12
Na příští dražby v Doncasteru nepřijel Wilton Young proto, aby koně kupoval, ale aby některé ze svých dostihových koní prodával.
Prý se musí zbavit balastu, prohlásil, prý musí vyřadit ty, kteří za uplynulou rovinovou sezónu sežrali víc, než kolik na sebe vydělali.
Poplácal mě dobromyslně po zádech a dodal, že pomalí koně žerou úplně stejně jako rychlí a že on, Wilton Young, nehodlá vydržovat „závodní kuchyni“ pro zvířata, která nejsou k ničemu.
„Musí to sypat, kamaráde, sypat,“ zahlaholil. „To je nejdůležitější, prachy, prachy.“
Koupil jsem jednoho z jeho vyřazených koní, tříleté hříbě, které nikdy nemělo valné výsledky, ale zato se o něm říkalo, že rádo kope návštěvníky ve stáji. Koupil jsem ho lacino pro jednoho farmáře ze Sussexu, který si nic lepšího nemohl dovolit.
Bývalý majitel hříběte řekl pohrdavě: „Prosím vás, nač ste tohle zvíře kupoval? Dyť je nanic. Jestli kupujete takovejhle šunt, tak sem sakra zvědavej, co koupíte pro mě.“
Vyprávěl jsem mu o tom chudém farmáři.
„Ten to hříbě nechá vykastrovat a pak s ním bude pojíždět doma na farmě, naučí ho skákat a do dubna ho bude moct přihlásit jako čtyřletého nováčka na proutěnky.“
„Hm.“
Druhořadí skokani znamenali pro mohovité selfmadernany stejně málo jako oblázky v písku, zvlášť když takoví magnáti měli připravenou šekovou knížku pro koupi budoucích vítězů Derby. Uvědomil jsem si, že i když teď zuří na Fynedala, stejně počítá s tím, že bude za nové koně platit vysoké částky. Možná že to potřebuje ke štěstí, možná že potřebuje odlesk přepychu, který taková vysoká cena vrhá, možná že potřebuje ustavičně lidem dokazovat, že si to může dovolit, že prostě potřebuje veřejně utrácet veliké částky.
Pokud bych mu chtěl vyhovět, budu mu tedy muset koupit koně, o kterém se všeobecně ví, že je dobrý, a budu muset za něho dát o něco málo víc, než bych chtěl. Kdybych mu koupil dalšího koně s výhodou, dopadlo by to s ním asi stejně jako se Singelingem, kterého se zbavil během hodiny, přestože ho to tehdy dodatečně trochu mrzelo. Vybral jsem mu proto nejlepšího koně, který byl ten den na dražebním programu, a zeptal se ho, jestli by s ním byl spokojený.
„Když říkáte, že je nejlepší, tak určitě.“
„Bude stát nejmíň dvacet tisíc,“ poznamenal jsem. „Jak vysoko můžu jít?“
„To je vaše věc. To si rozhodněte sám.“
Vydražil jsem koně za dvacet šest tisíc a Wilton Young byl nadšený.
Zato Fynedale ne.
Když jsem se na něho zadíval přes dražební arénu, svítily mu oči v bledém obličeji jako žhavé uhlíky a rudé vlasy mu plály jako hořící keř. Vyzařovala z něho taková zášť, až byla skoro viditelná, jako rudá svatozář.
V pátek přivedl Constantine na dražbu Kerry, ačkoliv hlavní důvod jejich přítomnosti byl ten, že se přijeli podívat, jak Nicol pojede River Goda v sobotních nováčcích.
Constantine prohlašoval autoritativně každému, kdo byl ochotný ho vyslechnout, že v současné době, kdy je všechno čím dál tím dražší, je úplný nesmysl držet větší počet dostihových koní, že je naopak nejvyšší čas to trochu omezit. Naznačoval, že jen hlupáci mohou nakupovat v období, kdy ceny vylezly tak nesmyslně do výšky.
Zahlédl jsem Vicka Vincenta, který je šel pozdravit. Srdečně si potřásali rukama, líbezně se na sebe usmívali, dělali, co mohli, aby každému naznačili, že ať už si myslí, kdo chce co chce o různých komisionářích, Constantine je se svým komisionářem zcela spokojen.
Přišel Nicol a opřel se vedle mne o ohradu výběhu před stájemi.
„Pověděl jsem mu to,“ řekl. „Pověděl jsem mu, že ho Vick musel obrat o celé tisíce, Vick s Fynedalem, řekl jsem mu, že šroubovali ceny do výšky a pak se rozdělili o zisk.“
„A co on?“
Zatvářil se váhavě.
„Nic. Celkem nic na to neřekl. Víš… skoro se mi zdálo… já vím, že to zní jako pitomost… ale skoro bych řekl, že už to věděl.“
„Není hloupý,“ poznamenal jsem.
„To ne… ale když to věděl, tak proč si to nechal líbit?“
„Zeptej se ho na to.“
„To už jsem udělal, jenomže on jednoduše neodpověděl. Řekl jsem, že předpokládám, že se teď Vicka Vincenta rychle zbaví, ale on mi na to řekl, že se pletu, prý mu žádný jiný samostatný komisionář nevybere koně tak dobře jako Vick, a že prý ho ani nenapadne, aby se připravil o Vickovy expertizy.“
Dívali jsme se na koně, které prováděli po výběhu. Nic zvláštního tam nebylo, nic, co by stálo za námahu.
Nicol dodal zasmušile: „Mají mě za zrádce, protože se s tebou vůbec bavím. U mého váženého rodiče v oblibě určitě nejsi.“
To jsem předpokládal. Pokud se Constantine rozhodl, že nepřizná, že se nechal okrádat, nepadne kolem krku člověku, který to víceméně zveřejnil.
„Prý omezuje počet koní, je to pravda?“ zeptal jsem se.
„Co já vím? Nezdá se, že by měl nějaké větší finanční potíže, i když vím, že mu teď sklapl nějaký velký obchod, kvůli tomu se hodně vztekal.“ Pobaveně se po mně podíval. „No nic, moje budoucí macecha se postará o to, abychom mohli žít na úrovni, na kterou jsme zvyklí.“
„Proč se, prosím tě, nepřihlásíš za profesionála,“ zeptal jsem se trochu vyčítavě. „Předpoklady k tomu určitě máš.“
Ukázalo se, že jsem mu sáhl na bolavý zub.
„To mi jako radíš, abych si na sebe vydělával?“ odsekl vztekle.
„No, nic mi do toho není.“
„Tak se do toho nepleť.“
Rychle se odlepil od zábradlí a odešel. Neohlédl jsem se za ním.
Za chvilku se vrátil.
„Ty srábku,“ řekl.
„Dělám, co můžu.“
„Taky se ti to daří.“
Schoulil ramena v beránčím kožíšku. „Profesionálové nesmějí vlastnit dostihové koně,“ řekl.
„Můžeš přece jezdit koně na jméno svého otce, ne?“
„Koukej, už buď zticha.“
Tak jsem byl zticha.
S Vickem jsem se srazil čirou náhodou. Právě jsem vycházel z budovy, když Vick přicházel.
„Nic jste nezmohl,“ řekl.
„Myslíte proto, že snadno najdete jiného kořena místo Fynedala?“
„Nic nepřiznávám.“ Stiskl rty.
„To je moudré.“
Vztekle po mně šlehl očima a odešel. O tom, že bych se k nim měl přidat, už neřekl ani slovo, možná proto, že teď, když ztratil Fynedala, stejně neměl s kým by táhl za jeden provaz, nebo možná proto, že další akce zatím odložil. Určitě však jen odložil, nevypadal na to, že by je chtěl zrušit.
Teď, když byl mým zákazníkem Wilton Young, začaly mi obchody nevídaně vzkvétat. Během toho jediného pátku jsem měl tolik předběžných i definitivních dohod, kolik jsem v minulosti míval za celý měsíc. Většinou se na mě obraceli trenéři ze severu, hledali koně pro své zámožné a nadšené zákazníky, kteří nevěděli, kam s penězi, jako Wilton Young.
Krásně o nich promluvil jeden trenér, pro kterého jsem kdysi jezdil:
„Vo koních hovno vědí, ale prachy je pálej v kapse. Chtějí jen vědět, že se jim kupuje to nejlepší, co je, a že je nikdo nebere na hůl. Koukej, sežeň mi deset dobrejch dvouletejch hříbat a já se postarám vo to, abys dostal, co ti patří.“
Jak Vick, tak Fynedale museli vidět, pokud nebyli slepí, jak ke mně vytrvale proudí noví zákazníci a jak mi v knize zakázek přibývají zápisy. Nijak se z toho neradovali, naopak. Zatímco Vick čím dál tím víc rudl, Fynedale bledl a postupem času přestali být oba schopni udržovat třeba jen běžnou společenskou konverzaci.
Začínalo mi to dělat starosti. Slavit před jejich očima úspěch bylo sice hezké, ale může-li úspěch vzbudit závist u přátel, může u nepřátel vzbudit nenávist přímo velehorských proporcí. Někteří z mých nových zákazníků ke mně přešli od Fynedala, jeden nebo dva od Vicka.
Dokonalejší pomstu jsem si ani přát nemohl, jenže pomsta je strom, který nese kyselé ovoce.
Vztah mezi Vickem a Fynedalem nebyl o nic lepší. Vick, pod záštitou věrného Constantina, se svého bývalého kumpána veřejně zřekl.
Prý dokonce prohlásil, že kdyby tušil, co Fynedale provádí, nikdy by s ním nechtěl mít nic společného. Amonia Huntercombová a chovatel toho hříběte po Transportérovi by ten proslov byli jistě vyslechli se zájmem.
Fynedalova zášť se rozštěpila do dvou směrů a to ho patrně úplně vyčerpalo a imobilizovalo. Stál nehnutě na místě, tvářil se omámeně, jako ve snách, jako by ho bylá Vickova zrada zcela omráčila. Neměl by se divit, říkal jsem si; Vick přece vždy lhal s lehkostí, a každý mu vždy věřil, lidé věřívají dobrým lhářům.
V sobotu odpoledne vyhrál River God nováčky o krátkou hlavu výhradně díky Nicolovu jezdeckému umění. Pozoroval jsem jásající skupinku při odsedlávání. Byl tam také Vick, zahrnoval Nicola přátelskou bodrostí a ke Constantinovi se choval jako muž velkého světa.
Na chlapeckém obličeji vlídný výraz, jako míval dříve. Choval se klidně a sebejistě. Kerry Sandersová ho poplácávala po rameni a Constantinovy brýle s tmavými obroučkami se k němu co chvíli otáčely.
Zdá se, že mu všechno jde krásně, jako po másle, říkal jsem si mrzutě, Vick se prostě vždy ze všeho vykřeše.
Ze zvyku jsem se šel dívat na příští dostih z lóže jezdců. Nicol se tam vyšplhal za mnou.
„Jel jsi výborně,“ poznamenal jsem.
„Děkuji.“
Koně vyšli na dráhu a tančili kolem tribun. Bylo jich asi osm nebo devět, některé z nich jsem jezdíval. Jako obvykle mě přepadla lítost a stesk. Toho se asi nezbavím, říkal jsem si, dokud se na dostizích neobjeví docela nová generace koní. Dokud budou ještě běhat moji někdejší partneři, bude mi asi vždycky trochu líto, že na nich nesedím.
„Tebe mrzí, že už nejezdíš,“ řekl Nicol překvapeně.
V duchu jsem se oklepal. Nemělo smysl brečet nad minulostí.
„To už je za mnou,“ řekl jsem. „Už žádné zničující pády, žádné pískající publikum, žádný sprosťák trenér už ti nebude nadávat, že jsi jel mizerně a že si příště najde jiného jezdce.“
„Taky pravda.“ Usmál se. „Takový život by člověk nepřál ani zvířeti.“
Koně se seřadili, startovní síť vzlétla do výšky, dostih odstartovali.
Byli to samí zkušení proutěnkáři, chytří a rychlí, letěli přes nízké proutěné překážky, aniž změnili krok. Obchodoval jsem sice většinou s mladými koňmi určenými pro rovinové dostihy, ale nejraději jsem se díval na skokany.
„Kdybych otci řekl, že chci být profesionál; tak by ho nejspíš ranila mrtvice.“
„Zvlášť kdyby ses přitom zmínil o mně.“
Koně běželi na protilehlé části dráhy a my jsme zdvihli dalekohledy, abychom je mohli sledovat.
„Vick se dnes tváří spokojeně,“ poznamenal jsem.
Nicol se ušklíbl.
„No jo, otec ho pověřil, aby mu jel po vánocích koupit do Států pro Kerry nějaké hříbě, jmenuje se Phoeniac Fledgeling.“
„Za její peníze?“
„Proč?“
„Včera říkal, že omezí počet koní, a dnes má najednou po ruce sto tisíc liber!“
„Tolik?“ Nicola to překvapilo.
„Jestli ne víc.“
„Myslíš, že to otec ví?“ zeptal se pochybovačně.
„Ví to Vick.“
Nicol potřásl hlavou.
„Já tomu nerozumím, nevím, oč jim jde. Ale dnes mají pořád hlavy dohromady a něco pečou.“
Koně vbíhali na cílovou rovinku. Pořadí se vyměnilo. Favorit se hladce propracoval na špici a hladce zvítězil. Jeho jezdec byl klidný, vyrovnaný, dokonalý profesionál.
Nicol se ke mně prudce otočil.
„Kdybych uměl takhle jezdit, tak bych si zažádal o licenci.“
„Však to umíš.“
Díval se na mě a zavrtěl hlavou.
„Ale ano,“ ubezpečoval jsem ho.
Od požáru byl Crispin střízlivý. Střízlivý a otrávený.
„Žiju jako hovado,“ stěžoval si.
Jako obvykle v těchto obdobích seděl každý večer u mne v kanceláři, zatímco jsem vyřizoval všelijaká lejstra a telefonoval.
„Najdu si místo,“ prohlásil.
Oba jsme věděli, že si žádné místo nenajde. Pokud by i o nějaké místo stál, neudržel by se v něm. Místy, ve kterých by se udržel, hluboce pohrdal.
„Můžeš dělat tady,“ řekl jsem. „Když to takhle půjde dál, budu stejně muset sehnat někoho, kdo by mi pomáhal s úřadováním, sám už na to pomalu nestačím.“
„Nejsem žádná písařka,“ řekl opovržlivě.
„Však taky ani na stroji psát neumíš.“
„Koukej, oba víme, že nejsem k ničemu, tak co se o tom budeme vybavovat.“
„Vyznáš se ale v účetnictví, mohl bys mi udržovat v pořádku imanční, účtařské věci.“
Chvíli o tom uvažoval. Byl sice nespolehlivý, ale ne neschopný.
Kdyby skutečně chtěl, mohl by se klidně mého účetnictví ujmout a dělat to i dobře.
„Uvidíme,“ řekl.
Na dvoře už demoliční parta skoro skončila. Plány na nové stáje jsem měl na psacím stole. Vypracoval je v rekordním čase jeden místní architekt podle mého narychlo načmáraného plánku s rozměry. Teď záleželo na tom, kdy to na okrese schválí. Předpokládal jsem, že bych do léta mohl znovu zahájit provoz.
S opravou střechy domu měli začít v následujícím týdnu. Pak ještě bylo třeba v celém domě, od sklepa až po střechu, vyměnit vedení a omítnout opadané stropy. Přestože jsem ve dne v noci topil ve všech pokojích, i když mě to stálo strašlivé peníze, vlhka a vlhkého zápachu jsem se ještě nezbavil. Malovat jsme mohli až bůhvíkdy v daleké budoucnosti. Předpokládal jsem, že potrvá celý rok, než napravím všechny škody, které nadělala ta poslední zastrašovací akce.
Vick možná na ty škody klidně zapomene, protože je ani neviděl, ale já se vracel domů každý den. Vick možná zapomene, ale já ne, o to se skutečně dobře postaral.
Sofie měla už dva celé týdny noční, musela napovídat startujícím nákladním letadlům kudy.
Zatelefonovala mi.
„Co děláš zítra?“ zeptala se.
„Ve dne nebo v noci?“
„Ve dne.“
„Zatraceně.“
Dala se do smíchu.
„Co se ti na tom nezdá?“
„Kromě jiného to, že musím jet do Ascotu na dražbu.“
„Aha.“ Odmlčela se. „Nechtěl bys mě vzít s sebou?“
„Kdyby ti nevadilo, že tam musím pracovat?“
„Naopak, to by se mi náramně líbilo, aspoň bych viděla všechny ty podvodníky v akci. A co ten tvůj Vick Vincent… bude tam?“
„Já tě tam snad radši nevezmu…“
„Neboj se, já ho nekousnu.“
„To já riskovat nebudu.“
„Na mou duši, že ho nekousnu.“
Když jsem pro ni v devět hodin přijel, po pěti hodinách spánku zívala na celé kolo. Byla zvyklá vstávat v poledne. Přivítala mě v džínách, ve svetru, s topinkami s medem.
„Pojď dál,“ dala mi trochu sladké a trochu lepivé políbení. „Chceš kávu?“
Nalila nám každému šálek v malinké kuchyňce. Oknem jasně zářil pruh slunečního světla a budil klamné zdání o počasí, protože venku mrzlo a nemilosrdně foukal arktický severozápadní vítr.
„Budeš si muset vzít teplé vysoké boty a nejmíň šestnáct vrstev izolace. Taky bych ti doporučoval krém proti omrzlinám a pouzdro na nos.“
„Nejspíš zůstanu doma, lehnu si na kanape a budu se dívat na televizi.“
Když se oblékla, mohla klidně vyrazit do Mongolska nebo na Aljašku.
Stěžovala si, že v tom vatování vypadá tlustá.
„Už jsi někdy viděla hubeného eskymáka?“ zeptal jsem se.
„No vidíš, to je pravda, každý má své problémy.“
Zastrčila si stříbřité vlasy pod kapuci podšitou kožešinou.
Zajel jsem v Ascotu k dražební budově. Přestože jsem ji předem varoval, zareagovala Sofie podobně jako Kerry Sandersová.
„To že je Ascot?“ vzdychla.
„A to dneska neprší.“
Schoulila se do svých obalů, byla jako cibulička.
„Štěstí, že jsi trval na té eskymačce,“ poznamenala.
Odvedl jsem ji do stájí, protože jsem si tam musel prohlédnout několik koní. Naštěstí nebylo bláto, země byla zmrzlá jako kámen.
Sofie poslušně nakoukla do každého boxu a dívala se, co v něm stojí, přestože tvrdila, že o koních ví ještě míň, než o kvantové mechanice, a já si brzy ověřil, že nepřehání.
„Prosím tě, když mají oči takhle po straně hlavy, to oni vidí každým okem něco jiného,“ zeptala se.
„Ono se jim to v mozku srovná,“ vysvětloval jsem.
„To je divné.“
„Většina zvířat má oči po straně, ptáci a ryby také.“
„A hadi,“ dodala.
Někteří koně přijeli bez stájníků, někteří měli stájníky, ale z těch se mnozí na chvíli vytratili do bufetu. Všude se povalovaly věci, které člověk po ránu ve stájích vídá: kbelíky, pytle na hnůj, kartáče; sítě na seno a ohlávky, většinou na malých kupičkách, někdy před boxem, někdy uvnitř. Většinu koní, kteří měli přijít na řadu na začátku dražby, přivezli již předchozí večer.
Požádal jsem příslušné stájníky, aby mi asi tři nebo čtyři koně vyvedli z boxu, abych se podíval, jak se pohybují. Koně poslušně klusali na širším prostranství sem a tam, stájník vždy běžel podle nich a držel je u hlavy na krátkém úvazku. Díval jsem se na ně zezadu a přímo zpředu.
„O co ti jde?“ zeptala se Sofie.
„Kupříkladu o to, jestli neodhazují nohy do stran.“
„To mají dělat?“
S úsměvem jsem zavrtěl hlavou.
„Ti rychlí to většinou nedělají.“
Vešli jsme do okrouhlého dražebního sálu, kde se čile proháněl vítr a kde nepočetní návštěvníci podupávali zimou a hřáli si ruce v podpaží. Byl tam Ronnie North, z úst mu stoupala pára a teklo mu z nosu. Byl tam také Vick, prudce elegantní, v modré košili a lesklé bílé přepásané bundě.
Ukázal jsem ho Sofii, právě když byl zabrán do hovoru s jedním zákazníkem.
„Ale ten přece vypadá sympaticky,“ namítla.
„Jistěže, lidé ho také většinou mají rádi.“
Ušklíbla se.
„Jsi jedovatý.“
Koupil jsem dvě tříleté klisny pro jednoho klienta v Itálii. Vick se na mě z protilehlé strany sálu zachmuřeně díval.
„Když se na tebe takhle kouká, tak vlastně tak moc sympaticky nevypadá,“ řekla Sofie.
Šel jsem s ní na kávu, aby se zahřála. Trochu opožděně jsem měl pocit, že jsem ji možná do Ascotu neměl brát, že to nebylo moc chytré, zdálo se mi totiž, že Vick jeví skoro stejný zájem o Sofii, jako o to, co kupuji, a tak mě napadlo, jestli už neuvažuje o tom, jak by mohl proti mně Sofii použít.
„Co se děje?“ zeptala se. „Jsi najednou nějak zaražený.“
„Nechceš koblihu?“
„Ráda.“
Jedli jsme a pili a já listoval v katalogu a zapisoval si poznámky ke koním, které jsme si předtím ve stájích prohlédli.
„Takhle to bude celý den?“ zeptala se Sofie.
„Obávám se, že ano, ty se budeš nudit, viď?“
„Ne… ale takhle vypadá tvoje činnost vždycky, každý den?“
„Když jsou dražby, tak ano. Jinak dělám obchody soukromě, jezdím na dostihy, zařizuji transport nebo pojištění. Od minulého týdne jsem málem neměl čas se ani vysmrkat.“
Vyprávěl jsem jí o Wiltonovi Youngovi, a jak mi od té doby vzkvétají obchody.
„To je pořád tolik koní na prodej?“ zeptala se nedůvěřivě. „Mně se nezdá, že by jich mohlo být tolik, aby se při jejich koupi a prodeji uživilo tolik lidí.“
„No, ve Velké Británii je toho času asi tak sedmnáct tisíc plnokrevných chovných klisen. Jedna klisna může teoreticky vrhnout jedno hříbě ročně, ovšem, některý rok nemusí být březí, nebo může hříbě uhynout, ale i tak, řekněme, že ročně přijde na trh nejmíň devět tisíc hříbat každou sezónu. Pak musíš počítat s tím, že v Anglii je tak dvacet tisíc koní pro rovinové dostihy a skokanů ještě podstatně víc. Přitom většina koní během své kariéry nejméně dvakrát vystřídá majitele.“
„A nákupčí při každém prodeji dostává provizi?“ zeptala se s podtónem nesouhlasu.
Usmál jsem se.
„Burzovní agenti také dostávají provizi. Myslíš, že to je něco jiného?“
„Ano.“
„Proč?“
„Nevím. Snažíš se mě splést.“
„Francie, Itálie, ale hlavně Amerika už se také plnou parou vrhly na chovatelství, na plnokrevníky. V Anglii a Irsku máš tak asi třináct set hřebčínů, na světě jich ale musí být tisíce.“
„A všechny chrlí koně… aby lidé mohli pěstovat hazard.“
Pobavil mě její vytrvale kritický postoj.
„Každý potřebuje k všední šedi trochu fantazie,“ usmál jsem se.
Otevřela ústa a zase je zavřela. Potřásla hlavou.
„Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli jsi tak moudrý, nebo tak bláhový.“
„Obojí.“
„To není možné.“
„Ale ano, to je zcela snadné, taková je většina lidí.“
Vrátili jsme se do sálu a přihlíželi, jak Vick s Ronnie Northem vyhnali cenu unaveně vyhlížejícího čtyřletého proutěnkáře na dvojnásobek jeho přibližné hodnoty. Vick jistě shrábne od chovatele pořádnou ‚šmátku‘ a k tomu ovšem provizi od kupce. Ronnie North se tvářil nadmíru spokojeně. V tomto případě byl spokojený se svou rolí přihazovače a se životem všeobecně: Vida, říkal jsem si, náhrada za Fynedala už se našla.
Povšiml jsem si, že se na dražbě objevil i Fynedale sám, takže byl svědkem toho, co se odehrávalo. Stále ještě byl bledý jako papír, jakoby omámený, a sálala z něho zášť.
„Vypadá jako nitroglycerín na bodu varu,“ poznamenala Sofie.
„Když budu mít štěstí, tak bouchne na Vicka.“
„Jsi cynik… ten člověk vypadá úplně nemocný.“
„Tak ho běž pohýčkat,“ řekl jsem.
„Děkuji, ne.“
Prohlédli jsme si několik koní a já ještě jednoho koupil. Pak jsme šli znovu na kávu. Vítr byl čím dál tím ledovější, ale Sofie se tvářila spokojeně.
„Potřebuji se trochu zušlechtit,“ řekla potom, „kde tě najdu?“
Podíval jsem se do katalogu. „Musím se jít mrknout do stájí na číslo osmdesát sedm a devadesát dva.“
„Dobře, přijdu tam za tebou.“
Šel jsem se podívat na koně číslo osmdesát sedm a rozhodl se, že ho nechci. Byl moc kostnatý a nervózní. Nebyl u něho žádný stájník.
Zavřel jsem za sebou na závoru obě poloviny vrátek a šel se podívat na číslo devadesát dva. V boxu také nebyl stájník, jen trpělivý kůň, který se na mě znudeně zadíval. Otevřel jsem spodní polovinu dvířek a vešel dovnitř. Dvířka za mnou zaklapla. Kůň číslo devadesát dva byl sice pečlivě přivázaný na krátkém vazáku ke kruhu ve zdi, ale na to, aby člověk nechával otevřená dvířka, byla příliš velká zima.
Pětiletého proutěnkáře dávali na dražbu, aby na něm rychle vydělali, dokud má ještě dobré výsledky, než mu bude šest. Poplácal jsem ho po hnědém zadku, přejel mu rukou po nohách a prohlédl mu pořádně zuby.
Když se za mnou dvířka otevřela a znovu zavřela, ani jsem se neotočil, abych se podíval, kdo jde. Mohl to být nejspíš stájník nebo jiný zájemce o vystavené zboží, který si chtěl koně prohlédnout zblízka jako já.
Nebylo to tak.
Když jsem se přestal dívat koni do huby a trochu jsem odstoupil, abych ho pohladil po nose, a ještě jednou si ho celého okoukl, žádný instinkt mě nevaroval, abych se otočil.
Zahlédl jsem jen, jak se něco mihlo vzduchem a cítil ránu do prsou.
Padal jsem na zem a Fynedalův bílý obličej se ke mně blížil, aby dílo dokončil.
