15
Zasáhl mě do levého ramene. Přepadl jsem dopředu a narazil čelem do mramorové římsy krbu. V hlavě se mi zatmělo. Snažil jsem se něčeho zachytit, ale nepodařilo se mi to, spadl jsem do prázdného topeniště mezi krbové náčiní, které se s řinkotem sesypalo na zem… slyšel jsem to jako z dálky… pak už jsem neslyšel nic.
Asi za čtvrt hodiny jsem se začal pomalu probírat. Bylo ticho, nikdo nikde. Nic. Nevěděl jsem hned, kde jsem a co se stalo. Teprve když jsem se pokusil vstát, vzbudila mě prudká bolest v rameni k plnému vědomí.
Měl jsem v zádech nůž.
Ležel jsem na břiše mezi krbovým náčiním a opatrně jsem nůž ohmatával. Dotýkal jsem se prsty rukojeti jako peříčkem. Syčel jsem bolestí. Bylo to zlé.
Je směšné, na jaké hlouposti člověk myslí v okamžiku krize. Napadlo mě, že už mi zbývají jen tři týdny a jeden den do povinné lékařské prohlídky. Asi neprojdu, říkal jsem si…
Prý se nikdy nemá vytahovat nůž z rány. Prý se tím zhorší krvácení. Když prý se nůž neopatrně, neodborně vytáhne, může to člověka i zabít. Nemyslel jsem na to… ani jsem na to nevzpomněl. Věděl jsem, že mě Acey-Carthy-Todd považuje za mrtvého a že kdyby se vrátil a našel mě naživu, jistě by dílo dokončil. Věděl jsem, že musím pryč, než se vrátí. Ostatně, vypadalo by trapně, kdybych pochodoval po Warwicku s nožem v zádech. Tak jsem nůž vytáhl.
Vytáhl jsem ho nadvakrát a po každém trhnutí jsem se málem znovu složil. Taky jsem brečel. V duchu jsem to sváděl na otřes mozku. Matt Shore se nechoval jako hrdina.
Když byl nůž konečně venku, tupě jsem se na něj díval, po tvářích mi tekly slzy a po zádech lepkavé teplo. Byl jsem ale klidnější, protože jsem usoudil, že rána nepronikla do plic. Nůž asi sklouzl po lopatce. Projel sice asi tři až čtyři palce do hloubky, ale šikmo, ne kolmo. Došel jsem k závěru, že neumřu. Aspoň ne hned.
Po chvíli jsem si klekl. Neměl jsem moc času. Chytil jsem se za kraj psacího stolu a postavil se na nohy.
Zapotácel jsem se. Nechtěl jsem znovu upadnout, nebylo by to příjemné. Opřel jsem se bokem o stůl a rozhlédl se tupě po kanceláři.
Nejspodnější zásuvka druhé registratury byla otevřená.
Neměla by být otevřená, já ji předtím zavřel.
Byla otevřená.
Odlepil jsem se od stolu a pokusil se udělat několik kroků. Trochu jsem se motal, ale šlo to. Opřel jsem se o zeď a podíval se do otevřené zásuvky.
Papírová krabice a malá prázdná plechovka byly na místě. Ta těžká zalepená plechovka byla pryč.
Polil mě studený pot. Uvědomil jsem si, že teď už nestačí, abych se z kanceláře dostal živý, musel jsem najít vévodu, musel jsem se k němu dostat dřív než ta bomba.
Bylo to jenom čtyři sta yardů… jenomže…
Musí se mi to podařit, říkal jsem si, musí… kdyby mě Carthy-Todd nebyl přistihl, jak prohledávám kancelář, nemusel by teď tak spěchat. Jestli se nedostavím včas k odletu s Whiteknightovými, jestli se nikde neobjevím, jestli mě najdou někde v příkopu s bodnou ranou v zádech, vévoda řekne, kdy mě naposledy viděl, kam jsem šel… Carthy-Todd se nebude chtít s policií bavit, musí se jí vyhýbat jako čert kříži. Nemůže k tomu nechat dojít. Bude se snažit za sebou zamést stopu.
Z kanceláře se ztratilo ještě něco, jenže já nevěděl co. Už jsem to skoro měl, a pak to zase zmizelo. Asi to nebylo tak důležité…
Pomalu jsem šel ke dveřím, otevřel je a vyšel na chodbu. Nad schody jsem se zastavil. Motala se mi hlava a nohy jsem měl jak z hadrů.
No, nějak se dolů dostat musím, říkal jsem si.
Zábradlí bylo na levé straně a já levou ruku nedokázal nadzvednout. Otočil jsem se, chytil se zábradlí pravou a sestoupil po schodech pozpátku.
„No vidíš, že to jde, když chceš,“ pochválil jsem se nahlas.
Hloupě jsem se rozesmál. Napadlo mě, že mám platnou pojistku. Bylo by krásné, kdyby mi Carthy-Todd musel vyplatit odškodné… tisíc liber za nůž v zádech… krásné!
Na ulici jsem vyšel s hlavou lehkou jako po šampaňském.
Acey Jones…
Acey Jones měl málo času. Musel spěchat. Že jsem ho odhalil, to věděl, ale pořád doufal, že ještě může všechno zachránit, že ještě…
