Dražby (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

8

Constantine, Kerry a Nicol byli všichni to odpoledne na dostizích, přišli se podívat na Constantinova koně, který běžel hlavní dostih jako favorit. Constantine byl v mizerné náladě, jeho rodině by snad muselo být veseleji i u zubaře. Chvíli poté, co dorazili, se proto Nicol od otce a jeho neveselé nálady odpoutal a přisel za mnou.

„Ten proklatý Wilton Young…“ ušklíbl se.

Šli jsme se společně podívat k padoku na koně, kteří měli běžet nováčky.

„Může otce utěšit tím, že Wilton Young nejspíš zbůhdarma vyházel peníze oknem.“

„Proč myslíš?“

„Od kolika koní může člověk očekávat, že mu vydělají sedmdesát pět tisíc?“

„Otec je přesvědčený, že vyhraje Are de Triomphe.“

„Spíš by mohl vyhrát Pohár útěchy v Redcaru.“

Nicol se dal do smíchu.

„To mu řeknu, to ho určitě potěší.“

Zeptal jsem se na River Goda a dozvěděl se, že dobře žere a že už také líp vypadá. Nicol chtěl vědět, jestli už jsem přišel na to, proč vlastně Kudrnáč ty koně chtěl; musel jsem mu říct, že nevím nic. Většinu odpoledne jsme pak strávili spolu a naše přátelství bylo čím dál tím pevnější, až jsem se divil.

Vick Vincenc si nás dobře všiml a neměl z nás radost, měl strach, abychom neohrozili jeho brevettovský monopol. Dokonce i Nicol pochopil, jak nenávistně se na mě dívá.

„Co jsi mu udělal‘?“ zeptal se.

„Ale nic.“

„Něco jsi mu udělat musel.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Zlobí se, protože něco nechci udělat, a radši se neptej, o co jde, stejně bych ti to nemohl říct.“

„Úřední tajemství?“

„Skoro.“

Uličnicky se na mě ze strany ušklíbl.

„Je to asi něco podobného jako tehdy, jak někdo po dostihu podal protest a já se snažil vykecat z diskvalifikace. Věděl jsi tenkrát, že lžu jako když tiskne, ale neřekls ani slovo.“

„No…“

„Bylo to tak, ty se na to už možná nepamatuješ, ale já ano. Tys byl tehdy čtvrtý. Slyšel jsi, jak majiteli svého koně vykládám všechny možné nesmysly, ale neshodil jsi mě.“

„Tys tehdy ten dostih vyhrál.“

„Jo, ale byli by mě o ten výsledek klidně obrali, kdybys nebyl mlčel.“

„To už je dávno.“

„Jsou to tři roky.“ Usmál se. „Leopard drápy nemění.“

„Říká se, že nemění skvrny.“

„Drápy.“ Zase se krátce usmál. „Tys byl zatraceně tvrdý soupeř, dokud jsi ještě jezdil.“

„To snad ne.“

„Ale ano. Takhle v civilu jsi klidný a mírumilovný, ale v konkurenci s tebou nebyla žádná legrace.“ Chvíli se odmlčel. „Víš, něco ti řeknu… já se od tebe ledacos přiučil. Naučil jsem se nelamentovat nad každou malou křivdou… naučil jsem se nad drobnými nespravedlnostmi pokrčit rameny a pokračovat v práci, stavět na budoucnosti a nenaříkat nad tím, co se už stalo. Naučil jsem se klidně snášet, když mi věci nevycházejí. Takže ti za to vlastně hodně dlužím.“

„Právě jsi mi zaplatil.“

Opíral jsem se o zábradlí na terase členské tribuny a díval se dolů na Vicka Vincenta, jak tam neklidně přechází od skupinky ke skupince.

Tu něco prohodil, usmíval se, tam si zapsal poznámku, přikyvoval, tu a tam poplácal někoho po zádech. Vypadal jako sympatický, zkušený, platný člověk, chlapecký, neškodný a důvěryhodný. Měl na sobě silný tvídový oblek, trochu nápadnou tmavočervenou košili s bílým límcem a kravatou, nazrzlé hnědé vlasy bez klobouku.

Nepřemýšlel jsem o tom, jak se mohlo stát, že byl v poslední době tak dravý a nenasytný. Už dlouho platil za úspěšného obchodníka, byl jedním z nejvyhledávanějších samostatných komisionářů a v průběhu jednoho roku mu musely projít rukama tak dva milióny liber.

Jestliže účtoval pět procent provize, znamenalo to, že měl roční zisk sto tisíc, a to bylo hodně, i když člověk odpočítal dost značné provozní výdaje a daně.

Pracoval neúnavně. Byl vždy na místě, postával u dražebních budov celou zimu v ledovém větru, kalkuloval, oceňoval, radil, kupoval, předával svoje zkušenosti. Teď musel pracovat ještě usilovněji, když chtěl zastrašovat malé chovatele a objížděl odlehlé hřebčíny.

Jeho hlad po penězích se v poslední době něčím vystupňoval, až ho dotlačil na hranici zákona.

Bylo by mě zajímalo, čím se to stalo.

Pauli Teksa pěl chvály na Newmarket, vychvaloval ho dokonce nad všechny americké dostihové dráhy od Saratogy až po Gulf Stream Park. Kdys jsem ho skepticky donutil, aby se vyjádřil přesněji, řekl, že se mu Newmarket líbí, protože je malý, protože je jiný a tak britský.

Tribuny v Newmarketu byly poměrně nové a pohodlné, ale já si s trpkým pobavením uvědomil, že malé, jiné a britské nejspíš znamená, když na závodišti není dost míst k sezení, když jsou fronty u barů a když se není kam schovat před deštěm.

Prý má rád veliké travnaté pláně, prý má rád, když koně běží po trávě, prý se mu líbí dlouhé, rovné dráhy, prý se mu líbí, kdys se dostihy běží doprava. Prý měl Newmarket vždycky rád, protože je tak svérázný.

„Vy už jste tam byl?“

„Jistě, byl jsem se tu podívat před čtyřmi lety.“

Přihlíželi jsme, jak nějaký nevzhledný malý žokej přišel s koněm do cíle po pěti furlonzích jen taktak o nos. Když jsme sestupovali z tribuny, srazili jsme se s Constantinem a Kerry.

Kerry představila malého, sporého Američana s rozložitými rameny svému šedovlasému mohovitému příteli. Ti dva v sobě žádné velké zalíbení nenašli. Vyměnili si několik zdvořilostních vět. Constantine uhlazeně, Pauli už méně, a než uplynuly dvě minuta, už se loučili.

„Tenhle pán si o sobě trochu moc myslí,“ poznamenal Pauli.

Wilton Young přiletěl helikoptérou čtvrt hodiny před hlavním dostihem. Měl svého vlastního bell rangera a svého vlastního pilota, takže trumfnul Brevettova rollse. Kromě toho dbal o to, aby měl vždy efektní vstup, kdykoliv kamkoliv přijde. Pokud šlo o samolibost, hladce nad Constantinem vítězil.

Vešel křepkým krokem branou od přistávací plochy a namířil si to rovnou do padoku, kde publikum právě před dostihem obdivovalo jeho nejlepšího tříletého koně.

Jeho hlaholivý hlas proťal vlhký říjnový vzduch jako zvuk motorové pily, nebylo možno ho přeslechnout, i když na dálku nebylo rozumět, co říká.

Constantine stál na druhé straně padoku, tyčil se mužně nad křehkou Kerry, nad svým trenérem a jezdcem a snažil se nedat najevo, jak dobře ví, že se pozornost přihlížejících přestěhovala od něho a jeho společnosti na toho všekaza, který slétl z nebes.

Nicol mi pošeptal do ucha: „Teď by nám už jenom chybělo, aby kůň Wiltona Younga porazil otcova koně.“

A to se samozřejmě stalo. O dvě délky. Bez námahy.

„Otce raní mrtvice,“ poznamenal Nicol.

Constantine se však uměl chovat i tváří v tvář porážce. Utěšoval při odsedlávání svého trenéra a ignoroval nezdvořilý jásot, který se ozýval z ohrady, kde odsedlávali vítěze.

„Tohle je zákon,“ řekl Nicol, „když člověk chce, aby některý kůň nevyhrál, tak zaručeně vyhraje.“

Usmál jsem se. „Ano, jako třeba kůň, kterého člověk předtím odmítl jet.“

„…a pak si připadá jako úplný pitomec.“

„To už tak bývá.“

Kvečeru jsem se vrátil ze závodiště, které bylo vzdáleně asi míli směrem na Londýn, zpátky do města a pak silnicí doprava k dražebnímu areálu. Nicol mě doprovázel, protože Constantine odjel s Kerry do hotelu, aby si tam mohl v klidu a o samotě lízat rány. Šli jsme si do stájí prohlédnout asi tucet ročků, kteří pro mě přicházeli v úvahu. Nicol prohlásil, že by se rád naučil kupovat koně, aby nemusel být celý život závislý na profesionálních nákupčích.

„Kdyby víc lidí uvažovalo jako ty, byl bych bez práce,“ řekl jsem.

Byla tam klisna po hřebci On Safari, která se mi velmi líbila, hnědá, s hlubokým hrudníkem a mírnýma očima. Její předci vynikali rychlostí a její tři sourozenci z matčiny strany ve třech letech vítězili v dostizích. Jestli ji nevydraží příliš vysoko, hodila by se docela pro Eddyho Ingrama.

Měla přijít na řadu asi hodinu po zahájení večerního programu.

Do té doby jsem ještě koupil dva celkem prostřední hřebečky po tisíci librách pro jednoho trenéra v Cheshiru.

Pak jsem se šel s Nicolem podívat k výběhu na tu klisnu po On Safari. Měla výborný exteriér a krásné chody; začínal jsem mít strach, že patnáctitisícový limit, který si Eddy Ingram určil, na ni nebude stačit.

Vtom se u nás znenadání, jako obvykle, objevil Jimmy Bell.

Vklínil se k zábradlí mezi nás.

„Mám pro tebe vzkaz,“ řekl.

Vstrčil mi do ruky složený kousek papíru a zase zmizel. Ani jsem ho nestačil pozvat na skleničku, a to bylo co říct. Jako když vášnivý návštěvník recepcí odejde, než přinesou jídlo.

Rozbalil jsem ten papírek.

„Co se děje?“ zeptal se Nicol.

„Nic.“

Vstrčil jsem zprávu do kapsy od saka. Měl jsem co dělat, abych se netvářil příliš znechuceně. Zpráva byla napsána velkými tiskacími písmeny a byla zcela jasná.

„NEPŘIHAZUJ NA ČÍSLO 182.“

„Jonasi… vypadáš napjatý jako struna.“

Nepřítomně jsem se na Nicola zadíval.

Znovu se zeptal: „Prosím tě, co se děje?“

Snažil jsem se trochu uvolnit a řekl jsem suše: „Když člověk musí, tak prostě musí.“

„Musí co?“

„To teprve zjistím.“

„Já ti vůbec nerozumím.“

„Nic si z toho nedělej. Pojďme se podívat, jak ta klisna dopadne.“

Vešli jsme do dražební rotundy a usadili se hned u dveří, v oddělení, kde bylo nejvíc chovatelů, nákupčích a všech možných jiných lidí z dostihového světa. Přímo za námi seděl Ronnie North. Předklonil se mezi nás a řekl: „Povídá se, že ta klisna po On Safari je neplodná, prý po nějaké infekci nebo co… Takže nebude chovná… je to smůla.“

Nicola to překvapilo a zamrzelo kvůli mně. Položil Ronniemu jednu nebo dvě otázky, ale Ronnie zatřásl smutně hlavou a prohlásil, že bohužel nic bližšího neví, ale že to, co ví, ví od někoho, kdo by se v tom měl vyznat.

„V tom případě ale ztrácí cenu,“ Nicol se obrátil ke mně.

„Pokud by to byla pravda, tak jistě.“

„Ale… ty myslíš, že to není pravda?“

„Nevím.“

Na řadu přišlo číslo 180, nezbývalo mnoho času.

„Musím si něco zařídit,“ omluvil jsem se Nicolovi. „Přijdu za chvíli.“

Utíkal jsem k telefonu. Ta klisna byla z jednoho celkem neznámého hřebčína v Irsku a já ztratil drahocenné dvě minuty, než mi na irském meziměstském dotazu zjistili telefonní číslo. Poprosil jsem, aby mě hned spojili.

„Bude to trvat asi půl hodiny.“ Oznámili mi.

„Za půl hodiny mně ten hovor už nebude nic platný.“

„Tak moment, prosím…

V telefonu to zaklapalo, z dálky byly slyšet nějaké hlasy a pak se někdo zřetelně s irským přízvukem ozval: „Prosím?“

Zeptal jsem se, jestli ta klisna po On Safari někdy měla nějaké infekční onemocnění a jestli má vystaveno veterinární osvědčení o plodnosti.

„Jo, tak to bude těžké, to vám asi nepovím,“ vykládal mi ten vzdálený hlas pomalu. „Já se vůbec v koních nevyznám, já tady jenom hlídám děti, dokud se pan a paní O’Kereyovi nevrátí vlakem z Dublinu… budou doma asi tak za hodinu, to určitě, tak jestli chcete, tak si pak zavolejte, oni vám to povědí.“

Když jsem se vrátil do dražební místnosti, klisna už tam byla a dražba začala, i když skomíravě. Místo vedle Nicola bylo obsazené, postavil jsem se tedy do uličky, kterou procházeli koně do arény. Poslouchal jsem, jak dražitel všechny přítomné ubezpečuje o tom, že klisna je zcela zdravá.

Člověk, který stál vedle mne, potřásl pochybovačně hlavou. Podíval jsem se na něho, byl to spolumajitel jedné větší firmy. Zasmušile se na klisnu díval a nehnul ani prstem, aby ji získal.

Přihazovali dva lidé a zvedli cenu pracně na šest tisíc pět set.

Tam to uvízlo a člověk, který přihodil jako poslední, se začal tvářit starostlivě, bylo jasné, že klisnu vůbec nechce, patrně si ho zjednal chovatel, a musel by klisnu koupit a přivézt nazpět, kdyby se nepodařilo za ni získat víc.

„Šest tisíc pět set,“ opakoval vyvolavač… „dá někdo víc? Ještě není pryč…“ Rozhlédl se po řadách nákupčích a viděl samé kamenné, netečné obličeje. „Šest tisíc pět set poprvé, šest tisíc pět set podruhé…

Nikdo víc?“

Zdvihl kladívko a já zdvihl ruku. „Šest tisíc šest set.“

Muži, který poslední přihodil, se viditelně ulevilo. Několik hlav se otočilo směrem ke mně, chtěli vědět, kdo se do toho zamíchal. Spolumajitel firmy se vedle mne zavrtěl a zašeptal koutkem úst: „Prý má být neplodná.“

„Děkuji.“

Nikdo jiný se nepřidal. Dražitel se ještě chvilku snažil, ale pak to vzdal, potřásl hlavou a klisnu mi přiklepl.

„Jonas Dereham,“ oznámil a zapsal si to.

V hloučku kolem Vicka Vincenta to zašumělo. Nepočkal jsem, co by mi tak asi chtěli říct, ale rychle jsem utekl do stájí, abych tam zařídil odvoz koní. Když jsem se za hodinu vracel po hrníčku dobré kávy, srazil jsem se s Eddy Ingramem. Hlasitě a bez úsměvu mi oznamoval, že mě právě hledá.

„Jestli jste tu klisnu po On Safari koupil pro mne, tak na to zase klidně zapomeňte,“ řekl ostře.

V jasném světle lamp kolem výběhu jsem viděl, že mu veškerá dobromyslnost z obličeje vymizela. Půvabná Marji se tvářila pohrdlivě.

„Určitě bude rychlá, má to v krvi,“ řekl jsem.

„Já slyšel, že měla nějakou infekci a že je neplodná.“ Byl rozzlobený, vůbec to nebyl ten vlídný Eddy, jak jsem ho do té doby znal. „A já si nepřeji, abyste vyhazoval moje peníze za takový šmejd.“

„Ještě nikdy jsem vám nekoupil špatného koně, Eddy, ale prosím, jestli tu klisnu nechcete, je to vaše věc, najdu si jiného kupce. Je skoro zadarmo a já bych vám byl takovou výhodnou koupi přál.“

„Je neplodná. A vy jste to věděl, ještě než jste na ni začal přihazovat.

Nejednal jste v mém zájmu.“

„Jděte, to je hezká věta, tak já ‚nejednal ve vašem zájmu‘. Od koho jste to slyšel?“

Oči mu neklidně zatěkaly.

„Nechápu…“

„Já ale ano,“ řekl jsem suše.

„No…“ pokrčil váhavě rameny. „No vezmu si na každý pád toho, co jste koupil ráno, a víc už od vás nechci.“

Někdo musel jednat rychle a přesvědčivě a Eddy byl důvěřivý hlupák. Zajímalo by mě, jestli mě všichni ostatní zákazníci také tak rychle opustí.

Pak se Eddy vytasil s tím, co ho vůbec nejvíc rozzlobilo: „Vy jste si myslel, že na to nepřijdu, že je neplodná, myslel jste, že ode mne vyinkasujete svých pět procent za to, že jste mi ji koupil, přestože jste věděl, že není k ničemu.“

„Jak víte, že je neplodná?“

„Říkal to Vick.“

„A v budoucnosti pro vás bude nakupovat Vick?“

Přikývl.

„Mnoho zdaru, Eddy.“

Byl nerozhodný, váhal.

„Vy jste to nepopřel.“

„Kvůli svým pěti procentům jsem určitě tu klisnu nekupoval.“

Začínal se tvářit nešťastně.

„Vick tvrdil, že všechno zapřete a že bych byl blázen, kdybych vám věřil.“

„Vick dovede mluvit přesvědčivě.“

„Vy jste mi ale už koupil čtyři dobré koně…“

„No, to si musíte sám přebrat, Eddy. Pěkně si to promyslete a pak mi dejte vědět.“

Dál jsem se s ním nebavil. Šel jsem pryč.

Za hodinu jsem zavolal do Irska.

„Co ste to říkal?“

Musel jsem držet sluchátko od ucha, málem mi praskl bubínek.

„Samozřejmě že není neplodná,“ zaduněl irský hlas, jako by chtěl překřičet Irské moře. „V životě nezastonala. Kdo vám k sakra takovou blbost nakukal?“

„Při dražbě.“

„Cože?“ Už nebyl jen dopálený, polekal se. „Za kolik šla?“

Řekl jsem mu to, ale pak jsem musel dát sluchátko ještě o kousek dál, stejně mi zaléhalo v uších. Začínal jsem mít dojem, že všechny Vickovy oběti mají silné hlasivky a plíce.

„Poslal jsem tam souseda, aby přihazoval do deseti tisíc, a že kdyby mu klisna zůstala, že bych si ji určitě odkoupil zpátky.“

„Ztratil nervy na šesti tisících pěti stech,“ řekl jsem.

„Já ho snad zabiju!“ řekl skutečně vražedně. „Tomu chlapovi, tomu Vickovi Vincentovi jsem řekl, že mu na jeho pomoc kašlu, že se o sebe dokážu postarat sám, no a teď se podívejte, jak jsem dopadl, podívejte se na to!“ Zajíkal se.

„Co vám Vick navrhoval?“ zeptal jsem se.

„Řekl, že vytáhne cenu až na deset tisíc, a o co by vylezla navíc, to prý si rozdělíme napůl. Napůl! No uznejte! Nabídl jsem mu pětinu, i to je podle mýho názoru sakra hodně, ale on řekl, že buď polovinu, nebo nic. Tak já tedy řekl, že nic a ať jde do háje.“

„A kdyby se ta situace opakovala, přijal byste jeho nabídku?“

„Kdyby se opakovala?“ Začínal si pomalu uvědomovat, že se situace opakovat bude, znovu, znovu a znovu. „No…“ začínal již chladnout.

Nadlouho se odmlčel, a když se zase ozval, bylo z jeho řeči patrné, že si uvědomil, jaké výhody by mu Vickova pomoc přinesla, a naopak, jak by na to mohl doplatit, kdyby Vicka odmítal. „No, asi že bych tu nabídku přijal.“

Když jsem zase spatřil Eddyho Ingrama, stál s Marji a Vickem a zářivě se na něj usmíval. Všichni tři měli hlavy dohromady a tvářili se jako staří kamarádi.

Rozhodl jsem se s jistou dávkou škodolibosti, že nejsem vůbec povinen Eddymu vykládat, že ta klisna je zcela v pořádku. Jeho škoda, jestli se z ní vyklube nejlepší chovná klisna v celé Anglii.

Později ten večer, když se Nicol odešel někam najíst, chytil mě nějaký člověk za ruku a rozzuřeně zasyčel: „Musím s vámi mluvit.“

Měl jsem tak pohotové obranné reflexy, že jsem mu málem jednu vrazil a utekl, než jsem stačil pochopit, že vůbec nezuří na mě.

Ukázalo se, že je to chovatel toho hřebečka po Transportérovi, kterého Fynedale, nákupčí Wiltona Younga, koupil za sedmdesát pět tisíc liber.

Mluvil vztekle a vůbec se netvářil jako člověk, jehož kůň šel málem za nejvyšší cenu, jakou lze při dražbě docílit. Trval na tom, že mě pozve na skleničku a že ho musím vyslechnout.

„Dobře,“ kývl jsem.

Stáli jsme v koutě u baru a popíjeli brandy a zázvorové pivo. Z toho člověka sršelo roztrpčení hořké jako pelyněk.

„Slyšel jsem, že Vick Vincent po vás jede, proto vám to povídám.

Přijel minulý týden za mnou a koupil toho hřebečka za třicet tisíc.“

„Nepovídejte!“ Soukromé prodeje před dražbou byly proti pravidlům.

Každý kůň, jakmile byl uveden v katalogu, musel být při dražbě skutečně předveden, pokud neměl potvrzení od veterináře. Organizátoři dražeb celkem právem tvrdili, že by jinak prodávající a kupci jednoduše používali dražební katalog jako bezplatný zdroj informací, jako inzertní rubriku, a chovatelé by koně vůbec na dražbu nemuseli posílat. Dražební podnik vydával katalogy a organizoval dražby a chtěl pak také pochopitelně vydělat na každém prodeji svých deset procent. Asi v jednom nebo ve dvou případech proto dokonce podnik vydal katalog až na poslední chvíli, protože před několika předchozími dražbami došlo k příliš velkému počtu soukromých transakcí.

Když dražební katalog vyjde pozdě, je pro nákupčího všechno obtížnější. Věděl jsem však, že řada chovatelů tu a tam prodá koně soukromě před dražbou za slušnou částku a při vlastní dražbě se pak snaží udržet cenu co nejníže, aby nemuseli platit podniku příliš vysokou provizi. Člověk se pak nemohl divit, když se tomu dražební pracovníci snažili zabránit.

„Vick mi slíbil dvě věci,“ pokračoval chovatel ve vyprávění, rty stažené zlostí. „Řekl, že cenu až na třicet tisíc nepotáhne, pokud proti němu nebude nikdo přihazovat.“

„To proto, abyste nemusel platit moc velikou provizi dražebnímu podniku?“

Zadíval se na mě. „Na tom přece není nic zlého, ne? Obchod je obchod.“

„Povídejte dál,“ vyzval jsem ho.

„Pak řekl, že když cena vyleze k padesáti tisícům, dá mi polovičku z toho, co bude nad třicet.“

Díval jsem se, jak pije a jak se málem zakuckal.

„No, a potom… potom…“ byl vzteky bez sebe, sotva mluvil. „Představte si tu drzost: prohlásil, že jsme se dohodli, že dostanu polovic jenom z toho, co bude do padesáti tisíc, co bude nad padesát, že prý patří všechno jemu!“

Takovému uličnictví se člověk chtě nechtě musel obdivovat, to bylo skoro umělecké dílo.

„Uzavřeli jste písemnou dohodu?“

„Ano,“ řekl vztekle.

„To je smůla!“

„Nic chytřejšího nevíte?“

Vzdychl jsem.

„Proč jste toho hřebečka neposlal na dražbu, jak se patří, třeba s určitým rizikem, proč jste ho vůbec předtím Vickovi prodával?“

„Protože tvrdil, že za něho na dražbě třicet tisíc nedostanu, ale on že prý má zákazníka, který by za to hříbě takovou částku dal, tak ať prý toho využiju.“

„Už jste předtím někdy s Vickem jednal?“ zeptal jsem se ze zvědavosti.

„Osobně ne. Ne. Abych se vám přiznal, když teď za mnou přijel, tak mi to vlastně polichotilo. Polichotilo!“ Vztekle postavil skleničku na jeden z malých stolků, rozestavěných kolem baru. U stolku seděl nějaký muž, vzhlédl a zakýval na nás.

„Vstupte do našeho spolku,“ řekl.

Znal jsem ho od vidění. Byl to celkem průměrný trenér odněkud ze severu, který občas jezdil na jih nakoupit koně pro svoje zákazníky, majitele koní. Vyznal se v koních jako kterýkoliv nákupčí a pro jeho zákazníky to byla výhoda, ušetřili provizi pro nákupčího, když jim nové koně opatřoval jejich trenér sám. Byl pořádně namazaný.

„Ten darebák! Vstupte do spolku pro potírání Vicka Vincenta.“

Chovatel poslouchal jen na půl ucha.

„O čem to vlastně mluvíte?“

„Naschvál, dávejte pozor, co vám povím: pro jednoho mýho majitele sem kupoval koně už celý léta. Dobrý koně. A teď hádejte co.

Ten majitel někde potkal Vicka Vincenta a Vick ho umluvil, že prej mu koupí koně. Jednoho. Tak ho koupil. A hádejte co. Pak sem koupil jednoho koně já, jako vždycky. A hádejte co. Vick si stěžoval tomu mýmu majiteli. Prej abych mu nekupoval koně já, že von tím přichází vo poctivou provizi, kterou by dostal, kdyby je kupoval von. To je k neuvěření, co? Tak já si zase stěžoval svýmu majiteli, že si vůbec nechává od Vicka koně kupovat, protože já chci trénovat koně, který sám vyberu, a ne koně, který vybere Vick Vincent, a hádejte co?“ Divadelně rozhodil ruce a čekal na narážku.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se poslušně.

„Můj vlastník na to řekl, že prej Vickovi Vincentovi křivdím.

Pak vode mě vzal koně a poslal je do jinejch stájí, a ty mu dohodil Vick. Teď s tím novým trenérem toho člověka vobírají zprava i zleva, ale von to neví, myslí si, že když koně stojej jednou tolik, musej bejt jednou tak dobrý.“

Chovatel mlčky poslouchal a myslel si své. Já poslouchal také mlčky a věřil jsem bezvýhradně každému slovu, i když to všechno znělo neuvěřitelně. Majitelé dostihových koní se dají ošidit ještě snáz, než jsou staré dámy ochotné svěřit svoje úspory sympatickým mladíkům, které potkají na ulici. Majitelé dostihových koní si kupují vzdušné zámky a jsou ochotni uvěřit každému, kdo jim slíbí, že je do těch zámků zavede. Málokterý majitel na svých snech vydělá, ale všichni nepřestávají svoje vzdušné zámky hledat. Někdo by měl založit „Společnost pro ochranu důvěřivých majitelů“, říkal jsem si s úsměvem a na zahájení by mohli projednat případ Constantina a Wiltona Younga.

Trenér i chovatel si objednali další pití a usadili se spolu, aby si porovnali rány utržené v boji. Zanechal jsem je jejich strastem a vrátil se na dražbu. Přihazoval jsem neúspěšně na jednoho dobře rostlého hřebečka, kterého nakonec přiklepli Vicku Vincentovi za dvojnásobnou částku, než jaký byl můj limit.

Přihazoval také Jimmy Bell. Viděl jsem, jak mu po dražbě Vick dává deset liber a poplácává ho po zádech. Vick nepochybně asi vyinkasuje peníze od nějakého bláhového, důvěřivého majitele. Připadalo mi to skoro k smíchu.

Když jsem uviděl Vicka na parkovišti, vůbec se nesmál.

Lovil jsem právě v kapse klíče od vozu, když mi někdo najednou posvítil baterkou do obličeje.

„Zhasněte to, sakra,“ řekl jsem.

Světlo zhaslo. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že se kolem mne rozestavilo tak na dva metry do kruhu asi sedm chlapů. Prohlédl jsem si je jednoho po druhém. Byl tam Vick Vincent, zrzavý Fynedale z Yorkshiru, Ronnie North a Jimmy Bell, ty ostatní jsem znal od vidění z dražeb.

Všichni se tvářili smrtelně vážně.

„O co jde?“ zeptal jsem se. „Chcete mě snad lynčovat?“

Nikomu z nich to nepřipadalo vtipné. Ani mně ne.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024