5
Sofie trvala neoblomně na tom, že pojede domů. Snažil jsem se ji přemluvit, aby v zaměstnání udala moje telefonní číslo pro případ, že by ji potřebovali, ale ukázalo se, že je ze železa a že má dokonce na svém brnění ostny. Nakonec přece jen aspoň o krůček ustoupila a zasedla v rozkrámované kuchyni ke grilovanému kuřeti, které jsem udělal k obědu, a pak mi dokonce na gatwickském letišti dovolila, abych za ni zaplatil zálohu na pronájem vozu. Za to jsem ovšem vděčil výhradně tomu, že předtím na ten večírek vyrazila bez šekové knížky a jakéhokoliv průkazu totožnosti, a dále také díky tomu, že se v mých šatech necítila příliš elegantní. Řekl jsem jí, že se mi bleděmodré ponožky k stříbrným sandálům neobyčejně líbí. Řekla, že jsem vrták.
Mrzelo mě, že odjíždí.
Když jsem přijel z Gatwicku, srazil jsem se doma s Crispinem, který se vracel z hospody. Blekotal, měl skelné oči, byl hlučný a mával kolem sebe rukama, pokud netiskl v náručí flašku džinu. Prý nemůže pochopit, jak to s ním vydržím, prý jsem sůl země, sůl týhle zatracený, podělaný země, a že to prý každý ví.
„Dobře, dobře,“ uklidňoval jsem ho.
Říhnul. Kdyby u něho člověk škrtl sirkou, tak by možná ty džinové výpary chytily jako svítiplyn, byl by to zajímavý pokus. Zadíval se na zbytky kuřete a prohlásil, že by si taky kousek dal.
„Vždyť to nesmíš,“ řekl jsem.
„Smím.“ Zamžoural na mě. „Pro tu svoji zatracenou kočičku, pro tu seš ochotnej vařit, a na bráchu se vykašleš.“
Dal jsem na gril další čtvrtku. Vonělo to dobře, vypadalo to dobře, ale on to stejně nesnědl. Seděl za stolem, párkrát do kuřete dloubnul a pak odsunul talíř.
„Je to tuhý,“ prohlásil.
Zapálil si doutník. Spotřeboval přitom asi šest zápalek a nespočetně nadávek.
Prodělali jsme v minulosti řadu léčebných akcí. Po šesti týdnech léčení v soukromém protialkoholickém sanatoriu, kde měl k ruce psychiatra ochotného denně vyslechnout všechny jeho stesky, vydržel být střízlivý přesně jeden měsíc. Pak ho jednou sebrala policie v jednom pochybném podniku u Park Lane. Když se probudil ve veřejné nemocnici na mnoholůžkovém pokoji, moc se mu to nelíbilo. Řekl jsem mu, že nejezdím dostihy jen proto, abych ho mohl zásobovat osobními psychiatry. Prohlásil, že je vidět, že mi na něm vůbec nezáleží. A takhle to šlo stále dokola už celá léta.
Sofie zavolala v devět večer. Její hlas mi připadal tak důvěrně známý, bylo neuvěřitelné, že jsem ji znal teprve necelých čtyřiadvacet hodin.
„…jenom jsem vám chtěla za všechno poděkovat…“
„Za tu bouračku?“
„Víte dobře, jak to myslím.“
„Jak je s vaší rukou?“
„Je to mnohem lepší. Poslyšte… já mám teď jen chviličku. Nakonec musím přece jenom do práce… je to otrava, ale nedá se nic dělat.“
„Řekněte, že vám není dobře.“
Chvíli mlčela.
„To ne, nebyla by to pravda. Když jsem přijela domů, tak jsem na několik hodin krásně usnula a teď je mi opravdu vlastně dobře.“
Nedohadoval jsem se s ní, věděl jsem, že když už se k něčemu rozhodne, nikdo s ní nepohne.
Pak se zeptala:
„Jak jste na tom s rytířskými pudy?“
„Mám je zrezivělé.“
„To se dá vyčistit.“
Usmál jsem se.
„Co potřebujete?“
„No, když o tom teď uvažuji, tak vlastně nevím, jestli mám právo to od vás žádat.“
„Nevzala byste si mě?“
„Co jste to řekl?“
„Hm… nic. Co jste ode mne potřebovala?“
„Ano,“ řekla.
„Ano, co?“
„Ano, vezmu si vás.“
Tupě jsem se před sebe zadíval; nic jsem však neviděl. Nechtěl jsem jí nabídnout manželství. Nebo ano? Určitě jsem jí ho ale nechtěl nabídnout tak brzy. Polkl jsem. Odkašlal jsem si.
„V tom případě máte právo ode mne žádat cokoliv.“
„Výborně,“ řekla energicky. „Tak teď dobře poslouchejte.“
„Poslouchám.“
„Mám tetu… ta má hřebčín.“
„Ano.“
„Telefonovala jsem s ní, je strašlivě rozčilená.“
„Kvůli čemu?“
„Abych pravdu řekla, tak se v tom tak docela nevyznám. Teta bydlí blízko Cirencesteru a já vím, že zítra tím směrem pojedete, až povezete koně paní Sandersové… tak… já… trochu jsem tetě nabídla, že jí pomůžete. Prostě, byla by velmi ráda, kdybyste se u ní zastavil, budete…
