8
Flora za mnou poslala Gerarda McGregora. Aspoň to tvrdil, když za mnou v pátek večer přišel do krámu.
Vypadal stejně, jako když jsme spolu v neděli budovali tunel a tahali dovnitř stoly sloužící jako střecha pod spadlým stanem. Vysoký padesátník, prošedivělý, vysoce civilizovaný, se zkušenýma očima. G v křestním jméně vyslovoval měkce jako ž.
S úsměvem jsme si potřásli rukou.
„Včera jsme se ženou vytáhli Floru na večeři, prostě jsme ji donutili, aby šla. Říkala, že už se cítí líp a že za to vděčí hlavně vám.“
„To jistě ne.“
„Mluvila o vás celé hodiny.“
„To snad ne, to musela být pěkná nuda.“
„Přece víte, jak je Flora povídavá,“ řekl se zjevnou náklonností. „Vyslechli jsme všechno o vás, o Larrym Trentovi, a co se odehrálo v Silver Moondance.“
„To mi odpusťte.“
„Co bych vám odpouštěl? Bylo to fascinující.“
Pro Zaraka ne, pomyslel jsem si.
Gerard McGregor se zvědavě rozhlížel.
„Bydlíme poměrně blízko Flory,“ vysvětloval, „ani ne osm kilometrů, ale na nákup jezdíme na druhou stranu, ne do vašeho města. Tady jsem nikdy předtím nebyl.“ Procházel mezi regály a četl si viněty na lahvích. „Podle toho, co jsem vyslechl od Flory, jak veliký máte obrat, jsem očekával něco většího, než co tu máte.“
Nemyslel to ani v nejmenším hanlivě, byl jen zvědavý. Měl nepatrný skotský akcent.
„Nepotřebuji! víc prostoru, upřímně řečeno rozlehlé, jasně osvětlené místnosti pravé milovníky vína spíš odrazují. Mám tu dost místa na vyložení všeho, co běžně prodávám. Většinu věcí tu mám po dvanácti. Jinak je všechno ve skladu. Ono se to tady dost rychle točí.“
Samotný obchod byl osm krát čtyři metry velký. Podél celé jedné stěny byly na výšku postavené regály na víno, do každého regálu se vešlo dvanáct lahví (jedna bedna), nejhořejší láhev pak stála mírně našikmo, aby si ji zákazníci mohli líp prohlédnout. Proti regálům byl pult a za pultem police na alkohol a likéry.
Na konci místnosti u zdi byly další regály a mezi nimi dveře do kanceláře a do skladu. Všude, kde zbývalo místo, byly na zdech police na sherry, pivo, přísady na mixování, coca cola a další zboží, které u mne lidé kupovali.
Poblíž konce pultu stál trochu zešikma středně velký stůl pokrytý ozdobným ubrusem, který vyrobila Emma. Na ubruse byla ochranná skleněná deska a na té stály otevřené láhve likérů, aperitivů a vín pro zákazníky na ochutnání. Pod stolem, pod ubrusem, se diskrétně skrývaly kartony týchž nápojů, aby byly po ruce. Díky tomu stolu se nám zvyšoval obrat: impulsivní koupě většinou vede k pravidelným objednávkám. Gerard se zvědavě dotýkal vystavených lahví jako naši zákazníci. „Chtěl byste se podívat do zákulisí?“ zeptal jsem se. „Velmi rád.“
Předvedl jsem mu svoji miniaturní kancelář, umývárnu a sklad, ten už miniaturní nebyl. „Tamhle ty dveře,“ ukázal jsem na ně, „vedou ven, do dvora, kde máme zaparkovaná auta a kam nám dovážejí zboží, kde se vykládá a nakládá. Většinou bývají na zámek a na petlici. Tady máme sklad.“ Rozsvítil jsem, protože ve skladu nebylo okno. Zvědavě se rozhlížel po bednách, navršených jedna na druhou podle zdí a dvěma řadami prostředkem místnosti.
„Nemíval jsem tolik zboží na skladě,“ vysvětloval jsem. „Ze začátku to bylo drsné, sklad zel prázdnotou. Byly týdny, že jsem nakoupil zboží odpoledne a příští den jsem všechno rozprodal. Tak to šlo kolem dokola. Bylo to o nervy.“
„Teď už to jak vidím o nervy není.“
„Ne, teď ne, ale trvalo nám hodnou chvíli, než se sem lidé naučili chodit. Začínali jsme opravdu od nuly.“
„My?“
„Já a moje žena.“
„Vlastně ano, Flora mi řekla…“
Přikývl jsem. „Zemřela.“
Zamával soustrastně rukama. Vrátili jsme se do krámu.
Zeptal se, kdy zavírám a jestli bych s ním nešel na večeři.
„Bylo by to pro vás moc pozdě, kdybych mohl až v devět?“
Prý ne, prý se to hodí. V devět se pro mne vrátil a odvezl mne do jedné restaurace daleko od mého loviště. Zdálo se mi, že to je zbytečně daleko, ale řekl, že už tam objednal stůl a že se ta cesta vyplatí, protože tam dobře vaří.
Cestou jsme si povídali o neštěstí…
