8
Constantine, Kerry a Nicol byli všichni to odpoledne na dostizích, přišli se podívat na Constantinova koně, který běžel hlavní dostih jako favorit. Constantine byl v mizerné náladě, jeho rodině by snad muselo být veseleji i u zubaře. Chvíli poté, co dorazili, se proto Nicol od otce a jeho neveselé nálady odpoutal a přisel za mnou.
„Ten proklatý Wilton Young…“ ušklíbl se.
Šli jsme se společně podívat k padoku na koně, kteří měli běžet nováčky.
„Může otce utěšit tím, že Wilton Young nejspíš zbůhdarma vyházel peníze oknem.“
„Proč myslíš?“
„Od kolika koní může člověk očekávat, že mu vydělají sedmdesát pět tisíc?“
„Otec je přesvědčený, že vyhraje Are de Triomphe.“
„Spíš by mohl vyhrát Pohár útěchy v Redcaru.“
Nicol se dal do smíchu.
„To mu řeknu, to ho určitě potěší.“
Zeptal jsem se na River Goda a dozvěděl se, že dobře žere a že už také líp vypadá. Nicol chtěl vědět, jestli už jsem přišel na to, proč vlastně Kudrnáč ty koně chtěl; musel jsem mu říct, že nevím nic. Většinu odpoledne jsme pak strávili spolu a naše přátelství bylo čím dál tím pevnější, až jsem se divil.
Vick Vincenc si nás dobře všiml a neměl z nás radost, měl strach, abychom neohrozili jeho brevettovský monopol. Dokonce i Nicol pochopil, jak nenávistně se na mě dívá.
„Co jsi mu udělal‘?“ zeptal se.
„Ale nic.“
„Něco jsi mu udělat musel.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Zlobí se, protože něco nechci udělat, a radši se neptej, o co jde, stejně bych ti to nemohl říct.“
„Úřední tajemství?“
„Skoro.“
Uličnicky se na mě ze strany ušklíbl.
„Je to asi něco podobného jako tehdy, jak někdo po dostihu podal protest a já se snažil vykecat z diskvalifikace. Věděl jsi tenkrát, že lžu jako když tiskne, ale neřekls ani slovo.“
„No…“
„Bylo to tak, ty se na to už možná nepamatuješ, ale já ano. Tys byl tehdy čtvrtý. Slyšel jsi, jak majiteli svého koně vykládám všechny možné nesmysly, ale neshodil jsi mě.“
„Tys tehdy ten dostih vyhrál.“
„Jo, ale byli by mě o ten výsledek klidně obrali, kdybys nebyl mlčel.“
„To už je dávno.“
„Jsou to tři roky.“ Usmál se. „Leopard drápy nemění.“
„Říká se, že nemění skvrny.“
„Drápy.“ Zase se krátce usmál. „Tys byl zatraceně tvrdý soupeř, dokud jsi ještě jezdil.“
„To snad ne.“
„Ale ano. Takhle v civilu jsi klidný a mírumilovný, ale v konkurenci s tebou nebyla žádná legrace.“ Chvíli se odmlčel. „Víš, něco ti řeknu… já se od tebe ledacos přiučil. Naučil jsem se nelamentovat nad každou malou křivdou… naučil jsem se nad drobnými nespravedlnostmi pokrčit rameny a pokračovat v práci, stavět na budoucnosti a nenaříkat nad tím, co se už stalo. Naučil jsem se klidně snášet, když mi věci nevycházejí. Takže ti za to vlastně hodně dlužím.“
„Právě jsi mi zaplatil.“
Opíral jsem se o zábradlí na terase členské tribuny a díval se dolů na Vicka Vincenta, jak tam neklidně přechází od skupinky ke skupince.
Tu něco prohodil, usmíval se, tam si zapsal poznámku, přikyvoval, tu a tam poplácal někoho po zádech. Vypadal jako sympatický, zkušený, platný člověk, chlapecký, neškodný a důvěryhodný. Měl na sobě silný tvídový oblek, trochu nápadnou tmavočervenou košili s bílým límcem a kravatou, nazrzlé hnědé vlasy bez klobouku.
Nepřemýšlel jsem o tom, jak se mohlo stát, že byl v poslední době tak dravý a nenasytný. Už dlouho platil za úspěšného obchodníka, byl jedním z nejvyhledávanějších samostatných komisionářů a v průběhu jednoho roku mu musely projít rukama tak dva milióny liber.
Jestliže účtoval pět procent provize, znamenalo to, že měl roční zisk sto tisíc, a to bylo hodně, i když člověk odpočítal dost značné provozní výdaje a daně.
Pracoval neúnavně. Byl vždy na místě, postával u dražebních budov celou zimu v ledovém větru, kalkuloval, oceňoval, radil, kupoval, předával svoje zkušenosti. Teď musel pracovat ještě usilovněji, když chtěl zastrašovat malé chovatele a objížděl odlehlé hřebčíny.
Jeho hlad po penězích se v poslední době něčím vystupňoval, až ho dotlačil na hranici zákona.
Bylo by mě zajímalo, čím se to stalo.
Pauli Teksa pěl chvály…
