9
Den nato letěla Nancy s Colinem samostatně do Haydocku. Letěla malým čtyřsedadlovým cherokee, motor měl sto čtyřicet koní a Nancy si letadlo v klubu už několikrát půjčila na kondiční lety. Odstartovali z Cambridge těsně předtím, než jsem vyrazil já se svou šestkou, plnou cestujících. Probral jsem předtím s Nancy její letový plán a snažil se jí vysvětlit všechny technické podrobnosti a všechna pravidla, jimiž se bude muset řídit v obtížné manchesterské oblasti. Podle předpovědi počasí mělo být až do večera hezky, a kromě toho jí bude pomáhat radiolokátor. Ostatně věděl jsem, že poletím za ní a budu ji celou cestu poslouchat v rádiu.
Colin se na mě ušklíbl. „Harley by zuřil, kdyby tušil, jak o nás pečuješ. Určitě si myslí, že by bylo lepší, kdybys nás nechal, abychom zažili pořádný strach, dali si napříště s touhle samoobsluhou pokoj a vrátili se kajícně pod vaše zkušená křídla.“
„To máš pravdu, jenže Harleyovi taky záleží na tom, aby se ti nic nestalo, na to nezapomeň.“
„Řekl ti snad, abys nám pomáhal?“
„Vlastně ani ne.“
„To jsem si myslel.“
Harley mi řekl, že si nepřeje, aby si tohle Rossovi zvykali, a abych Colina přesvědčil, že Nancy není ještě dostatečně zkušená.
Colina jsem přesvědčovat nemusel, byl si toho sám dobře vědom, ale chtěl Nancy udělat radost. Odstartovala se zářícíma očima, jako když se dítě chystá poprvé do divadla.
Mého cherokee si najal jeden nezasvěcený trenér, který, aniž se s někým poradil, slíbil volná místa v letadle Annie Villarsové i Kennymu Baystovi. Přestože kromě trenéra s námi letěl ještě majitel koně a jeho jezdec, na náladě to nepřidalo a atmosféra před startem byla nabitá elektřinou.
Trenér Jarvis Kitch, který si mě najal, místo aby se snažil náladu trochu spravit, se urazil a s nikým se nebavil.
„Jak jsem měl vědět,“ stěžoval si dotčeně, „že se ti dva nemůžou ani vidět?“
„To jste samozřejmě vědět nemohl,“ utěšoval jsem ho.
„Jednoduše mi zavolali a ptali se, jestli máme volno. Annie volala včera, Kenny Bayst předevčírem. Tak jsem řekl, že volný místa máme. Jak jsem mohl vědět…“
„To jste nemohl.“
Majitel koně, který měl asi platit účet za let, podrážděně halasil, že to snad každému může být jedno, jestli se ti dva nesnášejí, hlavně když zaplatí část účtu. Mluvil jako člověk ze severu, choval se povýšeně a patřil zřejmě mezi ty, kteří si myslí, že když platí za něčí služby, koupili si celého člověka. Kitch rychle zmlkl. Jezdec se choval zaraženě a tiše celou cestu. Majitel (zjistil jsem později, že se jmenuje Ambrose) na mě začal spěchat. Prý si mě nenajal na to, abych se flákal po cambridgském letišti.
Annie Villarsová rozpačitě poznamenala, že velitel letadla je něco jako kapitán na lodi.
„Nesmysl,“ odsekl Ambrose. „V takovém krcálku, jako je tohle, je to pro mě prostě šofér. Vozí mě z místa na místo, ne? Dělá to za peníze, ne? Tak je tedy šofér.“ Tón jeho hlasu nenechával nikoho na pochybách o tom, co si myslí o šoférech a jaký k nim má vztah.
Vzdychl jsem, vylezl nahoru a připoutal se. Bylo snadné toho chlapa ignorovat, s lidmi jeho druhu, s jeho postojem k bližním jsem se už kolikrát setkal. Musel jsem prostě počítat s tím, že tenhle let moc veselý nebude.
Má šestka letěla o padesát mil za hodinu rychleji než stočtyřicítka, takže jsem Nancy brzy minul. Slyšel jsem ve sluchátkách, jak se domlouvá s různými letovými informačními středisky a ona slyšela, jak dostávám instrukce já. Člověk při tom měl zcela zvláštní pocit spojenectví. A Nancy si vedla dobře.
Přistál jsem v Haydocku o několik minut dřív a stačil jsem se včas zbavit cestujících, takže jsem se mohl dívat, jak si sedá. Dala si záležet, snažila se ukázat před obecenstvem a přistála lehce jako peříčko. Musel jsem se usmát. Na amatéra, který měl nalítáno devadesát hodin, to nebylo špatné. A tak úplně jednoduchý let to taky nebyl. Teď bude Nancy k neudržení.
Zastavila kousek ode mne u hrazení. Zamkl jsem letadlo a šel jí říct, že až s tím příště takhle bouchne o zem, určitě urazí podvozek.
Ušklíbla se na mě, vzrušená a šťastná. „Šlo to ohromně, výtečně! U liverpoolského radiolokátoru byli strašně milí, řekli mi jak nejlíp obletět oblast a navedli mě přesně na závodiště.“
Colin byl na ni pyšný a láskyplně ji škádlil. „No šlo to, ale ještě se taky musíme dostat zpátky.“
„Domů je to vždycky lehčí,“ prohlásila Nancy plná sebedůvěry. „Taky mě nebudou v Cambridgi čekat oblasti plné komplikací a spletitých pravidel.“
Přešli jsme společně dráhu, podlezli hrazení a zastavili se u padoku. Nancy celou cestu štěbetala, plná energie a dobré nálady, jako po benzedrinu. S Colinem jsme se na sebe usmáli. Nic člověku tak nezamotá hlavu jako úspěch.
Opustili jsme Colina u vážnice a šli jsme na kávu.
„Uvědomujete si, že to jsou teprve čtyři týdny od té doby, co jsme se tu v Haydocku setkali poprvé?“ zeptala se Nancy. „Teprve čtyři týdny od té exploze, a mně připadá, jako bych vás už znala polovinu života.“
„Doufám, že mě budete znát celou další polovinu.“
„Co jste říkal?“
„Nic… chutnají vám ty chlebíčky?“
„Hm, jsou výborné.“ Nejistě se na mě podívala. „Jak jste to předtím myslel?“
„Ale nic, jak tak člověk někdy něco plácne do větru.“
„Ach tak.“
Zakousla se znovu do chlebíčku. Měla pěkné, rovné zuby. A já byl osel. Osel, protože jsem přece jenom navázal citový vztah, protože jsem ji začínal mít rád. Nemohl jsem jí nabídnout nic než trosky, a ona měla celý svět, mohla si vybrat, koho chtěla, byla sestra Colina Rosse. Jestli měla Honey pravdu a já byl ledovec, bude nejlíp, když ledovcem zůstanu. Když led taje, jsou z něj ošklivé louže.
„Co je s vámi? Tváříte se, jako když tu nejste.“
„Ale nic.“
„Ba jo, něco s vámi je. Už jste takový byl několikrát. Byl jste klidný, spokojený, a pak najednou z ničeho nic přestanete mluvit a zamrznete.“ Otřásla se. „Až je mi z vás zima.“
Upíjel jsem kávu a nechal jsem mráz působit dál. Změklé okraje ledovce zase ztuhly.
„Bude tady dnes Chanter?“ zeptal jsem se.
„Bůh ví.“ Pokrčila rameny. „Vy byste chtěl, aby přišel?“
„To bych nechtěl,“ řekl jsem procítěně. Měl jsem se ovládnout.
„Aspoň něco,“ zamumlala.
Dělal jsem, že neslyším. Jistě to nemyslela tak, jak by si to člověk mohl vyložit. Dojedli jsme chlebíčky a šli se dívat na dostih, ve kterém jel Colin. Chvíli jsme se pokojně opírali o zábradlí padoku, když se náhle odněkud vynořil Chanter. Zahalil Nancy do vlasů, třásní a do záhybů svého roucha, jako by chtěl uhasit požár.
Snažila se ho odstrčit. „Pusť, prosím tě…“
Měl hroší kůži. „Nancy, holka, dej si říct, nám dvěma by to spolu určitě klaplo, to chce jenom se zbavit zábran, trochu se odpoutat.“
„Je mi lito, ale já potřebuju docela jiné drogy, ty na mě nepůsobíš.“
„Ty jsi právě nikdy žádný drogy nezkusila, to je ta potíž, kočičko.“
„A taky je zkoušet nebudu.“
„Kdybys zprubla trochu LSD, uměla by ses líp dívat, viděla bys věci zevnitř, nejen z povrchu.“
„Viděla by součástky, že? O tom jste mluvil minule. Říkal jste, že vidíte věci v částečkách, ve zlomcích.“
„Cože?“ Chanter se na mě zadíval. „Nancy, ty máš pořád ještě ve vleku tuhle vykopávku? To snad nemyslíš vážně.“
„Vidí věci celé,“ řekla, „a nepotřebuje zvětšovací sklo.“
„LSD není zvětšovací sklo, je to brána do života,“ prohlásil.
„Tak tuhle bránu můžeš klidně nechat zavřenou, do té já nepolezu.“
Chanter se na mě mračil. Místo žinylkového ubrusu měl tentokrát na sobě beztvarou tuniku vyrobenou z nepravidelných kousků látky, kožešiny, kůže a kovu. Jednotlivé kousky byly spojeny sešívačkou drátky.
„Za to můžeš ty, kamaráde, tebe mi byl čert dlužen.“
„To s ním nemá nic společného,“ protestovala Nancy. „Já si doopravdy myslím, že drogy jsou otrava, vždycky byly. Na škole jsem si možná ještě myslela, že je tráva prima, ale to už je dávno. Teď jsem dospělá. Už jsem ti jednou řekla, že už nejsem miminko.“
„On ti popletl hlavu.“
Zavrtěla hlavou. Věděl jsem, že myslí na Midge. Když člověka potká veliké neštěstí, vždycky rychle dospěje.
„Ty dnes neučíš?“ zeptala se.
Zuřivě se zamračil. „Ti holobrádci stávkují.“
Dala se do smíchu. „Tím myslíš studenty?“
„Jo. Chtějí, abychom vyhodili zástupce ředitele, protože zavedl záznamy o tom, na které demonstrace studenti chodí.“
„Na čí straně jste vy?“ zeptal jsem se uštěpačně.
Vztekle po mně šlehl očima. „Ty mě moc nemíchej.“
Zůstal s námi celé odpoledne. Chvílemi něco bručel pod fousy, škaredil se a chvílemi Nancy ohmatával. Nancy jeho společnost trpělivě snášela a já měl dojem, že ho vlastně má docela ráda. Já bych se byl bez něho snadno obešel.
Colin vyhrál dva dostihy, jeden z nich byl hlavní dostih dne. Kůň Annie Villarsové přišel druhý a Kenny Bayst vyhrál kontumačně. Kůň nafoukaného pana Ambrose přišel až čtvrtý, a dalo se proto čekat, že zpáteční cesta nebude příliš radostná.
Cesta domů mi začínala dělat starosti. Zvlněná teplá fronta, kterou předpovídali na večer, přišla předčasně. Od jihozápadu se přes nebe táhl pruh mraků jako obrovská přikrývka.
Když se slunce schovalo za mraky, Nancy vzhlédla.
„Páni, odkud se vzala ta oblačnost?“
„To je ta teplá fronta.“
„Zatraceně… myslíte, že tohle bude i v Cambridgi?“
„Jestli chcete, tak se zeptám.“
Zavolal jsem do Cambridge a zeptal se na současný stav a na předpověď počasí. Nancy stála vedle mě v budce a Chanter venku zuřil. Musel jsem požádat, aby informace opakovali podruhé. Nancy voněla jako čerstvé kytky. „Říkal jste výška dva tisíce stop?“ Ano, opakovali s ovládanou trpělivostí, řekli jsme vám to dokonce už dvakrát.
Položil jsem sluchátko. „Ta teplá fronta k nim prý dojde asi tak za tři až čtyři hodiny. Předpovídají, že spodní hranice oblačnosti bude ve dvou tisících stop, tak by to mělo být dobré.“
„Ale co, v Cambridgi jsem si cvičně sedala už mockrát. Myslím, že mi to půjde, i kdyby byly mraky.“
„Už jste tam někdy přistávala bez instruktora?“
„Když bylo hezky, tak několikrát.“
Chvíli jsem uvažoval. „Teoreticky ještě nejste oprávněná mít na palubě cestující, když není jasno.“
„Netvařte se tak ustaraně. Přece říkali, že tam teď jasno je, ne? A i kdyby nanejhůř bylo zataženo, až tam doletím, tak se snadno dostanu pod mraky, budou-li ve dvou tisících.“
„To snad ano.“
„Zpátky se přece nějak dostat musím,“ dodala věcně.
„Hm…“
Chanter otevřel dveře telefonní budky. „Vy jste si to tam pronajal nebo co?“ Natáhl paži, obejmul Nancy kolem prsou a vytáhl ji ven. Zmizela v oblaku třásní a červenala se, když se znovu vynořila.
„Proboha Chantere, jsme na veřejnosti.“
„Tak pojď ke mně do kvartýru.“
„Pěkně děkuji.“
„Ženské,“ řekl znechuceně, „čert vem ženské. Nemají rozum a neumějí si ničeho vážit.“
„No prosím, to byl krásný, pravičácký, reakční proslov,“ poznamenal jsem.
„Koukej, už mě přestaň míchat, dej si pokoj.“
Nancy si uhladila šaty. „Dejte oba pokoj. Jdu zpátky k letadlu, musím se připravit na zpáteční cestu. A ty, Chantere, se mnou nechoď. Nemohla bych se soustředit, kdybys po mně věčně lezl.“
Nešel za ní a nesnažil se ani zakrýt vztek, když viděl, že mě Nancy vzala s sebou.
Když jsme přecházeli přes dráhu, poznamenala, že Chanter je nemožný, ale usmívala se přitom.
Roztáhl jsem mapu na křídle letadla a prošel s Nancy její letový plán krok za krokem, jak si přála. Vracela se po stejné trase, po které jsme přiletěli, podle radiomajáku v Lichfieldu. Nebyla to nejkratší cesta, ale byla navigačně nejjednodušší. Měla pravdu, když říkala, že cesta domů je snadnější. Vypočítal jsem časy mezi jednotlivými orientačními body a zapsal je do jejího plánu.
„Jde vám to pětkrát rychleji než mně,“ postěžovala si.
„Už jsem to několikrát dělal.“
Mapu jsem složil a připevnil k ní vypracovaný plán. „Když všechno půjde dobře, tak se uvidíme v Cambridgi,“ řekl jsem.
„Nebuďte jedovatý.“
„Nancy…“
Nevěděl jsem, co vlastně chci říct. Čekala.
„Dejte na sebe pozor.“
Usmála se. „To víte, že dám.“
Přes trať se k nám blížil Colin. Sotva za sebou vlekl nohy. „Páni, mám toho dnes dost. Co dělá můj pilot?“
„Tvůj pilot je připravený, ochotný, a jestli je schopný, to se teprve uvidí. Snad budeš mít štěstí.“
Zatímco nastupovali, provedl jsem za ni zevní kontrolu letadla. Nikde žádná bomba. Žádnou jsem také nečekal. Nastartovala, a když jsem jí dal znamení, že je všechno v pořádku, oba mi zamávali. Letadlo se začalo vzdalovat. Na konci dráhy se otočilo proti větru, prudce zrychlilo, vzneslo se do vzduchu a mířilo k šedavému nebi. Spodní hranice mraků o trochu poklesla. Zatím ale nebyl důvod ke starostem, pokud je ovšem v Cambridgi jasno. Přešel jsem ke své šestce. Annie Villarsová a Kenny Bayst už tam oba čekali, pečlivě otočení jeden k druhému zády. Odemkl jsem dvířka a Annie beze slova nastoupila. Kenny se za ní nevrle ohlédl a rozhodl se zůstat venku. Pogratuloval jsem mu k vítězství. Řekl, že mu přišlo vhod.
Pak přišli postupně Ambrosův trenér a žokej, oba zamlklí, a nakonec sám Ambrose. Obličej měl zardělý a táhlo z něho pivo na sto honů. Jakmile došel k letadlu, naklonil se ke mně a obdařil mě celým oblakem pivních výparů.
„Poslyšte,“ řekl, „zapomněl jsem v šatně klobouk, skočte mi pro něj, ano?“
Kenny a ostatní předstírali, že nic neslyšeli. Nemohl jsem dost dobře říct „skočte si pro to sám“, nemohl jsem připravit Harleye o zákazníka, musel jsem se sebrat a jít. Zamířil jsem přes dráhu, přes padok a vešel do pánské šatny v klubu. Sebral jsem jediný klobouk, který na věšáku zbyl. Měl odporně zamaštěnou pásku a já se divil, že se Ambrose nestydí takový klobouk někomu dávat do ruky.
Když jsem odcházel ke dveřím, někdo mě křečovitě chytil za paži.
Prudce jsem se otočil. Ruce, které mě držely jako v kleštích, patřily majoru Tydermanovi.
„Majore!“ vykřikl jsem překvapeně. Předtím jsem ho celé odpoledne nezahlédl.
„Shore!“ Byl překvapený ještě víc než já, lekl se, vypadal zděšeně. Viděl jsem, jak zbledl.
„Shore… co tu děláte? Vy jste se vrátil?“
Nechápal jsem, o co jde. „Vrátil jsem se panu Ambrosovi pro klobouk.“
„Ale… vy jste přece letěl… letěl jste s Colinem a Nancy Rossovými.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, neletěl, Nancy pilotovala sama.“
„Jak… přiletěli jste přece spolu!“ Tvářil se zoufale.
„Ne, letěl jsem šestkou s pěti cestujícími.“ Najednou se na mě přenesla vlna zděšení a strachu, která z něho vyzařovala. Držel se mě dál, ne už proto, aby na sebe upozornil, ale aby se nezhroutil.
Náhle se mě zmocnilo ošklivé podezření, dostal jsem strach, veliký strach a hlas se mi roztřásl. „Majore, snad jste… nedal jste zase do letadla bombu? Slyšíte… proboha… nedal jste tam bombu?“
„Já… já…“ hlas mu selhával.
„Majore!“ vyprostil jsem se mu a chytil ho za ramena. Ambrosův klobouk mi vypadl z ruky a kutálel se po špinavé podlaze. „Majore!“ zatřásl jsem s ním. „Dal jste tam bombu?“
„Ne… ale…“
„Co… ale?“
„Myslel jsem…, že s nimi letíte… myslel jsem… vy byste si poradil…“
„Majore!“ nemilosrdně jsem s ním třásl. „Co jste s tím letadlem provedl?“
„Já viděl… viděl jsem vás spolu, když jste přišli… a pak jste zase šli spolu pryč… dívali jste se na mapu… dělal jste kontrolu před letem… předpokládal jsem, byl jsem přesvědčený, že s nimi letíte… vy… vy byste si určitě poradil… ale Nancy Rossová… ach můj bože!“
Uhodil jsem ho vší silou dlaní přes tvář.
„Co jste s tím letadlem provedl?“
„Nemůžete… už se nedá nic dělat.“
„Nesmysl, dostanu je zpátky. Nancy musí ihned přistát.“
Potřásl bezmocně hlavou. „Nemůžete… nejde to… nemá rádiové spojení… já…“ Polkl a přidržoval si rukou tvář, přes kterou jsem ho uhodil. „Dal jsem… přidělal jsem… kyselinu dusičnou… na hlavní kabel…“
Pustil jsem ho a mlčky jsem se na něj chvilku díval. Cítil jsem, jak mě polil studený pot. Pak jsem popadl Ambrosův klobouk a vyběhl jsem ven. Utíkal jsem ze všech sil přes padok, přes dráhu k letadlu. Ani mě nenapadlo zdržovat se majorem, byl bych z něho asi snadno dostal, proč to všechno dělal. Myslel jsem jen a jen na Nancy, na to, jak málo má zkušeností, co si počne, když jí v letadle selže elektrika.
Úplně beznadějné to nebylo. Motory neselžou a některé přístroje budou fungovat dál. Výškoměr, indikátor rychlosti a kompas fungovat budou, protože pracují na principu magnetismu, proudění vzduchu, anebo jsou zapojeny na gyroskopy poháněné motorem, nejsou závislé na příkonu proudu.
Ovšem, všechny budíky, které člověka informují o motoru, budou na nule, včetně palivoměru. Nancy nebude vědět, kolik jí ještě zbývá v nádrži. Bude však vědět, že s tím, co má, by měla vydržet ve vzduchu aspoň dvě hodiny.
Nejhorší ze všeho bylo, že nemá rádiové spojení. Nebude se moci spojit se zemí, nebude mít možnost přijímat signály z radiomajáků. Ovšem… řada lidí lítá bez rádia, někteří si je ani nedali instalovat. Kdyby Nancy dostala strach, že se ztratí, mohla by se pokusit přistát na nejbližším letišti.
Možná, že ještě spojení neztratila, možná, že se ještě nic nestalo, že se kyselina ještě k hlavnímu kabelu nedostala.
Věděl jsem, že ze země se s ní spojit nemohu, ale doufal jsem, že jestli se mi podaří rychle dostat do dostatečné výšky, mohl bych se spojit s dispečerskou službou v Manchesteru, vysvětlit jim situaci, oni by mohli zprávu předat Nancy a mohli by jí říct, aby se snažila co nejrychleji přistát… Jakmile by si ve zdraví sedla, nebyl by žádný problém poškozený kabel vyměnit.
Podal jsem Ambrosovi klobouk. Stál ještě venku na trávníku a čekal, až nastoupím. Neztrácel jsem jedinou vteřinu, rychle jsem se vyšplhal do kabiny, a zatímco se soukal nahoru on, připoutal jsem se, nastartoval stroj, nasadil si sluchátka a zapnul rádia.
„Co najednou ten spěch?“ bručel Ambrose, když jsme rychle rolovali na konec dráhy.
„Musím se spojit rádiem s Colinem Rossem, musím mu předat zprávu. Letí před námi.“
Přikývl. „Aha, dobře.“
Napadlo mě, že jestli si pan Ambrose myslí, že bez jeho svolení nesmím ani spěchat, tak ho čeká za chvíli menší překvapení. Nehodlal jsem se vrátit do Cambridge, dokud Nancy s Colinem nepřistane.
Protože na palubě byla jen jedna sluchátka, nemohl Ambrose slyšet příjem, a protože jsem měl mikrofon až u úst, doufal jsem, že v hluku motoru neuslyší ani to, co říkám já. Čím později se dozví, o co jde, tím později začne protestovat.
Jakmile jsem se dostal dvě stě stop nad zem, spojil jsem se s řízením letového provozu v Liverpoolu a vysvětlil jim, že Nancyno rádio možná selhalo nebo selže, a zeptal jsem se, jestli s ní mají spojení.
Odpověděli, že s ní spojeni měli, dali jí pokyn k průletu jejich okrskem a předali Prestonu. Protože jsem s liverpoolským dispečerem musel ještě zůstat ve spojení, požádal jsem ho, aby se zeptal v Prestonu, jestli se jim Nancy ohlásila.
„Čekejte,“ řekl.
Ozval se po nekonečných dvou minutách. „Měli s ní spojení,“ řekl stručně, „pak se najednou uprostřed vysílání odmlčela. Teď už se jim neozývá.“
Hrom do majora, říkal jsem si vztekle. Je to idiot, nebezpečný idiot.
Snažil jsem se mluvit klidně. „Měli její pozici?“
„Čekejte.“ Po chvilce se znovu přihlásil. „Letěla na Lichfield, nad který by měla přiletět v padesáté třetí minutě ETA, letěla nad mraky, letová hladina čtyři tisíce pět set stop.“
„Nad mraky?“ zeptal jsem se stísněně.
„Souhlasí.“
Také jsem vytrvale stoupal. Ve výšce dvou tisíc stop jsem vletěl do řídkých cárů mraků a ve čtyřech tisících jsem se vynořil do slunečního jasu. Všude pod námi, až kam oko dohlédlo, se rozprostírala měkká oblačná peřina a zakrývala zemi. Nancy se taky musela vyšplhat do čtyř tisíc, protože východně od Manchesteru čněly do mraků hřebeny Penin, jejichž vrcholky byly vysoké tři tisíce stop. Mezi spodní hranici mraků a hory se nemohla vejít, měla tedy jen dvě možnosti, buď se vrátit, nebo vystoupit nad mraky. Bylo logické, že se rozhodla jít nahoru. Kdyby bylo v Cambridgi dobré počasí a kdyby měla rádiové spojení, letět nad mraky by bylo to nejrozumnější, co by mohla udělat.
„Letí do Cambridge,“ řekl jsem. „Můžete mi zjistit, jaké to tam je?“
„Čekejte.“ Dlouho bylo ticho. Pak se znovu ozval, klidným, nezúčastněným hlasem. „Okamžitá situace v Cambridgi: od jihozápadu se rychle rozšířila oblačnost, zcela zataženo, spodní hranice mraků dvanáct set stop, horní tři tisíce stop.“
Hned jsem mu neodpověděl. Snažil jsem se strávit tyhle děsivé informace.
„Potvrďte příjem,“ ozval se suše.
„Potvrzuji příjem.“
„Podle posledních meteorologických zpráv se oblačnost rozšíří na celou jižní oblast.“ Uvědomoval si dosah sdělení a úmyslně mluvil bez vzrušení, klidným, ovládaným, neosobním hlasem. Nancy letěla nad mraky a neměla absolutně žádnou možnost zjistit, kde je. Zem vidět nemohla a nemohla si od nikoho vyžádat informace nebo instrukce. Dříve nebo později bude muset dolů, až jí dojdou pohonné hmoty. Protože jí nefungoval ukazatel, nemohla vědět, jak dlouho si může dovolit vydržet nahoře, zato musela vědět, že se musí dostat pod mraky, dokud jí běží motor, aby pak stačila najít místo k nouzovému přistání. Pokud by ovšem začala klesat příliš brzo nebo na nevhodném místě, mohla by snadno naletět do nějakého kopce, schovaného v mracích. Byla v situaci, která by způsobila starosti i zkušenému letci.
Snažil jsem se ovládnout. „Nemohly by se vojenské radiolokátory pokusit ji najít a zjistit, na jakém kursu letí?“ zeptal jsem se klidně. „Znám její letový plán… dělal jsem to s ní. Předpokládám, že se plánu bude držet, protože očekává, že v Cambridgi je jasno. Mohl bych letět za ní, pokusil bych se ji najít.“
„Čekejte.“ Chvíli bylo zase ticho. „Přelaďte na birminghamský radiolokátor, frekvence nula nula osm nula pět.“
„Dobře. Mockrát děkuju.“
„Mnoho štěstí, budete ho potřebovat,“ odpověděl.
