Drahý čas (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

7

Spal jsem na gauči v Colinově pracovně, v malém pokoji, přecpaném loveckými trofejemi, registraturami a stohy dostihových ročenek. Stěny byly pokryté řadami fotografií vítězných koní s jezdcem v cíli nebo s pyšnými vlastníky. Kopyta koní mi bušila v hlavě celou noc, ale ráno už mi nic nebylo.

Colin, oblečený v tmavém vlněném županu, mi přinesl čaj. Zíval na celé kolo. Postavil šálek na malý stolek u gauče a roztáhl záclony.

„Venku leje jako z konve,“ hlásil. „Teď ráno určitě letět nemůžete. Myslím, že můžete klidně spát dál.“

Zadíval jsem se ven, do mlhy a deště. Vůbec mi to počasí nevadilo.

„Mám dnes volno,“ řekl jsem.

„Výborně.“

Posadil se na kraj psacího stolu.

„Jak je vám?“

„Je mi dobře. Než jsem šel spát, tak jsem se vykoupal v horké vodě a to mi moc pomohlo.“

„Včera večer na vás bylo vidět, jak vás všechno bolí.“

„Za to se omlouvám.“

„Nesmysl. Když u nás někoho něco trápí, má právo kňučet.“

„To jsem pozoroval,“ poznamenal jsem suše.

Usmál se. „To víte, žijeme všichni jako na okraji propasti. A přitom Midge přesvědčuje Nancy a mě, že když si nedáme pozor, tak nás nakonec oba přežije.“

„Je obdivuhodná.“

„To je,“ zadíval se z okna. „To víte, ze začátku to bylo dost hrozné, strašné… Ale teď… nevím… ale asi jsme si na to všichni zvykli… dokonce i ona.“

„Jak dlouho…“ zeptal jsem se váhavě.

„Myslíte, jak dlouho bude žít? To nikdo neví. Je to prý zcela individuální. Doktoři říkají, že musela onemocnět asi před třemi lety. Prý se to většinou pozná nejdřív za rok, takže vlastně nevíme, kdy jí to začalo. Někteří postižení zemřou během několika dní, ale taky se vyskytly případy, kdy lidé přežili i dvacet let. Při současné moderní léčbě prý nemocní přežívají v průměru dva až šest let, menší procento až deset let od chvíle, kdy byla nemoc zjištěna: My máme za sebou dva roky a doufáme, že jich bude deset… je to tak snazší…“

„Midge ale vypadá docela dobře.“

„Teď ano. Prodělala před nedávnem zánět plic, a to je to zvláštní, že pneumónie může leukémii zbrzdit. Jakékoli horečnaté onemocnění může působit příznivě, dokonce se to na čas i zlepší. Zlepší se to ovšem i po ozařování dlouhých kostí a některých orgánů. Midge už prodělala několik zhoršení a několik období, kdy jí bylo docela dobře. A takhle se to asi bude střídat i v budoucnosti… má změněnou krev a uvnitř kostí má taky změny, viděl jsem rentgenové snímky… a jednoho dne přijde zase zhoršení, které se už nepodaří zvládnout.“

„Chudák Midge.“

„Chudáci my všichni.“

„A co… co Nancy? Jsou dvojčata…“

„Chcete vědět, jestli jednovaječná dvojčata musí dostat stejnou nemoc?“ Zadíval se na mě, oči vážné. „Na to samozřejmě myslíme všichni. Páni odborníci nás ubezpečují, že nebezpečí je naprosto minimální. Ví se jen o osmnácti případech na světě, kdy se leukémie objevila dvakrát v jedné rodině. Není to přenosné ani dědičné. Žena, která trpí leukémií, může otěhotnět a porodit zdravé dítě. Můžete dokonce převést krev nemocného zdravému člověku a nic se nestane. Prý pravděpodobnost, že by Nancy mohla dostat tuhle nemoc, je asi stejná, jako, že by ji mohl dostat náš pošťák. Jenže to nikdo neví jistě. Protože nikdo nikde nepopsal případ leukémie u jednovaječného dvojčete, a tím spíš nikdo nepopsal, co se stalo s tím druhým dvojčetem.“ Odmlčel se a polkl. „Myslím, že se všichni ze všeho nejvíc bojíme toho, že by to Nancy mohla dostat taky.“

 

Počkal jsem až do odpoledne, kdy se nebe vyjasnilo. Colin strávil většinu dne tím, že si plánoval program na příští týden a vyřizoval telefonické rozhovory s trenéry a majiteli koní, kteří si přáli, aby pro ně jezdil. Jezdil většinou pro místní stáj, ale měl výhodnou smlouvu, která mu ponechávala dost možností jezdit i pro jiné.

Měl velikánský „rozvrh hodin“ se sedmi sloupci pro sedm dní v týdnu. Ve sloupcích byly uvedené všechny dostihové dny, a pod nimi měl vždy napsány názvy a délku jednotlivých dostihů a vypsané ceny. Než uplynul den, měl u většiny dostihů zapsáno jméno koně, kterého pojede. Většinou byl zápis tam, kde byla nejvyšší cena.

Ušklíbl se, když viděl, že jsem si toho povšiml. „Z něčeho se žít musí.“

„To vidím. Budete mít ale pěkně napilno.“

Ve třech případech si naplánoval dostih na dvou různých závodištích v jednom dni.

„Myslíte, že byste mě dokázal dopravit z Brightonu do Windsoru včas, když v Brightonu jedu ve tři a ve Windsoru v půl páté? Budeme na to mít jen půldruhé hodiny. A pak ještě v sobotu, to jedu ve tři v Bathu a v Brightonu v půl páté.“

„Když budete mít na obou koncích nachystané rychlé vozy, tak by to šlo.“

„Výborně.“ Přeškrtl dva otazníky na rozvrhu. „A jak to máte příští sobotu, mohl byste se mnou letět do Francie?“

„Když mě tam šéf pošle, tak jistě.“

„Pošle vás tam,“ řekl s jistotou.

„A to vy nikdy neodpočíváte?“

„Jak to? Přece dneska, to jste si nevšiml?“

„Aha… to ano.“

„Kůň, kterého jsem měl dneska jet, začal ve čtvrtek kulhat. Jinak bych letěl do Paříže. Pro změnu s BEA.“

Nancy řekla odevzdaně: „Je to naše dynamo, víří po Anglii a Evropě od března do listopadu, pak odfrčí do Japonska a tak dále. No a tak někdy v únoru si vezme jeden dva dny volna a my si všichni na chvíli oddechneme.“

„Naposledy jsme si oddechli na Bahamách. To bylo ohromné,“ řekla Midge. „To slunce…“

Dali se do smíchu. „Prosím tě, vždyť nám tehdy celý první týden propršel.“

Dámy ukuchtily k obědu bifteky. „To je na vaši počest,“ hlásila Midge, „jste moc hubený.“

Byl jsem určitě silnější než kdokoli z nich. To ovšem nebylo žádné umění.

Midge sklidila ze stolu a Nancy přinesla do kuchyně mapy a plánky.

„Chtěla bych už konečně jednou letět s Colinem sama. Tak jsem si myslela, kdybyste byl tak hodný a pomohl mi…“

„Ale samozřejmě!“

Sklonila se nad stolem a tmavé vlasy jí splývaly podél obličeje. Nesmíš se vázat, říkal jsem si, nesmíš!

„Jestli bude hezky, tak bych chtěla letět příští týden do Haydocku.“

„Chce vás připravit o práci,“ poznamenala Midge, která zatím utírala nádobí.

„Třeba bude bouřka.“

„Vy jste protivný,“ protestovala Nancy.

Zakreslila už do mapy část trasy. Chtěla, abych jí vysvětlil, jak si má počínat v manchesterské oblasti a co má dělat, kdyby nerozuměla instrukcím, které dostane ze země.

„Jednoduše požádáte, aby instrukce opakovali. Kdyby se vám to zase nezdálo srozumitelné, tak je požádejte, ať to rozvedou.“

„Budou si myslet, že jsem pitomá.“

„Ale nebudou. A i kdyby, pořád je to lepší, než kdybyste letěla bezhlavě dál a kdybyste se do něčeho navezla.“

„Dobře, beru na vědomí,“ vzdychla.

„Matt zaslouží metál,“ prohlásila Midge.

„Nebuď hubatá.“

Když přestalo pršet, namačkali jsme se všichni do Colinova aston-martina a jeli do Cambridge. Řídila Midge, a zřejmě ji to těšilo. Nancy seděla na klíně napůl Colinovi napůl mně. Já seděl na klice od dveří.

Stáli v řadě vedle sebe a mávali, když jsem startoval. Zamával jsem jim křídly na pozdrav a zamířil na Buckingham. Snažil jsem se nemyslet na to, jak je mi lito, že se od nich vzdaluji.

Přestože byla neděle, seděla Honey poctivě v řídicí věži. Harley někde poletoval s žákem ve školním letadle. Když mě zaslechl ve sluchátkách, řekl vztekle: „No konečně, už bylo na čase.“ Vzpomněl jsem si na svoje ubohé bankovní konto, ovládl se a neodsekl. Chanter by mnou určitě hluboce pohrdal.

Nechal jsem cherokee v hangáru a odešel do své maringotky. Připadala mi opuštěnější, pustší, špinavější a zchátralejší než kdy jindy. Okna byla nemytá, postel rozházená, mléko zase zkyslo a v kuchyňce nebylo nic k jídlu.

Posadil jsem se a chvíli jsem pozoroval Harleyova žáka, jak se pracně učí přistávat. Uvažoval jsem o tom, jak dlouho to asi potrvá, než se naše firma konečně položí, a jestli se mi vůbec do té doby podaří našetřit aspoň tolik, abych si mohl koupit auto. Harley mi platil čtyřicet pět liber týdně, což bylo podstatně víc, než si mohl dovolit, a podstatně míň, než kolik bych si vzhledem ke své kvalifikaci zasloužil. Polovinu platu mi odčerpávaly alimenty, daně a pojistky, čtyři libry mi Harley strhával za byt, těžko něco ušetřím.

Podrážděně jsem vstal a dal se do mytí oken. Když už mám špatné vyhlídky do budoucnosti, budu mít aspoň slušnou vyhlídku z okna, říkal jsem si.

 

Když se začalo stmívat, přišla návštěva. Pěkná, dobře tvarovaná slečna v zelených bavlněných minišatech. Měla dlouhé světlé vlasy, dlouhé nohy a veliká ústa, trochu příliš veliké zuby a nepatrně si při řeči šlapala na jazyk.

Honey Harleyová sestoupila z věže.

Zaklepala a bez čekání vešla. Kdybych byl nahý, bylo by jí to jedno. Byl jsem nahý jen do pasu, sundal jsem si košili, když jsem myl okna, To jí stačilo. Držela v jedné ruce nějaké listiny, druhou ruku mi položila na rameno a nechala ji pak sklouznout po zádech.

„Dělali jsme se strýcem program na příští týden. Přišla jsem se vás zeptat, jestli jste něco domluvil s Colinem Rossem.“

Nenápadně jsem couvl a šel jsem si obléknout svetr.

„Ano, domluvil… chce s námi letět v úterý, v pátek, v sobotu a v neděli.“

„Výborně.“

Šla za mnou. Kdybych couval dál, octli bychom se v ložnici. Musel jsem se v duchu smát. Opatrně jsem ji obešel a vrátil se ke dveřím ven. Tvářila se nezúčastněně a věcně.

„Dobře. Takže zítra, v pondělí, byste mohl vyzvednout jednoho obchodníka v Coventry a vzít ho do Rotterdamu. Tam na něho počkáte a zase s ním poletíte zpátky. Vezmete si aztéka. V úterý máte Colina Rosse. Středa je zatím volná. Ve čtvrtek asi poletíte s jedním trenérem z Lambournu na dražbu koní v Yorkshiru, on nám ještě zavolá. No a poslední tři dny v týdnu máte Colina Rosse.“

„Dobře.“

„Jo a poslyšte, volali zase z ministerstva, chtějí s vámi mluvit. Řekla jsem jim, aby přišli v úterý nebo ve středu.“ Když jsem uslyšel o pánech z ministerstva, sevřel se mi jako obvykle žaludek. Tentokrát snad ale opravdu nesu zodpovědnost jen teoreticky, to snad musí uznat, tentokrát mě nemohou roztrhat na kusy.

Honey si sedla na gauč a přehodila nohu přes nohu.

„Zatím jsme se moc neužili, viďte?“

„Ne.“

„Dal byste mi prosím vás cigaretu?“

„Bohužel nekouřím.“

„Ach tak. Tak se tedy něčeho napijeme.“

„Obávám se, že tu nic nemám… je mi líto, nezlobte se, můžu vám nabídnout jedině kafe nebo obyčejnou vodu.“

„Přece máte aspoň pivo?“

„Obávám se, že ne.“

Upřeně se na mě zadívala. Pak vstala, odešla do kuchyňky a zotvírala všechny šuplíky. Nejdřív jsem si myslel, že si jde ověřit, jestli mluvím pravdu, ale křivdil jsem jí. Byla sice trochu příliš zaměřená na sex, ale hloupá určitě nebyla.

„Vy nemáte vůz, viďte, a do hospody a do krámu jsou to dvě mile.“ Vrátila se z kuchyňky a zamračeně si sedla. „Proč jste někoho nepožádal, aby vás tam svezl?“

„Nechtěl jsem nikoho otravovat.“

Chvíli uvažovala. „Jste u nás tři týdny a zaplaceno dostanete až koncem měsíce… takže… máte vůbec prachy?“

„Hlady neumřu, ale stejně děkuji.“

Poslal jsem deset liber Susan a napsal jsem jí, že bude muset na zbytek peněz počkat, až budu brát. Odepsala stručně a jasně, abych nezapomněl, že jí budu potom muset zaplatit za dva měsíce. Jako bych mohl zapomenout! Měl jsem na celém světě necelé čtyři libry, ale zato jsem měl hrdosti víc než dost.

„Strýc by vám mohl dát zálohu.“

„Nechce se mi o to říkat.“

Usmála se. „Jo, to docela chápu, když vás pořád zbytečně sekýruje.“

„Myslíte?“

„Prosím vás, nedělejte, že to nevíte. Jistěže vás zbytečně honí. Má vůči vám mindrák a takhle si ho trochu vyrovnává.“

„To je přece nesmysl.“

„Ba ne. Vy máte přesně to, co on nemá a o co by tolik stál. Jste dobrý pilot a přitom pěkný mužský. Potřebuje vás nutně pro firmu, ale rád vás nemá. Prosím vás, nepovídejte mi, že jste si tohle všechno neuvědomil. Jinak byste se už dávno namíchl a to jeho sekýrování byste přece takhle nesnášel.“

„Vidím, že máte z té vaší věže dobrý rozhled,“ poznamenal jsem s úsměvem.

„To jistě. A taky mám docela ráda svého strýce. A taky mi moc záleží na téhle firmě a udělala bych skoro cokoli, abych ji udržela nad vodou.“ Mluvila vážně a opravdově. Zajímalo by mne, co myslela tím „cokoli“, jestli se to taky vztahovalo na spaní s pány piloty, a pokud ano, jestli to spaní patřilo mezi radosti nebo povinnosti. Nehodlal jsem to zjišťovat. Nechtěl jsem navazovat žádné nové citové vztahy, a už vůbec ne k Honey.

„Musela to být pro podnik dost velká rána, když jste přišli o toho nového cherokee,“ řekl jsem.

Našpulila ústa a sklonila hlavu ke straně. „Není to tak hrozné. Totiž, vlastně je to skoro naopak. To letadlo nás stálo moc peněz. Museli jsme pro začátek složit dost velkou částku a pak jsme platili obrovské splátky… Mám dojem, že až se to všechno vyřídí a vyplatí nám pojistku, měli bychom dostat asi pět tisíc liber, a s tím zase chvíli vydržíme, třeba se mezitím situace trochu zlepší.“

„Byli byste vůbec mohli splácet ty splátky, kdyby letadlo nevyletělo do vzduchu?“

Usoudila, že už toho namluvila dost. Prudce vstala. „Radši toho už nechme,“ řekla, „nějak bylo, nějak bude.“

Venku se rychle stmívalo. Přišla blíž a postavila se těsně ke mně, téměř se mě dotýkala.

„Vy nekouříte, nejíte a nepijete,“ řekla měkce, „to si takhle odříkáte všechno?“

„Ano, tamto taky.“

„Ze zásady?“

„Ne, ale nechci teď a nechci tady.“

„Bylo by vám se mnou dobře…“

„Honey… nezlobte se… já prostě nechci.“

Nezlobila se, nebyla ani dotčená.“Jste studený,“ řekla zamyšleně, „studený jako ledovec.“

„To je možné.“

„Ale však vy jednou roztajete.“

 

Vyšetřovací komise ministerstva obchodu poslala opět tytéž dva pány, toho dlouhého hubeného a toho mlčenlivého s notesem a okousanou zelenou tužkou. Seděli jsme spolu zase v místnosti pro posádky. Zeptal jsem se, jestli by nechtěli kávu. Nabídku přijali a já šel kávu načepovat do papírových kalíšků do automatu v čekárně pro cestující. Zaměstnanci i cestující si museli kávu taky takhle kupovat. Honey udržovala automat dobře zásobený a slušně na tom vydělávala.

Venku na letišti zaučoval můj kolega Ron (náš pilot na částečný úvazek) nového žáka. Učil ho dělat zevní kontrolu letadla, pečlivě, centimetr po centimetru. Ron energicky přednášel a jeho žák, pán ve středních letech, mu poslušně na všechno přikyvoval.

Větší z obou ministerských pánů mi oznámil, že se zatím s vyšetřováním daleko nedostali.

„Policie nám případ velmi ochotně přenechala,“ říkal, „ale upřímně řečeno, tohle je nevděčný případ, tady budeme těžko hledat pachatele. Když jde o atentát, když je na palubě letadla důležitá politická osobnost, tak je to něco jiného… Nebo když je někdo z cestujících pojištěný na vysokou částku… Tady ale nic takového nemáme.“

„Colin Ross není pojištěný?“

„Je, ale má už starou pojistku, nic zvláštního. V případě, že by se mu něco stalo, vyplatila by pojišťovna jeho sestry, a mně se nechce věřit…“

„Ne, to je vyloučené,“ řekl jsem rozhodně.

„Jistě“.

„A co ostatní?“

Zavrtěl hlavou. „Abych pravdu řekl, všichni ostatní po téhle příhodě došli k závěru, že mají příliš nízké životní pojistky.“ Diskrétně si odkašlal. „Tedy až na vás.“

„Jak to myslíte?“

Upřeně se na mě zadíval.

„Před několika lety jste uzavřel pojistku bezvýhradně ve prospěch vaší ženy. Pojišťovna by vaší ženě příslušný obnos vyplatila v případě neštěstí i teď, když už jste rozvedení. Tenhle druh pojistky nelze změnit.“

„Jak to všechno víte?“

„Od vaší ženy. Navštívili jsme ji v rámci šetření.“ Odmlčel se. „Moc lichotivě se o vás nevyjadřovala.“

„To si dovedu představit. Jenže kdyby se mi něco stalo, tak by na tom prodělala, má ze mne víc, když jsem naživu. Myslím, že si přeje, abych byl naživu co nejdéle.“

„Ale co kdyby se chtěla znovu provdat? Pak byste přestal platit alimenty, a kdyby dostala větší částku od pojišťovny, byla by na tom mnohem líp.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ba ne, dovedu si představit, že by mě třeba dokázala zabít ze vzteku před třemi lety, ale teď ne, nebyla by schopná to udělat úplně chladnokrevně a ještě přitom zabít další nevinné lidi. Ostatně se vůbec nevyzná ve výbušninách a neměla jistě příležitost… Ne, ta absolutně nepřichází v úvahu, tu si můžeme škrtnout.“

„Vaše žena se v poslední době často schází s člověkem, který pracuje jako odborník u demolic.“

Mluvil věcně, nevzrušeně, ale jistě očekával, že se vzruším já. Nebyl jsem ani vzrušený ani zděšený, zůstal jsem klidný.

„Ne, určitě by to neudělala, to vylučuji, ani by nikoho nenaváděla. Byla příliš… byla dobrosrdečná, určitě byla rozumná. Kdykoli se dozvěděla, že při takovémhle neštěstí přišli o život nevinní lidé, hrozně se nad tím pohoršovala… to by sama nikdy nemohla udělat. Určitě ne.“

Chvíli se na mě mlčky upřeně díval. Tohle nervy drásající mlčení byla specialita pánů z vyšetřovací komise. Já neměl co dodat a nevěděl jsem, co chtějí slyšet.

Zaslechl jsem, jak venku cvičné letadlo nastartovalo a odjíždělo. Hluk motoru slábl. Bylo ticho. Klidně jsem seděl a čekal.

Konečně se trochu pohnul. „No, mohu říct, že po vší naší námaze se nám podařilo přijít jen na jeden detail. Jenže ten nám asi nepomůže najít ani motiv, ani oběť, ani pachatele.“

Sáhl do kapsy a vytáhl obálku z tuhého hnědého papíru, ze které vysypal na stůl dva kousky zkrouceného kovu. Zdvihl jsem je a prohlédl si je. Nic mi to neříkalo, až na to, že se mi zdálo, že ty kovové předměty byly asi původně ploché a okrouhlé.

„Co je to?“ zeptal jsem se.

„To jsou zbytky zesilovače.“

Překvapeně jsem vzhlédl. „Z čeho, z rádia?“

„Myslím si, že ne.“ Kousal se do rtu. „Myslíme, že to patřilo k té bombě. Našli jsme ty kousky zaseknuté v trupu letadla.“

„Takže… takže vy myslíte, že to vlastně časovaná bomba nebyla?“

„No, asi ne… vypadá to, že detonátor byl ovládaný vysílačkou. To ovšem vrhá na celou věc docela jiné světlo.“

„Jak to? Já se tedy v bombách nevyznám a nechápu, v čem se liší bomba na vysílačku od časované bomby?“

„Lišit se mohou všelijak, i když je vlastní výbušnina stejná. Liší se většinou právě detonátor.“ Odmlčel se. „Řekněme, že získáte dostatečné množství plastické výbušniny, a tu bohužel můžete získat snadno. V Řecku si kupříkladu můžete jít koupit výbušniny do kteréhokoli železářství a klidně vám to tam bez ptaní prodají. Jenže samotná výbušnina vám není nic platná, potřebujete detonátor, a na to je nejlepší obyčejný střelný prach. Ten ovšem také ještě nestačí, potřebujete něco, čím ten střelný prach zapálit. Sledujete mě?“

„Snažím se.“

„Dobře. Tak tedy, když chcete ten střelný prach zapálit z dálky, je nejjednodušší, když do něj vložíte tenký odporový drát, do kterého pak pustíte potřebný proud. Drát se rozžhaví, zapálí střelný prach…“

„… a prásk a máte po aeroplánu.“

„Hm, ano, přesně tak. Tedy, baterie u takové bomby bývá většinou miniaturní, velká asi jako šestipence. Připojením baterie k odporovému drátu dojde vlivem procházejícího proudu k jeho rozžhavení a k zapálení střelného prachu.“

„To je jasné. V tom případě bomba okamžitě vybuchne.“

Obrátil oči v sloup. „Proč jen jsem si s tímhle začal. Ano, vybuchla by okamžitě. Proto tam musíte mít mechanismus, který celý okruh spojí teprve tehdy, když jste dostatečně daleko.“

„Nějakým pérem?“

„Ano. Udržujete okruh nezapojený pomocí zablokovaného kontaktu. Když se blokování odstraní, kontakt uzavře okruh a je to. Jasné? Odblokovat můžete buďto časovaným mechanismem, třeba jako u obyčejného budíku, nebo na dálku, vysílačkou. V tom případě tam ovšem musíte také mít přijímač se zesilovačem a selenoidem, jako mají družice.“

„Co je selenoid?“

„Elektrický magnet, spirála uprostřed s tyčinkou. Skládá se z jádra s vinutím a z pohyblivé kotvy. Prochází-li vinutím stejnosměrný proud, přitáhne jádro kotvu, která sepne nebo rozepne blokovací kontakty.“

Chvíli jsem o tom uvažoval. „Jak ale člověk ví, že k detonaci nedojde náhodně? Někdo přece může vyslat náhodou přesně na té určité frekvenci… vzduch je přece nabitý vyslanými signály… to přece musí být strašně riskantní?“

Odkašlal si. „Můžete to sestrojit na kombinaci. Můžete vyrobit bombu, u které je třeba tří různých rádiových signálů, které musí být vysílány v určitém sledu, aby se elektrický okruh spojil. V tom případě ovšem potřebujete tři přijímače, tři zesilovače a tři selenoidy… Měli jsme velké štěstí, že jsme našli tento zesilovač. Předpokládáme, že nebyl jediný…“

„Je to podstatně složitější než obyčejný budík.“

„To jistě. Můžete s tím ovšem zacházet pružněji, nemusíte mít předem přesně stanovený čas výbuchu.“

„Takže pachatel nemusel vědět předem, kdy odstartujeme, stačilo, když nás viděl odcházet.“

„Stačilo, když mu někdo řekl, že už jste odletěli.“

„To ovšem dost mění situaci, viďte?“

„Ano, a já bych rád slyšel, co vy si o tom myslíte.“

„Vy si myslíte jistě totéž, co já. Pokud tu bombu mohl někdo nechat vybuchnout kdykoli, v kteroukoli hodinu, kterýkoli den nebo dokonce týden, mohla ta bomba být v letadle už dávno, mohla tam být dokonce od poslední udržovací prohlídky.“

Mírně se usmál. „A vy byste z toho byl částečně venku.“

„Jen částečně.“

„Ano, jen částečně.“

„Souhlasím.“

Vzdychl. „Trochu jsem to na vás vystřelil, ale chtěl bych, abyste o celé věci vážně zauvažoval. Jestli vás něco napadne, tak mi prosím vás dejte vědět. Pokud vás ovšem vůbec zajímá, jak to bylo, a pokud chcete předejít eventuálnímu dalšímu pokusu.“

„Vy si myslíte, že mi to je jedno?“

„Skoro.“

„Nebylo by mi jedno, kdyby se něco stalo Colinu Rossovi,“ řekl jsem pomalu.

Usmál se. „Dnes nejste tak uzavřený jako minule.“

„Vy na mě nestřílíte ze zálohy jako minule.“

Zatvářil se překvapeně. „Já… musím říci, že máte postřeh.“

„Mám cit pro atmosféru.“

Chvíli váhal. „Přečetl jsem si nedávno podrobný zápis z vašeho disciplinárního řízení.“

„Ano?“ Bez úsměvu, bez výrazu jsem se na něho podíval. Pozoroval mě.

„Jestlipak víte, že na konec zápisu někdo připsal dodatek, který je značně na pováženou?“

„Ne, to nevím.“ Čekal jsem, co bude dál.

„Někdo tam připsal, že předseda Interportu je pevně a důvodně přesvědčen, že první důstojník se dopustil křivého svědectví, a že se vaše dopravní letadlo nebezpečně uchýlilo od původního kursu vinou hrubé nedbalosti prvního důstojníka, nikoli nespravedlivě nařčeného kapitána.“

To mnou otřáslo, nečekal jsem to. Zadíval jsem se z okna. Zaplavil mě pocit úlevy a velkého zadostiučinění. Je-li na konci zápisu tenhle dodatek, může si ho každý přečíst, a já nemám tak beznadějně zničenou pověst, jak jsem si myslel, aspoň ne u těch, na kterých záleží.

„Zodpovědnost je ovšem vždycky na kapitánovi, ať se stane cokoli,“ řekl jsem klidně.

„To ano.“

Bylo ticho. Snažil jsem se soustředit na přítomnost a přestat vzpomínat na to, co bylo před čtyřmi lety. Odvrátil jsem se od okna.

„Děkuji vám,“ řekl jsem.

Nepatrně se usmál. „Mě jen zajímalo, jak je možné, že jste tehdy nepřišel o licenci… nebo o místo. Nějak mi to nehrálo, proto jsem si přečetl ten zápis, vrtalo mi to v hlavě a chtěl jsem se dozvědět, jak to vlastně bylo.“

„Jste důkladný.“

„Snažím se být.“

„V Interportu věděli, že jeden z nás lže… vypovídali jsme protichůdně, jeden obviňoval druhého… jenže já byl kapitán a ke mně se to vrátilo, jako bumerang… Ostatně byla to moje chyba.“

„On se ale vědomě nedržel vašich instrukcí.“

„Já na to měl přijít dřív, zjistil jsem to, když už bylo málem pozdě.“

„Prosím… on ale nemusel lhát.“

„Měl strach… bál se o existenci.“

Chvíli bylo zase ticho. Pak si diskrétně odkašlal. „Nebyl byste náhodou ochoten… neřekl byste mi, proč jste vlastně odešel od té jihoamerické společnosti?“

Oceňoval jsem, jak taktně si počíná. „Máte mezeru v mých osobních materiálech?“

„Ano. Ovšem, jestli nechcete…“

„Ne, totiž…“

Ale co, něco za něco.

„Bylo to jednoduše tak, že jsem jednou odmítl odstartovat, když se mi to nezdálo bezpečné, a oni sehnali jiného pilota, který neměl námitky, odstartoval, a nic se nestalo. Mě vyhodili. To je všechno.“

„Ale vždyť kapitán má svaté právo neodstartovat, když se mu to nezdá.“

„Jenže tam jsme neměli žádné odbory, které by chránily naše práva. Vedení tehdy řeklo, že si nemůže dovolit ztrácet zákazníky, protože mají zbabělé piloty, nebo tak nějak podobně.“

„Pane bože!“

Usmál jsem se. „Od té záležitosti u Interportu jsem ztratil chuť riskovat.“

„Pak jste přece jel do Afriky, tam jste riskoval až dost.“

„No… tehdy jsem nutně potřeboval peníze, nabídli mi fantastický plat. Ostatně když člověk vozí jídlo a léky, nenese takovou zodpovědnost, jako když lítá s lidmi.“

„Zpět jste však lítal s raněnými a uprchlíky, ne?“

„Zpátky to bylo jednodušší, domovský přístav člověk našel snadno, horší bylo sedat si v noci někde v džungli.“

Potřásl nechápavě hlavou. Asi mne měl za ztracený případ.

„Prosím vás, co vás potom přimělo, abyste vzal tak otravnou práci, jako je postřik poli?“

Rozesmál jsem se. Nikdy předtím by mě nebylo napadlo, že se kdy budu smát v přítomnosti pánů vyšetřovatelů z komise ministerstva obchodu. „Tehdy v Africe ta moje válka skončila. Nabídli mi jinou válku, dál na jihu, ale já už toho měl dost a taky jsem si už trochu našetřil. Tak jsem se vrátil domů a to letecké hnojení bylo prostě první místo, o které jsem zavadil.“

„Máte dost pestrou minulost.“

„Zdaleka ne tak pestrou jako řada jiných lidí.“

„Snad. Máte pravdu.“ Vstal a zahodil prázdný kalíšek do plechovky, která sloužila jako košík na odpadky. „Tak tedy dobře… ale buďte tak laskav, uvažujte o té naší záležitosti s bombou, ano?“

„Ano.“

„My se zase ohlásíme.“ Sáhl do kapsy od saka a podal mi navštívenku. „Kdybyste se chtěl se mnou spojit vy, tak mě najdete na tomto čísle.“

„Dobře.“

Ušklíbl se. „Umím si představit, jak nás máte rád.“

„Ale ne, to nic, to nic.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024