12
Na příští dražby v Doncasteru nepřijel Wilton Young proto, aby koně kupoval, ale aby některé ze svých dostihových koní prodával.
Prý se musí zbavit balastu, prohlásil, prý musí vyřadit ty, kteří za uplynulou rovinovou sezónu sežrali víc, než kolik na sebe vydělali.
Poplácal mě dobromyslně po zádech a dodal, že pomalí koně žerou úplně stejně jako rychlí a že on, Wilton Young, nehodlá vydržovat „závodní kuchyni“ pro zvířata, která nejsou k ničemu.
„Musí to sypat, kamaráde, sypat,“ zahlaholil. „To je nejdůležitější, prachy, prachy.“
Koupil jsem jednoho z jeho vyřazených koní, tříleté hříbě, které nikdy nemělo valné výsledky, ale zato se o něm říkalo, že rádo kope návštěvníky ve stáji. Koupil jsem ho lacino pro jednoho farmáře ze Sussexu, který si nic lepšího nemohl dovolit.
Bývalý majitel hříběte řekl pohrdavě: „Prosím vás, nač ste tohle zvíře kupoval? Dyť je nanic. Jestli kupujete takovejhle šunt, tak sem sakra zvědavej, co koupíte pro mě.“
Vyprávěl jsem mu o tom chudém farmáři.
„Ten to hříbě nechá vykastrovat a pak s ním bude pojíždět doma na farmě, naučí ho skákat a do dubna ho bude moct přihlásit jako čtyřletého nováčka na proutěnky.“
„Hm.“
Druhořadí skokani znamenali pro mohovité selfmadernany stejně málo jako oblázky v písku, zvlášť když takoví magnáti měli připravenou šekovou knížku pro koupi budoucích vítězů Derby. Uvědomil jsem si, že i když teď zuří na Fynedala, stejně počítá s tím, že bude za nové koně platit vysoké částky. Možná že to potřebuje ke štěstí, možná že potřebuje odlesk přepychu, který taková vysoká cena vrhá, možná že potřebuje ustavičně lidem dokazovat, že si to může dovolit, že prostě potřebuje veřejně utrácet veliké částky.
Pokud bych mu chtěl vyhovět, budu mu tedy muset koupit koně, o kterém se všeobecně ví, že je dobrý, a budu muset za něho dát o něco málo víc, než bych chtěl. Kdybych mu koupil dalšího koně s výhodou, dopadlo by to s ním asi stejně jako se Singelingem, kterého se zbavil během hodiny, přestože ho to tehdy dodatečně trochu mrzelo. Vybral jsem mu proto nejlepšího koně, který byl ten den na dražebním programu, a zeptal se ho, jestli by s ním byl spokojený.
„Když říkáte, že je nejlepší, tak určitě.“
„Bude stát nejmíň dvacet tisíc,“ poznamenal jsem. „Jak vysoko můžu jít?“
„To je vaše věc. To si rozhodněte sám.“
Vydražil jsem koně za dvacet šest tisíc a Wilton Young byl nadšený.
Zato Fynedale ne.
Když jsem se na něho zadíval přes dražební arénu, svítily mu oči v bledém obličeji jako žhavé uhlíky a rudé vlasy mu plály jako hořící keř. Vyzařovala z něho taková zášť, až byla skoro viditelná, jako rudá svatozář.
V pátek přivedl Constantine na dražbu Kerry, ačkoliv hlavní důvod jejich přítomnosti byl ten, že se přijeli podívat, jak Nicol pojede River Goda v sobotních nováčcích.
Constantine prohlašoval autoritativně každému, kdo byl ochotný ho vyslechnout, že v současné době, kdy je všechno čím dál tím dražší, je úplný nesmysl držet větší počet dostihových koní, že je naopak nejvyšší čas to trochu omezit. Naznačoval, že jen hlupáci mohou nakupovat v období, kdy ceny vylezly tak nesmyslně do výšky.
Zahlédl jsem Vicka Vincenta, který je šel pozdravit. Srdečně si potřásali rukama, líbezně se na sebe usmívali, dělali, co mohli, aby každému naznačili, že ať už si myslí, kdo chce co chce o různých komisionářích, Constantine je se svým komisionářem zcela spokojen.
Přišel Nicol a opřel se vedle mne o ohradu výběhu před stájemi.
„Pověděl jsem mu to,“ řekl. „Pověděl jsem mu, že ho Vick musel obrat o celé tisíce, Vick s Fynedalem, řekl jsem mu, že šroubovali ceny do výšky a pak se rozdělili o zisk.“
„A co on?“
Zatvářil se váhavě.
„Nic. Celkem nic na to neřekl. Víš… skoro se mi zdálo… já vím, že to zní jako pitomost… ale skoro bych řekl, že už to věděl.“
„Není hloupý,“ poznamenal jsem.
„To ne… ale když to věděl, tak proč si to nechal líbit?“
„Zeptej se ho na to.“
„To už jsem udělal, jenomže on jednoduše neodpověděl. Řekl jsem, že předpokládám, že se teď Vicka Vincenta r…
