5
Příští den jsem letěl s pěti žokeji a trenéry z Newmarketu na dostihy do Newcastlu a zpět. Musel jsem vyslechnout spoustu stížností na to, jak je cesta nákladná. Večer jsem vyzkoušel „nového“ cherokee. Na automatického pilota lítal vytrvale nakloněný na jedno křídlo, nefungoval průtokoměr paliva a musel mít také někde přetížený elektrický obvod.
„Není to nejlepší,“ hlásil jsem Harleyovi, „mašina je stará, hlučná, určitě má velikou spotřebu a myslím, že taky pořádně nedobíjí baterie.“
Přerušil mě. „Ale lítá, a lítá lacino. Joe to spraví a já tu mašinu beru.“
„Je ale nastříkaná na oranžovo-bílo jako Polyplane.“
Dopáleně se na mě podíval. „To vidím, nejsem slepý. Dá rozum, že má tyhle barvy, když jim patřila.“
Čekal, že začnu odporovat a že mě pak okřikne. Tak jsem mlčel, jen jsem pokrčil rameny. Když byl ochoten přiznat svým největším konkurentům, že je na tom tak špatně, že se nezmůže na nic lepšího než na jejich vyřazenou řehtačku z třetí ruky, tak je to jeho věc.
Podepsal smlouvu a podal ji pilotovi, který s letadlem přiletěl a vracel se zpátky vlakem. Pilot se útrpně usmál, a když odcházel, vrtěl hlavou.
Oranžovo-bílého cherokee odtáhli do hangáru, aby se do něho Joe mohl pustit, a já se vydal pěšinou kolem letiště do svého teplého domova.
Maringotka pro piloty. Předtím v ní žil Larry a před ním mnoho jiných. Piloti vydrželi u Harleye tak v průměru osm měsíců a většinou bydleli v maringotce, protože to bylo nejjednodušší. Maringotka stála na zaprášeném čtverci betonu, který kdysi tvořil podlahu vojenského přístřešku. Měla elektrickou přípojku, tekoucí vodu a odpad. Tyhle vymoženosti před lety sloužily vojenským letcům.
Kdysi to tam muselo být docela obstojné, ale zástupy starých mládenců, které maringotkou prošly a holdovaly pivu, na ní zanechaly stopy. Všude byly vytlačené vroubky od korunek od lahví, za každou židli byly na stěnách tmavé, mastné skvrny od neumytých vlasů. Letištní špína zbarvila čalounění na tmavošedo, tu a tam s tmavšími skvrnami. Na zdech byly přilepeny lepicí páskou otrhané vybledlé fotografie nahých slečen s obrovským poprsím. Světlejší, oloupané, tmavě orámované obdélníky na stěnách svědčily o tom, že se tam těch slečen vystřídalo víc. Zplihlé zelené záclony na oknech musely zastírat mnoho kocovin a od much zašpiněné zrcadlo muselo být svědkem mnoha zklamání. Prohnutá, proležená pohovka byla znavená nudou desítek pilotů, kteří neměli po ruce nic lepšího než Honey.
Úplně jsem zapomněl, že nemám nic k jídlu. V kuchyňce byly jen ovesné vločky a káva. Chvíli jsem nadával a pak jsem se rezignovaně usadil na krátké pohovce a vytáhl z kapsy dva neotevřené dopisy, které došly ráno.
Jeden z dopisů byl od půjčovny televizorů. Půjčovna potvrzovala, že převedla televizor z Larryho jména na moje, tak jak jsem žádal, a abych prý laskavě obratem vyrovnal dlužnou částku za minulé tři týdny. Druhý dopis byl od Susan. Stručně mě upozorňovala, že jsem se zase opozdil s placením alimentů.
Odložil jsem dopisy a zahleděl se z okna na tmavnoucí letní nebe. Prázdná plocha letiště mizela v dálce v šeru, tichá, klidná, zastřená večerními stíny. Byl to pohled, který mě uklidňoval i povzbuzoval. Bohužel tahle morální vzpruha působila pomalu a zdlouhavě. Někdy jsem pochyboval o tom, že se ještě mohu úplně vzpamatovat, že budu takový, jako jsem býval kdysi. Možná, že když si člověk jednou pokazí život tak důkladně jako já, nedá se to už nikdy spravit. Možná, že se brzy přestanu snažit něco spravovat a spokojím se tím, co mám. Nebudu potom už svůj nynější způsob života považovat za rekonvalescenci, za provizorní, ale za definitivní. To by ovšem byla škoda, spokojit se s prázdným životem je škoda.
V kapse jsem měl tři libry a v bance jen šestnáct, zato jsem konečně vyrovnal dluhy. Zaplatil jsem vysokou pokutu, pak přišly výlohy s rozvodem a splácení obrovských účtů, které Susan nasbírala v záchvatu nenávisti v posledních týdnech našeho manželství. Všechno jsem už zaplatil. Dům byl vždycky na Susanino jméno, z…
