12
Henri Tavel mne jadrnou franštinou nabádal, abych vyřídil srdečné pozdravy paní matce.
Slíbil jsem, že vyřídím.
Řekl, že má velkou radost, že mne po tolika měsících zase slyší, a že je mu velmi líto, že Emma zemřela.
Poděkoval jsem.
Řekl, že by se mi jistě líbilo vinobraní, prý bylo zvlášť zdařilé, hrozny byly drobné a hodně aromatické. Prý se v Bordeaux říká, že to bude ročník, jako byl 1970.
Blahopřál jsem mu.
Chtěl vědět, jestli vyšetřím čas, abych ho navštívil. Celá rodina a všichni přátelé by se prý velmi radovali.
Vyslovil jsem politování, že nemůžu v nejbližší době opustit krám.
Pro to měl pochopení. C’est la vie. Řekl, že doufá, že pro mne může něco udělat, když už se ozývám.
Byl jsem mu vděčný, že mi to tak ulehčil. Vysvětlil jsem mu věc se záměnou vína a vyprávěl o různých vinětách.
„Ach, ach! Žel, s tím se setkáváme často. Velmi nás to zlobí.“
„Kdybych vám ty viněty popsal, mohl byste mi ověřit, jestli jsou pravé?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě, do zítřka.“
Volal jsem z krámu, z kanceláře, láhev St. Estephe jsem měl přímo před sebou.
Odříkával jsem: „Na nálepce je zámek z oblasti St. Estephe, tu vesnici přece dobře znáte.“
„Ano, jsou odtamtud moji prarodiče. Tam se mohu přeptat u kohokoliv.“
„Ano. Tak ten zámek se údajně jmenuje Caillot.“ Hláskoval jsem mu to. „Znáte ho?“
„Neznám. Ale uvědomte si, že v této oblasti Haut Médoc je na dvě stě malých zámků, všechny znát nemohu. Ale já si to ověřím.“
„Výborně. Na vinetě se taky píše: Mís en bouteilles par W. Thiery etfils, négociants á Bordeaux.“
Henri Tavel byl rázem ve střehu, to jsem poznal i po telefonu. Sám byl négociant á Bordeaux a dalo se očekávat, že má větší přehled o svých konkurentech než o zámcích v širém okolí až šedesát kilometrů na sever. „Ověřím si to,“ opakoval.
„Na vinětách je taky ročník,“ řekl jsem.
„Který?“
„Devatenáct set sedmdesát devět.“
Zabručel. „To byl zdařilý, dobrý ročník.“
„Je to celkem hezká viněta. Na světlém podkladě je černé a zlaté písmo, kresba zámku tenkou linkou. Ten zámek je mi nějak povědomý… lituju, že vám ho nemůžu ukázat, možná byste ho poznal.“
„Odpařte tu vinětu a pošlete mi ji.“
„To bych mohl.“
„Co je pod tou nálepkou za víno?“ zeptal se. „Jaké je to víno?“
„Odhadl bych, že převážně italské. Možná namíchané s jugoslávským, možná se vším možným. Původ se podle mého zjistit nedá, to by nedokázal ani vrcholný odborník. Víno je lehké, nepříliš tělnaté. Je docela příjemné. Dobré. Nikdo by ho moc nepoháněl. Ať už pochází odkudkoli, zacházeli s ním slušně, než ho naplnili do lahví.“
„Plněno v Bordeaux…“ řekl zamyšleně.
„Pokud ten zámek neexistuje, pak to mohli plnit bůhví kde. Schoval jsem si zátku. Vypadá nově a není na ní žádné razítko.“
Měl jsem před sebou v řádce šest zátek, jedna jako druhá. Pokud zámky vyrábějí vlastní víno ve vlastních sklepích, zátky razítkují svým jménem a ročníkem sklizně. Každý, kdo si objedná zámecké víno, očekává, že se mu ukáže zátka. Proto by podvodník těžko nabízel zámecké, bylo by to příliš riskantní, věci znalý zákazník by mohl poznat, že ho šidí.
Ať už viněty pro Silver Moondance vybíral kdokoli, vybral dobře. Jména byla věhlasná, prodejná za dobrou cenu. Za víno samo, pocházející z velkého evropského vinného jezera, zaplatil velkoobchodník asi jednu padesátinu toho, kolik se účtovalo hostům Larryho Ťrenta.
Zeptal jsem se Henriho Tavela, kdy můžu zavolat.
„Zítra večer touto dobou. Ráno si to všechno zjistím.“
Několikrát jsem poděkoval. Pak jsme zavěsili. Představoval jsem si ho tak, jak jsem ho znal, podsaditého, sedícího u stolu s krajkovým ubrusem, po večeři popíjejícího armaňak, odmítajícího dívat se s ženou na televizi.
Druhý den mne Flora vyzvedla tak, jak jsme se domluvili, a odvezla mne Jackovým přepychovým vozem na závodiště Martineau Park. Byla nervózní a cestou ustavičně brebentila. Poučovala mne, co je lepší Orkneymu Swayleovi, majiteli, ze kterého měla komplex, neříkat.
Flora nemá zapotřebí mít z někoho komplexy, pomyslel jsem si. Měla…
