3
Po pátém dostihu nám Chanter zasmušile oznámil, že na něho čeká asi padesát studentů v sochařském ateliéru a že musí podpořit jejich beztak nafouklé sebevědomí. Řekl, že sice hluboce pohrdá současným systémem, ale že musí uznat, že by měl určité potíže s osobní výživou, kdyby dostal výpověď. S Nancy se rozloučil tím způsobem, že si o ni zepředu i zezadu otřel tlapy a pak se chystal uštědřit jí vlhký polibek. Díky její mrštnosti se strefil jen na ucho.
Obdařil mě zuřivým pohledem, jako bych za to mohl. Nancy byla neoblomná. Chanter se zamračil, něco zamumlal, otočil se na bosé patě, ubrus kolem něho zavlál, třásně a korále se odstředivou silou roztančily a Chanter rychle odešel směrem k východu.
„Má kůži na chodidlech jako vydělanou, je to odporné.“ Řekla to však s nádechem shovívavosti a já usoudil, že Chanterova věc není zcela ztracená.
Nancy prohlásila, že má žízeň a že má chuť na coca-colu. Chtěla zřejmě, abych se jí ještě držel, tak jsem se jí držel. Tentokrát, když s námi nebyl Chanter, jsme šli do dostihového klubu. Členský bar byl v suterénu a vcházelo se do něj z hlavní dvorany.
Byl tam zase ten člověk s nohou v sádře. Novému publiku vyprávěl starou historku. Jeho hlaholivý hlas naplňoval malou místnost a rozléhal se i do dvorany.
„Tady člověk ani neslyší, co si sám myslí,“ postěžovala si Nancy.
V rohu místnosti u malého stolku seděli, hlavy u sebe, major Tyderman a Eric Goldenberg. Před sebou měli plné sklenice něčeho, co vypadalo jako whisky. Nakláněli se těsně k sobě, aby se v tom rámusu slyšeli a aby přitom nikdo nezaslechl, co si povídají. Rozhovor zřejmě nebyl příliš přátelský. Dívali se zarytě na stůl a jen občas po sobě vrhali nevraživé pohledy.
„To je ten člověk, co si šel do letadla pro noviny,“ poznamenala Nancy, když zjistila, na koho se dívám.
„Ano. Ten druhý taky přiletěl se mnou.“
„Nevypadají moc spokojeně.“
„Cestou sem taky nevypadali spokojeně.“
„Patří jim snad neúspěšní koně?“
„Ani bych neřekl. Přiletěli kvůli koni, kterého jel Kenny Bayst pro Annii Villarsovou, ale podle programu jim ten kůň nepatří.“
Podívala se do svého programu. „Rudiments. Majitel – vévoda z Wessexu. Chudák stará. No z tamtěch dvou to není ani jeden.“
„Kdo, vévoda z Wessexu?“
„Ano. Vlastně on ani není tak starý, ale je strašný vrták. Je to takový veliký, důstojný pán se vznešeným titulem, strašně hodný a milý, opravdu, ale v hlavě nemá vůbec nic.“
„Vy se s ním znáte dobře?“
„Často ho vídám.“
„To není totéž.“
„Jistě.“
Oba muži v rohu odstrčili židle a chystali se vyjít z baru. Vtom je ale zahlédl ten člověk se sádrou a rozzářil se.
„No páni, jestli tohle není Eric Goldenberg! Pojď sem, kamaráde, pojď se se mnou napít!“
Goldenberg se netvářil příliš nadšeně a major se raději ztratil, aby se vyhnul pozvání. Obdařil Australana pohledem plným odporu, správný voják nemá rád nastrojené, hlučné frajery.
Člověk se sádrou nešikovně objal Goldenberga kolem ramen, zamával berlí a vrazil do Nancy.
„Jéje, promiňte, madam, já s těma klackama ještě neumím pořádně zacházet.“
„Nic se nestalo,“ chlácholila ho Nancy. Goldenberg mu něco řekl, neslyšel jsem co, ale než jsme se nadáli, byli jsme s Nancy vtaženi do Australanova kroužku. Začal nám všem rychle objednávat pití.
Zblízka vypadal podivně, protože měl obličej a vlasy skoro bezbarvé jako albín. Pleť měl bledou a olysalou lebku mu lemovalo plavé, šedivějící chmýří. Řasy a obočí měl světlé, nevýrazná a usmívající se ústa byla smetanově bledá. Vypadal, jako by byl namaskován pro roli dobrosrdečného ducha. Jmenoval se Acey Jones.
„No tak, člověče,“ hartusil na mě, „coca-colu pijou srábci, to není pro chlapa.“
I oči měl skoro bezbarvé, světlounce modré.
„Nechte ho na pokoji, Acey,“ bránil mě Goldenberg, „letím s ním domů a chci mít střízlivého pilota.“
„Tak on je pilot, jo?“ burácel na celou místnost a oznamoval mou profesi asi padesáti zcela lhostejným lidem. „Hrdina vzduchu, že jo. Většina pilotů, který znám, jsou pořádný kumpáni. Vostře pijou, vostře žijou…
