9
„Musíme vám něco říct, Jonasi,“ řekl Vick.
„Co?“
Lidé, kteří si přišli na parkoviště pro vozy, byli v doslechu. Napadlo mě, že bych mohl začít křičet, ale pak jsem si to rozmyslel, řekl jsem si, že s tím ještě počkám.
Všech sedm mužů udělalo krok vpřed, jako na povel. Stál jsem zády k vozu. Tahle přepadení na parkovištích už mě přestávala bavit, asi budu napříště jezdit vlakem.
„Musíte se zařídit podle toho, co vám řekneme, ať se vám to líbí nebo ne.“
„Ne.“
Zase postoupili o krok a stáli přede mnou jako zeď, jeden těsně vedle druhého.
„Co nevidět o sebe zakopnete,“ poznamenal jsem.
To žertování se jim nezdálo. Hněv, který Vick předtím držel na uzdě, v něm najednou vzkypěl. Zákazníci by v něm určitě nepoznali toho bodrého, přátelského muže, který je s úsměvem vysával. Na čele se mu objevila pulsující žíla.
Fynedale z Yorkshiru se zepředu opřel ramenem o Vicka, aby se na mne nevrhl.
„Za nic dohromady nestojíte a přitom děláte samý vobtíže,“ řekl.
„Tak teď dobře poslouchejte: když řekneme, abyste nepřihazoval, tak přihazovat nebudete, je vám to jasný?“
Vick ho odstrčil. Nelíbilo se mu, že se jeho pobočník staví do vedoucí pozice.
„Jestli s vámi začneme jednat tvrdě, tak jste si to zavinil sám,“ řekl.
„Jestli začnete? A co ta rána po hlavě tehdy v Ascotu, tomu říkáte přátelské pohlazení?“
„To jsme nebyli my,“ vyštěkl, ale ihned toho litoval. Tvářil se jako maska.
Rozhlédl jsem se po všech sedmi. Někteří z nich zřejmě vůbec nevěděli, co se v Ascotu stalo. Vick to věděl. Fynedale to věděl, Ronnie North a Jimmy Bell také…
„Tak kdo to byl?“ zeptal jsem se.
„O to se nestarejte. Aspoň jste zkusil, jaké to je. Teď si dáte zatracený pozor a budete dělat, co vám řekneme.“
Tvářili se tak rozčileně a soustředěně, že to bylo až k smíchu.
Pak se všichni otočili na podpatku a rozešli se ke svým vozům a mně to najednou přestalo připadat směšné. Zůstal jsem bez hnutí stát a zhluboka jsem vdechoval noční zimní vzduch. Když člověku začnou vyhrožovat výpraskem obyčejní, spořádaní občané, vypadá to absurdně, ale když se takhle semknou a spojí do násilnického spolku, přestává to být legrace.
Najednou jsem dostal velkou chuť na cigaretu.
Na parkovišti zbývalo už jen několik málo vozů. K tomu, který stál vedle mého, přišel Pauli Teksa.
„Jste to vy, Jonasi?“
„Ano, dobrý večer.“
„Cože tu jen tak stojíte a kouříte?“
„Tak.“
„Nechcete se jít se mnou najíst?“
Ze společné večeře s Eddym a Marjí bez dalších řečí sešlo, a přátelé, u kterých jsem bydlel, mě nečekali. Nakonec je lepší jíst ve společnosti než sám.
„Děkuji, to je skvělý nápad,“ řekl jsem.
Bydlel v malém hotelu kousek za Newmarketem, kde vařili pozdě do noci kvůli návštěvníkům dražeb. V útulném baru a jídelně jsem viděl samé známé tváře a slyšel povědomé řeči.
Pauli se s lehkostí protlačil davem. Měl v sobě asi nějaké fluidum, které rozdělovalo zástupy, jako rozdělil Mojžíš Rudé moře. Viděl jsem, že ho u baru obsluhují přednostně a že to ostatní zákazníci přijímají s určitým respektem, jako samozřejmost, že se nezlobí. Jaké to asi je, být takový Pauli a šířit kolem sebe atmosféru přirozené, neuvědomělé moci?
Dali jsme si uzeného lososa a pečeného bažanta a zapíjeli jsme to lahví Cháteau Haut Badon ročník 1970. Víno jsem vybral já, protože Pauli prohlásil, že se Američané ve francouzských vínech houby vyznají, a on prý není žádná výjimka. Prý má radši whisky. Při kávě se kolem sebe rozmáchl a ukázal kolem sebe na obsazené stolky.
„Všichni ti chlapi tady,“ řekl, „zdá se, že na vás drží.“
„To se vám skutečně jen zdá.“
„Ba ne.“
Nabídl mi doutník z krokodýlího pouzdra se zlatým rámem. Havana.
Zhluboka vdechl kouř, vzdychl a řekl, že ze všech kubánských výrobků jsou doutníky to nejlepší a že od té doby, co se nesměji do Států dovážet, se tam nedá pořádně žít. Prý se vždycky na delší dobu zásobí v Anglii, musí prý zase nějakou forotu propašovat v zavazadlech domů.
„Když jsem vás našel na parkovišti, byl jste nějaký rozčilený, viďte?“
„Myslíte?“
„Viděl jsem,…
