1
Vyzvedl jsem všechny čtyři ve White Walthamu. Letěl jsem novým cherokee-šest-300, kterému nebyla dána šance zestárnout. Bledě modré čalounění vonělo novou kůží a na blyštivém trupu nebylo ještě ani jediné škrábnutí. Bylo to pěkné malé letadlo.
Objednali si mne na poledne, ale když jsem ve tři čtvrti na dvanáct přistál, čekali už v baru. Měli před sebou dvojité whisky a limonádu.
Poznal jsem je snadno. Kolem jednoho z malých kulatých stolků byly židle, na nich se povalovaly výtisky Sportovního života, jedno lehké závodní sedlo, opěradla byla ověšena čtyřmi plášti do deště a třemi pouzdry na dalekohled. Cestující stáli opodál. Na skupince bylo vidět, že její členy nepojilo skutečné přátelství, jen obchodní zájmy. Nemluvili spolu, ale zdálo se, že hovor musel ustat jen před malou chvílí. Jeden z cestujících, vysoký rozložitý muž, se tvářil dopáleně. Drobný štíhlý člověk, zřejmě žokej, měl obličej rudý vzteky. Zbývající dva, starší pán a paní ve středních letech, se dívali vytrvale do prázdna a bylo na nich vidět, že usilovně uvažují.
Přešel jsem rozlehlou halu a přistoupil ke skupince.
„Major Tyderman?“ oslovil jsem vzduch nad jejich hlavami.
„Prosím,“ ozval se starší pán, který zřejmě získal hodnost majora před pěknou řadou let. Odhadl jsem, že musí být blíž k sedmdesátce než k šedesátce. Byl hubený, šlachovitý, měl malý ježatý knír, ostré, pichlavé oči a popelavě šedé vlasy měl sčesány přes olysalé temeno. Držel se strnule, páteř rovnou, bradu zaraženou do límce. Vypadal napjatě, velmi napjatě. Byl ve střehu a na svět se díval podezíravě.
Měl na sobě lehký světle hnědý oblek, který střihem trochu připomínal vojenskou uniformu. Na rozdíl od svých společníků neodložil dalekohled na židli, ale měl jej zavěšený šikmo přes rameno. Pouzdro ověšené spoustou klubovních odznaků mu viselo na břiše.
„Máte zde letadlo, majore,“ řekl jsem. „Jsem váš pilot, Matt Shore.“
Podíval se mi přes rameno, jako by někoho hledal.
„Kde je Larry?“ zeptal se úsečně.
„Odjel, dostal místo v Turecku.“
Rychle se na mě podíval.
„Vy jste nový,“ řekl vyčítavě.
„Ano.“
„Doufám, že nezabloudíte.“
Myslel to vážně.
„Vynasnažím se,“ řekl jsem zdvořile.
„Když jsem naposledy letěla na dostihy, tak jsme se opravdu ztratili,“ poznamenala suše dáma, která stála vlevo od majora.
Podíval jsem se na ni a vyloudil na tváři úsměv budící důvěru. „Dnes je ale příznivé počasí, takže se nemáte čeho obávat.“
Nebyla to pravda. Podle předpovědi měla být odpoledne kupovitá oblačnost a při troše smůly se v mracích snadno ztratí orientace.
Dáma na mě vrhla otrávený pohled a já ihned přestal plýtvat důvěru budícími úsměvy. Nepotřebovala povzbuzení, měla sebevědomí víc než dost. Bylo jí asi padesát, byla drobná, křehká, šedé vlasy ostříhané jako páže. Měla mírné hnědé oči a jemná ústa, podle jejího výrazu a postoje však bylo jasné, že je zvyklá velet i vyšším šaržím, než byl major. Jediná z celé skupiny vypadala vyrovnaně a klidně.
Major se podíval na hodinky. „Je brzo, máme čas ještě na jednu.“ Zavolal barmana a objednal další pití. Pak si vzpomněl na mne: „Dáte si taky?“
„Děkuji, ne.“ Zavrtěl jsem hlavou.
„Osm hodin před startem žádný alkohol, to máte v předpisech, že?“ poznamenala žena.
„Tak nějak to je.“
Třetí cestující, ten veliký a rozzlobený, mrzutě přihlížel, jak mu barman nalévá dvojitou whisky. „Osm hodin, no nazdar.“ Z pohledu, kterým mě obšťastnil, bylo vidět, že se zřídka obejde celých dlouhých osm hodin bez pití. Měl bachratý nos, na tvářích modravé žilky a pěkné bříško. Z vody to jistě neměl.
Napjatá atmosféra, kterou jsem cítil, když jsem přišel, zvolna vyprchávala. Žokej usrkával speciální limonádu s malým obsahem kalorií a ruměnec vzteku mu zvolna mizel z tváří. Mohlo mu být asi tak dvaadvacet, měl nazrzlé vlasy, drobnou postavu a bledou, navlhlou pleť. S váhou asi nemá potíže, říkal jsem si, a dehydratací zřejmě netrpí, má štěstí.
Major se svým rozložitým přítelem rychle dopili, něco si tiše povídali a odešli do intimní místnosti pro…
