie.“

„Má přijít až ve dvě,“ opravil ho Quigley. „Hm. Patrně ho napadne, že Vernon udělá přesně to, co udělal, že se pokusí všechno odtud vyklidit a zmizet i se zbožím, než se tu Paul Young ukáže. Podle mého se tu může ukázat každou chvíli.“ Gerardovi to starosti nedělalo, ostatním dvěma ano. Quigley se rozhodl vypadnout co nejrychleji a já jeho pocity sdílel.

„Dovnitř se nedostane,“ řekl Quigley. „Všechny klíče mám teď já. Asi bych vám měl poděkovat, pane McGregore. Celá ta věc se mi vůbec nelíbí. Doufám ale, že po Vernonově odchodu už žádné další potíže mít nebudeme.“

„Také doufám,“ řekl Gerard nezúčastněně. Pak jsme se spolu dívali, jak Quigley odjíždí a jak se mu vrací sebedůvěra, jak vzpřimuje záda. „Třeba bude mít štěstí, třeba ne,“ poznamenal Gerard. „Nechci se tu dočkat Paula Younga,“ řekl jsem. Pousmál se. „Bude to moudřejší. Nastup si ke mně, dojedeme pro tvůj vůz a odněkud zavoláme na policii.“

Vyjeli jsme společně a asi po osmi kilometrech jsme zastavili v jedné malé vesnici u veřejné budky před poštou. Dal jsem Gerardovi nouzové telefonní číslo, které jsem měl od Ridgera.

„Je možné,“ hlásil Gerard policii, „že se člověk vystupující pod jménem Paul Young objeví u zásobovacího vjezdu závodiště Martineau Park. Počínaje tímto okamžikem tam může přijet kdykoli během tohoto dne.“ Pak chvíli poslouchal a dodal: „Ne, žádné jméno, ne. Na shledanou.“

S úsměvem zavěsil. „Povinnost splněna.“

„Do určité míry,“ řekl jsem.

„Všechno je relativní.“ Byl ve výborné náladě, přestože vypadal stále špatně. „My totiž víme, kde je Charterova skotská.“

„Část té skotské,“ namítl jsem.

„To stačí.“

„Nevíme, kde byla po loupeži, než se octla v lahvích Vintners

Incorporated.“

„Jak jsi správně řekl, byla v plnírně lahví.“

Opíral se o vůz, ruku na pásce. Vypadal křehce. Zotavující se anglický džentlmen na neškodné nedělní ranní projíždce. V očích měl tvrdý výraz s nepatrnou jiskrou humoru. Pak jsem na něj tvrdě udeřil: „Ty víš něco, co jsi mi neřekl.“

„Myslíš? A o čem asi?“

„Našel jsi tu plnírnu.“

„Jednu plnírnu jsem našel, to ano, je aspoň odkud začít. Chtěl jsem se tam jet dnes odpoledne podívat. Jen tak na předběžnou obhlídku.“

„Nikdo tam nebude, je neděle.“

„To je možná výhoda.“

„Snad se tam nechceš… vloupat?“

„To se uvidí. Uvidíme. Mohl by tam být správce, a já docela umím vládní kontrolory, i v neděli.“

Trochu vyděšeně jsem se zeptal: „No… a kde to je?“

„Asi padesát kilometrů od Charterova hlavního stanu, naším směrem.“ Mírně se usmál. „V pátek odpoledne jsme v kanceláři došli k tomu, že tvůj nápad prověřit si ze všeho nejdřív ty plnírny, kam Charter víno vozil, byl dobrý, ale nesprávný. Těch plníren je pět, a my si je všechny prověřili. Samé stoprocentně solidní firmy. Jenže dnes v noci… znáš to, jak člověka občas v polospánku něco napadne… uvědomil jsem si, že jedna z těch firem má na Chartera dvě vazby, ne jen jednu, a že ta druhá vazba je možná podstatně důležitější, než jsme mysleli.“

„Povídej.“

„Hm. Nechci předbíhat událostem.“

„Probůh…“

„Tak tedy dobře. Hned na počátku našeho šetření jsme zjistili, že jedna z těch plníren patří člověku jménem Stewart Naylor. Byla na Charterově seznamu hned na prvním místě, první, kterou jsme si prověřili.“

„Stewart Naylor?“ Zamyslel jsem se. „To je ten… ten… nebyla o něm zmínka v notesu Kennetha mladšího? Jo, už vím, je to ten tatínek, co hraje bojové hry… otec Davida Naylora.“

„Patří mezi elitní firmy. Stewart Naylor je majitelem plnírny Bernard Naylor Bottling. Továrnu založil jeho dědeček. Velmi vážený podnik. Vzbudil jsem se a jméno Naylor jako by mi blikalo v hlavě. Dnes ráno jsem zavolal Kennetha Chartera a zeptal jsem se na vztah jeho syna k Davidu Naylorovi. Kenneth starší říká, že Stewarta zná už mnoho let. Ne že by byli opravdoví přátelé, ale znají se dobře, protože jsou v obchodních stycích a jejich synové jsou přátelé a rádi spolu tráví čas. Kenneth Charter tvrdí, že David Naylor je jediný pozitivní faktor v zahálčivém životě Kennetha mladšího. Aspoň prý se Kenneth mladší netoulá po ulicích. Bojové hry jsou k ničemu, ale přece jen jsou lepší než čichat čistidla.“

„Cituješ ho doslovně?“ zeptal jsem se pobaveně. „Ano, kamaráde.“

„Myslíš vážně…“

„Kenneth Charter si to nemyslí. Podle něho se chytáme stébla. Věří, že je David Naylor čtyřiadvacetikarátový, naprosto ryzí. Nic jiného jsme ale neobjevili, a to jsme prověřovali plnírny všude, kde si vzpomeneš, našim lidem už se z toho dělalo nanic. Tři dny intenzivní práce a nic z toho. Řada z těch plníren zkrachovala. Z jedné je knihovna, z další skladiště továrny na obuv.“

„Hm. Je možné, že by měl Stewart Naylor nevlastního bratra?“

„Kdokoli může mít nevlastního, nelegitimního bratra. Stává se to i v nejlepších rodinách.“

„Chci říct…“

„Vím, co chceš říct. Kenneth Charter o žádném nevlastním sourozenci neví.“ Pokrčil rameny. „Naylorův podnik je nejistá naděje. Buď se strefíme do černého, nebo se budeme muset hodně omlouvat. To bych rád zjistil.“

„Teď hned?“

„Určitě teď hned. Pokud by náhodou byl Stewart Naylor totožný s Paulem Youngem, měl by dnes odpoledne být na cestě do Martineau Parku nebo odtamtud, neměl by se potulovat v plnírně.“

„Zeptal ses Kennetha Chartera, jak Stewart Naylor vypadá?“

„Ano, prý normálně.“

Všichni vypadají normálně… „Není nedoslýchavý?“ zeptal jsem se. Gerard zamžikal. „Na to jsem nevzpomněl.“

„Zeptej se na to, zatelefonuj teď hned, než vyjedeme.“

„Kdyby se ukázalo, že nedoslýchavý je, tak nikam nejedeme?“

„Ano. Nejezdil bych tam.“

Gerard zavrtěl hlavou. „O to spíš bych tam měl jet.“

„Je to jako skočit mezi krokodýly.“

„Možná. Možná, snad. Nic není jisté.“ Šel nicméně k telefonu a vytočil číslo bytu Kennetha Chartera. Nikdo se neozýval. Pak zavolal bezúspěšně i do kanceláře.

„Tak to bychom měli,“ řekl. JÁ jedu.“

„Byl jsi vůbec někdy v plnírně?“ zeptal jsem se zoufale. „Chci říct, víš co tam hledat?“

„Ne.“

Upřeně jsem se na něho díval a on se díval na mne. Nakonec jsem řekl: „Strávil jsem rok po různých plnírnách v Bordeaux.“

„Opravdu?“

„Ano.“

„Tak mi prozraď, co mám hledat.“

Přemýšlel jsem o čerpadlech a všem možném zařízení. Nakonec jsem se nešťastně zeptal: „Ty mě tam budeš potřebovat, že?“

„Byl bych rád, kdybys jel se mnou, ale nežádám té o to. Přesahuje to nejspíš meze poradenských služeb.“

„Ty bys přece to víno nepoznal, ani kdybys do něj spadl. Nemám pravdu? Tu skotskou bys taky nepoznal, že?“

„Ani náhodou.“

„Ty jsi ale mizera!“

Usmál se., Já doufal, že se mnou pojedeš, když ti řeknu.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024